Člověk a zlo. K diskuzi filosofie s theologií
| raw | skeny ◆ článek, česky, vznik: srpen 1957 ◆ poznámka: Článek do Křesťanské revue, přijato, neschváleno tiskovým dozorem - pozn. aut.
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Scan25.jpg
====================
ČLOVEK A ZLO /K diskusi filosofie s theologii/ Předmětem našich poznámek budou tř články, které vyšly v leto ní Theologické příloze KR.) Vedle rozdílností se uvedené práce sho dují v úsilí o postižení a vyjádření křesťanského, biblického pohledu na svět a na zlo. Pominu zde odlišný způsob zpracování a přidržím se thest, které byly čtenářům předloženy. Skutečnost a samostatnost světa článku Z. Du se nemůžeme upřít jisté sympatie pro vážnost, s níž odmítá theologické uhýbání a obcházení nejdůležitějších otázek a s níž se pokouší o nekompromisno st. Avšak řešení, které nabízí, je nedostatečné, ba mylné. Jeho protest proti výkladu světového dění z imanentních zákonitostí zbytečně míří proti zastaralým představán jako hodinovém strojku, který postupuje automaticky od změny k změně podle dených zákonitostí, jako by to byl skutečný stav dnešního vědeckého myšlení. A tento protest jej dohání k neudržitelnému, konceptualismus připomínajícímu pojetí, jemuž nakonec docela zmizí sku tečné dění. o světě Dus odmítá myšlenku, že by příroda a dějiny postupovaly svou vlastní setrvačno sti; odmítá kausalitu a má za to, že myslet si následnost v povaze věcí samých... není ... křesťansky možné. +) 1. Dus Z. / -- Jen Dus ml./: Creatio continua. Theol. příloha KR 1957, str 44-46 2. Pokorný P.: Církev a mocnosti. Theol. příl. KR 1957, str. 65-$ 70. 3. Trojan J. 9.: Několik poznámek k demythologisaci SATAN v Jobovském prologu. Theol. příl. KR 1957, str. 1-6. Pro přemnější interpretaci pe Trojanova pojetí použijeme i jeho starší rukopisné fakultní práce ze systematické theologie Hegelovo pojetí historických zákonitostí, Praha 1955.
Scan25.jpg
====================
ČLOVEK A ZLO /K diskusi filosofie s theologii/ Předmětem našich poznámek budou tř články, které vyšly v leto ní Theologické příloze KR.) Vedle rozdílností se uvedené práce sho dují v úsilí o postižení a vyjádření křesťanského, biblického pohledu na svět a na zlo. Pominu zde odlišný způsob zpracování a přidržím se thest, které byly čtenářům předloženy. Skutečnost a samostatnost světa článku Z. Du se nemůžeme upřít jisté sympatie pro vážnost, s níž odmítá theologické uhýbání a obcházení nejdůležitějších otázek a s níž se pokouší o nekompromisno st. Avšak řešení, které nabízí, je nedostatečné, ba mylné. Jeho protest proti výkladu světového dění z imanentních zákonitostí zbytečně míří proti zastaralým představán jako hodinovém strojku, který postupuje automaticky od změny k změně podle dených zákonitostí, jako by to byl skutečný stav dnešního vědeckého myšlení. A tento protest jej dohání k neudržitelnému, konceptualismus připomínajícímu pojetí, jemuž nakonec docela zmizí sku tečné dění. o světě Dus odmítá myšlenku, že by příroda a dějiny postupovaly svou vlastní setrvačno sti; odmítá kausalitu a má za to, že myslet si následnost v povaze věcí samých... není ... křesťansky možné. +) 1. Dus Z. / -- Jen Dus ml./: Creatio continua. Theol. příloha KR 1957, str 44-46 2. Pokorný P.: Církev a mocnosti. Theol. příl. KR 1957, str. 65-$ 70. 3. Trojan J. 9.: Několik poznámek k demythologisaci SATAN v Jobovském prologu. Theol. příl. KR 1957, str. 1-6. Pro přemnější interpretaci pe Trojanova pojetí použijeme i jeho starší rukopisné fakultní práce ze systematické theologie Hegelovo pojetí historických zákonitostí, Praha 1955.
====================
Scan26.jpg
====================
2 Tak ovšem nemůže vůbec dojít k oddělení, odlišení přírody a dějin od tvořícího Boha, a tedy vše, co jest, je neustále sám Bůh. Svět, kteby rý byl něčím od Boha odlišným, neexistuje. To je snad pantheismus, ale není to křesťanství. Dus nadepsal svůj článek slovy creatio continua, ale shačno lze prohlédnout, že je tu ve skutečnosti obojí popřeno: jak creatio, tak i ke continuitas. Dus nechce uznat samostatnost, svébytnost všeho stvořeného. To ovšem znamená především znevážení samotného tvoření: není-li plodem tvoření něco stvořeného, proč vůbec mluvit o tvoření? Je-li Bůh jedinou skutečností, je škrtnuto creatum a tím i samotné creatio. Protimluvem je však i these, že jde o pokračující tvoření. Jestliže skutečnost nemá v sobě trvání, ale je pro každý okamžik tvořena bezprostředně, je v každém okamžiku vše nové a nelze mluvit o pokračování. Pokračování předpokládá navázání na něco minulého, je opa kem totální novosti. Tvoření ve smyslu Dusově však je vždy totálně nové, neboť nemá z dřívějška nic trvajícího, na co by mohlo naváz at. A tak Du so vo pokračující tvoření není ani pokračující, ani tvoření. Nepomůže ani pokus zajistit kontinuitu v samotném Bohu, neboť by se mohl zdařit jen s podmínkou, že Boží věčnost bude nahražena časem, protože kontinuita předpokládá navázání a navázání předpokládá minulost; ve věčnosti pak není ani minulosti, ani budoucnosti ani budoucnosti. Avšak čas je právě to, co Dus popírá, neboť jej rozsekává na infinitesimale ní úseky, body, které ponechává ben nejmenší vzájemné souvislosti. Není-li však času, jak může existovat příležitost / k uvěření a nové mu životu/? A jak lze mluvi o dějinách spásy? S časem jsou nutně popřeny i dějiny, s reálnou kontinuitou i smysl událostí. Jak může ( potom dojít k nějakému uvědomělému rozhodování? Dus dělá ve svém obrazu světa výjimku u "dění, které se odehrává v lidském nitru.../ Tu alespoň poznámkou musíme vyjádřit též svůj podiv nad dualismem lidského nitra a tělesné konstituce člověka./
Scan26.jpg
====================
2 Tak ovšem nemůže vůbec dojít k oddělení, odlišení přírody a dějin od tvořícího Boha, a tedy vše, co jest, je neustále sám Bůh. Svět, kteby rý byl něčím od Boha odlišným, neexistuje. To je snad pantheismus, ale není to křesťanství. Dus nadepsal svůj článek slovy creatio continua, ale shačno lze prohlédnout, že je tu ve skutečnosti obojí popřeno: jak creatio, tak i ke continuitas. Dus nechce uznat samostatnost, svébytnost všeho stvořeného. To ovšem znamená především znevážení samotného tvoření: není-li plodem tvoření něco stvořeného, proč vůbec mluvit o tvoření? Je-li Bůh jedinou skutečností, je škrtnuto creatum a tím i samotné creatio. Protimluvem je však i these, že jde o pokračující tvoření. Jestliže skutečnost nemá v sobě trvání, ale je pro každý okamžik tvořena bezprostředně, je v každém okamžiku vše nové a nelze mluvit o pokračování. Pokračování předpokládá navázání na něco minulého, je opa kem totální novosti. Tvoření ve smyslu Dusově však je vždy totálně nové, neboť nemá z dřívějška nic trvajícího, na co by mohlo naváz at. A tak Du so vo pokračující tvoření není ani pokračující, ani tvoření. Nepomůže ani pokus zajistit kontinuitu v samotném Bohu, neboť by se mohl zdařit jen s podmínkou, že Boží věčnost bude nahražena časem, protože kontinuita předpokládá navázání a navázání předpokládá minulost; ve věčnosti pak není ani minulosti, ani budoucnosti ani budoucnosti. Avšak čas je právě to, co Dus popírá, neboť jej rozsekává na infinitesimale ní úseky, body, které ponechává ben nejmenší vzájemné souvislosti. Není-li však času, jak může existovat příležitost / k uvěření a nové mu životu/? A jak lze mluvi o dějinách spásy? S časem jsou nutně popřeny i dějiny, s reálnou kontinuitou i smysl událostí. Jak může ( potom dojít k nějakému uvědomělému rozhodování? Dus dělá ve svém obrazu světa výjimku u "dění, které se odehrává v lidském nitru.../ Tu alespoň poznámkou musíme vyjádřit též svůj podiv nad dualismem lidského nitra a tělesné konstituce člověka./
====================
Scan27.jpg
====================
3 Dějiny nejsou tvořeny jenom Boží vůlí, ale také lidskou zmateno s tí, která je ovšem působná jen prostřednictvím Božího konání. Bůh dává vnější účinnost lidským rozhodnutím. A tak do spívá Dus k pojetí Boha, který uskutečňuje lidská zlá, hloupá i zločinná předsevzetí. Svobodně lidské subjekty však Bůh stále znovu tvoří a tvořením obnovuje. Zůstává otázkou, kde je místo, na němž by se mohl objevit ten zlý, aby si podmanil lidská srdce a dal tak Bohu příležitost k vykonání zla. Zcela nepochopitelné však je, připouštíéli Dus proti celému svému pojetí to, co je ovšem jinak silným motivem MONT moderního myšlení, že totiž důsledky lidského rozhodování se často vymykají lidskému přání a přesahují je svým nábojem ničivosti. Odpovědnost nemůže padat na člověka, protože kausalita byla odmítnuta. Dopadne-li věc ještě hůř, než člověk zamýšlel, pak to jde nutně na vrub Boží. Ačkoliv jde o výborný doklad setrvačnosti reality, která se na každém lidském rozhodnutí spoluprosadí /společně s lidským záměrem/, Dusovi nezbývá než vidět v Bohu stvořitele zla. To vše ukazuje, že Dusovo pojetí je nedomyšlenou metafysickou konstrukcí; je chybné křesťansky, theologicky i filosoficky. Svět a věci v něm jsou skutečné. Reálnost věcí však není myslitelná bez jejich samostatnosti a svébytnosti /byt relativní/. Dus zapomíná, že je přece ještě něco třetího vedle absolutní samostatnosti světa, podřízeného věčným zákonitostem, a vedle absolutní nesamostatnosti světa ustavičně znovu tvořeného a postrádajícího jakékoli vlastní kontinuity. Trvání věcí a světa může být skutečné a přece relativní. Věci nepřestávají být skutečnými a nepřestávají trvat jenom proto, že jejich trvání je dočasné, že má svůj počátek a konec. Jistě ovšem je problematický předpoklad, že svět je věčný, ačkoliv nic v něm není bez počátku a bez konce. Dočasné trvání však nepřestává být trváním.
Scan27.jpg
====================
3 Dějiny nejsou tvořeny jenom Boží vůlí, ale také lidskou zmateno s tí, která je ovšem působná jen prostřednictvím Božího konání. Bůh dává vnější účinnost lidským rozhodnutím. A tak do spívá Dus k pojetí Boha, který uskutečňuje lidská zlá, hloupá i zločinná předsevzetí. Svobodně lidské subjekty však Bůh stále znovu tvoří a tvořením obnovuje. Zůstává otázkou, kde je místo, na němž by se mohl objevit ten zlý, aby si podmanil lidská srdce a dal tak Bohu příležitost k vykonání zla. Zcela nepochopitelné však je, připouštíéli Dus proti celému svému pojetí to, co je ovšem jinak silným motivem MONT moderního myšlení, že totiž důsledky lidského rozhodování se často vymykají lidskému přání a přesahují je svým nábojem ničivosti. Odpovědnost nemůže padat na člověka, protože kausalita byla odmítnuta. Dopadne-li věc ještě hůř, než člověk zamýšlel, pak to jde nutně na vrub Boží. Ačkoliv jde o výborný doklad setrvačnosti reality, která se na každém lidském rozhodnutí spoluprosadí /společně s lidským záměrem/, Dusovi nezbývá než vidět v Bohu stvořitele zla. To vše ukazuje, že Dusovo pojetí je nedomyšlenou metafysickou konstrukcí; je chybné křesťansky, theologicky i filosoficky. Svět a věci v něm jsou skutečné. Reálnost věcí však není myslitelná bez jejich samostatnosti a svébytnosti /byt relativní/. Dus zapomíná, že je přece ještě něco třetího vedle absolutní samostatnosti světa, podřízeného věčným zákonitostem, a vedle absolutní nesamostatnosti světa ustavičně znovu tvořeného a postrádajícího jakékoli vlastní kontinuity. Trvání věcí a světa může být skutečné a přece relativní. Věci nepřestávají být skutečnými a nepřestávají trvat jenom proto, že jejich trvání je dočasné, že má svůj počátek a konec. Jistě ovšem je problematický předpoklad, že svět je věčný, ačkoliv nic v něm není bez počátku a bez konce. Dočasné trvání však nepřestává být trváním.
====================
Scan28.jpg
====================
4 Pdobně je tomu i s kausalitou. Popřít ji znamená dostat se do rozporu s běžnou zkušeností. Naproti tomu je jistě falešné učení, že causa aequat effectum, nebot znamená popření skutečného dění, v němž by se přihodilo něco nového, událost, která se pak již nie kdy nemůže odestát. Kausalitu lze správně pochopit jenom jako se trvačnost. Ve světě však nevidíme jenom samou setrvačnost, nýbrž vedle setrvačnosti také aktivitu, vedle neměnnosti také změnu. Setrvačnost, neměnnostovšem nemá absolutní samostatnosti; je schopností, možností aktivity, která dovede "konec spojit s počátkem a dát tak vznik rekurenci. Tato schopnost je vždycky omezená, protože i každá akce je omezená. Proto ani setrvačnost a neměnnost není dokonalá, absolutní, ale má svůj počátek a konec. I setrvače nost a neměnno st" je změnou a děním, nikoliv přísnou stabilitou nebo rekurencí. A to znamená, že v posledu každá setrvačnost je živena aktivitou, a že bez aktivity, která ji oživuje, je nutně podrobena rozkladu, rozpadu. Odtud je jistě patrno, z čeho pramení naše sympatie k Dusovu pokusu přes všechny výhrady a přes všechen nesouhlas. 4 De Avšak věc má i druhou stránku, a ta je Dusovi, jak se zdá, cizí. Jde totiž o to, že ani aktivita se neobejde bez setrávačnosti, má-li dosáhnout vyšších úrovní. Aktivita, která chce pokročit a dosáhnout čehosi nového, musí nezbytně zachovat, čeho bylo do sud dosaženo, a využít toho, musí navazovat na dosavadní úsilí, nesmí začínat docela od počátku. A to znamená, že podmínkou dosažení nebo vytvoření čehosi vskutku nového je zároveň zachování čehosi starého. A toto zachování, aktivní uchování je přímo součástí každého úsilí o nové. Ovšemže nejde o uchování a tedy setrvávání všeho starého; výběr je tu nezbytný. Ale výběr ten není libovolný, na něm velice záleží, bude-li pokus úspěšný nebo nikoliv. Dus má pravdu, když zdůrazňuje přítomnost proti minulosti. Oprav du záleží na tom, kdo nebo co d ne s určuje běh dějin. Počátek nemá té poslední dáležitosti, protože jeho moc a síla je prostředkována
Scan28.jpg
====================
4 Pdobně je tomu i s kausalitou. Popřít ji znamená dostat se do rozporu s běžnou zkušeností. Naproti tomu je jistě falešné učení, že causa aequat effectum, nebot znamená popření skutečného dění, v němž by se přihodilo něco nového, událost, která se pak již nie kdy nemůže odestát. Kausalitu lze správně pochopit jenom jako se trvačnost. Ve světě však nevidíme jenom samou setrvačnost, nýbrž vedle setrvačnosti také aktivitu, vedle neměnnosti také změnu. Setrvačnost, neměnnostovšem nemá absolutní samostatnosti; je schopností, možností aktivity, která dovede "konec spojit s počátkem a dát tak vznik rekurenci. Tato schopnost je vždycky omezená, protože i každá akce je omezená. Proto ani setrvačnost a neměnnost není dokonalá, absolutní, ale má svůj počátek a konec. I setrvače nost a neměnno st" je změnou a děním, nikoliv přísnou stabilitou nebo rekurencí. A to znamená, že v posledu každá setrvačnost je živena aktivitou, a že bez aktivity, která ji oživuje, je nutně podrobena rozkladu, rozpadu. Odtud je jistě patrno, z čeho pramení naše sympatie k Dusovu pokusu přes všechny výhrady a přes všechen nesouhlas. 4 De Avšak věc má i druhou stránku, a ta je Dusovi, jak se zdá, cizí. Jde totiž o to, že ani aktivita se neobejde bez setrávačnosti, má-li dosáhnout vyšších úrovní. Aktivita, která chce pokročit a dosáhnout čehosi nového, musí nezbytně zachovat, čeho bylo do sud dosaženo, a využít toho, musí navazovat na dosavadní úsilí, nesmí začínat docela od počátku. A to znamená, že podmínkou dosažení nebo vytvoření čehosi vskutku nového je zároveň zachování čehosi starého. A toto zachování, aktivní uchování je přímo součástí každého úsilí o nové. Ovšemže nejde o uchování a tedy setrvávání všeho starého; výběr je tu nezbytný. Ale výběr ten není libovolný, na něm velice záleží, bude-li pokus úspěšný nebo nikoliv. Dus má pravdu, když zdůrazňuje přítomnost proti minulosti. Oprav du záleží na tom, kdo nebo co d ne s určuje běh dějin. Počátek nemá té poslední dáležitosti, protože jeho moc a síla je prostředkována
====================
Scan29.jpg
====================
5 té poslední důležitosti, protožem jeho moc a síla je prostředkována právě tím, co jest nyní. Proto Dus nechce s deismem předznamenat daný svět počáteční stvořeností, ale chce tuto stvořenost vidět aktuálně a všude: stvoření se děje i nyní tak jako vždy. Nicméně všsk tím, že světové dění přetrhá na časové bodya že stvořeností předzna menává každy z nich, dopouští se podobné chyby. Svět je ponechán tím, čím jest, je pouze vykládán, interpretován, je dán do závorky a přede znamenán čímsi, co na něm konkretně nic nemění. Okasionalistické předznamenání není o nic lepší než deistické. Obojí je stejná nábožensko-metafysická spekulace, neplodná, protože nepraktická, k ničemu nezavazující, k ničemu nevedoucí, nevyzývající. Dus se pokouší o ja kousi představu o Boží vládě nad světem. Jestliže však nedovede o Božím jednání a tvoření říci nic víc, než že Bůh, zachovávaje urči té pravidelnosti, jedná a tvoří tak, že to vypadá, jako by byl svět ovládán zákonitostmi, přijal de facto moderní vědecký výklad a dává mu jenom quasi-theologické předznamenání /ovšem zbytečné/. 08 JAK Křesťanské učení o stvořenosti světa jistě nemíří k tomu, aby umenšovalo skutečnost a význam stvořeného světa. V tom by svou thesi ve skutečnosti zlehčovalo a popíralo. Čím menší váhu a význam má stvořený svět, tím bezvýznamější, je i samo jeho stvoření. Nicméně i stvořenosti je třeba nově rozumět, také zde je třeba demythologi sovati. Stvořenost věcí znamená především a bákladně, že věci jsou čímsi novým, co tu opravdu nebylo a co tu nyní skutečně jest. To pak platí o každé věci, procesu i události, a neexistuje argument, který by z této situace dospěl k opačnému závěru o světě jako celku. ... Zlo jako 2. subjekt ? Pro Dusa je ohromným problémem zlo. Bud musí zlo vůbec popřít, nebo musí připustit vedle Boha ještě nějakou jinou, temnou bytost, А
Scan29.jpg
====================
5 té poslední důležitosti, protožem jeho moc a síla je prostředkována právě tím, co jest nyní. Proto Dus nechce s deismem předznamenat daný svět počáteční stvořeností, ale chce tuto stvořenost vidět aktuálně a všude: stvoření se děje i nyní tak jako vždy. Nicméně všsk tím, že světové dění přetrhá na časové bodya že stvořeností předzna menává každy z nich, dopouští se podobné chyby. Svět je ponechán tím, čím jest, je pouze vykládán, interpretován, je dán do závorky a přede znamenán čímsi, co na něm konkretně nic nemění. Okasionalistické předznamenání není o nic lepší než deistické. Obojí je stejná nábožensko-metafysická spekulace, neplodná, protože nepraktická, k ničemu nezavazující, k ničemu nevedoucí, nevyzývající. Dus se pokouší o ja kousi představu o Boží vládě nad světem. Jestliže však nedovede o Božím jednání a tvoření říci nic víc, než že Bůh, zachovávaje urči té pravidelnosti, jedná a tvoří tak, že to vypadá, jako by byl svět ovládán zákonitostmi, přijal de facto moderní vědecký výklad a dává mu jenom quasi-theologické předznamenání /ovšem zbytečné/. 08 JAK Křesťanské učení o stvořenosti světa jistě nemíří k tomu, aby umenšovalo skutečnost a význam stvořeného světa. V tom by svou thesi ve skutečnosti zlehčovalo a popíralo. Čím menší váhu a význam má stvořený svět, tím bezvýznamější, je i samo jeho stvoření. Nicméně i stvořenosti je třeba nově rozumět, také zde je třeba demythologi sovati. Stvořenost věcí znamená především a bákladně, že věci jsou čímsi novým, co tu opravdu nebylo a co tu nyní skutečně jest. To pak platí o každé věci, procesu i události, a neexistuje argument, který by z této situace dospěl k opačnému závěru o světě jako celku. ... Zlo jako 2. subjekt ? Pro Dusa je ohromným problémem zlo. Bud musí zlo vůbec popřít, nebo musí připustit vedle Boha ještě nějakou jinou, temnou bytost, А
====================
Scan30.jpg
====================
6 anebo konečně vidět v Bohu stvořitele Zla. Jak se zdá, Dus se přiklání k poslední možnosti, tedy k předpokladu jakési božské schizofrenie. Avšak tam, kde je samostatnost, svébytnost světa uznana /byt ve vší relativnosti/, otvírá se možnost najít původ zla ve svě tě samém. démonická Otázku, odkud se bere zlo jako ona nepochopitelná síla, která umí vše proniknout, vše nakazit a zkazit, položili si i další dva autoři, jejichž prací se chceme zabývat. Oba si jsou dobře vědámi, že nelze původ zla vykládat pouze subjektivně, ja ko by jeho zdrojem byla jenom lidská vzpoura, vědomé odmítnutí, tvrdohlavost a svéhlavost člověka, který si chce dělat věci po svém. Vždyť proč se člověk bouří, proč odporuje? Proč ve své svobodě dává přednost horšímu? Tak se může vědomě rozhodnout jen člověk zvrhlý; kde se však vzala jeho zvrhlost? I pokoušejí se najít podstatnou souvislost mezi zlem a objektivní setrvačhostí věcí. Pro Trojana není zlo pouze problémem morálním, nýbrž jde o "celý problém dějin, jde mu o obecnou situaci člověka a jeho svě ta, která je charakterisována dvojí stránkou "dějin, které jsou určovány vedle individuální aktivity. též i neosobními, objektivními" činiteli Tyto síly působí v dějinách odjakživa a mají neustále tendenci se emancipovat od Boží vlády a působit setrvačně jakoby z vlastních zdrojů". "Clověk se svými dějinami propadl od nepaměti porušenosti, emancipoval se a ustavil sám pro sebe bez Božího přiění; žije v setrvačnosti hříšných činů a myšlení, žije po svém se vší zákonitosté, jež je tím do dějin přivolána Nikoli jednotlie vý aspekt osobního či dějinného života je zatížen slabostí, hříš ným činem, nýbrž dějiny jako takové a život každého z nás v celé to talitě jsou na počátku předznamenány odchýlením od Boží vůle, a proto neseny setrvačným pohybem a vnitřní zákonitostí. Tak dochází k zápasu; u Trojena najdeme jistou nejednotnost ve výkladu dynamiky těchto emancipovaných sil. Na jedné straně je zdůrazňová-
Scan30.jpg
====================
6 anebo konečně vidět v Bohu stvořitele Zla. Jak se zdá, Dus se přiklání k poslední možnosti, tedy k předpokladu jakési božské schizofrenie. Avšak tam, kde je samostatnost, svébytnost světa uznana /byt ve vší relativnosti/, otvírá se možnost najít původ zla ve svě tě samém. démonická Otázku, odkud se bere zlo jako ona nepochopitelná síla, která umí vše proniknout, vše nakazit a zkazit, položili si i další dva autoři, jejichž prací se chceme zabývat. Oba si jsou dobře vědámi, že nelze původ zla vykládat pouze subjektivně, ja ko by jeho zdrojem byla jenom lidská vzpoura, vědomé odmítnutí, tvrdohlavost a svéhlavost člověka, který si chce dělat věci po svém. Vždyť proč se člověk bouří, proč odporuje? Proč ve své svobodě dává přednost horšímu? Tak se může vědomě rozhodnout jen člověk zvrhlý; kde se však vzala jeho zvrhlost? I pokoušejí se najít podstatnou souvislost mezi zlem a objektivní setrvačhostí věcí. Pro Trojana není zlo pouze problémem morálním, nýbrž jde o "celý problém dějin, jde mu o obecnou situaci člověka a jeho svě ta, která je charakterisována dvojí stránkou "dějin, které jsou určovány vedle individuální aktivity. též i neosobními, objektivními" činiteli Tyto síly působí v dějinách odjakživa a mají neustále tendenci se emancipovat od Boží vlády a působit setrvačně jakoby z vlastních zdrojů". "Clověk se svými dějinami propadl od nepaměti porušenosti, emancipoval se a ustavil sám pro sebe bez Božího přiění; žije v setrvačnosti hříšných činů a myšlení, žije po svém se vší zákonitosté, jež je tím do dějin přivolána Nikoli jednotlie vý aspekt osobního či dějinného života je zatížen slabostí, hříš ným činem, nýbrž dějiny jako takové a život každého z nás v celé to talitě jsou na počátku předznamenány odchýlením od Boží vůle, a proto neseny setrvačným pohybem a vnitřní zákonitostí. Tak dochází k zápasu; u Trojena najdeme jistou nejednotnost ve výkladu dynamiky těchto emancipovaných sil. Na jedné straně je zdůrazňová-
====================
Scan31.jpg
====================
O 7 na aktivní a protikladnost protibožských sil, na druhé straně se funkce těchto sil prohlašuje za negativní a protikladnou ve smyslu druhotnosti, odvozenosti; Satan není nikdy svébytným, originálním ohniskem aktivity. Tato nejasnost je však zdrojem základního Troja nova omylu, který spočívá v představě, že už v seme etetné samotné setrvačnosti je cosi zlého. Setrvačno stí rozumí setrvačnost hříšný ch činů a myšlení, zákonitost vidí přivolánu do dějin emancipací člověka, která se rovná odchýlení od Boží vůle a tedy porušenosti. Objektivní setruačné tendence stojí šmahem v odporu proti Božímu řádu a strhují do odporu i člověka a jeho svět; proto jak dějiny vůbec, tak i jednotlivý lidský život jsou neseny setrvačným pohybem a vnitřní zákonitostí. V tom smyslu se pak, jak je rozvedeno v Trojanově fakultní práci, jisté historické jevy vymykají bezprostřední kontrole Boží či lidské. Význam těchto emancipovaných sil spočívá v tom, že nejsou ponechány v roztříštěnosti, ale že v nich je věcně založena dáblova, satanova moc. Jestliže na druhé straně najdeme místa, kde je mythic ká postava satana prohlášena za representanta neosobních historických sil, které vnějším způsobem doléhají až k hranicím lidského světãoë mí, je to jenom dokladem uvedené již nejednotnosti Trojanova pojetí. Je satan personifikace anebo existuje skutečně zlo jako subjekt, jako ten zlý? Na tuto otázku Trojen jednoznačně neodpověděl. Pokorný naproti tomu říká jednoznačněji: ďábel není nic jiného než zosobněný a zpředmětněný hřích. Mocnosti, o nichž píše, jsou však přece satan em či čáblem zneužívány; jsou to ovšem svou povahou síly, vztahy a zákony, jež mohly sloužit k dobrému i ke zlému. Liší/ se tedy jeho pojetí od Trojanova podstatně: podle Trojana každý se trvačnost už je ipso facto od zlého, kdežto v pojetí Pokorného je čímsi původně neutrálním. Jestliže píše Pokorný, že saten jako osobní moc se začíná vymaňovat z neutrální osudovosti, pak to snad znamená, že mu jde o představu satana jako osobní moci, která se
Scan31.jpg
====================
O 7 na aktivní a protikladnost protibožských sil, na druhé straně se funkce těchto sil prohlašuje za negativní a protikladnou ve smyslu druhotnosti, odvozenosti; Satan není nikdy svébytným, originálním ohniskem aktivity. Tato nejasnost je však zdrojem základního Troja nova omylu, který spočívá v představě, že už v seme etetné samotné setrvačnosti je cosi zlého. Setrvačno stí rozumí setrvačnost hříšný ch činů a myšlení, zákonitost vidí přivolánu do dějin emancipací člověka, která se rovná odchýlení od Boží vůle a tedy porušenosti. Objektivní setruačné tendence stojí šmahem v odporu proti Božímu řádu a strhují do odporu i člověka a jeho svět; proto jak dějiny vůbec, tak i jednotlivý lidský život jsou neseny setrvačným pohybem a vnitřní zákonitostí. V tom smyslu se pak, jak je rozvedeno v Trojanově fakultní práci, jisté historické jevy vymykají bezprostřední kontrole Boží či lidské. Význam těchto emancipovaných sil spočívá v tom, že nejsou ponechány v roztříštěnosti, ale že v nich je věcně založena dáblova, satanova moc. Jestliže na druhé straně najdeme místa, kde je mythic ká postava satana prohlášena za representanta neosobních historických sil, které vnějším způsobem doléhají až k hranicím lidského světãoë mí, je to jenom dokladem uvedené již nejednotnosti Trojanova pojetí. Je satan personifikace anebo existuje skutečně zlo jako subjekt, jako ten zlý? Na tuto otázku Trojen jednoznačně neodpověděl. Pokorný naproti tomu říká jednoznačněji: ďábel není nic jiného než zosobněný a zpředmětněný hřích. Mocnosti, o nichž píše, jsou však přece satan em či čáblem zneužívány; jsou to ovšem svou povahou síly, vztahy a zákony, jež mohly sloužit k dobrému i ke zlému. Liší/ se tedy jeho pojetí od Trojanova podstatně: podle Trojana každý se trvačnost už je ipso facto od zlého, kdežto v pojetí Pokorného je čímsi původně neutrálním. Jestliže píše Pokorný, že saten jako osobní moc se začíná vymaňovat z neutrální osudovosti, pak to snad znamená, že mu jde o představu satana jako osobní moci, která se
====================
Scan32.jpg
====================
8 vymaňuje z představy neutrální osudo vosti. Totéž platí o větě: čím jasněji jsou viděny a vyjadřovány Boží nároky, tím ostřeji Vystupuje postava toho Zlého, rozuměj: tím ostřejších rysů nabývá př.edstava satana. Přece však je mu satan resp. čábel něčím, i když zcela nepochopitelným a neinterpretovatelným: mocno stí užívá k útokům zvenčí, ale sám při té příležitosti pře máhá srdce lidská rozhodování a myšlení. Je snad dábel přece sku tečností? Hřích se stává mocí nad námi, vina se stává osudem a zlo čin trestem má pravdu Pokorný, že hřích je v samé své podstatě absurdní a nevysvětlitelný a že proto nelze v posledu pochopit a interpretovat ani dábla? Tu především je třeba ukázat, že setrvačnost, zákonitost emancipace nemají ten negativní charakter, jaký jim připisuje Trojan, Setrvačnost je v tom, že se prvky slučují v docela určitých váhových poměrech, že ze semene vyroste rosttina podobná mateř skému organismu, takže vlastnosti druhu se zachovávají, setrvačností je i to, že dítě se naučí jazyku svých rodičů a že člověk myslí způsobem v daném prostředí obvyklém. Zběhlost ve hře na hudební nástroj nebo v těsnopisu, zkušenosti v práci, osobní charakter to vše jsou rozmanité druhy setrvačno stí, bez nichž se aktivita nemůže obejít, chopí-li se vyšších funkcí. Nové myšlenky nemůže vyjádřit, kdo nepoužije běžné řeči a také kdo se neopírá o myšlenky staré. Hovou interpretaci hudebního díla nemůže podat ten, kdo neovládá dostatečně techniku nástroje, ale také kdo nezná interpretace dosavadní. Mravní rozhodnutí v nové situaci nemůže učinit nikdo, aniž by povolal na pomoc své zvyklosti, zásady, přesvědčení, soudnost, ale také třeba nepřítomné učitele a staré autority.. I druh rostlinný se vyvíjí v průběhu věků; takový vývoj však není jinak možný než na základě zachovávání naprosté většiny všech dosavadních funkcí a při současném respektování životního prostředí. Nejinak se mají věci v historii,
Scan32.jpg
====================
8 vymaňuje z představy neutrální osudo vosti. Totéž platí o větě: čím jasněji jsou viděny a vyjadřovány Boží nároky, tím ostřeji Vystupuje postava toho Zlého, rozuměj: tím ostřejších rysů nabývá př.edstava satana. Přece však je mu satan resp. čábel něčím, i když zcela nepochopitelným a neinterpretovatelným: mocno stí užívá k útokům zvenčí, ale sám při té příležitosti pře máhá srdce lidská rozhodování a myšlení. Je snad dábel přece sku tečností? Hřích se stává mocí nad námi, vina se stává osudem a zlo čin trestem má pravdu Pokorný, že hřích je v samé své podstatě absurdní a nevysvětlitelný a že proto nelze v posledu pochopit a interpretovat ani dábla? Tu především je třeba ukázat, že setrvačnost, zákonitost emancipace nemají ten negativní charakter, jaký jim připisuje Trojan, Setrvačnost je v tom, že se prvky slučují v docela určitých váhových poměrech, že ze semene vyroste rosttina podobná mateř skému organismu, takže vlastnosti druhu se zachovávají, setrvačností je i to, že dítě se naučí jazyku svých rodičů a že člověk myslí způsobem v daném prostředí obvyklém. Zběhlost ve hře na hudební nástroj nebo v těsnopisu, zkušenosti v práci, osobní charakter to vše jsou rozmanité druhy setrvačno stí, bez nichž se aktivita nemůže obejít, chopí-li se vyšších funkcí. Nové myšlenky nemůže vyjádřit, kdo nepoužije běžné řeči a také kdo se neopírá o myšlenky staré. Hovou interpretaci hudebního díla nemůže podat ten, kdo neovládá dostatečně techniku nástroje, ale také kdo nezná interpretace dosavadní. Mravní rozhodnutí v nové situaci nemůže učinit nikdo, aniž by povolal na pomoc své zvyklosti, zásady, přesvědčení, soudnost, ale také třeba nepřítomné učitele a staré autority.. I druh rostlinný se vyvíjí v průběhu věků; takový vývoj však není jinak možný než na základě zachovávání naprosté většiny všech dosavadních funkcí a při současném respektování životního prostředí. Nejinak se mají věci v historii,
====================
Scan33.jpg
====================
) O + Men' dan, märk: veitiné je rodojem aktivity, vuèquèn varojem setrnaenoch. по 9 common jak už ostatně ekázáno na rodné řeči a na způsobu myšlení v da ném prostředí, v dané společnosti, Společenský konsensus, sense", řád společenský a hospodářský, způsob organisace na jednotlivém pracovišti právě tek jako sit organisační v celostátním měřítku, právní struktura, ideologie - to vše patří k setrvačné stránce dějin, z níž vychází, od níž se odděluje, emancipuje, ale na níž staví a jíž využívá každá aktivita, každé úsilí o nové řešení, o nápravu nebo pokrok. man 29 Aktivita se však emancipovat z daných setrávačností jen individuálně, jako jednotlivá akce, Akce je vždy akcí nějakého subjektu / v nejširším slova smyslu: subjektem jest rozumět nejen, člověka, ale i živočicha, rostlinu, dokonce atom, elektron a pod./* Subjekt je charakterisován obojím: aktivitou i setrvačná stí./Obě ¿• TODE jsou neoddělitelné, subjekt je srostlice, konkretum. Počátek akce je vnitřní, nepředmětný; ale v průběhu svého uskutečňování se akce zpředmětňuje, zvnějšňuje, neboť míří ven, k předmětům. Na onom zpředmětnění má značný podíl minulost subjektu, které přítomná akce používá k svému ztvárnění a která ovšem náleží k vnější stránce subjektu. čtenář sned promine tento krátký exkurs, který slouží jenom k po ukazu na to, že nelze v přísném smyslu mluvit o emancipaci setre vačnosti, nýbrž leda o emancipaci subjektu resp. jeho aktivity ze spleti daných setrvačností. Výjimku tvoří případy, v nichž se setrávačnost stává mocností a kdy se zdá dostávat čábelský charakter. O tom pbomluvíme v příštím dílu. Normálně však každé akce přechází v setrvačnost, uvádí nějakou setrvačnost do pohybu nebo ji v dosavadním pohybu udržuje. Setrdvačnost má individuální, pers personální charakter jen pokud je integrována individu em nebo osobností. u Bližší výklad v článku "Subjekt a skutečnost, Vesmír 36, str. 212-214, 1957 A 1
Scan33.jpg
====================
) O + Men' dan, märk: veitiné je rodojem aktivity, vuèquèn varojem setrnaenoch. по 9 common jak už ostatně ekázáno na rodné řeči a na způsobu myšlení v da ném prostředí, v dané společnosti, Společenský konsensus, sense", řád společenský a hospodářský, způsob organisace na jednotlivém pracovišti právě tek jako sit organisační v celostátním měřítku, právní struktura, ideologie - to vše patří k setrvačné stránce dějin, z níž vychází, od níž se odděluje, emancipuje, ale na níž staví a jíž využívá každá aktivita, každé úsilí o nové řešení, o nápravu nebo pokrok. man 29 Aktivita se však emancipovat z daných setrávačností jen individuálně, jako jednotlivá akce, Akce je vždy akcí nějakého subjektu / v nejširším slova smyslu: subjektem jest rozumět nejen, člověka, ale i živočicha, rostlinu, dokonce atom, elektron a pod./* Subjekt je charakterisován obojím: aktivitou i setrvačná stí./Obě ¿• TODE jsou neoddělitelné, subjekt je srostlice, konkretum. Počátek akce je vnitřní, nepředmětný; ale v průběhu svého uskutečňování se akce zpředmětňuje, zvnějšňuje, neboť míří ven, k předmětům. Na onom zpředmětnění má značný podíl minulost subjektu, které přítomná akce používá k svému ztvárnění a která ovšem náleží k vnější stránce subjektu. čtenář sned promine tento krátký exkurs, který slouží jenom k po ukazu na to, že nelze v přísném smyslu mluvit o emancipaci setre vačnosti, nýbrž leda o emancipaci subjektu resp. jeho aktivity ze spleti daných setrvačností. Výjimku tvoří případy, v nichž se setrávačnost stává mocností a kdy se zdá dostávat čábelský charakter. O tom pbomluvíme v příštím dílu. Normálně však každé akce přechází v setrvačnost, uvádí nějakou setrvačnost do pohybu nebo ji v dosavadním pohybu udržuje. Setrdvačnost má individuální, pers personální charakter jen pokud je integrována individu em nebo osobností. u Bližší výklad v článku "Subjekt a skutečnost, Vesmír 36, str. 212-214, 1957 A 1
====================
Scan34.jpg
====================
I Nyní teprve, zdá se nám, můžeme přesně položit otázku, o niž jde v pracích obou jmenovaných autorů. Setrvačnosti samy nejsou ještě od zlého, jak se domnívá Trojan. Avšak on i Pokorný mají za to, že jich je dáblem zneužíváno. Otázka tedy zní: existu je subjekt, který dovede integrovat setrvačnosti proti člověku /a proti Bohu/? Existuje osobnost, která dovede propůjčit setrvačnostem personálně dábelský charakter? Je zlo subjektem vedle člověka? 10 Zlo jako odcizenost Představa satana jako osobní, aktivně zlé moci není ovšem pouhou chybou, omylem, nesmyslem. Pokorného přístup k této skutečnosti je jistě správný, když ukazuje polaritu vyjasňování povědomí o Božích nárocích a vyostřování představy osobního dáblat. Pokorný pozoruhodně mluví o tom, že příchod Kristův znamenal i zintegrování mnohotné oposiční moci zla. Další řídky představují pokus o řešení této věci. člověk se vyznačuje proti jiným subjektům vysokou úrovní vě domí, tedy subjektivity. Člověk nejen aktivně jedná, ale jedná vědomě, t.j. s vědomím. To však ještě neznamená, že ví vskutku přesně a plně, co dělá. Jeho vědomí sice zprvu doprovází jeho jednání, později se osamostatní a dokonce je ovlivňuje a vede. člověk ví o svém jednání, rozhoduje se pro ně dříve než je usku teční. Neví však o svém jednání, o svých činech všechno. Když jednáme, nevytváříme realitu z ničeho, nýbrž zasahujeme do skutečnosti, která je kolem nás ještě před naším zásahem a která má svou vlastní dynamiku. V lidském jednání se aktivita střetá s objektivní realitou; proto je jednání víc než pouhá subjektní aktivita, která je pouze jeho prvním zdrojem. Naše jednání má rozmanité důsledky, z nichž jenom část vědomě chceme a předvídáme. Vynálezce může do nejmenších podrobností a technických detailů
Scan34.jpg
====================
I Nyní teprve, zdá se nám, můžeme přesně položit otázku, o niž jde v pracích obou jmenovaných autorů. Setrvačnosti samy nejsou ještě od zlého, jak se domnívá Trojan. Avšak on i Pokorný mají za to, že jich je dáblem zneužíváno. Otázka tedy zní: existu je subjekt, který dovede integrovat setrvačnosti proti člověku /a proti Bohu/? Existuje osobnost, která dovede propůjčit setrvačnostem personálně dábelský charakter? Je zlo subjektem vedle člověka? 10 Zlo jako odcizenost Představa satana jako osobní, aktivně zlé moci není ovšem pouhou chybou, omylem, nesmyslem. Pokorného přístup k této skutečnosti je jistě správný, když ukazuje polaritu vyjasňování povědomí o Božích nárocích a vyostřování představy osobního dáblat. Pokorný pozoruhodně mluví o tom, že příchod Kristův znamenal i zintegrování mnohotné oposiční moci zla. Další řídky představují pokus o řešení této věci. člověk se vyznačuje proti jiným subjektům vysokou úrovní vě domí, tedy subjektivity. Člověk nejen aktivně jedná, ale jedná vědomě, t.j. s vědomím. To však ještě neznamená, že ví vskutku přesně a plně, co dělá. Jeho vědomí sice zprvu doprovází jeho jednání, později se osamostatní a dokonce je ovlivňuje a vede. člověk ví o svém jednání, rozhoduje se pro ně dříve než je usku teční. Neví však o svém jednání, o svých činech všechno. Když jednáme, nevytváříme realitu z ničeho, nýbrž zasahujeme do skutečnosti, která je kolem nás ještě před naším zásahem a která má svou vlastní dynamiku. V lidském jednání se aktivita střetá s objektivní realitou; proto je jednání víc než pouhá subjektní aktivita, která je pouze jeho prvním zdrojem. Naše jednání má rozmanité důsledky, z nichž jenom část vědomě chceme a předvídáme. Vynálezce může do nejmenších podrobností a technických detailů
====================
Scan35.jpg
====================
3 11 promyslit funkci sestrojeného aparátu a přece nemusí mít ani tušení o důsledcích, které přesahují čistě technický aspekt a nepředvídaně mění na př. perspektivy lékařské, hospodářské a často bohužel i vojenské. Takto mohou subjektivním prostřednictvím vzniknout a dokonce být i nadále živeny historické se trvačnosti, které nebyly zamýšleny a které se mohou někdy obrá tit i proti původním lidským intencím. Zvláště s počátku postupují dějiny převážně tímto živelným způsobem. Na vyšší úrovni dějinného vývoje je sice živelnost postupně omezována, zároveň se však koncentruje v t. zv. emancipovaných elementech. Stane se totiž, že vznikne nějaká historická setrvačnost, nějaký spo lečenský útvar, instituce, řád a pod., které sice umožní dočasně krok vpřed, které se však nadále prosazují svou vlastní, člověku cizí a přímo nepřátelskou vahou, a to způsobem, který od určité chvíle již nepřipouští oprav a zlepšování, který už nemá progresivního východiska, který se stal slepou uličkou. /V té věci má eminentní význam studium mladého Marxe./ Teková historická setrvačno st je pak elementem, který se sice emancipuje od svého původního určení /býti setrvačností sloužící člověku a společnosti/, nikoli však od subjektu tohoto určení, člověka, bez něhož by klesl s historické úrovně na pouhou úroveň přírodní. A tak se emancipovaný element prosazuje sice proti intencím člověka, nicméně však skrze jeho intence a jejich pomocí. Emancipovaný element ohrožuje člověka v jeho lidské cestě ne už jenom zvenčí, takže ho nejen za tlačuje, ale zavádí a svádí na cesty ne-lidské, t.j. člověku cie zí. Člověk si je své cesty i nadále vědom, ale nikoli jako te kové / t.j. jako scestí/, nýbrž jako čehosi mavákx jiného. Jde po cestě s vědomím, ale s nefsrávným, mylhým vědomím. Tak je emancipovaný element skutečností sebeodcizenosti člověka. Emancipovaný element skutečný desintegruje lidské vztahy, celou lidskou úroveň a stává se krystalisačním centrem postupně vzrůstající řady lid-
Scan35.jpg
====================
3 11 promyslit funkci sestrojeného aparátu a přece nemusí mít ani tušení o důsledcích, které přesahují čistě technický aspekt a nepředvídaně mění na př. perspektivy lékařské, hospodářské a často bohužel i vojenské. Takto mohou subjektivním prostřednictvím vzniknout a dokonce být i nadále živeny historické se trvačnosti, které nebyly zamýšleny a které se mohou někdy obrá tit i proti původním lidským intencím. Zvláště s počátku postupují dějiny převážně tímto živelným způsobem. Na vyšší úrovni dějinného vývoje je sice živelnost postupně omezována, zároveň se však koncentruje v t. zv. emancipovaných elementech. Stane se totiž, že vznikne nějaká historická setrvačnost, nějaký spo lečenský útvar, instituce, řád a pod., které sice umožní dočasně krok vpřed, které se však nadále prosazují svou vlastní, člověku cizí a přímo nepřátelskou vahou, a to způsobem, který od určité chvíle již nepřipouští oprav a zlepšování, který už nemá progresivního východiska, který se stal slepou uličkou. /V té věci má eminentní význam studium mladého Marxe./ Teková historická setrvačno st je pak elementem, který se sice emancipuje od svého původního určení /býti setrvačností sloužící člověku a společnosti/, nikoli však od subjektu tohoto určení, člověka, bez něhož by klesl s historické úrovně na pouhou úroveň přírodní. A tak se emancipovaný element prosazuje sice proti intencím člověka, nicméně však skrze jeho intence a jejich pomocí. Emancipovaný element ohrožuje člověka v jeho lidské cestě ne už jenom zvenčí, takže ho nejen za tlačuje, ale zavádí a svádí na cesty ne-lidské, t.j. člověku cie zí. Člověk si je své cesty i nadále vědom, ale nikoli jako te kové / t.j. jako scestí/, nýbrž jako čehosi mavákx jiného. Jde po cestě s vědomím, ale s nefsrávným, mylhým vědomím. Tak je emancipovaný element skutečností sebeodcizenosti člověka. Emancipovaný element skutečný desintegruje lidské vztahy, celou lidskou úroveň a stává se krystalisačním centrem postupně vzrůstající řady lid-
====================
Scan36.jpg
====================
ských aktivit, které pak reintegruje na ne-lidské úrovni. Lidský svět je rušen až zrušen, stává se světem, kde člověk nemiže žít jako člověk, stát 12 Jak se může emancipovaný element krystalisačním centrem lid ské aktivity? Jak může reintegrovat odlidštěné lidské aktivity na ne-lidské úrovni? Každá integrace tohoto druhu může být prová děna jen na subjektním základě. Kde je tedy subjekt? Je snad emancipovaný element sám subjektem? Nikoli; jediným subjektem tu je a zůstává člověk. Jestliže jde o reintegraci na ne-lidské úrovni, pak je prováděna opět jenom člověkem, avšak člověkem, kte rý už jím přestal vpravdě být, který se sobě samému /a to zn emená svému poslání/ odcizil. Můžeme tedy uzavřít. Satan, dábel je bytost vymyšlená, neexistujíví. Není to však nesmysl, je to jen chybná interpretace skutečnosti, že člověk někdy je postaven tváří v tvář výsledkfim vlastního jednání, které se obrátily proti němu. Člověk tomu nerozumí, a protože se tato situace pode statně liší od překážek, nástrah, těžkostí a tvrdostí, jejichž původ je v samotné přírodě /1 ty bývají někdy počítány ke zlu/, neboť vlastní činy se tu obracejí proti člověku s nápadnou inte ligencí a záměrností, která ani na okamžik nemůže nikoho nechat na pochybách, že nejde o pouhou přírodu, je rozumný jenom jeden výklad: někde je tu bytost, která tohle všechno působí. A protože je osten namířen proti člověku, ani mu nenapadne, že touto bytostí je on sám, že je to on, který tu stojí sám proti sobě. Nemáme ovšem v úmyslu redukovat všechno to, co jmenujeme alem, na nějaké emancipované elementy. Jistě nelze popírat také přímou zlou vůli, nedchotu, nenávist atd. Chceme rozlišovat mezi objektivním zlem a mezi osobní vinou /hřích em/. Nicméně ani vinu /hřích/ nelze chápat jako něco čistě subjektivního, jako věc
Scan36.jpg
====================
ských aktivit, které pak reintegruje na ne-lidské úrovni. Lidský svět je rušen až zrušen, stává se světem, kde člověk nemiže žít jako člověk, stát 12 Jak se může emancipovaný element krystalisačním centrem lid ské aktivity? Jak může reintegrovat odlidštěné lidské aktivity na ne-lidské úrovni? Každá integrace tohoto druhu může být prová děna jen na subjektním základě. Kde je tedy subjekt? Je snad emancipovaný element sám subjektem? Nikoli; jediným subjektem tu je a zůstává člověk. Jestliže jde o reintegraci na ne-lidské úrovni, pak je prováděna opět jenom člověkem, avšak člověkem, kte rý už jím přestal vpravdě být, který se sobě samému /a to zn emená svému poslání/ odcizil. Můžeme tedy uzavřít. Satan, dábel je bytost vymyšlená, neexistujíví. Není to však nesmysl, je to jen chybná interpretace skutečnosti, že člověk někdy je postaven tváří v tvář výsledkfim vlastního jednání, které se obrátily proti němu. Člověk tomu nerozumí, a protože se tato situace pode statně liší od překážek, nástrah, těžkostí a tvrdostí, jejichž původ je v samotné přírodě /1 ty bývají někdy počítány ke zlu/, neboť vlastní činy se tu obracejí proti člověku s nápadnou inte ligencí a záměrností, která ani na okamžik nemůže nikoho nechat na pochybách, že nejde o pouhou přírodu, je rozumný jenom jeden výklad: někde je tu bytost, která tohle všechno působí. A protože je osten namířen proti člověku, ani mu nenapadne, že touto bytostí je on sám, že je to on, který tu stojí sám proti sobě. Nemáme ovšem v úmyslu redukovat všechno to, co jmenujeme alem, na nějaké emancipované elementy. Jistě nelze popírat také přímou zlou vůli, nedchotu, nenávist atd. Chceme rozlišovat mezi objektivním zlem a mezi osobní vinou /hřích em/. Nicméně ani vinu /hřích/ nelze chápat jako něco čistě subjektivního, jako věc
====================
Scan37.jpg
====================
13 přístupu k věcem, k situacím a lidem, jako pouhou zlou vůli. Každá vina je jistě individuální, je to moje, tvoje vina. Vina však je čin, a každý čin má své reálné, praktické dásledky. I sam čin je reálný jink nebyl dosud proveden. Uskutečnění, provedení činu však vždycky s sebou nese zpředmětnění, zvěcnění skutečností, které měly původně osobní ráz. Toto zvěcnění znamená zárověň odindividualisování. Jestliže odpovědnost vůbec něco znamená, pak je to individuální odpovědnost za tyto již nikoli individuální, již nikoli e personální důsledky vlastních činů, vlastní činnosti. Odpovědnost je odpovědností za objektivní události, na nichž máme podík, nikoli jenom za úmysly, nápady či myšlenky. Ovšem i za ně, ale jenom jako za plán, program a tedy počátek příští činnosti. Na prvním místě je odpo vědnost za skutečné činy, za praktické jednání v životě. Odpovědnost za myšlenky a úmysly je jenom druhotná, odvoz eng. Ostatně je známo, kolik zla je pácháno lidmi, kteří mají docela dobré úmysly. Nejde nám tedy o redukci. Nicméně trváme na tom, že základ, první počá tek zla ve světě není dán lidským rozhodnutím a podáváme výklad, jak mohlo zlo vzniknout a jak mohlo člověka zotročit. Člověk se ovšem nikdy nevzdal a nikdy nesmí vzdát úsilí o sjednocení svého života na úrovni lidské. V odcizení hledá opět sám sebe, t.j. hledá cestu, která vede z odcizenosti k návratu k sobě samému, k člověku, k lidství. Vždycky je otevřena cesta k zvládnutí situace opět z lidských posic, vždycky je eet otevřena cesta, kte rou lze emancipované prvky přivést znovu pod kontrolu, vždycky je možná reintegrace lidského světa po cestách lidských. Desintegrace lidského světa je, vždy doprovázena a podmíněna falešným vědomím. Ne každé vědomí je však falešné, existuje také pravé vědomí. To není ničím jiným než vědomím pravého stavu věcí, vědomím pravdy o stavu věcí. Máže ovšem vzniknout otázka/ a byla již v dějinách maehokrá ST
Scan37.jpg
====================
13 přístupu k věcem, k situacím a lidem, jako pouhou zlou vůli. Každá vina je jistě individuální, je to moje, tvoje vina. Vina však je čin, a každý čin má své reálné, praktické dásledky. I sam čin je reálný jink nebyl dosud proveden. Uskutečnění, provedení činu však vždycky s sebou nese zpředmětnění, zvěcnění skutečností, které měly původně osobní ráz. Toto zvěcnění znamená zárověň odindividualisování. Jestliže odpovědnost vůbec něco znamená, pak je to individuální odpovědnost za tyto již nikoli individuální, již nikoli e personální důsledky vlastních činů, vlastní činnosti. Odpovědnost je odpovědností za objektivní události, na nichž máme podík, nikoli jenom za úmysly, nápady či myšlenky. Ovšem i za ně, ale jenom jako za plán, program a tedy počátek příští činnosti. Na prvním místě je odpo vědnost za skutečné činy, za praktické jednání v životě. Odpovědnost za myšlenky a úmysly je jenom druhotná, odvoz eng. Ostatně je známo, kolik zla je pácháno lidmi, kteří mají docela dobré úmysly. Nejde nám tedy o redukci. Nicméně trváme na tom, že základ, první počá tek zla ve světě není dán lidským rozhodnutím a podáváme výklad, jak mohlo zlo vzniknout a jak mohlo člověka zotročit. Člověk se ovšem nikdy nevzdal a nikdy nesmí vzdát úsilí o sjednocení svého života na úrovni lidské. V odcizení hledá opět sám sebe, t.j. hledá cestu, která vede z odcizenosti k návratu k sobě samému, k člověku, k lidství. Vždycky je otevřena cesta k zvládnutí situace opět z lidských posic, vždycky je eet otevřena cesta, kte rou lze emancipované prvky přivést znovu pod kontrolu, vždycky je možná reintegrace lidského světa po cestách lidských. Desintegrace lidského světa je, vždy doprovázena a podmíněna falešným vědomím. Ne každé vědomí je však falešné, existuje také pravé vědomí. To není ničím jiným než vědomím pravého stavu věcí, vědomím pravdy o stavu věcí. Máže ovšem vzniknout otázka/ a byla již v dějinách maehokrá ST
====================
Scan38.jpg
====================
14 to pravé pra mnohokráte položena/, zda je pravda o stavu věcí vždycky nadějí pro člověka, není-li pro člověka blahodárnější iluse. Tato fer lešná otázka může však být důsledkem jenom falešné anthropolo gie. Nebot co je člověk? Řekli jsme již dříve, že je třeba učinit svět lidským světem, kde by mohl člověk žít jako člověk, člověk že však není dán, nýbrž že míří z nelidskosti k lidství. Vskut* ku orientovat se na to, čím člověk jest, znamená člověka fixovat, odsoudit jej k stagnaci a tím právě k nelidskosti, k odcizenosti, k podrobenosti vnějším setrvačnostem. Nemůžeme se tedy vlastně ptát po tom, co je člověk, neboť jediná odpověď je mož ná: člověk je to co bude, je tím co ze sebe udělá. Správná otázka zní: co je Pr = člověk a? A tu je nebezpečí: hledat cokoliv, co není z tohoto světa, znamená učinit člověka cizincem na tomto světě; hledat to pravé v tomto světě znamená zase učinit člověka bytostí odcizenou sobě samé. To pravé pro člověka musí být člověku XX právo, ale musí být právo i věcem tohoto světa, aniž by tím člověka zaprodalo. Tím pravým může být jenom pravda. Jen pravda dovede být práva skutečnosti a přece /či právě proto/ dát člověku svobodu. Pravda není pouhým konstatováním skutečnosti, ale je v podstatném vztahu k člověku. Člověk víc než kterákoliv jiná bytost, jiný subjekt je určen pravdou. Kdyby cena definic nebyla tak všeobecně problematická, pak by se vztah k pravdě musel stát základním určením v definici člověka. Člověk nemá vlastní skutečnosti beze všeho vztahu k pravdě, bez zamíření, bez zacíleno sti k ní. Cesta člověka je cestou omylů, ale omyly nejsou mo ale omyly nejsou možnéheč ve vztahu k tomu, co omylem není. Cesta k pravé skutečnosti, pravé tvářnosti věcí, k pravé povaze samotného lidství je dominující, ale i zakládající, konstitutivní složkou lidství daného, existujícího. Pravda, člověk svět, KR 23, str. 216-217, 1956.
Scan38.jpg
====================
14 to pravé pra mnohokráte položena/, zda je pravda o stavu věcí vždycky nadějí pro člověka, není-li pro člověka blahodárnější iluse. Tato fer lešná otázka může však být důsledkem jenom falešné anthropolo gie. Nebot co je člověk? Řekli jsme již dříve, že je třeba učinit svět lidským světem, kde by mohl člověk žít jako člověk, člověk že však není dán, nýbrž že míří z nelidskosti k lidství. Vskut* ku orientovat se na to, čím člověk jest, znamená člověka fixovat, odsoudit jej k stagnaci a tím právě k nelidskosti, k odcizenosti, k podrobenosti vnějším setrvačnostem. Nemůžeme se tedy vlastně ptát po tom, co je člověk, neboť jediná odpověď je mož ná: člověk je to co bude, je tím co ze sebe udělá. Správná otázka zní: co je Pr = člověk a? A tu je nebezpečí: hledat cokoliv, co není z tohoto světa, znamená učinit člověka cizincem na tomto světě; hledat to pravé v tomto světě znamená zase učinit člověka bytostí odcizenou sobě samé. To pravé pro člověka musí být člověku XX právo, ale musí být právo i věcem tohoto světa, aniž by tím člověka zaprodalo. Tím pravým může být jenom pravda. Jen pravda dovede být práva skutečnosti a přece /či právě proto/ dát člověku svobodu. Pravda není pouhým konstatováním skutečnosti, ale je v podstatném vztahu k člověku. Člověk víc než kterákoliv jiná bytost, jiný subjekt je určen pravdou. Kdyby cena definic nebyla tak všeobecně problematická, pak by se vztah k pravdě musel stát základním určením v definici člověka. Člověk nemá vlastní skutečnosti beze všeho vztahu k pravdě, bez zamíření, bez zacíleno sti k ní. Cesta člověka je cestou omylů, ale omyly nejsou mo ale omyly nejsou možnéheč ve vztahu k tomu, co omylem není. Cesta k pravé skutečnosti, pravé tvářnosti věcí, k pravé povaze samotného lidství je dominující, ale i zakládající, konstitutivní složkou lidství daného, existujícího. Pravda, člověk svět, KR 23, str. 216-217, 1956.
====================
Scan39.jpg
====================
} Ukazuje se tedy, že zlo je možné jenom tam, kde chybí zna lost pravdy, že se však objevuje dříve než předpoklady k jejímu poznání. Zvláště však je třeba / proti myslitelným námite kám/ zdůraznit, že poznání pravdy není pouhou intelektuální záležitostí. Nejde tu však ani jen o čistotú srdce, která arci má velkou důležito t. Jde o celou situaci lidské společnosti, nejen jednotlivcovu. Nelze jít soukromě za pr, vdou a nestaret se o druhé. Ne že by to bylo jenom nesprávné, je to podstatně nemožné. Cesta k pravdě jde přes bližního. A proto také vede titme tímto světem. Nebot starat se o člověka neznamená mentoSoir 15 rovat a poučovat, ani jen vychovávvat, ale pomoci vybudovat pro něho svět, v němž by mohl žít lidsky, jako člověk, v němž by tedy mohl naplnit své poslání. Theologická i filosofická demythologisace je a zůstane jenom skrovnou součástí reálné demythologisace celého moderního světa a života v něm. Tu se právě nelze obejít bez organisování věcných vnějších nápravých opatření*** k němuž se ovšem nesmíme jen "odpovědně přiznávat, ale v němž musíme stát na předních místech. Nestojíme-li, musíme usilovat, abychom stáli. 1 (
Scan39.jpg
====================
} Ukazuje se tedy, že zlo je možné jenom tam, kde chybí zna lost pravdy, že se však objevuje dříve než předpoklady k jejímu poznání. Zvláště však je třeba / proti myslitelným námite kám/ zdůraznit, že poznání pravdy není pouhou intelektuální záležitostí. Nejde tu však ani jen o čistotú srdce, která arci má velkou důležito t. Jde o celou situaci lidské společnosti, nejen jednotlivcovu. Nelze jít soukromě za pr, vdou a nestaret se o druhé. Ne že by to bylo jenom nesprávné, je to podstatně nemožné. Cesta k pravdě jde přes bližního. A proto také vede titme tímto světem. Nebot starat se o člověka neznamená mentoSoir 15 rovat a poučovat, ani jen vychovávvat, ale pomoci vybudovat pro něho svět, v němž by mohl žít lidsky, jako člověk, v němž by tedy mohl naplnit své poslání. Theologická i filosofická demythologisace je a zůstane jenom skrovnou součástí reálné demythologisace celého moderního světa a života v něm. Tu se právě nelze obejít bez organisování věcných vnějších nápravých opatření*** k němuž se ovšem nesmíme jen "odpovědně přiznávat, ale v němž musíme stát na předních místech. Nestojíme-li, musíme usilovat, abychom stáli. 1 (
====================
Scan40.jpg
====================
OPIS CLOVEK A ZLO ČLANEK DO KREST. REVUE (Přijato, neschváleno Ask, dozorem) Sopen 1957
Scan40.jpg
====================
OPIS CLOVEK A ZLO ČLANEK DO KREST. REVUE (Přijato, neschváleno Ask, dozorem) Sopen 1957