Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Jakožto člověk je člověk, jakožto člověk je člověk, jakožto člověk. Jo, že to je na jedný rovině a že tedy všechno je na jedný rovině. To je jak ta původní zakotvenost, tak ten odvrat od té původní zakotvenosti a přivrácení k sobě, tak průběh té nemoci a její vyléčení. To je všechno na jedný rovině. Takže se vlnoví ten původní vztah, tím přivrácením zpátky. No dobře, ale to je o to, že to je na jedný rovině. Takže ta původní zakotvenost člověka je chápána jako zakotvenost člověka. Protože člověk je stvořen jakožto člověk s tou vazbou na to ustavující. Ale to je mytus, to přece tak není. Vazba na ustavující je dvojí. To je jednak ta přirozená, ta přírodní a takhle je vazáno všechno, nejenom člověk. A to člověku vůbec neplatí, to člověku vůbec nepomáhá, protože on vypadl z této zakotvenosti. No a tudíž, já jsem říkal proti Kirkevorlu, já nebudu vycházet z tohohle stavu původního, to je jako status nature u prvních demokratů. To nebyly jenom demokrati, u absolutistů, jenomže konečně se představili jinak. Když se s Lockem hádali, tak se hádali tak, že tvrdili, že status nature, Hobbes tvrdil, že je status belí a Locke mu odporoval, že tady je stav válečnej a Locke mu odpovíral, že to není pravda, že původní stav je mír a to je prvá potom, že lidi z toho vypadli a tak. Čili to je všechno, to je ideologie, to je mýtus, to jsou iluze na iluze. Původní stav. Původní stav je naprosto v této věci, nezajímavý, protože z toho původního stavu dávno člověk vypadl. Proto jsem říkal, že já si myslím, že je důležité začít zprostředka, ukázat to, jak to je. A ne jak to vyvozovat z nějakého původního stavu. Taky to všechno, co vykládám i o těch primordiálních událostech, to přece je konstrukce. Kdo kdy viděl primordiální událost, to je něco jako atom, atom je na tom mnohem líp, protože už ho nějak taky vyfotografoval nějakýma způsobem, až ty primordiální události nikdo nikdy nezaregistruje. Je model, je konstrukce. A kde ji beru? To konstruuji, abych dodatečně vystavěl něco podle tradice dosávaní filozofické koncepcí, abych něco vystavěl jako ten základ, ten nejprimitivnější model, a teď ukázat, jak se z toho vypracovává to všechno, to, co teď vidíme. To je asi poplatnost té tradici filozofické. Nelze se na to vykašlat, udělat to jako třeba existenci, nebo hlavně filozofie. Protože se zcela vyflajzla na filozofii přírody a omezila se na antropologii. Po mém soudu je to nepřiměřené, tohle nejde. Jednou je tradice filozofická taková, tak jí musíme přijmout, a když to všechno předěláme, tak to musíme všechno předělat. A nemůžeme se omezit na jedno, to je prostě polovíčatost. Proto já tam vymýšlím primordialní údalosti, ale ne proto, abych vylíčil, jak to bylo někdy na začátku, nebo abych vypracoval jaké to je nejprecíznější pojedy, prostředky, jak se uchopit té situace, která tady je. To není mýtus primordialní údalosti, nebo to je určitý model. U toho Kierkegora by to taky mohl být model, kdyby tam nebyla ta jedna rovina, jo? Jistě. U toho Kierkegora totiž právě ta celá oblast přírody je zcela vyloučená. Proto je to ta jedna rovina. Jemu unikly všetky ostatní etáže skutečnosti. Mimochodem, filozofie existence vypustila přírodu ze svého zájmu také díky tomu, že je založena na Kierkegorovi a tam to není. Čili ta chyba je dědičná. Tento hřích Kierkegoru přestal dědičným hříchem. Ale ty jsi se taky teda zmýlala jako já, no? Já jsem se nezmýlala, to skutečně bylo řečeno. No, totiž ty si bylaš řekl, že to vyprávění je mýtus, a tak jako celý, jako mýtus, jo? No, já jsem mál říkat ten začátek. Já jsem říkal ten střet. Ne, ty jsi se tvářil jako, že to celé je špatný, protože to je mýtus, ale my si z toho to přebudujeme teda nějak nocem, abychom si to mohli... Ano, no to jo, to jo. V tomhle smyslu, ano. Že se tam dají použít. Ten začátek se dá použít, že? A ten konec, no, taky se mi moc nezdá, to je takový příliš teologický na mý úst. Taková, taková, takový skrad to je, že? Jo, je to taková pravda, ale jako... Takový neinstruktívní, nebo ano, prostě takový... Tak to jenom dotvrzuje muziku. Místo, co by to ukázalo, tak opravdu perspektivu lidského života, že? Tak nějak by to bylo nezajímavé. Protože, no, mouho poslouchaný a tak. Ale ten střet se dá velmi dobře použít, tak tohle jsem teda myslel. Já se schválně teda na to podívám. Prostě já jsem to, to je právě ta blbost. Já jsem velký vybor a jediným jsem teda nezaznamená. Protože já jsem to... To by bylo dobrý, které jsem podíval, tak já bych si to ještě, kdybyste ty anály, já bych si to podle toho doplňil. Protože já jsem tenkrát byl úplně tak nějak jako vyšítej. A předevšem byl přesvědčený, že to bylo tak dobrý, že jsem prostě ani z odporu k tomu nemusel dít, to ani ne. A mně to byla nějaká hodina, jak to bylo takový vyjistý. Taky desátá hodina, přátelé. Desátá hodina. Filozofie úplně. Jako si teď tady vyložil, že izolovaný vstav z bohu je něco nečistého, tak já znám případy, kdy izolovaný vstav k bližnímu se mi několikrát přímo představil jako také něco nečistého, jako službičkování, jako otročení ve jménu právě té křesťanské lásky. A teď dobře nevím, jestli ten Ježíš, který vycházel ze služby k druhému, a nebo nejdřív komunikoval srdcem. Já se domnívám, že ten Ježíš, který nejdříve s srdcem a pak pro ty druhé. A tady právě ty akcenty na ty služby, nebo jsem tady pro druhého, a jistě, že je to tuto Jana. Jak si správně říkal, že tady nemůžu milovat Boha, když tady nesloužím k bližnímu. Tady se opomíní to, že se musím asi nejcůl setkávat s tou pravdou. Tam, jak si říkal izolovaný stehůk, je něco nečistého. Já jsem seznal, že právě v křesťanských družích jsou izolovaný stahy k bližnímu, a že jsou střesné. A na to nikdo, právě žádný akcent, neslyšel, že vydává. Já myslím, že to je s tím naprosto souhlasím, naprosto jasný. A máme všichni na očích, aspoň bych řekl, že asi jo, tyto cestí z druhé strany. Tedy to, že se ten zvláštní věc, třeba takový ty malý denominace, malý církve, nebo skupiny v rámci církví, takový ty dietistický, nebo takový ty probuzenecký, jak oni mají takovou zvláštní schopnost se vyžívat v takovým braterství. Jakoby. V takových teplejch lidských vztahách. Oni jsou na sobě strašně hodný. Člověk, který není protřelej, tam přijde, tak úplně teda změkne. To braterství ho úplně tak jako voblejzá, oblažuje, jak kýč. Podstatou kýče je takový to oblažující potěšení, které mu to dává. Člověk úplně tak jako po dlouhém půstu je rozička na něj. Teď jsou na něj lidi hodný. Ono to je cosi obrovského, že ji to potřebuje, že mu to dávají. To je třetí kolo, pánové. Třetí kolo. A teď si uvědomíte, že ty lidi, když jde třeba o nějakou politickou souvislost, tak dovedou udělat nejmůži nemožnější zvinárky. A přitom ono to má takový braterskej rásk. Což teda, si myslím, že jsem znovu zdůraznil, jak je to dokonalý kýč, protože právě ta nejhorší zvinárna je taková, která vypadá jako, že to není zvinárna. Kdyby jsi popojil, jo? Zvinárna, je to zvinárna. Tak do toho skončí, klidně. Ty jsi tady vyléčil teďka tu lásku jako korekci tý naděje v podstatě. Já mám pocit, že tam je zanesbanej velice taková důležitá věc, protože podle mě ta naděje bez svojej lásky vůbec nemůže být. Když já něco nemůžu dělat, nemám na to silu, nedokážu to, a přijde někdo, koho nemám rád a ráda udělá to za mě, tak mám jinou zpět. Nemůžu mi to uspokojit. Aby ta naděj byla možná, že prostě ta láska je nutnou podmínkou. No teda, jako psychologický postřeh je to teda... Je otázka, já bych si kladl otázku vůbec. Psychologií patří, že se to všechno dá říct od zdola nahoru i ze zhore dohoru. Ze předu do zadu, ze zády do předu. Z leva do prava, z prava do leva. Psychologie to vloží všechno, nějak. Ty jistoty psychologické, které jsou velmi otřesené. Já bych pochyboval o tom, že když ten druhej udělá něco, co já nemůžu, že nutně ho musím jíst v nenávistí, jakože to je možný, že se to takhle může vyvinout, ale jakože by to bylo vždycky tak, to myslím, že nedá. A tím pádem je trošku zproblematizováno, že bez té lásky ta naděj není možná. Já myslím, že je to příliš kategorický. A jináč o všem je to pro zamišlení je to dost vážná věc. Pravda je, že jsou to slabší lidi, který trpějí komplexama a že teda, když já nemůžu něco, tak ergo jsem slabší a tedy je velmi pravděpodobný, že z toho komplexu, že já nemůžu, že budu sočit na někoho, kdo může. To je teda pravda. Není to nutný, ale je to dost pravděpodobný. Takže skutečně ten korektív je asi nezbytný a ono ovšem, když se řekne, že ta naděj bez toho není možná, tak ono, myslím, že víra zase není možná bez naděj a bez lásky taky. Protože ta víra se pak stává čímsi tak křečovitým, že to vůbec vlastně víra není a tak dále, že to je vlastně z cestí to všechno. Pravda. Jo, skoč do toho. Já bych měl tady... Mně se to jako moc nezdá, protože my tady mluvíme o tom, že o nějakém teda zase teda náboženské věčno, o nějakém zápase o boží království ve víře, o naději, když už nemáme dost sil a teď mně se zdá, že ta láska je tady postavená jako taková jakási... že jsou tady také ještě druhý lidi, kromě tohohletoho a bylo by jaksi unfair, je by unfair. A nezdá se mně to jako... Vlastně se mně nezdá, že by bylo příliš víc řečeno, než že je to jaksi nejako unfair. Jestli by teda... Mě tady neměl zbytnou pokus založit teda tu lásku na hlubině. Já nevím, ale třeba... Ale tohle nebyl pokus o založení lásky. Samozřejmě i o tom, co jsem říkal o víře, tak to není založení. To založení je jinýho typu. To je jenom jak se formuje, jak se projevuje, jak se zpřeměňuje nebo zvněšňuje víra. O tom jsme vlastně mluvili. Ale o té lásce mám dojím, že fakticky tady nebylo řečeno víc, než že je to jaksi unfair. Většině ostatní. Že by se snad mělo říct třeba jako... Nevím, třeba něco víc v tom smyslu, že to boží království. Že to přece není nějaký fenomén budoucností, od které teď to zápasíme. Ale něco spíš v tom smyslu, že to je teda zápas, který věděme teďkom společně, nebo teďkom pro druhý. Eventuálně říct něco třeba víc k tomu, co to znamená milovat Boha v druhých lidech. Nebo že nemůžu milovat Boha bez druhých lidí. Něco říct víc k tomuhle. Přede mě se to jinak zdá takový čistě humanistický. Takovej čistě ohled na ty druhé, které se tímto časem bezpočívali. A to bych si řekl, že to by se stalo. Takže to je nejvíc než to by se stalo. Aby toho nebylo vyšelo konec. No jo. Hele, že to je nefér. No dobře, ale na čem se to zakládá? Proč je to nefér? Proč vlastně já mám mít rád ty druhé lidi? ale jenom o tom, že ta láska je tam nezbytná, že je to korektiv. No ale kde jí vzít? To je druhá věc. A co to vlastně je ta láska? Bychom museli taky ukázat. Oněvač... Ono vlastně znamená, že nějakej Pischi Schwartaj vedle mě něco glohní, že je dělá nějaký... do něčeho se pouští, nějaký blbiny dělá z mýho lediska, že a teď já ho mám mít rád a uznat ho za synergistu, za někoho, kdo spolu taky něco podniká, že no, to je přece, to není nic samozřejmýho. Kdyby to bylo, vyplývalo jenom z toho, co bylo řečeno, tak by to znamenalo, že já bych vlastně ho mohl mít rád jedině, když za těch a těch předpokladů, že skutečně dělá jak vůl, že se nechá teda k tomu... a že to dělá tak, že člověk může mít k nomu sympatie, že to může ocenit. A co když je nesympatický? Co když je mně protivný jak čin, že? To všechno ukazuje na tom, že ta láska je něco jiného než nějaká taková lidská sympatie. Tak samozřejmě, že je potřeba to založit jinak. A že tady by byl dlouhý výklad o tom, co jsme už teda taky prováděli. Aspoň jsem se to dotkli, jaký je velkej rozdíl mezi akapé a eros. Že ta láska, kterou má ten nižší k vyššímu, že to není to, nač Evangelium ukazuje. Že to je právě obráceně, že protože Bůh tak miloval svět a tedy mě i v tom, tak zase já musím milovat taky dokonce v takovým případě, že ten vztah je analogický. Že teda ten, koho miluju, je toho tak nehoden, jako já jsem nehoden v lásky Boží. Teď tohle všechno tam samozřejmě patří. A je jasný, že kdyby se to vyložilo nějak, aby to obstálo, mělo by se to vyložit, aby to obstálo, takže by tohle tam všechno muselo být. Mě šlo jenom o to nějak tam zamontovat trochu, protože to nejvyšší. Proč je láska víc než víra? Proč je naděje víc než víra? A proč je láska víc než naděje i víra? Že vlastně to největší, to nejzákladnější, že je láska. Samozřejmě nejakákoliv láska, protože mně se zdá, že ten vztah k pravdě i jako původní boh, i potom je to k pravdě, je pořád ještě možnej bez toho Ježíše. Ježíš je asi ten kolega. Já jsem posledně slyšel velmi často jako u Červka nebo u Milana interpretovat Ježíše jako ten nejlepší vztah k pravdě. A to je všechno. To jim stačí, na tom přestávají a třeba ostatní. A mně se zdá, že mu nejsou práví, že je to další slovo. Je to další slovo, ale možný je to jenom na tom, že on je jednak tím nejlepším vztahem k pravdě. A jednak je ještě tím dalším slovem té pravdy. A to znamená, protože pravda míří do světa, že to není ten nejlepší vztah ven ze světa, nebože to je ten nejlepší vztah ke světu. Takže jako další slovo ty pravdy? Ano. A do světa tedy. Jinak ještě k tým pravdě jsem se chtěl vrátit. Ty jsi říkal, že jako u nás jednopřed filozoficky jako už řekl, které připravené. Tu jak je připravené filozoficky, to nevím. Ale mám takovou impresi, jak je připravené v lidé u nás. A to se mi zdá, že teda u nás ta pravda, na tu pravdu se navěšovalo ještě mnohem víc, asi než v německém světě třeba, které je víc známe jenom z rozhovorů s nějakýma Němcema. A sice, že u nás příliš od těch husitských dob, pravda nikdy tady nebyla. Všichni měli ten pocit, že naše ději od té doby jsou dějinami, kdy pravda se tady nemohla prosadit. A že všichni tedy věděli, že je a že platí, ale že jako něco, co tu není. A že může být taky poražena. Ale zůstal ještě i dneska u těch nejzhovadělějších lidí zůstal pořád takový vztah, jakože víme, že pravda je něco, co má dělat sebě, ale u všech mě není to možné, protože bos nemá co jim to dělat. Ale ten vztah tady zůstal u nás. Vždycky stáli na špici, vždycky to, co se u nich dělo, to byla bezmála inkarnace pravdy. A ten základní pocit, že pravda by měla být a měla by platit, nebo že platí, ale že se nemůže prosadit, ten máme jenom vít. Ani Poláci to nemají. A to, co se tím nejvíc tíží, je lež. Lež, která dráží a přijde do příčatností všude kolem. A teď člověk si představuje, že tam je sloboda, to znamená, že tam ta pravda má prostor, ta pravda tam bude, ta tam vládne, ta tam řádí. A teď tam přijde a má ta sloboda, to znamená, že se nemůže platit. Proto vidím, že u nás i v lidech je připravený, že to je zvěrázný. Jestli ta warheit zní v tom Německu zrovna tak, jako u nás. O těch potolika staletních u nás. Můžu se zeptat na to, co si řekl? Ještě maličko. Řekl, že s tím naprosto souhlasím. A že to je pomim soudů jeden, tak argumentuje víc. Není jich zas moc, ale je jich několik. To je jeden z těchto argumentů, proč pomim soudů má cenu za prvé tady zůstat a za druhý se pokoušet tohle řít takovým způsobem, aby to oslovovali ty druhý. Tak oslovovalo, že to trochu překoná, překlene tu propast toho, že to se dá říct jenom o tuď. Že každá filozofická formulace, nebo tady už nejde jenom o filozofickou, tady to je teologická a umělecká. Každej pokus o výjádři, když jde o takovýhle podstatný věci, je strašně podmíněnej takovou pevnou půdou pod nohama. Mně se zdá, že ta půda tady je. To je jeden z důvodů, proč bych velmi nerad tady emigroval nebo se nechal vyhnat. Protože všude jinde by to bylo daleko těžší to vyjádřit s takovým uzeměním, s takovou zemitou zakořeněností jako tady. Prosím tě, a i když je to vyjádření třeba s Denkem Nejedným komunistem, který je tradičeřským národem a nevím, jestli to ten Nejdej napsal, ale tam se do toho všeho dovolával. Právě jako komunista. Já jsem si chtěl předtat, jestli jde o velké zmásilnění a nebo... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s1.flac
====================
Všechno na jedný rovině, to je jak ta původní zakotvenost, tak ten odvraz od té původní zakotvenosti a přivrácení k sobě, tak sluběstí nemoci a jejich vyléčení, to je všechno na jedný rovině. To je všechno na jedný rovině. To přece tak není. Vazba na ustavující je dvojní. Je jednak ta přirodná, ta přírodní a také je vás dáno všechno, nejenom sobě. A to člověku vůbec neplatí, ne, to člověku vůbec nepomáhá, protože on vypadl, tyhle tři zakotvenosti. No a tudíž, já jsem říkal proti Kyrgyzstvu, já nebudu vycházet z tohohle stavu původního, to je jako status nature u těch prvních demokratů, že nebo u těch, no nebyly jenom demokraty, u těch absolutních, jenom že by nebyl představní náš obs. Že je status velký a Lokumův odporoval, že tady je stav válečný a Lokumův odpovídal, že to není pravda, že původní stav je mír a to je prvá potom, že lidi z toho vypadli a tak. Čili to je všechno, to je ideologie, to je mitus, to jsou iluze na iluze. Původní stav. Původní stav je, naprosto v této věci nezajímají vás toho původního stavu dávno, člověk vypadl. Proto jsem říkal, že já si myslím, že větší věci prostředka ukáza to, jak to je, a ne jak to vyvozovat do nějakého původního stavu. To všechno, co vykládám i o těch primordiálních událostech, no to přece, to je konstrukce. Kdo kdy viděl primordiální událost, to je něco jako atom. To je atom, který se na tom nahrní, protože můžete nějak taky vyfotografovat nějakým asistentem z těch primordiálních událostů, nikdo nikdy nezajistuje. To je model. To je konstrukce. A kde ji beru? No, to konstruuju, abych dodatečně vystavěl něco podle tradice dostavení filozofí, filozofické koncepcí, abych něco vystavěl jako ten základ, ten nejprimitnější model a teď ukázat, jak se z toho vypracovává to všechno, co teď tady je. To je asi taková poplatnost tradice filozofické. Nelze se na to vykašlat, udělat to jako asistente, nebo hlavně filozofie. Asistente se stála vyklaidlána na filozofický rozdíl a omezdila se nám antropohon. V pohledném celu je to nepřiměrný. Je to, co tohle nejde. Jednou je tradice filozofická taková, tak jí musíme přijmout, a když to všechno předěláme, tak musíme všechno předělat. A není to vůbec jedno, to je prostě politika. Proto já tam vymýšlím primordialní vládství, ale ne proto, abych výjíčil, jak to bylo někdy na začátku, nebo abych vypracoval jakýž nejprecíznější pořádek, jak se uchopit situaci, která tady je. Čili to není můj trůn v primordialní vládství, nebo to je určitý model. U toho Pilsuzera by to taky mohl být model, kdyby tam nebyla ta jedna rovina. U toho Pilsuzera totiž právě ta celá oblast přírody je zcela vyloučená. Proto je to tak, ta jedna rovina. Jemu unikly všechny ostatní etáže skutečnosti. Mimochodem, tohle nový existence vypustila přírodově do toho zájmu také díky tomu, že vlastně dal ženatě. Jaký bylo ženatě, jaký bylo ženatě, jaký bylo ženatě, a tam to není. Čili ta zachyba je jedinčná. Ale teď se taky to nám nedělá jako já, ne? To si představuje, že to vypráváme vnitř, ale tak jako všechny, jako vnitř. No já jsem mám říkat, že to jsem začal. Ne, ne, ty jsi se zvládnul jako, že to celé je špatný, protože to je mitus, ale my si z toho to předbudujeme. Tohle jsem říkal, že se tam dá i použít. Ten začátek se dá použít, a ten konec, to nás taky se mi moc nevzdá, to je takový příliš teologický, takový skrastorek. No to takový, jo, to taková pravda, ale takový takový neinstruktivní, takový. Tak to jenom to dotvrduje muziku, místo co by to ukázalo takovou perspektivu lidského života, že? Tak nějak takový nezajímavý. Ale ten se dá velmi dobře použít, tak tohle jsem teda myslel. Já si zvládnu teda na to podívánství, prostě já jsem toho říkal, to je právě takovost, já jsem toho předpovědal i významná. Protože když se podíváme do analogu, tak já jsem to, to by bylo dobrý, když se podíváme, já bych si to chtěl, kdybych se ty analégy, které mě učili někdy, já bych si to podle toho... A když jsem to předvěděl, je to tak, že bych si to chtěl někde, spolu s tobou, s tobou někde. Jakož byste tady vyložil, že izolovaný stát z bohu, to není něco nečistého, tak já znám případy, kdy izolovaný stát v Gliždivu se mi několikrát přímo představil jako také něco nečistého, jako službičkování, jako osložení své véru právě té ksemské lásky. A teď dobře nevím, jestli tedy děšíš tedy vykázet ze služby k druhému, a nebo děšíš komunikovat se. Já teď domínuji vám, že teď děšíš tedy nejdůležitostem a zpátky důležitostem. A tady právě ty akcenty na tý službě, protože jsme tady z toho druhého, a jistí, že to si to dělá. A tady se opomíní to, že se musíme achnemit, že se návazí, že jsou pravdouce. Tak, jak říkali, tohle je něco nečistého. Já jsem seznal, že právě se službíků jsou figurovaný tady s blíznímu, ale to jsou akcenty. A na konceptu nikdo právě žádný akcent ještě jsem neslyšel vydále. Já myslím, že to je s tím naprosto jasný a máme všichni na oči, alespoň bych řekl, že asi jo. Tyto zato cesty z druhé strany, tedy to, že se zvláštní věci, třeba takový ty malý denominace, malý církve, nebo skupiny v rámci, nebo takový ty kreativistický, nebo takový ty probudenecký, nebo jak jim mají takovou zvláštní schopnost vyššívat takovým takovým, takovým teplým lidským starým. Oni to na sobě strašně hodně. Když člověk, který není procelej, tam přijde, tak úplně se změkne. To pracovství ho úplně tak jako oblejdá, oblažuje, jak týče. V podstatu, že je to takový to oblažující potěšence, který člověk udává. Člověk úplně tak jako pod dlouhým půstům, tak nějak je zkrocička na něj, teď jsou na něj lidi hodní. Ono to je asi hodně obrovského, že to potřebuje. Oni oddávají. A teď si uvědomíte, že tyhle ty lidi, když jde třeba o nějakou politickou souvislost, tak dovedou udělat nejnůž nemožnější přeměr. A přitom ono to má takový bratiskej rád. Což teda znovu zúrazní, jak je to dokonalý týč, protože právě ta nejhorší přeměrna je taková, která vypadá jako, že to není důležité. Kdyby jsi pokojil, jo? No, ještě, ještě tenhle? Ne, to je to, co jsi říkal. Já bych chtěla, aby to měl vypadat. Ty si dejí, že bych chtěla tu lásku jako korekci i naděje v podstatě. Já mám pocit, že tam je zanebanej, velice taková důležitá déle, protože po dvě minuty na jednu si já chtěl bych někdy běhl. Když já něco nemůžu dělat, nemůžu měl na to sil, nedokážu to a přijde někdo, koho nemám rád a ráda udělá to za mě, to mám hinovce. Nemůžu mi to uspokojit. Aby ta naděja byla možná, že prostě ta láska je můžnou podmínkou. No teda o psychologickým potřebě to teda je otázka, já bych chtěla to tam půjdu vůbec prostě. V psychologií patří, že to všechno dá jít od dola na hlavu, ze dola na hlavu, ze předu do zadu, ze zade do předu, z leva do prava, z prava do leva. V psychologii to bude vždy všechno nějak. Ty jistoty psychologické, které jsou velmi odsvětlené. Já bych pochyboval o tom, že když ten druhej udělá něco, co já nemůžu, že nutně, to ho musím jít v neváhle na hlavu. Jakože to je možný, že se to takhle může vyvinout, ale jakože by to bylo vždycky tak, to myslím, že nedá. A tím pádem je trošku zproblematizováno, že bez týlávky jít tamhle je nemůžná. Já myslím, že je to příliš kategorický. A jináč ovšem, skoro za myšlení, je to dost vážná věc. Pravda je, že jsou to slabší lidi, který trpí komplexama a že teda, když já nemůžu něco, tak ergo jsem slabší a tedy je velmi pravděpodobně, že z toho komplexu, že já nemůžu, že budu sočit na několik rovnů životů. To je teda pravda. Není to nutné, ale je to dost pravděpodobně. Takže skutečně ten korektník je asi nezbytný a on ovšem, když se řekne, že ta naděje bez toho není možná, ono, když se říkne, výra zas není možná bez naděje a bez lásky taky. Protože ta výra se pak stává. Čím jsi tak křečovitým, že to vůbec výra není. A tak dále, že to je vlastně všechno pravda. Takže my tady mluvíme o tom, že o nějakém zápase o boží království vedí, že o naději, když už nemáme dost sil. A teď mně se zdá, že ta láska je tady postavená jako taková, jako asi, jsou tady také ještě druhé lidi, kromě toho netoho. A bylo by jaksi unfair jedinočná. A nevzácně se mi nevzácně bylo příliš většinou, že je to jaksi nějak unfair. Kdyby teda nikdo neměl vzniknout pokus prostě založit teda svůj vlastní hlubinu. Já nevím, ale třeba... Ale tohle nebyl pokus o založení. Samozřejmě o tom, co jsem říkal, boží se, tak to není založení. Tam je to založení jinýho typu. To je jenom jak se formuje, jak se projevuje, jak se předmětňuje, vzničňuje hýra. O tom jsme hlavně mluvili. Ale od týhle akce mám doufání, že jsme... Fakt ještě tady nebylo říkno, že jsme vyjíždili, že je 2013. Kdyby se snad mělo říct, že bylo jako... Nebylo. Třeba by se říct o tom, že to boží království. Protože to přece není nějaký fenomén budoucnosti, od kterého přesně zápasíme. Ale nějak něco spíš v tom smyslu, že to je teda zápas, který jedeme teď společně. Nebo teď pro druhý. Eventuálně říct něco snad víc k tomu, co to znamená milovat Boha s druhým lidem. Nebo že nemůžu milovat Boha bez druhých lidí. Je to prostě teda něco říct víc k tomuhle. Protože mě si to jednak teda zdá takový jako... Příště humanistický. Takovej příště ohled na ty druhý lidi. Aby z toho nebyly vytalkované. No no, ale co to... Že to je nefér. No dobře, no ale na čem se to zakládá? Proč je to nefér? Proč vlastně já mám lít rád s tím druhým lidem? Samozřejmě se musí založit na něčeho. Já se zajímám to jenom o tom, že ta láska je tam nezbytná. Že tady je to korektní. No ale kde jít? To je druhá věc. A co to vlastně je ta láska? To bych vám musel i taky ukázat. Poněvadž ono vlastně znamená, že nějakej Piščišvor tady vedle mě něco vlhní, že je dělá dělá dělá dělá. Do něčeho se pouští, nějaký blbiny dělá z měho lidiska, že a teď já ho mám lít rád a uznat ho za synergistu, za někoho, kdo spolu taky něco podniká, že no to je přece to není nic samozřejmího. Kdyby to bylo vyplývalo jenom z toho, co bylo řečeno, tak by to znamenalo, že já bych vlastně ho mohl lít rád jedině, že je také v předpokladu, že schudešně dělá jak bůl, že se nechá teda k tomu dostat a že to dělá tak, že člověk může mít k tomu sympatie, že to může ocenit. A co když je nesympatický, co když je nějaký protivnej jak čím, že? A jestli to všechno ukazuje na tom, že ta láska je něco jínýho než nějaká taková lidská sympatie, tak samozřejmě, že je potřeba to založit jinak. A že tady by byl dlouhý výklad o tom, co jsme už teda taky prováděli, a skoncenstvu to dotkli, jaký je velkej rozdíl mezi agapera a ero, že? Že ta láska, kterou má ten níší k vyššímu, že to není to, na čeho Evangeliou ukazuje. Že to je právě v obráceně, že? Protože Bůh tak miloval svět, a tedy mě i s tom, tak zase já musím milovat taky dokonce v takovým případě, že ten vztah je analogický. Že teda ten, koho miluji, je toho tak nehoden, jako já jsem nehoden lásky vodí. Teď tohle všechno tam samozřejmě patří. A je jasný, že kdyby se to vyložilo nějak, aby to odstálo, mělo by se to vyložit, aby to odstálo, takže by tohle tam všechno neslohodali. Mně šlo jenom o to nějak tam zamontovat trochu, jaký, proč asi ta láska je to největší. Proč je láska víc než výra? Proč je naděje víc než výra? A proč je láska víc než naděje i výra? Že vlastně to největší, to nejzákladnější je láska. Ovšem samozřejmě nejakákoliv láska, to jste pravděpodobně ukázali, jaká výra. Zamontovatelů se tam je tak všechno klon. Historicky je to tam zamontovatelů, ale zamontovatelního převážně se zdá, že ten ptak k pravdě, bohu, jako původní bohu, i potom je to k pravdě, je pořád ještě možný bez toho ježíště. Ježíš je asi ten kolem. Já jsem poté to slyšel velmi často, jako učilka nebo uměla na to, že ježíš je jako ten nejlepší ptak k pravdě. A to je všechno. To je všechno, na tom předstávají. A mně se zdá, že mu nejsou právdě ještě, že on je ještě tímhle další. To je další slovo. Je to další slovo, ale možný je to jenom na tom. On je jednak tím nejlepším ptakům k pravdě a je také ještě tím výjemením tím dalším slovem k pravdě. Ano, ano. A to znamená, protože pravda míří do světa, že to není ten nejlepší ptak ve světa, nimož to je ten nejlepší ptak ke světu. To je jako další slovo k pravdě. Ano, ano, ano. A do světa. Jinak ještě k tým pravdě jsem se chtěl vrátit. Ty jsi říkal, že jako u nás je dobře filozofický, jako už terem připravený. Jestli terem připravený je filozofický, to nevím. Ale mám takovou výpravku, jak je připravený lidem u nás. To se mi zdá, že teda u nás ta pravda na tu pravdu se navěšovala ještě mnohem víc asi než v německém světě třeba. Které je my známe jenom dlouho s nějakýma některýma. A tím se, že u nás přijeme si teda od těch husitských dob, pravda nikdy tady nebyla, že všichni měli ten pocit, že naše dějivosti doby staly dějinami, i pravda se tady nemohla prosadit, a že všichni tady hodně věděli, že je a že platí, ale že jako něco co tu není. To měsí, ale na věci. A teď to nemůže být taky poražená. Všichni měli, ale zůstal ještě dneska už tady jako nejzhovadější, když dneska zůstává takový stát, jakože víte, že pravda je něco, co má být a co být. Ale všichni měli, že nemá se mít to dělat, ale ten stát se jí dostal u nás. A nejsem si jistý, jestli třeba to takhle začávalo, kdy vždycky stáli naštůci, vždycky to, co se u nich dělovalo, byla zemálá inkarnace pravdy. A ten záchodní odstup, že pravda by měla být a měla by platit, nebo že platí, ale že se nemůže prosadit, nemáme jenom víc. Ani boháci nemají nic. Proto třeba si uvědomuju, že třeba lidi zklamávám, když odejde na západ. Protože tady, kde se nejvíc uvíjí, je lež. Lež, kterou tě vzdrátě vyročí, kterou tě vzdrátě vzdrátě vyročí. Všude kolem. A teď se si představuji, tam je voda, co znamená, že tam ta pravda má vlastnost, ta pravda tam bude, ta tam vládne, nikoho nezajímá. Proto vidím, že u nás je teda i v lidech tě připravený, ale jak to, jo, kde to je tvé název může, jo. Jestli to Warheim v Německu zrovna, tak je to u nás. Po těch, po těch, po těch, na které je tvoje název návrhu, které má vlastnost. Vlastnost... No, všechny. Ale můžu se zjistat na tom, že jsem s tím naprosto souhlasil, a že to je pomimo tou jeden, tak argumentuju, jedný, nemůžete zjistit moc, A tohle je jeden z těch hlavních argumentů, proč, pomimo toho, má cenu za prvé tady důstat a za druhý se pokoušet tohle říct takovým způsobem, aby to oslohovali lidé, tak oslohovalo, že to trochu překoná, překlenu tu propadlu toho, že oni na to nejsou tak připraveni. Že to se dá říct jenom o kluci. Každá filozofická formulace, nebo tady už nejde jenom o filozofickou, protože to je ideologická a umělecká. Každej pokus o vyjádření, když jde o takovýhle podstatní věci, je strašně podmíněnej takovou pevnou úrovnou. Mně se zdá, že ta půjda tady je. To je jeden z důvodů, proč bych velmi nerad tady zmigroval, protože všude jinde by to bylo daleko těžké to vyjádřit takovým uzeměním, takovou zemitou zakořeněností jako tady. Prosím tě, i když je to vyjádřené třeba země v nejedným komunistickém výstavě tradičistskou národu, a nevím, jestli to ten nejdej nástav, ale tam se toho to všeho dovolává. Já jsem si chtěl ptát, jestli jde o velké násilnění, nebo tebe se náš genetikář a apotázov Pavla Michalův vyumí nám kompetence do těla a vlastná rozpověď síla se proivítí slavotě. Jak to bude o tom dotazování, že tady my nemáme informace s nedostatkovost člověka a pak v těch nejvelikách dotázkách se stává jako silový, třeba nedostatečnost silu člověka a to je zaozřeno v týči právě dělat síla. Jestli tam by se například tato interpretace Pavlovská, který na interprete na tom výrazu Pavlovská dal použít, tady právě za slavot sedl tato síla. Já musím přiznat teda onéto obráceně, že ne, jestli by se dala k tomuto síli použít, nebož tohle je vlastní interpretace Pavla. Samozřejmě ať si to uvědomuji nebo neuvědomuji, tak vlastně já tohoto nevzpomínám. Jestliže proti Pavlovsku mám různý námysly, tak tohle není. Tohle to je velmi evangelínní upava. Tohle není žádná domoce. Upava je lesot v gnóze, ale tohle to není. Takže s tímu říká, že je to ta interpretace. A konec konců toho Pavla si to taky nevymyslel. Ježíš vítězí na kříži. To není triumf. Všude tam, kde je triumf, tak tam je nebezpečí člověčení. Je prvá tam, kde člověk troskotá, tam je pravý místo, kde si praví. A to troskotání to nemusí být jenom takový, že člověk skončí v kriminále, nebo že dostane narkovinu. Troskotání je možný při tých otázkách. Ta prvá otázka, to je víra troskotajícího člověka. To je otázka. A v této situaci toho člověka, který rezygnuje na to všechno, co ví, co se naučil, na všechny své jistoty, a který se dala šanci, který dokonce pochybuje o všem, včetně o Bohu. Bože prosím mě opustil. Tak to je místo, kde vítězní právě. I když je to zoufastí, jo. Je to zoufastí? Měla bych otázku. Když se obracím, Bože prosím mě opustil, je to zoufastí? Je to zoufastí, když říká, jo, vždyť mě pomožte, bože. Vím, že mu je, že mu těšíte, že jo. A že se dá prachem mím, ano. Je to zoufastí, když o sobě mluvím jako o budoucím prachu? Je to zoufastí. A z toho mluví obrovná moc. Obrovná moc. Mím všechno naděje, má všechno naděje. Mím všechno zoufastí. Je založeno na tom, že vím, že ty vidíš ze mě moje pracha. Že nad tímto prchem můj vykupyka chce postavit život. To je zoufastí. Je špatná interpretace, že to je proto zoufastí, že když on se tady postaví nad tím prchem, takže to ošiví a že to budou orajit. Ne. Byť mne i zahubil. Proč byť něho nebyl? Dokonce je tam ale podle externieře dělána ten goel. Goel, goel, goel. Víte co to je? Advokát. Takže vodkova, synová, goela, advokát, tak nebo práci. Jo. Proti, proti, aha. Jej bikevý pro to tak. Coto doma neposlali mi, allemando. Co? To je tvůj samozřejm? No... no. Je to na feld? No, je. No, protoči. Proč? Protoči? On mě ho sebe vrijbal. Co, já jsem třeba k netravčení slanka, tej spisná náček k kterým jsme nemohliburger. Ve vrchole vlastně to. A když se stavíme do otázky, když se každý návistok představuje, že je naši konferencia, že je vůbec naší možnost, bylo by mnohem o možnosti, když bych říkal, že je možnost. A kde jsme vyzavřeně mý, jo? Mělo tam většinou to vyzavření. Vyzavřeně mý stále zakopujeme, tak to myšlení aj nám. Jestli, kdybych my jsme vystupovali ze svého vědomí do extáze, když se stavujete pravdou, a potom se o té pravdě vystupovali, vrátili jsme si to věc, je to tady ten moment, kde ho vyřázejí, nebo to je úplně celá násměrství tého neponělosti, ten moment věřenosti. Tam to vyobrazím, kdybych myslel, no tam jako se můžu o tom, že kde se stavíme, tam na tým, co myslím, že se stavíme, toho září, a podbíhám něčemu, co není ani ve věci, ani v nás, co v představě našich výsledků, kde jsme vyřázeni, nebo to je úplně něco jiného. Ale tam, kde jsme tam vyřázeni, tam jsme přitom. Jsme tam přitom jako ti, kteří se umenčují. A počkej, jestli tam právě nevíte, že jsme neníme založeni v lidský větnosti, ne? To je tady pak nějaký pasáž, že právě taky vám se ukazuje, že neníme založeni v lidský větnosti, když nesme tu u sebe. Já jestli dám se na vás, to je na tvoje stáží, to je na vás. Jenom že jde o to, že tam nejde o naše vítězství. To vítězství počívá v tom, že my se dáváme vždycky k tomu vítězství, který je i nad námi, nad světem a i nad námi. Ale my tím, že se dáme jako první šanci, tak jsme potom nástroje, které jsme vždycky... Na všech věcech. Na všech věcech, ano. Co tam máš ty vyzazení, kde jsme tady? Je to tady to výzazení, ano. To znamená, že se otevíráme někde mocněji, kde máme s samoráží konceptem ještě naši možnost a tam, kde už jsme vyzazeni. Počkejte, já to dám na tom stráně. Počkejte, počkejte. Okres je to takhle jako. A tom jako takhle od razu kouzíme s mojí jednáři, ano. Probudil noc, ano. To je reflex, to je naši ex... Jáno, reflex je naší ex-statistické. Ano, určitě pravdě. Ex-statistické. Takže to od razu, tady měnjí, oto, to je naši ex-statistické. Ex-statistické, tak kouzíme s mojí jednáři, ano. Je tam to většinou, ne? Je tam to většinou, ne? Je tam to většinou, ne? Je tam to většinou, ne? Je tam to většinou, ne? Ne, nevím, nevím. Ne, nevím, nevím. Ne, nevím, nevím. Ne, nevím, nevím. A myslejí si, že teda to je děních průjík právě. Jo, tohleto. To je můj vlastní průjík právě. Ano, můj vlastní průjík právě. Že vlastně to tady na místě je, že já se vodečtu, nebo že já nějak se dám dispozitiv, že nechám sebe za sebou, jak jsme říkli to tenkrát, ano, a že se plně stávám služebníkem právě. Ale jakožto služební právě o všem vyrazenej se. Tak, tak, tak. Já jsem vyrazen pouze jako ten, který chce uchopit pravdu. Rozhodovat o pravdu. Tady, ta opravdě nerozhodují ani věci, ani já, my. Tady, to je určitý, určitá politika proti tomu, jinak velmi inteligentnímu, spomenkou inteligentnímu konceptu sofistů, Gordilovů, se jmená. Myslím, že to je Gordilov právě, který říká, že antrobot je metronfantom. Člověk je měříkem všeho. To se vždy vykládá jako relativismus sofistické. Ve skutečnosti, tam jde o něco jiného. To metron se rozumí, že to je člověk myslící a tedy vyspomínící něčím, čím jim měl zapomnět. Že věc je věc, že stůl je stůl, že život je život, že bytost je bytost. To se ukazuje jenom v myšlení. A v myšlení vyspomíní pouze člověk, tedy právě člověk v tomto smyslu je metronfantom, je měříkem všeho. Ne tak, že by to bylo všechno podle něj, nebože on je schopný to změřit. Měřícko, to není to, co dělá velikost věcí. Který měří tu velikost. Tedy to není subjektivismus, to byla křísťanské kriminalitace, taková polemizující proti sofistice. Samozřejmě sofisté byli po mnoha stránkách ve dne, ale ještě různé chvíli. Tohle to, že člověk je měříkem, to poukazovalo k tomu, že jenom ve světě řečí, ve světě myšlení, že se ukazují věci jako to, čím jsou. Tak tohle je velmi hluboký. To je velmi hluboká věc. A my jsme museli udělat další krok, který ukazuje, že z tohohle se člověk musí vzdat, protože to není to myšlení a řeč, která je měříkem. Protože měříkem je samozřejmě. Nemáme kdy společnost, tak jako máme řeč. My taky nemáme představu, protože se podělujeme. Máme výrazové procesy, metody, myšlení a tak dále. Ale toho všeho musíme vzdat, to musí být vyřazeno, a musí být rekonstruováno, restituováno, znovu poznaveno na tom jediném základě, který také se zabrali sami. Není to teda, že je naše myšlení a naš vědecký postup, že je jakou jsi cítí, do které chytáme pracu. Ale je to pravda, která jediná může založit naše poznávání, naše jednání, naše vidění věcí, které jsou v této. Protože bez pravdy ty věci jsou v této. Tak asi takhle bych to kolibroval. Takhle bych to asi měl namyclit. Člověk, když řekne tu chvíli, nějakej termín, nějaký slovokouži, když je to nastaví, tak si to ještě probere znovu, jestli je to přesný. A eventuálně to zreviduje. Když se to řekne rovnou, tak pak se to musí zrevidovat, tak se komplikovat můžete. Když ten termín rozpojíme, to ještě nedostane. Ten termín rozpojíme, když to ještě navruším, to je takový obstav. Termín je to slovo. Termín je slovo. Pojem to je obstav toho termínu. Termín sám je jenom věcí záležitosti. Protože českoslovaků, a hlavně meckoslovákov, to znamená to tež. Termín je českej nebo německý, ale pojem není záležitý na jazyku. To je podstavá svat malý, podstavá svat malý. Pojem je mecký, to je věcí záležitosti. To je věcí záležitosti. No ale ještě teda, alež dokonce už je to trošičku, trošičku víc. A nahlas, prosím tě, to ještě jedině na to, že... To uděláme předevědomělá kazeta. Tak, to je to, tak. Pravdy a lásky. Tak pravdy a lásky. Před náhledem toho klubu, které se kouhá, která učila, když to byla ještě pojemná, to byla třeba těma náškou, kterou jsi si to pověděl? No, že mám. Jaké je to? Před náhledem toho klubu, které se kouhá, kterou jsi si to pověděl? No. To je, to je. To je, to je. To je hodně dobrý. Těžký, těžký. Je katolika. Je katolika. To je katolika. To je katolika! To jsi kamerata. To je kamerata. To tam bych vážná. To je katolika. Víte, jak to je katolika, to je katolika. Romáška jednou vykládal, jak byl na našem kongresu, a tam, ano, kongres, si dal pivo. A přišel k němu jeden Německý biskup, obdělal ho a pro nás říkal, tak taky jdu teda. A měl jsi nějaké nebo příští? Dobrá, to je čínská nebo čínská? Čínská. Tak děkujeme.

====================
s2.flac
====================
Jeho, ty děvičky, nebo... No tak... Nejdou na čelávastí, že ty buď až se... A tak co je... To bych tam někde jistého... To bych tam řekl... Alež se tám stavit pravdy a lásky. Tak onovšem teď, teď ještě k tomu přidal, že jestli je možný, teda, když se nahrazuje po... pojem, boha-nahr... pojem, pojmen V pravdě si je to možné také nahradit pojmem lásky, no, v zásadě je to možný, ovšem vyžadovalo by to také příslušnou adaptaci toho pojmu, že? Stejně tak, jako musí být adaptován, původně byl adaptován pojem boha, teď musí být adaptován pojem pravdy, teď musí být také adaptován příslušným pojem lásky. Mně se zdá, že ještě jsme k tomu dozdáleko, totiž slovo láska běžně vyvolává takový konotace, který jako spíš tak poukazují k sentimentu. Myslím, že ta pravda je přiměřenější, protože tam ta věcnost nějak má svou váhu, potržená váha věcnosti. Když se zdůraznuje láska, tak to vypadá jako, že na mnoha věcích nezáží, hlavně když se máme rádi. Když to ta pravda, ta nějak nic nevynechává, všechno ukazuje, jaký to je. Přemyslet pojem lásky tak, aby v lásce se taky ukazovalo všechno, jak je, tak by to šlo. V zásadě není nám díky. Myslím, že to je daleko těžší. Není to tak hodný. Jaký je vztah mezi obojím? Jednu stránku už jsem zmínil. To by byla ta funkce, jakým způsobem je zapotven člověk v pravdě. Je zapotven, především tak, že na ní naprosto spolehne a dělá všechno, nasadí celý svůj život k tomu, aby pravda vítězila. Aby se prosadila. To je vztah víry. Ovšem člověk ví, že to všechno nestihne a tedy musí nějakým způsobem být solidární se všema ostatníma lidma, který taky jim vždy opravdu, když to dělají třeba úplně jinak, vodinuť způsobem, který se mi nezdá, ale nelze jim upřít to, že je jich v pravdě taky tak základní, tak vážný. A tohleto mít naději, že k vítězství pravdy přispěje i člověk, který má úplně jinou filozofii než já nebo jinou teloví než já. To je naděje. Prostě to já nemůžu zmot každýho sfackovat do kryjeličky natolik, aby myslel přesně jako já. No a tím pádem já musím důvěřovat, ačkoliv jdou na to vodinu, takže když šplháme na ten kopec z různých stran, takže nakonec náhoře se sejde. To je ta naděje. To nezáleží na mě, to záleží na tom kopci. No a ta láska je tedy ještě navíc v tom, že já se musím zdát i takového definitivního, posledního poměřování, takového kádrování těch lidí, jestli opravdu teda sice lezou z jiný strany, ale na ten tý špopec. Že prostě je možný, že se sejdeme, když oni lezou na jiný kopec. Na jinou horu, nebo nelezou vůbec, jak se mně zdá. To by bylo stejně, že se třeba, že tedy nějak, já to můžu posuzovat, samozřejmě musím posuzovat, ale ne s poslední váhou, že to nejsem já, který bude o tom rozhodovat. Tedy dát k dispozici sebe i ty druhý, dát k dispozici tomu rozhodujícímu, který teprve ukáže, jestli třeba já nejsem na tom daleko hůř se vším svou snahou, než ten, kdo teda se zjeví jako vůbec bez snahy. Nebo když tam přijde na poslední chvíli, jak jsme před chvíli zase o tom mluvili. Tedy taková, že musím mít takovej základně lidskej vztah, pozitivní vztah ke svému blížnímu, i když za to nestojí, tedy v mých lidských očích. Tedy, že nesmím tu pravdu strhovat do svýho vlastnictví, ani tak, že jenom já za ní bojuju, ani tak, že jenom teda bojující lidi, že nějak ji mají v kapce, i když třeba bojujou z různých stran, na různých frontách, ale že ta pravda je svrchovaným rozhodčím o tom, jestli se přizná ke mně, nebo k jinému bojujícímu, nebo k někomu nebojujícímu. Kdo ví, v čem vlastně ta pravda vlastně vítězí. Jestli vítězí skrze tu aktivitu volikánskou, anebo jestli vítězí skrze takovou naprosto jednoduchou lidskou otevřenost vůči druhému člověku. Tohle musím nechat otevřet. Tedy tady v tom smyslu pak ta láska se ukazuje jako něco, co není sice korektivem pravdy samotný, jestliže ji chápu tak, jak jsme ji chápli jako absolutní pravdu, že, nebo jak by se to řeklo. Má hromádka tomu řekla absolutní pravda. Ale je korektivem všeho lidského poznávání pravdy, nebo usilováního pravdu, usilováního uskutečnění, uplatnění pravdy, že ta láska vlastně je čímsi skoro základnějším než ten nejhlubší a nejintenzívnější myšlenkovej i životní vztah k pravdě. To je obsahem těch slov třeba takového Pascala, když říká, že pravda být bez lásky je nic, nebo když ukazuje Scheler, že poznání pravdy, že není možný bez lásky, že můžu poznat druhýho člověka, jen když ho miluji. Nemůžu svou lásku k člověku zakládat na tom, že ho nejdřív poznám a zjistím, jestli to je láskyhoden. Nejdřív ho musím milovat, abych ho mohl poznat. V tomhle smyslu tedy ovšem mluvím o pravdě ve smyslu pravdivého poznání. To je o určitý svým vztahu k pravdě, o svém poznávání pravdy. A tam tedy, pokud jde o naše lidské poznávání pravdy, tak hlubším základem životním je láska než to poznávání pravdy. Ovšem, co to znamená? Že ten nejvlastnější vztah k pravdě je vztah lásky a ne vztah poznávání. A ještě další korektní vztah, že ten nejhlubší vztah k pravdě je vztahem lásky a nikoli vztahem poznání. Ale hned k tomu je potřeba udělat další korektív, že ten vztah lásky, že to není eros, to není můj má láska k pravdě. Vždyť i ta ještě je založena v lásce k pravdě ke mně. Tak co je to, když to není eros? Je to vztah lásky ke mně. V tom je založen i můj vztah lásky k pravdě. A protože je založen v tom, tak ten vztah lásky k pravdě je orientován na lidi a ne na pravdu. Má láska k pravdě se projevuje tím, že udělá všecko pro své blížní, aby ta pravda byla také jejich pravdou. A aby si její světlo osvětlilo její život. To není můj vztah k pravdě. Ten můj vztah k pravdě je čímsi jenom velmi prostředečným v tom hlavním vztahu, který jde od pravdy ke mně a přeze mě k těm dalším lidem, těm spolubližním spolublidem. V tomto smyslu se láska stává vyjevením čtvrtého. Což se vracím k tomu, že skutečně i věcně, nejen tak formálně jak jsem to řekl na začátku, by bylo velmi zdůvodněno interpretovat Boha jako lásku. Což se už dávno stalo. Takže i z našeho myšlenkového kontextu, že tohleto můžeme naprosto koncedovat, nebo k tomu se připřimnout. Protože pravda láska je zaprvé další. Mohu použít ještě to, jest pravdou, že tvůj filozofický žák Jakub Tr. vede s tebou dovolený zpor o tom, že ty preferuješ pravdu. A on se uzná, že ta pravda nemá tu personalitu a podobně. Můžeš dvěma větama říct, v čem je jádr sporu Jakub Tr. a ty? Říkáme to třikrát. Počkej, já se vtám adresně. Adresní je tady můj spojovací ústek. Můžeš říct všem, jestli to tedy tak vyhorocujete. Z mý strany? Ze mnou by pouze o velkém řekvapení. Všechno toho taky. Já jsem to do toho řekl hodně. Máš dávno toho. Když poházeješ na tu diskusi tenkrát výchlík, tak to byla doba, kdy jak Milan, tak Jack, později odhovorili, se k tomu, co se říkala, hlásili tak jako s velikou remenberou na celým osudě. Ale je pravda, že za ty dva roky udělali velký kus. Protože Milanovi po příkladu vůbec začal pojem nepředmět, bůh jako nepředmět a tak dále, toho začalo vyhovovat, jako takový poznávat tý nástroj a celý tý odvět je tím poznamenán, takže to ono někde vypadá opravdu, jako kdyby byl žák. Otázka je, jak moc toho opravdu porozuměl. On si to něco vzal a teď s tím pracuje. Jinak já se domlývám třeba, protože je to dost jasný, že neví. On například pořád hovoří o tom, že nelze mechanicky zaměňovat boha napravdu, což je signál, že do toho sludečního sypění, které by mělo být nejlepší, nejlepší, nejlepší, nejlepší. Já se domlývám, že jejich většiny v diálogu nejlepše znáte. Dobře s tebe, to tak vždycky něco ty kolega věděl. Ty jsi překvapen přímo. Skutečně to je překvapení, z kterého se budu ještě zpamatovat. Tohle je vlastně taková záležitost. Zaplníme to. Není to nesnadné, ale je to takové trošku rozšlapávání majů. My jsme spolu podnikali mnoho věcí a mám dojem, že vždycky jsme byli v jakémsi napětí. Já jsem to napětí nikdy nedovedl pochopit dost podstatně. Prostě se mi nezdařilo se vymezit vůči Džekově. A protože se mi to nezdařilo, tak jsem to jako zbytečnou práci na to rezignoval. A udělal jsem si pro sebe jenom takovou hypotézu, takovou pracovní hypotézu, že Džekovi některé podstatné věci, které říkám, že nějak nesedějí a že mu nesedějí z důvodů, které jsou hodně vnější, takže se proti nim obrňuje ještě dříve než vývodcové. Poněvadž v jeho obrňování jsem nikdy nerozpoznál sám sebe. Já jsem nikdy necítil, když se vůči mě vymezoval, že by mě to nějak zacáhovalo. Já měl půl dojem, že to nějak míří na někoho vedle mě. A to je pak těžké. Takže já jsem prostě rezignoval na pokus se vymezit vůči něm. Já vlastně nevím, kde dost stojí. Já to vím tak jako zhruba, ale přesně jeho pozice já prostě zničeno nejsem schopen vyčíst. Tedy ten náš vztah je takový, jak bych řekl, irreverzibilní. On se vůči mně vymezuje nebo bohražuje, takže já mám dojem, že vlastně to není vůči mně. A já ho dost nechápu, takže ani nemám moc tendenci se vůči němu vymezovat. Prostě jsem na to rezignoval. Výsledek je ten, že my o všem patříme tak do stejného pytle. Na venek se nutně musíme výjímat jako lidi, kteří se stojí velmi blízko. Proto on taky prohlašuje. A to já taky prohlašuju. Ovšem, aby se tohleto vyjasnilo, k tomu myslím nedošlo. Já nevím, snad k tomu dojde, ale zatím nelze. Pro mě to není možný. A já jsem měl ovšem dojem, že pro něho to taky není možný. Takže jestli že on říká, že filozoficky je minčák, to řek ještě ne, ale s plnou vahou. Rozhodně to nemyslel s plnou vahou. Aspoň teda, třeba jako já, když řeknu, že jsem žákem Batočkový, tak to myslím velmi povrchně. Ale s plnou vahou bych se neodvážil za jeho žáka považovat. I když dokonce mám jistého podstatí, že on mě v posledních letech za svého žáka považoval. Ale já se obávám, že jsem trošku nemejlil. Takže v tom vtipný váze je to opravdu těžko takhle rozhodnout. Já se opravdu k tomu nemůžu... Pojďme se, možná, že jsem už s vámi porvuloval, že já vám vyslovím, že třeba nevede s tebou ten spor, ale že ti namítá určitě, že má návidky proti tvým preferenci pravdy. Tak to je jako toto prolašovalo určitě. Tak já myslím, že to bylo rozprolašováno, že už to stáli a tahali s tebě žánová. A tady se odehrávali nějaké boje, že si táhnul věží a on si tě půhnul na nějakou... Tak to jsem se chtěl... Takový vážný diskus, který mě nedošla. Já jsem k ním kdykoliv otov a je možné tedy, že k tomu napomůžeme, že můžeme teda kdykoliv k tomu přistoupit. Já jsem pro. Ale mně se zdá, že já k tomu Jacka nechci sám vnutit, protože mám dojem, že on ty svý návidky říká spíš tak jako... v takových obraně, protože přímo už nechce a co namítnout pořádně neví. Takže mám věc prostě. Chtěl bych to letit nechávat. A to se vybíne. To se vybíne. To je otevřený. Jako u těch tady děletých paráčičků. Rozumíš? Ty jsi taky... Já jsem si právě to chtěl rozřídit, protože to už mě dvakrát nevypíšel, víš? No dobře. Já odstupuji od týpy, ale jinak na tom trvám, jo? Tedy jinak trvám, protože to bylo tak, že včera, jo? Abych teď se ekoval, nebo něco takového. Takže jako... Ne. Ať se stane otevřený, mě to vyhoduje spíš. Ale jistě, já myslím, že to není nijak... Jo, jo. Tak to jsme měli, proto... Ty prosím, že ještě si tady něco... Já bych chtěl podotýkat. No ono je, přátelé, víte, kolik je půl a pět. Tu jdeme pro pátou láher. Páta láher, poslední to, a nebo jdeme? Jdeme jít. Ona už myslím, že je hora, tedy ruin. Řítila. Jo, jo, jo. Že se to na nás řítí. Že se to na nás řítí, jo? Já taky zejtra rádu už pěs. No já myslím, v září říkali jsme, druhá polovina září je prostě opět... opět provoz. To znamená třetí pondělí v září. Třetí pondělí v září. Dobře mi domluví, se domluvám. Co říkáme? Co říkáme? No, ty máš... já to vytáhnu případně, já to nemám. Třetí pondělí, jestli je to opravdu pod toho patnácty, jo? Pod náš? Ano. Vyhovuje, nebo je to mým zdoškem? Vyhovuje. Vyhovuje. Já se domnívám, že bychom neměli ztrátit. Prostě tohle je opravdu... Jo, i to máš v letce. Takže to je zřejmé, jo? To je zřejmé. Tak, patnáctého, opět hodina šestá. Ano. Ono se to bude krátit. A zatím teda, zatím teda téma neudávám, poněvadž... Pokračuje se, protože se v těchhle těch směrech. Pokračuje a pán preparuje hlásu, kluhu, nebo nějak podobně. No, dobře, ne? Nevím, ať by mě to různý, tak se to zmusí vybildovat. Tak by to bylo na pohodě, no. Takže přes prázdně nevůbec. Přes prázdně, klamání, regerace, vůbec. No, já už mám jednu doučovací hodinu, já se tam odvejdu, až to zmakou těch jedenáct, víš, tak tam mám ty různé posuny, těch pojmů, víš, a to mě máte. Dobře, tak. Já myslím, že se rád vykučoval ty poznánky i třeba ty dátany, pokud my jsme tam... To už má kolika taky žádost, no to... Tak to musíš taky nosit včas zpátky. Jo, jo, jo. Ještě to nemám vůčerně, ale někdo má včas zpátky. Vy zároveň jsou všechny zakládány, jo? Zatím, no, tak já to pomohu předjistit. Zatím, no, tak já to pomohu předjistit. Zatím, no, tak já to pomohu předjistit. Zatím, no, tak já to pomohu předjistit. Zatím, no, tak já to pomohu předjistit. Zatím, no, tak já to pomohu předjistit. Vy, jak máš dovolenou? No, tak teď je to velice... Teď je to velice... Nebym chtěl se operativně traktovat července na 14. Nebym chtěl se operativně traktovat července na 14. Nebym chtěl se operativně traktovat července na 14. A teď je to dost problematický, konečně asi do té doby mě doktorka nepustí, takže nevím. Takže dostřeláme předtěm věci, to je však. Teď jsem bez toho... Teď jsem bez toho... Pánová letka i nedostupa, že to už je trvávat do průvolastu. Žádný přesne, žadný přesne, Žádný přesne, Žádný přesne, Žádný přesne, Žádnýt přesne, Žadný přesne, že ke18 vyt Mc Donalds že ke18 vyt Mc Donalds že ke18 vyt Mc Donalds že ke18 vyt Mc Donalds Program 1987 Program 1987 Program 1997 A to je perfektní. Ty budeš kopat za Karáckou jednáctu, když bych si viděl s těmalejmi nožičkama. Těmalej nožička. A jo, člověče, to je co upadlo. Mám zpátkový. Ale než z Karáckého pohledu, ale vlastně záma něco. Kostu, kostu, kostu. No dobře, ale teď nekoupit nekoupit. Tak já jdu, teď koupit někde za záležitost. Já koupil, že půjdeme. Děkujeme.

====================
s2.flac
====================
Jo, to děláš, to děláš. Na všech těch. Ty to nás to nám násídeš, ty buď ať se. To děláš, ty děláš. To děláš, ty děláš. To děláš, ty děláš. To děláš, ty děláš. To děláš, ty děláš. Tak, zvonu v těchto textích, který to můžu vynal, že je těm možným teda, když se nahradí jako pojem Boha nahradné, pojem, pojme. Právě je to možný taky nahradit pojemem lásky, no. V zásadě je to možný. O všem vyžadalo by to takovou příslušnou adaptaci toho pojemu. Že tady taky musí být adaptován, když původně byl adaptován pojem Boha, teď musí být adaptován pojem pravdy, tedy musí být takový adaptován příslušnou adaptací pojemu lásky. Mně se zdá, že jsme k tomu dostali. Je to láska? Je třeba takový pronotatek, který můžete poukázit u sentimentu. Měli bychom tak právě větší měsíc? Protože ta větnost nějak má tou váhu. Podržena váha větnosti. Když se vzůlezní láska, tak to vypadá jako, že na mnoha měsíc nezáří, hlavně když se máme rádi. To je to zapravda. Ta nějaký tisný nechavá. Všechno ukazuje, jaký to je. Přemyslet pojem lásky tak, aby lásce se taky ukazovalo všechno, jak je, tak by to šlo. V zásadě není láska. A není to, že jste daleko vyšli. Není to takový. A teď ještě k tomu, co si řekl, jaké je stát některého volního. Jednou z právků už jsem vím, že to by byla ta funkce, jakým způsobem je zachod ven. Člověk správně je zachod ven. Střeším tak, že na ní naprosto polehne a dělá všechno na celý celý svůj život k tomu, aby pravda měla. Aby se prosadila. To je takový věc. Ovšem člověk ví, že to všechno nestihne a tedy musí nějakým způsobem být solidární se všema vlastníma lidma, kterým taky jim vždy opravdu teď to dělají třeba úplně jinak odinu v způsobem, který se mi nezdá, ale nelze jim upřít to, že jejich stát v pravdě je taky tak zachladný. Tak vážně. A tohle to, mít naději, že k vítězství pravdy přistěje i člověk, který má úplně jinou filozofii než já nebo jinou teologii než já. To je naděje. Prostě to já nemůžu zmoct každýho zpaskovat do krizičky na to, abych myslel, že nejsem jako já. No a tím pádem já musím důvěřovat, že ačko jdou na to odinu, takže když šplnáme na ten kopec z různých stran, takže nakonec máme vždy teď. To je ta naděja. To nezáleží na mě, to záleží na tom kopeci. Ta láska je tedy ještě navíc je v tom, že já se musím vzdát i takového toho definitivního, posledního poměřování, takového kábelování těch lidí, jestli opravdu teda chtěli jdou v jiný straně a na ten výškopec. Takže je možný, že se teď jedou na jiný kopec. Na jinou hodnu, na jinou hodnu, nebo nejdou vůbec. Stejně, že tedy nějak já to můžu posluzovat, samozřejmě já musím posluzovat, ale ne v posledním váhu. To nejde já, který bude o tom rozhodovat. Tedy dát k dispozici sebe i ty druhý, dát k dispozici tomu rozhodujícímu, který se prva ukáže, jestli, já jsem na tom daleko hůř, se všichni slohu nahoru, než ten, který je vůbec vůbec vůzná. Nebo když tam přijde na poslední mír, se všichni zase vůbec o tom mluví. Tedy taková, že musím mít takovej základně lidskej vztah, pozitivní vztah ke svému blížnému, i když za to nestojí terez nejklidké določení. Tedy, že nesmím tu pravdu strhovat do svýho vlastnictví, ani tak, že jenom já na ní bojuju, ani tak, že jenom teda bojující lidi, že nějak jim mají v kapce, i když třeba bojujou na různých plantách, ale že ta pravda je vrchovaným rozhodčím o tom, když se přiznáváte mně, nebo k jinému bojujícímu, nebo k někomu nebojujícímu. Kdo ví, s čem vlastně ta pravda zná. Jestli zvítězí skrze tu aktivitu vojivářskou, anebo jestli zvítězí skrze takovou naprosto jednoduchou lidskou otevřeností či důležitosti člověku. Tohle musíme započítat. Tedy, tady v tom smyslu fakt, ta láska se ukazuje jako něco, co není vždyce korektívem pravdy samozřejmě, jestliže jich základ tak, jak se říká, je absolutní pravda, nebo jasně, kdyby to někomu hromádka říkala, absolutní pravda. Ale je korektívem všeho lidského poznávání pravdy nebo usilováního pravdy, usilováního uskutečnění, uplatění pravdy, že ta láska vlastně je čímkys sporo základnější než ten nejhlubší a nejnícej dívnější myšlenkový i životní vztah k pravdě. To je obsahem těch, co třeba takovýho Pascala, když říká, že pravda bez lásky je měník, nebo když ukazuje Scheler, že poznání pravdy, že není možný bez lásky, že můžu poznat druhýho člověka i když ho miluji. Nemůžu svou lásku v člověku zakládat na tom, že ho nejprv poznám a že s tím je si teda lásky hodně. Nejprv ho musím milovat, abych ho mohl poznat. V tomhle smyslu tedy obsah mluvím o pravdě ve smyslu pravdivého poznání. To je o určitých zvín souvislosti s ZDV, zvín stavu pravděvosti, zvín poznávání pravdy a tam tedy skutečně pokud je o naše lidské poznávání pravdy, tak říkneš nebo hlubším hlubším základem v životních děl je láska než to poznávání pravdy. Ovšem co to znamená, že ten nejvlastnější vztah v pravdě je vztah lásky a ne vztah poznávání. A ještě další kolektiv říkám, že ten nejhlubší vztah v pravdě je vztahem lásky a nikoli vztahem poznání. Ale hned k tomu je potřeba udělat další kolektiv, že ten vztah lásky že to není Ero to není můj má láska k pravdě. Vždyť i ta ještě je založena v lásce k pravdě ke mně. Tak je to výsledek Ero. Tak je to Agape. Je to vztah lásky ke mně. V tom je založen můj vztah v pravdě, můj vztah lásky v pravdě. A protože je založen v tom tak je to, ten vztah lásky v pravdě je orientován na lidi a nena pravdě. Má láska v pravdě se projevuje tím, že udělá všechno pro své věční, aby ta pravda byla také jejich v pravdě. A aby je to jejich život. Takže to není můj vztah v pravdě. Můj vztah v pravdě je čím jenom velmi prostředečným v tom hlavním vztahu, který jde od pravdy ke mně a před mně před země s těmi spolubličnými. V tomhletom smyslu láska vlastně opravdu se vstává jakýmsi vězením toho čtvrtého. Láska. Což se vracím k tomu, že skutečně i větně, nejenom tak formálně, jak jsem to řekl na začátku, ale větně, že bych byl velmi zúbojněn interpretovat Boha jako lásku. Což to už dávno stalo. Ale že i našeho teda myšlenkového kontextu, že tohle to můžeme naprosto koncedovat. Nebolo to samozřejmě příští. Takže tedy pravda láska je. Ta prdele. Mohu použít ještě to? Je s pravdou, že svůj filozofický žák Jakub Tr se povede, nebo říká, že je žák filozofický, ano, říká, a to jsou dětkové, že je svůj filozofický žák Jakub Tr. Ve svém celou době se povede, že ty předjeleš pravdu. A konecem zající pravda nemá tu personalitu, a konecem můžeš dělat věc. A víte, že já se povedu Jakub Tr. a ty nebo ne, to čekáme dosti krátce. A to je to. No počkej, já se vzal adresně. Adresní je teď tady můj spojovatý kolega. Můžeš vzít všechny, jestli to tady tak vyhrozujete. V mým straním, ano, ze mnou by pouze bylo velké překvapení. No, podívejte, já bych chtěl všechny... Já bych chtěl všechny jedlo a jídlo. Mám nedávno toho útahu, které bych chtěl tady vědět. Ještě se poházejíc na ty diskusy, které jdou v ní, tak to byla doba, kdyby já tu měla tak, že, později, k tomu, co jste pýtala, vláste mi tak, jako nevíte, ale necháme vám tolik spokojeností. Ale je pravda, že za ty dva roky udělali velký... Udělali velký... No, pojďte, ne. Protože milovali to příkladu, vůbec začal s pojem nepředmět, útahovat nepředmět a tak dále. To mu začalo vyhovovat, jako takové poznávat těch nástrojů, kterých ty rodiče tím poznamenali, že to ono jedně vypadá opravdu jako kdyby než já. Otázka je, jak moc k tomu opravdu jako porozuměl. On to moc jisto vzal a teď vždycky pracuje. Jinak já se velkým nápadem říkám světelnosti, že nevím. A to je takový můj úvod. Vodnáctka je, když to potáhámo, tak je to nějaké mechanické zamínování, které bychom tam parádně věděli, že to můžeme vypadat. A to je všechno jako dotečné věci, které bychom tam věděli, že to můžeme vypadat. Paraidana, protože taky je to financílní natáčení na spinála. Č Č Š Ž Š Š Š Já se domnívám, že jste vy vělkější než jste z nás. Protože jste ve protaklíční, musel jsi kolega zvědnovat se, a jste to jiná, a protaklíční a protaklíční, to je stará noc. Takže taky kdyby nevyšel, jestli jsi překvapený, kluč sa, no kluč sa to je překvapení, cho crazy, koložit je fomatalá. Já se nejed revving. A ten si i teip8. Je to taký špatný a klubat drahý. Ze semi nádleho. Tohle je vlastně taková záležitost tohoto skladnu. Všechno tohle je vlastně taková záležitost tohoto skladnu. Vždycky jsme byli v jakémsi napětí. Já jsem to napětí nikdy nedovedl pochopit dost povstatně. Protože se mi nezdařilo se vymezit vůči věkom. A protože se mi to nezdařilo, tak jsem to jako zbytečnou práci jsem takhle rezignoval. A udělal jsem si pro sebe jenom takovou hypotézu, takovou pracovní hypotézu, která je předevědčená. Že Jackovi některý podstatní věci, které říkám, že nějak nesedějí. A že mu nesedějí z důvodů, které jsou hodně vnější. Takže se proti ním obrňuje, ještě zjívedeš víc od sebe. Poněvadž v jeho obrňování jsem nikdy nerozpoznal sám sebe. Já jsem nikdy necítil, když se vůči mě vymenzoval, že by mě to nějak zatáhlo. Já měl půl dojem, že to nějak míří na někoho vedle mě. No a to je fakt těžký. Takže já jsem prostě rezygnoval na pokus se vymenit vůči něm. Já vlastně nevím, kde to stojí. Já to vím tak jako zhruba, ale přesně jeho pozice. Já to se nikdy neznůjčil a ani nejsem schopen vůči. Tedy ten náš vztah je takový, jak bych řekl, jako je irreversibilní. On se vůči mě vymenzuje nebo ohražduje, takže já mám dojem, že vlastně to není vůči mě. A já ho dost nechápu, takže ani nemám moc tenhle vůči němu vymenovat. Prostě jsem takhle rezygnoval. Výsedek je ten, že my o všem patříme tak do stejnýho cyklu. Hodně. Na venek se musíme výjímat jako lidi, kteří stojí velmi blízko. No toho taky prohlašujete. A to já taky prohlašuju, ano. O všem. Aby se tohleto věc mělo, k tomu by si nedošlo. Já nevím, k tomu to jde, ale zatím nelze. Pro mě to není možný. A já jsem měl o všem dojem, že pro něho to taky není možný. Protože jestli že on říká, že filozofický jedným žákům je to vek, tak to nemyslel ale v plnou vlahu. Já myslel jen, že je to filozofický jedným žákům. Aspoň teda, třeba jako já, když řeknu, že jsem žákem patrčkový, tak to myslím velmi povrch. Ale v plnou vlahu bych se neodvážil se za jeho žáka považovat. I když dokonce má místo, že on mě v posledních letech za svého žáka považoval. Ale já se o vlahu jsem trošku nemyslel. Jo, ale je to v plní váze, je to otázku teda, tak je to těžko takhle rozhodnout. Já se opravdu k tomu nemůžu... Pojďte, možná jsem to zpátě formuloval, že on vyslovil, že se má nevedet sebou ten spolek, ale že si nám dá. Určitě, že má námístí proti předních preferenci právě ty. Ano. Tak to je jako toto pro Aleša Vále určitě. Já bych si říkal, že to má hodně prostorů, že už jste stáli a tady jste odehrávali nějaké boje. Že jste si stáli uvědět, že jste si půvnuli nějakou... Takový vážný věc mi může nedošet. Já jsem s ním kdykoliv otopený, můžeme teda s tobou napomůžet, můžeme teda kdykoliv s tobou přistoupit. Já jsem pro. Ale mně se zdá, že já tomu někde nechci stát mluvit, protože mám dojem, že on svý námystí říká píš tak jako v takové pograně, protože přímo už nechce a to na výkonu pořádně neví. Jo, když mám mluvit prostě. A to se vyvine. To se vyvine, protože jako vůček tady, který těhle těch paráci půjde zůstít, ty si taky jeho návštěví musíš vytíkat a je to objednout. Já jsem se dále prostě rozštěvil, že to vypadá, že je to výkonný zápas, který já přišel. Máme se. Takže tak odstupuju od té pí, ale jediná věc, na co trvá, mělo... Tady jediná věc trvá, že to budou tady vypřed mět. Kdybych teď se tempoval, nebo teď bych měl studio, který jako... Ať bych se mohl dělat něco novějký. Ale jsi jistě znamený, že to není nějaký návštěvní výkon. Jo, já tě znamený. Prostě měl výkon, co? Kdybych si měl tady něco vůbec vytíkat. Dokonu, děvčátele, ještě polik je půl a pět. Jdeme pro pátou láher, pátá láher potvrtí to, a nebo jdeme. Oná už myslím, že je hora, který rují. Vítilo. Jo, jo, jo, ještě se to na nás vítí, jo. Já taky teďka rád vůběr. No, já myslím, září, říkali jsme, druhá polovina září je prostě opět... opět provod. Jo, to znamená třetí pondělí, září. Třetí pondělí... Já jsem jistý, že to není dovolený. Ale já mám jedno, já jsem jistý, že to není dovolený. Ale já mám jedno, já jsem jistý, že to není dovolený. Ale já mám jedno, já jsem jistý, že to není dovolený. A já bychom říkal, v případě měnám, že třetí pondělí je těm opravdu potom patnácti, jo. Potnácti? Ano. Vylobuje nebo je to mimo to? Vylobuje. Vylobuje. Já předumím vám, že bychom nechali strát, protože tohle je opravdu... Takže to je zřejmý, jo. To je zřejmý. Tak 12. opět hodina šestá. Ano. Ono se to bude krátit. Já se teda vzít jsem a neudávám pondělačku. Pokračujte, protože jste v těchhle těch směrech. Koukejte, koukejte, koukejte. Já se teda vzít jsem a neudávám pondělačku. Já se teda vzít jsem a neudávám pondělačku. Já se teda vzít jsem a neudávám pondělačku. To je to, co musíme, to je to, co musíme. To je to, co musíme, to je to, co musíme. Koukejte, koukejte, koukejte, koukejte. Koukejte, koukejte, koukejte, koukejte. Koukejte, koukejte, koukejte.