ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Identita  ✖
<< < 1 / 3 > >> záznamů: 13

Identita narativní | Pojem - nasouzení | Narativita a identita

Ladislav Hejdánek (2002)
Paul Ricoeur začal užívat termínu „narativní identita“ teprve poté, když znovu četl svůj původní text „Času a vyprávění“. Sám ovšem říká, že „tento pojem konceptualizoval“ (7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 119). Rád bych se podíval do francouzského originálu, zda v překladu slovo „pojem“ odpovídá francouzské „concept“ nebo slovo „notion“. Bylo by ostatně zajímavé si o tom přečíst víc na různých místech Ricoeurova díla, přinejmenším z pozdějšího údobí. Měl bych hned několik otázek: znamená konceptualizace pojmu jeho ustavení? Anebo je pojem ustaven jinak, a teprve konceptualizace jej upřesní a takříkajíc „doustaví“? J.B.Kozák mluvil o tom, že pojem musí být „nasouzen“, a zdůrazňoval, že soudy předcházejí pojmům (a že jsou teprve zpětně upřesňovány těmi pojmy, které se jim zdařilo nasouzením ustavit). To se mi zdá velmi rozumným řešením otázky vzniku resp. ustavení pojmů. Protože však je nejen mezi obyčejnými lidmi, ale i mezi vědci a dokonce mezi filosofy bohužel častým zvykem zaměňovat „termín“ s „pojmem“, musím vzít (byť nerad a jen provizorně) v úvahu, že Ricoeur měl na mysli konceptualizaci slova, termínu, nikoli pojmu (= konceptu). Pravděpodobnější však je, že v původním francouzském textu je termín „notion“, který poukazuje spíše k znalosti, obeznámenosti, k jistému typu přibližného vědění, které bohatě stačí pro každodenní praktickou potřebu, ale jehož hranice zůstávají poněkud nezaostřeny. Např. všichni víme, tj. přibližně víme, co to je „pes“, ale nemusíme si vědět rady, jak upřesnit právě ty vlastnosti, které třeba z pouhé „šelmy psovité“ dělají „psa“ ve smyslu jednoznačné taxonomické jednotky. Důležitost takového přesného určení se ukáže obvykle teprve tehdy, když se setkáme se zvířetem, které nám psa jednak silně připomíná, ale na druhé straně zcela vybočuje některými svými vlastnostmi z rámce toho, co jsme až dosud o psech věděli a s jakými psy jsme se až dosud setkali. Tedy aplikováno: slovo „pes“ pro nás až dosud něco poměrně zřetelného opravdu znamenalo, takže bylo spojeno s nějakými našimi předchozími zkušenostmi. Tyto zkušenosti však byly pouze tzv. laické, nikoli zoologické, odborné: šlo o pouhé „notio“ (latinsky, nebo „notion“ francouzsky nebo anglicky). Konceptualizací jsme pak dosáhli toho, že už nejsme závislí jen na dosavadních zkušenostech (které jsou individuálně vždycky omezené), nýbrž že jsme schopni uplatnit ustavený, tj. nasouzený pojem i na budoucí případy, kdy nás dosavadní zkušenost nechá na pochybách, jde-li vskutku o psa. (Tím není nikterak řečeno, že onen nasouzením ustavený pojem je čímsi definitivním a nadále nenahraditelným pojmem jiným, novým, přesnějším; jednou řádně nasouzený pojem však už nemůže být upravován a měněn, nýbrž pouze vyměněn za pojem jiný. (Písek, 020103-1.)
vznik lístku: leden 2002

Identita v geometrii | Časoprostorovost | Čas a pojmovost

Ladislav Hejdánek ()
Myšlení starých řeckých myslitelů se vynálezem pojmů a pojmovosti nechalo svést k pokusu o emancipaci myšlení ze světa, v němž vzniklo. Obvykle se přitom poukazuje na to, jak se myšlenkové modely svou mimočasovostí odcizily časovému světu našeho života, ale pomíjí se přitom, že se neméně odcizily prostorovosti našeho světa, když se ve filosofii (vlastně ještě před-filosofii) začaly napodobovat postupy, přiměřené „světu“ geometrie. Rozdíl je ovšem nepřehlédnutelný: ze světa pojmových modelů (tzv. intencionálních předmětů) byl čas zcela eliminován, zatímco ve světě geometrických obrazců byl nově konstituován prostor jakoby zbavený časovosti, ale nezbavený některých reliktů časovosti (přesněji: časoprostorovosti). Tato okolnost byla sice zcela přehlížena, ale nikdy se nezdařilo se jí zbavit žádným pokusem o konstrukci zcela „čistého“, časovosti (a zase přesněji: dějovosti, událostnosti, hybnosti a subjektní aktivity) ve všech směrech zbaveného prostoru. Nejvýznačnějším a také snadno demonstrovatelným rysem časoprostorovosti je nemožnost její naprosté objektivace. Objektivace, umožněná pojmovostí, znamená ve svém pojmu zbavenost takto konstruovaného objektu jakéhokoli přetrvávajícího vztahu k nějakému subjektu (geneze tu je ovšem pominuta: konstruovaný objekt předpokládá sice nějaký konstruující subjekt, ale jakmile je jednou konstruován, je od každé subjektní aktivity emancipován a nadále na ní jakoby nezávislý, zatímco naopak každá další subjektní aktivita musí tuto emancipovanost – přesněji: totožnost, identitu – bezpodmínečně respektovat. A právě v souvislosti s „identitou“ se v prostorově bezčasových souvislostech objevují problémy, které zůstávají čistě prostorově neuchopitelné. Naprostá většina trojúhelníků (výjimek je jen málo) má jakési zrcadlově obrácené dvojníky, o jejichž identitě lze mít pochybnosti, neboť je nemůžete položit na sebe tak, aby se zcela kryly. Mohli byste tak učinit pouze za předpokladu, že jeden z dvojice jakoby vyjmete z dané roviny, mimo rovinu jej převrátíte a pak znovu – ale již zrcadlově převrácený – umístíte do roviny. Něco takového není v mezích eukleidovské geometrie možné, pokud nepočítáte s onou akcí vynětí trojúhelníka z roviny, kam původně náležel. Co tu je vlastně identické a co neidentické? (Písek, 010203-1.)
vznik lístku: únor 2001

Identita (totožnost) | Totožnost (identita) | Proměnlivost

Platón (428–347)
… smrtelná bytost hledá, aby trvala pokud možno stále a byla nesmrtelná. To je jí možno jedině tímto způsobem, plozením, poněvadž vždy zanechává jiného mladého jedince místo starého. Vždyť se tak děje i v té době, v které jeden každý z živoků, jak se říká, žije a zůstává týž – například o člověku se mluví jako o témž od dětství až do stáří; nazývá se týmž, ačkoli v sobě nemá nikdy týchž složek, nýbrž se stále omlazuje a staré ztrácí, což se týká jak vlasů, tak masa i kostí i krve a veškerého těla. A nejen co se týče těla, ale i co do duše nejsou chování, povaha, názory, žádosti, radosti, bolesti, strachy u jednoho každého stále tytéž, nýbrž jedny vznikají, druhé zanikají. Mnohem pak podivnější než toto je to, co se děje s našimi poznatky: nejen že jedny nám vznikají, druhé zanikají a nejsme stále tíž ani co se týče poznatků, ale i s jedním každým z našich poznatků se děje totéž. Neboť tak řečené opakování předpokládá, že vědění mizí; zapomínání jest totiž mizení vědění, a opakování, jež přivádí nový obsah paměti místo mizejícího, uchovává vědění, takže se zdá totéž. Tímto způsobem se uchovává všechno smrtelné, ne tak, že by bylo stále naprosto totéž, jako je božstvo, nýbrž tím, že mizející a stárnoucí zanechává něco jiného, nového, takového, jako bylo samo. Tímto způsobem, Sókrate, má smrtelný rod podíl v nesmrtelnosti, jak tělo, tak všechno ostatní; nesmrtelné však jinak. Nediv se tedy, že všemu je vlastní odnož přirozeně drahá; vždyť jde o nesmrtelnost, a proto každého provází tato péče a láska.
(Symposion, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 53 – III, 206d-208b.)
vznik lístku: únor 2002

Identita narativní | Pojem - konceptualizace | Narativita a identita

Paul Ricoeur (1995)
Čas a vyprávění spojuje s knihou Sebe sama jako druhého, jak říkáte, téma narativní identity. Kde se objevuje?
Tento pojem jsem konceptualizoval teprve při následném čtení svého původního textu, když jsem pro Françoise Wahla psal závěr Času a vyprávění; tam tohoto výrazu užívám a zdá se mi, že dobře vystihuje hlavní výtěžek mé práce. Je opravdu zvláštní, že tato formulace mne napadla až při reflexi nad hotovou prací, ačkoliv myšlenka je vlastně samým jádrem knihy, jak dosvědčuje pojem „zahrnutí osoby do zápletkly“. Odložme už ale Čas a vyprávění. /120/
Dovolte mi teď přejít k dílu Sebe sama jako druhého a poněkud větším odstupem, a to od tematiky „člověka schopného“, na které dnes velmi lpím. Etické části předchází šest kapitol, zabývajících se …
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 119-20.)
vznik lístku: leden 2002

Identita (pro bytost)

Ladislav Hejdánek (2007)
Lenka Karfíková vychází (v referátu pro Karla Flosse) z toho, že „se ptáme, co pro nějakou bytost znamená „identita“, a sama si hned odpovídá, že „se ptáme, co pro ni znamená být totéž v čase“. V těchto výchozích formulacích vidím několik problematických bodů. Je naprosto správné spojovat onu otázku s určitou „bytostí“, ale jen pokud náležitě zatížíme (tj. vezmeme vážně) tento obrat tak, že se i nadále budeme držet tohoto spojení, této souvislosti „identity“ s určitým subjektem, totiž s nějakou určitou „bytostí“. Pak ovšem nesmíme jen tak lehce přejít k tomu, co to – pro takovou bytost – „znamená“, abychom onu určitou bytost hned jakoby postavili stranou, abychom na ni jako na subjekt jakoby zapomněli, a abychom tak jakoby zcela nenápadně přešli k tomu, co to znamená „pro nás“. Ryze „věcně“ („objektivně“) vzato platí totiž, že „samo o sobě“ není v tomto světě vůbec nic „identického“ – už proto, že není vůbec nic neproměnného, a proměna nutně a vždycky znamená konec „identity“. Můžeme-li proto někdy právem mluvit o totožnosti (identitě), pak výlučně ve smyslu něčeho usilovně dosahovaného a vždy znovu ohrožovaného. A to dále znamená, že toho musí být dosahováno někým (něčím): nějakým subjektem. A zde je rozhodující, v jakém vztahu je ono dosahování identity (totožnosti) k příslušnému subjektu: buď tu jde o subjekt, který sám usiluje o svou totožnost (identitu), anebo o subjekt vnější (subjekt pozorovatele nebo vnějšího „činitele“), který se orientuje ve svém světě (osvětí) a odhaduje, jak určité sub-jevy (přesněji jevící se či registrované „prvky“) k sobě buď náleží nebo nenáleží, tj. zda náleží k „témuž“ jevu nebo k jiným jevům (a proto k „témuž“ jevu vlastně nepatří) V obou případech jde o aktivní identifikaci, ale pokaždé o jiný její typ. Rozhodujícím typem je ovšem to, jak se nějaký subjekt (jsoucno-událost) vnitřně integruje, sjednocuje, aby se stal vskutku celkem a tím získával a udržoval svou „identitu“, tj. to, aby byl stále „týmž“ a tedy sám sebou.
(Písek, 070406-2.)
vznik lístku: duben 2007