ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Subjektivita  ✖
<< < 1 / 2 > >> záznamů: 9

Subjektivita bez „vědomí“

Ladislav Hejdánek (2008)
Musíme-li předpokládat, že veškerá skutečnost je vytvářena a udržována aktivními subjekty (nejrůznějších druhů a úrovní), a to za předpokladu, že tyto subjekty nejsou jen schopny aktivity, nýbrž že jsou obdařeny také reaktibilitou, pak musíme nutně předpokládat také to, že úroveň jejich reaktibility je rovněž různá, např. že má nestejný „záběr“ či rozsah, různě vysoký „práh“, eventuelně hrubý či jemný „rastr“ (což jsou termíny J.B.Kozáka z posledního období jeho filosofování). Pro nás z toho zejména vyplývá, že musíme předpokládat něco, co bylo z údajně „vědeckých“ důvodů vždycky předem zcela vylučováno, totiž že i ty velmi nízké, dokonce nejnižší „subjekty“ mají své – strukturované ! – nitro, svou „niternost“ (v Leibnizově smyslu), v jejímž „rámci“ si vytvářejí a vždy do jisté míry integrují něco jako svůj vlastní obraz svého „okolí“. Díky tomuto „obrazu“ si svůj vztah k tomuto „okolí“ přetvářejí a vytvářejí v něco, co můžeme s jistými obtížemi, protože z distance, interpretovat jako jejich „osvětí“. Jde tu vlastně o jakési rozšíření a důslednější dopracování oné starší koncepce (resp. jako jakéhosi jejího jádra), jak ji známe jako Umwelt či Eigenwelt von Uexküllovy školy nebo jako Lebenswelt (původně Naturwelt) fenomenologie Husserlovy. Vezmeme-li zmíněné vážně, musíme připustit něco jako „subjektivitu“ i v případě přejivých jsoucen, a to až i na tu nejnižší úroveň (atomů, subjaderních částic, kvant, možná oněch problematických „substrun“, lépe než „superstrun“). A proto musíme také rozlišovat mezi subjektivitou a vědomím; nemůžeme automaticky přisuzovat vědomí všude tam, kde jde o schopnost reagovat, jestliže uvážíme, že sama reaktibilita není přísně deterministická, ale že má vždycky někde „místa volby“, na nichž se ona eventuelně (či spíše předsudečně předpokládaná) kauzalita najednou dělí či větví.
(Písek, 080719-4.)
vznik lístku: červenec 2008

Subjektivita - objektivita a „pravost“

Karl Jaspers (1947)
aa) Alles Wahrsein ist in der Spaltung von Subjektivität und Objektivität.
Wohl ist der ständige Antrieb in uns beim wissenschftlichen Forschen, die Welt zu betrachten, als ob ich, der Erkennende, gar nicht darin und dabei sein; wir möchten die Welt erforschen unter Ausschluß dessen, daß wir es sind, die sie erkennen.
Wir wollen die fälschende Subjektivität ausschalten, durch die ich in Sinnestäuschungen, in situationsbedingten und der eigenen Wesensart entspringenden unbefragten Wertschätzungen, in zufälligen und undisciziplinierten Denkungsweisen der Unwahrheit unterliege. Aber die Überwindung der fälschenden Subjektivität bedeutet stets nur die Herausarbeitung der reinen, wahren Subjektivität: im Bewußtsein überhaupt, in den gemeinsamen Daseinsinteressen, in der Substanz der durch Ideen erwirkten Gemeinschaft, in der Existenz, die in unüberschreitbarer Geschichtlichkeit kommunikativ zu sich selbst und zum Einen der Transzendenz kommen kann.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 628.)
vznik lístku: únor 2005

Subjektivita

Ladislav Hejdánek (1982)
Ještě jednu významnou souvislost nelze nezmínit. Jen ve svých nejprimitivnějších podobách má subjektivita alogický charakter (tak tomu je třeba u vyšších savců, jimž subjektivitu nemůžeme upřít); na lidské úrovni však je subjektivita strukturována a organizována řečově. Řeč ovšem nemůžeme chápat jako lidský výkon (promlouvání), nýbrž spíše jako prostor nebo ještě lépe svět, v němž teprve a pouze je lidské promlouvání možné. Svět řeči je světem smysl umožňujících a smysl zakládajících souvislostí či vazeb. Zatím známe dvojí podobu řeči: jednak řeč, která uzavírá svůj smysl v sobě, která je plná smyslu nebo – řečeno s Patočkou – je smyslem nevyčerpatelná, a na druhé straně řeč, která smysluplnost neuzavírá v sobě, nýbrž soustřeďuje její značnou část (pokouší se dokonce soustředit její maximálně velkou část) mimo sebe, před sebe. V prvním případě mluvíme o mýtu, v druhém o logu. Základním principem mýtu je identifikace s archetypem, tj. zrušení distance, zatímco základním principem logu je naopak distance, tj. zrušení identity slova a skutečnosti. Ani mythos, ani logos nejsou nástroji v rukou člověka, ale jsou světem, v němž člověk jakožto člověk žije i myslí, jejž obývá.
(Ontologie subjektivity, samizd. vydání, 1980, str. .)
vznik lístku: říjen 2008

Subjekt - objekt (a „objímající“) | „Objímající“ (a subjekt-objekt) | s Umgreifende | Subjektivita - objektivita (a „objímající“) | Subjekt - Objekt (und Umgreifendes)

Karl Jaspers (1947)
Jedes Umgreifende ist in der Spaltung nicht allein auf der einen Seite, als Objekt oder als Subjekt. Die Beschränkung auf die eine Seite läßt das Wesentliche verlorengehen, das aber nicht auf der anderen Seite liegt, sondern in den Weisen des Verbundenseins von Objekt und Subjekt in der Spaltung. Auch die Existenz liegt keineswegs im Subjekt als solchem; Existenz erscheint in der Verschlungenheit von Subjektivität und Objektivität.
Das Seinsbewußtsein hat also einen doppelten Boden, sowohl in der Objektivität wie in der Subjektivität. Immer stößt die bewegte Seele /1024/ in allen Weisen ihres Innewerdens auf das Objekt als ein Seiendes, das an sich ist, das mehr ist als die Seele und als der Gedanke, das gedacht wird und nicht selbst Denken ist. Immer ist für die Seele wieder das Letzte ihre Subjektivität, die Gewißheit, daß sie ist, das Innensein dessen, was sie ist. Das Objekt kann zum absoluten Ansichsein gesteigert werden. Dort ist das Sein die Substanz, hier das Ich. Beide sind falsche Verabsolutierungen des einen Pols. Beide für sich führen zum Bewußtsein einer Bodenlosigkeit. Unser Seinsbewußtsein fühlt das Sein verloren, wenn es nichts mehr als nur das Objekt hat oder nur noch Subjekt ist. Dann findet im Philosophieren jeweils eine Umkehr statt. Wenn im objektiven Wissen von Gegenständen der eigentliche Sinn von Sein, damit Wesentlichkeit und Interesse aufhört, dan wird im Durchbruch zur Subjektivität die Wirklichkeit des Seins gesucht(z.B. Kierkegaard). Wenn umgekehrt in der endlosen Reflexion der Subjektivität, in der bloß spekulativen Bewegung des Gedankens mit dem Objekt auch der Gehalt verschwunden ist, dann wird der „Durchbruch zum Objekt“ zu leidenschaftlichem Begehren des Denkens (z.B. der junge Schelling). Jedesmal tritt die feindselige Forderung auf: man müsse aus der Bodenlosigkeit zum Sein zurückkehren. Solche polemische Haltung pflegt aus dem einen Extrem ins andere zu führen.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 1023-24.)
vznik lístku: únor 2005

Subjektivita (tělesná, tělo)

Jan Patočka (1968)
Mohli bychom tedy říci: základem zkušenostních syntéz není transcendentální já, nýbrž tělesná subjektivita. Do světa jsme původně zasazeni nikoli našimi myšlenkovými výkony, nýbrž tělem, a to tělem jako subjektivním, které se nikdy nemůže stát předmětem reflexe. Zkušenostní syntézy provádí tělo především také na základě schopnosti vlastního pohybu. Toto moci se pohybovat je neoddělitelné od jeho objektivizujícího výkonu, neboť schopnost pohybu mu dává svobodu k věcem, možnost vidět za svou okamžitou polohu a postavení a žít v perspektivách, aniž /3.1.10/ by se v nich rozplývalo – tedy možnost zjednávat si pohybem určitou stabilitu.
Dospěli jsme tak nyní k našemu vlastnímu tématu subjektivního pohybu. Pohyb, o kterém chci mluvit, není jen pohyb úmyslný, nýbrž každý takový, který je od subjektu neoddělitelný, takže subjekt patří k jeho vnitřnímu smyslu: např. ...
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.9-10.)
vznik lístku: červen 2014