ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
T  ✖ Tělesnost  ✖

Pohyb a tělesnost | Tělesnost

Ladislav Hejdánek (2003)
Patočka chápe tělesnost jako možnost pohybovat se (doslov k Přiroz. světu po 33 letech, str. 204; 220). Mám hluboké pochybnosti o nosnosti tohoto vymezení, neboť mám za to, že pohyb předchází tělesnosti a že tělesnost je pohybem umožněna a na pohybu teprve založena. Vznikání a zanikání je odedávna chápáno jako klasická forma pohybu (zatímco pohyb místní je pouze něčím druhotným a odvozeným. Heidegger podle Patočky svým schematem nevyřešil povahu spojení mezi „kvůli“ a tím, co z toho „kvůli“ vyplývá jakožto naše konkrétní úloha (dtto). Patočka sám soudí, že toto spojení vykonává životní tělesnost (dtto). Existence je podle Patočky „podstatně tělesná“ (s.213), a „tento tělesný ráz existence, tělo a vládu v těle jako původní, ničím jiným nenahraditelnou komponentu a vlastní pramen všech jejích možností“ zdůraznil zvlášť důrazně Merleau-Ponty. Po mém soudu je tělo a tělesnost nezbytnou zprostředkující strukturou, umožňující vzestup na vyšší úrovně zachováváním něčeho z toho už dosaženého, uskutečněného. Tělo a tělesnost je založeno na jakýchsi „vírech“ v proudu událostného dění, jež dalšímu dění umožňují nezačínat nutně vždy znovu a vždy od nuly. Tělo a tělesnost však rozhodně nejsou pramenem, zdrojem všech možností. (Pojem „možnosti“ ovšem sám Patočka označuje za „temný“ – dtto, s. 204.) Ať už chápeme „možnosti“ jakkoliv, jejich uskutečnění se přece děje tak, že skutečností nejprve ještě nejsou a teprve pak se skutečností stávají, tj. nejsou pro uskutečnění jeho antecedencemi, jež by uskutečnění na časové ose předcházely a tedy byly v okamžiku svého uskutečnění již minulostí. ,Možnosti‘ tedy přicházejí, a to z budoucnosti – anebo to nejsou možnosti, nýbrž nějaký druh (modus) skutečnosti. Tělesnost však je tím aspektem jsoucen, který je spjat s aktualitou, s okamžitým hic et nunc: včerejší tělesnost už pominula, skutečná je jen ta dnešní, nikdy nemám včerejší tělo, nýbrž vždycky jen to dnešní. A také včerejším tělem nemohu nic vykonat; a chci-li něco vykonat zítra, musím na zítřejší den počkat stejně jako na to své zítřejší tělo. (Písek, 031016-2.)
vznik lístku: říjen 2003

Tělesnost a individuum

Petr Kouba (2008)
... Druhou koncepcí je Deleuzova a Guattariho schizoanalýza, v níž lze spatřovat pokus o překonání některých existenciálních východisek, mezi něž patří především principiální předpoklad individuální povahy lidské existence. Jelikož se tento předpoklad promítá i do fenomenologického pohledu na lidskou tělesnost, musí se postexistenciální způsob analýzy propracovat až k rovině, kde tělesnost přestává být základním momentem výkonu individuální existence a stává se doménou pre-individuálních událostí. Takovýto sestup na pre-individuální rovinu života ovšem zároveň otvírá i prostor pro nové promýšlení vztahu mezi tělesností a myšlením. Naším úkolem tedy bude sledovat, ...
(Tělesnost a myšlení na pomezí individuálního bytí, in: Filos. časopis 56, 2008,
č. 5, str. 651.)
vznik lístku: prosinec 2008

Tělesnost a tělo

Ladislav Hejdánek (2008)
Petr Kouba již v nadpisu své studie (Tělesnost a myšlení na pomezí individuálního bytí) pojmenovává terén, po němž se chce pohybovat, jako „pomezí“. Ve shodě s tímto nevyjasněným, ale předpokládaným „pomezím“ ihned deklaruje, že jde o „preindividuální události“; a „tělesnost“ vidí právě jako cosi „preindividuálního“. Tato hypostazovaná „neindividuálnost“ však není jen bezdůvodně předpokládána, ale zůstává v rozporu s tím, k čemu ukazují a co i tam, kde „ukazování“ zůstává ještě nedosaženo, nadále aspoň předpokládají vědy, zejména přírodní. Zejména však zůstává Kouba dlužen jakékoli objasnění své koncepce tzv. „preindividuálních událostí“: co to je za událost, která by mohla být označena jako „neindividuální“? Tzv. nepravé události jsou zajisté post-individuální, a jejich členění může být pouze dodatečně provádění z perspektivy určitých konkrétních (individuálních) událostí, tj. subjektů (resp. událostí, které si svůj subjekt už ustavily). Ale jak lze vůbec mluvit o „události“ tam, kde ještě nedošlo k žádné „konkrescenci“, tj. k ničemu, co bychom mohli označit a pojmout jako „individuální“? Zajisté, bylo by možno poukázat na jakési před-událostné „dění“ ryze nepředmětné, které musí nějak vést ke každému počátku uskutečňování (zpředmětňování), tedy konkrescenci, bez níž se žádná (pravé) událost nemůže začít uskutečňovat a dít (to však Kouba rozhodně nemá na mysli). Ovšem i kdybychom vůbec na takovou myšlenku přistoupili (třeba jen kvůli přezkoumání), musel by Kouba objasnit nejen povahu předpokládaných „preindividuálních událostí“, ale hlavně to, jak vůbec může docházet k tomu, že z neindividuálních událostí se „zrodí“ nějaká (jakákoli) událost individuální? Strukturalisté odmítli pojetí „subjektu“ jako „aktivního substrátu“; to je možno sice pochopit, ale už nelze souhlasit s popřením subjektu vůbec a s jeho převedením a rozmělněním na „strukturu vůbec“. Subjekt je jistě záležitostí struktury, ale určité struktury, a problémem je, jak tato „určitá“, tj. s ničím jiným nezaměnitelná struktura může specificky ovlivňovat jiné, tj. aspoň některé (ale ve skutečnosti všechny) struktury původní, ještě subjektně nestrukturované (primordiální) události. Ovšem Problém je v tom, že už tato jakási pra-událost, která si ještě nevytvořila svůj subjekt (a tudíž bez jakékoli intervence takového subjektu), nutně měla individuální charakter. A teprve díky tomuto individuálnímu charakteru se mohla začít zvnějšňovat (neboť až do té chvíle byla jen „nitrem“, tj. byla nepředmětná).
(Písek, 081201-1.)
vznik lístku: prosinec 2008

Tělesnost životní

Jan Patočka (1968)
Jaké je spojení mezi „kvůli“ a tím, co z tohoto kvůli vyplývá jako naše konkrétní úloha, není tedy v Heideggerově schématu vyřešeno. Spojení vykonává, soudím, životní tělesnost – co mohu dělat, je dáno tím, co mi vůbec umožňuje činit, dělat, a to je má tělesnost, kterou musím převzít před všemi svobodnými možnostmi. Mé „kvůli“ mi odemyká tyto původní možnosti akce (tělesně světové, světovostní)), které samy opět odemykají nitrosvětské věci jako koreláty těchto možností, jako to, čemu z možností akce lze porozumět. Tím nabývá akce konkrétní podoby obstarávání v jistém faktickém historickém kontextu, v němž se objevují pak možnosti vlastní úlohy svobodně spatřené a zvolené. Poněvadž se však možnosti vyskytují v dvojí podobě: jednak jako převzaté, jednak jako zvolené, je i svět v našem „bytí na světě“ v ontologickém smyslu nutně zastoupen dvakrát, jak to vyjadřuje Heideggerovo slovo o „vrženém rozvrhu“ světa.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 204.)
vznik lístku: červen 2014

Praxe a tělesnost | Tělesnost a praxe

Jan Patočka (1968)
Tělo a tělesnost patří podstatně nejen do toho, co je zjasněným, odemčeným jsoucnem v jeho bytí na světě odhaleno, odkryto, nýbrž do samotného ontologického statutu existence. Otázka, jakým způsobem, není vyřízena pros/202/tě poukazem na fakticitu, poněvadž fakticita, je-li určena tak jako u Heideggera naladěním, není opět nic výslovně tělesného. Tělo nepatří pouze k problému vlastní prostorovosti, nýbrž i do oboru vlastních možností. Tělo je existenciálně soubor těch možností, jež nevolíme, nýbrž do nichž se zařazujeme, těch, k nimž nemáme svobodu, nýbrž jimiž být musíme. To neznamená, že nemají ráz existence, tj. toho, co je mi v jedinečnosti uloženo a co musím převzít a provádět. Ale teprve na jejich podkladě jsou otevřeny možnosti „svobodné“.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 201-02.)
vznik lístku: červen 2014