Úvod do křesťanské filosofie
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Scan0601.jpg
====================
Úvod do křesťanské filosofie 1. Máme-li mluvit o křesťanské filosofii, musí nám být především jasno, že taková filosofie nemůže být definována filosoficky, protože samo křesťanství nemůže být filosoficky definováno. Tato první důležitá okolnost má své stejně významné důsledky. Rozdíly filosofických směrů ve směs mohou být filosoficky definovány, kvalifikovány. Jestliže "křesťanskost" nějaké filosofie se vymyká kvalifikaci prováděné filosofickými metodami, znamená to, že v zásadě tato "křestanskost" nemá především co dělat s určitým filosofickým směrem, s určitým druhem výstavby filosofické argumentace a pod. Nejen že tato křesťanskost nemůže být ztotožněna s žádným typem filosofického myšlení, ale čeká nás úloha vyšetřit, zda filosofické myšlení ve svém úporném sledování vnitřní tendence myšlenky (ideje) se dříve či později nutně nedostává mimo každý postup, který lze označit jako křesťanský. Avšak vzhledem k tomu, že každé takové vyšetření nutně předpokládá filosofickou metodu práce, čili že jenom filosofické vyšetření tohoto problému může mít skutečnou, zdůvodněnou platnost, je zřejmé, že toto vyšetření nemůže stát na počátku, ale spíše na konci našich úvah. A pak ovšem už nepůjde o otázku, leda řečnickou. Dostaneme-li se ve svých úvahách až k této kapitole, t.j. dostanemeli se až na konec, bude řešení zhruba dáno a půjde jen o jeho zevrubnou demonstraci. 2.. Křesťanskost není filosofickou posicí; je a může být jenom filosofickou činností, aktivitou, filosofickým postupem. Filosofie ovšem nemůže existovat bez posie; nicméně rozhodující nejsou pro filosofii nikdy posice. To jen školská, akademická rutina škatulkuje filosofie (a filosofy) podle posic resp. podle výchozích bodů. Pro filosofii je rozhodující (resp. pro její zhodnocení) otázka, oč jí jde, nikoliv kde stojí. 3. Tady přicházím k prvnímu poznatku o vztahu křesťanskosti a is 4.6.59
Scan0601.jpg
====================
Úvod do křesťanské filosofie 1. Máme-li mluvit o křesťanské filosofii, musí nám být především jasno, že taková filosofie nemůže být definována filosoficky, protože samo křesťanství nemůže být filosoficky definováno. Tato první důležitá okolnost má své stejně významné důsledky. Rozdíly filosofických směrů ve směs mohou být filosoficky definovány, kvalifikovány. Jestliže "křesťanskost" nějaké filosofie se vymyká kvalifikaci prováděné filosofickými metodami, znamená to, že v zásadě tato "křestanskost" nemá především co dělat s určitým filosofickým směrem, s určitým druhem výstavby filosofické argumentace a pod. Nejen že tato křesťanskost nemůže být ztotožněna s žádným typem filosofického myšlení, ale čeká nás úloha vyšetřit, zda filosofické myšlení ve svém úporném sledování vnitřní tendence myšlenky (ideje) se dříve či později nutně nedostává mimo každý postup, který lze označit jako křesťanský. Avšak vzhledem k tomu, že každé takové vyšetření nutně předpokládá filosofickou metodu práce, čili že jenom filosofické vyšetření tohoto problému může mít skutečnou, zdůvodněnou platnost, je zřejmé, že toto vyšetření nemůže stát na počátku, ale spíše na konci našich úvah. A pak ovšem už nepůjde o otázku, leda řečnickou. Dostaneme-li se ve svých úvahách až k této kapitole, t.j. dostanemeli se až na konec, bude řešení zhruba dáno a půjde jen o jeho zevrubnou demonstraci. 2.. Křesťanskost není filosofickou posicí; je a může být jenom filosofickou činností, aktivitou, filosofickým postupem. Filosofie ovšem nemůže existovat bez posie; nicméně rozhodující nejsou pro filosofii nikdy posice. To jen školská, akademická rutina škatulkuje filosofie (a filosofy) podle posic resp. podle výchozích bodů. Pro filosofii je rozhodující (resp. pro její zhodnocení) otázka, oč jí jde, nikoliv kde stojí. 3. Tady přicházím k prvnímu poznatku o vztahu křesťanskosti a is 4.6.59
====================
Scan0602.jpg
====================
filosofie. Typ filosofie, který příliš dbá o své posice, který je staví v celý systém, tedy který jen rozšiřuje a prohlubuje to, co v něm je (resp. v jeho výchozích posicích) od počátku uloženo, se nehodí pro křesťanské myšlení, pro užití ve smyslu křesťanskosti. Je to typ příliš statieký, než aby měl dostatek nosnosti pro skutečnou křestanskou dynamiku. Pro křesťanské účely přicházejí v úvahu jen takové typy filosofické, které mají programový charakter, t.j. které o něco usilují, které míří do budočnosti resp. k uskutečnění, realisaci v budoucnosti. Odtud první poznatek: jestliže se křesťanskost naprosto nevyvozuje z typu filosofiekého, z filosofických posic, ne znamená to nikterak, že není afinity mezi křesťanskou zvěstí a mezi filosofickým aparátem, který má sloužit k její interpretaci. 4. Křesťanství, křesťanská zvěst nemůže být zdrojem filosofie. Nemůže se stát výchozím bodem, výchozí filosofickou posicí, nebot taková výchozí posice by byla eo ipso nefilosofická, mimofilosofická, snad i protifilosofická. Ve svém výkladu nemůžeme a nesmíme proto začínat základními křesťanskými kategoriemi, pojmy. Už proto, že bychom tím přijímali výsledky nějaké cizí filosofie bez možnosti kontroly. Žádná sebe "křestanštější" kategorie není původně křesťanská, nemá své definitivní domovské místo v křesťanské zvěsti. Ba v průběhu svého úvodu budeme mít příležitost si ověřit, že tradiční t. zv. křestabské kategorie dlouhá staletí stály ve velikém napětí s vlastním kérygmatem a že se vžily jen proto, že nebylo lepších, přiměřenějších. Z toho důvodu se nemůžeme domnívat, že bychom dosáhli křestanské filosofie tím, že bychom navazovali na filosofické prvky, kterých už jednou k interpretaci kérygmatu bylo použito a které jsou tedy obsaženy v Písmu. To by byla hned na počátku veliké chyba. 4.6.59 (§ 1.-4. viz: Philosophia christiana, sešit A 5, str.1-6.)
Scan0602.jpg
====================
filosofie. Typ filosofie, který příliš dbá o své posice, který je staví v celý systém, tedy který jen rozšiřuje a prohlubuje to, co v něm je (resp. v jeho výchozích posicích) od počátku uloženo, se nehodí pro křesťanské myšlení, pro užití ve smyslu křesťanskosti. Je to typ příliš statieký, než aby měl dostatek nosnosti pro skutečnou křestanskou dynamiku. Pro křesťanské účely přicházejí v úvahu jen takové typy filosofické, které mají programový charakter, t.j. které o něco usilují, které míří do budočnosti resp. k uskutečnění, realisaci v budoucnosti. Odtud první poznatek: jestliže se křesťanskost naprosto nevyvozuje z typu filosofiekého, z filosofických posic, ne znamená to nikterak, že není afinity mezi křesťanskou zvěstí a mezi filosofickým aparátem, který má sloužit k její interpretaci. 4. Křesťanství, křesťanská zvěst nemůže být zdrojem filosofie. Nemůže se stát výchozím bodem, výchozí filosofickou posicí, nebot taková výchozí posice by byla eo ipso nefilosofická, mimofilosofická, snad i protifilosofická. Ve svém výkladu nemůžeme a nesmíme proto začínat základními křesťanskými kategoriemi, pojmy. Už proto, že bychom tím přijímali výsledky nějaké cizí filosofie bez možnosti kontroly. Žádná sebe "křestanštější" kategorie není původně křesťanská, nemá své definitivní domovské místo v křesťanské zvěsti. Ba v průběhu svého úvodu budeme mít příležitost si ověřit, že tradiční t. zv. křestabské kategorie dlouhá staletí stály ve velikém napětí s vlastním kérygmatem a že se vžily jen proto, že nebylo lepších, přiměřenějších. Z toho důvodu se nemůžeme domnívat, že bychom dosáhli křestanské filosofie tím, že bychom navazovali na filosofické prvky, kterých už jednou k interpretaci kérygmatu bylo použito a které jsou tedy obsaženy v Písmu. To by byla hned na počátku veliké chyba. 4.6.59 (§ 1.-4. viz: Philosophia christiana, sešit A 5, str.1-6.)
====================
Scan0603.jpg
====================
O 5. Je tedy zřejmé, že začátek musí být filosofický a že nemůže být jãožto takový současně à ihned křesťanský. Jinými slovy: je třeba mít pohotově důkladné, na kořen věcí pronikající, kvalitní filosofické myšlení, a teprve potom se pokusit postihnout tímto už vybudovaným aparátem křesťtangkou zvěst. To zname-. ná hned několik věcí. Především se tím dokumentuje a zdůrazňuje okolnost, že t.zv. křesťanská filosofie nemůže a nesmí být ně jakou Popelkou ve filosofickém světě, že to musí být mohutné, pronikavé myšlení, které je nejen schopné vnitřně čelit jiným, cizím interpretacím, ale které je schopno pronikat tímto cizím myšlením, vnikat do cizích filosofických systémů a jako enzym je vnitřně rozkládat, prosazovat se ve své argumentaci atd. To však není možné jinak než že tato křesťanská filosofie bude dnešní, aktuální, že musí umět navázat (filosoficky navázat) na všechno, co je filosoficky cenné a živé v moderním světě, ba že bude umět navázat i na ty prvky moderního života, které současná filosofie ještě plně nezvážila a pro sebe neuplatnila. Každopádně tedy začátky "křesťanské" filosofie jsou a musejí být filosofické; jinak nemá žádnou cenu ani vyhlídku o nějakou filosofickou interpretaci křesťanské zvěsti se pokoušet. 6. Druhá věc, která z toho plyne a kterou chceme zvláště zdůraznit, je okolnost, že význam začátku uvažování, filosofických počátečních posic a pod. je daleko menší než se zato má. K správnému, pravdivému poznání můžeme zásadně dojít z každého místa; tedy at vyjdeme odkudkoli. Z některého místa dojdeme dříve a jednodušší cestou, z jiného později a cestou složitější. Východisko však nikdy nemůže způsobit, že by k cíli nebylo možno dojít. Překážkou ovšem může být leccos jiného, ale nikdy jí nemůže být počátek, výchozí bod našeho uvažování. Toto tvrzení musíme zatím považovat za předpoklad; později se k němu vrátíme (i když asi v tomto případě důkaz není možný - leda praktický, empirický). 7. Třetí věcí se dostáváme už k samotné filosofii. Jestliže máme za to, že je nejprve třeba rozvinout celý filosofický aparát, abychom ho pak mohli použít k interpretaci křesťanské 6.6.59
Scan0603.jpg
====================
O 5. Je tedy zřejmé, že začátek musí být filosofický a že nemůže být jãožto takový současně à ihned křesťanský. Jinými slovy: je třeba mít pohotově důkladné, na kořen věcí pronikající, kvalitní filosofické myšlení, a teprve potom se pokusit postihnout tímto už vybudovaným aparátem křesťtangkou zvěst. To zname-. ná hned několik věcí. Především se tím dokumentuje a zdůrazňuje okolnost, že t.zv. křesťanská filosofie nemůže a nesmí být ně jakou Popelkou ve filosofickém světě, že to musí být mohutné, pronikavé myšlení, které je nejen schopné vnitřně čelit jiným, cizím interpretacím, ale které je schopno pronikat tímto cizím myšlením, vnikat do cizích filosofických systémů a jako enzym je vnitřně rozkládat, prosazovat se ve své argumentaci atd. To však není možné jinak než že tato křesťanská filosofie bude dnešní, aktuální, že musí umět navázat (filosoficky navázat) na všechno, co je filosoficky cenné a živé v moderním světě, ba že bude umět navázat i na ty prvky moderního života, které současná filosofie ještě plně nezvážila a pro sebe neuplatnila. Každopádně tedy začátky "křesťanské" filosofie jsou a musejí být filosofické; jinak nemá žádnou cenu ani vyhlídku o nějakou filosofickou interpretaci křesťanské zvěsti se pokoušet. 6. Druhá věc, která z toho plyne a kterou chceme zvláště zdůraznit, je okolnost, že význam začátku uvažování, filosofických počátečních posic a pod. je daleko menší než se zato má. K správnému, pravdivému poznání můžeme zásadně dojít z každého místa; tedy at vyjdeme odkudkoli. Z některého místa dojdeme dříve a jednodušší cestou, z jiného později a cestou složitější. Východisko však nikdy nemůže způsobit, že by k cíli nebylo možno dojít. Překážkou ovšem může být leccos jiného, ale nikdy jí nemůže být počátek, výchozí bod našeho uvažování. Toto tvrzení musíme zatím považovat za předpoklad; později se k němu vrátíme (i když asi v tomto případě důkaz není možný - leda praktický, empirický). 7. Třetí věcí se dostáváme už k samotné filosofii. Jestliže máme za to, že je nejprve třeba rozvinout celý filosofický aparát, abychom ho pak mohli použít k interpretaci křesťanské 6.6.59
====================
Scan0659.jpg
====================
O 6 lani 1959-60 48. (28.9.59) Předmětnost v nost zanedbávána; naděje předně tad je omezené, jejín základem Pravda v antice: lépe žít v ilusi; ravda neschopnými žít. Opak je pravdou (ietzsche): pravda je lidskou naději, 114Badě je hení jen snad sub chov poznání jen fakts, chycené strukturou boje Lute. sti, které mohou, ale nemusí postihno ovat na důsledky učení snamen nepředmětné postižen f, argumenti, hypoth 30 11365 1 iho hlediska j sbytné hledisko, atranioi badonof may al lidské existence Philosophia Christiana plně Přípravné poznámky, Mr. 30- 43. 14 Mr. Régen 1959
Scan0659.jpg
====================
O 6 lani 1959-60 48. (28.9.59) Předmětnost v nost zanedbávána; naděje předně tad je omezené, jejín základem Pravda v antice: lépe žít v ilusi; ravda neschopnými žít. Opak je pravdou (ietzsche): pravda je lidskou naději, 114Badě je hení jen snad sub chov poznání jen fakts, chycené strukturou boje Lute. sti, které mohou, ale nemusí postihno ovat na důsledky učení snamen nepředmětné postižen f, argumenti, hypoth 30 11365 1 iho hlediska j sbytné hledisko, atranioi badonof may al lidské existence Philosophia Christiana plně Přípravné poznámky, Mr. 30- 43. 14 Mr. Régen 1959
====================
Scan0660.jpg
====================
Philosophia christiana Část 1. 1959-60 30 26.10.59 48. (28.9.59) Předmětnost v centru zájmu vědy, nepředmě tnost zanedbávána; nadě je předmětná je omezená, jejím základem však je vždy naděje nepředmětná. Pravda vědecká x pravda pro člověka. Proč pravda? (Nietzsche): pravda je lidskou nadějí, lidskou perspektivou. Pravda v antice: lépe žít v ilusi; pravda by nás učinila neschopnými žít. Opak je však pravdou: bez pravdy nelze plně žít. Nadě je není jen snad subjektivní potřebou; opírá se o skutečnost (byt nepředmětnou). Kde není naděje, je třeba usuzovat na duševní (duchovní) nemoc. Naděje je založena na skutečnosti, t.j. není to iluse. Proti ilusi má naděje noetickou převahu. Není tomu ovšem tak, že by poznání naděje (resp. víry) bylo specifické proti poznání vědeckému. Je jen správná věda a falešená věda. Vědecká fakta (předmětná) mají sama o sobě hrubý rastr, jsou zrnitá, nepostihují plnou souvislost jsou z plné souvislosti vyloučena, vytržena. V systému, v theorii nabývají nových souvislostí, které mohou, ale nemusí postihnout původní souvislosti reálné. Pamatovat na důsledky učení znamená paxtaxat ověřovat si nikoli jen fakta, ale nepředmětné postižení skutečnosti, zachycené strukturou myšlení, argumentů, hypothes, theorií. To je vlastní motiv boje s positivismem. Ve společenské vědě je třeba správného, třídního hlediska; v přírodních vědách je podobně nezbytné hledisko, stranící budoucí situaci kosmu, země, života. Jaký je smysl lidské existence v kosmu ? To také patří k vědě. Je docela stejným positivismem a objektivismem, jestliže někdo zkoumá společnost bez ohledu na rozdílné perspekti vy společenských tříd, jako když nevidí nebo nechce vidět, že v čele biologického vývoje je člověk, lidstvo, ba že člověk je progresivním elementem (právě ve svém vědomí, organisovaném široce společensky až celosvětově) dokonce v kosmickém měřítku. (Poznámka napsána 28.9.59.)
Scan0660.jpg
====================
Philosophia christiana Část 1. 1959-60 30 26.10.59 48. (28.9.59) Předmětnost v centru zájmu vědy, nepředmě tnost zanedbávána; nadě je předmětná je omezená, jejím základem však je vždy naděje nepředmětná. Pravda vědecká x pravda pro člověka. Proč pravda? (Nietzsche): pravda je lidskou nadějí, lidskou perspektivou. Pravda v antice: lépe žít v ilusi; pravda by nás učinila neschopnými žít. Opak je však pravdou: bez pravdy nelze plně žít. Nadě je není jen snad subjektivní potřebou; opírá se o skutečnost (byt nepředmětnou). Kde není naděje, je třeba usuzovat na duševní (duchovní) nemoc. Naděje je založena na skutečnosti, t.j. není to iluse. Proti ilusi má naděje noetickou převahu. Není tomu ovšem tak, že by poznání naděje (resp. víry) bylo specifické proti poznání vědeckému. Je jen správná věda a falešená věda. Vědecká fakta (předmětná) mají sama o sobě hrubý rastr, jsou zrnitá, nepostihují plnou souvislost jsou z plné souvislosti vyloučena, vytržena. V systému, v theorii nabývají nových souvislostí, které mohou, ale nemusí postihnout původní souvislosti reálné. Pamatovat na důsledky učení znamená paxtaxat ověřovat si nikoli jen fakta, ale nepředmětné postižení skutečnosti, zachycené strukturou myšlení, argumentů, hypothes, theorií. To je vlastní motiv boje s positivismem. Ve společenské vědě je třeba správného, třídního hlediska; v přírodních vědách je podobně nezbytné hledisko, stranící budoucí situaci kosmu, země, života. Jaký je smysl lidské existence v kosmu ? To také patří k vědě. Je docela stejným positivismem a objektivismem, jestliže někdo zkoumá společnost bez ohledu na rozdílné perspekti vy společenských tříd, jako když nevidí nebo nechce vidět, že v čele biologického vývoje je člověk, lidstvo, ba že člověk je progresivním elementem (právě ve svém vědomí, organisovaném široce společensky až celosvětově) dokonce v kosmickém měřítku. (Poznámka napsána 28.9.59.)
====================
Scan0661.jpg
====================
Philosophia christiana Část 1. 1959-60 31 14.11.59 49. (29.4.52) Theologie musela ustoupit na mnohých frontách, kde předpojetí dění jako osobního činu Božího vyklidilo místo pro imanentní charakter události samé. Jakmile bylo možno sledovat přesně některé jevy, na př. přírodní, stalo se nesmyslem osobnostní vysvětlení těchto jevů (na př. zatmění). Není proto nikterak historicky ani věcně podstatných důvodů proti podobnému zobjektivi vání některých skutečností, které původně (v intenci správně :) byly pojaty theologicky. Tak na př. milost, dědičný resp. původní hřích a pod. Filosofie je pak pověřena úkolem prozkoumat, bez kterých původně "theologických" pojmů není možno se obejít; a ostatně nejen pojmů, nýbrž i skutečností. (29.4.52) (29.4.52) Zůstává otázka, zda v jistém smyslu není oprávněnější sledovat kult a mythus "in statu moriendi" spíše jako vznik filosofie než jako vznik theologie. I to je přirozeně neobyčejná svízel, jak rozlišiti exaktně filosofii a mythus. Lze tak činit noeticky nebo spíše thaphogicky psychologicky? Theologie by v této věci nesporně měla jistý náskok; naproti tomu však nemá určitého vztahu k profánnosti, k sekularitě a tak podstatně zůstává za filosofií. (29.4.52) (29.4.52) Otázka je, nakolik lze filosofických pojmů a schemat užít k theologickému účelu. Možná, že Daněk má pravdu, chce-li ne-náboženské prvky (ne theologické prvky) v Písmu redukovat na minimum. Co může theologie udělat s filosofickou dynamis, jak se ubrání její síle a jejímu theoretickému erotu ? (29.4.52) £29.4.52) Síla a průraznost theoretické dynamiky filosofie neumdlévají; jakmile se setkala theologie (přesně: náboženské, židovské a křesťanské myšlení) s řeskou filosofií, od tét doby je theologie existenciálně odvislá od filosofie: brání, střeží ústřední motivy náboženské před analysou rozumu. Ale ústupnost a apologetika křesťanské theologie je bezpomocná; jediná cesta je vítě zná, totiž vytvoření křesťanské filosofie. Uskutečnění tohoto úmyslu by znamenalo konec theologie. Ale i toto uskutečnění se děje (může dít) leda v historii; snad nikdy ne bude definitivní,
Scan0661.jpg
====================
Philosophia christiana Část 1. 1959-60 31 14.11.59 49. (29.4.52) Theologie musela ustoupit na mnohých frontách, kde předpojetí dění jako osobního činu Božího vyklidilo místo pro imanentní charakter události samé. Jakmile bylo možno sledovat přesně některé jevy, na př. přírodní, stalo se nesmyslem osobnostní vysvětlení těchto jevů (na př. zatmění). Není proto nikterak historicky ani věcně podstatných důvodů proti podobnému zobjektivi vání některých skutečností, které původně (v intenci správně :) byly pojaty theologicky. Tak na př. milost, dědičný resp. původní hřích a pod. Filosofie je pak pověřena úkolem prozkoumat, bez kterých původně "theologických" pojmů není možno se obejít; a ostatně nejen pojmů, nýbrž i skutečností. (29.4.52) (29.4.52) Zůstává otázka, zda v jistém smyslu není oprávněnější sledovat kult a mythus "in statu moriendi" spíše jako vznik filosofie než jako vznik theologie. I to je přirozeně neobyčejná svízel, jak rozlišiti exaktně filosofii a mythus. Lze tak činit noeticky nebo spíše thaphogicky psychologicky? Theologie by v této věci nesporně měla jistý náskok; naproti tomu však nemá určitého vztahu k profánnosti, k sekularitě a tak podstatně zůstává za filosofií. (29.4.52) (29.4.52) Otázka je, nakolik lze filosofických pojmů a schemat užít k theologickému účelu. Možná, že Daněk má pravdu, chce-li ne-náboženské prvky (ne theologické prvky) v Písmu redukovat na minimum. Co může theologie udělat s filosofickou dynamis, jak se ubrání její síle a jejímu theoretickému erotu ? (29.4.52) £29.4.52) Síla a průraznost theoretické dynamiky filosofie neumdlévají; jakmile se setkala theologie (přesně: náboženské, židovské a křesťanské myšlení) s řeskou filosofií, od tét doby je theologie existenciálně odvislá od filosofie: brání, střeží ústřední motivy náboženské před analysou rozumu. Ale ústupnost a apologetika křesťanské theologie je bezpomocná; jediná cesta je vítě zná, totiž vytvoření křesťanské filosofie. Uskutečnění tohoto úmyslu by znamenalo konec theologie. Ale i toto uskutečnění se děje (může dít) leda v historii; snad nikdy ne bude definitivní,
====================
Scan0662.jpg
====================
Philosophia qristiana 1959-60 Část 1. a proto ani theologie snad definitivně nezmizí. (29.4.52) (30.4.52) Podle Daňka na př. zvláštním zájmem theologie jsou náboženské prvky resp. poměry; vše ostatní má zájem theologie jen druhotně, jako folie poměrů náboženských (Dob.pozadí 9). Věcně se tím vskutku zakládá specifičnost theologie; ale znamená to ztrátu jednoty, integrity lidského života (a to nejen prakticky což je nutné přirozeně - nýbrž i theoreticky). Jediné humanismus může být integrující silou; proto filosofie a ne theologie má výsadní postavení. (30.4.52) GAM 32 14.11.59 50. Pro vztah filosofie a theologie (ostatně právě tak jako pro vztah obou k vědě) je významná okolnost, že pravda je jen jedna. Znamená to, že filosofie, věda i theologie představují jen různé cesty z různých východisek; víme však, že na východisku v posledu nezáleží. Nakonec snad eschatologicky je shoda mezi vědou a vírou, theologií a filosofií. A jestliže nakonec, pak počátky této shody jsou už ted: tato shoda je "mezi námi" právě tak jako ono nebeské království, o němž mluví Ježíš. (14.11.59) 15.11.59 51. (13.9.50) O theologii jako filosof: tedy nejprve otázka o poměru obou: neboť co může říci filosofie o theologii? Dosavadní postup: filosofie odmítala theologii jako atavismus; theologie se pak snažila prokázat, kde jsou meze filosofického a vůbec rozumového poznání. Já ovšem vycházím z jiných předpokladů a proto mohu jít také jiným směrem, za jiným cílem: jako věřící filosof chci říci se svého filosofického stanoviska něco positivního o theologii. (Je jenom přirozené, že přitom nijak nehodlám nechat upadnout v ponížení svou milou filosofii.) Předpokladem našeho zkoumání jest, že theologií rozumíme (právě tak jako filosofii) lidskou disciplinu, lidský výkon, lidskou činnost, která sama v sobě nemá a nemůže i ne smí mít posvěcení a která proto nejen může, ale přímo musí být otevřena filosofické kritice. (Obvyklé positivní definice /pojetí/ theologie zahrnují
Scan0662.jpg
====================
Philosophia qristiana 1959-60 Část 1. a proto ani theologie snad definitivně nezmizí. (29.4.52) (30.4.52) Podle Daňka na př. zvláštním zájmem theologie jsou náboženské prvky resp. poměry; vše ostatní má zájem theologie jen druhotně, jako folie poměrů náboženských (Dob.pozadí 9). Věcně se tím vskutku zakládá specifičnost theologie; ale znamená to ztrátu jednoty, integrity lidského života (a to nejen prakticky což je nutné přirozeně - nýbrž i theoreticky). Jediné humanismus může být integrující silou; proto filosofie a ne theologie má výsadní postavení. (30.4.52) GAM 32 14.11.59 50. Pro vztah filosofie a theologie (ostatně právě tak jako pro vztah obou k vědě) je významná okolnost, že pravda je jen jedna. Znamená to, že filosofie, věda i theologie představují jen různé cesty z různých východisek; víme však, že na východisku v posledu nezáleží. Nakonec snad eschatologicky je shoda mezi vědou a vírou, theologií a filosofií. A jestliže nakonec, pak počátky této shody jsou už ted: tato shoda je "mezi námi" právě tak jako ono nebeské království, o němž mluví Ježíš. (14.11.59) 15.11.59 51. (13.9.50) O theologii jako filosof: tedy nejprve otázka o poměru obou: neboť co může říci filosofie o theologii? Dosavadní postup: filosofie odmítala theologii jako atavismus; theologie se pak snažila prokázat, kde jsou meze filosofického a vůbec rozumového poznání. Já ovšem vycházím z jiných předpokladů a proto mohu jít také jiným směrem, za jiným cílem: jako věřící filosof chci říci se svého filosofického stanoviska něco positivního o theologii. (Je jenom přirozené, že přitom nijak nehodlám nechat upadnout v ponížení svou milou filosofii.) Předpokladem našeho zkoumání jest, že theologií rozumíme (právě tak jako filosofii) lidskou disciplinu, lidský výkon, lidskou činnost, která sama v sobě nemá a nemůže i ne smí mít posvěcení a která proto nejen může, ale přímo musí být otevřena filosofické kritice. (Obvyklé positivní definice /pojetí/ theologie zahrnují
====================
Scan0663.jpg
====================
Philosophia christiana 1959-60 Část 1. 33 v sobě i tzv. "křesťanskou filosofii". To je ovšem chyba, která se vždy znovu musí vymstít tím, že po vnitřní přípravě náhle (zdánlivě náhle) theolog přestane být theologem (ať už si tak přestane říkat anebo ne) a přejde na posice filosofie, a ovšem v takovém případě filosofie vždy ne-křesťanské, ano v nejvyšší míře protikřesťanské (byt zdánlivě a na první pohled vycházející z křesťanských principů a užívající křesťanských termínů). Oč jde theologii: chce být služebnicí zjevení. To prakticky znamená být interpreteme biblického poselství a vždycky také vyznání církve (neboť není a nemůže být theologie nezávislé na církvi, na nějaké církvi, i když tato závislost není nikdy první a absolutně závazná). Theologická interpretace samou svou podstatou spočívá nikoli v rozvíjení, nýbrž v očišťování biblických resp. dogmatických the sí. Abychom tomu správně porozuměli, musíme srovnat s filosofií. Také filosofie usiluje o interpretaci; a právě tak jako (v posledu) theologie, klade před sebe požadavek a úkol interpretace veškeré skutečnosti. Zatím však co theologie tak činí tím a jen tím, že interpretuje zjevení, tj. pracuje na tom, aby veškerá lidská práce a činnost, rozumě jíc tím i theoretické, filosofické poznání, byla ukázána jako zbytečná, ano přímo škodlivá pro víru (která jediná může být odpovědí, uznáním, přisvojením zjevení); zatím co dále theologie je přesvědčena, že všechna pravda o světě a o člověku je úplně a také pouze a výhradně ve zjevení, filosof naproti tomu chce poznat skutečnost, t.j. také svět a sebe po svém, na vlastní risiko, na vlasthí oči. Filosof by t sám studuje realitu; ne chce opakovat cizí these o realitě to byly these založené na zjevení. Filosofie musí ovšem realitu interpretovat tím se liší od pouhé jednotlivé vědy; a filosofie ji interpretuje tak, že ji ukazuje jednak v perspektivě celku a jednak v perspektivě svých vlastních, filosofických posic. One 52. (pokrač.) To, co jsem řekl, ne znamená ovšem nikterak, že filosofie ignoruje zjevení, t.j. že je nutně ignoruje už proto, že je filòsofií a protože o ní platí to, co jsem právě řekl. I filoso-
Scan0663.jpg
====================
Philosophia christiana 1959-60 Část 1. 33 v sobě i tzv. "křesťanskou filosofii". To je ovšem chyba, která se vždy znovu musí vymstít tím, že po vnitřní přípravě náhle (zdánlivě náhle) theolog přestane být theologem (ať už si tak přestane říkat anebo ne) a přejde na posice filosofie, a ovšem v takovém případě filosofie vždy ne-křesťanské, ano v nejvyšší míře protikřesťanské (byt zdánlivě a na první pohled vycházející z křesťanských principů a užívající křesťanských termínů). Oč jde theologii: chce být služebnicí zjevení. To prakticky znamená být interpreteme biblického poselství a vždycky také vyznání církve (neboť není a nemůže být theologie nezávislé na církvi, na nějaké církvi, i když tato závislost není nikdy první a absolutně závazná). Theologická interpretace samou svou podstatou spočívá nikoli v rozvíjení, nýbrž v očišťování biblických resp. dogmatických the sí. Abychom tomu správně porozuměli, musíme srovnat s filosofií. Také filosofie usiluje o interpretaci; a právě tak jako (v posledu) theologie, klade před sebe požadavek a úkol interpretace veškeré skutečnosti. Zatím však co theologie tak činí tím a jen tím, že interpretuje zjevení, tj. pracuje na tom, aby veškerá lidská práce a činnost, rozumě jíc tím i theoretické, filosofické poznání, byla ukázána jako zbytečná, ano přímo škodlivá pro víru (která jediná může být odpovědí, uznáním, přisvojením zjevení); zatím co dále theologie je přesvědčena, že všechna pravda o světě a o člověku je úplně a také pouze a výhradně ve zjevení, filosof naproti tomu chce poznat skutečnost, t.j. také svět a sebe po svém, na vlastní risiko, na vlasthí oči. Filosof by t sám studuje realitu; ne chce opakovat cizí these o realitě to byly these založené na zjevení. Filosofie musí ovšem realitu interpretovat tím se liší od pouhé jednotlivé vědy; a filosofie ji interpretuje tak, že ji ukazuje jednak v perspektivě celku a jednak v perspektivě svých vlastních, filosofických posic. One 52. (pokrač.) To, co jsem řekl, ne znamená ovšem nikterak, že filosofie ignoruje zjevení, t.j. že je nutně ignoruje už proto, že je filòsofií a protože o ní platí to, co jsem právě řekl. I filoso-
====================
Scan0664.jpg
====================
O Philosophia christiana Část 1. 1959-60 34 fie (jakožto filà sofie) může být služebnicí zjevení; filosofie ovšem mluví raději o pravdě, což však v jejím slovníku znamená totéž co zjevení (alétheia - odkrytost, tedy zjevení). Znamená to však, že filosofie stojí ve službách pravdy a zjevení jinak než theologie. Poznat něco znamená to, o čem už ně jak víme, rozeznat a pochopit v souvislosti s dosavadním svým věděním, tj. jinými slovy s dosavad nám už známou skutečností. Něco nového, zcela ne zhámého, netušeného nelze "poznat", neboť poznání, každé poznání, je úsilí a nikoli náhoda; není to věc, která nám přichází na mysl, která vstupuje v naše uvědomění, nýbrž my vědomě přicházíme k věci, abychom ji prozkoumali. To znamená, že tam, kde už poznáváme, je nám vždycky nějaký pojmový základ dán, a ten potom my během poznání upřesňujeme (tím, že na jeho základě tvoříme nejrůznější soudy, jimiž jej začleňujeme do širších až nejširších souvislostí). K tomuto pojmovému základu však nedocházíme poznáním, nýbrž spíše jaksi "vírou": ať už nás náhodou napadne nebo jen máme od někoho jiného, my se v dané chvíli, kdy poznáváme, spolehneme na to, že tento ještě nejasný a nepřesný rudiment není náhodný svým obsahem (nýbrž leda svou formou), že není bez vztahu ke skutečnosti, ano že nevzniká jinak než pod vnějším tlakem - ať skutečnosti přímo, at nepřímo přes lidský projev o skutečnosti. Z toho vyplývá, že k realitě, ke skutečnosti se ani filosofie nemůže dostat jen racionálně, jen logicky, nýbrž že musí počítat s útokem, tlakem reality, který je třeba zvládat především prakticky, činem. Pojetí reality není pouhým výrobkem filosofie už proto, protože realita sama není výrobkem rozumu. Proto je realita v jistém smyslu (totiž vzhledem k okruhu námi poznaného) kontingentní, t.j. nezahrnutelné beze zbytku do našeho poznání. Proto není také žádné patentní methody, která by nám universálně zaručovala, jak se dovědět o realitě všechno, nýbrž máme pouze methody, jak blíže poznat něco, co už částečně známe, o čem už víme, v čem se realita už ukázala, jak se projevila, objevila, odhalila: slovem zjevila. (13.9.1950 - pokrač.)
Scan0664.jpg
====================
O Philosophia christiana Část 1. 1959-60 34 fie (jakožto filà sofie) může být služebnicí zjevení; filosofie ovšem mluví raději o pravdě, což však v jejím slovníku znamená totéž co zjevení (alétheia - odkrytost, tedy zjevení). Znamená to však, že filosofie stojí ve službách pravdy a zjevení jinak než theologie. Poznat něco znamená to, o čem už ně jak víme, rozeznat a pochopit v souvislosti s dosavadním svým věděním, tj. jinými slovy s dosavad nám už známou skutečností. Něco nového, zcela ne zhámého, netušeného nelze "poznat", neboť poznání, každé poznání, je úsilí a nikoli náhoda; není to věc, která nám přichází na mysl, která vstupuje v naše uvědomění, nýbrž my vědomě přicházíme k věci, abychom ji prozkoumali. To znamená, že tam, kde už poznáváme, je nám vždycky nějaký pojmový základ dán, a ten potom my během poznání upřesňujeme (tím, že na jeho základě tvoříme nejrůznější soudy, jimiž jej začleňujeme do širších až nejširších souvislostí). K tomuto pojmovému základu však nedocházíme poznáním, nýbrž spíše jaksi "vírou": ať už nás náhodou napadne nebo jen máme od někoho jiného, my se v dané chvíli, kdy poznáváme, spolehneme na to, že tento ještě nejasný a nepřesný rudiment není náhodný svým obsahem (nýbrž leda svou formou), že není bez vztahu ke skutečnosti, ano že nevzniká jinak než pod vnějším tlakem - ať skutečnosti přímo, at nepřímo přes lidský projev o skutečnosti. Z toho vyplývá, že k realitě, ke skutečnosti se ani filosofie nemůže dostat jen racionálně, jen logicky, nýbrž že musí počítat s útokem, tlakem reality, který je třeba zvládat především prakticky, činem. Pojetí reality není pouhým výrobkem filosofie už proto, protože realita sama není výrobkem rozumu. Proto je realita v jistém smyslu (totiž vzhledem k okruhu námi poznaného) kontingentní, t.j. nezahrnutelné beze zbytku do našeho poznání. Proto není také žádné patentní methody, která by nám universálně zaručovala, jak se dovědět o realitě všechno, nýbrž máme pouze methody, jak blíže poznat něco, co už částečně známe, o čem už víme, v čem se realita už ukázala, jak se projevila, objevila, odhalila: slovem zjevila. (13.9.1950 - pokrač.)
====================
Scan0665.jpg
====================
Philosophia christiana Část 1. 1959-60 35 15.11.59 53. (13.9.50 - pokrač.) V jistém smyslu právě tak, jako na zjevení veškeré reality tohoto světa, musí filosofie očekávat i na zjevení Boží. Filosofie se nemůže dostat žádnými me thodami k samému zjevení, protože se nemůže dostat žádnými me thodami ani k pouhopouhé hmotné realitě. Ale jsou-li jednou už filosofii předloženy the se, které (údajně) jsou založeny na zjevení, pak k nim filosofie nikdy nebude přistupovat jako k principům, nýbrž leda jako k inspiraci a k vodítku. Filosofické principy nemohou být nikdy zjevovány;nty tvoří člověk svým rozumem na zkoušku, zda unesou stavbu lidského vědění, a filosof je kdykoli hotov je odložiti, strhnouti a stavěti znovu na nových základech (má-li jaké nové, neboť jinak by nemělo smyslu strhovat starou stavbu). Filosofie usiluje ty pravdy, které jakožto pravdy zjevení jsou základem i předmětem theologie, uvést nějak do inteligibilní, srozumitelné souvislosti se vším tím, co dosud ví o světě a člověku. To znamená, že konfrontuje obsah zjevení jednak se skutečností (realitou), jednak se svými posicemi. To ne znamená, že chce za každou cenu vystačit se svými posicemi anebo že chce strhnout transcendentní zjevení do imanence tohoto světa. Naopak; právě tak jako každé nové filosofické poznání je vždy zatěžkávací zkouškou výchozích filosofických principů a předpokladů, které po každém neúspěchu (i úspěchu ostatně) musejí být kontrolovány a opravovány či dokonce vyměňovány za jiné, právě tak, ano ještě nadmíru více je zkušebním kamenem filosofických posic, dovedou-li se otevřít i nejvyšším pravdám zjevení. Filosofická interpretace zjevení ovšem stojí na několika předpokladech. Jedním z těchto předpokladů jest, že byť bylo zjevení kontingentní (kontingenci drží filosofie i mimo samo zjevení), přece má (ano právě proto může mít) své důsledky a svůj smysl pro skutečnost. A filosofie usiluje interpretovat tuto, byť jednostrannou souvislost na základě důkladného pochopení jak skutečnosti samy, tak i důsledků a stop, které zjevení ve skutečnosti zanechává. V tomto a v žádném jiném smyslu chce filosofie chápat sou-
Scan0665.jpg
====================
Philosophia christiana Část 1. 1959-60 35 15.11.59 53. (13.9.50 - pokrač.) V jistém smyslu právě tak, jako na zjevení veškeré reality tohoto světa, musí filosofie očekávat i na zjevení Boží. Filosofie se nemůže dostat žádnými me thodami k samému zjevení, protože se nemůže dostat žádnými me thodami ani k pouhopouhé hmotné realitě. Ale jsou-li jednou už filosofii předloženy the se, které (údajně) jsou založeny na zjevení, pak k nim filosofie nikdy nebude přistupovat jako k principům, nýbrž leda jako k inspiraci a k vodítku. Filosofické principy nemohou být nikdy zjevovány;nty tvoří člověk svým rozumem na zkoušku, zda unesou stavbu lidského vědění, a filosof je kdykoli hotov je odložiti, strhnouti a stavěti znovu na nových základech (má-li jaké nové, neboť jinak by nemělo smyslu strhovat starou stavbu). Filosofie usiluje ty pravdy, které jakožto pravdy zjevení jsou základem i předmětem theologie, uvést nějak do inteligibilní, srozumitelné souvislosti se vším tím, co dosud ví o světě a člověku. To znamená, že konfrontuje obsah zjevení jednak se skutečností (realitou), jednak se svými posicemi. To ne znamená, že chce za každou cenu vystačit se svými posicemi anebo že chce strhnout transcendentní zjevení do imanence tohoto světa. Naopak; právě tak jako každé nové filosofické poznání je vždy zatěžkávací zkouškou výchozích filosofických principů a předpokladů, které po každém neúspěchu (i úspěchu ostatně) musejí být kontrolovány a opravovány či dokonce vyměňovány za jiné, právě tak, ano ještě nadmíru více je zkušebním kamenem filosofických posic, dovedou-li se otevřít i nejvyšším pravdám zjevení. Filosofická interpretace zjevení ovšem stojí na několika předpokladech. Jedním z těchto předpokladů jest, že byť bylo zjevení kontingentní (kontingenci drží filosofie i mimo samo zjevení), přece má (ano právě proto může mít) své důsledky a svůj smysl pro skutečnost. A filosofie usiluje interpretovat tuto, byť jednostrannou souvislost na základě důkladného pochopení jak skutečnosti samy, tak i důsledků a stop, které zjevení ve skutečnosti zanechává. V tomto a v žádném jiném smyslu chce filosofie chápat sou-
====================
Scan0666.jpg
====================
O Philosophia christiana Část 1. 1959-60 36 vislost zjevení s tímto světem imanence a setrvačnosti. Ale takto usiluje o takovou interpretaci reality, která je otevřena kontingenci zjevení; ne tak, že nechává uprostřed reality místo samotnému zjevení, které by pak zařadila na jejó úroveň, nýbrž tak, že v realitě, v pochopení reality nechává otevřené místo stopám zjevení. (13.9.50 - pokrač.) 54. (13.9.50 - pokrač.) Filosofii jde především o stanovení souvislostí z perspektivy daného celku. Vidí tedy realitu nejen v její danosti, v tom, jaká jest, nýbrž vidí ji i v jejím poslání, v tom, jaká má být, v tom, k čemu je určena. Smysl, úkol, určení, poslání tu není zahrnuto jako část do reality jako celku (t.j. počátek naplnění tohoto poslání není dán realitě imanentně, takže by stačilo, aby se "zárodek" "rozvinul"), nýbrž právě celá realita ve své existenci je zahrnuta do dějin činů Božích, do dějin stavby a růstu království Božího, které není z tohoto světa. (Nerozvíjí se však ze zárodku imanentního tomuto světu.) To je pravá skutečnost, to je pravý celek. Aby však filosofie mohla takovýmto způsobem pojmout celek v tomto smyslu, musí vyjít z posic, které jí to dovolí. To znamená především, že zkontroluje nosnost a dosah dosavadních posic, a jsou-li správné, že v jejich intencích interpretuje zjevení (resp. stopy zjevení). Vede-li takový pokus o interpretaci k cíli, jsou tím dané filosofické posice jednak potvrzeny, utvrzeny a zároveň také rozšířeny, prohloubeny; jejich nosnost je nejen ověřena, nýbrž zároveň posílena, zvětšena. Theologie naproti tomu drží své na zjevení založené these v distanci proti světu, proti the sím vědeckým a filosofickým; jak řečeno, veškeré poznání prohlašuje za svým způsobem dokonce rušivě působící na přijímámí zjevení. Proto hledí veškeré souvislosti profánních pojmů, jichž užití se nemohla vystříhati, s ostatním profánním kontextem radikálně přetrhat. Tím ovšem spěje k uzavřenému okruhu theologických pojmů a the sí, který je stále více distancován od veškerých profánních kontextů, a nabývá tak zřetelně povahy kultické terminologie. (13.9.50-pokrač.)
Scan0666.jpg
====================
O Philosophia christiana Část 1. 1959-60 36 vislost zjevení s tímto světem imanence a setrvačnosti. Ale takto usiluje o takovou interpretaci reality, která je otevřena kontingenci zjevení; ne tak, že nechává uprostřed reality místo samotnému zjevení, které by pak zařadila na jejó úroveň, nýbrž tak, že v realitě, v pochopení reality nechává otevřené místo stopám zjevení. (13.9.50 - pokrač.) 54. (13.9.50 - pokrač.) Filosofii jde především o stanovení souvislostí z perspektivy daného celku. Vidí tedy realitu nejen v její danosti, v tom, jaká jest, nýbrž vidí ji i v jejím poslání, v tom, jaká má být, v tom, k čemu je určena. Smysl, úkol, určení, poslání tu není zahrnuto jako část do reality jako celku (t.j. počátek naplnění tohoto poslání není dán realitě imanentně, takže by stačilo, aby se "zárodek" "rozvinul"), nýbrž právě celá realita ve své existenci je zahrnuta do dějin činů Božích, do dějin stavby a růstu království Božího, které není z tohoto světa. (Nerozvíjí se však ze zárodku imanentního tomuto světu.) To je pravá skutečnost, to je pravý celek. Aby však filosofie mohla takovýmto způsobem pojmout celek v tomto smyslu, musí vyjít z posic, které jí to dovolí. To znamená především, že zkontroluje nosnost a dosah dosavadních posic, a jsou-li správné, že v jejich intencích interpretuje zjevení (resp. stopy zjevení). Vede-li takový pokus o interpretaci k cíli, jsou tím dané filosofické posice jednak potvrzeny, utvrzeny a zároveň také rozšířeny, prohloubeny; jejich nosnost je nejen ověřena, nýbrž zároveň posílena, zvětšena. Theologie naproti tomu drží své na zjevení založené these v distanci proti světu, proti the sím vědeckým a filosofickým; jak řečeno, veškeré poznání prohlašuje za svým způsobem dokonce rušivě působící na přijímámí zjevení. Proto hledí veškeré souvislosti profánních pojmů, jichž užití se nemohla vystříhati, s ostatním profánním kontextem radikálně přetrhat. Tím ovšem spěje k uzavřenému okruhu theologických pojmů a the sí, který je stále více distancován od veškerých profánních kontextů, a nabývá tak zřetelně povahy kultické terminologie. (13.9.50-pokrač.)
====================
Scan0667.jpg
====================
37 55. (13.9.50- pokrač.) Nebýt filosofie, všechna theologie by už dávno skončila svou cestu jako nejvýš náboženská, církevní "liturgie", byť širší než ta, jež je určena k bohoslužebným úkonům. Protože však filosofie svou neustálou tvořivostí jednak obnovuje smysl pojmů, který se jinak pomalu ztrácí, jednak jej mění, a konečně protože také tyoří pojmy nové, zasahující oblast, svěřenou theologii, proti nimž tedy se theologie musí nějak ohradit a bránit, proniká smysl a myšlenková hloubka do theologického myšlení a theologických thesí a působí tak, že theologie i se svými the semi je stále znovu sama sobě problémem. I když sama tenduje k stagnaci, vnější mocné proudy (at vanutí Ducha, at mocnos ti tohoto světa, at ostré a mohutné podniky filosofické) však nedopouštějí, aby mohla usnout. Neobejde se tedy theologie z podstatných důvodů bez filosofie, ano v jistém slova smyslu je jejím pendantem, i když je jí v určitém smyslu nadřazena (fakticky, s hlediska filosofického ergo problematicky nebo alespoň tak, že je žádoucí verifikace - na základě daných filosofických posic ovšem, i když verifikace takového typu znamená vždy zároveň konfrontaci vlastních filosofických posic se skutečností kontingentní a i když taková konfrontace je vždycky příležitostí a filosofií přímo s životní nutností využívanou příležitostí k revisi těchto posic). Na druhé straně filosofie je v ustavičném nebezpečí, že skutečné stopy zjevení interpretuje v imanentní souvislosti věcí, a naopak, že ve skutečnosti imanentní souvislost prohlásí za stopu zjevení, ergo souvislost transcendentná s tímto světem; proti tomu může být spolehlivou stráží jedině theologie. A tak ani filosofie (pravá "křesťanská" filosofie) se neobejde bez theologie, ne jako své autority, nýbrž jako strážkyně čistoty biblické i do živozvěsti, připravovatelce cesty zjevení na tento svět ta filosofova. (13.9.50 - konec. ) (§ 51.-55. je přepisem práce, označené "Filosofie a theologie, Přípravná studie č.1, ze září 1950.) Philosophia christiana 1959-60 Část 1. G
Scan0667.jpg
====================
37 55. (13.9.50- pokrač.) Nebýt filosofie, všechna theologie by už dávno skončila svou cestu jako nejvýš náboženská, církevní "liturgie", byť širší než ta, jež je určena k bohoslužebným úkonům. Protože však filosofie svou neustálou tvořivostí jednak obnovuje smysl pojmů, který se jinak pomalu ztrácí, jednak jej mění, a konečně protože také tyoří pojmy nové, zasahující oblast, svěřenou theologii, proti nimž tedy se theologie musí nějak ohradit a bránit, proniká smysl a myšlenková hloubka do theologického myšlení a theologických thesí a působí tak, že theologie i se svými the semi je stále znovu sama sobě problémem. I když sama tenduje k stagnaci, vnější mocné proudy (at vanutí Ducha, at mocnos ti tohoto světa, at ostré a mohutné podniky filosofické) však nedopouštějí, aby mohla usnout. Neobejde se tedy theologie z podstatných důvodů bez filosofie, ano v jistém slova smyslu je jejím pendantem, i když je jí v určitém smyslu nadřazena (fakticky, s hlediska filosofického ergo problematicky nebo alespoň tak, že je žádoucí verifikace - na základě daných filosofických posic ovšem, i když verifikace takového typu znamená vždy zároveň konfrontaci vlastních filosofických posic se skutečností kontingentní a i když taková konfrontace je vždycky příležitostí a filosofií přímo s životní nutností využívanou příležitostí k revisi těchto posic). Na druhé straně filosofie je v ustavičném nebezpečí, že skutečné stopy zjevení interpretuje v imanentní souvislosti věcí, a naopak, že ve skutečnosti imanentní souvislost prohlásí za stopu zjevení, ergo souvislost transcendentná s tímto světem; proti tomu může být spolehlivou stráží jedině theologie. A tak ani filosofie (pravá "křesťanská" filosofie) se neobejde bez theologie, ne jako své autority, nýbrž jako strážkyně čistoty biblické i do živozvěsti, připravovatelce cesty zjevení na tento svět ta filosofova. (13.9.50 - konec. ) (§ 51.-55. je přepisem práce, označené "Filosofie a theologie, Přípravná studie č.1, ze září 1950.) Philosophia christiana 1959-60 Část 1. G
====================
Scan0668.jpg
====================
O Philosophia christiana Část 1. 1959-60 38 15.11.59 56. (17.9.50) Theologie a zjevení. Offenbarung als Grund und Gegenstand der Theologie (S.5.) Darum ist Offenbarung nicht nur Inhalt, sondern zugleich Grund aller Theologie ... (S.27.) (Emil Brunner, Philosophie und Offenbarung. ). Theologie je systém, je určitá myšlenková soustava; a jako taková nemůže mít methodický kontakt se zjevením, o němž platí, že není z tohoto světa. Zjevení není a nemůže být předmětem theologie tak, jako je příroda předmětem vědy; ba ani tak, jako jsou události předmětem historického studia. Není vůbec methodického přístupu k zjevení, nýbrž zjevení buďto jest (platí, událo se, stalo se) anebo není; a není-li, žádným lidským prostředkem je nelze nademonstrovat. Zjevení pak jest světlo, jest jistota; proto tam, kde jest, není už ani potřebno ani možno ně jaké hlubší, širší poznání, neboť poznání tápe tmou, zatím co zjevení činí poznání zbytečným. (Tomu jest ovšem třeba rozumět tak: nikoli že by "zjevený" přírodní zákon měl vyšší noetickou kvalitu než zákon pouze po znaný, nýbrž jest oblast poznání a oblast zjevení, a p přírodní zákon ku př. patří do první z nich.) Stane-li se zjevení, nevybírá si z lidí pouze theology; naopak, na jejich situaci se v tomto smyslu ne ohlíží. Pak ovšem může být člověkp pastýřem, theologem ne bo filosofem, a je-li mu rozkázáno, aby oznamoval řeč Hospodinovu, užívá terminologie patýřské, theologické nebo filosofické. Nejen tedy, že theologie nemá specifických method, jak by přistupovala k zjevení (neboť takových method zásadně není), nýbrž ani její vyjadřovací materiál není výhradně určen k zvěstování zjevení. Nemá-li ovšem theologie zaručeného methodického přístupu k zjevení, má naproti tomu přístip ke každému historicky danému lidskému projevu, který zjevení zvěstoval a ozhamoval. Už tím se však omezuje pole zkoumání nutně jen na takové zjevení (ovšem nepřímo), jehož oznámení a zvěstování ostatním lidem bylo nařízeno samotným Hospodinem, t.j. na zjevení určené šiřšímu okruhh (i když se může bezprostředně týkat jen osoby, k níž se stalo). (17.9.50 - pokrač.)
Scan0668.jpg
====================
O Philosophia christiana Část 1. 1959-60 38 15.11.59 56. (17.9.50) Theologie a zjevení. Offenbarung als Grund und Gegenstand der Theologie (S.5.) Darum ist Offenbarung nicht nur Inhalt, sondern zugleich Grund aller Theologie ... (S.27.) (Emil Brunner, Philosophie und Offenbarung. ). Theologie je systém, je určitá myšlenková soustava; a jako taková nemůže mít methodický kontakt se zjevením, o němž platí, že není z tohoto světa. Zjevení není a nemůže být předmětem theologie tak, jako je příroda předmětem vědy; ba ani tak, jako jsou události předmětem historického studia. Není vůbec methodického přístupu k zjevení, nýbrž zjevení buďto jest (platí, událo se, stalo se) anebo není; a není-li, žádným lidským prostředkem je nelze nademonstrovat. Zjevení pak jest světlo, jest jistota; proto tam, kde jest, není už ani potřebno ani možno ně jaké hlubší, širší poznání, neboť poznání tápe tmou, zatím co zjevení činí poznání zbytečným. (Tomu jest ovšem třeba rozumět tak: nikoli že by "zjevený" přírodní zákon měl vyšší noetickou kvalitu než zákon pouze po znaný, nýbrž jest oblast poznání a oblast zjevení, a p přírodní zákon ku př. patří do první z nich.) Stane-li se zjevení, nevybírá si z lidí pouze theology; naopak, na jejich situaci se v tomto smyslu ne ohlíží. Pak ovšem může být člověkp pastýřem, theologem ne bo filosofem, a je-li mu rozkázáno, aby oznamoval řeč Hospodinovu, užívá terminologie patýřské, theologické nebo filosofické. Nejen tedy, že theologie nemá specifických method, jak by přistupovala k zjevení (neboť takových method zásadně není), nýbrž ani její vyjadřovací materiál není výhradně určen k zvěstování zjevení. Nemá-li ovšem theologie zaručeného methodického přístupu k zjevení, má naproti tomu přístip ke každému historicky danému lidskému projevu, který zjevení zvěstoval a ozhamoval. Už tím se však omezuje pole zkoumání nutně jen na takové zjevení (ovšem nepřímo), jehož oznámení a zvěstování ostatním lidem bylo nařízeno samotným Hospodinem, t.j. na zjevení určené šiřšímu okruhh (i když se může bezprostředně týkat jen osoby, k níž se stalo). (17.9.50 - pokrač.)
====================
Scan0669.jpg
====================
39 57. (17.9.50 - pokrač.) Tím je dáno hned několik věcí. Především, že theologie nemá a nemůže mít za svůj bezprostřední předmět samo zjevení, nýbrž že zjevení může být teprve konečným cílem theologického poznání (k této možnosti se ještě vrátím), zatím co bezprostředním předmětem theologie je lidské zvěstování obsahu zjevení a tedy zvěstování všelijak smíšené s lidskými předpoklady a s lidským pojetím, což všechno pramení většinou jinde než ze zjevení. Znamená to, že mezi prvními theologickými úkoly stojí především potřeba, rozeznat zda jde vůbec o zjevení (o pravé zjevení), a hned dále potřeba rozsouzení a rozlišení mezi samotným jádrem takového zvěstování a mezi všelijakými perferními přímě sky, danými situací a osobou. Philosophia christiana Část 1. 1959-60 Za druhé jest patrno, že pro kontingentní charakter zjevení nemůže theologie docílit postižení obecného rázu, aniž by omylem zaměnila cíl svého úsilí. Protože zjevení je neoddělitelné a bezprostřední souvislostí s konkretní situací, událostí (resp. s konkretními událostmí), hrozí theologii ustavičné nebezpečí, že zamění prvky, náležející podmínkám, předpokladům a okolnostem zjevení, za prvky zjevení samotného. Tento blud je nevyhnutelný tam, kde se theologie pokouší stanovit obecnou strukturu, obecné formy obsahu zjevení. Poněvadž však theologie nemá jiných prostředků methodickkých, které by byly její vlastní a jimiž by mohla pravdy zjevení uvádět ve spojitost a v soustavu (neboť podobných method vůbec není), je třeba uzavřít, že tvrzení, jakoby zjevení bylo předmětem theologie, je zjevně mylné. Theologie může stát na zfvení ovšem alespoň fakticky, není-li to možné methodicky. Ale potom právě ztrácí theologie ono výhradní postavení, neboť také filosofie může takto stát na zjevení nebo z něho fakticky vycházet. (17.9.50 - pokrač.) 58. (17.9.50 - pokrač.) Brunnerova definice theologie je ostatně už proto nesprávná, že se neubrání určitému dualismu ontologickému, totiž rozlišení na tento existující svět a na oblast Boží, která se prolamuje ve zjevení do tohoto světa (pojetí ostatně nikte rak výhradně Brunnerovo). Z toho vyplývá (neboť je v tom ukryto,
Scan0669.jpg
====================
39 57. (17.9.50 - pokrač.) Tím je dáno hned několik věcí. Především, že theologie nemá a nemůže mít za svůj bezprostřední předmět samo zjevení, nýbrž že zjevení může být teprve konečným cílem theologického poznání (k této možnosti se ještě vrátím), zatím co bezprostředním předmětem theologie je lidské zvěstování obsahu zjevení a tedy zvěstování všelijak smíšené s lidskými předpoklady a s lidským pojetím, což všechno pramení většinou jinde než ze zjevení. Znamená to, že mezi prvními theologickými úkoly stojí především potřeba, rozeznat zda jde vůbec o zjevení (o pravé zjevení), a hned dále potřeba rozsouzení a rozlišení mezi samotným jádrem takového zvěstování a mezi všelijakými perferními přímě sky, danými situací a osobou. Philosophia christiana Část 1. 1959-60 Za druhé jest patrno, že pro kontingentní charakter zjevení nemůže theologie docílit postižení obecného rázu, aniž by omylem zaměnila cíl svého úsilí. Protože zjevení je neoddělitelné a bezprostřední souvislostí s konkretní situací, událostí (resp. s konkretními událostmí), hrozí theologii ustavičné nebezpečí, že zamění prvky, náležející podmínkám, předpokladům a okolnostem zjevení, za prvky zjevení samotného. Tento blud je nevyhnutelný tam, kde se theologie pokouší stanovit obecnou strukturu, obecné formy obsahu zjevení. Poněvadž však theologie nemá jiných prostředků methodickkých, které by byly její vlastní a jimiž by mohla pravdy zjevení uvádět ve spojitost a v soustavu (neboť podobných method vůbec není), je třeba uzavřít, že tvrzení, jakoby zjevení bylo předmětem theologie, je zjevně mylné. Theologie může stát na zfvení ovšem alespoň fakticky, není-li to možné methodicky. Ale potom právě ztrácí theologie ono výhradní postavení, neboť také filosofie může takto stát na zjevení nebo z něho fakticky vycházet. (17.9.50 - pokrač.) 58. (17.9.50 - pokrač.) Brunnerova definice theologie je ostatně už proto nesprávná, že se neubrání určitému dualismu ontologickému, totiž rozlišení na tento existující svět a na oblast Boží, která se prolamuje ve zjevení do tohoto světa (pojetí ostatně nikte rak výhradně Brunnerovo). Z toho vyplývá (neboť je v tom ukryto,
====================
Scan0670.jpg
====================
O Philosophia christiana Část 1. 1959-60 40 zahrnuto), že i když to není v silách lidských - neboť člověk ví o druhé, božské oblasti výhradně ze zjevení - přece jen zásadně je možno hovořit o oblasti božské ve smyslu ontologickém, t.j. že jest, jaká jest, a jaké jsou v ní ukryty souvislosti. Poněvadž jest však theologie nucena držet příkrou distanci mezi touto božskou sférou a existujícím světem, dovoluje jít to předpokládat určitou setrvačnost, stabilitu, neměnnost božského řádu, božské struktury oné sféry, a ocitá se tak v rozporu s jinou svou the sí, že patří k samotné přirozenosti Boží, že se k světu a k člověku ustavičně ve své milosti sklání, tedy že je v pohybu k člověku a k celému jeho sekulárnímu, hmotnému kosmu. Kromě toho je takovýmto způsobem theologie vedena k vytváření významového úhrnu vlastních the sí, který je celkem sám pro sebe a bez intencionálných vztahů k tomuto světu, s nímž jej pojí pouze souvislosti genetické a dogmatické ("svět" jako dogmatický pojem, nikoli a nikdy jako konkretní, učleněná realita). Odtud ovšem pochází to, že k theologie neexistuje příslušná praktická disciplina, čili jinými slovy, že theologie nemíří do tohoto světa, nýbrž naopak z něho ven. The se, že každý křestan je theologem, a že theologická theorie je zároveň theologickou praxí, jen potvrzuje skutečnost, že oblast theologie a víry je tu odtržena od oblasti světa a že hranice je dokonce vedena prostředkem člověka, takže člověk je potom jednak občan a jednak křesťan, ale nemůže být křestanem jakožto občan a občanem jakožto křestan.... Výsledkem tohoto zkoumání jest tedy především toto: Theologie nemá bezprostředního a zaručeného a tedy ani methodického přístupu k zjevení, a proto zjevení nemůže být jejím bezprostředním předmětem. Zjevení nemůže však být ani konečným cílem theologického poznání, neboť ve své kontingenci je nerozlučně spjato s časem a se situací, a za druhé protože nemá vlastní ontické existence. Pakliže theologie ze zjevení vychází, může tak činit pouze fakticky (kontingentně) a nikoli methodicky; tedy nikoli jakožto theologie. (17.9.60 konec.) (8 56.-58. je přepisem práce, označené "Theologie a filosofie, přepravná studie č.2", ze září 1950.)
Scan0670.jpg
====================
O Philosophia christiana Část 1. 1959-60 40 zahrnuto), že i když to není v silách lidských - neboť člověk ví o druhé, božské oblasti výhradně ze zjevení - přece jen zásadně je možno hovořit o oblasti božské ve smyslu ontologickém, t.j. že jest, jaká jest, a jaké jsou v ní ukryty souvislosti. Poněvadž jest však theologie nucena držet příkrou distanci mezi touto božskou sférou a existujícím světem, dovoluje jít to předpokládat určitou setrvačnost, stabilitu, neměnnost božského řádu, božské struktury oné sféry, a ocitá se tak v rozporu s jinou svou the sí, že patří k samotné přirozenosti Boží, že se k světu a k člověku ustavičně ve své milosti sklání, tedy že je v pohybu k člověku a k celému jeho sekulárnímu, hmotnému kosmu. Kromě toho je takovýmto způsobem theologie vedena k vytváření významového úhrnu vlastních the sí, který je celkem sám pro sebe a bez intencionálných vztahů k tomuto světu, s nímž jej pojí pouze souvislosti genetické a dogmatické ("svět" jako dogmatický pojem, nikoli a nikdy jako konkretní, učleněná realita). Odtud ovšem pochází to, že k theologie neexistuje příslušná praktická disciplina, čili jinými slovy, že theologie nemíří do tohoto světa, nýbrž naopak z něho ven. The se, že každý křestan je theologem, a že theologická theorie je zároveň theologickou praxí, jen potvrzuje skutečnost, že oblast theologie a víry je tu odtržena od oblasti světa a že hranice je dokonce vedena prostředkem člověka, takže člověk je potom jednak občan a jednak křesťan, ale nemůže být křestanem jakožto občan a občanem jakožto křestan.... Výsledkem tohoto zkoumání jest tedy především toto: Theologie nemá bezprostředního a zaručeného a tedy ani methodického přístupu k zjevení, a proto zjevení nemůže být jejím bezprostředním předmětem. Zjevení nemůže však být ani konečným cílem theologického poznání, neboť ve své kontingenci je nerozlučně spjato s časem a se situací, a za druhé protože nemá vlastní ontické existence. Pakliže theologie ze zjevení vychází, může tak činit pouze fakticky (kontingentně) a nikoli methodicky; tedy nikoli jakožto theologie. (17.9.60 konec.) (8 56.-58. je přepisem práce, označené "Theologie a filosofie, přepravná studie č.2", ze září 1950.)
====================
Scan0671.jpg
====================
O Philosophia christiana Část 1. 1959-60 41 59. V létě jsem na poradě s Balabánem a Šimsou uvedl své pojetí "nové orientace"; jedním z bodů, které byly s naprostým souhlasem přijaty a které se staly součástí autointerpretace této nové orientace, je postižení souručenství mladých kazatelů ze sborů, t.j. z terénu, a laiků, ktří stojí v předních liniích současného myšlenkového zápasu. Uvedu několik dokladů: a) "Potřebnost nové theologické orientace vyrůstá ze sborové problematiky. Proto se pokusů o nové vystižení naší víry zúčastňují právě kazatelé ze sborů a laici, stojící v první řadě dnešního myšlenkového zápasu." (J.Š. 8.10.1959 na pastorálce v Hradci Králové: "O autoritu Písma a božství Kristovo" str.l.) b) "Tak jsem se pokusil naznačit, co vede širokou neuzavřenou skupinu kazatelů a laiků k úsilí, ježbse nazývá novou orientací k spolupráci na novém vystižení protestantských principů..." (tamtéž, str.2) c) "Mnozí bratří tolerují nízkou úroveň pojetí Kristova života s ohledem na slabé u víře. Příliš opatrnická ohleduplnost k církevnickým kruhům a jejich navyklým představám a citovým potřebám však nešetrně pomíjí ty bratry a sestry, kteří stojí dnes v první linii myšlenkového zápasu víry a jsou často ve skutečné nouzi. Na ně je nutno se orientovat i theologickou interpretací a čekat od nich i theoretickou pomoc při hledání nového vyjádření skutečností víry, ověřeného vyznavačským postojem. (J.Š. 12.8.59, "Několik the sí o inkarnaci pro diskusi", these č.7.) Pokus o "Úvod do křesťanské filosofie" je míněn především jako podklad pro společné hledání jádra křesťanské zvěsti a pro diskusi o nejvhodnějším způsobu vyjádření tohoto jádra moderním způsobem, způsobem přiměřeným myšlení i životnímu stylu moderního člověka. Současně má však charakter ekumenický: má být výzvou k rozhovoru mezi členy různých křesťanských církví v otázkách, kde se právě nejsnáze mohou sejít a vzájemně si naslouchat. (15.11.59) 60.
Scan0671.jpg
====================
O Philosophia christiana Část 1. 1959-60 41 59. V létě jsem na poradě s Balabánem a Šimsou uvedl své pojetí "nové orientace"; jedním z bodů, které byly s naprostým souhlasem přijaty a které se staly součástí autointerpretace této nové orientace, je postižení souručenství mladých kazatelů ze sborů, t.j. z terénu, a laiků, ktří stojí v předních liniích současného myšlenkového zápasu. Uvedu několik dokladů: a) "Potřebnost nové theologické orientace vyrůstá ze sborové problematiky. Proto se pokusů o nové vystižení naší víry zúčastňují právě kazatelé ze sborů a laici, stojící v první řadě dnešního myšlenkového zápasu." (J.Š. 8.10.1959 na pastorálce v Hradci Králové: "O autoritu Písma a božství Kristovo" str.l.) b) "Tak jsem se pokusil naznačit, co vede širokou neuzavřenou skupinu kazatelů a laiků k úsilí, ježbse nazývá novou orientací k spolupráci na novém vystižení protestantských principů..." (tamtéž, str.2) c) "Mnozí bratří tolerují nízkou úroveň pojetí Kristova života s ohledem na slabé u víře. Příliš opatrnická ohleduplnost k církevnickým kruhům a jejich navyklým představám a citovým potřebám však nešetrně pomíjí ty bratry a sestry, kteří stojí dnes v první linii myšlenkového zápasu víry a jsou často ve skutečné nouzi. Na ně je nutno se orientovat i theologickou interpretací a čekat od nich i theoretickou pomoc při hledání nového vyjádření skutečností víry, ověřeného vyznavačským postojem. (J.Š. 12.8.59, "Několik the sí o inkarnaci pro diskusi", these č.7.) Pokus o "Úvod do křesťanské filosofie" je míněn především jako podklad pro společné hledání jádra křesťanské zvěsti a pro diskusi o nejvhodnějším způsobu vyjádření tohoto jádra moderním způsobem, způsobem přiměřeným myšlení i životnímu stylu moderního člověka. Současně má však charakter ekumenický: má být výzvou k rozhovoru mezi členy různých křesťanských církví v otázkách, kde se právě nejsnáze mohou sejít a vzájemně si naslouchat. (15.11.59) 60.
====================
Scan0672.jpg
====================
Philosophia christiana Část 1. 1959-60 42 60. (13.9.1950 nedokončeno - první strana zamýšleného Mlatu č.13) CO JE THEOLOGIE ? Je přinejmenším hodno podivu, že pro dnešní thema jsem byl vyvolen já. Theologie není jenom jednou z věd, jedním z nespočetných oborů lidské duchovní práce, ale její these jsou nebo alespoň chtějí být suverénní: theologie si dělá nárok na celého člověka, na všechnu jeho činnost a tedy i na jeho poznání, ano, theologie vznáší přímo absolutní (nárok) na celý svět i když to není její vlastní nárok, nýbrž nárok Hospodina, Pána nebes i země, v jehož službách theologie stojí anebo se alespoň domnívá stát. A právě pro tuto zvláštní posici theologie mezi veškerými obory lidského poznání, ano přesně nade vším lidským poznáním, nelze z nejpodstatnějších důvodů mluvit objektivně a nezaujatě o tom, co the ologie jest, jaký je její předmět a které jsou její methody. Ano, v jistém smyslu není možno vystihnout pravou podstatu theologie a ne být theologem, protože není možno konstatovat, že vznáší na člověka absolutní nárok a zároveň tento nárok neuznat. Ale ovšem: jak já, celou svou životní posicí a vyznáním filosof, mohu mluvit s posic theologických? Toho nelze. A mám-li své podstatné a hluboké důvody k tomu, proč jsem filosofem, musejí mi tyto důvody vystačit obráceně také jako obrana proti theologii a jejímu nároku na svrchovanost. Mohu-li říci, proč jsem a tedy proč musím býti filosofem, mohu a musím říci, proč nejsem a nechci býti theologem. Když jste mi ukládali vypracování odpovědi na otázku, co je theologie, museli jste se připravit na to, že budu odpovídat já sám za sebe, že nebudu opakovat žádné cizí the se, a že tedy budu ukazovat, proč sám theologem nejeem a proč vladařství theologie nad lidským poznáním a zvláště nad svou milou filosofií neuznávám a neuznám. A prohlašuji předem: at si chce o mém dnešním referátu myslet kdokoli z vás cokoli považuje za správné, o jednom ne buďte na pochybách, totiž o tom, že pro mne je problém theologie právě tak jako problém filosofie otázkou na život a na smrt (přesně tak, jak to říká Hromádka), kterou nevyřeší nikdo jinak a jinde, než před vlastním svědomím a před trůnem Nejvyššího.
Scan0672.jpg
====================
Philosophia christiana Část 1. 1959-60 42 60. (13.9.1950 nedokončeno - první strana zamýšleného Mlatu č.13) CO JE THEOLOGIE ? Je přinejmenším hodno podivu, že pro dnešní thema jsem byl vyvolen já. Theologie není jenom jednou z věd, jedním z nespočetných oborů lidské duchovní práce, ale její these jsou nebo alespoň chtějí být suverénní: theologie si dělá nárok na celého člověka, na všechnu jeho činnost a tedy i na jeho poznání, ano, theologie vznáší přímo absolutní (nárok) na celý svět i když to není její vlastní nárok, nýbrž nárok Hospodina, Pána nebes i země, v jehož službách theologie stojí anebo se alespoň domnívá stát. A právě pro tuto zvláštní posici theologie mezi veškerými obory lidského poznání, ano přesně nade vším lidským poznáním, nelze z nejpodstatnějších důvodů mluvit objektivně a nezaujatě o tom, co the ologie jest, jaký je její předmět a které jsou její methody. Ano, v jistém smyslu není možno vystihnout pravou podstatu theologie a ne být theologem, protože není možno konstatovat, že vznáší na člověka absolutní nárok a zároveň tento nárok neuznat. Ale ovšem: jak já, celou svou životní posicí a vyznáním filosof, mohu mluvit s posic theologických? Toho nelze. A mám-li své podstatné a hluboké důvody k tomu, proč jsem filosofem, musejí mi tyto důvody vystačit obráceně také jako obrana proti theologii a jejímu nároku na svrchovanost. Mohu-li říci, proč jsem a tedy proč musím býti filosofem, mohu a musím říci, proč nejsem a nechci býti theologem. Když jste mi ukládali vypracování odpovědi na otázku, co je theologie, museli jste se připravit na to, že budu odpovídat já sám za sebe, že nebudu opakovat žádné cizí the se, a že tedy budu ukazovat, proč sám theologem nejeem a proč vladařství theologie nad lidským poznáním a zvláště nad svou milou filosofií neuznávám a neuznám. A prohlašuji předem: at si chce o mém dnešním referátu myslet kdokoli z vás cokoli považuje za správné, o jednom ne buďte na pochybách, totiž o tom, že pro mne je problém theologie právě tak jako problém filosofie otázkou na život a na smrt (přesně tak, jak to říká Hromádka), kterou nevyřeší nikdo jinak a jinde, než před vlastním svědomím a před trůnem Nejvyššího.
====================
Scan0673.jpg
====================
43 (Předem také upozorňuje na to, že naprosto ne budu jednoduchý a že vůbec nehodlám být nějak zvlášť srozumitelný. Jaká otázka, taková odpověď. Přežvykování stačí lenivým duchům; ne budu přežvykovat. ) Philosophia christiana Část 1. 1959-60 I. Pravda a zjevení. Lidé odnedávna žili a žijí ve světě, naplněném atmosférou nenaplněnosti, neukončenosti, nedefinitivnosti, a tím i nejednoduchosti a provisoria. Odedávna jsou lidé vždy znovu (nakloněni) vyhlížet k něčemu, co tento svět uzavře, zacelí, dokončí, naplní. Prokazatelně k největším hloubkám bylo toto vědomí přivedeno tam, kde řešení a naplnění se čekalo jako rozsouzení. Rozsouzením měla být uvedena jednota v roztříštěnost, řád tam, kde dosud panoval chaos, světlo do temností. Rozsouzení mělo najít pravost mezi nahodilostí, skutečnost mezi zdáním, pevnost a trvalost za proměnlivostí a změnou, plnost za konečností. A rozsouzení se událo tam, kde se mlhy rozestoupily před paprskem světla, kdy byla roztržena těžká opona zmatků a kdy se čekajícím věrným otevřela skutečnost, bez níž život lidský nemá ceny a bez níž by nebylo země ani slunce, nýbrž kterou stojí svět. Toto Bozsouzení nese v dějinách lidstva za posledních asi třicet hem století dvě jména: jednak je to jméno pravdy, jednak jméno zjeve- (nedokončeno; poslední, řádka stránky, další stránka nezačata; místo toho začato znovu jinak: viz skutečný Mlat č.13 z 23. září 1950; datum tohoto nedokonččéného textu: 13.9.1950). 61. (reférát ve vinohr. Sdružení 19.9.50; zápis v Mlatu č.13 z 23. září 1950) Co je theologie ? Úvod. Pro mne je to to thema nesnadnější než pro mnohé z vás. Ovšem nelze čekat, že budu jen opakovat cizí these. A co mohu říci svého? Přistihl jsem se, že v podstatě nevím, co je theologie. Nezbývá než vylíčit alespoň, jak já ji vidím. Ale tu přichází druhá těžkost. Nejsem theolog; je možno vylíčit theologii jaśksi zvenčí, nezaujatě? Není mé pojetí theologie dáno už tím, že jsem filo(neporracuje)
Scan0673.jpg
====================
43 (Předem také upozorňuje na to, že naprosto ne budu jednoduchý a že vůbec nehodlám být nějak zvlášť srozumitelný. Jaká otázka, taková odpověď. Přežvykování stačí lenivým duchům; ne budu přežvykovat. ) Philosophia christiana Část 1. 1959-60 I. Pravda a zjevení. Lidé odnedávna žili a žijí ve světě, naplněném atmosférou nenaplněnosti, neukončenosti, nedefinitivnosti, a tím i nejednoduchosti a provisoria. Odedávna jsou lidé vždy znovu (nakloněni) vyhlížet k něčemu, co tento svět uzavře, zacelí, dokončí, naplní. Prokazatelně k největším hloubkám bylo toto vědomí přivedeno tam, kde řešení a naplnění se čekalo jako rozsouzení. Rozsouzením měla být uvedena jednota v roztříštěnost, řád tam, kde dosud panoval chaos, světlo do temností. Rozsouzení mělo najít pravost mezi nahodilostí, skutečnost mezi zdáním, pevnost a trvalost za proměnlivostí a změnou, plnost za konečností. A rozsouzení se událo tam, kde se mlhy rozestoupily před paprskem světla, kdy byla roztržena těžká opona zmatků a kdy se čekajícím věrným otevřela skutečnost, bez níž život lidský nemá ceny a bez níž by nebylo země ani slunce, nýbrž kterou stojí svět. Toto Bozsouzení nese v dějinách lidstva za posledních asi třicet hem století dvě jména: jednak je to jméno pravdy, jednak jméno zjeve- (nedokončeno; poslední, řádka stránky, další stránka nezačata; místo toho začato znovu jinak: viz skutečný Mlat č.13 z 23. září 1950; datum tohoto nedokonččéného textu: 13.9.1950). 61. (reférát ve vinohr. Sdružení 19.9.50; zápis v Mlatu č.13 z 23. září 1950) Co je theologie ? Úvod. Pro mne je to to thema nesnadnější než pro mnohé z vás. Ovšem nelze čekat, že budu jen opakovat cizí these. A co mohu říci svého? Přistihl jsem se, že v podstatě nevím, co je theologie. Nezbývá než vylíčit alespoň, jak já ji vidím. Ale tu přichází druhá těžkost. Nejsem theolog; je možno vylíčit theologii jaśksi zvenčí, nezaujatě? Není mé pojetí theologie dáno už tím, že jsem filo(neporracuje)
====================
ScanImage130.jpg
====================
00-01 Fokus o uvedení do filosofického myšlení, které by bylo možno označit jako křesťanské, by jistě nebyl ničím zvláštním a zdaleka ne novým, nebýt několika zvláštních okolností, za nichž je podniká a které mi dodávají výraznosti a tím i odlišnosti od celé řady pokusů podobných. Uvedme hlavní z nich. Fředevším je tento pokus míněn jako příspěvek k theoretickómu mmá vyjasnění perspektiv a úkolů t.zv. nové orientace theologické; nelse si představit, jak by se právě moderní theologická orientace mohla obejít bez nějakého filosofického spojenectví. Předložený pokus je přihláškou a nabídkou takového spojenectví. Co tu je vlastně nabízeno? Je to především spojenectví laické Ale toto laické spojenectví má své důležité specifikum: je to spojenectví v práci především theoretické. Má ovšem své konkretní příčiny jak v minulosti, tak v současnosti ta okolnost, že - jak to bylo už několikrát uvedeno - pokusů o novou orientaci se zúčastímjí vedle kazatelů z terénu také "laici, stojící v první řađể dnešního myšlenkového zápasu", nebo jinde, "kteří stojí dnes v první linii myšlenkového zápas víry" (formulace JS). Je však na místě právě tímto způsobem orientovaný přístup k laickým spolupracovníkin, od nichž se očekává účast na pokusech "o nové vyjáňaná stižení naší víry", "spolupráce na novém vystižení protestantnských principů", "theoretická pomoc při hledání nového vyjádření skutečností víry" ? lyslím, že jde o něco jiného, že jde každopádně o víc. Až dosud by šlo v podstatě o pomoc vytrénovaných, přesně myslících mozků (třebas vědeckých a filosofických) na úkolech, které by byly vytyčovány theology; šlo by tedy o spolupráci za hegemonie theologů. Myslím však, že to není ta pravá perspektiva; důvodů je celá řada. Nejde jen o to, že by se v takové funkei necítil filosof dobře; to padá na váhu skutečně až na posledním místě. Výzhan theoretické spolupráce se strany laiků myšlenkové trénovaných přesahuje hledisko pouze technické. Laikové čelí dnes více než kdykoli předtím moderní situaci, v níž žije dnešní člověk, čelí jí bezprostředně, tváří v tvár, mik oné přední linii podstatně blíže než theologové. Jejich práce musi
ScanImage130.jpg
====================
00-01 Fokus o uvedení do filosofického myšlení, které by bylo možno označit jako křesťanské, by jistě nebyl ničím zvláštním a zdaleka ne novým, nebýt několika zvláštních okolností, za nichž je podniká a které mi dodávají výraznosti a tím i odlišnosti od celé řady pokusů podobných. Uvedme hlavní z nich. Fředevším je tento pokus míněn jako příspěvek k theoretickómu mmá vyjasnění perspektiv a úkolů t.zv. nové orientace theologické; nelse si představit, jak by se právě moderní theologická orientace mohla obejít bez nějakého filosofického spojenectví. Předložený pokus je přihláškou a nabídkou takového spojenectví. Co tu je vlastně nabízeno? Je to především spojenectví laické Ale toto laické spojenectví má své důležité specifikum: je to spojenectví v práci především theoretické. Má ovšem své konkretní příčiny jak v minulosti, tak v současnosti ta okolnost, že - jak to bylo už několikrát uvedeno - pokusů o novou orientaci se zúčastímjí vedle kazatelů z terénu také "laici, stojící v první řađể dnešního myšlenkového zápasu", nebo jinde, "kteří stojí dnes v první linii myšlenkového zápas víry" (formulace JS). Je však na místě právě tímto způsobem orientovaný přístup k laickým spolupracovníkin, od nichž se očekává účast na pokusech "o nové vyjáňaná stižení naší víry", "spolupráce na novém vystižení protestantnských principů", "theoretická pomoc při hledání nového vyjádření skutečností víry" ? lyslím, že jde o něco jiného, že jde každopádně o víc. Až dosud by šlo v podstatě o pomoc vytrénovaných, přesně myslících mozků (třebas vědeckých a filosofických) na úkolech, které by byly vytyčovány theology; šlo by tedy o spolupráci za hegemonie theologů. Myslím však, že to není ta pravá perspektiva; důvodů je celá řada. Nejde jen o to, že by se v takové funkei necítil filosof dobře; to padá na váhu skutečně až na posledním místě. Výzhan theoretické spolupráce se strany laiků myšlenkové trénovaných přesahuje hledisko pouze technické. Laikové čelí dnes více než kdykoli předtím moderní situaci, v níž žije dnešní člověk, čelí jí bezprostředně, tváří v tvár, mik oné přední linii podstatně blíže než theologové. Jejich práce musi
====================
ScanImage131.jpg
====================
00-01 / 2 musí dojít vlastního theoretického výrazu, jejich ideové uvědomění nesmí být od samého počátku theologisováno, má-li se opravdu plně rozvinout. (To je ovšem jen jedna stránka problému daleko základnějšího; je to v pozadí otázka organisovanosti laického elementu vibec a laiki-theoretiků zvláště, která dává teprve uvedenému aspektu pravou závažnost.) 00-02 Mžeme tedy zúžit a upřesnit: je nabízeno spojenectví filosofické. Tim je dáno, že vlastní program filosofického spojence se nemůže vyčerpávat pokusy o nové vystižení viry, o nové vyjádření skutečnosti víry (zvláště pokud jame se ještě nedorozuměli o obsahu pojmu "vira"), tim méně pak spoluprací na novém vystižení protestantských principů. Já aún ovšem na sobě nesu všechny znaky té skutečnosti, Ee jsem hluboko zakořenil v protestanátské tradici; programově mi však nejde - a vposledu nikomu z nás nemůže a nesmí jit-o z protestantství, nýbrž daleko spíše o křesťanství. (V poslední perspektivě - filosoficky vyjádřeno - může jít jen o pravdu a o pravý život, takže dokonce i otázka samotné křesťanskosti stojí až na druhém místě.) Tím se dostává výrazu další okolnosti, významné pro charakter předloženého pokusu: je zaměřen nejen jako příspěvek určený pro novou theologickou orientaci, nýbrž současně ekumenicky. Právě v určitém odstupu od tradičního dogmatického břemene ei filosofický příspěvek otevírá cestu k ekumenické šíři; takto přímo formulujeme svůj program. Je tedy vidět že prostřednictvín filosofického spojenectví je nabízeno v perspektivě daleko širší spojenectví ekumenické. Z obojího je třeba uzavřít toto: je nutno počítat s tím, že nedojde a nemůže dojít k nějakému splynutí nové orientace theologické a - si licet parvissima componere parvis - filosofické; nová filosofická orientace bude spíše platformou krystalisace prvních počátků laické ekumenické spolupráce. (Nemluvím jen o tomto jednotlivém případě, který ovšem může skončit ve slepé uličce nebo se jinak rozložit; je to odhad obecnější.) Kromě toho i křesťanská filosofie žije a bude žít svým vlastním životem filosofickým. Nabízené spojenectví je tedy podstatně dvojího druhu:
ScanImage131.jpg
====================
00-01 / 2 musí dojít vlastního theoretického výrazu, jejich ideové uvědomění nesmí být od samého počátku theologisováno, má-li se opravdu plně rozvinout. (To je ovšem jen jedna stránka problému daleko základnějšího; je to v pozadí otázka organisovanosti laického elementu vibec a laiki-theoretiků zvláště, která dává teprve uvedenému aspektu pravou závažnost.) 00-02 Mžeme tedy zúžit a upřesnit: je nabízeno spojenectví filosofické. Tim je dáno, že vlastní program filosofického spojence se nemůže vyčerpávat pokusy o nové vystižení viry, o nové vyjádření skutečnosti víry (zvláště pokud jame se ještě nedorozuměli o obsahu pojmu "vira"), tim méně pak spoluprací na novém vystižení protestantských principů. Já aún ovšem na sobě nesu všechny znaky té skutečnosti, Ee jsem hluboko zakořenil v protestanátské tradici; programově mi však nejde - a vposledu nikomu z nás nemůže a nesmí jit-o z protestantství, nýbrž daleko spíše o křesťanství. (V poslední perspektivě - filosoficky vyjádřeno - může jít jen o pravdu a o pravý život, takže dokonce i otázka samotné křesťanskosti stojí až na druhém místě.) Tím se dostává výrazu další okolnosti, významné pro charakter předloženého pokusu: je zaměřen nejen jako příspěvek určený pro novou theologickou orientaci, nýbrž současně ekumenicky. Právě v určitém odstupu od tradičního dogmatického břemene ei filosofický příspěvek otevírá cestu k ekumenické šíři; takto přímo formulujeme svůj program. Je tedy vidět že prostřednictvín filosofického spojenectví je nabízeno v perspektivě daleko širší spojenectví ekumenické. Z obojího je třeba uzavřít toto: je nutno počítat s tím, že nedojde a nemůže dojít k nějakému splynutí nové orientace theologické a - si licet parvissima componere parvis - filosofické; nová filosofická orientace bude spíše platformou krystalisace prvních počátků laické ekumenické spolupráce. (Nemluvím jen o tomto jednotlivém případě, který ovšem může skončit ve slepé uličce nebo se jinak rozložit; je to odhad obecnější.) Kromě toho i křesťanská filosofie žije a bude žít svým vlastním životem filosofickým. Nabízené spojenectví je tedy podstatně dvojího druhu:
====================
ScanImage132.jpg
====================
00-02 / 03 je to především spojenectví otevřeného rozhovoru a hlavně spojenectví v uskutečňování společného programu. Vše ostatní jsou jen důsledky toho dvojího anebo drobné přátelské služby. 00-03 Chtěl bych se zmínit nakonec o tom, kde jsem se učil, aby bylo jasno, nač navazují a a čín především polemisuji. Filosofii jsem se učil především u Rádla, na fakultě pak u Kozáka; z theologa na mme měl největší vliv Hromádka. U Bartha jsem se proti lecčemus vzpíral, v leočena z něho vycházím, ale neučil jsem se u něho. Poznal jsem mimořádnou významnost probléma pravay pro onu českou tradici filosofickou, která v novější době našla svého interpreta v Masarykovi a ve jmenovaných třech myslitelích, k nimž se ustavičně vracím. Vyvodil jsem některé závěry, které jsem u svých učitelů přímo nenalezl a přiblížil jsem se k některým filosofim cizin, nalézaje v nich oporu i další inspiraci. Nicméně má za to, že se ve směru svého myšlení nedostávám stranou oné filosofické tradice domácí, která pro mne tolik znamenala. Také bych chtěl vyjádřit předem svou vděčnost za každou připomínku, za každý projev souhlasu či nesouhlasu, krátce za každou pomoc při další práci.
ScanImage132.jpg
====================
00-02 / 03 je to především spojenectví otevřeného rozhovoru a hlavně spojenectví v uskutečňování společného programu. Vše ostatní jsou jen důsledky toho dvojího anebo drobné přátelské služby. 00-03 Chtěl bych se zmínit nakonec o tom, kde jsem se učil, aby bylo jasno, nač navazují a a čín především polemisuji. Filosofii jsem se učil především u Rádla, na fakultě pak u Kozáka; z theologa na mme měl největší vliv Hromádka. U Bartha jsem se proti lecčemus vzpíral, v leočena z něho vycházím, ale neučil jsem se u něho. Poznal jsem mimořádnou významnost probléma pravay pro onu českou tradici filosofickou, která v novější době našla svého interpreta v Masarykovi a ve jmenovaných třech myslitelích, k nimž se ustavičně vracím. Vyvodil jsem některé závěry, které jsem u svých učitelů přímo nenalezl a přiblížil jsem se k některým filosofim cizin, nalézaje v nich oporu i další inspiraci. Nicméně má za to, že se ve směru svého myšlení nedostávám stranou oné filosofické tradice domácí, která pro mne tolik znamenala. Také bych chtěl vyjádřit předem svou vděčnost za každou připomínku, za každý projev souhlasu či nesouhlasu, krátce za každou pomoc při další práci.
====================
ScanImage133.jpg
====================
01-01 Našim oflem není uvažovat o problému křesťanské filosofie", i když ovšem budene nuceni tu a tam polemisovat s názorem, že taková filosofie není možná. Předpoklad možnosti takové filozofie je současně předpokladem předložené práce; a jako se pokusíme svou práci dokončit, završit, dojít stanoveného oile, tak si troufáne vedle drobných námi tek a argumentů v príběhu práce dokázat možnost křesťanské filosofie tím, že do ní čtenáře uvedene. Nelze uvést do něčeho, co možné není a co tedy neexistuje. Proto mluvíme o úvodu, o uvedení. Jestliže však je řeč o uvedení, pak ovšem nelze než uvádět někam, kde čtenář ještě není; vždyt by bylo holým nesmyslem chtít uvést kohokoli někam, kde je už před uváděním. A na tomto místě je třeba důrazně vyslovit závažnou the si: úvod do křesťanské filosofie není ani úvodem křestana do filosofie, ani úvodem filosofa do křesťanství. Učebnice křesťanství pro filosofy je právě tak holým bláznovstvím jako učebnice filosofie pro křestany. Co však zbývá, jestliže odmítneme obě tyto možnosti ? A co to vlastně všechno znamená, když odmítáme tyto možnosti ? 01-02 Uvedeným odmítnutím míříme na jedné straně proti některým historickým pokusta, které si postavilý úkol bud tak, že na základě tzv. přirozeného myšlení dospěly do předsíně theologie, anebo naopak viděly jedinou možnost uskutečnění křestanské filosofie v tom, že celý filosofický systém byl by zbudován na křesťanských principech, na principech viry. Na prvním místě tedy zdürazníme, že křesťanství, křesťanská zvěst nemůže být zdrojem, počátkem filosofie. Nemůže se stát výchozím bodem, výchozí filosofickou" posief, neboť taková výchozí posice by byla eo ipso nefilosofická, mimo filosofická, snad i protifilosofická. Ve svém výkladu nemůže a nesmíme proto začínat základními křesťanskými kategoriemi, pojmy a na jejich základě přistoupit k filosofické práci; nemůžeme filosoficky zpracovávat nefilosofické pojmy a kategorie. Ale musíme se vlastně vyjádřit přiléhavěji; vždy víme, že čistě nefilosofické pojmy a katego-
ScanImage133.jpg
====================
01-01 Našim oflem není uvažovat o problému křesťanské filosofie", i když ovšem budene nuceni tu a tam polemisovat s názorem, že taková filosofie není možná. Předpoklad možnosti takové filozofie je současně předpokladem předložené práce; a jako se pokusíme svou práci dokončit, završit, dojít stanoveného oile, tak si troufáne vedle drobných námi tek a argumentů v príběhu práce dokázat možnost křesťanské filosofie tím, že do ní čtenáře uvedene. Nelze uvést do něčeho, co možné není a co tedy neexistuje. Proto mluvíme o úvodu, o uvedení. Jestliže však je řeč o uvedení, pak ovšem nelze než uvádět někam, kde čtenář ještě není; vždyt by bylo holým nesmyslem chtít uvést kohokoli někam, kde je už před uváděním. A na tomto místě je třeba důrazně vyslovit závažnou the si: úvod do křesťanské filosofie není ani úvodem křestana do filosofie, ani úvodem filosofa do křesťanství. Učebnice křesťanství pro filosofy je právě tak holým bláznovstvím jako učebnice filosofie pro křestany. Co však zbývá, jestliže odmítneme obě tyto možnosti ? A co to vlastně všechno znamená, když odmítáme tyto možnosti ? 01-02 Uvedeným odmítnutím míříme na jedné straně proti některým historickým pokusta, které si postavilý úkol bud tak, že na základě tzv. přirozeného myšlení dospěly do předsíně theologie, anebo naopak viděly jedinou možnost uskutečnění křestanské filosofie v tom, že celý filosofický systém byl by zbudován na křesťanských principech, na principech viry. Na prvním místě tedy zdürazníme, že křesťanství, křesťanská zvěst nemůže být zdrojem, počátkem filosofie. Nemůže se stát výchozím bodem, výchozí filosofickou" posief, neboť taková výchozí posice by byla eo ipso nefilosofická, mimo filosofická, snad i protifilosofická. Ve svém výkladu nemůže a nesmíme proto začínat základními křesťanskými kategoriemi, pojmy a na jejich základě přistoupit k filosofické práci; nemůžeme filosoficky zpracovávat nefilosofické pojmy a kategorie. Ale musíme se vlastně vyjádřit přiléhavěji; vždy víme, že čistě nefilosofické pojmy a katego-
====================
ScanImage134.jpg
====================
01-01 / 02 rie ve skutečnosti neexistují. Kdybychom tedy začínali t.zv. z6kladními křestanskými kategoriemi, přejímali bychom tím de facto výsledky nějaké filosofie, která je formovala a spracovala již aříve, a to bez možnosti kontroly. Žádná sebe "křestanštější" kategorie není původně křestanská, nemá své definitivní místo v křesťanské zvěsti. Ba v prabohu této práce budeme mít mnohokrát příležitost si ověřit, že tradiční tzv. křesťanské kategorie dlouhá staletí stály ve velkém napětí o vlastním kérygmatem a že se väily jen proto, že nebylo lepších, přiléhavějších, přiměřenějších. Z toho důvodu se nemažeme domnívat, že bychom dosáhli křestanské filosofie tím, že bychom navazovali na filosofické prvky, kterých bylo už jednou k interpretaci kérygmatu použito a které jsou v počátcích případně obsaženy už v Piemu. 01-02 Druhá cesta je stejně neschůdná. Především neexistuje nie takového jako "přirozené myšlení"; neexistují přirozené předpoklady filosofie, z nichž by bylo možno nějak vyjít za předpokladu jejich universální platnosti a pak bud dokazovat některé křestanské these nebo alespoň dojít až na pokraj křesťanské theologie a víry. Jaké je vůbec kriterium přirozenosti? Máme za to, že na filosofii, na filosofickém myšlení a vposledu na myšlení vůbec není nic přirozeného. Rozmanité myšlenkové struktury, argumenty a filosofické učení se 11ší svou správností či nesprávností, nikoli evou přirozeností či nepřirozeností. Chyba tohoto druhého pokusu však spočívá také v neporozumění podstatě filosofie. Předpokládá se totiž, že podstatou filosofie je pojmová a myšlenková konstrukce; a tak se považuje za možné, aby t.zv. křesťanská filosofie konstruovala ne-li přímo některé partie křesťanského učení, tedy alespoň celou podezdívku, na níž potom kérygma může spočívat, z níž může vlastní myšlenková stavba křesťanství vyrůstat. Ale filosofie má zcela jiný charakter. Konstrukce jsou jenom okrajovou filosofickou methodou; podstata filosofického myšlení spočívá v tom, že promyšlenou stavbou celého svého myšlenkového aparátu usiluje postihnout něco, co samo jediné může dát každému filosofickém pokusu cenu
ScanImage134.jpg
====================
01-01 / 02 rie ve skutečnosti neexistují. Kdybychom tedy začínali t.zv. z6kladními křestanskými kategoriemi, přejímali bychom tím de facto výsledky nějaké filosofie, která je formovala a spracovala již aříve, a to bez možnosti kontroly. Žádná sebe "křestanštější" kategorie není původně křestanská, nemá své definitivní místo v křesťanské zvěsti. Ba v prabohu této práce budeme mít mnohokrát příležitost si ověřit, že tradiční tzv. křesťanské kategorie dlouhá staletí stály ve velkém napětí o vlastním kérygmatem a že se väily jen proto, že nebylo lepších, přiléhavějších, přiměřenějších. Z toho důvodu se nemažeme domnívat, že bychom dosáhli křestanské filosofie tím, že bychom navazovali na filosofické prvky, kterých bylo už jednou k interpretaci kérygmatu použito a které jsou v počátcích případně obsaženy už v Piemu. 01-02 Druhá cesta je stejně neschůdná. Především neexistuje nie takového jako "přirozené myšlení"; neexistují přirozené předpoklady filosofie, z nichž by bylo možno nějak vyjít za předpokladu jejich universální platnosti a pak bud dokazovat některé křestanské these nebo alespoň dojít až na pokraj křesťanské theologie a víry. Jaké je vůbec kriterium přirozenosti? Máme za to, že na filosofii, na filosofickém myšlení a vposledu na myšlení vůbec není nic přirozeného. Rozmanité myšlenkové struktury, argumenty a filosofické učení se 11ší svou správností či nesprávností, nikoli evou přirozeností či nepřirozeností. Chyba tohoto druhého pokusu však spočívá také v neporozumění podstatě filosofie. Předpokládá se totiž, že podstatou filosofie je pojmová a myšlenková konstrukce; a tak se považuje za možné, aby t.zv. křesťanská filosofie konstruovala ne-li přímo některé partie křesťanského učení, tedy alespoň celou podezdívku, na níž potom kérygma může spočívat, z níž může vlastní myšlenková stavba křesťanství vyrůstat. Ale filosofie má zcela jiný charakter. Konstrukce jsou jenom okrajovou filosofickou methodou; podstata filosofického myšlení spočívá v tom, že promyšlenou stavbou celého svého myšlenkového aparátu usiluje postihnout něco, co samo jediné může dát každému filosofickém pokusu cenu
====================
ScanImage135.jpg
====================
01-02 / 03 a smysl. Ne tedy konstruovat, vytvářet, formovat, ale postihnout, pojmout, pochopit, porozumět, zmocnit se a sloužit - to je cílem i podstatou filosofie. 01-03 Nicméně začátek křesťanské filosofie už musí být filosofický; křesťanská filosofie už musí začínat jako filosofie. To není samo o sobě nie zvláštního: at už budeme vycházat odkudkoli, at budeme mluvit o čemkoli, jame ponořeni ve filosofii, plaveme v ní, orientujeme se v ní, razíme si jí (jejím prostředkem) cestu. Necht nás neznervosňuje, že nemůžeme vysledovat hranici, přes kterou a pokrošivše, teprve vstupujeme do filosofického království. Nejde však o takovouto neuvědomělou, nekontrolovanou filosofičnost, která se lepí modernímu člověku na paty podobně jako člověku starších společností se na paty lepila religiosita, my thus, pověrečnost atd. Máme na mysli spíše to, že je třeba mít pohotově důkladné, na kořen věci pronikající, kvalitní filosofické myšlení - hned od samého počátku. Zdrazňujeme tím okolnost, že křesťanská filosofie nemůže a nesmí být nějakou Popelkou ve filosofickém světě, že to musí být mohutné, pronikavé myšlení, které je nejen vnitřně schopné čelit jiným, cizín interpretacím, ale které je schopno pronikat tinto cizím myšlením, vnikat do cizích filosofických systémů a jako enzym je vnitřně rozkládat, prosazovat se ve avé argumentaci atd. To však není možné jinak, než že tato křesťanská filosofie bude dnešní, moderní, aktuální, že musí umět filosoficky navázat na všechno filosoficky cenné a živé v moderním světě, ba že bude umět navázat i na ty prvky moderního ivota, které současná filosofie dosud plně nezvážila a pro sebe neuplatnila. Každopádně tedy začátky "křesťanské filosofie jsou a musejí být filosofické. 01-04 Je však jistě na místě, abychom se zeptali, co je na takové filosofii křesťanského; proč vůbec mluvine, proč chceme mluvit o "křesťanské" filosofii ? Tu je třeba přiznat: taková filosofie nemaže být filosoficky definována, protože samo křesťanství nemůže být filosoficky definováno. To je düležitá okolnost; rozdí-
ScanImage135.jpg
====================
01-02 / 03 a smysl. Ne tedy konstruovat, vytvářet, formovat, ale postihnout, pojmout, pochopit, porozumět, zmocnit se a sloužit - to je cílem i podstatou filosofie. 01-03 Nicméně začátek křesťanské filosofie už musí být filosofický; křesťanská filosofie už musí začínat jako filosofie. To není samo o sobě nie zvláštního: at už budeme vycházat odkudkoli, at budeme mluvit o čemkoli, jame ponořeni ve filosofii, plaveme v ní, orientujeme se v ní, razíme si jí (jejím prostředkem) cestu. Necht nás neznervosňuje, že nemůžeme vysledovat hranici, přes kterou a pokrošivše, teprve vstupujeme do filosofického království. Nejde však o takovouto neuvědomělou, nekontrolovanou filosofičnost, která se lepí modernímu člověku na paty podobně jako člověku starších společností se na paty lepila religiosita, my thus, pověrečnost atd. Máme na mysli spíše to, že je třeba mít pohotově důkladné, na kořen věci pronikající, kvalitní filosofické myšlení - hned od samého počátku. Zdrazňujeme tím okolnost, že křesťanská filosofie nemůže a nesmí být nějakou Popelkou ve filosofickém světě, že to musí být mohutné, pronikavé myšlení, které je nejen vnitřně schopné čelit jiným, cizín interpretacím, ale které je schopno pronikat tinto cizím myšlením, vnikat do cizích filosofických systémů a jako enzym je vnitřně rozkládat, prosazovat se ve avé argumentaci atd. To však není možné jinak, než že tato křesťanská filosofie bude dnešní, moderní, aktuální, že musí umět filosoficky navázat na všechno filosoficky cenné a živé v moderním světě, ba že bude umět navázat i na ty prvky moderního ivota, které současná filosofie dosud plně nezvážila a pro sebe neuplatnila. Každopádně tedy začátky "křesťanské filosofie jsou a musejí být filosofické. 01-04 Je však jistě na místě, abychom se zeptali, co je na takové filosofii křesťanského; proč vůbec mluvine, proč chceme mluvit o "křesťanské" filosofii ? Tu je třeba přiznat: taková filosofie nemaže být filosoficky definována, protože samo křesťanství nemůže být filosoficky definováno. To je düležitá okolnost; rozdí-
====================
ScanImage136.jpg
====================
01-04 / 05 ly filosofických směrů jinak vesměs mohou být postiženy, kvalifikovány, definovány filosoficky. Jestliže "křestanskost* nějaké filosofie se vymyká kvalifikaci prováděné filosofickými prostředky a methodami, znamená to, že tato "křestanskost v zásadě nemá ww - alespoň především - co dělat a určitým filosofickým směrem, a určitým druhem výstavby filosofické argumentace a pod. Nejen že tato křestanskost nemůže být ztotožněna a žádným typem filosofického myšlení, ale čeká nás úloha vyšetřit, zda filosofické myšlení ve svém úporném sledování vnitřní tendence, vnitřní dynamiky myšlenky (ideje) se dříve či později nutně nedostává mimo každý postup, který by bylo lze označit jako křestanský. Avšak vzhledem k tomu, že každé takové vyšetření nutně předpokládá filosofickou methodu práce, čili že jenom filosofické vyšetření tohoto problému může mít skutečnou, zdůvodněnou platnost, je zřejmé, že toto vyšetření nemůže stát na počátku, ale spíše na konci našich úvah. A pak ovšem už nepůjde o otázku, leda Fečnickou. Dostaneme-li se ve svých úvahách až k této kapitole, A tj. dostaneme-li se až na konec, bude řešení zhruba dáno a půjde jen o jeho zevrubnou demonstraci. 01-05 Křesťanská je taková filosofie, která usiluje o postižení, o interpretaci křesťanské zvěsti; není to filosofie, která by vycházela z křesťanských principů, z křesťanských počátků. Ale ovšen: "filosofie usilující o postižení čehokoliv jest jenom obraz; ve skutečnosti je takové filosofické postihování a interpretování šinem člověka. A tento člověk (pokud jde o křesťanského filosofa) je zakotven v křesťanské zvěsti a ve svén filosofování usiluje o to, dát křesťanské pravdě průchod uprostřed všeho filosofického snažení, skrze celý filosofický aparát atd. Je možno to vyložit také s jiné strany. Křestanská zvěst, radostné poselství, je určena celému světu. Boží vláda zabírá celý svět; jak by filosofie mohla být výjimkou ? Království Boží již je mezi námi; že by ješto neproniklo do filosofie ? A tak můžeme předběžně mluvit o "filosofickém postižení křesčanské zvěsti" anebo o "uplatnění křesťanské zvěsti ve filosofii".
ScanImage136.jpg
====================
01-04 / 05 ly filosofických směrů jinak vesměs mohou být postiženy, kvalifikovány, definovány filosoficky. Jestliže "křestanskost* nějaké filosofie se vymyká kvalifikaci prováděné filosofickými prostředky a methodami, znamená to, že tato "křestanskost v zásadě nemá ww - alespoň především - co dělat a určitým filosofickým směrem, a určitým druhem výstavby filosofické argumentace a pod. Nejen že tato křestanskost nemůže být ztotožněna a žádným typem filosofického myšlení, ale čeká nás úloha vyšetřit, zda filosofické myšlení ve svém úporném sledování vnitřní tendence, vnitřní dynamiky myšlenky (ideje) se dříve či později nutně nedostává mimo každý postup, který by bylo lze označit jako křestanský. Avšak vzhledem k tomu, že každé takové vyšetření nutně předpokládá filosofickou methodu práce, čili že jenom filosofické vyšetření tohoto problému může mít skutečnou, zdůvodněnou platnost, je zřejmé, že toto vyšetření nemůže stát na počátku, ale spíše na konci našich úvah. A pak ovšem už nepůjde o otázku, leda Fečnickou. Dostaneme-li se ve svých úvahách až k této kapitole, A tj. dostaneme-li se až na konec, bude řešení zhruba dáno a půjde jen o jeho zevrubnou demonstraci. 01-05 Křesťanská je taková filosofie, která usiluje o postižení, o interpretaci křesťanské zvěsti; není to filosofie, která by vycházela z křesťanských principů, z křesťanských počátků. Ale ovšen: "filosofie usilující o postižení čehokoliv jest jenom obraz; ve skutečnosti je takové filosofické postihování a interpretování šinem člověka. A tento člověk (pokud jde o křesťanského filosofa) je zakotven v křesťanské zvěsti a ve svén filosofování usiluje o to, dát křesťanské pravdě průchod uprostřed všeho filosofického snažení, skrze celý filosofický aparát atd. Je možno to vyložit také s jiné strany. Křestanská zvěst, radostné poselství, je určena celému světu. Boží vláda zabírá celý svět; jak by filosofie mohla být výjimkou ? Království Boží již je mezi námi; že by ješto neproniklo do filosofie ? A tak můžeme předběžně mluvit o "filosofickém postižení křesčanské zvěsti" anebo o "uplatnění křesťanské zvěsti ve filosofii".
====================
ScanImage137.jpg
====================
01-05/06 Platnost obou těchto formulací je však podmíněná. V každém případě jde o dynamický, aktivní postup. Proto mluvíme o "filosofii, která usiluje"; také v "uplatnění křesťanské zvěsti" je plno dynamiky (zůstanme zatím u tohoto slova). Především tedy musíme pamatovat, že křesťanskost není filosofickou posici; v sebe uzavřený, hotový, definitivní, konečně dovršený, sebe vie koherentní systém nemůže být nikdy "křesťanský". Křestanskost se může projevit jen ve filosofické činnosti, aktivitě, ve filosofickém postupu. Filosofie ovšem nemůže existovat bez posie; nicméně posice pro ni nejsou nikdy tím vposledu rozhodujicin. Jen školaká, akademická rutina škatulkuje filosofie (a filosofy) podle posic, podle výchozích bodů. Pro filosofii je rozhodující a zvláště pro její zhodnocení je rozhodující otázka, oš jí jde, nikoliv kde stojí. Jinými slovy, ne otázka jejich posic, ale spíše otázka jejího přechodu z jedněch posic na druhé, t.j. právě jajú otázka její filosofické (vnitřně filosofické) aktivity. 01-06 V jistém smyslu tedy každá filosofie může být ve svém úsilí zaměřena k postižení křesťanské zvěsti a tak se podrobit jejím ustředním skutečnostem, čili každá filosofie může nabýt charakteru opravňujícího k názvu křesťanská", ovšem pod jednou podmínkou: že nevězí ve svých posicích tak pevně, aby si znemožnila jejich opuštění. Jinými slovy: typ filosofie, který příliš dbá o své posice, který z nich staví celý systém, tedy který jen rozšiřuje, prohlubuje, rozvíjí to, co v něm (v jeho počátečních posicích) je od počátku uloženo, se nehodí pro křesťanské myšlení, pro užití ve smyslu křesťanskosti. Je to typ příliš statický, než aby měl dostatek nosnosti pro skutečnou křesťanskou dynamiku. Pro křestanské účely přicházejí v úvahy jen takové typy filosofické, které mají programový charakter, t.j. které o něco usilují, které míří do budoucnosti resp. k uskutečnění, realisaci v budoucnosti. Odtud tedy vyplývá důležitý poznatek: jestliže se křesťanskost filosofie naprosto nevyvozuje z filosofického typu, z filosofic-
ScanImage137.jpg
====================
01-05/06 Platnost obou těchto formulací je však podmíněná. V každém případě jde o dynamický, aktivní postup. Proto mluvíme o "filosofii, která usiluje"; také v "uplatnění křesťanské zvěsti" je plno dynamiky (zůstanme zatím u tohoto slova). Především tedy musíme pamatovat, že křesťanskost není filosofickou posici; v sebe uzavřený, hotový, definitivní, konečně dovršený, sebe vie koherentní systém nemůže být nikdy "křesťanský". Křestanskost se může projevit jen ve filosofické činnosti, aktivitě, ve filosofickém postupu. Filosofie ovšem nemůže existovat bez posie; nicméně posice pro ni nejsou nikdy tím vposledu rozhodujicin. Jen školaká, akademická rutina škatulkuje filosofie (a filosofy) podle posic, podle výchozích bodů. Pro filosofii je rozhodující a zvláště pro její zhodnocení je rozhodující otázka, oš jí jde, nikoliv kde stojí. Jinými slovy, ne otázka jejich posic, ale spíše otázka jejího přechodu z jedněch posic na druhé, t.j. právě jajú otázka její filosofické (vnitřně filosofické) aktivity. 01-06 V jistém smyslu tedy každá filosofie může být ve svém úsilí zaměřena k postižení křesťanské zvěsti a tak se podrobit jejím ustředním skutečnostem, čili každá filosofie může nabýt charakteru opravňujícího k názvu křesťanská", ovšem pod jednou podmínkou: že nevězí ve svých posicích tak pevně, aby si znemožnila jejich opuštění. Jinými slovy: typ filosofie, který příliš dbá o své posice, který z nich staví celý systém, tedy který jen rozšiřuje, prohlubuje, rozvíjí to, co v něm (v jeho počátečních posicích) je od počátku uloženo, se nehodí pro křesťanské myšlení, pro užití ve smyslu křesťanskosti. Je to typ příliš statický, než aby měl dostatek nosnosti pro skutečnou křesťanskou dynamiku. Pro křestanské účely přicházejí v úvahy jen takové typy filosofické, které mají programový charakter, t.j. které o něco usilují, které míří do budoucnosti resp. k uskutečnění, realisaci v budoucnosti. Odtud tedy vyplývá důležitý poznatek: jestliže se křesťanskost filosofie naprosto nevyvozuje z filosofického typu, z filosofic-
====================
ScanImage138.jpg
====================
01-06 / 07 kých posic, neznamená to nikterak, že není afinity mezi křestanskou zvěstí a mezi filosofickým aparátem, který má sloužit k její interpretaci. 01-07 Kdo přečetl předchozí řádky, vzpomene asi J.3. Součkovy práce "Theologie a filosofie", která byla rozmnožena jako rukopis v r. 1944. Také Souček tam mluví o "jisté relativní afinitě křesťanské zvěsti aspoň k některým stránkám určitých filosofif (25). Tato afinita je však u něho charakterisována v podstatě negativně, totiž menší mírou deformace nezbytné k tomu, aby si theolog pro avou (tj. theologickou) práci mohl dané filosofie legitimně (rozuměj: theologicky legitimě) použit. Souček říká: "1 nejbližší a nejsympatičtější filosofie může theolog theologicky legitimně použít jen tak, že ji na důležitých bodech obmění, jaksi deformuje, ale na druhé straně s jistou někdy větší jindy menší mírou takových deformací může použít aspoň prvků každé filosofie." Jistě je zřejmé, v čem se naše pojetí liší od pojetí prof/součr ka. Souček počítá zásadně s nutností deformace: je to theologie, která si filosofie používá k svým cílům - nebot "žádný theolog se ve svém myšlení neobejde bez pomoci kategorií a pojmů některé filosofie" (22). Proto filosofie, použitá pro potřebu theologova, musí být nutně deformována - aby totiž přestala být filosofii. Filosofie použitá theologií je umrtvená, konservovaná, impregnované filosofie - alespoň v záměru zbavená všeho vlastního života. (Ponechme stranou okolnost, že filosofii je možno jen velmi těžko impregnovat zvenčí.) Je to pojetí, které v důsledcích vede k závěru (Součkem ovšem ani nesdílenému), že theologie žije z umrtvování filosofie, že parasituje na filosofii, tedy k závěru, který je v rozporu se Součkovou the si, že "vztah theologie k filosofii, zejména k určité filosofické škole, je v zásadě značně volný (23). Byl by to naopak vztah velice úzký, vztah emancipovaného elementu (viz později) k subjektní aktivitě, z níž se emancipoval a z níž pak žije, zotročuje ji. Stručně vzato, Souček má v pozadí představu jakési imanentní logické koherence každé filosofie, která má svou vlastní setrvač-
ScanImage138.jpg
====================
01-06 / 07 kých posic, neznamená to nikterak, že není afinity mezi křestanskou zvěstí a mezi filosofickým aparátem, který má sloužit k její interpretaci. 01-07 Kdo přečetl předchozí řádky, vzpomene asi J.3. Součkovy práce "Theologie a filosofie", která byla rozmnožena jako rukopis v r. 1944. Také Souček tam mluví o "jisté relativní afinitě křesťanské zvěsti aspoň k některým stránkám určitých filosofif (25). Tato afinita je však u něho charakterisována v podstatě negativně, totiž menší mírou deformace nezbytné k tomu, aby si theolog pro avou (tj. theologickou) práci mohl dané filosofie legitimně (rozuměj: theologicky legitimě) použit. Souček říká: "1 nejbližší a nejsympatičtější filosofie může theolog theologicky legitimně použít jen tak, že ji na důležitých bodech obmění, jaksi deformuje, ale na druhé straně s jistou někdy větší jindy menší mírou takových deformací může použít aspoň prvků každé filosofie." Jistě je zřejmé, v čem se naše pojetí liší od pojetí prof/součr ka. Souček počítá zásadně s nutností deformace: je to theologie, která si filosofie používá k svým cílům - nebot "žádný theolog se ve svém myšlení neobejde bez pomoci kategorií a pojmů některé filosofie" (22). Proto filosofie, použitá pro potřebu theologova, musí být nutně deformována - aby totiž přestala být filosofii. Filosofie použitá theologií je umrtvená, konservovaná, impregnované filosofie - alespoň v záměru zbavená všeho vlastního života. (Ponechme stranou okolnost, že filosofii je možno jen velmi těžko impregnovat zvenčí.) Je to pojetí, které v důsledcích vede k závěru (Součkem ovšem ani nesdílenému), že theologie žije z umrtvování filosofie, že parasituje na filosofii, tedy k závěru, který je v rozporu se Součkovou the si, že "vztah theologie k filosofii, zejména k určité filosofické škole, je v zásadě značně volný (23). Byl by to naopak vztah velice úzký, vztah emancipovaného elementu (viz později) k subjektní aktivitě, z níž se emancipoval a z níž pak žije, zotročuje ji. Stručně vzato, Souček má v pozadí představu jakési imanentní logické koherence každé filosofie, která má svou vlastní setrvač-
====================
ScanImage139.jpg
====================
01-07 / 09 nost. Tato setrvačnost ji vždycky zavede směrem, který se dříve nebo později rozejde s legitimní (t.j. theologickou) interpretací křesťanské zvěsti. Jestliže si tedy theologie nějakého filosofického prvku k svému cíli použije (a nemůže se tomu vyhnout), musí se postarat o jeho umrtvení, o jeho sterilisaci: to je smysl oné "deformace". Na toto pojetí ovšem může být onen eschatologický výhled na synthesu, jímž Souček svou knížku končí, jenom neorganicky nalepen. 01-08 Nám ovšem jde v posledu o pravý opak: jde nám o vybudování křesťanské filosofié. To znamená především, že nesdílíme Součkovo přesvědčení, že filosofie jako taková, i když v některých svých partiích jeví jakousi afinitu ke křesťanské zvěsti, musí se na své (filosofické) cestě nutně a z podstaty věci vždy dříve nebo později s touto zvěsti rozejít. To však znamená, že odmítáme výhradní legitimnost theologické interpretace křesťanské zvěsti a že chceme prokázat, že je možná i jiná, totiž právě filosofická její interpretace. Jinými slovy: to, co činí theologii theologií, není její křesťanskost", není její věrnost křesťanské zvěsti, protože stejně "křesťanská", stejně věrná může být i filosofie. Theologie ovšem má proti filosofii něco specifického, co ji právě činí theologií a tím odlišuje třebas od filosofie; ale toto specifické nevyplývá nutně ani jednoznačně ze samotné křesťanské zvěsti, z jejího jádre, z jejích ústředních "principů". Právě tak ovšem filosofie má ve své filosofičnosti z jádra křesťanské zvěsti rovněž nevyplývá. Chceme-li tedy usilovat o vybudování "křesťanské filosofie", nesmíme se domnívat, že její filosofičnost může být nějak "křestansky" založena. To je smyslem naší these, že začátek křestanské filosofie už musí být filosofický (viz § 01-03). Filosofie nemůže vyrůstat z krestanství právě tak jako křest nství nemůže vyrůstat z filosofie. 01-09 Afinita určité filosofie ke křestanské zvěsti není, jak soudíme, otázkou filosofických posie; není otázkou filosofických počátků (principů) (viz 01-05). Vůbec musíme zdüraznit, že význam
ScanImage139.jpg
====================
01-07 / 09 nost. Tato setrvačnost ji vždycky zavede směrem, který se dříve nebo později rozejde s legitimní (t.j. theologickou) interpretací křesťanské zvěsti. Jestliže si tedy theologie nějakého filosofického prvku k svému cíli použije (a nemůže se tomu vyhnout), musí se postarat o jeho umrtvení, o jeho sterilisaci: to je smysl oné "deformace". Na toto pojetí ovšem může být onen eschatologický výhled na synthesu, jímž Souček svou knížku končí, jenom neorganicky nalepen. 01-08 Nám ovšem jde v posledu o pravý opak: jde nám o vybudování křesťanské filosofié. To znamená především, že nesdílíme Součkovo přesvědčení, že filosofie jako taková, i když v některých svých partiích jeví jakousi afinitu ke křesťanské zvěsti, musí se na své (filosofické) cestě nutně a z podstaty věci vždy dříve nebo později s touto zvěsti rozejít. To však znamená, že odmítáme výhradní legitimnost theologické interpretace křesťanské zvěsti a že chceme prokázat, že je možná i jiná, totiž právě filosofická její interpretace. Jinými slovy: to, co činí theologii theologií, není její křesťanskost", není její věrnost křesťanské zvěsti, protože stejně "křesťanská", stejně věrná může být i filosofie. Theologie ovšem má proti filosofii něco specifického, co ji právě činí theologií a tím odlišuje třebas od filosofie; ale toto specifické nevyplývá nutně ani jednoznačně ze samotné křesťanské zvěsti, z jejího jádre, z jejích ústředních "principů". Právě tak ovšem filosofie má ve své filosofičnosti z jádra křesťanské zvěsti rovněž nevyplývá. Chceme-li tedy usilovat o vybudování "křesťanské filosofie", nesmíme se domnívat, že její filosofičnost může být nějak "křestansky" založena. To je smyslem naší these, že začátek křestanské filosofie už musí být filosofický (viz § 01-03). Filosofie nemůže vyrůstat z krestanství právě tak jako křest nství nemůže vyrůstat z filosofie. 01-09 Afinita určité filosofie ke křestanské zvěsti není, jak soudíme, otázkou filosofických posie; není otázkou filosofických počátků (principů) (viz 01-05). Vůbec musíme zdüraznit, že význam
====================
ScanImage140.jpg
====================
01-09/10 začátku uvažování, počátečních filosofických posie, východiska a pod. je daleko menší než se má zato. K správnému, pravdivému poznání můžeme zásadně dojít s každého mista; tedy at vyjdeme odkudkoli. Z některého místa dojdeme aříve a jednodušší cestou, z jiného později a cestou složitější; východisko samo však nikdy nemůže způsobit, že by k cíli nebylo možno dojít. Samo východisko nemůže fatálně determinovat další rozvoj filosofického myšleTím však je zároveň řečeno, že existuje přechod od nesprávných, falešných principů a předpokladů k správným závěrům a koncům. To je cosi na první dojem neslýchaného. Ale je to zcela prosté. Nesmíme se nechat konsternovat exaktník výstavbou přísně logických systémů; tam opravdu od nesprávných předpokladů nelze dojít k správným závěrům. Ale věc je docela prostá, uvážíme-li, že poznání je přechodem od neznalosti k znalosti, od omylu k pravdě, od nesprávného výkladu k správnému (nebo alespoň správnějšímu). Filosofie tedy nezačíná v pravdě či s pravdou, nevychází z pravdy, men nemá pravdu hned na počátku, nepostihuje ji hned svým prvním krokem. Dokonce nelze jinak: filosofie se k pravdě blíži, usiluje o ni, míří k ní tedy ji nemá. A Jestliže filosofie přece odněkud vykročit musí, a nemůže-11 vykročit z pravdy, nezbývá než udělat vážný závěr: počátek filosofie leží v ne-pravdě, filosofie činí, svůj první krok tím, že vychází z ne-pravdy. (To platí nikoli počátku filosofie ve smyslu historickém, ani individuálně historickém, nýbrž o počátku každé události, jíž je jednotlivé filosofické poznání.) jeu, 01-10 Právě tak, jako není předpokladem pravdivého filosofického poznání nějaké pravdivé východisko resp. počátek v pravdě čili pravda na počátku, právě tak není předpokladem křesťanské filosofie nějaká počáteční "krestanskost". Zůstává nyní před námi otázka, jak dochází fakticky k přesunu filosofických posie, jak se může z filosofie stát "křestanská" filosofie, případně jak se může filosofie zbavit svých nesprávných, mylných posic a jak může své posice založit nově, lépe. Na tomto místě po prvé pře-
ScanImage140.jpg
====================
01-09/10 začátku uvažování, počátečních filosofických posie, východiska a pod. je daleko menší než se má zato. K správnému, pravdivému poznání můžeme zásadně dojít s každého mista; tedy at vyjdeme odkudkoli. Z některého místa dojdeme aříve a jednodušší cestou, z jiného později a cestou složitější; východisko samo však nikdy nemůže způsobit, že by k cíli nebylo možno dojít. Samo východisko nemůže fatálně determinovat další rozvoj filosofického myšleTím však je zároveň řečeno, že existuje přechod od nesprávných, falešných principů a předpokladů k správným závěrům a koncům. To je cosi na první dojem neslýchaného. Ale je to zcela prosté. Nesmíme se nechat konsternovat exaktník výstavbou přísně logických systémů; tam opravdu od nesprávných předpokladů nelze dojít k správným závěrům. Ale věc je docela prostá, uvážíme-li, že poznání je přechodem od neznalosti k znalosti, od omylu k pravdě, od nesprávného výkladu k správnému (nebo alespoň správnějšímu). Filosofie tedy nezačíná v pravdě či s pravdou, nevychází z pravdy, men nemá pravdu hned na počátku, nepostihuje ji hned svým prvním krokem. Dokonce nelze jinak: filosofie se k pravdě blíži, usiluje o ni, míří k ní tedy ji nemá. A Jestliže filosofie přece odněkud vykročit musí, a nemůže-11 vykročit z pravdy, nezbývá než udělat vážný závěr: počátek filosofie leží v ne-pravdě, filosofie činí, svůj první krok tím, že vychází z ne-pravdy. (To platí nikoli počátku filosofie ve smyslu historickém, ani individuálně historickém, nýbrž o počátku každé události, jíž je jednotlivé filosofické poznání.) jeu, 01-10 Právě tak, jako není předpokladem pravdivého filosofického poznání nějaké pravdivé východisko resp. počátek v pravdě čili pravda na počátku, právě tak není předpokladem křesťanské filosofie nějaká počáteční "krestanskost". Zůstává nyní před námi otázka, jak dochází fakticky k přesunu filosofických posie, jak se může z filosofie stát "křestanská" filosofie, případně jak se může filosofie zbavit svých nesprávných, mylných posic a jak může své posice založit nově, lépe. Na tomto místě po prvé pře-
====================
ScanImage141.jpg
====================
01-10 / 11 cházíme od všeobecného nákresu ke zkoumání podrobností. Přece však bych chtěl jen stručně připomenout výklad, který byl připojen jako dodatek k mým poznámkám k inkarnačnímu dogmatu "Bah a člověk" z února 1959. Jestliže se následující paragrafy budou někomu zdát příliš abstraktní a bez zřejmé souvislosti s naším ústředním thematem, necht se opětovaně vrací k tomuto 3 a půl stránkovému textu, aby neztratil perspektivu a tím pevné vědomí o smyslu a účelnosti probírané problematiky. (Současně poznamenávám pro kontrolu, že další text se zabývá problematikou, o níž jsem po prvé byť v poněkud odchylné souvislosti - paal ve své dissertační práci na prvních 14 stránkách; doporučuji případné srovnání.) 01-11 Řekli jame tedy, že filosofie činí svůj první krok tím, že vychází z ne-pravdy. Rozvedme některé aspekty této myšlenky. Především je tu už vždycky napřed nějaká situace, kterou v jistém smyslu bere filosofie za svou: totiž vychází z ní. Tato situace však neústí ve filosofii, t.j. nezahrnuje ji v sebe; naopak filosofie v této situaci nezůstává, ale opouští ji, vychází z ní. Filosofie ji však opouští tak, že v jistém odlišném smyslu něco z ní nese s sebou, v jistém smyslu na ni navazuje: je to právě ta a žádná jiná situace, z níž vychází. Není to ne-pravda v nějakém širokém významu, nýbrž konkretní ne-pravda. Mohli bychom rozvádět popis startu filosofie ještě do větších detailů, až by se stalo ještě zřetelnějším to, co nyní řekneme pro zkrácení hned: filosofie vychází z nepravdy tím, že staví otázku, problém. Problematisována je právě situace, i když ovšem nikoli ve svém celku; tím však je současně problematisováno vlastní východisko filosofie, neboť právě ona situace je tímto východiskem. Základním typem přesunu vlastních posic je ve filosofii tento druh reflexe, jímž se filosofie obrací zpět k svému východisku, k svým principům a problematisuje je. Právě v tom, jak filosofie činí své počátky problémem, se od nich odpoutává; ale současně také ona problematisace musí být v něčem založena, musí odněkud vycházet, problém musí být někde postaven a v něčem musí kořenit. Přihlédněme podrobněji k této okolnosti.
ScanImage141.jpg
====================
01-10 / 11 cházíme od všeobecného nákresu ke zkoumání podrobností. Přece však bych chtěl jen stručně připomenout výklad, který byl připojen jako dodatek k mým poznámkám k inkarnačnímu dogmatu "Bah a člověk" z února 1959. Jestliže se následující paragrafy budou někomu zdát příliš abstraktní a bez zřejmé souvislosti s naším ústředním thematem, necht se opětovaně vrací k tomuto 3 a půl stránkovému textu, aby neztratil perspektivu a tím pevné vědomí o smyslu a účelnosti probírané problematiky. (Současně poznamenávám pro kontrolu, že další text se zabývá problematikou, o níž jsem po prvé byť v poněkud odchylné souvislosti - paal ve své dissertační práci na prvních 14 stránkách; doporučuji případné srovnání.) 01-11 Řekli jame tedy, že filosofie činí svůj první krok tím, že vychází z ne-pravdy. Rozvedme některé aspekty této myšlenky. Především je tu už vždycky napřed nějaká situace, kterou v jistém smyslu bere filosofie za svou: totiž vychází z ní. Tato situace však neústí ve filosofii, t.j. nezahrnuje ji v sebe; naopak filosofie v této situaci nezůstává, ale opouští ji, vychází z ní. Filosofie ji však opouští tak, že v jistém odlišném smyslu něco z ní nese s sebou, v jistém smyslu na ni navazuje: je to právě ta a žádná jiná situace, z níž vychází. Není to ne-pravda v nějakém širokém významu, nýbrž konkretní ne-pravda. Mohli bychom rozvádět popis startu filosofie ještě do větších detailů, až by se stalo ještě zřetelnějším to, co nyní řekneme pro zkrácení hned: filosofie vychází z nepravdy tím, že staví otázku, problém. Problematisována je právě situace, i když ovšem nikoli ve svém celku; tím však je současně problematisováno vlastní východisko filosofie, neboť právě ona situace je tímto východiskem. Základním typem přesunu vlastních posic je ve filosofii tento druh reflexe, jímž se filosofie obrací zpět k svému východisku, k svým principům a problematisuje je. Právě v tom, jak filosofie činí své počátky problémem, se od nich odpoutává; ale současně také ona problematisace musí být v něčem založena, musí odněkud vycházet, problém musí být někde postaven a v něčem musí kořenit. Přihlédněme podrobněji k této okolnosti.
====================
ScanImage142.jpg
====================
01-12 01-12 / 13 Položit otázku znamená položit ji někam. To znamená, že existuje nutně určitá souvislost, určitý kontext, bez jehož pozadí nemůže být otázka platně položena. Choeme-li však dobře porozumět charakteru kladení otázky, musíme podrobit analyse povahu oné souvislosti, onoho kontextu v pozadí. Je tu jistě předem dána určitá splet souvislostí ve své faktičnosti; splet, která má rozmanité (a nesjednocené) historické kořeny, z nichž se opět různými směry šířily určité tradice. Jen některé z těchto tradic se ptkávají na místě, kam má být otázka položena. A to ještě některé z těch tradic se setkaly porůznu již dříve, křížily se, navzájem se ovlivnily (rozmanitým způsobem), v disledku střetnutí se některé obohatily, jiné byly narušeny; střetnutí někdy dalo vzniknout synthesám a novým typůn tradic. Celá tato složitost představuje genesi situace, která tvoří předpoklad a pozadí otázce, jež má být položena. Ale stojíme před novou, vážnou otázkou: Jakým způsobem se daná situace stává pozadín docela určité otázky? čím je založena souvislost mezi oním pozadím a touto otázkou ? Jakou cestou může ono pozadí přispět k tomu, aby otázka byla položena platně ? A zvláště pak půjde atma o to, jak na mnohoznačném pozadí spleti rozmanitých tradic může být postavena konkretní, určité, vnitřně koherentní a sjednocená otázka ? 01-13 Vyjdeme z té skutečnosti, že problém, otázka vždy stojí na pozadí určité souvislosti, určitého kontextu. Víme však, že otázka svůj smyal nese s sebou; otázka se nám vnucuje ve své platnosti, ve svém významu. To znamená, že yozumíme-li otázce, chápeme-li její smysl, čili: je-li to pro nás vskutku otázka, pak se dané posice, na jejichž základě otázka platí, rozumějí s sebou, t.j. jsou zahrnuty v našem pochopení. Jinými slovy: chápeme otázku 1 a jejím pozadím, chápeme alespoň obrysově a zhruba ono pozadí jako implikované v otázce. Ize proto uzavřít, že otázka již tím, že byla postavena, impliku-
ScanImage142.jpg
====================
01-12 01-12 / 13 Položit otázku znamená položit ji někam. To znamená, že existuje nutně určitá souvislost, určitý kontext, bez jehož pozadí nemůže být otázka platně položena. Choeme-li však dobře porozumět charakteru kladení otázky, musíme podrobit analyse povahu oné souvislosti, onoho kontextu v pozadí. Je tu jistě předem dána určitá splet souvislostí ve své faktičnosti; splet, která má rozmanité (a nesjednocené) historické kořeny, z nichž se opět různými směry šířily určité tradice. Jen některé z těchto tradic se ptkávají na místě, kam má být otázka položena. A to ještě některé z těch tradic se setkaly porůznu již dříve, křížily se, navzájem se ovlivnily (rozmanitým způsobem), v disledku střetnutí se některé obohatily, jiné byly narušeny; střetnutí někdy dalo vzniknout synthesám a novým typůn tradic. Celá tato složitost představuje genesi situace, která tvoří předpoklad a pozadí otázce, jež má být položena. Ale stojíme před novou, vážnou otázkou: Jakým způsobem se daná situace stává pozadín docela určité otázky? čím je založena souvislost mezi oním pozadím a touto otázkou ? Jakou cestou může ono pozadí přispět k tomu, aby otázka byla položena platně ? A zvláště pak půjde atma o to, jak na mnohoznačném pozadí spleti rozmanitých tradic může být postavena konkretní, určité, vnitřně koherentní a sjednocená otázka ? 01-13 Vyjdeme z té skutečnosti, že problém, otázka vždy stojí na pozadí určité souvislosti, určitého kontextu. Víme však, že otázka svůj smyal nese s sebou; otázka se nám vnucuje ve své platnosti, ve svém významu. To znamená, že yozumíme-li otázce, chápeme-li její smysl, čili: je-li to pro nás vskutku otázka, pak se dané posice, na jejichž základě otázka platí, rozumějí s sebou, t.j. jsou zahrnuty v našem pochopení. Jinými slovy: chápeme otázku 1 a jejím pozadím, chápeme alespoň obrysově a zhruba ono pozadí jako implikované v otázce. Ize proto uzavřít, že otázka již tím, že byla postavena, impliku-
====================
ScanImage143.jpg
====================
01-13 / 14 je také pogice (předpoklady, situaci), z nichž je platná. Situace, která je nezbytným základem a pozadím pro postavení otázky, je tedy představována nejen jako vnější danost, prostor, do něhož otázka míří, místo, které chce osvětlit a prosvítit, nýbrž existuje rovněž jako hlubina postavené otázky samotné. Má tedy sama situace, která je pro otázku nezbytným pozadím, dvojí stránku, totiž vnější a vnitřní. Až se budeme podrobněji zabývat otázkou vnitřního a vnějšího, uvidíme, že v tomto případě, kdy jde o situaci, můžeme mluvit o vnitřním a vnějším jen s určitou nepřesnosti. Vnitřní stránka situace není ve skutečnosti vnitřní, ale je prostřednictvím vnitřního" (tj. vnitřní stránky nějakého subjektu, v našem případě filosofa) integrována. Jinak má objektivní charakter právě jako vnější" stránka situace. Obě stránky situace jsou tedy objektivní, ale ve své objektivitě nesplývají, mhm nýbrž naopak se rozcházejí. Jejich spojitost, souvislost, to, že patří k jedné a téže situaci, je založeno v pf prostřednictví subjektu. "Vnitřní" stránka situace se vztahuje k stránce "vnější" prostřednictvím vnitřní stránky subjektu. Toto vztahování má intencionální charakter: subjekt "mini" vnější" stránku situace za pomoci a na základě její stránky "vnitřní". V tom smyslu má vnitřní stránka situace subjektivní charakter. (Bohužel jame byli muceni předběžně načrtnout myšlenku, kterou budeme rozvádět daleko později. Necht tedy nikoho nemate, jestliže jsme "vnitřní stránku situace označili současně jako subjektivní i objektivní. V našem pojetí se oba pojmy nevylučují, nýbrž naopak vždy doprovázejí: každá subjektivita má v určitém smyslu také objektivní charakter.) 01-14 čeká nás tedy odpověd na otázky, položené v závěru paragrafu 01-12. Jde v podstatě o problém vztahu mezi postavenou otázkou a mezi situací, na jejímž základě byla otázka postavena. Ten vztah je oboustranný. Má-li být určitá situace vakutku základen pro postavení otázky - což nemusí již sama k otázce ukazovat ? Což nemusí otázku již sama předjímat? A ovšen
ScanImage143.jpg
====================
01-13 / 14 je také pogice (předpoklady, situaci), z nichž je platná. Situace, která je nezbytným základem a pozadím pro postavení otázky, je tedy představována nejen jako vnější danost, prostor, do něhož otázka míří, místo, které chce osvětlit a prosvítit, nýbrž existuje rovněž jako hlubina postavené otázky samotné. Má tedy sama situace, která je pro otázku nezbytným pozadím, dvojí stránku, totiž vnější a vnitřní. Až se budeme podrobněji zabývat otázkou vnitřního a vnějšího, uvidíme, že v tomto případě, kdy jde o situaci, můžeme mluvit o vnitřním a vnějším jen s určitou nepřesnosti. Vnitřní stránka situace není ve skutečnosti vnitřní, ale je prostřednictvím vnitřního" (tj. vnitřní stránky nějakého subjektu, v našem případě filosofa) integrována. Jinak má objektivní charakter právě jako vnější" stránka situace. Obě stránky situace jsou tedy objektivní, ale ve své objektivitě nesplývají, mhm nýbrž naopak se rozcházejí. Jejich spojitost, souvislost, to, že patří k jedné a téže situaci, je založeno v pf prostřednictví subjektu. "Vnitřní" stránka situace se vztahuje k stránce "vnější" prostřednictvím vnitřní stránky subjektu. Toto vztahování má intencionální charakter: subjekt "mini" vnější" stránku situace za pomoci a na základě její stránky "vnitřní". V tom smyslu má vnitřní stránka situace subjektivní charakter. (Bohužel jame byli muceni předběžně načrtnout myšlenku, kterou budeme rozvádět daleko později. Necht tedy nikoho nemate, jestliže jsme "vnitřní stránku situace označili současně jako subjektivní i objektivní. V našem pojetí se oba pojmy nevylučují, nýbrž naopak vždy doprovázejí: každá subjektivita má v určitém smyslu také objektivní charakter.) 01-14 čeká nás tedy odpověd na otázky, položené v závěru paragrafu 01-12. Jde v podstatě o problém vztahu mezi postavenou otázkou a mezi situací, na jejímž základě byla otázka postavena. Ten vztah je oboustranný. Má-li být určitá situace vakutku základen pro postavení otázky - což nemusí již sama k otázce ukazovat ? Což nemusí otázku již sama předjímat? A ovšen
====================
ScanImage144.jpg
====================
3 01-14 / 15 i obráceně: má-li otázka na určitou situaci navazovat, zdali ne tím, že ji v sobě soustředí, že ji do sebe zahrne, že ji učiní svou hloubkou ? Na první pohled se však dostáváme do jistých nesnází. Situace, učiněná hloubkou postavené otázky, soustředěná ve vnitřní podmínku jejího platného postavení - což není zřejmé, že jde o "vnitřní stránku situace, o to, jak se jí postavená otázka zmocní, jak ji postihne, tedy jak prostřednictvím otázky ten, kdo ji stavi, subjektivně situaci pojme? A což na druhé straně není stejně zřejmé, že určitá situace jako pozadí pro postavenou otázku je skutečným předpokladem jen potud, pokud na ni mát otázka navázata, t.j. pokud si ve svém navázání vybrala určitý okruh souvislostí, pokud jej integrovala a učinila svou hloubkou, t.j. svým vnitřním předpokladem? Tato integrace je předpokladem toho, aby situace k otázce sama mířila, aby ji předjímala, aby v ni vyústila; ale právě tato integrace má opět subjektivní charakter. Nejsme tedy beznadějně uzavřeni do subjektivity ? A nejsou vyložené dieledky dokladem pravého opaku našeho tvrzení, že na východisiu myšlenkového postupu vposledu málo záleží? Vždy se spíše zdá, že samo postavení otázky nejen současně rozestavuje celé pozadí, které potřebuje k svému platnéma postavení, ale že současně determinuje jak nejbližší, tak i vzdálený postup a sled celého uvažování. 01-15 Stojíme před problémem, k jehož zevrubnému řešení je podle našeho názoru - nezbytné rozvinout celou theorii subjektu a jeho akei. Nechceme však předbíhat a pokusíme se tedy udělat vše, abychom v postupu svého výkladu zostali na linii předem stanovené. Jde vposledu o to, jak chápeme onu hloubku, která tvoří pozadí postavené otázky. Bylo by nesprávné dívat se na ni jako na nějakou vnitřní danost, vnitřní precedenci, z níž postavená otázka nutně plyne, pro niž je otázka nutným vyústěním. 1. zv. "vnitřní charakter nezáleží v nějaké autonomní určenosti, sebeurčenosti posie, vyvíjejících se z hlubin položené otázky
ScanImage144.jpg
====================
3 01-14 / 15 i obráceně: má-li otázka na určitou situaci navazovat, zdali ne tím, že ji v sobě soustředí, že ji do sebe zahrne, že ji učiní svou hloubkou ? Na první pohled se však dostáváme do jistých nesnází. Situace, učiněná hloubkou postavené otázky, soustředěná ve vnitřní podmínku jejího platného postavení - což není zřejmé, že jde o "vnitřní stránku situace, o to, jak se jí postavená otázka zmocní, jak ji postihne, tedy jak prostřednictvím otázky ten, kdo ji stavi, subjektivně situaci pojme? A což na druhé straně není stejně zřejmé, že určitá situace jako pozadí pro postavenou otázku je skutečným předpokladem jen potud, pokud na ni mát otázka navázata, t.j. pokud si ve svém navázání vybrala určitý okruh souvislostí, pokud jej integrovala a učinila svou hloubkou, t.j. svým vnitřním předpokladem? Tato integrace je předpokladem toho, aby situace k otázce sama mířila, aby ji předjímala, aby v ni vyústila; ale právě tato integrace má opět subjektivní charakter. Nejsme tedy beznadějně uzavřeni do subjektivity ? A nejsou vyložené dieledky dokladem pravého opaku našeho tvrzení, že na východisiu myšlenkového postupu vposledu málo záleží? Vždy se spíše zdá, že samo postavení otázky nejen současně rozestavuje celé pozadí, které potřebuje k svému platnéma postavení, ale že současně determinuje jak nejbližší, tak i vzdálený postup a sled celého uvažování. 01-15 Stojíme před problémem, k jehož zevrubnému řešení je podle našeho názoru - nezbytné rozvinout celou theorii subjektu a jeho akei. Nechceme však předbíhat a pokusíme se tedy udělat vše, abychom v postupu svého výkladu zostali na linii předem stanovené. Jde vposledu o to, jak chápeme onu hloubku, která tvoří pozadí postavené otázky. Bylo by nesprávné dívat se na ni jako na nějakou vnitřní danost, vnitřní precedenci, z níž postavená otázka nutně plyne, pro niž je otázka nutným vyústěním. 1. zv. "vnitřní charakter nezáleží v nějaké autonomní určenosti, sebeurčenosti posie, vyvíjejících se z hlubin položené otázky
====================
ScanImage145.jpg
====================
01-15/16 na povrch až právě k onomu položení otázky, předem však už v hlubinách úplně, byt zavinutě daných, a protože vnitřně, hlubinně, tedy z vnějška nezasažitelně, od každého vnějška isolovaně, na dalším praběhu rozvíjení nezávisle, po celou dobu v jádře neproměnně, trvale, definitivně, pevně platných. Tak tomu naprosto není. Mohli bychom uit - pomocně časového určení a prohlásit, že posice, z nichž je otázka "odvozena", na jejichž pozadí je postavena a za jejichž předpokladu platí, nejsou jak by se snad někomu mohlo zdát - minulostí otázky, ale její budoucností. Hlubina otázky leží tedy ve směru do budoucnosti, nikoli do minulosti. V jistém smyslu je otázka postavena napřed a teprve tím, že je postavena, jaou založeny jako její vlastní hlubina - posice, z nichž je platná. A to nikoli ještě v úplnosti, nýbrž jen předběžně, schematicky, nárysově, v nejhrubším rozvrhu. Další prokreslování těchto posic a celé rozsáhlé souvislosti, která tvoří mnohastupňovou kulisu pozadí postavené otázky, je neodlučně spojeno s další filosofickou prací, s novou a novou aktivitou, která na jedné straně postupuje dále a tak rozvíjí posice, založené počátečním postavením otázky, ale současně se podřizuje intencím akce původní, jíž je postavená otázka: nezakládá nové posice své, nýbrž právě navazuje na první jejich položení a rozvíjí je. A tak další a další filosofická aktivita bere na sebe úkol, který byl zhruba vyznačen už položením otázky, ale na jehož provedení nestačilo pouhé její položení. 01-16 Tak jsme si po prvé přiblí2111 no enfrný význam, jaký má historie, t.j. právě přejímání nějakého dosud jen částečně realisovaného úkolu k tomu, aby bylo v jeho realisaci pokračováno a aby byl nakonec opět předán dále v jakési štafete, v jakémsi "předávání pochodání". Nicméně v této chvíli chceme svou pozornost zaměřit k jedinému aspektu uvedené skutečnosti: totiž že navazování jedné filosofické akce na druhou je nejen možností, ale přímo předpokladem jakékoli filosofické práce. To však současně znamená, že každá "filosofická akce"
ScanImage145.jpg
====================
01-15/16 na povrch až právě k onomu položení otázky, předem však už v hlubinách úplně, byt zavinutě daných, a protože vnitřně, hlubinně, tedy z vnějška nezasažitelně, od každého vnějška isolovaně, na dalším praběhu rozvíjení nezávisle, po celou dobu v jádře neproměnně, trvale, definitivně, pevně platných. Tak tomu naprosto není. Mohli bychom uit - pomocně časového určení a prohlásit, že posice, z nichž je otázka "odvozena", na jejichž pozadí je postavena a za jejichž předpokladu platí, nejsou jak by se snad někomu mohlo zdát - minulostí otázky, ale její budoucností. Hlubina otázky leží tedy ve směru do budoucnosti, nikoli do minulosti. V jistém smyslu je otázka postavena napřed a teprve tím, že je postavena, jaou založeny jako její vlastní hlubina - posice, z nichž je platná. A to nikoli ještě v úplnosti, nýbrž jen předběžně, schematicky, nárysově, v nejhrubším rozvrhu. Další prokreslování těchto posic a celé rozsáhlé souvislosti, která tvoří mnohastupňovou kulisu pozadí postavené otázky, je neodlučně spojeno s další filosofickou prací, s novou a novou aktivitou, která na jedné straně postupuje dále a tak rozvíjí posice, založené počátečním postavením otázky, ale současně se podřizuje intencím akce původní, jíž je postavená otázka: nezakládá nové posice své, nýbrž právě navazuje na první jejich položení a rozvíjí je. A tak další a další filosofická aktivita bere na sebe úkol, který byl zhruba vyznačen už položením otázky, ale na jehož provedení nestačilo pouhé její položení. 01-16 Tak jsme si po prvé přiblí2111 no enfrný význam, jaký má historie, t.j. právě přejímání nějakého dosud jen částečně realisovaného úkolu k tomu, aby bylo v jeho realisaci pokračováno a aby byl nakonec opět předán dále v jakési štafete, v jakémsi "předávání pochodání". Nicméně v této chvíli chceme svou pozornost zaměřit k jedinému aspektu uvedené skutečnosti: totiž že navazování jedné filosofické akce na druhou je nejen možností, ale přímo předpokladem jakékoli filosofické práce. To však současně znamená, že každá "filosofická akce"
====================
ScanImage146.jpg
====================
01-16 / 17 (tedy jak navazování na posice původně rozvržené postavením otázky, tak i-a o to nám nyní jde - každé postavení otázky samo) má schopnost přístupu k něčemu, co z ní samotné neplyne, co není od počátku její původní součástí, tedy co je nějak mimo ni, před ní. Že tedy každý filosofický čin, každá akce má vedle své efektivní, dynamické stránky rovněž stránku receptivní, že je schopna převzít "informaci", že je schopna modifikovat svůj průběh v důsledku převzetí této informace, že je schopna tímto způsobem reagovat na průběh jiných akcí, že tedy je reaktibilni. To je přesně to, co jame chtěli předestřit štendrim töohto úvah. Tam, kde postavená otázka nese s sebou současně posice, které jsou nezbytným pozadím její platnosti, mají tyto posice ovšem subjektivní charakter; nicméně ve své subjektivitě mají tyto posice zachycovat a postihovat skutečnou situaci, která má svou nezávislost na jakékoli subjektivitě postavené otázky. Filosofická akce (jako vibec žádná akce) není tedy "beznadějně uzavřena do subjektivity", ale je schopna reagovat na situaci, která jí je vněji. Filosofická akce může reagovat v tomto smyslu na situaci filosofickou i na situaci nefilosofickou. Přitom je třeba pamatovat, že reaktibilita filosofické akce nemá definitivní, jednou provždy určený charakter, jimž by se trvale vyznačovala, ale že se ta to reaktibilita mění zvláště v delších časových obdobích dosti zřetelně v závislosti na charakteru vnější situace (resp. celého typu vnějších situsci), a níž opakovaně přichází do kontaktu. Tak je schopna filosofie modifikovat svou reaktibilitu a tím adaptovat své navazovací a interpretační schopnosti v průběhu určitého dějinného úseku způsobem, který jí dovoluje za předpokladu potřebně dlouhého adaptačního období - přistoupit v posledu ke každé skutečnosti kteréhokoli druhu. 01-17 Situace, do níž míří filosofie svou akoí a která je současně pozadím a předpokladem takové akce, je v podstatě místem,
ScanImage146.jpg
====================
01-16 / 17 (tedy jak navazování na posice původně rozvržené postavením otázky, tak i-a o to nám nyní jde - každé postavení otázky samo) má schopnost přístupu k něčemu, co z ní samotné neplyne, co není od počátku její původní součástí, tedy co je nějak mimo ni, před ní. Že tedy každý filosofický čin, každá akce má vedle své efektivní, dynamické stránky rovněž stránku receptivní, že je schopna převzít "informaci", že je schopna modifikovat svůj průběh v důsledku převzetí této informace, že je schopna tímto způsobem reagovat na průběh jiných akcí, že tedy je reaktibilni. To je přesně to, co jame chtěli předestřit štendrim töohto úvah. Tam, kde postavená otázka nese s sebou současně posice, které jsou nezbytným pozadím její platnosti, mají tyto posice ovšem subjektivní charakter; nicméně ve své subjektivitě mají tyto posice zachycovat a postihovat skutečnou situaci, která má svou nezávislost na jakékoli subjektivitě postavené otázky. Filosofická akce (jako vibec žádná akce) není tedy "beznadějně uzavřena do subjektivity", ale je schopna reagovat na situaci, která jí je vněji. Filosofická akce může reagovat v tomto smyslu na situaci filosofickou i na situaci nefilosofickou. Přitom je třeba pamatovat, že reaktibilita filosofické akce nemá definitivní, jednou provždy určený charakter, jimž by se trvale vyznačovala, ale že se ta to reaktibilita mění zvláště v delších časových obdobích dosti zřetelně v závislosti na charakteru vnější situace (resp. celého typu vnějších situsci), a níž opakovaně přichází do kontaktu. Tak je schopna filosofie modifikovat svou reaktibilitu a tím adaptovat své navazovací a interpretační schopnosti v průběhu určitého dějinného úseku způsobem, který jí dovoluje za předpokladu potřebně dlouhého adaptačního období - přistoupit v posledu ke každé skutečnosti kteréhokoli druhu. 01-17 Situace, do níž míří filosofie svou akoí a která je současně pozadím a předpokladem takové akce, je v podstatě místem,
====================
ScanImage147.jpg
====================
t IM 01-17 / 18 v němž se střetá filosofická akce (se svými posicemi) s akcemi nebo alespoň setrvačnostmi, které do této situace náleží. V pozadí střetnutí akoí dochází k střetnutí odlišných okruhů posic. V důsledku toho je situace současně místem, kde se otvírá možnost revise posic na jedné i na druhé straně. 3 hlediska filosofické akce (na př. otázky) je tedy situace místem možné revise posic, které a sebou ku př. postavení otázky přináší jako svou hloubku, jako avou vnitřní dynamis. Jistě nebude sporu o tom, že filosofie je schopna revidovat avé posice. Tuto okolnost lze demonstrovat na nesčíelných příkladech. Námitka proto bývá formulována jinak: filosofie již tím, že je filosofie, nese a sebou také některé posice, které jsou a její filosofičností nerozlučitelně spojeny a které tedy představují její základní, nepřekročitelné omezení. Jsou prý pozice, které filosofie nikdy nemůže opustit, aniž by přestala být filosofii. A jeou to právě tyto posice, které jí zabraňují v přístupu k některým skutečnostem, které jí vnucují falešnou perspektivu a zkreslují její pochopení a patičení pravdy. Na tak obecnou a - přiznejme dosti neprůhlednou námitku je nesnadno odpovídat. V praběhu dalších výkladů budeme nuceni tu a tam se k této námitee vracet tím způsobem, že ji budeme - ovšem po svém - konkretisovat. Vyjdeme tedy vstříc této námitee tím, že sami nastíníme meze, za něž ve své filosofia nemíníme jít. (Nikoli meze, za něž vůbec žádná filosofie nemiže jít. Jistě v budoucnu se leccos z toho, co držíme dnes, ukáže ve své relativnější podobě.) 01-18 Předběžně však naznačíme alespoň několik myšlenek, jimiž chceme podtrhnout a rozvést to, co jame již řekli. Řekli jame (01-03), že začátky křestanské" filosofie jsou a musejí být filosofické. Rekli jsme (01-05) i to, že křesťanská je taková filosofie, která usiluje o postižení, o interpretaci křestanské zvěsti, a že to není filosofie, která by vycházela z křestanských principů. Mohlo by se zdát, že v tohto thesích je implicite zahrnuta představa, w jako by filosofičnost, filoso-
ScanImage147.jpg
====================
t IM 01-17 / 18 v němž se střetá filosofická akce (se svými posicemi) s akcemi nebo alespoň setrvačnostmi, které do této situace náleží. V pozadí střetnutí akoí dochází k střetnutí odlišných okruhů posic. V důsledku toho je situace současně místem, kde se otvírá možnost revise posic na jedné i na druhé straně. 3 hlediska filosofické akce (na př. otázky) je tedy situace místem možné revise posic, které a sebou ku př. postavení otázky přináší jako svou hloubku, jako avou vnitřní dynamis. Jistě nebude sporu o tom, že filosofie je schopna revidovat avé posice. Tuto okolnost lze demonstrovat na nesčíelných příkladech. Námitka proto bývá formulována jinak: filosofie již tím, že je filosofie, nese a sebou také některé posice, které jsou a její filosofičností nerozlučitelně spojeny a které tedy představují její základní, nepřekročitelné omezení. Jsou prý pozice, které filosofie nikdy nemůže opustit, aniž by přestala být filosofii. A jeou to právě tyto posice, které jí zabraňují v přístupu k některým skutečnostem, které jí vnucují falešnou perspektivu a zkreslují její pochopení a patičení pravdy. Na tak obecnou a - přiznejme dosti neprůhlednou námitku je nesnadno odpovídat. V praběhu dalších výkladů budeme nuceni tu a tam se k této námitee vracet tím způsobem, že ji budeme - ovšem po svém - konkretisovat. Vyjdeme tedy vstříc této námitee tím, že sami nastíníme meze, za něž ve své filosofia nemíníme jít. (Nikoli meze, za něž vůbec žádná filosofie nemiže jít. Jistě v budoucnu se leccos z toho, co držíme dnes, ukáže ve své relativnější podobě.) 01-18 Předběžně však naznačíme alespoň několik myšlenek, jimiž chceme podtrhnout a rozvést to, co jame již řekli. Řekli jame (01-03), že začátky křestanské" filosofie jsou a musejí být filosofické. Rekli jsme (01-05) i to, že křesťanská je taková filosofie, která usiluje o postižení, o interpretaci křestanské zvěsti, a že to není filosofie, která by vycházela z křestanských principů. Mohlo by se zdát, že v tohto thesích je implicite zahrnuta představa, w jako by filosofičnost, filoso-
====================
ScanImage148.jpg
====================
01-18 / 19 fická myšlenková práce ve svém právě filosofickém charakteru byla něčím v tomto směru formálním a jako by jí prostě beze všeho bylo možno použít k interpretaci čehokoliv, tedy i křestanské zvěsti. Tento závěr by však byl zcela klamný. Především proto, že by zcela opominul historickou stránku věci. Filosofický přístup, filosofický způsob myšlení není čímsi daným, jednou provždy svázaným a určitými me zemi a hranicemi 11dského ducha a pod. Stejně tak nemůžeme filosofické myšlení prostě ztotožnit a t.zv. myšlením přirozeným (jak nekriticky a bez nejmenšího odůvodnění napořád dělá třebas J.M.Lochman), neboť přirozené myšlení neexistuje právě tak jako přirozené právo nebo přirozená mravnost. Filosofie nejen že má svou historii, ale ona bez ní nic není, bez ní neexistuje: historie je její nedílnou součástí, kterou si nese s sebou, z ní žije, ji dýchá - i když se na ni ovšem neredukuje. Proto filosofický aparát není stavěn mimo čas a prostor, ani tak nesmí být miněn. Tento aparát musí být od počátku stavěna vědomím cíle, jemuž má sãoužit. Neexistuje aparát, nepoznamenaný od počátku cílem, jemuž má sloužit; je poznamenán bud vědomě, anebo bez konkretního vědomého zaměření, bez konkretného úmyslu. 01-19 V našem případě tedy je třeba od počátku počítat s tím, že filo ofický aparát, který budeme dávat dohromady methodami čistě filosofickými, bude určen k tomu, aby neal a unesl interpretaci křesťanského kérygnatu. To znamená, že samozřejmě musí jít o aparát filosofický, který právě po své filosofické stránce musí obstát před odbornými zraky a před filosofickou kritikou (což je poukaz k tomu, abychom si práci nikterak neulehčovali; samozřejmě nejde o nějaké přizpůsobování filosofickým manýrám nebo módě či dokonce přílišný respekt před autoritami), ale že jeho výstavba musí být prováděna a přesným vědomím cíle, jehož má být dosaženo. Z toho vyplývá pm požadavek personální unie filosofické erudice a křesťanské zakotvenosti. Tití lidé, kteří vypracovávají filosofický aparát, který má unést interpretaci křestanské zvěsti, musí být v této
ScanImage148.jpg
====================
01-18 / 19 fická myšlenková práce ve svém právě filosofickém charakteru byla něčím v tomto směru formálním a jako by jí prostě beze všeho bylo možno použít k interpretaci čehokoliv, tedy i křestanské zvěsti. Tento závěr by však byl zcela klamný. Především proto, že by zcela opominul historickou stránku věci. Filosofický přístup, filosofický způsob myšlení není čímsi daným, jednou provždy svázaným a určitými me zemi a hranicemi 11dského ducha a pod. Stejně tak nemůžeme filosofické myšlení prostě ztotožnit a t.zv. myšlením přirozeným (jak nekriticky a bez nejmenšího odůvodnění napořád dělá třebas J.M.Lochman), neboť přirozené myšlení neexistuje právě tak jako přirozené právo nebo přirozená mravnost. Filosofie nejen že má svou historii, ale ona bez ní nic není, bez ní neexistuje: historie je její nedílnou součástí, kterou si nese s sebou, z ní žije, ji dýchá - i když se na ni ovšem neredukuje. Proto filosofický aparát není stavěn mimo čas a prostor, ani tak nesmí být miněn. Tento aparát musí být od počátku stavěna vědomím cíle, jemuž má sãoužit. Neexistuje aparát, nepoznamenaný od počátku cílem, jemuž má sloužit; je poznamenán bud vědomě, anebo bez konkretního vědomého zaměření, bez konkretného úmyslu. 01-19 V našem případě tedy je třeba od počátku počítat s tím, že filo ofický aparát, který budeme dávat dohromady methodami čistě filosofickými, bude určen k tomu, aby neal a unesl interpretaci křesťanského kérygnatu. To znamená, že samozřejmě musí jít o aparát filosofický, který právě po své filosofické stránce musí obstát před odbornými zraky a před filosofickou kritikou (což je poukaz k tomu, abychom si práci nikterak neulehčovali; samozřejmě nejde o nějaké přizpůsobování filosofickým manýrám nebo módě či dokonce přílišný respekt před autoritami), ale že jeho výstavba musí být prováděna a přesným vědomím cíle, jehož má být dosaženo. Z toho vyplývá pm požadavek personální unie filosofické erudice a křesťanské zakotvenosti. Tití lidé, kteří vypracovávají filosofický aparát, který má unést interpretaci křestanské zvěsti, musí být v této
====================
ScanImage149.jpg
====================
01-19 / 20 činnosti od počátku zakořeněni v evangeliu (= radostné zvěsti, která je podstatou křesťanství; v následujícím oddíle se budeme muset zevrubně zabývat otázkou, kde má filosofie nasadit ve svém interpretačním pokusu, aby interpretovala samotnou zvěst a ne už nějakou její interpretaci). Jestliže je toto obojí předpokladem a podmínkou budování tzv. křesťanské filosofie, je zřejmé, tu nemá a nemůže být uváděn křestan do filosofie ani filosof do křesťanství. Obojí tu musí být napřed. a otázka vypracování filosofické interpretace křestanského kérygmatu je pak nikoli otázkou pouhého individuálního rozhodnutí, ale především otázkou historické možnosti a dnes dokonce historické nutnosti. 01-20 Významným charakteren filosofické interpretace křesťanské zvěsti bude nutnost integrace křesťanských motivů a hlavně skutečností s dosavadní filosofickou tradicí, která zahrnuje do svého zájmu velikerou skutečnost přírodní i společenskou a usiluje o kosmickou perspektivu. Necht tedy každý hned na počátku opustí předsudek, že "křesťanská filosofie" by se měla zabývat pouze thematy náboženskými a nevycházet za jejich hranice, nebo alespoň co nejméně. Naopak se v celých rozsáhlých partiích budeme zabývat problematikou, která byla dosud chápána jako víře a evangelické zvěsti cizí, nemající s ní nic nebo jen docela málo společného. Budeme však vždy usilovat o průkaz, že taková problematika jádru křesťanské zvěsti cizí ve skutečnosti není, ale že pouze z nedorozumění a nedopatřením byla stranou zájmů víry a k velké škodě byla a dosud je zasutá nebo odsunována. V tomto smyslu bude současně otevřena nová cesta řešení vztahu mezi vírou a vědou. Vědecký názor musí mít své legitimní místo v pohledu viry; vira musí považovat každé exaktní vědecké poznání za své, jeho výsledky musí přijímat - anebo musi ukázat na vědecké chyby, kterých se zkoumající dopustil. Jinými slovy: naše řešení má být pokusem o likvidaci učení o dvojí pravdě v samotných kořenech.
ScanImage149.jpg
====================
01-19 / 20 činnosti od počátku zakořeněni v evangeliu (= radostné zvěsti, která je podstatou křesťanství; v následujícím oddíle se budeme muset zevrubně zabývat otázkou, kde má filosofie nasadit ve svém interpretačním pokusu, aby interpretovala samotnou zvěst a ne už nějakou její interpretaci). Jestliže je toto obojí předpokladem a podmínkou budování tzv. křesťanské filosofie, je zřejmé, tu nemá a nemůže být uváděn křestan do filosofie ani filosof do křesťanství. Obojí tu musí být napřed. a otázka vypracování filosofické interpretace křestanského kérygmatu je pak nikoli otázkou pouhého individuálního rozhodnutí, ale především otázkou historické možnosti a dnes dokonce historické nutnosti. 01-20 Významným charakteren filosofické interpretace křesťanské zvěsti bude nutnost integrace křesťanských motivů a hlavně skutečností s dosavadní filosofickou tradicí, která zahrnuje do svého zájmu velikerou skutečnost přírodní i společenskou a usiluje o kosmickou perspektivu. Necht tedy každý hned na počátku opustí předsudek, že "křesťanská filosofie" by se měla zabývat pouze thematy náboženskými a nevycházet za jejich hranice, nebo alespoň co nejméně. Naopak se v celých rozsáhlých partiích budeme zabývat problematikou, která byla dosud chápána jako víře a evangelické zvěsti cizí, nemající s ní nic nebo jen docela málo společného. Budeme však vždy usilovat o průkaz, že taková problematika jádru křesťanské zvěsti cizí ve skutečnosti není, ale že pouze z nedorozumění a nedopatřením byla stranou zájmů víry a k velké škodě byla a dosud je zasutá nebo odsunována. V tomto smyslu bude současně otevřena nová cesta řešení vztahu mezi vírou a vědou. Vědecký názor musí mít své legitimní místo v pohledu viry; vira musí považovat každé exaktní vědecké poznání za své, jeho výsledky musí přijímat - anebo musi ukázat na vědecké chyby, kterých se zkoumající dopustil. Jinými slovy: naše řešení má být pokusem o likvidaci učení o dvojí pravdě v samotných kořenech.