Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Kaz a.flac
====================
Na Aristotelově příkladu s tou statečností, to jsme si uvedli, nemůžeme to probít a všechno, ale je vždycky lepší jednu věc si vzít a ukázat tý důkladnějce, aby bylo jasné, o co jde. Čiže na tom Aristotelově příkladu té statečnosti můžeme dobře vidět, jak pozornost ke skutečnosti a k empirii, na kterou on poukazuje, proti té abstrakci, která sama o sobě nestačí. Důraz na situačnost, na vhodnost, jak on říká, a tak dále, propašuje sice ohledy na ty skutečnosti, o nič nebyla řeč. On řekne vhodnost, tím poukáže na něco, o čem se nemluví. Učiť čemu to je vhodné. Kdy je vhodnější mít strach a kdy je vhodnější nemít strach. On mluví o vhodnosti. To je právě, kdo to má posoudit. Čili tímhletím poukazem na tu vhodnost, na situačnost, propašuje ohledy na skutečnosti, o kterých nebyla řeč. Jenomže to není filozoficky nosný. Teoreticky to neznamená žádný přínos, není to řešení. A tudíž ten důraz bude třeba časem zapomenout. To je jenom taková připomínka. Není to návod, není to pokyn jasný. To znamená, že vlastně Aristoteles uvědomoval si ty platonské hypostaze a poukazem na situačnost a vhodnost poopravoval ty ideální platonské cnosti. Jenomže nejde jenom poopravovat, ale podrobit direktní kritice. A to Aristoteles neudělal. A protože to neudělal, kdyby to udělal, tak se Tomáše nemohlo vyskytnout. Ale on to neudělal a proto to proniklo, nechal v odevřené dveře různém těm devíacím pozdějšího helenismu zpátky k těm platonským hypostazím. A nejenom pozdního helenismu, ale i středověkého a dokonce novověkého etického myšlení. A takovým pozůstatkem toho platonismu v etice je Scheler. To, že byl etik, říkáme... Vynikající. Ale my musíme rozlišovat, já jsem vždycky vám říkal, Scheler je vynikající v analýze jednotlivých etických situací nebo morálních situací. Pokoušívá ten systém, tak tam je to slabší. A zejména tady je to platonismus etický. Dvě hlavní nebezpečí, já to teď řeknu takovým jemnějším způsobem. Vy si vzpomenete na Nietzscheho, ke kterému se ještě vrátíme k jednou, který to říká velice drasticky. Dvě hlavní nebezpečí, toho, té metafiziky, Nietzsche to označuje za metafiziku, že? To je z těch hypostazí, cností nebo v nové době, těch hodnot. Co máš česky za hypostazy, když tady můžeš o ty hypostazy? Já česky já nevím. To je, když něco vymyšlenýho považuješ za skutečný. To je hypostazy. Dosazuješ nějakou jakoby skutečnost, aniž máš jakýkoliv empirický doklady pro to, jenom si ji vymyslel. Takže třeba na začátku moderní fyziky se furt ještě myslelo, že světlo, protože je vlnění, tak musí být vlnění nějakého etéry. Takže etéry byla hypostaze. Až se předpokládá, že se něco vrní. Až se předvedeš tohoto projektu, chceš předvést ještě ty hypostazované cnosti. Chceš předvést, ale ukázat, že to je... O tom mluvíme porád. Že to zpředmětnění, to přisouzení skutečností nějaké abstrakci, to je s intenciálním předmětů, že to je ta hypostaza. Čili dvě nezbezpečí spočívají jednak v moralismu a jednak v relativismu. V moralismu to je jak v moralismu chování, tak v moralismu kritiky chování, ať už jedince nebo společenství. Přičemž moralismem rozumím zanedbání toho, že každá morální situace má čtyři členy a když to zanedbává, tak vypouští ty tři členy a za rozhodující považuje jenom jeden člen. To je zanedbávání. A považuje ho ovšem za předmětně hotovej, danej, formulovaný. To je moralismus. Ať je situace jakákoliv, tak se musí dělat to, co je předepsáno. Takový krajní typ moralismu je Fiat Justitia, který je předmětný, který je předmětný, který je předmětný, takový tip moralismus je Fiat Justitia per et mundus, takový tip moralismu je Fiat Justitia per et mundus, ať se stane spravedlnost, ať se stane spravedlnost, i když zahyjne na svět. A jednak na druhé straně je relativismus, a jednak na druhé straně je relativismus, nejedná na druhé straně je relativismus, eventuálně amoralismus. Naprosté odvržení morálky. Tohle to formulová Nietzsche, ale když se dobře čte, tak se zjistí, že on tam vlastně stále počítá s potřebou nové morálky, čili ten jeho nihilismus, na kterým on poukazuje, to je pro něj přechodné stadium. Takže není jako dokonalý představitel toho amoralizmu, i když sám si tak říká. No a moralista tedy se drží intencionálního objektu, to je konstrukce myšlenkové, totiž dobrá nebo ctnosti a nedbá na zkušenost, eventuálně není mravní zkušeností vůbec schopen. Většinou lidé, kteří jsou mravně necitliví, jsou největšími moralisty. Na druhé straně amoralista vidí rozpory mezi ideálními hypostazemi, každý si představuje ty ideální ctnosti nebo hodnoty jinak, každý má jiné hodnoty. A za druhé, mezi těmi ideálními hypostazemi a mezi každodenní skutečností, to je další rozpor. Čili když amoralista vidí tyto rozpory, tak zůstává buď u relativismu, prostě je to podle toho, jak kdo to chápe, anebo rovněž ztrácí vůbec schopnost mravního náhledu a mravní zkušeností. Ten amoralista může teda vysuzovat z toho, že v různých dobách, v různých společnostech a také u jednotlivých různých lidí vidíme jiné principy, jiné priority a tak dále, tak z tohohle důvodu je relativista, anebo ono to souvisí, když jenom vidí ty různosti a nemá svou vlastní cestu k tomu, aby to posoudil, nemá zkušenosti, je jako slepej. On jenom je schopnej zjišťovat, že tenhle říká, že to je modrý, támhle říká, že to je červený a tak dále, ale sám to není schopnej posoudit. To že by nám jeli být svědomí? No ne svědomí, to je otázka, co to je svědomí, tomu se dostaneme ještě, to bude věnováno jeden večer, ale jestliže teda nevidí nic než tu různost, no tak to znamená, že sám je slepej, že sám není schopnej mraví zkušenosti. Pak přinejmenším byly by schopnej vlastní zkušenosti, no tak by musel z toho svýho hlediska posoudit i v ostatní. Samozřejmě může říkat, dobře, když každej má jiný, já mám taky jiný, tak asi to mí nebude platný, ale absolutně. Tak z tohohle vysoudí, že musí být opatrnej a tak dále, ale musí být schopnej z toho svýho subjektního hlediska posoudit. Když není, tak to vypadá, že je mravně necitlivý. Ctnosti, dobra, hodnoty a tak dále lze ovšem také chápat ještě jinak, ne jenom jako intenciální předměty, jako tyto předmětné postaze, ale lze je chápat jako vůdčí principy, nebo mementa, napomenutí, upozornění a tak dále, pokyny. Na nich se sice mravní jednání orientuje, ale které představují jen pomůcku a nikoliv poslední kritérium. To je mnohem přijatelnější než ty absolutní ideální cnosti, že to je jenom taková připomínka. Někdo se lekne a strašně se třese, jak mu připomenete, že má být statečnej. Nebo někdo absolutně se nebojí ničeho a řítí se do záby. Tak mu připomenete, buď vy, nebo on sám si to může připomenout, když se to naučí, tak si sám v té chvíli připomene, bo pozor, nebuď úplně slepej, dávej taky bacha, můžou být nějaké nebezpečí. V tomto smyslu to může fungovat jako jakási připomínka. A to je taky to, co v běžné morálce je nejfunkčnější. Když vám lidi říkají jaksi mlavní posudky nebo výzvy, tak myslejtím hlavně tohle, že nejde o to, že existuje nějaký absolutní příkaz být statečnej. Ale když někdo se roztřese příliš, tak připomínka, buď statečnej, nesto hrdině, nebo nesto, prostě musíš to vydržet. Když to třeba je o vytržení zubů, jdete tam s malým dítětem, to je věvený, velký věvený, tak připomenete, že to musí vydržet, což přece chlap, řeknete desetiletímu klukovi. Tak to je vlastně míněno jako ten pokyn, nebo taková připomínka, pomůcka. Nejspíše by se tu hodil termín zřetel, ohled. Nakonec je to jenom jiný výraz pro tu aristotelskou střednost a vhodnost, která je rozhodující pro to, co je tou středností. Prakticky ovšem, to znamená takové rozostření kontůr, že je tím uvolněna cesta libovůly. A ta libovůle musí být zastírána právě kvůli ohledům. Jsou další ohledy, že? A tak se dostává to morální hodnocení do obzvláštní těžkosti. Nechce držet a nemůže držet absolutní cnosti. Nechce spadnout do úplního relativismu a moralismu. Počítá s takovými těmi připomínkami a pokyny jenom. Jenomže to, jak v dané chvíli spíš dáte na ten pokyn než na opačný, to vlastně záleží na vás. Čili je to trochu libovůle. Je v tom takový moment libovůle. No a tohleto je právě naše dnešní mravní situace. Přičemž nebudeme uvažovat teda, jak dalece to bylo vždycky tak. Jako současný stav. Současný stav. My se k tomu ještě znova vrátíme, když budeme citovat Lýčeho, který mluví o nihilismu. A zároveň je velice ostře proti morálce. Morálku je třeba, zejména křesťanskou morálku, že třeba vyhodí do povědčí. Že to je jediná cesta půpředu a tak dále. V tom se ještě vrátíme, co tím on myslel. Ale tohleto je naše dnešní mravní situace. Na ty hypostáze už věřit nemůžeme. Nechceme spadnout do úplnýho. Samozřejmě jsou takové lidi. Ale je strašně málo lidí, který výslovně neselhávají, nebo vymlouvají se v dané situaci, že to je všechno vlastně, že jsem můžel, co se tak dále. Někdo, který to skutečně domyslejí dokonce a všechno je dovoleno. Tak jako to máme v Dostojevském dokumentovaní. Jste ily boganět. Lidskost člověka je ohrožena, když je jeho život zcela zaměřen na naplňování cností nebo ideálů. To je něco, co jsme rozpoznali. Dnes už takřka vymysleli lidi, který by byli rozhodnutí, nebo byli by schopní se rozhodnout, celý svůj život věnovat naplnění nějakého ideálu. Ale vás neříklaš, která ano. Matka Teresa, že například. No ale to jsou ty výjimky. Tak to používáš za těch málo. To jsou ty výjimky. To jsou ty výjimky z jiného století. Normální člověk není něco takového schopený. Ne, že by neměl představit, čeho by chtěl dosáhnout. Ale o tom nemluvíme. Mluvíme o tom, že zasvětí život milostvenství. Zasvětí život službě nemocným, umírajícím nebo malejím dětem, o který se nikdo nestará. Dneska skutečně moderní člověk toho není schopený. To jsou naprosté výjimky. Takhle to brát. I když některé o tom mluví, tak to není zasvěcení celého života. Prostě vymezej tomu určitou takovou část ve svém životě. Ale že by plně tomu sedeli. A dokonce není to tak, že by nebyli schopní. Protože prostě je to blbost. Vidějí, že to nemá smysl. Že to je naprostá nesmyslná záležitost. Že to je fanatismus a tak dále. Oni mají i důvody, proč to nepřijmout. Nejenom, že toho nejsou schopní a uznali by to. Ne, oni toho nejsou schopní, ale neuznají toho. Oni jsou přesvědčení, že nic takového není v pořádku. Že to je cosi středověkýho, dneska už domorenýho života to nepatří. Čili ten takzvaný humanismus. Když se podíváte co Luffy dále humanitních, třeba když jsou poměrně slabá knížka. Masaryk, co tam píše, tak tam vidíte tu polovičatost. Jak to není nasazení celého života pro nějaký cíl. Jak to je takový konec konců, takové vymezení toho, že člověk by taky měl občas pomoct někomu, být s někým solidární, nemyslet furt jenom na sebe. Takhle relativizovaný. A trochu to souvisí s tím, že jediný lidi, kteří jsou tohodle schopní, jsou dva druhé lidi, nasadit život na něco. Jednak to jsou křesťani a ještě neobyčejně malá minorita křesťanů. Ale jde o to, že to zdůvodní o křesťansky a pak jsou to revolucionáři. Takový fanatický revolucionáři, který jsou ochotní život nasadit za něco. Prostě jiný nejsou. Prostě je to takový synkretický, v tom smyslu úpadkový. Prostě to není pořádný křesťanství ani pořádný buddhismus. Prostě je to takový myšmaš, jestli jste se tím něco zabejvali, je to hrozný myšmaš, to učení Gandhiho. Vybral si takové kousky z toho, je to sposlepované, takovým ekletizmem a skutečně to držení pohromadě osobností Gandhiho. A teď ještě o to, že oboje, jak ty revolucionáři, a přitom do těch revolucionářů počínám i kontra revolucionáři. Prostě lidi, kteří chtějí násilně něco změnit, nebo udržet, ale prostě nasadit pro to vše. No a tyhle oba druhy lidí žijou vlastně něčím, co je veskrze na veskrze původu evropského a to helenisticko-křesťanského. Asi je taková připomínka toho Gandhiho, co ty buddhističní měši, které se upalovaly v Saigonu, tak do které se dá to zařadit. Revolucionáři to nebude a křesťaní taky ne. Ale jo, kromě toho, které já teď mluvil hlavně o... To jsou, ale vycházejí, nevycházejí. Je to ale spiritualita, je to nějaký luchovní prouz. Takže je to křesťanství... Čekajte, diskusy nechte dokázat. To si necháme poznamenané. A tak to ani nepotřebují. Já mluvím o naší společnosti, o upadající evropský civilizaci. A ten Gandhi ještě tak trochu do toho patřil, poněvadž... Oxford, má Oxford. Poněvadž to není mět vidět, že ovšem ty buddhistický měši, ty nepochybně do toho nepatří, poněvadž nemají v Evropě ani pár růz. Do toho patří Pol Pot, ten byl snad jako taky různý. No ten samozřejmě, ten měl školení francouzský zase, že? Fanatik, to byl první příběh křesťanský právě. Ale já chci upozornit na to, že oba tyhle typy lidí, že jsou nějakým způsobem, ať už jakkoliv, jsou zakotvení v evropský tradici, že teda nejenom ty výjimeční křesťaní, který se takhle zasvěcují, vypadají středovědce, ale že i ty revolucionáři vypadají středovědce a dokonce ještě teda jako zranýho křesťancí nebo tak nějak, takový to, ta ochota nechat se předhodit lvům atd. Jenomže teda se bránějí nikoli jako ty křesťaní původní, který tam se nechali házet a nebránili se, ale ten koren stejnej tam někde je a pomimo soudu tenhle ten koren je vlastně původně nekřesťanskej, to je v křesťanství tradice mimokřesťanská, která tam byla převzatá, hlavně ze stoicismu, a je to myšlenka heroismu. Učili učeníku, jo? Ano, to je řeckej heroismus. Do té pravé tradice židovskou křesťanskou to vlastně nepatří, pomimo soudu, je to cizí prvek. Je to heroismus helenistické mravnosti, je to heroismus uprostřed morálního úpadku, který není nepodobný dnešním úpadku, čili je docela možné, že se tento heroismus vznikne na těch revolucionářů, že vlastně se rekrutuje z velmi podobných psychických a sociálních základů, jenomže má prostě jinou formu, ale je to určitej heroismus a to je to, co ty lidi přesvědčuje v tom. A tenhle heroismus je náchylný právě pro svou vnížkovost, pro to vyznávání těch závazků, které jsou jednou dané pro vždy a jimž se celý život musí podřídit. Tak jsou vnížkový a protože ten heroismus je takto vnížkový, tak je velice náchylný ke stylizaci, která se dostává do příkrého rozporu s níterným prožíváním. A když se psychologicky k tomu přihlédne blíže, tak vidíte spousty takovejch, příklad je třeba v Greenovy, že je ten Skobý, ale nejenom ten, jak to vyjádře věci, jak se jmenuje ten chlapík, připomož mi, ten kněz, tak vidíte, jak ty lidi jsou jakoby rozpolcený, má to tendenci, je tam zatím, taková tendence k rozpolcenosti, že přijmají jakési poslání, jakousi roli a vnitřně se potácejí v rozporech, v depresích a tak dále. To patří k tomu také. Ten heroismus, my o něj nemáme moc správ, jak vypadal skutečně, fakt je, že jsou nějaké správy, jenom že u toho nikdo nebyl, tak když císař dal najebožet, že je u něho někdo v nemilosti, tak se slušelo, aby ten dotyčnej, který je v nemilosti, tak do dvou do třech dnů, aby si podřezal žíly. Tak jsou takové případy, že popsaný, jenom že je otázka, jak to vypadalo, jestli opravdu ty stojíci byli schopni prožívat to, čemu dali ten heroický oděv, ten hlav. Jestli to tak opravdu prožívali. Rozhodně to tak neprožívali běžní lidi. Ale je to cosi až nelidskýho, jestli to opravdu byli schopni dát do horlady. To jsem už vlastně říkal, historické křesťancí je příliš zašaženo a ovlivněno stojickou morálkou a tímhletím jejím vnitřním sklonem k té jakési schizoídnosti nebo jak bychom to nezvali. A tím i etikou tedy, nejenom morálkou i etikou. Pomem soudu proti tomu evangelium dává důraz na to, co je v skrytu, jak Ježíš výslovně říká, v srdci, dává důraz na svědomí, relativizuje mravní formulé, vnější závazky, naučení, zákony, osvobozuje navenek, nejenom uvnitř, ale aby odpovědnost zakotvelo níterně. Čili neosvobozuje uvnitř tím, že navenek přijme jakousi roli, mimože naopak navenek osvobozuje, aby upevnilo závaznost níternou. K tomu patří například všeho zkuste, dobrého sedržte. To je to osvobození navenek a závazek vnitřní. Dobrého sedržte. Teď otázka je, jak poznat, co je dobré, a kdo je povolán k tomu, aby to poznal. Ale to teď nebudeme řešit. To bude v kapitule o svědomí. Odpovědnosti a svědomí. Jeden večer, možná příští, bude odpovědnost a svědomí. No a sem patří to, co už jsme také zmínili, to ježišovo, ale já pravím vám. To znamená nutnost formulovat vyšší závazek. Jestliže je relativizována závaznost nějakých nižších závazků, naučení, zákonů itd., tak jen ve jménu nějakého vyššího nároku. To je ta hojnější spravedlnost, o které mluví ježiši třeba na vkázání na hoře. A ovšem, jestliže se problematizuje, relativizuje nějaký závazek nižší, v jménu závazku vyššího, no tak je třeba to zdůvodňovat. Není možný říct, tohle já dělat nebudu, já mám děti. To není vyšší závazek. Naproti tomu vyšší závazek je, já se vykašluji na své děti, poněkud to, co dělám, dělám pro děti všecky. To je vyšší závazek, který může být nepochopen, na druhé straně může být také ale výmluvou, třeba Urusova byl výmluvou, o své děti se nestaral, a psal si svý canci filozofický. Takže to je jako další záležitost, Páštov, právě ten vyšší nárok, tam se musí zase přihlédnout ke všem těm štyrem, to nejde jenom tak, jako si něco vymyslet. Čili to odůvodnění musí být kontrolovatelný a předpokládá se tu nutnost mravního úsudku a rozvažování. Tím pádem máme ještě chvíli čas a já bych vám předvedl, že se pokusím absolvovat rychle a celý. To mělo být, já jsem myslel, že 15. budeme mít, že to dokončíme tamto dřív a 15., že ještě budeme mít tohle, takže to mám připravené od prsince. Prostě z podmětu, který byl mimo náš seminář, se mě naskyt problém filozofie a skromnost. Jestli má nebo nemá být filozof skromnej? A co to vlastně znamená? Filozofická tradice, o kterou už jsme mockrát říkali a vždy se s tomu budeme vracet, je, že filozof miluje moudrost, ale nepovažuje jí za své vlastnictví. Nemyslí si a nechce budit dojem, je moudrý. Sokrates výslovně říká, nikdo z nás, rozumí se, z lidí, neví nic jistého. Když vysvětluje tam před senátem, tak říkajíc, před soudem, když vysvětluje, co asi mohla myslet ta věštírna v Delfách, když řekla, že Sokrates je nejmoudřejší ze všech lidí, přesně řečeno to bylo negativně, že nikdo není moudřejší než Sokrates, tak Sokrates tam říká, tohleto mě byl čerdlužen, každej je na mě kvůli tomu dožranej. Samysleli jste se, občany, nad tím, co to vlastně může znamenat? Díky já jsem furt nad tím myslel, díky já si vůbec nepřipadám jako moudrej. Jak to, že bych měl být nejmoudřejší? Je to jedině tak, že nikdo z nás nic neví. On tam říká, jak chodil jsem od jednoho druhýmu, hlavně teda si vybíral politiky, to jsou zvlášť dobrá sorta, ale i jiný odborníky. Chodil jsem od jednoho druhýmu a teď jsem ukladl otázky a chtěl jsem sám sobě prokázat, že jsou chytřejší než já, moudřejší než já. Pak jsem přišel na to, čím to asi může být. Nikdo z nás, ani oni všichni, ani já, nic pořádně nevíme. Ale vo jedno já jsem chytřejší, že si toho jsem vědom, když to oni si myslejí, jak jsou chytrý. Když to já jsem si vědom, že nic nevím. Tak otázka z ní, je tohle možno označit skromnou nebo skutečnou skromnost. A je to skromnost neosobní, pokud je to skromnost, neosobní jenom filozofická. Je to ne nahodilá vlastnost Sokrata jako člověka, jenom je to něco, co patří k Sokratovi filozofovi. Tedy, že to k němu patří jako k filozofovi, o tom nemůže být pochyb. S očem může být pochyb, zda je to cnost. Filozofická cnost. Když ale se podíváme na Aristotela, podle Aristotela co myslíte? Je to cnost? Skromnost? Kde jsou ty dva extrémy? Skromnost P.I.H.O. na druhé straně? Kdybychom podle vedali tu střetnost. Na jedné straně P.I.H.O., co by bylo na druhé straně? Na druhé straně takové sebevrskačství. Jak vidíte, Tomáš okamžitě vymyslí takové dvě netnosti, aby mezi nima ta skromnost vypadala jako střet. To je ta necnost s tou středností. Já mně se zdá, že nikoli, že to není cnost, a to proto, že příliš málo skromnosti i příliš mnoho skromnosti je necnost. Cnost podle Aristotela je to, co má svůj vlastní vrchol, k němuž se lidé snaží dopracovat. Ale vrchol skromnosti je necnost. Tak skromnost nemůže být cnost. Když vrchol cnosti, já kecám, vrchol skromnosti je necnost. Sama skromnost není středností, nimož vyžaduje nalezení střednosti. A cnost má svůj vlastní vrchol, to znamená, že my musíme najít jak ta cnost, co do skromnosti, tak střednost cnosti, kde má svůj vrchol. Skromnost tedy není filozofická cnost. Je charakteristické, že Aristoteles ji vůbec nezmínuje, nikde. Ani jako necnost, nejenom jako cnost, ani ho vopak, že by neskromnost nezmínila. Přesto však se věcí zabývá. Nedostatek skromnosti nazývá chlubností. Chlubný člověk podle něho si osobuje vlastnosti, kterých nemá, nebo větší, než má. Přemíra skromnosti, na rozdíl od Tomáše, u něho spadá do rámce záludnosti. On říká, že záludný člověk, na rozdíl od toho chlubného, zapírá nebo zmenšuje vlastnosti, které má. Zatímco tedy ten chlubný si osobuje vlastnosti, kterých nemá, a nebo říká, že ty, co má, jsou větší, než má. Tak ten záludný zapírá vlastnosti, které má, a nebo zmenšuje ty vlastnosti, které má. Jak chlubnost, tak záludnost je charakteristická tím, že je nepravdivostí, neopravdovostí. Proti nepravdivosti a neopravdovosti těch, kdo předstírají, že je, co není, nebo naopak, že není, co je, stojí pravdivost a opravdovost. A citáce Aristotela. Toliko ten, kdo se přidržuje středu, sám jest pravdivý i životem, i řečí, ještě se přiznává k tomu, co má, a ani nezvětšuje, ani nezmenšuje. Aristoteles viděl tuto stránku dobře, ale jeho omyl leží někde jinde. Ten ovšem sdílí s celou řeckou tradicí. Totiž s tradicí onoho nápisu v Delfách, o kterých jsme se před chvílkou zmínili, Poznej sebesamagnothis auton. Předpokladem je, že člověk jest někým či něčím, koho lze pravdivě poznat. Co je pro naše poznání dáno? Poznej sebe sama. To znamená, poznaj jaký jsi. To znamená, že nějakej jsem a mám se poznat. Aristoteles výslovně tam říkal na jednom místě, každý člověk mluví, jedná a žije tak, jaký jest. To je tedy v rozporu s novodobým myšlením, které zdůraznuje naopak, že člověk se stává, jakým jest, tím, jak mluví, jedná a žije. Co by k tomuhle dodal ze svého staniska Aristoteles? Samozřejmě, že nebyl tak hloupý, aby o tomhle nevěděl. Ale jak to vysvětluje? Protože všem výřecnosti nám nejsou dány přirozeně. To je od přírody, to jsme si říkali. Nýchbrž, že se lidé stávají například spravedlivými nebo nespravedlivými a tak dále, chovají-li se spravedlivě nebo nespravedlivě. To znamená tím, že se chová někdo spravedlivě, stává se spravedlivým. To znamená, že je v rozporu s tím, co jsme mu vytýkali, co on opravdu říká, že každý člověk mluví jedna a žije tak, jak jest. Ale nechme si to ještě projít. Aristoteles výslovně říká, že to má nemalý význam pro činný život. Zda se člověk správně či nesprávně raduje a rmoutí. Proto člověk má být i hned od mládí nějak veden, aby se radoval a rmoutil z toho, z čeho má. To je zajisté správná výchova. Ale to vypadá jen na pohled jako rozpor, že člověk nejedná ani spravedlivě, ani nespravedlivě. Aristoteles je přesvědčen, že od přírody člověk nejedná ani spravedlivě, ani nespravedlivě. On přece řekl, že cnosti nejsou od přírody. Čili každý člověk jedná, mluví a tak dále, je tak, jak jest. Od přírody tak jedná, mluví a tak dále. Od přírody člověk nejedná ani spravedlivě, ani nespravedlivě, ani statečně, ani zbabilé a tak dále. Není za čej chválit ani hanět, ale člověk jedná tak, že je to od přírody. Má-li však nějaký zvláštní cíl, to říká Aristoteles výslovně, vypadá vše jinak. Vše to se ovšem může dít i pro nějaké cíly bez něho. To, jak člověk jedná od přírody. Jak jedná, mluví a tak dále, co tam říkat. To může dělat buď pro nějaký cíl, a ne pro bez cíle. Když to dělá bez cíle, tak to dělá tak, jaký je. A když to dělá ku nějakému cíli, tak ovšem to, jak to dělá, jak mluví a tak dále, se podřizuje tomu cíli. Aristoteles tedy zná zjinačování a připisuje je cíli. Nebo cílům, různým cílům. Cíle jsou ovšem vnitřní nebo vnitřní. Cíle vnitřní jsou od přírody. To jsou ty entelecheie. Který je N, který je V. Konec nebo cíl, který je uvnitř. Ten je od přírody. Ale cíle vnější jsou člověku ukládány nebo si je ukládá on sám. A těmito vnějšími cíli může být proměňován člověk, jak jest v člověka, jaký nebyl. A sám také může proměňovat to, jakým jest, když si ten cíl zvolí. A tady se můžeme vrátit k tomu, čím jsme začali. Moudrost, kterou filozof miluje, ale kterou nedisponuje, je cílem, po kterém touží. Tento cíl ovlivňuje, to jest proměňuje, jeho mluvení, myšlení, jednání i život. Aristoteles mluví výslovně o ho philaletches. To je termín Aristotelů v přímo. Člověku pravdy milovném. Je to jako filozofia, to je philaletcheia tady. Philaletcheia se u něj nevyskytuje, ale ho philaletches, to je ten, kdo miluje pravdu, jako ho filosofos, to se u něj vyskytuje. Čili ten člověk pravdy milovný, to je člověk, který si nechá svůj život, své jednání, své mluvení a myšlení, proměnit tím cílem, to jest pravdou. Mimochodem Aristoteles tady mluví o ho philaletches, zatímco říkati pravdu u něj je aletheuein, to je o pravditi, by se řeklo. Pravditi nestačí k tomu, aby to proměnilo.

====================
Kaz a.flac
====================
Já jsem to měl obježet, když kecáte celou dobu a nikdo to nepustí. Mám si, že bez týcha. No tak, skromnost byla zajímavě podaná, ale mně jde tady, jak jsi mluvil o těch mementech, o těch různých pokynů, chápat jinak, než jako intenciovaně postavzované, jako mementa principy. Takže, když třeba jde někdo a říkne druhýmu memento mori, nebo memento vivere, máš to taky pokyn, myslel jsi taky na takovýhle... No jistě takový ten typ memento mori, to je typický příklad. Jako někdo je rozjetý, prostě získává bohatství, získává moc, získává postavení, já nevím co, všechno dává dohromady a vůbec mu nenapadne, že jak to stojíci říkali, nenapadne mu, že třeba do rána může být... Do rána, ano, ten Ježíš říká, no blázn, ještě v téže noci tomu ptákovi, který si to s tím stojíkem dá. No, čili to je takový ten pozor, pozor, seš člověk smrtelný, nezařizuj se tady na staletí. Tak to je ten nový... To je pokyn určitý, to není žádná snost sama o sobě, myslet furt na smrt. Ale je to jakejsi pokyn, je patří to v životu pomysly také na to. Pak jak jsi říkal, že níče tu křesťanskou morálku, jako by chtěl prostě jako opravdu nakopnout nebo vyhodit do povědří, a to si říkal, to si o tom probluvíme jinak, jo, nebo dál řekneme si, to si myslím v příštích nějakých pasážích, jo? No, já si myslím, že i v níčem bychom se měli zabývat. Dobře. Po nějakších stedech, těch metodologických hledisek je to dost důležitý, no. Vědět, o co repáč kecá se o tom, vědět, co vlastně tím ten níče chtěl. On provokoval, ale jaksi nechat se vyprovokovat, to neznamená až těmu rozumět. Pak jak jsi říkal, že je dnes malou lžijou, který by se chtěl opravdu tak jako zasvětit tomu, těm cnostem a podobně, docela si tady někde mluvil, prostě áno, nemůže držet absolutní cnosti. No, kdo z lidí může prostě držet absolutní cnosti? Tady někde si taky uvážil. One držet, jako myslím, nevěděl tak, že se zasvětit absolutně. Ale jako uznat je. Uznat je a taky žít, jo? Žít. Žít to prožívat, jo? Chceš to prožívat. No, tam, poněvadž, i když máš tyhle čtyři kardinální cnosti, tý střednosti, statečnosti a podobně, vždycky se dostaneš do rozporu, že jo? I když člověk zasvěcený skutečně, když budeš sledovat toho Simona Wiesenthala, jo, jak honil toho Eichmanna a jak on chtěl dosáhnout. A teď se hádám s Krajským. Krajský byl v emigraci, Wiesenthal byl v koncentráku a teď, kdo tedy je pro větší statečnost. Ten říká, ne, já nechci oko za oko, zub za zub, ale chci opravdu jako už přebránit to zlo a podobně. Takže i ty zasvěcenci takoví, že si řekne, ano, já mám tu spravedlnost si někam doberstvu, jmenu tedy on nějaký starobiblický, tedy starozákonní spravedlnosti, tak jistě se neubrání spoustě obzorů. Že to na nějakou stranu vysune. A to už i ta cnost přece začne silně vráborat. I ta statečnost najednou u takového člověka, který, nebo tu spravedlnost, kterou chce někam dovést, tak je vůbec v lidských možnostech i takového zasvěcence, který tedy drží víru v Yahvého, nebo víru v toho Ježíše, že tam stejně musí na tého cestě říknout jako spousta omylů. Jedině snad ten, ale i ti lidé, kteří svědají různé těch cestek, kteří se věnomali tomu ošetřovatelství a podobně, tak v určitý chvíli stačí ten primář je naštve nebo něco a oni přece lidsky nějak najednou, i když mají s tím Ježíšem kontakta, exercici a trénují ty cnosti, opravdu bych řekl, ještě mistrnou askezí, která je k těm cnostem, já myslím, velmi potřeba. Nemůže člověk ho v majetku a v polehávání chytat cnosti, ten si musí jomoc ukládat sebe zápory, nějakou tu askezí, aby nějaký ty cnosti dostal. Tak jestli vyž tady právě tyto říkáš, že tady ta moderní doba to s tebou chápu, že říkají toho vůbec je nepatřící, k tomu se říká ten humanismus, tak ale přece jsou, nechci říct, růžešiste, ta komunita, teze, že ten, když si jde lehnout, támhle to mě oproti papežovi vždycky jako víc nabádá, když on jde tam na předměstí toho madrasu a tam se s nima do té chudoby položí a s nima žije aspoň ty tři, čtyři veděle, tak je to určitý svět, že ten papež to projede tím automobilem, že je pancéřovaným a podobně, že tady tohle je sdílení, to je sdílení cností chudoby, no počkej, cnosti chudoby nemyslím, ale árvut je taky vlastně jedna vnišská, oni vlastně, ano, dělají sliby právě na tu chudobu, ten šic vlastně dělá, tak je to víc jak ten papež, rozumíš? Takže přece jsou, když tam máš takových věcí, když se to Tomáši nedá držet, tak především ležet s nima, dostoj plátit za vši, aby byl taky zavšivený, poněvadž chudáci jeho mužici byli zavšivený. Tak jo, a pizde sklenice, to už vidím, toho poškozenýho, který s těma... To přece tím nepomůžu, zavšiveným, že byl taky zavšivený, že? Ne, ale tým tam, rozumíš, oni hned koupí nějaké aspoň zemědělské stroje a hodí ho tam, pozor, neříká, že jdu jenom s Evangéliem, že rozdám biblíčky. Čekaj, jenom moment, já jsem mluvil se všima, tedy proč on si tam jde lehnout s nima? On jde do jejich prostředí, poněvadž, že nemůže vytáhnout z Indie a teď je pozve do Francie, tam do její komunity, no to by byla jenom taková provokáci, ale jenom takový manifestáci. Tohle je takový manifestáci, jenom že jiného dobu. Ne, ne, ale jiného dobu, já už to jdu s nima stílet, já tam musím s nima se krmit jednou židcí rejše, což už je něco příteli jinýho, a kordy by on vydržel, tam žijí dva roky, tři roky a podobně. Proč se nevykašle na to, co dělá, a nejde se tam prostě natrvalo. To je jediná věc, co by platilo. Na příneděl si tam lehnout, to je provokace. No on ten Ježíš taky přece pochodoval, dělal nějakou tu radostnou zvěst Evangelíní, už tam, kde se malomocnejch, ale taky nebyl, se všema, aby se tamle šel položit tomu rybníku, kde byly ty hníci a podobně a proprčel to. No, tak mluvíš za mě. No. To jsem chtěl říct, nic jiného, ty jsi mě doplnil. Tak jo, tak to budu chtěl říct. To je moje zdravování, prosím. Vy jdete jako oni, to je solidarita. Ne, ne, to já myslím už jako, ne, nebejt tam truchloherní Lazar, že jo, ale umocnit to a dát to do nějaký, no jako ta Teresa Vlosice, mě se už dneska zbaví, že ona už malem na ní dokročilo, že už nevodlítla z ty Afriky, že jo, jak to tam havárovalo to její letadýlko, že už schání ty prostředky, tu jí dá něco Regan, tu jí dá něco Fidel Castro, tam už založila taky. No, organizace je výborná. Ale jít si tam lehnout? No, příteli nezlobce, já se domnívám, hele, plačte s plačícími a podobně, mám velmi podivnou zkušenost. Ale, životní, pokud nevstoupím do nějakého terénu cikánského nebo do nějakého, tak jak, když to budeš tady, z této místnosti prostě nějak vykládat a podobně, a opravdu nepoznáš, neprožiješ atmosféru těch lidí, co se rakovině rozkládají, rozumíš, no tak jim kdy pomoc, co jim můžu já pomoct? Ale oni, který jsou právě jídlo, všechno, mají, ale nikdo se s nima nejde bavit, hovořit. No tak co učiníš, co učiníš? Oni chtějí se vypovídat, chtějí, aby jim někdo naslouchal, chtějí, aby prostě si byl právě přiníkat. Znám některý přátelé, kteří toto prostě naplňujou. Helejte, přijdou v práci nebo mimo, za tebou lidi a tlkní si s náma. A ty řekneš ne a děláš trošku tak, tím víc na tebe dotlačej. Oni si s tebou chtějí připít, oni chtějí obít. Jak budeš vypadat, až budeš ožraly? No ne, pozor! A toto máš vyhovovat všem, to, co oni chtějí? Ale počkejte, doufám, že je to ježíšovský, že co jsi udělal tomu nejmenšímu městě učinit. Ale tohle, když ke mně přijdou, tak i přišli, poněvadž vlasáka neviděli ožralého za 16 let ažene. No dobře, ale to chceš, aby přece člověk je přelstil a ne oni tebe. No přesně tak. Řeku řecky a živím židovsky. Plačte s plačícími a chlastejte s chlastajícími. To je přece, musí se to odsamcajt, podsamcajt, jaký to má smysl. Proč máš plakat s plačícími? Co když on pláče, protože ztratil 100 korun nebo že mu někdo ukradl 50 tisíc? O toho je vrátní situovanost a nevynechat čtyři ty věci, jako je lidský partner, právě ta činnost, právě to dobré. No a pak jsem jinak. Jestli jenom si chytím, výborně, co říká, že se vymaže jenom jeden amorální apet, když jim plaká, on tam slzí a podobně, a ona je to zvinárná. Tak to musíme distinkci okolo. Přesně tak. No, trošku v celém pořádku. Vidím, že jsi to neposlouchal, Marek. Počkej, neposlouchal, pozor, já budu etik, to bude větší, nejlepší. Jo, já tady, počkej, co jsem jako špatně porozuměl, je ty kontra-revolucionáři. Ty si najednou dál do jednoho pytle prostě u revolucionářů stejné psychické základy, jako u těch mučeníků, nebo u těch prostě křesťanů, to se mi zná... Já mluvil o zcela určitém druhu. O tém, který prostě s nadšením jdou do cirku. Tak? A teď máš revolucionáře, který je ve míře jenom lepší budoucnost. Nadšení, nadšení jde s pombou, i když se tam vybuchne. No tak tam já se teď domnívám, že jde o velký posuny, ne? Jestli někdo tam jde s ježíšovskou výzvou, a nebo jestli tam jde s anarchistickou prostě ideou, že jestli, že to uvedou v chaos, vezmatek, nechám vybouknout letadlo a podobně, takže těm upozorňuje veřejnost a podobně. Já jsem neříkal, že mezi tím nejsou žádný rozdíly, já jsem říkal, že psychologicky je to naprosto stejnej typ. No tak psychologicky podívej se. Psychologicky to nemůže být stejnej typ, poněvadž i... Teď nevím, jestli míříš k tomu Freudovi, jestli tam mám hledat to superego, nebo to it. Dalo by se to taky. Jo, ještě mě nechceš pitrého židovi Freudovi odvést. No, milovat smrt. Jo, být zahleděnej do smrti. Dobře, výborně. A teď ti právě předložím, že ti lidé do cirku, ty určitě neměli nic předmětného, tudíž byli mimo egoismus, kdežto tyhle revolucionáři jsou typičtí egoisti, poněvadž myslejí na předmět vlády, moci a v té psyché je to obsažené. Teď to říkáme, co? Přece nemůžeš hledat lidi, že všichni ty revolucionáři mají na mysli moc. Naopak, ty mají přece to, co měli ty křistení, protože umírali v tom cirku, taky ne. Jenom, že to dopadne špatně. Ty revolucionáři nakonec skončují tím, že ty, co přežijou, tak najednou mají v ruce moc a to je skorumpuje a ty křistení, který přežili, no tak založili cirkev, nebo udrželi. Jo, to je to Vaculíkovský. Deo gratias. Ale já už teď tady mířím na to tvoje devíované myšlení. Devíovanou psychiku a tu, která je orientovaná skutečně na to zvnitřnění, tam, kde právě je pod tím vším prostě nějaký ten fundament, ta víra a podobně. No to je rozdíl. No jo, já tvrdím, že v tom heroismu, že není víra. Že to je flanc. Ale počkej, no dobře, když se k němu přidá fanatismus, tak je možno potlačit ty vnitřní rozpory tak, že prostě já sám sebe přesvědčím, že se nebojím. Jo, v podstatě se šílně bojím, ale prostě ukecám sám sebe. A nebo teda, že prostě dělám něco na venek kvůli těm druhým, hraju jakousi roli a ve mně takhle se tetelí dušička. Což je nemravný. Pořádku, ale něco jiného, kdyby se jako když někdo říká triumphalismus cirque a ty teď začínáš tím heroismem. Já to nazvu středně prostě, že je to, že je to prostě sebeobjetování nebo Štěpán, když se nechal umlátit kamenem. Nechal, oni ho umlátili. Ale pozor, ale on tam jim... On si nepsal žádost. On si nepsal, ale pronesl takovou řeč na základě, který ho umlátili. No to je jiná věc. Výborně. Myslíš, že pronesl tu řeč, aby ho umlátili? No, pronesl svou konfesi. To je jiná věc. Ale pronesl jí tak, aby ho umlátili, žádal si umlácení? No nežádal. Jestli jo, tak byl vadnej. Jestli ne, tak je to v pořádku. Já bych byl umlácen. Ale nežádal si to. Jestli spekuloval, jestli spekuloval a teď udělal rozbor, já jim přednesu toto o Ježíšovi, který byl u nich jasně na odstřel, no tak mě budou kamenovat, poněvadž na mě vytáhnou možíšovský zákon a je to na kamenování. Ale jestli v něm hovořila ta víra, vydá to svědectví, tak to je prostě genuíně křesťanské. Tam nemůžu ho podeříjat, že byl blázen, že si to takhle narežíroval, tak já udělám posun. Teď ten Šavel tam odložil, tenhle ten Pavel, který udělal pak mystiku, všechno možný, že jo, no tak ten se u toho zúčastnil, že jo, jako velmi horlivej židák, že jo, kterýmu tomu Štěpánovi musíme pěkně za toto vyznání, no, tak mi to tam poměs. Poměs mi to, no. A ten Šavel a podobně potomco, jako vykládal o tom svým apoštolování, že ten nejmenší kovač pro nás jedoval a mlátil to a skutečně, no to všechno jsou snad, já myslím, biblická výsta. Jo, ale co jste... No, co jste, to víš, ještě ještě jednoho jinýho. No jistě, ale že ty to třeba jako klidně dáš do toho ranku s těmi revolucionáři, s těmi dobrými, který už teď beru ty dobrý, který jdou za tou humanitou, opravdu, a nemůžu podezívat, že tam už je to ježišovský, taky u těchhle revolucionářů podělat, ten musí být v církvě, nikde, že jo, a ten duch Vane, kde chce. To musí být ve staraně, nebo v nějakém tom, to musí být, jinak se to neuznává. Jak ve staraně? Revolucionář na vlastní pěst, to se neuznává. No jo, ale co víš ten poslední, nebo ten první soud, nebo to, co se uznává? Ty nás jíráš na výškovosti lidí, ale on... Ale já mluvím o těchto lidech jako o lidech, poslední soudných stranů. Dobře, o lidech. Že prostě já to považuji za ingredienci cizí. Prostě to heroizování vlastní role je hlubocene křesťanské. V rozporu s vírou. A jestli to v křesťanské někde je, tak to tam je omylem, a chybou, a vinou, a já nevím čím, ale nepatří to tam. Tebe jako karvinistu, nebo ty nejsi, ale jako luterajistě, že oni byli pak povýšeni na ten... Já nejsem ani luterajist. Ty ani nejsi luterajist, tak já už nevím. Jo, jo, jo. Tak si ten zvinkli, nebo... Nevím, čemu se... Našli šastný divojednotě. Jo, jo, pozor, kunvat, jo. To taky máme domácí tradice, nemusíš mě vždy přiradit jenom nějakým mamelukom venku. No dobře, dobře, jak jsi chelčický, tak to je dobrý. Tak... Tak prosím tě, tím, že ta Čírkev si řekla, a tak tohle ten vydal, to jsme jistý, tak ho uděláme prvního svatýho, druhýho svatýho, chytíme ho na voltář a tak dále, to tě možná drásá a v tom vidíš tu falešnou heroičnost pak těchto lidí, ale nemůžu já těmhletěm opravdovejm, poctivejm, věrnejm křesťanům strkat, že licitovali s heroismem. A nepatří tam. A teď už říkáš, že když se o nich tak mluví. No, to je z Biblii třeba, no. Takže jinak o nich není nic nevíme, že jo. O Štěpánově víme jenom ze skutku. Jenom ze skutku, no, no, no, to jsme právě... Tak... Ale tam to moc heroizovaný není zrovna jako, no, ale... To je jedno, to je fuk. Otázka je základní, jo. Prostě, že se stane, že člověk uhyne, ano, při konání něčeho sympatickýho, proti tomu nejsem, ano. Ale jsem proti tomu, aby člověk něco dělal, proto aby mohl ujnout. A za to byl potom prostě v barotním kostele, v pozdravceném rámci, aby vysel a tak dal. A dokonce nejposlednější postave na popravici, že, no, to je přece přesně proti Ježíšovi. Když tam prostě postaví na pravici nějaký ty, a on jim říká, a teď říká, jak to, že jsme přišli k té poctě, a on jim říká, no, protože támhle jste mě nakrmili, když jsem měl hlad, a napojili, když jsem měl žízeň, a vodili, když jsem byl nahý. A oni říkají, a pane, kdy jsme to udělali, když my o ničem takovém nevíme? No toho říkávám teda naprosté heroizování dobrých skutek. Na druhé straně ale ty zapomínáš, že k tomuto vnějškovému činění jistě toho dobra musel nejdřív u těchto lidí být taky, jako vnitřně napit, tak kontemplace, to prostě zduchovnění. Už to si vymyšlíš. Už to si vymyšlíš. Říká se tam o tom něco? Neříká. Udělá to. Mystici mají ale zkušenost opět s jemům mystiku, kteří činou, a patří to do teologie, patří to do současné, i současné současnosti. To je sice pravda, ale ty nemáš to z Biblie. To jsou nějaké mystici. Dobře, můžeme se bavit o mysticích, ale tady v tom... U mě byl mystik taky a ten Pavel byl mystik, podažd byl vytrženej. Prosím, ale není to tam vidět. Prostě tam v těch ježišových podobenstvích, to je něco jiného. Já byl k lásce. Ty vůbec se vybáří lásce, ne? Prostě já se nedovedu představit, jak někdo může pronásledovat džidy, teda džidy křesťany, ale jednou z ničoho nic, někde práskne blesk nebo co, a on nejednou se sesune a celý život na to vzpomíná. No dobře, tak řekněme, že to světlo... No jistě, to je asi blesk nebo co, ale to se nestává. O tom se nebudeme bavit, že zrovna náhodou okolnosti tomu nějak přispěly. V podstatě šlo o to, že on byl natolik chytrej, že snad i bez toho blesku na to moh přijít, že je vůl. A že to mohl změnit. Když měl ty kantory, tyhle... Tak s ním něco zatřáslo. Celkem něco s ním mohlo zatřást. No to by všichni potřebovali s náma něco zatřást. To je tak kontinentnost, no. Jenomže jaksi proč v tom hledat nějakou... Že byl mystik. No, mě každou chvíli někdo nakopne a mystika se mě stejně neudělá. No, tak počkej, dál co ještě s tím nesouhlasím. Moment. Promiň, Ježíš o tom nemluví. Tam říká, že najednou oni byli celý vyukaný. Jak to, že se ho cítili na pravici? Mezi ovcema nebo co to tam je? Ne, mezi kozla. Nějakej pak heroizmus. Oni byli celý překvapený. Heroj, ten už teď se tam cítí bejt. Proto to taky dělá. Tyhle řecky heroje. No, Dyk to říká. Tam je míchář mojí o těch mučednicích a tak dále, tu koncepci. Ale jo, já jsem proto... Podívej se, mučednici, ale nemůžou to být heroizovaným mučedníkům. No tak to má, to mučiče. Mučednici, no jo, byli takový, no. Fakt je po mým soudu, že jich bylo nějak moc, těch mučedníků. Nějak se moc do toho hrnuli. Kdyby se bývali trošku lépe zkovávali, jako to dělali některý jiný, taky v těch katakombách a tak dále, no tak nemuselo být to i zlobětí. Proč se hrnuli? Prostě ta tradice, která říká, jak oni s takovou zapění nábožných písní a plný nadšení šli tomu lvovi do křtánu, prostě mně to připadá nepřípadně. Mně to takový trochu romantismus precox. Tak, výborně. Vememe se tisíc chartistů, který oslavuje deseti leté své trvání. A teď, když já poslouchám to BBC a starý Reagan mluvil o chartistech a jak je to dření. Nebude operovali ho? Jo, nebude. Dobře. A všude lomco. A teď prostě to patočku vytavujou. Teď ten Havel tam mluví, Hánek mluví a podobně. To jsou ideály od etiky počínají až po, já nevím, kde, nevím, kde se pak toho všechno obnažílo. Teď přece ty už, proč si nevystoupil, že se heroizuje tady nějakých tisíc chartistů a že je to přece nějak jinak. Že je rozdíl mezi hejdákem chartistou a, já nevím, vlasákem chartistou. A hlubokým pjatým. Já myslím, že ty to přijímáš a já fakt tě napadnu, že ty se tady potácíš mezi prvním stoletím nějakými křesťanskými heroi a předlížíš rok 1987 současnost v oslavování Havlů, v oslavování těchto elitních, ale i těch každého jedince samozřejmě. Máš tisíc lidí, no to je... Podívejte, když budu dneska vykládat, jaká je to blbost z Havla dělat svatýho, to začnou být trochu tratné a za druhý to okamžitě se bude šířit různými cestami až i k němu a bude to vypadat jako, že to je prostě frakční činnost vládací charty. Jo? No ne, ale... Vždyť já kvůli tomu neříkám, ty jsi tam zale toho Štěpána. Já ho nemohu s tím mluvit. Tohle to už je velmi takový nízký způsob, ale tam to byl vypracovaný způsob. Já si vždycky radši pouštím do toho, co je vypracovaný, co je mohutnější, kde je ten nepřítel silnější, ne tady na takový slaboučky a ulíčky a jejich oslavou. No dobře, ale ten Štěpán, dobře, že ho ta církev udělá prvomůčení, prostě je to nekřesťanský. Dobře, ale co máš křesťanskýho na tom, že třeba z Věřína řekl, nebo napíše si takovej občanskej apel, a kdo je v lásce, tak vůbec nemůže mít strach před politickou mocností a nic. Teď to tam takhle podle jana... No to je kardizmus. No to je ptákovina. Ptákovina, člověče, až hned, že proti tomu něco nenapíšeš, ty tohle trpíš a odpíš. Když to napíšu, tak benda začne řvát, že napadám katolicky. Jo, vlastně, to se to. Ale podívej, já chodím teď na toho Machovce, no to je přece jako jedinečný příklad. On mě přál regem venturum dominem venite adoremus. Jo, to mi přesně... Zarecitovali. Ano, třeba z Brevianře mi to zarecitovali. Já ti to přejdu za trest. A jinak tam katolíky stíhají. A ten fanáš, no to je strašně. A ten druhý fanáš, no to je ani černý, to už je tam. Rozumíš, tak to je... Může mít pravdu. Dokonce i Makovec může mít pravdu. No jistě, dokonce i Makovec, ale v něčem velmi bloudí, v ruku, v ruce s Balabánem, že se podzírají. A to je... A nevystoupí z nějakou ten Balabána, navíc tady ti píšem hebrejské myšlení nepředmětné a teď tam nechápám, poněvadž nemůžu neomarxistů Machovce nějakým způsobem řádně nadpadnout. Jenom v rámci toho, že tady... Nesmíš ho heroizovat, to není žádný neomarxista. A tenu Balabánu říká zde neomarxista. No dobře, Balabán, ten mě nazval, já nevím, co mě to on mě napsal, ale já mu to odpustil. Taky něco slavného strašný ze mě udělal. Víš, že se... To je takový básne, že se v současnosti... Hele, že se v současnosti tohle heroizuje a proti jakým ukolím učeníkových, které dneska sedí, ať už ta česová sekce a tak dále, se může vypracovat, jakým způsobem se tam chtěl dostat. Znáš tedy v 50. letech, toho jsem byl sám světkem, že šli lidi do kriminálu, protože za dva roky bude konec a oni budou mít teplej žlap na ministerstvo, a ty se třeba užívají v komunistích? No samozřejmě, samozřejmě. A Gartonu ponikala celá řada takových lidí. Nějak nebyli s časem, nedávali to s pozorom, aby nebyli posledně hodně to potřebovali. A pak byli strašně deprimovaní. A v 77. roce pro ně začal odboj. To je 77. nebo 76. A v 77. pro ně začalo vyhodit z řemesla, nebo z té profesie. A to je největším učeníctvím. On už byl o 50, 52, teď se s tím poprvé setká, v 48. ani v 58. Tak rozumíš, jestli tohle právě ty jako filozof, rozumíš, a celkem jako polopoctivej filozof, jestli by si tomu neměl zaujmout, ale tohle, víš, protože velký nebezpečí, heroizování, mučení dětské koruny, já už vidím, přišel jsem k několika hrobům, jsem se milé překvapil emigrantů, kteří pak přišli umřít sem, že mají na pomníku trnovou korunu, člověče. Představ si, už tohle se děje. Že mají trnovou korunu. Že utekl v 50. On dostal zabrat, některý dostal, osobně znám jo. A teď mu tam plásli prostě. Obětoval se za tebe. Ale to máš jo. Počkej, počkej, počkej. Já myslel, že přeskočíš jak třetí křižky. To ještě na tobě, abys to začal brávat. Já už nevím, jestli ty už to nemáš taky trošku deviovaný. Že už si taky v nějakým stanu momentama, že historicky to vládneš, ale současnost se ti třeba umíká. To je zajímavý. A právě v těchto sostech. Viděl jsi mě někdy, jak heroizuju? Nebo viděl jsi mě, že jdu za nějakou účinnost? Neheroizoval jsi patočku? Asi, asi ne. To si píšeme. Neheroizoval jsi, když jsi byl v luvčích, ale ty nevdělali jste nějaký pamflet na patočku. A podepsal high exam. Jestli ty si někde se nezúčastnil a nepodepsal jsi to aspoň. Že jsi tady to spolu heroizoval. Jednou jsem naptal vynadáno, že jsem napsal takové polo pozitivní povídání o první republice a úl mě těch neroztrh. Tak jsem si pak dával strašného majidla na všecko. Škoda, že nemůžu ještě polemizovat. Ono by to nevedlo, já si to musím upravit. Řádně upravit ono. Učešu to a jednesátá hodina já musím překladnout a pánu, já můžu už tě dojít ke slovu. Cože? Ty musíš jít taky ono. Tak si to připravte, můžeme se tam ujít i kolikorát. Dobře, ale příště bych rád chtěl slyšet to svědomí. Odpovědnost a svědomí. Do té etiky by mělo být velmi udychleně zařazeny, abych se mohl tam orientovat. A co jsme to ještě říkali? Toho ničeho. Ale ještě jsme minule říkali něco, že bude taky. To já najdu. Už se to schyluje pomalu prázdně nám. Nejsme ještě o půlce, ale budem brzo. Tohle je praktická filozofie. Ta etika to je praxe, kterou člověk může poměřit velmi snadno v určitých situáloch, které už byly blbě, ale někam to míří. Není to jenom toho nepředmětní, který se... Tak z nás. www.hradeckesluzby.cz

====================
Kaz b.flac
====================
Prostě řekne pravdu. Nenapadne mu, že by měl nějakej cíl, který by ho nutil lhát. Tak mu řekne pravdu. Ne. Hofila Lethes je víc, než jenom ten, kdo pravdí. To je člověk, který cílem svého života, svého jednání, mluvení a myšlení učinil pravdu. Takový nemá žádného dalšího jiného cíle, jako například spravedlnost. Neboť to se týká jiné ctosti, ale jest takový svým duševním stavem, říkal Aristoteles. Jest takový svým duševním stavem. Kdežto alethéuen pravdíti, to je to, co zrovna teď momentálně udělám. A hned zatím můžu být něco jinýho. Kdežto o Philalethes, to je ten, jehož duševní stav je takový, že všechno zaměřil k pravdě. No a teď na tomhle, to vypadá pěkně, já mám dojem, že vás na to moc nedráží, ale je to naprosto falešně. Tady všude vidíme ono tvrdošinnou tendenci k objektivacím a k zpředměťování. Pravda, nebo boudrost, je vnější cíl, způsobující změnu duševního stavu. A změněný duševní stav vede k nepřirozenému, respektive mimo přírodnímu, mimo přirozenému mluvení, jednání a životu vůbec. Člověk má přirozenou vlohu si nechat duševní stav změnit. A když tak činí ve vztahu k pravdě, nebo moudrosti, často zvyk se v něm upevnit v cnost, totiž pravdivost, pravdoumluvnost, opravdovost a podobně. Zdálo by se tedy, že pro filozofování má člověk přirozené vlohy a že jejich pravidelním uplatňováním a upevňováním se stává filozofem, respektive alethofilem, nebo filalethem. Já bych to řekl filalethem, to nejde, filalethes, filalethoum. Alethofilem zní česky lepší. No jo, jistě, to jsem vymyslel, pochopiteli. Ale co s tím filalethes? On říká filalethes, ale jak to shlonovat česky? Ale proč filozofové proti sofistům byli přesvědčeni o tom, že filozofii nelze vyučovat? To je o všem otázka, která nás zavádí jinak. Ale co je tady podstatné, je, že Aristoteles je přesvědčen, že pouze pravda, která je mimo nás, může být tím cílem, který promění celý náš život, myšlení i jednání, tak, že se staneme filozofy. Vnější pravda, vnější moudrost. Naproti tomu, kdyby to bylo vnitřní, tak je to teda Entelecheia a potom samozřejmě by filozof byl jiný typ člověka než nefilozof. Byla by to jiná rasa. Takže to musí být vnější. A jestli je to vnější, tak co to znamená pro tu skromnost? Člověk, jestliže sám je to, co je, a jedná myslí a vůbec žije podle toho, co je, tak tady má jakousi přirozenost. Pak tady je vnější cíl, pravda, moudrost, která tu jeho přirozenost změní v jinou přirozenost. Jaký místo tady může být pravda? Skromnost. Tady skutečně nakonec nejde o nic jinýho než o to sebepoznání. Poznat, zdá jednám, ze své vlastní přirozenosti anebo z nové přirozenosti, která je výsledkem toho, že celý svůj život, myšlení i jednání jsem zavněřil k tomu cíli jim vše pravda. No a tam prostě objektivně poznám. Je to buď tak, či tak. Socrates zavněřil naprosto svůj život k pravdě. Takže ví, že je philalethes, ale zároveň ví, že tu pravdu nemá. Jaká pak skromnost? To není skromnost. On to ví. On se poznal. On je o to na tom mluví, než co ty druhý, že sice nemá tu pravdu stejně, jako oni jí nemáli, ale on ví, že jí nemá, když to oni si myslejí, že jí mají. Žádná skromnost. No jestli to nebyla pícha u toho Sokrata, že si tohle uvědomila takhle pro vás. Pak bys ovšem musel vyložit, z jakého hlediska by to byla pícha. Rozhodně nesarystitelský na škuli Sokratova. Tak a to je do diskuse, že tím končíme. A příště bychom, já nevím ještě, ale pravděpodobně, to bude za týden, až to ještě nikdo nepřijde, tak že bychom si teda vzali buď svědovní odpovědnost. Svědovní, poněkud to je v té edice důležité. Takže teď, 10 minut. Ten Sokrat, to byla vaše otázka, stále nebude vlastně pišný. Ano, ano, jestli to je přinálený. Myslím, že nemoh, protože ta pícha, vůbec pícha, myslím, že bychal být v hluposti. A že budou, jak by mohlo být Sokrat spišný, když právě věděl, že není moudrý. Vychází z nemoudrosti. Sokrat, který vědí, že není moudrý, že to ví, tak nemůže být pišný. Já jsem kdesi četl, a to by potřebovalo samozřejmě mít argument, že jistý Fudzov právě ukazoval na tomto tvrzení Sokratovi, že Sokrates prostě jel toto tvrzení spejchy. Ale teď, samozřejmě, abych předvedl, jak toto bych musel skutečně akoratovat. Mě se tam něco takhle, když čtu nějaký ty rozhovory toho Sokrata, co zachytil, kdo? Platon. Tak on provokoval jedinečným způsobem, pak jim dával takové kategorické moudrosti. Tak on musel být pro mě jako protivný dítě taky v tom Krytolovi, nebo ne, ne v Krytolovi. Tamten říkálo, ty jsi nás celý znejistěl, ještě šel na to ten Sokrates dobře, ale do jaký mír se z nich dělal pak jenom legraci a do jaký mír se pak vysunul už nad tu moudrost, co se mi někdy zdálo velmi, velmi od Sokrata necitlivý. Já tady bych to musel předvést svého analýzu, mým kluce a předvádět. Ale budí řečeno před těmi čtyřmi, pěti lety, jak se tady různých ty rozhovory probírali, tak to byly skutečně jako, tam byla nějaká skromnost, nebo jako nefungovala tam spíš to, že takový. Já vím, že on měl ty dvě metody, tu porodnickou metodu, pak tu druhou metodu, aby vyjevil tu pravdu, nebo přiblížil se té pravdě. Ale jako... Musela být, musela být. Máš pravdu, já odcituju, že nám ji přinesla Rádla, kde on tohle říká taky. Tak mám tady, možná, že bude dobré přečíst ještě tohle. Když byl Sokratovi 70 let, byl obžalován, že nevěří v státní náboženství a že kazí mládež, byl odsouzen k smrti a vyplně tvé vězení. Necht' byl Sokrates osobně vinen činit, jistě růhání neobjevil. Trpěl za všechně řecké filozofitka, ale ten počínaje. Někteří filozofové byli už před ním z růhání obvineni. Protágoras byl proto vypůzen z Athén a jeho knihy byly veřejně spáleny. Anaxágoras byl obviněn v Athénách pro bezbožnost a uprchl. Jiní sofisté ani starší filozofové nebyli v tomto olegu lepší. Nechme zatím Sokrata stranou pantheismus a intelektualismus nebyl pravou náhradou za nedostatky Homéra a Hesioda. Jestliže měli filozofové pravdu v jednotlivostech své kritiky daného náboženství, byli příliš lehkomyslní a podkopávali víru v autoritu pravdy a mravnosti vůbec. Sofisté to byla potopa, která přišla potom, čemu učili Xenofáne z Heraklit a jejich soudruzy. A lid se bránil, jak dovedl. Náboženská skepse řeckých filozofů se povyšovala aristokraticky nad víru lidu. Filozofové se pokládali za smetánku a vyhrazovali si právo nevěřit, co podávali lidu místo jeho víry za jisté nedokonavé. Žádný z nich neprojevil činnou lásku kůže lidu svého. Opustili lid a posmívali se mu. A proto žaloby s bezvôžností měly psychologické oprávnění. Lid se právěm bouřil proti těm, kteří mu s posměchem všechno brali a nic mu nedávali. Je neupřímné vzdychat nad nesnášenlivostí a nevzdělaností lidu řeckého, protože pronásledoval své filozofy. Filozofé neměli práva odliku od lidů očekávat sympatii. Socrates byl v tomto ohledu ve víře v bohy a zákony lepší než druhý filozofové. Ba jeho učení o bozích a jeho neustálé zdůrazněvání autority zákona vypadá jako reakce proti té lehkovážnosti, se kterou si vedli jeho předchůjci. I on obsluzuje nemravnost bohů olimpských, ale Xenofon chválí na něm, že byl tak zbožný, že nic neudělal bez porady z bohy. Doporučoval věštínu v Delfách, věřil ve vnutnutí ve snách, obětoval bohům, které byli v obozích s úctou. Všechny tyto projevy zní vážněji než projevy jeho předchůjců. Snad bychom čekali více kritičnosti, více soustavnosti, ale to není hlavní. Větší nedostatek je, že všeobecné skepsy neodolel ani Socrates. Ačkoliv tolik odsuzoval filozofy proti filozofické nevěře, neměl ani slova námitky. Filozofové, rozebírající Platónovu obranu Socrates, chledávají, že bylo Platónovi a snad přímo Sokratovi těžko se hájíti proti obžalobě z nevěry. Postavil se proti destruktivní filozofii své doby, hájil sněle zákony, síly jeho však nestačily na překonání destrukce náboženské. Byl to příliš těžký úkol. Socrates jej nesvedl a lid se pomstil. Řeč, kterou měl Socrates předsoudem, háje se proti obžalobě, je v tom podání, jak je známe od Platóna, překrásná. Mluví ke všem lidem všech věků, je to vzor filozofické jasnosti, přímosti, možnosti. Je to jedno z největších děl světových. Neliší se však od dnešních obran, jaké slyšíme, od obžalovaných na soudě, jen svojí formou a hloubkou. Čtenáře naší doby zarazí na ní suverénní Sokratovo pohrdání citem. Přímo se chlubil, že nechce působit nadsit soudců pláčem své rodiny a pláčem vlastním. Cytát. Nesrovnává se to vůbec ani s pojmem spravedlivého soudce prositi a chtíti ujít odsouzení uprošením místo poučením a přesvědčením. Proto řeč působí skoro jako provokace soudců, bídných lidských tvorů, kteří 70krát, 7krát denně zřešili. A i Sokrates byl jen slabý hřišní jejich bratr. Potřebovali plakat nad sebou všichni a odpustit i odpuštění se do prošovat. Cytát z Homéra. Vždyť jsou prozby také diavelmocného rozenky. Není lidské jen a jen rozumem analyzovat pravdu. Působit nadsit je slušné a nutné. Sokratovo chladné pojetí vztahu mezi lidmi ukazuje, jak se v něm ještě neprobudil celý člověk. Jeho následovatelé podivíští cynikové a stojkové zdědili právě tento jeho nelidský chlad. Nedostatek prostého lidství nahrazovali úpornou vůlí. I to byla ataraxia. Byla to neschopnost cítit konkrétně a lidsky. Není divu, že Athéniany tento dřevěný poměr k věcem daného života dráždil. Máme o něm i jiné doklady. Dělnu podrobně, o čem všem Sokrates před smrtí filozofoval. O rodině je tam pouhá zmínka, že Sokrates promluvil s ženami, nařídil jim, co chtěl a řekl ženě a dětem, aby odešli. Bylo to řecké, bylo to lidské. Hector v Iliadě byl také řecký hrdina. Když odcházel do boje, také na smrt, loučil se se ženou, která měla dítě na ruce. Dítě se leklo chocholaté příjuby tátovi. Teď je citát z Homéra. Tehdy otec Mileny usmál se i máti velebná. I hned sněhal z chalaby příjubu slovutný vé voda Hector, pak ji pol na zem položil, zářitří ve skrze leskem. Když Mileného synáčka zulíbal a v paži pohýčkal, k zévu a k ostatním bohu měl se modliti takto. Zéve a všichni druzí bohové, dejtež by i tento, syn můj, tak jako já, předešel v boji všechny troji, tak statní sa silou i mocí, aby il ji uvládl a tak dále tečky. A onen dřevěný, pohrdavý, necitelný poměr měl Socrates i klidu. Působil v době politického rozvratu své vlasti, proti němu nedovedl postavit než pohrdání lidem a aristokratický útěk z veřejného života. Stál se otcem kosmopolitizmu, k kterému všem už filozofie jeho předkůců, zvláště sofistů, tíhla. Čeplý není ani adchejňanem, ani helénem, nímož světoobčanem. To je vkládáno do jeho úst teprve pozdější dobou, ale zárod i kosmopolitizmu u něho jsou. Kosmopolita světoobčan zvaluje na sebe odpovědnost za osudy svého lidu. Je bez vlasti? Derasi ne. To je bez lidí, se kterými a proti kterým chce vést i denní boj duchovný. To je bezvlastná možnost. Popřením konkrétních závazků odůvodňované abstraktní teorii. O otázky veřejné Sokrates nechtěl dbát. Poprvé vystoupil jako veřejný řečník, když mluvil 70 let a když sám sebe před soudem hájil. V té obhajube pak provokoval vážených souklidů. Když už byl odsouzen a měl si podle platného zřízení navrhnout trest, postavil se s pohrdáním proti rozsudku takové jednání. To nebylo taktické, ani taktní, ani pedagogické. Dnes bychom užili o takovém jednání velmi ostrých slov. Učil, že prý, kdo chce vpravdě bojovat proti bezpráví, toho místo je v životě soukromé, nikoli veřejném. To byla katastrofální zásada pro řeckou svobodu. A mládež se jí opravdu kazila. Nechci veřejné poměry byly zlé, nechci jeho zásada byla důsledkem intelektualismu řecké filozofie, staletí připravovený. Byla to těžká kuba. Ať si byli žalobci Sokratovi jací koli lidé, a nechci byl Sokrate sebe geniálnější. Proti apatii filozofické součcové hájily neobratně zajisté svobodu lidskou, která se jen ve veřejném boji, a tedy politicky, obhájiti dá. Tento nezájem olid vedl Sokrate k podezřelým sklonům. Je podivné, že se mezi jeho žáky a přáteli našlo nápadně mnoho lidí politicky nespolehlivých, ne ani dobrodruhu, jako byly Alcibiades a Critias. Je divné, že vznikla proti němu výtka, že by učí o povržení k platným zákonům. Z jeho vynikajících žáků Xenofon a Tchenian byl více doma v Perzii a ve Spartě než ve své vlasti a Tchenách. Plato, jeho největší žák, vymýšel reformu ústavy pro Syrakusy, ale na politiku vlastí a Tchen hledil se o povržení. Buďme však spravedliví. I v politickém ohledu byl Sokrates lepší než druzí řeční filozofové, zvláště než jeho předkůci. Nejenže nebyl cynikem, ale opravdově se o politiku staral. Jeho kritika sofistů a kritika demagogie je dokonce projevem soustavného zájmu o veřejný život. Bohužel i tu intelektualismus rozletal už veřejný život tak, že Sokrates nenašel k němu zdravého poměru a chápal veřejnou činnost příliš kosmopoliticky. Doznačné míry dává ti za pravdu. Nepochybně provokace to byla. Totiž ten systém byl takovej, že nejdřív se hlasovalo o víně. Pak měl právo ten, kdo byl odcouzen, že je vinem, navrhnout si trest. Při každém tom hlasování Sokrates měl právo promluvit. On tam má tři řeči. A když si měl navrhnout trest, tak si tam navrhnul doživotní stravování v Britanniu. To byl takovej dobříš, ale nikoliv dobříšší, než uprostřed Athénu, kde byly státní ouřady, teda polis, a kde byly baráky, kde žili zasloužili občané. Na státní útraty taky. Jednak tam byly ty ouřady, kde bydlili ty úředníci, a jednak tam bydlili ty... On si navrh toto státní vyznamenání, které se dávalo vysloužilejmi bojevům, co za vítězství Janůcov a politikům, co zachránili. To bylo skutečně státní vyznamenání. A on jako trestci navrh doživotní strahování v Britannii. Bydlení a strahování v Britannii. Takže to skutečně byla provokace, jak brno, samozřejmě. A tím pádem rozhod je možný, že kdyby si navrh nějaký trest, třeba kolik hřiven, že stříbra, že zaplatí pokuta, takže mu to přijali. To by bylo jisté, že když si toto navrh, že počípá s tím, že zemřel. To nebyla jen tak nějaká provokace. Já mám také důležitost při tom poslouzování. To mi také napadá, co jste četl, že když se bývaly sokrata, kteří jsou vzpodobní, to připada na dvě dvě věci. Dva možný přístupy. Ten, který vydal nějakou souvislost s sokrata, pochopitelně může udělat nějaký jsou dvousudek. Tady byl čtený, neznamená jako člověka v té situaci, když tedy třeba jak vy jste se zmíněli o tom a jste si třeba nejen z tohoto důvodu, ale třeba o tom bydli objednal a byste ho dělali prvou krčí, tak je to přece něco lidského. Vyloženě jako lidská reakce, když on má sice teda veliký důsledků toho Sokrata, s tím, že když se dáme v toho vyznamenání, tak je jasný, že ho musel počítat vlastně s těmi hlčin. Takže já nevím, jak lze tohleto skloubit v této mě pojetí, protože tam to mi připadá takový moralistní moc. Takovýho, přestože ten Sokrat jestli je dobrý, ale má chytro jako takový levady. Tak mi to připadá dost takový moralistní, protože tam jde o nějaký šelkej kontext, do kterého představí přes toho Sokrata, který chce teda ten kontext být viděný. Zatímco když ho pojímáme jako jednotlivce bez toho kontextu, a ten kontext tam je taky nějakej, tak takhle nemůže ten Sokrates nikdy přece úplně význit, no tak ne vyloženě negativně, ale tak velice negativně pojímáme, jak je tady třeba utvorává. To jsou moje dojmy, když jsem tady široce teda řekl, že bych docela chtěl něco k tomu slyšet. Museli bychom přijel jednou k té konkrétní politické situaci tam. No to si právě myslím. Pravda je, že to k tomu došlo po, tam byla vláda třiceti, taková oligarchie, nebo já nevím jak by se to nazvalo, taková pravicová, konzervatívní, prakticky diktatura, jenomže ne jednoho, ale třiceti. No a lid se proti tomu zbouřil, že svrch je, no a mám dojím, že dva z těch třiceti taky chodívali předtím k Sokretovi, takže Sokret byl do toho tímto způsobem namočen. Takže v tom byla ještě další věc, ovšem tím spíš je takový zvláštní, že při Sokretes, příjemně menším v tom podání, teda mimochodem je třeba zříct, že u toho Xenofána, ten napsal taky Sokratovu obranu a že tam teda ta provokace není taková. Je to daleko slabší celkově, ale tam to tak nevypadá provokativně. Není vyloučeno, že tam Platón uložil taky něco ze svého politického stanoviska. To nemůžeme posoudit, o tom nemluvíme, prostě mluvíme o tom Sokratovi, jako když byl Platón. Tedy zcela nepochybně Sokrates prostý atenský občan, řemesník, kameník, žádnej sochař, umělec, kameník. Notabene moc toho nedělal, furt chodil po návsi a kecal. Prachy neměl, manželku to štvalo a tak dále. Tento člověk se postavil proti těm občanům. Dále ten soud, to víte, jak vypadal soud, tam prostě všichni občané byli pozvání, aby se tam dostavili. Čili všichni atenský občané, to ještě bylo možné. Notabene teda všichni za to dostávali prachy. Čili zejména ty, co nic neměli, tak se těšili na každej takovej soud, protože dostali nějaké prachy. Jednak občerstvení po celou dobu zasedání a prachy za ušlej zisk. A teď tedy řada takových lidí, pak tam byli bolatý lidi, já vím, co všechno. Ale Sokrates vysloveně provokoval všechny. Očekával, že zváží asi zastoupení a tak dále. A že některý získá a některý popudí. Ale co on proved, to vlastně on popudil všechny. To není tak samo o sobě, že... Jak si teď dále, když jste provedli to srovnání, tak já nebo Honza Dus, prostě my jsme neuznávali pravomoc. Konkrétně já jsem neuznával pravomoc toho, že jsem vůbec teda, že bylo rozhodnuto, že mám i ve vazbě, protože jsem nic neudělal. Pak jsem byl za to odsouzen. Ale odsouzen jsem byl aniž bych to udělal za to, že jsem připravoval něco udělat a neznažili se vůbec prokázat, že jsem to snažil ukázat. A když jsem řekl, že jsem nic takového neplánoval, tak mě řekli, že mě nevěřejí. A za to jsem byl odsouzen. Čili to je situace, kdy člověk je pěkně dožranej a taky kouká, jak by dožral i druhý. Ale tohle nebyla situace Sokratova. Ta Sokratova situace nutně musela vyznít v jeho pohledu jako jakýsi nedorozumění. Především to, že byl obžalován, to samo o sobě těch filozofů tam byla celá hlada. A že právě on byl obžalován. Proč byl obžalován? Měli na něj politickou pivku. Nejspíš na něj měli pivku ty politikové, za kterýma chodil a učili jaký ty odborníci, který ji usvědčoval z toho, že jsou blbci. To nemá nikdo rád. No jo, ale tam bylo ještě spousta dalších lidí. Nejspíš proto, že měl pověst, že paktuje se přátelí s těma, co de facto prohráli, které byly smetené tou novou demokracií. Kterou všem Platón líčí, tuto demokracii líčí jako hruzovládu. Nebo hruzovládu ani ne tak ve smyslu teroru, ale jako naprosto nemožnou z matky vyvolávající pavládu. A je otázka, co o tom Socrates měl k tomu, ale nikde nenaznačuje, že by tenhle ten politický kontext mělo. Proč? Určitě ho to mělo. V jaký moment Socrates měl jít zatknout nějaký občany, a právě, že ta vláda padla, už k tomu nedošlo. On velmi riskoval, že by to bylo těch třicet tyranů. V nějakém spise je psáno, ještě Platónským, že Socrates měl jít zatknout, ale Socrates to odmít. Ještě byl vejval souzený, že příkaz obce nesplnil, a mezi tím, jak padlo, padlo to místní direktorium a on ušel trestu. Takže byl zasloužilej. A kde to je? Před těmi 4 a 5 lety, nebo tady, dělali jsme to s tím Reskem. Dělali jsme nějaké ty lety. Tyhle kvality právě byly obdivuhodné, ale to není v tom, jak v té hostině, když taky říkají, že Socrates stál na tom ledě a meditoval na ledě od večera do rána. Ne, na ledě, ale v chladnu. Byli na nějakém vojenském tažení? No, ale ve válce. To je v sympóziu. V sympóziu básník Agathon, který přijde ožralý, když už skoro to končí, a teď prostě v tom ožralosti tam léčí různý takový typ. No a tohle je pozorůvodný, jak Socrates, tam jsou dvě takové případy. Jednak byl ve válce, a tam měl zbraně v ruce, ale nevyhledával střetnotí. A jak kolem něho chodili, nikdo se neodvážil na něj vrnout z nepřátel, protože on šel skrz kouleje kolem sebe očima a prošel až na druhou stranu. Ale někovu tělem zachránil život. Jo, to tam je taky. Takže se nikdo neodvážil s ním bojovat. Takže on absolvoval bitvu. A druhá věc je, že měli nějaké kecání až do brzkého rána, ne do večera a tak dále. A Sokratovi to nějak vrdal hlavou, šel domů a nejenom se zastavil a hluboce se zapřemejšlil. Vynášeli si lůžka ven a čuměli na něj, jak tam stojí. A on stál a pak už všem se chtělo spát, tak zatáhli to dovnitř a šli spát. On tam stál fort a tenhle ten dva mliči, že se několikrát za noc se tam šel podívat. A Sokrates fort stál, až vyšlo slunce. Tak to tam je teda. Či to jsou dvě různé věci? Vrátíme se k těm lidsnostem, co bylo řečeno. Mně se tam totiž u tebe nezdá, když jsi říkal, že běžní lidé prostě neprožívali ty heroické lidsnosti, které ty vypíše v té staré řecké etice. Já se domnívám, že právě tyhle ty, jako patně řečeno prvomu učeníci, že právě tu evangelijní zvěsta, nemyslím jenom, kdo ztratí svůj život pro mě nalezného, vás pronásledovali, který mě pronásledovali, vás budou pronásledovat, a když vás pojedou do vzduchu, dovitru až do konce ten bude spasený, to je právě prostiáčkové od nějakého toho apostola nebo toho nějakého jiného učetníka, že dát za toho Ježíše, za tu víru, dát ten život, že jako je to s nima úplně zřejmé, že ten moment víry, to není stoicismus, to není prostě se staré helénské etiky, a já myslím, že je to právě ježíšovské, evangelijní, za co já nevím, jestli jsi to tak mýnil, ale tady, jak jsi mluvil o těch jako křesťanech a revolucionářech a revolucionářích, a tady, jak jsi to převáděl, no, teď si ty myslel, ano, skutečně tyhle, co byly předchazovány těm lvům a tak, myslím, v těch kolosejích, že tam se mi zdá, že s tou schizoidností a tak, že jsi to nějakým způsobem přehnal. Vybočenci mohli být pro každou dobu, že jo, ale já myslím, že ty první skutečně, jestli tedy etiku, tedy cnost a spojuju, že v hlubině cnosti by taky měla být ta výra, tak tam se to dává úplně do jiného, do jiného prostě souvisu, jak ty si proved výklad. A ty právě si najednou říkal, ano, Evangelium důrazdává, co je ve skrytu, ve svědomí, na jednou, jako by si opustil prostor, že Evangelium taky požaduje, kdo obětuje život, ale vlastně, když šli svědčit, že on prostě se nerůhá tomu státnímu náboženství, že je skutečně jako v té výře tomu Ježíši a tomu, no to já se domývám, že nebylo nějak, ty jsi to všechno dával do komůrky své. Já, kdo mi vyzná, přededli mi to, já vyznám i otcema, tudíž to se musí, nen starozákonně, ale novozákonně zařvat nějak a vyznat na veřejnost, a ne, zalejzat a jako tohleto, trenovat tu heroičnost a to martírium, jako prostě, jako exhibici, nebo co, to se mi jako nezdá. Já nevím, jak zdaleko, jako to dobrýho se držte jenom, ale tam, jak jsi říkal, že tam docházelo přeci k těmhletěm, ne, k těmhletěm svědectvím, ty krve, tak tam, že to není z toho helenistického, ale že to je evangelíně, že je to prostě ježíšovský poslání. Podívejte, v celé starozákonní literatůře nemáme doklad nic podobného, až u Daniele, a to už je teda pod vlivem helenismu. Nepočkej, máme doklad, jestli vzpomínáš, tu partii Eliazar, ten, který mu řekli, no tak nemusíš to maso jíst, když ho přivedli, a on říkal, já, starý člověk, že bych měl, oni ti podstrčají jiný maso, ne, to vepřový a tak dále, myslím, že je to makavická kniha, nebo co, a ten prostě, jako tohle dosvědčila, dal se tedy mučit v smrti. A to je helenismus. Helenismus, jo, ta makavická, nepočkej, ta už bude, to je dobře, odstupů od toho Eliazara, nebo jak se jmenová tenhle... To ještě dřív je Daniel, než tyhle ty, ale to je všechno už pod vlivem, to je prostě ta myšlenka toho heroismu je řeckého původu a se starou židovskou a potom legitimní křesťanskou orientací nemá co dělat cizí prvek v křesťanství. A jít s plesáním mezi lvi, to byla reakce helenistická, nipolikřesťanská. Tak počkej, Evangelium, když Ježíš říká, tak tam do Jeruzalema ten Tomáš, ten tam stále v Evangeliumu mluví, dvakrát, třikrát říká a jdeme nechat se ukřižovat s Ježíšem, jo? No, můžeš říct, že si ho tam zase redakce nedat. Tak ten přece vybízí ty učenníky, tak jdeme taky podstoupit ten kříž. To je taky jako řecký? V tom nevidíš něco prostě z toho Israele? No, pochopitelně, že jo. Jak reagovali učenníci, když Jezíš po prvně o tom řek? Podej, když toho od tebe nic takového se nestane, uděláme si stánek na hoře a tam budeme hodovat rápa s Abrahamem a tak dopak nějaký takový hodíže nějaký, to ne. Ale ten Tomáš tam takhle je vybídne a nemůžeš tedy Ježíše tu jeho oběť, tedy ten jeho krucifix, což je bláznoství, pozor, ano, pro židi, tedy pro pohady a pro židi, pro něco je pohoršení a pro ně je to bláznoství. Na Ježíšovi samému je to daleko důležitější, než Tomáže. No tak jistě. Není ani zbla heroismu. Potom krvavým se potíká, žádá jestli je možné odejmit tento kaj ode mne. Pak volá dokonce, bože, proč jsi mě opustil. Dobře, ale říká, odpustí mě, nebojte vědět, co činí, ještě teď budeš se mnou vrájit, tam je něco tedy víc. No takže tam když jeho, jako, jistě to říct, zimné, ale jej.... No ale heroismus to není. No počkej... A teď říká kdokoliv známé a tak dále. Podívej co, když se obtal Pilát, no tak mlčel, že... No a posledce, když už to, tak. Ty pravíš! Právě, že tu řeckou polemiku nechtěl s těm Pilátem, To tam měl vyznat, podle tebe. Jako tam na tom. No ne, to viděl, že je děvadlo, že si ho předvez ten Herodes, tak on nám tady něco předvede a náš kajifáš a podobně. To dělal u židů i u Piláta. A ty myslíš, kdyby ho tam měl nějakej podporučík, tak že by to řekl? No, počkej. Byla situovanost. Jaká se tam situovanost odehrála? Byl tam tenhle Synhedrion, kde sice pár jich bylo asi pro to Ježíše, že jo. Někteří byli, ale nevíme, jestli se tam dostavilo 50, 70 a určitě, jestli tam právě ty Ježíšani byli. No tak nemyslím, že jako to mlčení bylo velmi, možná nevětší. To nebylo Synhedrion. Tam na něj plyvali v Synhedriu. Ale tohle toho Piláta chtěl s ním popovídat sám jen tak. A naopak zdá se, alespoň podle léčení Evangelí, že mu byl nakloněn a chtěl ho spíš propustit. A hledal, jak by to... A je to možná ten pohled, ta nebo ta blbá obšalova, a že chtěl ty židi právě popíchnout, tak vy mi se mluvezete a teď ještě si tohle vymyšlíte. No tak já myslím, že přirozeně on šel proti židům. To už jako je mimo toho Ježíše. Dobře, no ale to mě jde jenom o to, jakože to byla situace, kdy on mohl naprosto jasně říct. No a mlčel. Dobře, ale co ten Ježíš tím krucifixem chtěl předvést těm svým následníkům? Netvrdím heroismus, ale předvedl to sebeobětování a ty prvověřící, ty prvokřesťané, to předvedli to mučení svý krve taky. No Ježíš by mučeník nakonec? A počkej, co byl objektivně, prostě ho pověsili. Ale že by se tam hrnul, to se tam nehrnul. Ale hrnul se do Jeruzalema, ještě nepřišla hodinama, teď už je tady ta hodina a ják si odče, teď někdo říká, jestli je to pro srablství Orěl Vítemkálich, nebo rychle se přišel už v té hodině. Několikrát ho chtěli lapnout a on vždycky ušel ze středu Ježíš. No a z každé té lišce já tady budu. Už bylo jasné, že to. Tak poslední večeře páně a co tam udělal? Připomněl všem přítomným. Pamatujete ještě, jak jsem vás posílal do celého světa? Ano, co jsem vám říkal. Řekl jsem, jak nemáte sebou nic brá domošlý a prostě všude čekat, že vás přijmou, když vás nepřijmou a takhle. Tak teď je situace úplně jiná. Teď co máte, prodejte a kupte si meče. Plnou možnou jídla, ať vám to vydrží a večer se sejdem. No, načeš to nějakou trvalo. Oni pak přišli, takhle koukali a říkali, že máme dva meče. Já věřím, že jsou tady. Už je to tady. No, tak hod on viděl. No, takhle teda opravdu to nepůjde. No, a tak se nechal zatknout. No, tak ty taky pokládáš s tím Trojanem, že mělo jít o tu ozbrojenou revoltu a tak, jo? Podle mě si s Trojanem. Ale fakt, já říkám, co je v Biblii. Dobře, ale už interpretuješ něco, co několik, prostě, jako Biblistů předvedlo, i s tou revoltou, Němci a tak dále, že tam šlo o obsazení chrámu a o revolty. Ale to je zase jenom jeden nějaký vejklad. Ale vejklad to, vejklad, nevejklad fakt je, jestli se chce někdo dát, chytit a pověsit, tak co bys cháněl meče? No, jo, ale jestli teď nevlůvil, poněkud tak jeříš, víš, vlůvil farabolák, no to už je tam taky, no jo. No, to můžeš, to můžeš použít na všechno. Svědek je mou, už ti to řekl, všechno doslova beru, ty už to můžeš přeznačovat do týhle strany, do týhle strany a nevyčerpáme to dokonce, dokonce to. Když měli prodat, tak kdyby měl meč duchovní, tak ten se nekupuje, prosím. Já ti taky dobře prodat, jo, to on tam říká a... Dobře, měl bych muset ten kontext, ten kontext. Proč máš, co si chtěl ty říct, ještě k tomu? Já jsem hrál na to, co měl tady řečeno, jako, jak to tady, jako parabolu, nebo podobenství, nebo něco, co tam... Podívej se, jestli ten ježíš říkal, zastrč ten meč už, dobře, tak to bylo prohraný, jo. No jistě, no to nemělo cenu, ale jeden vytáhnul obce jednoucho, no to... Ale pak říká, no přece já v té svý, snad, duchovní smeri, já bych to tady mohl snad udělat úplně jinak, nejenom tou přirozeností, já tedy tysíce, támhle nějakých archandělů a podobně. A jestli ta opona praskla, nebo nebo prskla, a co všechno se přihodilo mimo, to já myslím, že ten ježíš, když je takhle, jak říkáš, prošel zástupem, chtěli ho shodit, chtěli ho kamenovat a podobně, a takhle obstál, no tak v těch getřemanech moh je projít, vy tam spadli na držku všichni a ten ježíš byl jasný, tak nepotřeboval tam, aby tam někdo píchal s mečíkama, ne? Když takhle on tam mluvil. To není, ale jak ty to líčíš, to není pravda. Tam je to úplně jinak, že? On tam se potíl potem krvavým a chtěl, aby byli u něj a oni chrápali. Ale byli to tři, co si za sebe stáli.

====================
Kaz b záznam telefonu německy [děkovná řeč pro Univerzitu v Amsterdamu].flac
====================
Ahoj, ahoj, fajn. Jestli to máš, Láďo, připravený. Ano, tak já začnu hned, jo? Tak já tě, já to předám. Ano. Jo, tě předám na chvilinku jenom. Ano. Ano. Tak jo, já pak ještě s tebou bych, no, vyměnil pár slov. Dobře, dobře. Nazdar, já jsem rád, že tě slyším. Ahoj, ahoj. Nazdar. Prosím tě, tak jestli chceš, tak řekni kdy. Jestli máš uruky, řekni kdy a můžeme začít. Ano, ano, ano. Řekni kdy a můžeme začít. Ano, můžu, můžu okamžitě. Ano, tak začni. Jo. Tak, úvod bych rád doplňil podle zvyklostí, to ať si udělá Jirka sám. Der Gießen Philosoph Odo Marquardt endete seinen vor Jahren gehaltenen Vortrag unter Anderem mit einem Aphorismus. Philosofie ist, wenn man trotzdem denkt. Im Sinne des Gesagten kann ich nicht nur mich selbst, sondern auch viele meine Freunde und Kollegen als Trotzdemdenker verstehen. Sollte es ein Trotzdemdenken fürs philosophische Denken ausreichen, wären die Bedingungen für Philosophie in unserem Teil Europas äußerst günstig. Můžete si jen představit ránost a všechno to, co můžeme trošku myslit. Jednak je to dlouho nejlépe. Jednak každé trošku myslit může se důležit důležitým, kterým se trošku distanciuje a jak se trošku důleží. Je lepší, abychom věděli, kterým se musíme a musíme představit v svojím Trotzdemdenkem. A je důležitý, abychom se můžeme představit v pravým důležitým. Abychom mohli vytvořit ostatní záležitosti těch největších a největších záležitostí a záležitostí. A abychom se můžeme představit těch největších a největších záležitostí a záležitostí. Jejich záležitosti a záležitosti záležitosti. Ty záležitosti a záležitosti se dostanou do našeho času. A my všichni jsme děti těchto časů. Takže myslí Míče, že si v něm vzájemní věděl filozof, že je jen dítě svého času. A to znamená pro ní dekadant, produkt modernitety, který je křesťanským evropským záležitostí a jeho záležitostí. A vzájemně záležitosti, že se to neznamená a nevědí. Takže, kdo jsme se v našem času vlastně jako filozofi? Co nesmíme vlastně vědět jako jen dítě a produkty času? A trochu konkrétně, je postmoderniteta, o které se teď takovým hodně mluví, jen produkt nebo vlastně příběh modernitety? Znovu říkám, je postmoderniteta ještě k procesu seznamu nihilismu? Je to jen další etapa spolupráce evropské tradice a kultury? Nebo je to už koniec těch představ? Bude v postmodernitetě ten největší zážitek našeho doma, nebo začínáme se s tímhle hládem zavolat? Může se vlastně takového dělat jako postmoderná filozofie? Nebo znamená to, že filozofovat je dnešek jen jedno a takového, že postmoderniteta musí být myšlená? Žád nanostroje je něco netušitelně prevprvá. Jeho vůry začínejou strátit obotovně. Filozofická tradice pořadí vzdou k Kretskymi filozofůmi a potáhách convekspletního myšlení a asi posudnými konstrukci. filozofie našeho dnešek pro je z venuesk světově a jak dál je v tom, co si myslí, tak i při tom, že se musí a může rozlíšet představování všech značek. Tato filozofická tradici byla možná těžké vládní pro moderné výprávě nehelistického zvukování a pro zvukování tzv. zvukování všech věcí. Věci byly vždy představovány jako abstrakci, které mohly být konstruovány a stavovány jako intencionální věci. Ale takové věci neexistují. Nejsou největší, největší v představování. Z druhé strany, takové představování nebylo v pořádku, protože nebyly představovány. Takže každá představována věc měla být představována jako největší, jako intencionální věci. Možná vidíme to jako jednu z hlavní věcí dnešní filozofie a možná i filozofii záležitého představování. Musíme vytvořit nové myšlenosti, vytvořit nové myšlenosti, vytvořit nové techniky záležitého představování, kterou můžeme představovat záležitého představování. To nebude prosté a nebude to možné, abychom to představovali abstraktně. Filozofie se znovu bude muset být velmi neprofesionální. Nejlepší říct, specificko-diletantní. Jednak nějaký amateurizmus zůstává od začátku jako představování filozofie, než láska k vědomosti. Musím představovat, že naše ostrovské záležitosti nejsou tak důležité jako některé. Musí se třeba o něco speciálního, třeba o naučený diletantismus. A přesně v této stavbě potřebujeme velkou pomoci. Nicméně nemůžeme říci, že tady každá rutina a formální akademická profesionalnost bude největšinou blízka. V žádným slučišti budeme muset představovat vlastní filozofické a teologické a vlastní věděčnosti, které jsou náročné. Záležitosti, které se vám představujeme, je vlastní věc, kterou musíte představovat. Záležitosti, které se vám představujeme, je vlastní věc, kterou musíte představovat. Záležitosti, které se vám představujeme, je vlastní věc, kterou musíte představovat. Záležitosti, které se vám představujeme, je vlastní věc, kterou musíte představovat. Záležitosti, které se vám představujeme, které nejsou všechny moje filozofické dělání, ale v témto způsobě i všechnoho dalšího nezáležitého myšlenka v našem země. Musím se také představit mým rodinám, kterým bylo to nejprostější s mnou žít. Z mojí celého srdce chtěl bych vzpomínat na významné výstupy mnoho filozofů, kteří jsou přišli k nám v posledních letech, abychom se mohli vzpomínat s významným významným významným významným a dělat jim naše nejdůležitější věřitost. A nejen tak, jsme připraveni, kteří v různých způsobech pomohli a vždycky pomohli, aby se mimovinu měli dělat také takové významné významné významné významné formy. A ostatní věřitost pro vás, kteří jsou na tohle momentu, pro vaši významnost, pro vaši sympatie a pro vaše záležitost. Přeci mi je šťastná, že nemohu být a nemohu být. Všechna vám děkuji. Výborně. Děkuji. Vteřinu, já si to jenom představuji. Ano, ano. Ano, takže to je v pořádku. Já ti teďka ještě přizapředám, Mírko, jinak se měj mocecky. Měj se mocecky a vše dobré v novém roce. Taky všechno dobré v novém roce. Všechny pozdravuji. Děkuji, děkuji. Dobrý. Díky, díky. Ahoj. Prosím? Ano, slyším. Výborně. Ještě včera pak volala prostě jedna dáma, která brýtě zná, takže dovolala se tě, prosím tě, jo? Jo, jo, jo, ano, ano. No, tak je to v pořádku. Tak já myslím, že snad už není potřeba nic dalšího. Nebo chtěl bys něco ještě zjít? Ne, nechtěl, nechtěl. Já si myslím, že takhle to klaplo úplně výborně, no. Já stejně doufám, že to tam ještě nějak došlo, ale takhle je to zajištěno. Fakt je, že jsem včera mluvil, teda, jo, s tím Debúrem a ten to ještě neměl. Ještě to neměl, ano. Takže může to, může to přijít. Ještě to může přijít zejtra. Udneska jim, tam zase svátek není. A tak. No, tak Láďo, měj se moc. Ty taky já moc děkuju a Ivanovi taky. Zdar, zdar. Zdar, ahoj. www.hradeckesluzby.cz