Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Subjektnost



Subjektální a subjektní | Subjektní a subjektální

Ladislav Hejdánek (2008)
Nové chápání (pojetí) subjektu vyžaduje upřesnění či změnu významu jak některých starších, dnes běžně užívaných slov (jako např. „subjektivní“), tak i některých jiných, méně užívaných nebo už neužívaných slov, a konečně ustavení a postupného upřesňování některých nových slov, „neologismů“, ať už někdy použitých nebo dosud nepoužitých. Jedním z takových sice již v minulosti v českých textech použitých slov, odvozených od substantiva „subjekt“, je J. B. Kozákem již před válkou zavedené adjektivu „subjektní“; přihlédneme-li však blíže k tomu, jak Kozák obou slov, totiž „subjektivní“ i „subjektní“, užíval, zjistíme, že mezi nimi nejen významový rozdíl neupřesnil, ale že obou termínů užíval téměř zcela promiscue, tedy zaměnitelně. Z toho vyplývá, že ve filosofické literatuře tudíž byl termín „subjektní“ už zaveden, a dokonce ještě před válkou (druhou) ale že na své přesné významové („obsahové“) vymezení teprve čeká. A pak tu je ještě další termín, který sice literárně zaveden nebyl, ale po jehož zavedení se objevuje něco jako potřeba a výzva, protože skutečně byl zaveden termín „objektální“. Podává se jakoby samo vytvořit příslušné „pendant“, už v zájmu symetrie, v podobě adjektiva „subjektální“. Takže termíny by tu byly, vcelku dost nenásilně, i když jde o neologismy (jimž se filosofie nejen nevyhýbá, a jež dokáže i vítat). Jde nyní o ono významové „upřesňování“.
(Písek, 081007-1.)
vznik lístku: říjen 2008

Subjektní a subjektnost

Ladislav Hejdánek (2009)
Máme-li vyjasněno, jak rozumět významu slova „subjekt“, musíme také upřesnit příslušné adjektivum. Bohužel už je příliš zaběhané slovo „subjektivní“, kterému rozumíme jako záležitosti individuálního (a tedy vždy poněkud nahodilého) vědomí: subjektivní jsou dojmy, představy, pocity apod. Ale jsou – v našem pojetí – subjekty, které nedisponují „vědomím“, a přece je nutno jim přiznat charakter „subjektů“ (nebo řečeno s Teilhardem de Chardin, charakter „přirozených jednotek“, které mají své „dedans“ i své „dehors“, svou vnitřní i vnější stránku).
(Písek, 090213-2.)
vznik lístku: únor 2009

Subjektní a objektní

Ladislav Hejdánek (2007)
Tzv. „skutečnosti“ neboli „skutečné věci“ musíme dělit do dvou skupin: v jedné skupině budeme mít nerozmanitější „směsice“ či „hromady“ většího nebo menšího množství jiných „skutečných věcí“ čili „skutečností“, a každá z nich může sama být zase jen směsí nebo hromadou dalších „věcí“. Ale nemůže to takto jít stále dál, vždycky nakonec dojdeme k nějakým skutečnostem, které už nejsou pouhou směsí ani pouhou hromadou, ale které jsou nějak sjednoceny v jednotu, v „celek“. K tomu, aby něco bylo nebo aby se to stalo „celkem“, tj. sjednocenou událostí, je zapotřebí (snad s výjimkou události primordiálních) nějaké aktivity, nějakých výkonů, činů, nějakého úsilí. A všude tam, kde existuje nějaké úsilí, se musíme tázat po tom, kdo nebo co tu je tím činitelem, tj. „subjektem“ usilovných výkonů a činů, akcí. Čin, akce není a nemůže být pouhým „následkem“ (causatum) něčeho pouze předmětného, „objektního“. Proto musíme předpokládat i tam, kde objektní stránka nějakého „subjektu“ je zcela nepochybná, vedle této objektní (předmětné) stránky musíme o téhož „subjektu předpokládat ještě i jeho stránku subjektní (ne-předmětnou), jinak také „vnitřní“, „niternou“. (Nesmíme však zaměňovat subjektnost a niternost za subjektivnost a vědomí, mysl či dokonce „duši“.) Hromada nemá žádné „nitro“, žádnou „niternost“, je to pouhý sklad, složenina, spíše jen výskyt několika různých „věci“ vedle sebe (v tzv. iuxtapozici). Jakmile však proneseme tento výrok, okamžitě nás napadá, že na takovou pouhou složeninu v pravém, nerelativizovaném slova smyslu vlastně nikde v tomto světě nenarazíme, vždycky zjistíme, že přece jen nějaké souvislosti a vztahy budeme muset konstatovat, které nebude možno redukovat jen na vztahy v „prostoru“, tedy na vztahy pouhého sousedění. Fyzikové mluví o 4 základních „silách“, z nichž ovšem do jisté míry „zjevné“ pro nás (pro naše smysly a naši zkušenost) jsou jen gravitace a elektromagnetismus (dvě další mají význam na kvantové úrovni, která je našemu vnímání a pozorování nepřístupná).
(Písek, 0800519-3.)
vznik lístku: květen 2008

Subjektní a subjektální

Ladislav Hejdánek (2008)
Nejen filosofie, ale každodenní jazyková a myšlenková potřeba volá v četných případech po vytvoření jednoho adjektiva nebo několika adjektiv od nějakého substantiva. Našem případě je tu zřejmá potřeba mít k dispozici nějaká adjektiva, odvozená od slova „subjekt“. Problém, jak došlo v převratné změně v pojetí „subjektu“ samého, necháme nyní stranou, ale budeme mít na paměti, že sám jazyk nám bude vždy znovu připomínat – už kvůli symetrii – dost analogickou situaci v případě substantiva „objekt“; to znamená, že při pojmovém vymezování významů v jednom případě budeme muset myslit i na obdobné (eventuelně jiné, nepodobné) vymezování význam v případě druhém. Zároveň musíme respektovat, že příslušná adjektiva v obou případech, totiž „subjektivní“ a „objektivní“, už své významy (byť ne zcela jednoznačné a přesné) v běžném užití mají, takže tyto jejich významy můžeme jen precizovat, ale nemůžeme je od základu měnit. Naším předním úkolem bude proto především najít nebo třeba i nově ustavit slova, tj. přídavná jména, odvozená od termínu „subjekt“ (v novém pojetí, totiž jakožto „non-objektu“), jež bychom mohli „zatížit“ významy podle svých potřeb (a – jak uvidíme – třeba i podle obecných potřeb, bez zvláštních filosofických nároků).
(Písek, 081007-2.)
vznik lístku: říjen 2008

Subjektivita a subjektnost | Subjektnost a subjektivita

Ladislav Hejdánek (2015)
Slovo „subjekt“ musíme chápat (a interpretovat) nejprve s odvoláním na latinské sloveso iacio (a tedy nikoli iaceo!), což znamená házeti, vrhat, metati: subjekt je tedy to, co je vrženo pod nebo dospodu. Historicky došlo ke změně tohoto výrazu, protože ho bylo využíváno příliš často k charakterizování aktivity než k charakterizování produktu nebo výsledku aktivity; nejspíš právě z tohoto důvodu převzalo jiné slovo, totiž obiectum, původní význam slova subiectum. (Souvisí to nepochybně s prosazením a šířením křesťanského myšlení, které stále víc – zejména ve středověku – dávalo důraz na činnosti, na aktivitu, a to tak, jak se pomalu víc a víc prosazovalo něco z myšlení hebrejského proti myšlení řeckému.) Rozhodující, přímo převratnou změnou se však stalo pojetí subjektu jakožto non-objektu; nedošlo k tomu náhle, ale po poměrně dlouhé přípravě. Hlavní roli tu sehrálo pojetí dánského myslitele Sørena Kierkegaarda, a to v úzké souvislosti s novým pojetí existence. Zatímco v učebnicích bývá za původce tzv. evropského „subjektivismu“ označován Descartes, ve skutečnosti je Descartesovo pojetí subjektu stále ještě zcela poplatno staré tradici zpředmětňujícího myšlení (člověk je pro Descartesa „věc“, res, myšlení je substance a také „věc“, res cogitans, apod.), až u Leibnize najdeme převratnou myšlenku „nitra“ monády, jejíž vnějšek přestal mít jakýkoli význam. Od té chvíle – a od chvíle, kdy existence byla chápána jako ex-sistence – se stalo nutností dělat zásadní rozdíl mezi subjektivitou a subjektností. Terminologicky to však dodnes není dost upevněné, a kromě toho lze v literatuře najít i další termíny, odvozené od substantiva „subjekt“ (např. subjektální, subjektový atd.). Důkladné promyšlení a zejména řešení a uplatnění celé problematiky na sebe nejspíš ještě nechá nějakou dobu trvat; to nás ovšem nutí k tomu, pokusit se o vlastní vyjasnění a přesvědčivou koncepci novou, ať už se potom ujme nebo nikoliv.
(Písek, 150118-1.)
vznik lístku: leden 2015