ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Poslání  ✖

Legalismus - mravní | Poslání - dotváří nás | Věrnost - zásada | Pravidla - mravní | Osobnost - mravní

Jan Patočka (1947-48?)
…Je sice jisté, že na mravní pravidla přijatá se nesmí sahat hrubou rukou, že boj s nimi musí být mravní, nikoli souboj pouhého instinktu s normou (tak se rozumí obyčejně soutěži mezi příkazem a „životem“), ale na druhé straně je nutné připustit, je-li naše pojetí správné, že není žádných samospasitelných odvěkých mravních formulí, jichž zachovávání by zaručovalo mravní život. Je např. jisté, že přátelství je vysoká mravní hodnota, ale kdo by pochyboval, že mravní život může se rozvíjet i mimo jeho rámec? Z našeho stanoviska i zákony věrnosti, považované obecně za nejpřísnější, mohou být někdy porušeny, děje-li se to ve jménu ještě přísnějšího úkolu, přísnější vazby, té totiž, bez níž nám nelze vůbec být v onom vyšším, pravém smyslu, splnit poslání, kterému se plně oddáváme a které nás dotváří. Žádná soustava mravních pravidel a zákonů nevytvoří mravní osobnost a není dost podrobná a jednoznačná, aby stačila na konkrétní situace. Každá doktrína připouští různé možnosti, každý zákon musí řešit quaestio facti, otázku aplikability. A tak od pravidel a zákonů musí mravní legalismus vždy znovu rekurovat k živé, rozhodující se osobě, v níž je tak dosvědčen neodvolatelný pramen mravního, nejen instinktivního života.
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 164.)
vznik lístku: leden 2002

Humanitní program (nedostatečnost) | Národ a stát (jako nástroj) | Poslání (a přerůstání) | Svoboda (a poslání) | Státy národní | Stát a národ (jako nástroj)

Emanuel Rádl (1928)
Humanitní program příliš ustupuje positivismu, jest příliš realistický, příliš „jen lidský“ a tedy nahodilý. Stát jako nástroj pro národní ideály nemá pevného cíle, proto, že tyto ideály jsou nahodilé, příliš hmotné, světské. Národ tu svým cílem nepřerůstá sám sebe a jeho základem jest konec konců jen egoismus, shlížení se v sobě samém; stát se stává jen „výrazem národního charakteru“. K takovým důsledkům docházela ráda filosofie předešlého století, které svoboda byla jen možností rozvinout zděděné vlohy. Kant si uvědomoval nesnáze z toho plynoucí, ale prakticky toto pojetí svobody podporoval; romantika je rozvinula; positivisté v něm pokračovali. Jestliže však svoboda není z tohoto světa,, nýbrž předpokládá smysl poslání, kvůli němuž má člověk svoboden býti, pak národnost a stát nemohou býti cílem společenského úsilí, nýbrž také jen jedním z možných nástrojů pro cíle vyšší. Tuto jest nebezpečí pro budoucnost národních států: jsou dítětem XIX. století, dítětem ideologie, která už překročila vrchol svého života a která nedává nových ideálů pro budoucnost, až realismus naší doby bude opuštěn.
(3868, Válka Čechů s Němci, Praha 1928, str. 272.)
vznik lístku: listopad 2010

Poslání člověka

Ladislav Hejdánek (2014)
Když přijmeme základní myšlenku, že člověk má takovéto výsadní, ale zároveň aktivitou a dynamismem podmíněné postavení v přírodě a ve světě vůbec, staví se před nás otázka, jaké je v tom případě poslání člověka, poslání lidstva. Je-li tomu tak, jak za to má Teilhard, a směřuje-li vesmír po miliardy let k člověku anebo k bytostem člověku podobným, pak se přímo vnucuje myšlenka, že s člověkem má nějaký záměr, anebo jinak, tradičněji, ale také smysluplněji řečeno, že tu je nějaký vesmírný, kosmický zájem na člověku, resp. na inteligentních bytostech, schopných reflexe a přesného i hlubokého uvažování. Pak to znamená, že člověk není ani omylem přírody, ani náhodou ve vesmíru. A protože čas zatím neskončil a budoucnost stále přichází, aby ponechala nejen nám lidem, ale i samotnému vesmíru čas k dosažení čehosi, o čem nevíme a co – alespoň zatím – nechápeme, zdá se, že tím nejrozumnějším, co v té věci můžeme podniknout, je odpovědné a náročné přemýšlení, uvažování nad tím, co asi může člověk, lidstvo, inteligentní bytosti pro vesmír, pro přírodu udělat. Nemyslím, že by bylo tak docela od místa, zanechat alespoň někdy žabomyších sporů politických, národnostních, vůbec pozemských, a připustit si docela vážně, že nás čekají úkoly vesmírné. V takovém případě každý, kdo si to nepřipustí, bude stále ještě spíše přírodní tvor, tak trochu živočich, zvíře, kdežto teprve kosmicky orientovaný člověk bude člověkem skutečným. Neboť pak být člověkem bude už trvale znamenat být občanem vesmíru, tak jako vesmír bude trvale domovem lidstva, lhostejno zda pozemského, nebo rozsetého po všech galaxiích. – I když to končí tak trochu jako sci-fi, a já bych raději, abyste to brali jako phi fi, zdá se mi to rozumnější a lidštější než marasmus depresí a rezignací nebo úzkostí, vykupovaných na chvíli nejrůznějšími morfíny skutečnými nebo ideologickými.
(Z přednášky: Kosmická dimenze a přirozenost člověka, pořádal EKK 3. 10. 1991, § 10.)
vznik lístku: září 2014