Josef L. Hromádka: Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942
| raw | skeny ◆ referát, česky, vznik: leden 1949 ◆ poznámka: Referát pro seminář prof. dra Lad. Riegra. Zim. sem. 1948/49 [FF UK, na 28. 1. 1949]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_01.jpg
====================
( " 1 10347 1037 J. L. Hromádka: Don Quijote české filosofie - Em. Radl 1873-1942 1 Fakultu referat ei OPIS 1 1949
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_01.jpg
====================
( " 1 10347 1037 J. L. Hromádka: Don Quijote české filosofie - Em. Radl 1873-1942 1 Fakultu referat ei OPIS 1 1949
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_02.jpg
====================
Theod Predneseno due 2 8. 1. 1949 DON. L. Hromádka : Referát pro seminář prof.dra Lad.Riegra. Žim.sem. 1948/49. QUIJOTE CESKÉ FILOSOFIE el R Rádl d 1 1 1873 - 1942. Úvodem. V minulém mésíci, totiž 21. prosince 1948, uplynulo ve vší tichosti a zamlklosti 75 let od narození Emanuela Rádla, profesora přírodní filosofie a dějin přírodních věd ne na pražské universitě. Pokud vím, byla to jediné Křesťanská revue, které vzpomněla tohoto výročí člénkem prof.J. Hromádky "Prostota a sympatie" a poznámkou šifry S.V. "Rádlova víra v právou skutečnost” /roč.XV.č.10./. Oba pisatelé mají k Rádloví jisté velmi blízko, ale jejich články nejsou zásadní; jsou to vzpomínky anebo variace na rádlovské thema. Jinak nebylo odnikud slyšet nic. Možná, že se ještě něco objeví, ale předem se zdá být jisté, že toho nebude mnoho. Snad se pecítí potřeba, Hádlem se zabývat. Rádl se zdá býl vyřazen z dnešní filosofie a je často vyřazován také z filosolie hedávno minulé. Jeho poslední dfio bylo odhalano jako filosofie védeckého a mravního defaitismu, jako mravnf kapitulace vyložené povahy, jako dílo, které demoralisovalo všechny ty, kteří je mohli číst v opisech ještě za války, a které je pobuřovalo, poněvadž je nedovedlo povzbudit v boji. Rádl byl obviněn z theologičnosti, z fideismu, to jest z víry v Boha, která se jevila také v jeho theoretických, filosofických spisech; byl obviněn také z toho, že kazí mládež a že mate zvlášté studentstvo. Jeho myšlení bylo prohlášeno za romantický útěk ze skutečnosti a jeho úsilf za reakčnf. Nebudu už nic více uváděti; připomenu jen to, že Rádl pracoval před válkou dosti intensivně v sociální
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_02.jpg
====================
Theod Predneseno due 2 8. 1. 1949 DON. L. Hromádka : Referát pro seminář prof.dra Lad.Riegra. Žim.sem. 1948/49. QUIJOTE CESKÉ FILOSOFIE el R Rádl d 1 1 1873 - 1942. Úvodem. V minulém mésíci, totiž 21. prosince 1948, uplynulo ve vší tichosti a zamlklosti 75 let od narození Emanuela Rádla, profesora přírodní filosofie a dějin přírodních věd ne na pražské universitě. Pokud vím, byla to jediné Křesťanská revue, které vzpomněla tohoto výročí člénkem prof.J. Hromádky "Prostota a sympatie" a poznámkou šifry S.V. "Rádlova víra v právou skutečnost” /roč.XV.č.10./. Oba pisatelé mají k Rádloví jisté velmi blízko, ale jejich články nejsou zásadní; jsou to vzpomínky anebo variace na rádlovské thema. Jinak nebylo odnikud slyšet nic. Možná, že se ještě něco objeví, ale předem se zdá být jisté, že toho nebude mnoho. Snad se pecítí potřeba, Hádlem se zabývat. Rádl se zdá býl vyřazen z dnešní filosofie a je často vyřazován také z filosolie hedávno minulé. Jeho poslední dfio bylo odhalano jako filosofie védeckého a mravního defaitismu, jako mravnf kapitulace vyložené povahy, jako dílo, které demoralisovalo všechny ty, kteří je mohli číst v opisech ještě za války, a které je pobuřovalo, poněvadž je nedovedlo povzbudit v boji. Rádl byl obviněn z theologičnosti, z fideismu, to jest z víry v Boha, která se jevila také v jeho theoretických, filosofických spisech; byl obviněn také z toho, že kazí mládež a že mate zvlášté studentstvo. Jeho myšlení bylo prohlášeno za romantický útěk ze skutečnosti a jeho úsilf za reakčnf. Nebudu už nic více uváděti; připomenu jen to, že Rádl pracoval před válkou dosti intensivně v sociální
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_03.jpg
====================
2 demokracii, vážil si Marxe a revidoval ho. Co jmenuje Lenin jako program revisionėsmu, dobře se na něho hodí: materialismus považuje za nepřijatelný a překonaný, odmítá revoluci, odmítá zásadně atheismus; třídní bej a diktaturu proletariátu považuje prohlašuje za neudržitelné. Revisionistou jej však nemžeme nazvat, protože se nepovažoval za arxistu. Jak je vidět, měl by každý plné ruce práce, kdo by chtál Rádla obhajovat. A poslouchal by jej nekdo ? Je možné poněkud groteskní referovat o knizeşmbeným muže, který je theologem ze zaměstnání je profesorem Husovy fakulty/, dobrého přítele a úzkého spolupracovníka Rádlova, na něhož tedy padá částečné také onen nepříznivý svit onoho světla, ve kterém dnes stojí Rádl. Jediné, co snad může překvapovat, že prof. Hromádka dnes stojí v popředí mezi všeni téni, kdo usilují o novou společnost. Kdo zná blíže, názory a myšlení Hromádkovo, i Rádlovo, ví o jejich podstatné jednotnosti. Oba jsou si duchovně i názorově podstatné spřízněni. Myslím, že tady je jeden ze základních problémů, ke kterým nás vede kniha, o níž mám referovati. Je dnešnf posice Hromádk ova jeho filosofickým a theologickým omylan ? Nenf-li, jakým právem prohlašujeme Rádla za reakcionáře axlzarážkoví×äámaxitost? Je-li, proč dáváme Hromádkovi milost ? Rešení tohoto námětu by ovšem vyžadovalo důkladné dokumentace také z celého Hromádkova dfla; to však nenf dnešním naším úkolem, i když by to bylo na výsoet zajímavé i daležité. Zůstaneme tedy pouze u Hromádkovy knížky o Rádlovi. Přájímám až na některé detaily postup Hromádkův. I.. Konec starých pořádků. Hromádkova knížka vyšla po prvé jako soukromý tisk na jaře 1943, tedy za Hromádkova válečného pobytu ve Spojených státech. Pisatel říká, že válečné zápasy otvíraly lidem oči pro význam
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_03.jpg
====================
2 demokracii, vážil si Marxe a revidoval ho. Co jmenuje Lenin jako program revisionėsmu, dobře se na něho hodí: materialismus považuje za nepřijatelný a překonaný, odmítá revoluci, odmítá zásadně atheismus; třídní bej a diktaturu proletariátu považuje prohlašuje za neudržitelné. Revisionistou jej však nemžeme nazvat, protože se nepovažoval za arxistu. Jak je vidět, měl by každý plné ruce práce, kdo by chtál Rádla obhajovat. A poslouchal by jej nekdo ? Je možné poněkud groteskní referovat o knizeşmbeným muže, který je theologem ze zaměstnání je profesorem Husovy fakulty/, dobrého přítele a úzkého spolupracovníka Rádlova, na něhož tedy padá částečné také onen nepříznivý svit onoho světla, ve kterém dnes stojí Rádl. Jediné, co snad může překvapovat, že prof. Hromádka dnes stojí v popředí mezi všeni téni, kdo usilují o novou společnost. Kdo zná blíže, názory a myšlení Hromádkovo, i Rádlovo, ví o jejich podstatné jednotnosti. Oba jsou si duchovně i názorově podstatné spřízněni. Myslím, že tady je jeden ze základních problémů, ke kterým nás vede kniha, o níž mám referovati. Je dnešnf posice Hromádk ova jeho filosofickým a theologickým omylan ? Nenf-li, jakým právem prohlašujeme Rádla za reakcionáře axlzarážkoví×äámaxitost? Je-li, proč dáváme Hromádkovi milost ? Rešení tohoto námětu by ovšem vyžadovalo důkladné dokumentace také z celého Hromádkova dfla; to však nenf dnešním naším úkolem, i když by to bylo na výsoet zajímavé i daležité. Zůstaneme tedy pouze u Hromádkovy knížky o Rádlovi. Přájímám až na některé detaily postup Hromádkův. I.. Konec starých pořádků. Hromádkova knížka vyšla po prvé jako soukromý tisk na jaře 1943, tedy za Hromádkova válečného pobytu ve Spojených státech. Pisatel říká, že válečné zápasy otvíraly lidem oči pro význam
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_04.jpg
====================
3 toho, co bylo udéláno anebo promeškáno v dobách pokoje. Teprve e světle světové katastrofy a pod tíhou siz a bolestí začali nové a lépe rozumét tomu, čeho byli svedky v mírových letech mezi 1918 a 1939. Drobné události a často nahodilé výroky předválečné se nyní objevovaly v nových a někdy groteskních rozměrech. Výsledek formuluja Hromádka takto: Chápeme pronikavěji a názorněji své ´anyly, svá opominutí, své chyby, at politické nebo myšlenkové. Rozumíme lépe, než to bylo dříve možno, jak dnešní zkáza je také důsledkem hrozné nedbalosti duchovní a mravní. Začali jsme se obf-' rat vážně a opravdová i tím, co se nedá převést přímo na politického jmenovatele, co zdánlivé nemá politického významu, ale co přece bud je pilfřem naší stavby politické anebo dynamitem, ničfcfm staleté pořádky a instituce. Na tyto myšlenky narazíme u Hromáčky každou chvíli; jsou basf jeh finnmádkowa pojetí historie a člověka. Doporučuji je zatím vaší paméti. Hromádka pokračuje. Když se zhroutila Evrops z roku 1938, býli vinníci hledani mezi ciiciálními diplomety, a do jisté míry právem. Ale nevymlouvehme sé na diplomaty; což nemá každý národ takové diplematy, jakých zasluhuje ? Netlumočí diplomati náladu své země a jejfho veřejného mínění ? Jak to, že v rozhodujících letech právé liberální, kapitalistické státy byly zachváceny divnou duchovní mdlobou, která je připravila dokonce i o jasné rozpoznání toho, co jim byle ku prospéchu? Proč to tak na světě vypadalo ? Ovšemže, žádná katastrofa se nedá vysvětlit bez osobní slabosti a mrákoty těch, kdo na sobě nesou odpovědnost za osud svých zemí. Ale neporozumíme podstatě otázky, zapomeneme-li, že stále žijeme v přechodné době, kdy se mění sama stavba naší vzdělanosti, našeho myšlení, našeho politického a sociálního pořádku. Už koncem 19.stoletf rostlo a prohlubovalo se vědomí, že liberalismus a moderní myšlenf vibec, jak jsme jím byli všichni proniknuti, nestačí. I Masaryk to vědél; ale doufal, že jsme se světovou válkou dostali přes nejnebezpečnější úskalf tyranie i rozvratu. V roce 1925 Ifkal, že jsme možná ve světové válce překo-
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_04.jpg
====================
3 toho, co bylo udéláno anebo promeškáno v dobách pokoje. Teprve e světle světové katastrofy a pod tíhou siz a bolestí začali nové a lépe rozumét tomu, čeho byli svedky v mírových letech mezi 1918 a 1939. Drobné události a často nahodilé výroky předválečné se nyní objevovaly v nových a někdy groteskních rozměrech. Výsledek formuluja Hromádka takto: Chápeme pronikavěji a názorněji své ´anyly, svá opominutí, své chyby, at politické nebo myšlenkové. Rozumíme lépe, než to bylo dříve možno, jak dnešní zkáza je také důsledkem hrozné nedbalosti duchovní a mravní. Začali jsme se obf-' rat vážně a opravdová i tím, co se nedá převést přímo na politického jmenovatele, co zdánlivé nemá politického významu, ale co přece bud je pilfřem naší stavby politické anebo dynamitem, ničfcfm staleté pořádky a instituce. Na tyto myšlenky narazíme u Hromáčky každou chvíli; jsou basf jeh finnmádkowa pojetí historie a člověka. Doporučuji je zatím vaší paméti. Hromádka pokračuje. Když se zhroutila Evrops z roku 1938, býli vinníci hledani mezi ciiciálními diplomety, a do jisté míry právem. Ale nevymlouvehme sé na diplomaty; což nemá každý národ takové diplematy, jakých zasluhuje ? Netlumočí diplomati náladu své země a jejfho veřejného mínění ? Jak to, že v rozhodujících letech právé liberální, kapitalistické státy byly zachváceny divnou duchovní mdlobou, která je připravila dokonce i o jasné rozpoznání toho, co jim byle ku prospéchu? Proč to tak na světě vypadalo ? Ovšemže, žádná katastrofa se nedá vysvětlit bez osobní slabosti a mrákoty těch, kdo na sobě nesou odpovědnost za osud svých zemí. Ale neporozumíme podstatě otázky, zapomeneme-li, že stále žijeme v přechodné době, kdy se mění sama stavba naší vzdělanosti, našeho myšlení, našeho politického a sociálního pořádku. Už koncem 19.stoletf rostlo a prohlubovalo se vědomí, že liberalismus a moderní myšlenf vibec, jak jsme jím byli všichni proniknuti, nestačí. I Masaryk to vědél; ale doufal, že jsme se světovou válkou dostali přes nejnebezpečnější úskalf tyranie i rozvratu. V roce 1925 Ifkal, že jsme možná ve světové válce překo-
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_05.jpg
====================
nali nejen starý režim, nýbrž i přechodný stav revoluční. Ale nepřekonali jsme, říká Hromádka. Rozklad liberalismu se nedal zasta# vit; neměl v sobě obrodné sfly. Reakce se na čas zabaváh stáhla, ale využila brzy mdloby demokratického světa, aby zorganisovala všechny brutální pudy, které zůstaly a zůstávají pod nánosem civilisace. Nepodařilo se najít společnou základnu pro západní demokracie a sovétský lid. Strach před sovětským pokusem rozkládal pokrokové sfly Západu; nedůvěra k západnfmu liberálovi, zbázlivělému a nerozhodnému, zaháné la lid Sovětského svazu do nové a nové isolace. Temné síly zla byly ve světě sveřepější a houževnatější, než Masaryk předpokládal ve svém osvíceném humanismu. Hromádka prý skoro s hrůzou vzpomíná na onu dobu, kdy jsme chodili nad jfonem zdánlivě vyhaslé sopky a nedbali jsme do st obezřetně podzemního dunenf; přesto se však s porozuměním zamýšlf nad několika našimi lidmi, kteří s vyčerpávajícím napětím duševních sil opevňovali základy naší společnosti, aby ji zachránili před zánikem, až přijde výbuch a zemětřesenf. Jmenuje Masaryka, Šaldu, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Kraméře, Pekaře, Viktora Dyka, Bavarda Beneše a Zdeňka Nejadlého. Se zvláštní pietou však vzpomíná na Eranue la Rádla. Nazývá jej v knize Donem Quijotem české filosofie, starším už jménem /uvádí na př. Patočku/; je skutečným problémem, jak to, že Rádl zůstal bez širšího vlivu. Jak to, že spíše dráždil než imponoval? Hromádka říká, že nedovede odpovedět přesné na tyto otázky. Snad proto, že ani jeho přátelé ho nedovedli docela chápat, snad proto, že si nedal dost práce, aby důkladně vyložil podstatu svých názorů, že jeho poznámíky byly podány ukvapené a vyzývavě, bez žádoucí přesvědčivosti. Neužíval hotových formulf; Hromádka ho přirovnává ke kováři nad rozžhavenou pecí. Závér em: v Rádlovi byl kus ryzf velikosti. Má nám pořád co říci. Uváděl jsem tak široce a možná zdlouhavé všechny detaily z první kapitoly především proto, že je zřetelné vidět blízkost
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_05.jpg
====================
nali nejen starý režim, nýbrž i přechodný stav revoluční. Ale nepřekonali jsme, říká Hromádka. Rozklad liberalismu se nedal zasta# vit; neměl v sobě obrodné sfly. Reakce se na čas zabaváh stáhla, ale využila brzy mdloby demokratického světa, aby zorganisovala všechny brutální pudy, které zůstaly a zůstávají pod nánosem civilisace. Nepodařilo se najít společnou základnu pro západní demokracie a sovétský lid. Strach před sovětským pokusem rozkládal pokrokové sfly Západu; nedůvěra k západnfmu liberálovi, zbázlivělému a nerozhodnému, zaháné la lid Sovětského svazu do nové a nové isolace. Temné síly zla byly ve světě sveřepější a houževnatější, než Masaryk předpokládal ve svém osvíceném humanismu. Hromádka prý skoro s hrůzou vzpomíná na onu dobu, kdy jsme chodili nad jfonem zdánlivě vyhaslé sopky a nedbali jsme do st obezřetně podzemního dunenf; přesto se však s porozuměním zamýšlf nad několika našimi lidmi, kteří s vyčerpávajícím napětím duševních sil opevňovali základy naší společnosti, aby ji zachránili před zánikem, až přijde výbuch a zemětřesenf. Jmenuje Masaryka, Šaldu, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Kraméře, Pekaře, Viktora Dyka, Bavarda Beneše a Zdeňka Nejadlého. Se zvláštní pietou však vzpomíná na Eranue la Rádla. Nazývá jej v knize Donem Quijotem české filosofie, starším už jménem /uvádí na př. Patočku/; je skutečným problémem, jak to, že Rádl zůstal bez širšího vlivu. Jak to, že spíše dráždil než imponoval? Hromádka říká, že nedovede odpovedět přesné na tyto otázky. Snad proto, že ani jeho přátelé ho nedovedli docela chápat, snad proto, že si nedal dost práce, aby důkladně vyložil podstatu svých názorů, že jeho poznámíky byly podány ukvapené a vyzývavě, bez žádoucí přesvědčivosti. Neužíval hotových formulf; Hromádka ho přirovnává ke kováři nad rozžhavenou pecí. Závér em: v Rádlovi byl kus ryzf velikosti. Má nám pořád co říci. Uváděl jsem tak široce a možná zdlouhavé všechny detaily z první kapitoly především proto, že je zřetelné vidět blízkost
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_06.jpg
====================
5 obou jak osobně tak i v jejich posici a zaméření. Jeden se učil od druhého. Tento fakt musíme podržet na mysli. V následuj fcfch kapitolách už půjde o Rádlovu filosofia. Celkem trojf véc bude naším úkolem: 1. poroz umét Rádlovi, 2. kriticky posoudit Hromádkovu knížku, 3. alespoň naznačit zhodnocenf Rádlovy filosofie. II. - K čemu je filosofie ? Rádl byl všude tam, kde bylo třeba postavit se proti křivdě, kde by lo nutno říci slovo proti lži nebo kde se bojovalo o poslední véci človeka. Na jedné studentské konferenci prý prohlásil, že jenom taková filosofie je správná, která dá smysl životu i takového bači na horské sulaši. V tom je Ráalovo zavržení intelektualismu, jak se vyjadřuje třebas v Dějinách filosofie /předmluva/. Hromádka interpretuje: k čemu by byla filosofie, kdy bychom jf nemohli použit, když žijeme sami, odloučení od světa, když vychováváme dětí, kdy ž hovoříme s přítelem, když těšíme člověka v jeho neúspécàu, když potkáme žebráka, když se radíme o správé obce anebo organisujeme politickou stranu ? Pořád nás doprovází otázka, co je správné, co máme dělat, a co je nesprávné; co znamená jednotlivá duše ve¯společnosti, ve státě, ve vesnfru. Zavržení intelektualistické, dekadentní a snobské filosofie poněkud připomíná Marxe. Na Hromádkuvé formulaci si však můžeme : ovéřit zásadní rozdíly. Marx prohlásil, že filosofové svět jen rozličné vykládali, že však jde o to, svět změnit; od té doby nesčetnékrát to bylo citováno. Filosofie je tedy škrtnuta; jde o pravý opak výkladu, jde o práci, která boří staré a staví nové. A staví se od základů, od začátků. Proto je tak nezbytnos a nevyhnutelno, zbořit vše až do téch základů. Radimtynonšanns námuhou pohouinau Zrušení filosofie ve starém smyslu prohlašuje také Engels: Marxovo pojetí dějin znamená pre filosofii konec na poli dějin právě tak, jako i všechnu přírodní filosofii činí dialekt ické pojetí přírody stejně zbytečnou jako nemožnou. Pro filosofii,
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_06.jpg
====================
5 obou jak osobně tak i v jejich posici a zaméření. Jeden se učil od druhého. Tento fakt musíme podržet na mysli. V následuj fcfch kapitolách už půjde o Rádlovu filosofia. Celkem trojf véc bude naším úkolem: 1. poroz umét Rádlovi, 2. kriticky posoudit Hromádkovu knížku, 3. alespoň naznačit zhodnocenf Rádlovy filosofie. II. - K čemu je filosofie ? Rádl byl všude tam, kde bylo třeba postavit se proti křivdě, kde by lo nutno říci slovo proti lži nebo kde se bojovalo o poslední véci človeka. Na jedné studentské konferenci prý prohlásil, že jenom taková filosofie je správná, která dá smysl životu i takového bači na horské sulaši. V tom je Ráalovo zavržení intelektualismu, jak se vyjadřuje třebas v Dějinách filosofie /předmluva/. Hromádka interpretuje: k čemu by byla filosofie, kdy bychom jf nemohli použit, když žijeme sami, odloučení od světa, když vychováváme dětí, kdy ž hovoříme s přítelem, když těšíme člověka v jeho neúspécàu, když potkáme žebráka, když se radíme o správé obce anebo organisujeme politickou stranu ? Pořád nás doprovází otázka, co je správné, co máme dělat, a co je nesprávné; co znamená jednotlivá duše ve¯společnosti, ve státě, ve vesnfru. Zavržení intelektualistické, dekadentní a snobské filosofie poněkud připomíná Marxe. Na Hromádkuvé formulaci si však můžeme : ovéřit zásadní rozdíly. Marx prohlásil, že filosofové svět jen rozličné vykládali, že však jde o to, svět změnit; od té doby nesčetnékrát to bylo citováno. Filosofie je tedy škrtnuta; jde o pravý opak výkladu, jde o práci, která boří staré a staví nové. A staví se od základů, od začátků. Proto je tak nezbytnos a nevyhnutelno, zbořit vše až do téch základů. Radimtynonšanns námuhou pohouinau Zrušení filosofie ve starém smyslu prohlašuje také Engels: Marxovo pojetí dějin znamená pre filosofii konec na poli dějin právě tak, jako i všechnu přírodní filosofii činí dialekt ické pojetí přírody stejně zbytečnou jako nemožnou. Pro filosofii,
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_07.jpg
====================
vyhnanou z přírody i z déjin, zůstává pak jenom říše čistého myšlení, pokud ještě vůbec zbývá: nauka o zákonech samotného procesu myšlení, logika a dialektika. Naproti tomu Rádlova the se, smf me-li si to dovolit, by zněla asi takto: dosavadní filosofové svét především vykládali; je třeba nové filosofie, která by dovedla poslouchat a rozunét; a porozumění je ovšem začátkem nového způsobu jednánf. Zatim co Marx se staví nad skutečnost jako její vládce, Hádl chce naslouchat jejímu tepu, porozumět jejímu životu a zařadit se do jedné řady s ní.gamemben Člověk je slavným sice, ale přece jen synem prosté a naučené matky přírody, a nemá zapomínat na svůj původ. Proto v základech celé Rádlovy filosofie stojf pojem porozumění, pochopení proti pouhému zjištění, konstatování, popsání, odhadnutí. Proto v citované interpretaci začíná Hronádka tím, že filosofie nám má pomoci i tehdy, kdyz jsme sami, odloučení od světa. Filosofie se jen z nutnosti musí zabývat také svétem, ale její podstatné poslání na tom nezávisí. Filosofie je zaměřena k človeku, nikoli od človeka ke svétu; filosofie učí nebo má učit podle Rádla, že celý svét je scénou; nepochopíme, co se hraje, budeme-li popisovat kulisy, obleky, tváře, svétla. Hra ukončí, vyjdete z divadla, ale kus na vás nechá stopy. Vzpomenete si na to a pa ono, souhlasfte, nebo se v životě podobným vécem vyhnete. Filosofie má co řfci tam, kde je kladena otázka, co je správné a co je ne správné. Historie filosofie se tedy naodehrává tam, kde je pravda jen poznáním a chyba jen vécf logické analysy, nýbrž skutečné dějiny filosofie se dály a dějf na tomto svétě v zápase živých lidí. Takové pojetí ovšem nezná konec filosofie jinak než současně s koncem člověka a vesmíru. Zádný rozvoj vedy nemůže proto vyhnat filosofii z přírody ani z dějin; v této věci Rádl naopak podrobuje modernf vědu kritice ve jménu takové filosofie. A ještě jedeu nápadný rozdíl: nemocnému Rádlovi se stala filosofie v posledu utěšitelkou. U Marx vůbec nenajdeme ani vzdálenou obdobu; taková sentimentalita je urážkou moderního člověka ze století vědeckého rozmachu. Zivot je boj, jaképak utěšování S
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_07.jpg
====================
vyhnanou z přírody i z déjin, zůstává pak jenom říše čistého myšlení, pokud ještě vůbec zbývá: nauka o zákonech samotného procesu myšlení, logika a dialektika. Naproti tomu Rádlova the se, smf me-li si to dovolit, by zněla asi takto: dosavadní filosofové svét především vykládali; je třeba nové filosofie, která by dovedla poslouchat a rozunét; a porozumění je ovšem začátkem nového způsobu jednánf. Zatim co Marx se staví nad skutečnost jako její vládce, Hádl chce naslouchat jejímu tepu, porozumět jejímu životu a zařadit se do jedné řady s ní.gamemben Člověk je slavným sice, ale přece jen synem prosté a naučené matky přírody, a nemá zapomínat na svůj původ. Proto v základech celé Rádlovy filosofie stojf pojem porozumění, pochopení proti pouhému zjištění, konstatování, popsání, odhadnutí. Proto v citované interpretaci začíná Hronádka tím, že filosofie nám má pomoci i tehdy, kdyz jsme sami, odloučení od světa. Filosofie se jen z nutnosti musí zabývat také svétem, ale její podstatné poslání na tom nezávisí. Filosofie je zaměřena k človeku, nikoli od človeka ke svétu; filosofie učí nebo má učit podle Rádla, že celý svét je scénou; nepochopíme, co se hraje, budeme-li popisovat kulisy, obleky, tváře, svétla. Hra ukončí, vyjdete z divadla, ale kus na vás nechá stopy. Vzpomenete si na to a pa ono, souhlasfte, nebo se v životě podobným vécem vyhnete. Filosofie má co řfci tam, kde je kladena otázka, co je správné a co je ne správné. Historie filosofie se tedy naodehrává tam, kde je pravda jen poznáním a chyba jen vécf logické analysy, nýbrž skutečné dějiny filosofie se dály a dějf na tomto svétě v zápase živých lidí. Takové pojetí ovšem nezná konec filosofie jinak než současně s koncem člověka a vesmíru. Zádný rozvoj vedy nemůže proto vyhnat filosofii z přírody ani z dějin; v této věci Rádl naopak podrobuje modernf vědu kritice ve jménu takové filosofie. A ještě jedeu nápadný rozdíl: nemocnému Rádlovi se stala filosofie v posledu utěšitelkou. U Marx vůbec nenajdeme ani vzdálenou obdobu; taková sentimentalita je urážkou moderního člověka ze století vědeckého rozmachu. Zivot je boj, jaképak utěšování S
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_08.jpg
====================
7 Hromádka připomíná, že ovšem s oficiálním svétem akademickým měl Rádl smilu. Dráždil své kolegy způsobem svého filosofování a nezvyklostí své polemiky. Hromádka přesto soudí, že byl jedním z našich největších filosofů, a že v letech 1918 - 1938 přesahoval hloubkou svého pohledu, pronikavostí svého myšlení a životností svého zájmu všechny ostatní české filosofy. Védél prý, že stojíme na přelomu véků a že staré pokrokové ideály nestačí pro blížící se krisi. Je ovšem nesmírně těžko vážit takové výroky. Na čem se to dá ověřit ? Musíme si nechat soud až pro jednotlivé otázky. Zabývejme se však jednou otázkou, která bývala už za života Rádlova mnohokrát nadhozena. Byl Rádl vůbec filosof ? Častokráte mu bylo vytýkáno, že do své filosofie zaplétá theologii. To může nft v podstatě dvojf různý smysl. Je vytýkána bud chybnost Rádlova pojetí filosofie anebo nedůslednost tomuto pojetí. V prvním případě je třeba odůvodnit, proč je filosofie nutné néco jiného než si Rádl představoval. V druhém případě je třeba dokumentovat, kde se Rádl od svého filosofického programu odchýlil. O ponéru filosofie a theologia napsal Rádl v roce 1927 článek do I.roč.Křesťanské ravus. Tam prohlásil, že theologie, neuznávající za svůj základ zjevení, nemá existenčního důvodu, nemajfc ani vlastního předmetu ani vlastní methody. Jestliže se filosofie zabývá studiem toho, co konec konců jest, t.j.co existuje & co jest správné, kde jest pak ještě nějaké místo pro theologii. Ale pokračuje: Jedna z dnešních úloh filosofie jest pochopiti, že si neprávem osobovala úkol sestrojovati náboženství a theologisovati. Theologie nenf kapitolou z filosofie, nýbrž vědou samostatnou, jež své nároky na existanci nemá od filosofie právě tak jako je nemá od filosofie přírodovéda. A potom Bádl stavf jakousi hierarchii, kde nad oblastí přfredovědy je oblast filosofie a nad oblastf/filosofie je oblast zjevení. Tomuto schematu jest rozuměti tak. Mysl lidská vnáší do soudů o světě pojmy, které nejsou vzaty ze smyslové zkušenosti a tyto pojmy si sama tbořf, aby tento svět pochopila. Tyto pojmy neruší přírodo-
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_08.jpg
====================
7 Hromádka připomíná, že ovšem s oficiálním svétem akademickým měl Rádl smilu. Dráždil své kolegy způsobem svého filosofování a nezvyklostí své polemiky. Hromádka přesto soudí, že byl jedním z našich největších filosofů, a že v letech 1918 - 1938 přesahoval hloubkou svého pohledu, pronikavostí svého myšlení a životností svého zájmu všechny ostatní české filosofy. Védél prý, že stojíme na přelomu véků a že staré pokrokové ideály nestačí pro blížící se krisi. Je ovšem nesmírně těžko vážit takové výroky. Na čem se to dá ověřit ? Musíme si nechat soud až pro jednotlivé otázky. Zabývejme se však jednou otázkou, která bývala už za života Rádlova mnohokrát nadhozena. Byl Rádl vůbec filosof ? Častokráte mu bylo vytýkáno, že do své filosofie zaplétá theologii. To může nft v podstatě dvojf různý smysl. Je vytýkána bud chybnost Rádlova pojetí filosofie anebo nedůslednost tomuto pojetí. V prvním případě je třeba odůvodnit, proč je filosofie nutné néco jiného než si Rádl představoval. V druhém případě je třeba dokumentovat, kde se Rádl od svého filosofického programu odchýlil. O ponéru filosofie a theologia napsal Rádl v roce 1927 článek do I.roč.Křesťanské ravus. Tam prohlásil, že theologie, neuznávající za svůj základ zjevení, nemá existenčního důvodu, nemajfc ani vlastního předmetu ani vlastní methody. Jestliže se filosofie zabývá studiem toho, co konec konců jest, t.j.co existuje & co jest správné, kde jest pak ještě nějaké místo pro theologii. Ale pokračuje: Jedna z dnešních úloh filosofie jest pochopiti, že si neprávem osobovala úkol sestrojovati náboženství a theologisovati. Theologie nenf kapitolou z filosofie, nýbrž vědou samostatnou, jež své nároky na existanci nemá od filosofie právě tak jako je nemá od filosofie přírodovéda. A potom Bádl stavf jakousi hierarchii, kde nad oblastí přfredovědy je oblast filosofie a nad oblastf/filosofie je oblast zjevení. Tomuto schematu jest rozuměti tak. Mysl lidská vnáší do soudů o světě pojmy, které nejsou vzaty ze smyslové zkušenosti a tyto pojmy si sama tbořf, aby tento svět pochopila. Tyto pojmy neruší přírodo-
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_09.jpg
====================
védu; filosofie neruš! poznání přírodovědecké, i když prý chápeme, že oblast filosofie jest nad oblastí přírodovědy. Filosoiie nemůže řešit své problémy bez ohledu na vědu, na fakta, na theorie, na zkušenost; filosof ovšem musí vědy dbáti a vzhledem k ní tvoří své pojmy, ale s á m je tvoří a nepřejímá jich od vědy. Réal uvádí příklady takových pojmů: podstata skutečnosti, hranice poznání, základní zákon mravnf, absolut nf pravda, nesmrtelnost, to jsou vlastní otázky filosofické, t.j. ani obsahem ani methodou nepatří do ved positivních. Filosofie ovšem může překročiti svá práva a tehdy je nutno ji na místé odmítnout i. Když Hegel filosoficky dokazoval, že mezi Martem a Jupiteren nemůže býti jiné planety, chybil, a védcové mu to právem vytkli. Samosstatnost filosofie však nebyla dotčena. Obdobné však i nad oblast! filosofie jest oblast jiné, které také naruší poznání filosofické, a to je oblast zjevení, oblast theologie. I theologie miže překročit svá práva. Když se za zjevení vydévé, že slunce se zastavilo na obloze, véda právem tuto chybu theologia opravuje, ale opět samostatnost theologie se tím neruší. Filosof se ptá: jaký mají smysl české dejiny ? Co je podstatou prostoru ? Jesi duše lidská a jaka jest ? Co je vlastfm zékladem hmoty ? .Atd. Na tyto otázky hledá neméhavé odpovědi, věnuje hledání celý život, jiní se o jeho hledání zajímají. Proč všek, k čemu konec konců hledá ? Elementární touhou pe pravdé odvodnfme studium filosofické /a filosofif odůvodníme veau/; jaký smysl však má toto hledání pravdy samo? Proč pravdu a ne raději lež, jak se ptal Nietzsche? Jestliže védu! odůvodnfme filosofií, nutno smysl filosofie odůvodniti něčím, co stojí nad ní. Jest absolutní příkaz, absolutní moc, cosi neodvratného, co mne nutſ, abych věřil v pravdu. Toto něco, čemu se podvoluji, má zdroj ve zjevení. A Rádl charakterisuje zjevení jako skutečnost člověku daná, nepocházející ani ze zkušenosti ani z rozumu, nevyvozené ani indukcf ani dedukcf, nýbrž jest "dříve než všechny tyt
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_09.jpg
====================
védu; filosofie neruš! poznání přírodovědecké, i když prý chápeme, že oblast filosofie jest nad oblastí přírodovědy. Filosoiie nemůže řešit své problémy bez ohledu na vědu, na fakta, na theorie, na zkušenost; filosof ovšem musí vědy dbáti a vzhledem k ní tvoří své pojmy, ale s á m je tvoří a nepřejímá jich od vědy. Réal uvádí příklady takových pojmů: podstata skutečnosti, hranice poznání, základní zákon mravnf, absolut nf pravda, nesmrtelnost, to jsou vlastní otázky filosofické, t.j. ani obsahem ani methodou nepatří do ved positivních. Filosofie ovšem může překročiti svá práva a tehdy je nutno ji na místé odmítnout i. Když Hegel filosoficky dokazoval, že mezi Martem a Jupiteren nemůže býti jiné planety, chybil, a védcové mu to právem vytkli. Samosstatnost filosofie však nebyla dotčena. Obdobné však i nad oblast! filosofie jest oblast jiné, které také naruší poznání filosofické, a to je oblast zjevení, oblast theologie. I theologie miže překročit svá práva. Když se za zjevení vydévé, že slunce se zastavilo na obloze, véda právem tuto chybu theologia opravuje, ale opět samostatnost theologie se tím neruší. Filosof se ptá: jaký mají smysl české dejiny ? Co je podstatou prostoru ? Jesi duše lidská a jaka jest ? Co je vlastfm zékladem hmoty ? .Atd. Na tyto otázky hledá neméhavé odpovědi, věnuje hledání celý život, jiní se o jeho hledání zajímají. Proč všek, k čemu konec konců hledá ? Elementární touhou pe pravdé odvodnfme studium filosofické /a filosofif odůvodníme veau/; jaký smysl však má toto hledání pravdy samo? Proč pravdu a ne raději lež, jak se ptal Nietzsche? Jestliže védu! odůvodnfme filosofií, nutno smysl filosofie odůvodniti něčím, co stojí nad ní. Jest absolutní příkaz, absolutní moc, cosi neodvratného, co mne nutſ, abych věřil v pravdu. Toto něco, čemu se podvoluji, má zdroj ve zjevení. A Rádl charakterisuje zjevení jako skutečnost člověku daná, nepocházející ani ze zkušenosti ani z rozumu, nevyvozené ani indukcf ani dedukcf, nýbrž jest "dříve než všechny tyt
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_10.jpg
====================
1 methody anebo jest "nad" nimi tak jako jest filosofické poznání dříve než vědecké a jest nad ním. Uzavírám. Rádlovo pojetí filosofie není rušeno v jeho spisech; Rádl se skutečné vždycky pohyboval v mezfch filosofie, jak ji sám pojímal. T.zv. zjevenf se dovolával opět v těchto mezích a tedy podle výměru dovolené. Nelze mu vytýkat nedslednost filosofického programu, nýbrž jedině chybné pojetí filosofie. Ale v čem je chybné ? Rádiovo pojetí stojí na jeho víře v Boha á na odevzdanosti absolutnfmu mravnímu zákonu. To znamená řešení dvou otázek: smf filosof věřit tak, že to je zřetelné i v jeho filosofii anebo musí být každý filosof ex definitione alespoň ve svých knihách atheistou a jeho víra se nu ponechá v nejlepším případě jako soukromá záležitost, s kterou však musí zůstat doma? A za druné: je otázka mravnosti a mtuvního zákona vyřešena definitivné tak, že není absolut nfch norem ? Nesmí už dnes' nikdo pod trestem exkomunikace z filosofických řad mluvit o véčném příkazu pravdivosti a lásky? Tyto otázky se nám budou znovu opakovat v poslední kapitole Hromádkový knížky, nazvané Véřící filosof a poslednf soud. Názor Hromádkův na tuto věc je však již hyní formulován takto: Opravdový filosof, který vade myšlenkový zápas v oblasti ducha a mravní odpovědností a který je bezpodmínečné loyální před trinem absolutní pravdy, nesloží nikdy svých rukou, i kdyby zdánlivě nebylo naděje, nezastrčf meče, ale vykřikne "Pravda vítězí ´´Právo je více než bezprévt" "Svoboda má potřít otroctví a bude bojovati proti smrti. Naproti tomu Rádl byl vždy proti takové filosofii, která žije jen ve svétě svých snů a snadno končí v sentimentálnf uvzdychanosti. Taková filosofie neporozumf nikdy podstatě toho, co se dějé ve svété. Z této poslední poznámky proi. Hromádky poznáváme mimo jiné též to, że zdaleka nepovažuje útéšnost filosofie Rádlovy za nějakou santimentální uvzdychanost a tím méné zá útěk ze světa. Takových výtek se narodilo poslední dobou veliké možství; všechny zapomfnaji, že Rádl po celý svůj život byl jedním z nejagilnějších a
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_10.jpg
====================
1 methody anebo jest "nad" nimi tak jako jest filosofické poznání dříve než vědecké a jest nad ním. Uzavírám. Rádlovo pojetí filosofie není rušeno v jeho spisech; Rádl se skutečné vždycky pohyboval v mezfch filosofie, jak ji sám pojímal. T.zv. zjevenf se dovolával opět v těchto mezích a tedy podle výměru dovolené. Nelze mu vytýkat nedslednost filosofického programu, nýbrž jedině chybné pojetí filosofie. Ale v čem je chybné ? Rádiovo pojetí stojí na jeho víře v Boha á na odevzdanosti absolutnfmu mravnímu zákonu. To znamená řešení dvou otázek: smf filosof věřit tak, že to je zřetelné i v jeho filosofii anebo musí být každý filosof ex definitione alespoň ve svých knihách atheistou a jeho víra se nu ponechá v nejlepším případě jako soukromá záležitost, s kterou však musí zůstat doma? A za druné: je otázka mravnosti a mtuvního zákona vyřešena definitivné tak, že není absolut nfch norem ? Nesmí už dnes' nikdo pod trestem exkomunikace z filosofických řad mluvit o véčném příkazu pravdivosti a lásky? Tyto otázky se nám budou znovu opakovat v poslední kapitole Hromádkový knížky, nazvané Véřící filosof a poslednf soud. Názor Hromádkův na tuto věc je však již hyní formulován takto: Opravdový filosof, který vade myšlenkový zápas v oblasti ducha a mravní odpovědností a který je bezpodmínečné loyální před trinem absolutní pravdy, nesloží nikdy svých rukou, i kdyby zdánlivě nebylo naděje, nezastrčf meče, ale vykřikne "Pravda vítězí ´´Právo je více než bezprévt" "Svoboda má potřít otroctví a bude bojovati proti smrti. Naproti tomu Rádl byl vždy proti takové filosofii, která žije jen ve svétě svých snů a snadno končí v sentimentálnf uvzdychanosti. Taková filosofie neporozumf nikdy podstatě toho, co se dějé ve svété. Z této poslední poznámky proi. Hromádky poznáváme mimo jiné též to, że zdaleka nepovažuje útéšnost filosofie Rádlovy za nějakou santimentální uvzdychanost a tím méné zá útěk ze světa. Takových výtek se narodilo poslední dobou veliké možství; všechny zapomfnaji, že Rádl po celý svůj život byl jedním z nejagilnějších a
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_11.jpg
====================
politicky nejvíce interesovaných českých filosofů vůbec; intensita jeho politické činnosti je porovnatelná jediné se zjevem profesora Masaryka. Hromádka říká: ilusionismus končí vždycky ve slabošské neutralité; ovšenže pak amádaná u Rádla nemůže být o nájaké neutralitě ani řeči. V této souvislosti naznačuje autor také i když možná ani nechtěné - cestu k porozumenéní t.zv. reakcionářství Raulovy filosofie. Reakce, říká, vždycky žije z únavy, skepse a resignace. Rádl však se nikdy nedostal do otrávené nálady a kocoviny, ve které se octla a uvázla západnf inteligence. Hromádka se dokonce vyjadřuje takto: Nová svétová katastrofa byla z části zavinéna a uspíšena nedostatkem statečné a věříct filosofie. Západoevropské a americké inteligenci scházel myslitelamé síly a autority Masarykovy, pronikavosti a diraznosti Rádlovy. IlI. velké. 10 Liberalismus, nacionalismus, smysl českých dějin. Proberu nynf v krátkostí tři kapitoly, které nám dnes budou sicužit jenom za ilustraci. V prvé z nich je kreslen Rádl ve sporu s liberalismem, in concreto především s Ferdinandem Peroutkou a částečné i Karlen Ćupken, ovšem s tímto jen v náznacích. Celá řada společných rys se dá najít na Rádlovi i na Peroutkovi. A přece vidf Hromádka mezi nimi rozdíl zásadnf. V Peroutkovi se hned po válce ozvala vášnivá touha civilisovaného člověka po klidu, pohodě, safrné spolupréci a kompromisu. Hromádka nazývá takovou touhu kondelfkovstvím. Rádl prý nevěřil, že je už čas, abychom si jako Kondelfci sedli v bačkorách k svému krbu. Světový převrat není u konce. Rádl vétřil za vzduchu nevyřízené otázky a cftil, že musf bojovat dále, aby se podstatné otázky národní a sociální, ale také mravní a náboženské, vyřídily správným a trvalým způsobem. Kdo by netoužil po klidu a závétří ? Ale z kondelfkovství nelze dělat zásadu nebo životní styl. Touha po klidu, po šosáckém pohodlí, pe sufrné pohodě, nedostatek duševní bdělosti oslabí v lidech pochopení pro to, co se ve světě děje; umrtví v nich všechno
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_11.jpg
====================
politicky nejvíce interesovaných českých filosofů vůbec; intensita jeho politické činnosti je porovnatelná jediné se zjevem profesora Masaryka. Hromádka říká: ilusionismus končí vždycky ve slabošské neutralité; ovšenže pak amádaná u Rádla nemůže být o nájaké neutralitě ani řeči. V této souvislosti naznačuje autor také i když možná ani nechtěné - cestu k porozumenéní t.zv. reakcionářství Raulovy filosofie. Reakce, říká, vždycky žije z únavy, skepse a resignace. Rádl však se nikdy nedostal do otrávené nálady a kocoviny, ve které se octla a uvázla západnf inteligence. Hromádka se dokonce vyjadřuje takto: Nová svétová katastrofa byla z části zavinéna a uspíšena nedostatkem statečné a věříct filosofie. Západoevropské a americké inteligenci scházel myslitelamé síly a autority Masarykovy, pronikavosti a diraznosti Rádlovy. IlI. velké. 10 Liberalismus, nacionalismus, smysl českých dějin. Proberu nynf v krátkostí tři kapitoly, které nám dnes budou sicužit jenom za ilustraci. V prvé z nich je kreslen Rádl ve sporu s liberalismem, in concreto především s Ferdinandem Peroutkou a částečné i Karlen Ćupken, ovšem s tímto jen v náznacích. Celá řada společných rys se dá najít na Rádlovi i na Peroutkovi. A přece vidf Hromádka mezi nimi rozdíl zásadnf. V Peroutkovi se hned po válce ozvala vášnivá touha civilisovaného člověka po klidu, pohodě, safrné spolupréci a kompromisu. Hromádka nazývá takovou touhu kondelfkovstvím. Rádl prý nevěřil, že je už čas, abychom si jako Kondelfci sedli v bačkorách k svému krbu. Světový převrat není u konce. Rádl vétřil za vzduchu nevyřízené otázky a cftil, že musf bojovat dále, aby se podstatné otázky národní a sociální, ale také mravní a náboženské, vyřídily správným a trvalým způsobem. Kdo by netoužil po klidu a závétří ? Ale z kondelfkovství nelze dělat zásadu nebo životní styl. Touha po klidu, po šosáckém pohodlí, pe sufrné pohodě, nedostatek duševní bdělosti oslabí v lidech pochopení pro to, co se ve světě děje; umrtví v nich všechno
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_12.jpg
====================
11 přesvědčení a pohotové odhodlání bránit velkých statků krví a životy. Budou zmateni, až přijde kritický převrat v dějinách a až se začne rozhodovat o všechny velké statky ducha, vzdělanosti a práv-ního řádu. Nakonec zdůrazňuje Hromádka pathos. Ríká: Nepathetičnost dnešní doby má zcela viditelné kořeny ve zcela určitém názoru životním; v názoru, že všechna kultura a tak zvané duchovnf statky jsou jen plodem země, odleskem télesné pudovosti a jakýchsi neosobních sil hospodářských. Ale nejde o idealistické nadšení, nadšení bez lásky, s le dem v srdci; není, naprosto není pravdy bez prosté a střízlivé, mravné teplé a citlivé lásky v životé nejvšednéjším. Ale v Rádlovi byl pravý pathos. Takto si jej Hromádka představuje: když pročítáte Rádlovy knihy, máte každou chvíli dojem, jako by se zastavil, pohlédl k nebesim a poklekl; jako by obnovoval slib vérnosti a oddanosti, jako by k vám mluvil ve jménu Boha živého, jako by zvedal ruku a s prosebným gestem vás varoval před nesprávným smérem. A jako na doklad uvádf fromádka řadu citátů. K tomu jen několik slov. Je podstatný rozdílem mezi Marxovým a Rádlovým bojem proti liberalismu. Marx de facto útočí na liberalismus dekadentní, rozložený, skeptický, neschopný činu a zvrhající se ve společenské formy fašistické. Naopak bere do rukou pochodeň liberalismu z vrchol jeho působení nebo, jak se to někdy vyjadřuje, pochodeň pokrokovosti, kterou rozkládajíef se liberalismus už dávno ztratil. Naproti tomu Rádi útočí proti liberalismu v celé jeho šířce, označiv jej za vzponu proti duchu. Tím ovšem se nutné jeho útok obrací i proti samotnému marxismu. Liberalismus podle něho rozvinul lhostejnost k celému rozsahu duchovního života; marxismus však šel ještě dále: je pokusem potlačit ohromnou státní silou v člověku to, co bylo až dosud pokládáno za říši nejhlubších, nejlidštějších sil. V marxismu vyrůstá přesvědčení, podle Rádla, že duchovní život jednotlivcův je pro společnost nebezpečný: přesvědčení lidské, víra, mravní názory, historie, vůbec vše, co jest podstaty ideové, musí být přísně oddalováno od skutečného, dovoleného Proje
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_12.jpg
====================
11 přesvědčení a pohotové odhodlání bránit velkých statků krví a životy. Budou zmateni, až přijde kritický převrat v dějinách a až se začne rozhodovat o všechny velké statky ducha, vzdělanosti a práv-ního řádu. Nakonec zdůrazňuje Hromádka pathos. Ríká: Nepathetičnost dnešní doby má zcela viditelné kořeny ve zcela určitém názoru životním; v názoru, že všechna kultura a tak zvané duchovnf statky jsou jen plodem země, odleskem télesné pudovosti a jakýchsi neosobních sil hospodářských. Ale nejde o idealistické nadšení, nadšení bez lásky, s le dem v srdci; není, naprosto není pravdy bez prosté a střízlivé, mravné teplé a citlivé lásky v životé nejvšednéjším. Ale v Rádlovi byl pravý pathos. Takto si jej Hromádka představuje: když pročítáte Rádlovy knihy, máte každou chvíli dojem, jako by se zastavil, pohlédl k nebesim a poklekl; jako by obnovoval slib vérnosti a oddanosti, jako by k vám mluvil ve jménu Boha živého, jako by zvedal ruku a s prosebným gestem vás varoval před nesprávným smérem. A jako na doklad uvádf fromádka řadu citátů. K tomu jen několik slov. Je podstatný rozdílem mezi Marxovým a Rádlovým bojem proti liberalismu. Marx de facto útočí na liberalismus dekadentní, rozložený, skeptický, neschopný činu a zvrhající se ve společenské formy fašistické. Naopak bere do rukou pochodeň liberalismu z vrchol jeho působení nebo, jak se to někdy vyjadřuje, pochodeň pokrokovosti, kterou rozkládajíef se liberalismus už dávno ztratil. Naproti tomu Rádi útočí proti liberalismu v celé jeho šířce, označiv jej za vzponu proti duchu. Tím ovšem se nutné jeho útok obrací i proti samotnému marxismu. Liberalismus podle něho rozvinul lhostejnost k celému rozsahu duchovního života; marxismus však šel ještě dále: je pokusem potlačit ohromnou státní silou v člověku to, co bylo až dosud pokládáno za říši nejhlubších, nejlidštějších sil. V marxismu vyrůstá přesvědčení, podle Rádla, že duchovní život jednotlivcův je pro společnost nebezpečný: přesvědčení lidské, víra, mravní názory, historie, vůbec vše, co jest podstaty ideové, musí být přísně oddalováno od skutečného, dovoleného Proje
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_13.jpg
====================
12 veřejného života, jenž smí být jen hospodářský. Nakonec se Rádl ptá: jak dlouho tato vzpora proti duchu obstojf? Tady je tedy zřejmé, že Rádiovo pojetí a odmítání liberalismu je něco nejen docela jiného, nýbrž právě opačného než je tomu v marxismud. Brzy po světové válce stáli vedle sebe profesoři Zdeněk Nejedlý a Emanuel Rádl v jedné zprvu frontě, jsouce ve střehu, aby se náš velký zápas o státní a národněpolitickou svéprávnost ne-. promenil v lacínou a vulgární protiněmeckou náladu. Zvláště pak Rádl se podle Hromádky zabýval peustále otázkou spolupráce Čechů s Némci a bez přestání tvrdil, že naši národní vůdcové a náš lid projdou úspěšné zkouškou zralosti jen tenkrát, najdou-li správný klíč k rozřešení sporu českoněmeckého. Svůj spis o tomto sporu nazval Rádl sám filosofií míru mezi obojím lidem. Považoval ze neštéstí světové, že se novodobé lidstvo rozpadlo v kmeny, rasy, národy a suverénní státy bez jeanotící duchovní a mravní ideje. Podle Rádla je samo pojetí národního státu chybné: takový stát není vybudován na všelidských anebo véčných zásadách práva a respektu k osobnosti, nýbrž na biologických, přírodních vlastnostech lidí, na jejich kmenové nebo rasové příslušnosti. Rádlovi naproti tomu šlo především o to, aby inteligence i lid porozuměli, že podstata a smy sl národa tkví v oblasti duchovnf, mravní a myšlenkové; v tom následoval Masaryka. Hromádka domýšlf Rádla až do přítomnosti a prohlašuje, že velice souhlasí s Rádlem, že svůj program musíme také v oblasti theorie pozvednout na takovou výši, aby bylo patrno, že náš národní a politický boj dnešní je namfřen proti nejelementárnějším předpokladům nacistické ideologie a praxe V. pojetí státu opravuje, přetavuje podle Hromádky profesor Rádl Masarykovu představu demokracie v duchu smluvní theorie státní, kde vnější, mechanická autorita většiny musí být nahrazena dohodou rovnoprávných občanů. Budé také třeba revidovat heslo o svrchovanosti a sebeurčení národů. Každé hmotné násilí, kterému by bylo odevzdáno řešení německé otázky, by bylo dokladem slabosti lidského
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_13.jpg
====================
12 veřejného života, jenž smí být jen hospodářský. Nakonec se Rádl ptá: jak dlouho tato vzpora proti duchu obstojf? Tady je tedy zřejmé, že Rádiovo pojetí a odmítání liberalismu je něco nejen docela jiného, nýbrž právě opačného než je tomu v marxismud. Brzy po světové válce stáli vedle sebe profesoři Zdeněk Nejedlý a Emanuel Rádl v jedné zprvu frontě, jsouce ve střehu, aby se náš velký zápas o státní a národněpolitickou svéprávnost ne-. promenil v lacínou a vulgární protiněmeckou náladu. Zvláště pak Rádl se podle Hromádky zabýval peustále otázkou spolupráce Čechů s Némci a bez přestání tvrdil, že naši národní vůdcové a náš lid projdou úspěšné zkouškou zralosti jen tenkrát, najdou-li správný klíč k rozřešení sporu českoněmeckého. Svůj spis o tomto sporu nazval Rádl sám filosofií míru mezi obojím lidem. Považoval ze neštéstí světové, že se novodobé lidstvo rozpadlo v kmeny, rasy, národy a suverénní státy bez jeanotící duchovní a mravní ideje. Podle Rádla je samo pojetí národního státu chybné: takový stát není vybudován na všelidských anebo véčných zásadách práva a respektu k osobnosti, nýbrž na biologických, přírodních vlastnostech lidí, na jejich kmenové nebo rasové příslušnosti. Rádlovi naproti tomu šlo především o to, aby inteligence i lid porozuměli, že podstata a smy sl národa tkví v oblasti duchovnf, mravní a myšlenkové; v tom následoval Masaryka. Hromádka domýšlf Rádla až do přítomnosti a prohlašuje, že velice souhlasí s Rádlem, že svůj program musíme také v oblasti theorie pozvednout na takovou výši, aby bylo patrno, že náš národní a politický boj dnešní je namfřen proti nejelementárnějším předpokladům nacistické ideologie a praxe V. pojetí státu opravuje, přetavuje podle Hromádky profesor Rádl Masarykovu představu demokracie v duchu smluvní theorie státní, kde vnější, mechanická autorita většiny musí být nahrazena dohodou rovnoprávných občanů. Budé také třeba revidovat heslo o svrchovanosti a sebeurčení národů. Každé hmotné násilí, kterému by bylo odevzdáno řešení německé otázky, by bylo dokladem slabosti lidského
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_14.jpg
====================
rozumu. Skutečná porážka munmun Némecka se musí odehrát na půde due ducha. Smysl toho je ten: nejde o to, aby proti německým nanionáinfrom rasovým romantikům zvítězili čeští nebo polští, jugoslávští nebo ruští nacionální romantikové; dnes jde o to, aby Evropa byla postavena na tak mohutné mravní a duchové základy, aby byla vybudována na tak universálním odkazu evropských dějin, že vztah mezi národy a státy nabude nové povahy. Nebo jinými slovy: Hitler musí být poražen na pa bojištích, musí být poražen na půdé politické bez milosti a kompromisu, ale především musí být poražen na půdé ducha, ve škole rozumu a ve svatyni svědomf. Tak interpretuje Hromádka, a je přesvědčen, že v Rádlovi vyvrcholuje československý duchový zápas s cémeckým rasovým nacionalismem, s ponurým fatalismem německých filosofi, s pessimistickýn kultem náhody, násilf, pudi, moci a télesného hrdinství. Nebudu tady blíže uvádét nic z kapitoly a smyslu českých dějin. Podle mého názoru je to nejslabší kapitola z celé knihy, a te bohužel ve věci, která má v Rédlove filosofii eminentny význam. Ponévadž by to však znamenalo neŭmerné rozšíření našeho thematu, nebudu tady nic z Rádlovy filosofie dějin a zvláště českých dejin UÀ Á IN připomínat. To ovšém je třeba připomenout, že v takovém pojednání o Rádlové filosofii, které by si činilo nárok na interpretaci třebas jen záklaunfch jejích pilířů, by ovšem kapitola o pojetí dej in nesměla v žádném případé chybét. IV. 13 -Človek a společnost.. V prvé řadé uvádf Hromádka Rádlovy názory na školu a na výchovu. Interprétuje takto: Učitelovým zájum ú.olem je hájit školy proti nahodilým vlivům politickým a vlasteneckým; vzpfrat se zájmům stran a státu, a radeji se nechat otrávit jako Sokrates než školu zpolitisovat, znacionalisovat, zpokrokářštět. Hádlův boj byl bojem proti obludnému totalitnímu režimu jakéhokoli ražení. Dokud si škola uchrání všelidskou základnu, své ovzduší věčnosti proti vašišem. vasider
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_14.jpg
====================
rozumu. Skutečná porážka munmun Némecka se musí odehrát na půde due ducha. Smysl toho je ten: nejde o to, aby proti německým nanionáinfrom rasovým romantikům zvítězili čeští nebo polští, jugoslávští nebo ruští nacionální romantikové; dnes jde o to, aby Evropa byla postavena na tak mohutné mravní a duchové základy, aby byla vybudována na tak universálním odkazu evropských dějin, že vztah mezi národy a státy nabude nové povahy. Nebo jinými slovy: Hitler musí být poražen na pa bojištích, musí být poražen na půdé politické bez milosti a kompromisu, ale především musí být poražen na půdé ducha, ve škole rozumu a ve svatyni svědomf. Tak interpretuje Hromádka, a je přesvědčen, že v Rádlovi vyvrcholuje československý duchový zápas s cémeckým rasovým nacionalismem, s ponurým fatalismem německých filosofi, s pessimistickýn kultem náhody, násilf, pudi, moci a télesného hrdinství. Nebudu tady blíže uvádét nic z kapitoly a smyslu českých dějin. Podle mého názoru je to nejslabší kapitola z celé knihy, a te bohužel ve věci, která má v Rédlove filosofii eminentny význam. Ponévadž by to však znamenalo neŭmerné rozšíření našeho thematu, nebudu tady nic z Rádlovy filosofie dějin a zvláště českých dejin UÀ Á IN připomínat. To ovšém je třeba připomenout, že v takovém pojednání o Rádlové filosofii, které by si činilo nárok na interpretaci třebas jen záklaunfch jejích pilířů, by ovšem kapitola o pojetí dej in nesměla v žádném případé chybét. IV. 13 -Človek a společnost.. V prvé řadé uvádf Hromádka Rádlovy názory na školu a na výchovu. Interprétuje takto: Učitelovým zájum ú.olem je hájit školy proti nahodilým vlivům politickým a vlasteneckým; vzpfrat se zájmům stran a státu, a radeji se nechat otrávit jako Sokrates než školu zpolitisovat, znacionalisovat, zpokrokářštět. Hádlův boj byl bojem proti obludnému totalitnímu režimu jakéhokoli ražení. Dokud si škola uchrání všelidskou základnu, své ovzduší věčnosti proti vašišem. vasider
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_15.jpg
====================
14 vlivům, je dobře. Je to důkaz, že stát a národ, společnost a třídy se pořád ještě podřizují rovině pravdy a spravedlnosti, dobra a sympatie. Jedinec se pořád ještě může dovolávat práva proti celku, menšina proti násilf vétšiny, slabý proti silnému, ubožák proti bohatému, otrok proti otrokáři. Ale běda, když se národ nebo stát zmocní školy, běda, když se politické skupiny pokusí o vládu nad dítétem a nad svobodou učitelovou. At je to totalita jakékoli povahy, třeba totalita demokratická: je-li zničena škola jako dílna lidskosti, je-li podrobena nahodilým politickým zájmům, pak padne svoboda, padnou věčné normy nad životen - a společnost se promání v beztvarou masu, v komandovaný dav nebo mraveniště individuf. Ale nemá stát nebo národ práva na školu ? Nemá práva vychovávat děti ke svým politickým a vlasteneckým cílům ? táže se Hromádka. Nemá práva, zrovna tak, jako nemá práva na církev a na rodinu odpovíđá Ráal. Čím spravedlivější a lidštější je stát, tím úzkostlivěji chránf nedotknutelnost svědomí a víry. A tím loyálnější občané výchézejf ze školy. -~ Hromádka pokračuje. Ródl se nedal mást ani socialistickým názorem, že osobní život konec konců závisí na společenských řádech a institucích a že je třeba bud zreformovat anebo revolučné přestavět společnost, aby jednotlivec dosáhl vyšší úrovné aravní a sociálnf. Nikoli, volal Rádl. Calá politická a sociální nadstavba by visela ve vzduchu, psal, kdyby nebylo vnitřnfho duchovního života jednotlivcova. Tímto názorem se podstatné odvrátil od marxismu; naproti tomu jeho dosavadní spolupracovník, profesor Zdeněk Nejedlý, se přihlásil k tomuto programu, k této filosofii dějin. Zatím co Nejedlý si Masarykovy názorý vykláda 1 tak, že Masaryk sám byl součástí rozkládající se společnosti buržoasní, a žádal, aby politický život naší republiky se zasadil do revoluč #ſch plánů sovětských, Rádi celou energif svého myšlení apeloval na inteligenci, aby pochopila základní motivy Masarykovy a Benešovy politiky a postavila se do jejich služeb bud jako stráž nebo jako předvoj. V T.G. Masarykovi a Edvardu Benešovi viděl státnfky, kteří navazují na kla-
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_15.jpg
====================
14 vlivům, je dobře. Je to důkaz, že stát a národ, společnost a třídy se pořád ještě podřizují rovině pravdy a spravedlnosti, dobra a sympatie. Jedinec se pořád ještě může dovolávat práva proti celku, menšina proti násilf vétšiny, slabý proti silnému, ubožák proti bohatému, otrok proti otrokáři. Ale běda, když se národ nebo stát zmocní školy, běda, když se politické skupiny pokusí o vládu nad dítétem a nad svobodou učitelovou. At je to totalita jakékoli povahy, třeba totalita demokratická: je-li zničena škola jako dílna lidskosti, je-li podrobena nahodilým politickým zájmům, pak padne svoboda, padnou věčné normy nad životen - a společnost se promání v beztvarou masu, v komandovaný dav nebo mraveniště individuf. Ale nemá stát nebo národ práva na školu ? Nemá práva vychovávat děti ke svým politickým a vlasteneckým cílům ? táže se Hromádka. Nemá práva, zrovna tak, jako nemá práva na církev a na rodinu odpovíđá Ráal. Čím spravedlivější a lidštější je stát, tím úzkostlivěji chránf nedotknutelnost svědomí a víry. A tím loyálnější občané výchézejf ze školy. -~ Hromádka pokračuje. Ródl se nedal mást ani socialistickým názorem, že osobní život konec konců závisí na společenských řádech a institucích a že je třeba bud zreformovat anebo revolučné přestavět společnost, aby jednotlivec dosáhl vyšší úrovné aravní a sociálnf. Nikoli, volal Rádl. Calá politická a sociální nadstavba by visela ve vzduchu, psal, kdyby nebylo vnitřnfho duchovního života jednotlivcova. Tímto názorem se podstatné odvrátil od marxismu; naproti tomu jeho dosavadní spolupracovník, profesor Zdeněk Nejedlý, se přihlásil k tomuto programu, k této filosofii dějin. Zatím co Nejedlý si Masarykovy názorý vykláda 1 tak, že Masaryk sám byl součástí rozkládající se společnosti buržoasní, a žádal, aby politický život naší republiky se zasadil do revoluč #ſch plánů sovětských, Rádi celou energif svého myšlení apeloval na inteligenci, aby pochopila základní motivy Masarykovy a Benešovy politiky a postavila se do jejich služeb bud jako stráž nebo jako předvoj. V T.G. Masarykovi a Edvardu Benešovi viděl státnfky, kteří navazují na kla-
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_16.jpg
====================
15 sické, křesťanské a osvícenské ideály evropské a chtějí rozšířit zá kladnu sociálního života tak, aby majetková bezpráví byla odstraněna a aby nejchudší lid se stal dědicem i nositelem nejvznešenéjších statků civilisačnfch. Masaryk zvítézil ve Světové válce; v jistém smyslu spolupracoval velmi účinně na válečném programu Spojenců. Nynf je třeba podle Rádla vzít jeho filosofia i politický program véžné, budovat na jeho základech, opravovat a prohlubovat jeho stavitelské plány. Zároveň byl Rédl v duchu své filosofie pro dikladnou revisi Marxe, ale právé proto, že chtél zrevidovat Marie, vyznával, že Marx zůstává základem učení sociálné demokratického. Revise a kritika Marxe musí býti myšlenkové i mravné kladným úsilín, aby jeho učení bylo zdokonaleno a aby socialistické hnutí opravdu překonalo sociální a mravní choroby doby. Napsal: Tuto, na poli duchovního zápasu mezi ideály socialistickými a buržoa sními, se provádf nejvlastnější třídní boj a tuto bude prohrán nebo vyhrán. Jak těžký však jest to boj. Ale ovšem zcela jasné videl, že není opravdové mravnosti bez energického zápasu o to, aby zákony a společenské instituce pomáhaly slabým proti silným a chudému proti bohatému. V dalším se Hromádka dotýká problému kardinélnfho, totiž revoluce Rádl uvědoméle bojoval proti kultu revoluce, proti víře v revoluci. Nebál se ovšem revoluce a uměl pochopit, že za určitých okolností je st revoluce putná. Revoluci podle néne můžeme pochopit a nakonec uznat její nevyhnutelnost. Ale z revoluce nelze dělat zásadu a program. Naší zásadou má být, abychom jasným rozumem, citlivým svědomím a živou představivostí předem překonávali své chyby a včas přestavovali společnost, zachraňujíce a očišťujíce vše, co je cenného duchovné, kulturne a politický. Je třeba tak pracovat a myslit, aby revolucf nebylo. Rádl v souhlase s tím naprosto odmítal hegelovské myšlení. Marxistická filosofie není Rádlovi zárukou, že se komunistické cíle amideje stanou opravdovým ziskem. Co je na komunismu velkého, je ovocem duchovních, myšlenkových a mravních zápasů evropských. A všecko to musí být vyloupnuto ze slupky oficiální komunistické filo-
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_16.jpg
====================
15 sické, křesťanské a osvícenské ideály evropské a chtějí rozšířit zá kladnu sociálního života tak, aby majetková bezpráví byla odstraněna a aby nejchudší lid se stal dědicem i nositelem nejvznešenéjších statků civilisačnfch. Masaryk zvítézil ve Světové válce; v jistém smyslu spolupracoval velmi účinně na válečném programu Spojenců. Nynf je třeba podle Rádla vzít jeho filosofia i politický program véžné, budovat na jeho základech, opravovat a prohlubovat jeho stavitelské plány. Zároveň byl Rédl v duchu své filosofie pro dikladnou revisi Marxe, ale právé proto, že chtél zrevidovat Marie, vyznával, že Marx zůstává základem učení sociálné demokratického. Revise a kritika Marxe musí býti myšlenkové i mravné kladným úsilín, aby jeho učení bylo zdokonaleno a aby socialistické hnutí opravdu překonalo sociální a mravní choroby doby. Napsal: Tuto, na poli duchovního zápasu mezi ideály socialistickými a buržoa sními, se provádf nejvlastnější třídní boj a tuto bude prohrán nebo vyhrán. Jak těžký však jest to boj. Ale ovšem zcela jasné videl, že není opravdové mravnosti bez energického zápasu o to, aby zákony a společenské instituce pomáhaly slabým proti silným a chudému proti bohatému. V dalším se Hromádka dotýká problému kardinélnfho, totiž revoluce Rádl uvědoméle bojoval proti kultu revoluce, proti víře v revoluci. Nebál se ovšem revoluce a uměl pochopit, že za určitých okolností je st revoluce putná. Revoluci podle néne můžeme pochopit a nakonec uznat její nevyhnutelnost. Ale z revoluce nelze dělat zásadu a program. Naší zásadou má být, abychom jasným rozumem, citlivým svědomím a živou představivostí předem překonávali své chyby a včas přestavovali společnost, zachraňujíce a očišťujíce vše, co je cenného duchovné, kulturne a politický. Je třeba tak pracovat a myslit, aby revolucf nebylo. Rádl v souhlase s tím naprosto odmítal hegelovské myšlení. Marxistická filosofie není Rádlovi zárukou, že se komunistické cíle amideje stanou opravdovým ziskem. Co je na komunismu velkého, je ovocem duchovních, myšlenkových a mravních zápasů evropských. A všecko to musí být vyloupnuto ze slupky oficiální komunistické filo-
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_17.jpg
====================
16 sofie a zasazeno do spolehlivější a správnéjší filosofie. Jde o to, aby chom práve dnes pochopili, že hegeliánství je neštěstím modernfho lidstva. Všechna totalitnf tyranie má původ v ném. Nevyhnutelně. I v této souvislosti, pokračuje Hromádka, je Rádlova filosofie úporným zápasem proti némeckému idealisnų a německé romantice, proti Hegelovi, proti filosofii, ve které byla zničena dynamika evropanství, ve které byla smazána čára mezi svétem a Bohem, mezi přfrodou a odpovědným lidstvíu, mezi mocí á právem, mezi násilím a spravedlností, mezi vnějším dějstvím a lidskou duší. V. Filosofie a vfra. 1 Za sociálními, mravními a politickými bouřemi nové doby se odehrává krvavý, hrůzný zápas ducha. Jde o to, aby člověk zase našel teplý, živý vztah k světu, který jej obklopuje, ale aby ve svatyni své duše pochopil svou svobodu vůči námu i bezpodmínečnou odpověďnost vůčí svrchované pravdá a véčné spravedlnosti, která vládne jako duchovní řád nad světem i nad člověkem. Je těžko prý vyložit, čím se u Rádla víra liší od pravé filosofie. Jsi-li pořádným filosofem, stále chodíš po hranicích víry a odpovídáš na otázku, co je poslední, svrchovanou autoritou, co je věčným zákonen nad tebou. Bojujeme-li za svobodný a spravedlivý pořádek proti brutalité a tyranii, musíme v tichosti duše bojovat o jistotu, že spravedlnost věčné platí, že má právo má vládnout, že pravda zvítězí a že život závisí na tom, rozhodne-li se pro dobre. Pořád se dostáváme na hranici svého myšlení a rozhodování, pořád musíme si připomínat, že jsme byli posláni na tento svét, že na nás leží úkol a že z něho budeme platit účty. Pravá filosofie stojí na nejžazších mezích rozumových pojmů a védeckých poznatků, na nejzazších hranicích lidské duše, aby naslouchala hlasu, který přichází z oblasti nadpřírodní, s onoho sveta"; který volá bezpodmínečné k odpovědnosti, soudí, řídí a posvěcuje lidské konání. Tu je páteř civilisace. A Hromádka končí Bádl más dnes přesvědčuje že smyslem svou knižku těmito slow
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_17.jpg
====================
16 sofie a zasazeno do spolehlivější a správnéjší filosofie. Jde o to, aby chom práve dnes pochopili, že hegeliánství je neštěstím modernfho lidstva. Všechna totalitnf tyranie má původ v ném. Nevyhnutelně. I v této souvislosti, pokračuje Hromádka, je Rádlova filosofie úporným zápasem proti némeckému idealisnų a německé romantice, proti Hegelovi, proti filosofii, ve které byla zničena dynamika evropanství, ve které byla smazána čára mezi svétem a Bohem, mezi přfrodou a odpovědným lidstvíu, mezi mocí á právem, mezi násilím a spravedlností, mezi vnějším dějstvím a lidskou duší. V. Filosofie a vfra. 1 Za sociálními, mravními a politickými bouřemi nové doby se odehrává krvavý, hrůzný zápas ducha. Jde o to, aby člověk zase našel teplý, živý vztah k světu, který jej obklopuje, ale aby ve svatyni své duše pochopil svou svobodu vůči námu i bezpodmínečnou odpověďnost vůčí svrchované pravdá a véčné spravedlnosti, která vládne jako duchovní řád nad světem i nad člověkem. Je těžko prý vyložit, čím se u Rádla víra liší od pravé filosofie. Jsi-li pořádným filosofem, stále chodíš po hranicích víry a odpovídáš na otázku, co je poslední, svrchovanou autoritou, co je věčným zákonen nad tebou. Bojujeme-li za svobodný a spravedlivý pořádek proti brutalité a tyranii, musíme v tichosti duše bojovat o jistotu, že spravedlnost věčné platí, že má právo má vládnout, že pravda zvítězí a že život závisí na tom, rozhodne-li se pro dobre. Pořád se dostáváme na hranici svého myšlení a rozhodování, pořád musíme si připomínat, že jsme byli posláni na tento svét, že na nás leží úkol a že z něho budeme platit účty. Pravá filosofie stojí na nejžazších mezích rozumových pojmů a védeckých poznatků, na nejzazších hranicích lidské duše, aby naslouchala hlasu, který přichází z oblasti nadpřírodní, s onoho sveta"; který volá bezpodmínečné k odpovědnosti, soudí, řídí a posvěcuje lidské konání. Tu je páteř civilisace. A Hromádka končí Bádl más dnes přesvědčuje že smyslem svou knižku těmito slow
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_18.jpg
====================
1. 17 československých dájin je stálý zápas proti lži a tyranii ve jménu věčné pravdy, pod praporem Kristovy lásky ke slabým, chudým a poníženým. Jak je vidét, opakují se nám tady tytéž otázky, které jsem naznačil v úvaze o tom, by l-li či nabyl Rádl filosofem. Smf tedy filosof věřit ? A to věřit v takového Boha, který je pánem i nad jeho filosofif ? Je třeba hned s počátku poznamenat, že tohle ovšem není otázka pro toho, kdo věří. Nesmíme si myslit, že nékdo bude se svou vírou čekat, až na naše dovolenf. Vfra, to je neochvájnost sama; véřƒ-li nákdo skutečně, pak mu to ani ďábel nezakáže, existuje-li. Proč to říkám ? Proto, abychom så byli jasni, že otázka přípustnosti víry není problémem pro věřícího filosofa, nýbrž otázkou tolerance těch, kdo nevěří. Kdo věří, véřit nepřestane; jde o to, zde se k němu nevýřfef ti, kdo nevěří, budou chovati s úctou a respektem nebo zda jej vyobcují anebo budou pronásledovat. Kdo věří, nemusí se starat o to, zda mu to filosofie dovoluje nebo ne. Námi formulovaná otázka znamené, dovolíme-li my ve jménu svých programi a ve jménu liáství věřit tém, kdo vářf. Nepochopí nikdo oč jde ve víře, když nepochopf tuto veelku-prostou vác. Nemusím zdrazňovat, že nejde v naší otázce o svobodu náboženského vyznání. Co se klade proti sobě, je náboženskévý vyznání a víra na strané jedné a filosofie a véda na strané druhé. Marx prohlásil náboženství za opium. V duchu marxismú se proto víra a náboženství ve vědé a ve filosofii zásadné, nepřipouští. Nebudu se o tom široce zmiňovat. Omezím se na konstatování, že základní oporou této posice je od Hegela přejatý monismus, který nepřipouští oblasti duchovní a mravní na rozdíl od přírodní. Poněvadž v jistém smyslu na této otázce resp. na jejím rozličném řešenf je založena filosofie Rádlova i marxistický světový nězor, znamená to, že nenf smfru mezi obojfm východiskem právě proto, že jde o východisko. Ve filosofické sféře je tedy kompromis naprosto
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_18.jpg
====================
1. 17 československých dájin je stálý zápas proti lži a tyranii ve jménu věčné pravdy, pod praporem Kristovy lásky ke slabým, chudým a poníženým. Jak je vidét, opakují se nám tady tytéž otázky, které jsem naznačil v úvaze o tom, by l-li či nabyl Rádl filosofem. Smf tedy filosof věřit ? A to věřit v takového Boha, který je pánem i nad jeho filosofif ? Je třeba hned s počátku poznamenat, že tohle ovšem není otázka pro toho, kdo věří. Nesmíme si myslit, že nékdo bude se svou vírou čekat, až na naše dovolenf. Vfra, to je neochvájnost sama; véřƒ-li nákdo skutečně, pak mu to ani ďábel nezakáže, existuje-li. Proč to říkám ? Proto, abychom så byli jasni, že otázka přípustnosti víry není problémem pro věřícího filosofa, nýbrž otázkou tolerance těch, kdo nevěří. Kdo věří, véřit nepřestane; jde o to, zde se k němu nevýřfef ti, kdo nevěří, budou chovati s úctou a respektem nebo zda jej vyobcují anebo budou pronásledovat. Kdo věří, nemusí se starat o to, zda mu to filosofie dovoluje nebo ne. Námi formulovaná otázka znamené, dovolíme-li my ve jménu svých programi a ve jménu liáství věřit tém, kdo vářf. Nepochopí nikdo oč jde ve víře, když nepochopf tuto veelku-prostou vác. Nemusím zdrazňovat, že nejde v naší otázce o svobodu náboženského vyznání. Co se klade proti sobě, je náboženskévý vyznání a víra na strané jedné a filosofie a véda na strané druhé. Marx prohlásil náboženství za opium. V duchu marxismú se proto víra a náboženství ve vědé a ve filosofii zásadné, nepřipouští. Nebudu se o tom široce zmiňovat. Omezím se na konstatování, že základní oporou této posice je od Hegela přejatý monismus, který nepřipouští oblasti duchovní a mravní na rozdíl od přírodní. Poněvadž v jistém smyslu na této otázce resp. na jejím rozličném řešenf je založena filosofie Rádlova i marxistický světový nězor, znamená to, že nenf smfru mezi obojfm východiskem právě proto, že jde o východisko. Ve filosofické sféře je tedy kompromis naprosto
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_19.jpg
====================
vy loučen. Jiná je ovšem otázka, zda budou taková učení jako je Rádlovo nebo Hromádkovo tolerována. Prozatím není, jak se mi zdá, v této věci jednoty. Rédl je odsouzen, Hromádka je tolerovén, ba více než tolerován. Je to proto, že Hromádka je theologem. Otázka se naskytuje takto: bude moci šle student s názory podobnými Rádlovým a Hromádkovým studovat a dostudovat na filosofické fakulté ? Jestliže nikoli, je nutno prohlásit Rádlovo učení za theologii, a jeho žáci půjdou studovat na fakultu theologickou. /Otázka křesťanské university ./ VI. Závér. 18 Hromádkova knížka není skutečnou liilosofickou studif, nýbrž spíše vzpomínkou na zemřelého přítele. Proto je možno omluvit její neúplnost; ani nechce vyčerpat celého Héla. Krom toho Rádl s Hromádkou byli velice často spolu při práci, v diskusfch, v osobních rozhovorech; za takových pomerů nenf ovšem nebezpečf falešné interpretace. Skutečně také je možno si jenom téźko si představit knížku Rádla méné skreslujfcf než je tato. Ale tanto touto prací Hromádkovou je postaven také úkol filosoffm, s Bádlem se vypořádat ještě jinak než polemicky. Správné prohlásil kdysi Zdenek Smetáček, že Rádl mam mé sice množství protivafků, ale že nemá kritiků. Sám se domnívám, že Rádl je mohutnou postavou v déjinách českého myšlení a že se na něm ještě dlouho budou orientovat myslitelé příští prává tak jako na Masarykovi, a to ať už v souhlase či v odmítnutí. Naproti tomu ne saflím Hromádkův názor, že když v Rádlových Dějinách filosofie vidi anticipaci budoucfch soustav filosofických. Naopak soudím, že Rádl je filosofem doby přechodné, jehož výzaam bude spočívat hlavně v hrubém často, ale zcela novém otesávání nových i starých pojmů, otázek a problém. Domnívám se, že Rádlova filosofie ve svém celku bude v historii znamenat mnohem méně než ve svých detailech. Lead. Azplares. de
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_19.jpg
====================
vy loučen. Jiná je ovšem otázka, zda budou taková učení jako je Rádlovo nebo Hromádkovo tolerována. Prozatím není, jak se mi zdá, v této věci jednoty. Rédl je odsouzen, Hromádka je tolerovén, ba více než tolerován. Je to proto, že Hromádka je theologem. Otázka se naskytuje takto: bude moci šle student s názory podobnými Rádlovým a Hromádkovým studovat a dostudovat na filosofické fakulté ? Jestliže nikoli, je nutno prohlásit Rádlovo učení za theologii, a jeho žáci půjdou studovat na fakultu theologickou. /Otázka křesťanské university ./ VI. Závér. 18 Hromádkova knížka není skutečnou liilosofickou studif, nýbrž spíše vzpomínkou na zemřelého přítele. Proto je možno omluvit její neúplnost; ani nechce vyčerpat celého Héla. Krom toho Rádl s Hromádkou byli velice často spolu při práci, v diskusfch, v osobních rozhovorech; za takových pomerů nenf ovšem nebezpečf falešné interpretace. Skutečně také je možno si jenom téźko si představit knížku Rádla méné skreslujfcf než je tato. Ale tanto touto prací Hromádkovou je postaven také úkol filosoffm, s Bádlem se vypořádat ještě jinak než polemicky. Správné prohlásil kdysi Zdenek Smetáček, že Rádl mam mé sice množství protivafků, ale že nemá kritiků. Sám se domnívám, že Rádl je mohutnou postavou v déjinách českého myšlení a že se na něm ještě dlouho budou orientovat myslitelé příští prává tak jako na Masarykovi, a to ať už v souhlase či v odmítnutí. Naproti tomu ne saflím Hromádkův názor, že když v Rádlových Dějinách filosofie vidi anticipaci budoucfch soustav filosofických. Naopak soudím, že Rádl je filosofem doby přechodné, jehož výzaam bude spočívat hlavně v hrubém často, ale zcela novém otesávání nových i starých pojmů, otázek a problém. Domnívám se, že Rádlova filosofie ve svém celku bude v historii znamenat mnohem méně než ve svých detailech. Lead. Azplares. de