Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
011.jpg
====================
Hromádrovo popoli. ішего Вовет me élovètem. ли Stahn а Comérulay 13.1.53
011.jpg
====================
Hromádrovo popoli. ішего Вовет me élovètem. ли Stahn а Comérulay 13.1.53
====================
012.jpg
====================
Je pozoruhodný rozper v Hromádkevé pojetí vztahu mezi Behem a člevéken. "Všechne ebecenství s Bohem edehrává se mezi sebnim povolánfa se strany Beží a lidskou osobní edpovedí viry" /Th.a c. 14/. Bezfch dějin "nevy st ihne nikde, kde nemá smyslu pre tyte jedinečné, neopakovatelné události; v nich nejde e abstraktní ideje a pravdy,..." /13/. Ergo daraz na jednotlivé události a zjavy ve světě /10/, jednotlivé události a osebnosti /11/, jedinečnost, neopakovatelnest, csebitest osobního života /11/, na určité afste, určitou chvíli, která se nevrátí /12/, na určitý, rozhodující okamžik /12/, rozhodující situaci /13/, na to, jak každá duše je odlišné, svá, esebitá /13/. Dokonce "jen na téte linii viry jsou pravda i lidské spasení přenye daved a základ mimo lidský, mimesvětný, absolutní. Ale tente základ pestihuje vfra pouze v událostech, aktech, skutefch Befch, kdy člověk je velán a pestaven na estří nože" /14/. Shrnuji: nejen tedy lidská edpevéd je osobní, nýbry i Boži povolání; osebnf, jedinečné, neopakovatelné, rozhodující příležitost a nevracející se výzva. A naproti tomu mluví Hromádka věčném pravdě a věčném zákonu /15/, o tom, že Boží rozkazy jsou obecné platné /23; tam ●pět ● věčné pravdě a absolutním Božím zákonu/, e tem, že mážitke našeho života a myšlení má být mine čas a prester, v tem, ce platí vždy a všude, za všech ekelnestf a pre všechny lidi /23/, véčných závazcích a zákenech/24/. Na jedné straně ony chvíle rozhodující jsou nenápadné: přijdou pocestaf, bližni upadl mezi letry, chudý sedf u tvého bohatéhe stelu, bratru se děje křivda. Pouze takte se rodí obecenství s Bohen /12-13/. Na druhé straně "vfra náboženská smf se spoléhat pouze na své vlastní divedy a pravdy. Opfrá-li se e cizí berly a develává-li se pre sveu oprávněnost všelijakých e13. 1. 53
012.jpg
====================
Je pozoruhodný rozper v Hromádkevé pojetí vztahu mezi Behem a člevéken. "Všechne ebecenství s Bohem edehrává se mezi sebnim povolánfa se strany Beží a lidskou osobní edpovedí viry" /Th.a c. 14/. Bezfch dějin "nevy st ihne nikde, kde nemá smyslu pre tyte jedinečné, neopakovatelné události; v nich nejde e abstraktní ideje a pravdy,..." /13/. Ergo daraz na jednotlivé události a zjavy ve světě /10/, jednotlivé události a osebnosti /11/, jedinečnost, neopakovatelnest, csebitest osobního života /11/, na určité afste, určitou chvíli, která se nevrátí /12/, na určitý, rozhodující okamžik /12/, rozhodující situaci /13/, na to, jak každá duše je odlišné, svá, esebitá /13/. Dokonce "jen na téte linii viry jsou pravda i lidské spasení přenye daved a základ mimo lidský, mimesvětný, absolutní. Ale tente základ pestihuje vfra pouze v událostech, aktech, skutefch Befch, kdy člověk je velán a pestaven na estří nože" /14/. Shrnuji: nejen tedy lidská edpevéd je osobní, nýbry i Boži povolání; osebnf, jedinečné, neopakovatelné, rozhodující příležitost a nevracející se výzva. A naproti tomu mluví Hromádka věčném pravdě a věčném zákonu /15/, o tom, že Boží rozkazy jsou obecné platné /23; tam ●pět ● věčné pravdě a absolutním Božím zákonu/, e tem, že mážitke našeho života a myšlení má být mine čas a prester, v tem, ce platí vždy a všude, za všech ekelnestf a pre všechny lidi /23/, véčných závazcích a zákenech/24/. Na jedné straně ony chvíle rozhodující jsou nenápadné: přijdou pocestaf, bližni upadl mezi letry, chudý sedf u tvého bohatéhe stelu, bratru se děje křivda. Pouze takte se rodí obecenství s Bohen /12-13/. Na druhé straně "vfra náboženská smf se spoléhat pouze na své vlastní divedy a pravdy. Opfrá-li se e cizí berly a develává-li se pre sveu oprávněnost všelijakých e13. 1. 53
====================
013.jpg
====================
hledů mimenáboženských, národních nebo státnfch, hospodářských nebe politických, uměleckých nebe civilisačních, bývá to doklad toho, že si sama sebou nenf jista. ... Křesťanově zbožnosti jde o nermy a pravidla, které platf věčné, které jsou více než celý svět a které člevék přijímá od Beha jake rezkaz a závazek." /23/ V tomte rezporu je však základ rezperu dalšího. Má theologie střežit se vší soustředěností to, z čehe "ani punt fk" na penine, má střežít svatost a nedotknutelnost Božf i Bogfho slova, anebe má Boží zákony, příkazy, normy a pravidla i výzvy uplatňovat, plnit resp. sloužit jejich plnění a uplatňování? Na jedné straně tedy "úkolem behesloveckým je tedy: naslouchat pezerné temu, co církev zvěstuje, co předává jake vzkaz všem lidem; vyjádřiti to se vší prostotou à určite sti; vyloučit ze vzkazu církevnfhe vše, co se přinfsilo k námu bud lidskou nepezernestf anabe hříšneu ladaby lestf; odlišit tento vzkaz od všeho, co je lidem nabízeno odjinud jako lék života a cesta ke štést!; a konečné postavit se de řady těch, kde by li posláni, aby byli vyznavači svéřené pravdy a zápasili pod praperem krá levství Kristova" /99/. Tak "theologie musf najfti a vyjádřiti zase jádre zbožnosti křesťanské /Cesty 124/; nezbytný je "návrat k vlastnímu zdroji náboženskému. A k tomu pomáhá přesně myšlenf theologické/Cesty 126/. Na druhé straně čteme: "Představuji si, že při každém dogmatickém problému je nut ne si ujasniti nejen jehe smysl náboženský, nýbrž i jeho de sah pre všechny ideje kulturnf" /Cesty 76/. A tu si mus! theolog všímat svéta: ideálů, myšlenek, ale i společnosti. /Dtte 77./ Ba dekence i sleva, ge theologie måge a má být nábožensky, tvořivá i kulturné útečné: /Cesty 149./ 13. 1. 53
013.jpg
====================
hledů mimenáboženských, národních nebo státnfch, hospodářských nebe politických, uměleckých nebe civilisačních, bývá to doklad toho, že si sama sebou nenf jista. ... Křesťanově zbožnosti jde o nermy a pravidla, které platf věčné, které jsou více než celý svět a které člevék přijímá od Beha jake rezkaz a závazek." /23/ V tomte rezporu je však základ rezperu dalšího. Má theologie střežit se vší soustředěností to, z čehe "ani punt fk" na penine, má střežít svatost a nedotknutelnost Božf i Bogfho slova, anebe má Boží zákony, příkazy, normy a pravidla i výzvy uplatňovat, plnit resp. sloužit jejich plnění a uplatňování? Na jedné straně tedy "úkolem behesloveckým je tedy: naslouchat pezerné temu, co církev zvěstuje, co předává jake vzkaz všem lidem; vyjádřiti to se vší prostotou à určite sti; vyloučit ze vzkazu církevnfhe vše, co se přinfsilo k námu bud lidskou nepezernestf anabe hříšneu ladaby lestf; odlišit tento vzkaz od všeho, co je lidem nabízeno odjinud jako lék života a cesta ke štést!; a konečné postavit se de řady těch, kde by li posláni, aby byli vyznavači svéřené pravdy a zápasili pod praperem krá levství Kristova" /99/. Tak "theologie musf najfti a vyjádřiti zase jádre zbožnosti křesťanské /Cesty 124/; nezbytný je "návrat k vlastnímu zdroji náboženskému. A k tomu pomáhá přesně myšlenf theologické/Cesty 126/. Na druhé straně čteme: "Představuji si, že při každém dogmatickém problému je nut ne si ujasniti nejen jehe smysl náboženský, nýbrž i jeho de sah pre všechny ideje kulturnf" /Cesty 76/. A tu si mus! theolog všímat svéta: ideálů, myšlenek, ale i společnosti. /Dtte 77./ Ba dekence i sleva, ge theologie måge a má být nábožensky, tvořivá i kulturné útečné: /Cesty 149./ 13. 1. 53
====================
Scan0640.jpg
====================
10326 LvH Hromádkoro pojetí theologie hirolt pornámek Leden 1953
Scan0640.jpg
====================
10326 LvH Hromádkoro pojetí theologie hirolt pornámek Leden 1953
====================
Scan0641.jpg
====================
YI O Je pozoruhodný rez per v Hromádkově pe jetí vztahu mezi Bohem a člověkem. "Všechno obecenství s Bohem odehrává se mezi sobním povoláním se strany Boží a lidskou osobní odpovědí víry" /Th.a c. 14/. Božích dějin "nevy stihne nikdo, Kde nemá smyslu pre tyto jedinečné, neopakovatelné události; v nich nejde e abstraktní ideje a pravdy,..." /13/. Erge důraz na jednotlivé události a zjevy ve světě /10/, jednotlivé události a osobnosti /11/, jedinečnost, neopakovatelnost, osobitest osobního života /11/, na určité místo, určitou chvíli, která se nevrátí /12/, na určitý, rozhodující okamžik /12/, rozhodující situaci /13/, na to, jak každá duše je odlišná, svá, osobitá /13/. Dokonce "jen na téte linii víry jsou pravda i lidské spasení opřeny o důved a základ mimo lidský, mimosvětný, absolutní. Ale tento základ postihuje víra pouze v událostech, aktech, skutcích Božích, kdy člověk je volán a pestaven na ostří nože" /14/. Shrnuji: nejen tedy lidská odpověd je osobní, nýbrž i Beží povolání; osobní, jedinečné, neopakovatelné, rozhodující příležitost a nevracející se výzva. A naproti tomu mluví Hromádka o věčné pravdě a věčném zákonu /15/, o tom, že Boží rozkazy jsou obecně platné /23; tam opět věčné pravdě a absolutním Božím zákenu/, o tem, že měřítko našeho života a myšlení má být mimo čas a prester, v tom, co platí vždy a všude, za všech okolností a pre všechny lidi /23/, o věčných závazcích a zákonech/24/. Na jedné straně ony chvíle rozhodující jsou nenápadné: přijdou pecestní, bližní upadl mezi letry, chudý sedí u tvého bohatého stelu, bratru se děje křivda. Pouze takte se rodí obecenství s Bohem /12-13/. Na druhé straně "víra náboženská smí se spoléhat pouze na své vlastní důvody a pravdy. Opírá-li se o cizí berly a dovolává-li se pre svou oprávněnost všelijakých e13. 1. 53
Scan0641.jpg
====================
YI O Je pozoruhodný rez per v Hromádkově pe jetí vztahu mezi Bohem a člověkem. "Všechno obecenství s Bohem odehrává se mezi sobním povoláním se strany Boží a lidskou osobní odpovědí víry" /Th.a c. 14/. Božích dějin "nevy stihne nikdo, Kde nemá smyslu pre tyto jedinečné, neopakovatelné události; v nich nejde e abstraktní ideje a pravdy,..." /13/. Erge důraz na jednotlivé události a zjevy ve světě /10/, jednotlivé události a osobnosti /11/, jedinečnost, neopakovatelnost, osobitest osobního života /11/, na určité místo, určitou chvíli, která se nevrátí /12/, na určitý, rozhodující okamžik /12/, rozhodující situaci /13/, na to, jak každá duše je odlišná, svá, osobitá /13/. Dokonce "jen na téte linii víry jsou pravda i lidské spasení opřeny o důved a základ mimo lidský, mimosvětný, absolutní. Ale tento základ postihuje víra pouze v událostech, aktech, skutcích Božích, kdy člověk je volán a pestaven na ostří nože" /14/. Shrnuji: nejen tedy lidská odpověd je osobní, nýbrž i Beží povolání; osobní, jedinečné, neopakovatelné, rozhodující příležitost a nevracející se výzva. A naproti tomu mluví Hromádka o věčné pravdě a věčném zákonu /15/, o tom, že Boží rozkazy jsou obecně platné /23; tam opět věčné pravdě a absolutním Božím zákenu/, o tem, že měřítko našeho života a myšlení má být mimo čas a prester, v tom, co platí vždy a všude, za všech okolností a pre všechny lidi /23/, o věčných závazcích a zákonech/24/. Na jedné straně ony chvíle rozhodující jsou nenápadné: přijdou pecestní, bližní upadl mezi letry, chudý sedí u tvého bohatého stelu, bratru se děje křivda. Pouze takte se rodí obecenství s Bohem /12-13/. Na druhé straně "víra náboženská smí se spoléhat pouze na své vlastní důvody a pravdy. Opírá-li se o cizí berly a dovolává-li se pre svou oprávněnost všelijakých e13. 1. 53
====================
Scan0642.jpg
====================
O hledů mimonáboženských, národních ne bo státních, hospodářských nebo politických, uměleckých nebo civilisačních, bývá to doklad toho, že si sama sebou není jista. ... Křesťanově zbožnosti jde o normy a pravidla, které platí věčně, které jsou více než celý svět a které člověk přijímá od Boha jako rezkaz a závazek." /23/ V tomto rozporu je však základ rozporu dalšího. Má the elegie střežit se vší soustředěností to, z čeho "ani puntík" ne pomine, má střežit svatost a nedotknutelnost Beží i Božího slova, anebe má Boží zákony, příkazy, normy a pravidla i výzvy uplatňovat, plnit resp. sloužit jejich plnění a uplatňování? Na jedné straně tedy "úkolem bohesloveckým je tedy: naslouchat pozorně temu, co církev zvěstuje, co předává jako vzkaz všem lidem; vyjádřiti to se vší prostotou á určite stí; vyloučit ze vzkazu církevního vše, ce se přimísile k němu bud lidskou nepozorností anebe hříšnou le daby lestí; odlišit tento vzkaz ed všeho, co je lidem nabízeno odjinud jako lék života a cesta ke štěstí; a konečně postavit se do řady těch, kde byli posláni, aby byli vyznavači svěřené pravdy a zápasili pod praporem království Kristova" /99/. Tak "theologie musí najíti a vyjádřiti zase jádre zbožnosti křesťanské /Cesty 124/; nezbytný je "návrat k vlastnímu zdroji náboženskému. A k tomu pomáhá přesně myšlení theologické" /Cesty 126/. Na druhé straně čteme: "Představuji si, že při každém dogmatickém problému je nut ne si ujasniti nejen jehe smysl náboženský, nýbrž i jehe de sah pre všechny ideje kulturní /Cesty 76/. A tu si musí theolog všímat světa: ide álů, myšlenek, ale i společnosti. /Dtto 77./ Ba dokonce i sleva, že theologie může a má být nábožensky tvořivá i kulturně útočná /Cesty 149./ 13. 1. 53
Scan0642.jpg
====================
O hledů mimonáboženských, národních ne bo státních, hospodářských nebo politických, uměleckých nebo civilisačních, bývá to doklad toho, že si sama sebou není jista. ... Křesťanově zbožnosti jde o normy a pravidla, které platí věčně, které jsou více než celý svět a které člověk přijímá od Boha jako rezkaz a závazek." /23/ V tomto rozporu je však základ rozporu dalšího. Má the elegie střežit se vší soustředěností to, z čeho "ani puntík" ne pomine, má střežit svatost a nedotknutelnost Beží i Božího slova, anebe má Boží zákony, příkazy, normy a pravidla i výzvy uplatňovat, plnit resp. sloužit jejich plnění a uplatňování? Na jedné straně tedy "úkolem bohesloveckým je tedy: naslouchat pozorně temu, co církev zvěstuje, co předává jako vzkaz všem lidem; vyjádřiti to se vší prostotou á určite stí; vyloučit ze vzkazu církevního vše, ce se přimísile k němu bud lidskou nepozorností anebe hříšnou le daby lestí; odlišit tento vzkaz ed všeho, co je lidem nabízeno odjinud jako lék života a cesta ke štěstí; a konečně postavit se do řady těch, kde byli posláni, aby byli vyznavači svěřené pravdy a zápasili pod praporem království Kristova" /99/. Tak "theologie musí najíti a vyjádřiti zase jádre zbožnosti křesťanské /Cesty 124/; nezbytný je "návrat k vlastnímu zdroji náboženskému. A k tomu pomáhá přesně myšlení theologické" /Cesty 126/. Na druhé straně čteme: "Představuji si, že při každém dogmatickém problému je nut ne si ujasniti nejen jehe smysl náboženský, nýbrž i jehe de sah pre všechny ideje kulturní /Cesty 76/. A tu si musí theolog všímat světa: ide álů, myšlenek, ale i společnosti. /Dtto 77./ Ba dokonce i sleva, že theologie může a má být nábožensky tvořivá i kulturně útočná /Cesty 149./ 13. 1. 53