Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Ssubstance x subjekt (u Hegela)



Ssubstance x subjekt (u Hegela) | Subjekt x substance (u Hegela)

Ladislav Hejdánek (2008)
Milý Martine,
jsem rád, že jsi Fenomenologii celou přečetl (dokonce dvakrát, a aspoň česky). Ale rovnou na tom zmíněném citátu vidíš, jak Patočka překládal – např. „Das Wahre“ je u něho „pravda“ – on to hned zjednodušil a zároveň významově posunul (pro Hegela není „Wahrheit“ a „das Wahre“jedno a totéž!). Ve filosofii je dobré mít český překlad po ruce, ale nikdy překladu nesmíš moc věřit. Ale ani obracet formulaci naruby (jak to dělají formální logici a považují to za přípustné) se nesmí, a zejména k tomu navíc dávat jiná slovíčka. „Eben so sehr“ znamená „právě tolik“ či ještě spíš „právo tak mnoho“, nikoli „právě tak“ – ta nivelizace už sama zkresluje. A proto se to nesmí obracet, má to přece dějinný kontext. Jak Ty to překládáš, to ospravedlňuje staré chápání (totiž že subjekt byl chápán jako substance, takže to můžeme dělat tak trochu i my – vůbec ti nedochází, že to není srovnatelné, tj. že šlo o zcela jiný pojem), zatímco Hegel říká, že „to pravé“ je třeba nyní, když už se na to konečně začínáme dívat jinak než celá dosavadní tradice, musíme „to pravé“ chápat „rovněž tak silně, stejně tak mocně“ jakožto subjekt, jako se to dosud mocně (a mylně) chápalo jako substance. A jak se to dosud chápalo jako substance? Jako „pouze substance“, neboť sám subjekt byl přece chápán jako substance. A tak jestliže nyní se stejným důrazem a se stejnou silou budeme chápat „to pravé“ jako subjekt (v novém smyslu, kdy už subjekt pro nás není žádná substance, nýbrž něco jiného, ne-substance resp. non-objekt, neboť až dosud „subiectum“ znamenalo „obiectum“!), znamená to „eben so sehr“ stejně tak výlučné chápání, jako bylo výlučné to dosavadní chápání, které „to pravé“ mělo výlučně za „substanci“ čili „objekt“. – Zajisté, to je můj výklad, ale ten má svou logiku, kterou mohu kdykoli a každému, kdo chce poslouchat, demonstrovat (a vyargumentovat). – Musíš si uvědomit, že já jsem se vlastně poprvé setkal s konceptem opozice „předmětné a nepředmětné“ právě u Hegela; jen proto jsem byl „připraven“, abych si povšiml toho termínu u Patočky, který to vždycky všecko spíš změkčuje! (Dokladem toho může být má dissertace, kde jsem se vůči Hegelovi právě distancoval. Jenže jsem se nedomníval – jak to děláš Ty – že distancovat se mohu nejlépe, když ho nebudu pořádně číst. Pravý opak je pravdou: když něco pořádně nečteš, tak se od toho nemůžeš ani pořádně distancovat – a ono to do tebe proniká, ani nevíš jak. Já jsem hodně dlouho neměl rád Heideggera; nejmenoval jsem ho, ale polemizoval jsem proti němu ve starém článku o Hromádkově pojetí pravdy, Patočka to zjistil, přesvědčoval mne, že to je nedorozumění, že Heidegger to vlastně myslí podobně jako já. A pak se ten můj text diskutoval ve Filosofickém ústavu po dobu několika týdnů, ne-li měsíců (tehdy jsem o tom vůbec nevěděl, až mnohem později mi to řekl Zumr). A Patočka se k tomu i dál vracel, takže to později od Patočky slyšel ještě i Kouba. A právě proto jsem pak musel toho Heideggera číst stále víc a víc, a zejména ho promýšlet, abych docela přesně věděl, proč s ním nesouhlasím a v čem (zatímco v jiných směrech ho docela sprostě vykrádám, ale s plným vědomím, že mu už nemohu propadnout, že ho jen „svobodně používám“).
No, tak promiň žvanivému dědkovi, který neví, jak přestat.
(Z e-mailu Martinu Šimsovi, 22. ledna 2008, 15:39; Písek, 080122-1.)
vznik lístku: leden 2008