Filosofie a její lidské poslání
| raw | skeny ◆ článek, česky, vznik: 1983 ◆ poznámka: datace odvozena od věnování: Jiřímu Hájkovi k sedmdesátinám
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
ScanImage160.jpg
====================
Filosofie a její lidské poslání Věnováno Jiřímu Hájkovi k sedmdesátinám Ladislav Hejdánek Skutečné dějiny filosofie však se dály a dějí na této zemi v zápase živých lidé. Filosof je člověk s pozemskými touhami; oč mu doopravdy jde a má jít na tomto světě ?" "Filosofie jest pro praxi, anebo vůbec není filo sofií. Filosof, který vám nedovede sám vyhrnout rukávy a jít do hrubé denní práce, je špatným filosofem. "Ptejte se: k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický a dostanete odpověd o jeho významu. " "Filosofie je doma jedině tam, kde země jí mizí pod nohama a nebesa se otvírají. Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I.-II. (1932, 1933) V květnu minulého roku uplynulo 40 let od smrti Emanuela Rádla, nejpronikavějšího českého myslitele všech dob; letos v prosinci tomu bude právě 110 let od jeho narození. Zároveň je tomu už půl století od té doby, kdy vyšlo jeho hlavní dílo, dvousvazkové Dějiny filosofie. Rádl byl bezesporu hlavním príkopnékem "praktické filosofie" v našem kulturním životě mezi oběma světovými válkami; nešlo mu však o filosofování nad praxí a o praxi. Praxe a praktičnost není kritériam, nýbrž závazkem a povinností filosofa. Proto se Rádl distancuje od pragmatismu, který za pravdu považuje to, co se osvědčí. Co všechno se dnes neosvědčuje Pravda ovšem není tvoje jedpro zábavu, nýbrž pro jednání; ale musí to být jednání nání Jde o tvůj čin Jame sovi Rádl vytýkal, že si s bojovnou praktičností jen zahrával; intelektuálsky si zahrával se spekulací o praktičnosti skutečná útočnost, kritičnost a konstruktivnost e nebyly jeho předností. Pravda je praktická v tom smyslu, že může a má mít úspěch; ale pravda také může někdy (a třeba i dost ale
ScanImage160.jpg
====================
Filosofie a její lidské poslání Věnováno Jiřímu Hájkovi k sedmdesátinám Ladislav Hejdánek Skutečné dějiny filosofie však se dály a dějí na této zemi v zápase živých lidé. Filosof je člověk s pozemskými touhami; oč mu doopravdy jde a má jít na tomto světě ?" "Filosofie jest pro praxi, anebo vůbec není filo sofií. Filosof, který vám nedovede sám vyhrnout rukávy a jít do hrubé denní práce, je špatným filosofem. "Ptejte se: k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický a dostanete odpověd o jeho významu. " "Filosofie je doma jedině tam, kde země jí mizí pod nohama a nebesa se otvírají. Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I.-II. (1932, 1933) V květnu minulého roku uplynulo 40 let od smrti Emanuela Rádla, nejpronikavějšího českého myslitele všech dob; letos v prosinci tomu bude právě 110 let od jeho narození. Zároveň je tomu už půl století od té doby, kdy vyšlo jeho hlavní dílo, dvousvazkové Dějiny filosofie. Rádl byl bezesporu hlavním príkopnékem "praktické filosofie" v našem kulturním životě mezi oběma světovými válkami; nešlo mu však o filosofování nad praxí a o praxi. Praxe a praktičnost není kritériam, nýbrž závazkem a povinností filosofa. Proto se Rádl distancuje od pragmatismu, který za pravdu považuje to, co se osvědčí. Co všechno se dnes neosvědčuje Pravda ovšem není tvoje jedpro zábavu, nýbrž pro jednání; ale musí to být jednání nání Jde o tvůj čin Jame sovi Rádl vytýkal, že si s bojovnou praktičností jen zahrával; intelektuálsky si zahrával se spekulací o praktičnosti skutečná útočnost, kritičnost a konstruktivnost e nebyly jeho předností. Pravda je praktická v tom smyslu, že může a má mít úspěch; ale pravda také může někdy (a třeba i dost ale
====================
ScanImage161.jpg
====================
2 dlouho) úspěch nemít nejčastěji v důsledku lidského selhání. Přesto však nepřestává být pravdou, která se má osvědčit, která má mít úspěch, které jsme zavázáni pomoci k vítězství. Jak by se mohla osvědčovat pravda, která pravdou není? Jak by mohla zvítězit pravda, která pravdou není)? Praktičnost filosofie znamená, že máme jako filosofové jednat tak, aby pravda zvítězila; svrchovaně důležité však není samo vítězství, nýbrž aby zvítězila pravda. Abychom věděli, zač bojovat a jakým způsobem, musíme se dobrat poznání prawdy. Poznávání pravdy nás však nesmí odvádět stranou zápasů. Zajisté jde o pravdu, ale pravda, které svět zrovna potřebuje, zvítězí jen v boji. A filosofie je podle Rádla voláním do boje. Filosof se orientuje na pravdu, aby věděl, co má dělat a co lidé vůbec mají podnikat. Rádl říká: Nemá-li filovrzte sofie odpovědi pro nás, nepřikazuje-li co máme dělat my, ji do ohně, nemůže obsahovat nic než sofistiku a sebeklam" (což je citát ze závěru Humova Zkoumání o rozumu lidském, použitý ovšem v odlišném kontextu). Rádlovo pojetí praktické filosofie stojí na několika základních předpokladech. Naproste odmítá od sebe oddělovat praxi a teorii nějakou výraznou hranicí. Teorie a praxe pro něho nejsou od sebe odděleny jako dva různé druhy činnosti; není správné učení, zakořeněné u filosofů, že filosofie hledá pravdu, kdežto praktičtí lidé hledají čin; je prý z gruntu falešné učení Aristotelovo, že filosofie hledí na nebesa, k věčnosti, kdežto praxe k nahodilé pozemské přítomnosti. Pro Rádla je dalo by se říci teorie specifickým druhem praxe, a správná praxe je bez správné teorie nemožná a nemyslitelná. Za druhé je pro Rádla člověk tvorem bytostně aktivním a k aktivitě povolaným a ustavičně povolávaným a vyzývaným. Protože však není lhostejné, co člověk podniká, musí se orientovat ve skutečnosti (tj. ve všech sférách a na všech rovinách svého aktivního života) tak, aby mohl rozpoznat, co dělat má a co nemá. Skutečností nejsou však pro člověka jen danosti jako kulisy jeho životního příběhu, skutečností je především úloha, kterou ve svém životě či spíše právě celým svým životem hraje ne bo alespoň má hrát. Není to úloha
ScanImage161.jpg
====================
2 dlouho) úspěch nemít nejčastěji v důsledku lidského selhání. Přesto však nepřestává být pravdou, která se má osvědčit, která má mít úspěch, které jsme zavázáni pomoci k vítězství. Jak by se mohla osvědčovat pravda, která pravdou není? Jak by mohla zvítězit pravda, která pravdou není)? Praktičnost filosofie znamená, že máme jako filosofové jednat tak, aby pravda zvítězila; svrchovaně důležité však není samo vítězství, nýbrž aby zvítězila pravda. Abychom věděli, zač bojovat a jakým způsobem, musíme se dobrat poznání prawdy. Poznávání pravdy nás však nesmí odvádět stranou zápasů. Zajisté jde o pravdu, ale pravda, které svět zrovna potřebuje, zvítězí jen v boji. A filosofie je podle Rádla voláním do boje. Filosof se orientuje na pravdu, aby věděl, co má dělat a co lidé vůbec mají podnikat. Rádl říká: Nemá-li filovrzte sofie odpovědi pro nás, nepřikazuje-li co máme dělat my, ji do ohně, nemůže obsahovat nic než sofistiku a sebeklam" (což je citát ze závěru Humova Zkoumání o rozumu lidském, použitý ovšem v odlišném kontextu). Rádlovo pojetí praktické filosofie stojí na několika základních předpokladech. Naproste odmítá od sebe oddělovat praxi a teorii nějakou výraznou hranicí. Teorie a praxe pro něho nejsou od sebe odděleny jako dva různé druhy činnosti; není správné učení, zakořeněné u filosofů, že filosofie hledá pravdu, kdežto praktičtí lidé hledají čin; je prý z gruntu falešné učení Aristotelovo, že filosofie hledí na nebesa, k věčnosti, kdežto praxe k nahodilé pozemské přítomnosti. Pro Rádla je dalo by se říci teorie specifickým druhem praxe, a správná praxe je bez správné teorie nemožná a nemyslitelná. Za druhé je pro Rádla člověk tvorem bytostně aktivním a k aktivitě povolaným a ustavičně povolávaným a vyzývaným. Protože však není lhostejné, co člověk podniká, musí se orientovat ve skutečnosti (tj. ve všech sférách a na všech rovinách svého aktivního života) tak, aby mohl rozpoznat, co dělat má a co nemá. Skutečností nejsou však pro člověka jen danosti jako kulisy jeho životního příběhu, skutečností je především úloha, kterou ve svém životě či spíše právě celým svým životem hraje ne bo alespoň má hrát. Není to úloha
====================
ScanImage162.jpg
====================
3 předem do detailů napsaná v nějakém scénáři, ale i když se člověk spoluúčastní na její tvorbě, nezáleží jen na něm a na jeho libovůli či dokonce svévoli, v jaké podobě se před ním otvírá jako ú loha, jako role. Skutečností tedy za třetí pro Rádla není jen to, co jest, nýbrž také a dokonce především to, co "má být" (a tedy co není); pro Rádla "to, co má být, je původcem toho, co jest". Pravda není pro Rádla shodou se skutečností (s nějakou daností), nýbrž je z budoucnosti přicházející výzvou pro nás, co máme zde na světě dělat. V tom smyslu je poslední pravda zároveň poslední povinností a je tak zdrojem napětí mezi tím, co pouze jest, a tím, co se má stát, čili mezí přítomností (a minulostí) a mezi budoucností. Pravda je tedy výzvou; nepředkládá se nám jako teorie nebo jako konstatování, ale otvírá se našemu porozumění situaci, do které náleží také mnoho daností. Pravdu nelze pochopit odděleně od těchto daností, ale nelze ji z těchto daností ani odvodit. Situace je víc než pouhým souborem toho, co je dáno; Rádl o tom říká: "Všechna fakta ze sociálního života, fakta politická, historická, jazykovědná, literární, filosofická, theologická a právnická mají týž charakter jako fakta bilanční: není to konstatování toho co jest, nýbrž je to zároveň slib toho co bude, vůle k tomu, co má být. So Rádlovy myšlenky, nejednou i záměrně provokující, formulované často nepřesně a zjednodušeně, ale vždy s velikou naléhavostí, nám dodnes kladou otázky, které nelze obejít. Potřebujeme dnes vůbec filosofii? Potřebujeme ji na prvním místě ? Nejsou na prvním místě daleko důležitější záležitosti ? Ale jak poznáme, co dnes potřebujeme především? Jakou pravdu dnes potřebujeme, jakou pravdu potřebuje naše společnost, jakou pravdu potřebuje dnes svět? Kdo nám to řekne? Kdo to vůbec může říci? A i když je to opravnám někdo autoritativně řekne, co je nejdůležitější du to nejdůležitější? Jakým způsobem si to můžeme ověřit, jakými prostředky to můžeme přezkoumat ? Svět se ocitl ve slepé ulič ce a my s ním; najdeme znovu cestu kupředu? A najdeme tu správnou cestu? Kdo nám poradí, co máme dělat? -
ScanImage162.jpg
====================
3 předem do detailů napsaná v nějakém scénáři, ale i když se člověk spoluúčastní na její tvorbě, nezáleží jen na něm a na jeho libovůli či dokonce svévoli, v jaké podobě se před ním otvírá jako ú loha, jako role. Skutečností tedy za třetí pro Rádla není jen to, co jest, nýbrž také a dokonce především to, co "má být" (a tedy co není); pro Rádla "to, co má být, je původcem toho, co jest". Pravda není pro Rádla shodou se skutečností (s nějakou daností), nýbrž je z budoucnosti přicházející výzvou pro nás, co máme zde na světě dělat. V tom smyslu je poslední pravda zároveň poslední povinností a je tak zdrojem napětí mezi tím, co pouze jest, a tím, co se má stát, čili mezí přítomností (a minulostí) a mezi budoucností. Pravda je tedy výzvou; nepředkládá se nám jako teorie nebo jako konstatování, ale otvírá se našemu porozumění situaci, do které náleží také mnoho daností. Pravdu nelze pochopit odděleně od těchto daností, ale nelze ji z těchto daností ani odvodit. Situace je víc než pouhým souborem toho, co je dáno; Rádl o tom říká: "Všechna fakta ze sociálního života, fakta politická, historická, jazykovědná, literární, filosofická, theologická a právnická mají týž charakter jako fakta bilanční: není to konstatování toho co jest, nýbrž je to zároveň slib toho co bude, vůle k tomu, co má být. So Rádlovy myšlenky, nejednou i záměrně provokující, formulované často nepřesně a zjednodušeně, ale vždy s velikou naléhavostí, nám dodnes kladou otázky, které nelze obejít. Potřebujeme dnes vůbec filosofii? Potřebujeme ji na prvním místě ? Nejsou na prvním místě daleko důležitější záležitosti ? Ale jak poznáme, co dnes potřebujeme především? Jakou pravdu dnes potřebujeme, jakou pravdu potřebuje naše společnost, jakou pravdu potřebuje dnes svět? Kdo nám to řekne? Kdo to vůbec může říci? A i když je to opravnám někdo autoritativně řekne, co je nejdůležitější du to nejdůležitější? Jakým způsobem si to můžeme ověřit, jakými prostředky to můžeme přezkoumat ? Svět se ocitl ve slepé ulič ce a my s ním; najdeme znovu cestu kupředu? A najdeme tu správnou cestu? Kdo nám poradí, co máme dělat? -
====================
ScanImage163.jpg
====================
4 Pro novověkého člověka je charakteristická jeho víra ve vědu. "Věda za dob Galileových směle slíbila, že osvobodí lidstvo od duchovní poroby. Pryč se zjevením. Pryč s inkvizicí Pryč s pověrou. Věda je moc Ovládnout přírodu je naším úkolem I vydala se přírodověda za ovládnutím přírody. Přorozenost, tj. rozumnost, byla jí při tom kompasem; i ustanovovala přírodě rozumné zákony podle vzorů zákonů politických i mravních. Výboj šel za výbojem do konce předešlého století; kolik vítězství. Kolik hrdin Jaká sláva od devadesátých let však bojovníka zmáhá únava. Zákon, který ukládal přírddnímu dějství, se zmalátnělé naší době jeví jako zákon, kterému podléhá bojovník sám; nevěda ani jak, byl přírodovědec spoután sám těmi pouty, která nastrojil přírodě. Vydal se do boje za svobodu, a skončil porobou, jaké svět neviděl. Přírodověda brala člověku jedno právo za druhým: byl vyvržen ze srdce vesmíru a učiněn obyvatelem ztracené, nepatrné hvězdičky; byl sesazen z panství nad světem; postaven na roveň opicím; zbaven duše; shledalo se, že není podstatného rodzílu mezi ním a bláznem; jeho vůle byla rozdrcena; objevilo se, že jím pohybují jen jakés podvědomé síly jako marionetou a konec konců z něho zbylo jen jakési 'das Es', jen hromádka vlastností přírodních, pohlavních pudů a dost. Takovým ubohým ztrosketancem se vrátil člověk z výpravy za dobytím trnu světa a za titánským svržením samého Boha s trůnu " ● Věda však selhává nejen antropologicky, selhává také metodicky. Především je vidět, jak věda ztratila celek: jednotlivé disciplíny si rozdělily univerzum takovým způsobem, že žádná z nich nemá už přístup ke světu vcelku. Tím ovšem došlo nutně k rozpadu samotného é vědění; věda jako taková neexistuje, existují pouze speciální vědy. Navíc převládla ve vědeckém zkoumání tendence k extrémní objektivaci ve smyslu distance od každého hodnocení (s výjimkou posuzování instrumentální vhodnosti a užitečnosti). Ze všech těchto a celé řady dalších důvodů se naše rozhodování, co dělat, nemůže opřít o vědecké argumenty jinak než okrajově. Práprave vě naopak sám vědec musí uvažovat mimo-vědecky a ne-vědecky, když chce podrobit přezkoumání a revizi samy základy své činnosti, pro-
ScanImage163.jpg
====================
4 Pro novověkého člověka je charakteristická jeho víra ve vědu. "Věda za dob Galileových směle slíbila, že osvobodí lidstvo od duchovní poroby. Pryč se zjevením. Pryč s inkvizicí Pryč s pověrou. Věda je moc Ovládnout přírodu je naším úkolem I vydala se přírodověda za ovládnutím přírody. Přorozenost, tj. rozumnost, byla jí při tom kompasem; i ustanovovala přírodě rozumné zákony podle vzorů zákonů politických i mravních. Výboj šel za výbojem do konce předešlého století; kolik vítězství. Kolik hrdin Jaká sláva od devadesátých let však bojovníka zmáhá únava. Zákon, který ukládal přírddnímu dějství, se zmalátnělé naší době jeví jako zákon, kterému podléhá bojovník sám; nevěda ani jak, byl přírodovědec spoután sám těmi pouty, která nastrojil přírodě. Vydal se do boje za svobodu, a skončil porobou, jaké svět neviděl. Přírodověda brala člověku jedno právo za druhým: byl vyvržen ze srdce vesmíru a učiněn obyvatelem ztracené, nepatrné hvězdičky; byl sesazen z panství nad světem; postaven na roveň opicím; zbaven duše; shledalo se, že není podstatného rodzílu mezi ním a bláznem; jeho vůle byla rozdrcena; objevilo se, že jím pohybují jen jakés podvědomé síly jako marionetou a konec konců z něho zbylo jen jakési 'das Es', jen hromádka vlastností přírodních, pohlavních pudů a dost. Takovým ubohým ztrosketancem se vrátil člověk z výpravy za dobytím trnu světa a za titánským svržením samého Boha s trůnu " ● Věda však selhává nejen antropologicky, selhává také metodicky. Především je vidět, jak věda ztratila celek: jednotlivé disciplíny si rozdělily univerzum takovým způsobem, že žádná z nich nemá už přístup ke světu vcelku. Tím ovšem došlo nutně k rozpadu samotného é vědění; věda jako taková neexistuje, existují pouze speciální vědy. Navíc převládla ve vědeckém zkoumání tendence k extrémní objektivaci ve smyslu distance od každého hodnocení (s výjimkou posuzování instrumentální vhodnosti a užitečnosti). Ze všech těchto a celé řady dalších důvodů se naše rozhodování, co dělat, nemůže opřít o vědecké argumenty jinak než okrajově. Práprave vě naopak sám vědec musí uvažovat mimo-vědecky a ne-vědecky, když chce podrobit přezkoumání a revizi samy základy své činnosti, pro-
====================
ScanImage164.jpg
====================
5 tože nemá k dispozici jiné než úzce odborné prostředky, jež k takovému účelu zjevně nestačí. Protože se však bez reflektování své vědecké práce žádný vědec neobejde, a protože jeho legitimní odborné prostředky mu to neumožňují provést vědecky, spočívá v základech každého vědeckého výzkumu neodstranitelná mimo-vědeckost a ne-vědecko st. Proto se také současná věda dostává do stejné situace jako moderní člověk vůbec: musí se tázat, co má a co nemá a nedovede si na to sama odpodnikat, co musí a co nesmí dělat povědět (tj. vědecky odpovědět). Z týchž důvodů neexistuje ani žádná vědecká antropologie, nýbrž pouze jednotlivé antropologické disciplíny, z nichž ovšem žádná není schopna se vztáhnout k člověku celému. Tradičně se pokouší na základní lidské otázky odpovědět či edpovídat náboženství. Pro každé náboženství je však charakteristické jaké si rozdělení světa a života na dvojí sféru, sakrální a profánní. Náboženství dává odpovědi všeho druhu, pokud se týkají posvátných dob a posvátných prostorů; pokud jde o oblast profánních aktivit, žádné náboženství neposkytuje praktické pokyny, jak si počínat. (Pokud tak přece činí, představuje jakousi zvláštní remytizaci, která se ovšem v současném světě ihned proměnuje v pouhou ideologii.) Komplikovanějším případem jsou tři velká "náboženství", která ovšem v pravém smyslu a ve své hloubce skutečným náboženstvím nejsou, i když se mohou vykázat četnými vnějšími religiózními rysy, totiž židovství, křesťanství a islám. Všechna tři se pokoušejí znovu sjednotit život a svět a překonat tak jejich rozpolcenost na profanitu a sakrálno; v praxi se jim to však nevede, ačkoliv se o to pokoušejí různými cestami a prostředky. Nejúspěšnější v tom bylo křesťanství, kterému se však onen "nový" sjednocený svět zcela vymknul svou emancipací, na kterou si křesťané jen pamalu a neradi zvykali, ačkoliv byla ve casti skutečnosti převažující dílem jejich vlastním dílem. Křesťané většinou nechápou tento vývoj v jeho pozitivitě, protože v průběhu minulých dvou tisíciletí příliš ztotožnili své myšlení s tradicí, pocházející ze starého Řecka, totiž s tradicí metafyzickéZ/ 44
ScanImage164.jpg
====================
5 tože nemá k dispozici jiné než úzce odborné prostředky, jež k takovému účelu zjevně nestačí. Protože se však bez reflektování své vědecké práce žádný vědec neobejde, a protože jeho legitimní odborné prostředky mu to neumožňují provést vědecky, spočívá v základech každého vědeckého výzkumu neodstranitelná mimo-vědeckost a ne-vědecko st. Proto se také současná věda dostává do stejné situace jako moderní člověk vůbec: musí se tázat, co má a co nemá a nedovede si na to sama odpodnikat, co musí a co nesmí dělat povědět (tj. vědecky odpovědět). Z týchž důvodů neexistuje ani žádná vědecká antropologie, nýbrž pouze jednotlivé antropologické disciplíny, z nichž ovšem žádná není schopna se vztáhnout k člověku celému. Tradičně se pokouší na základní lidské otázky odpovědět či edpovídat náboženství. Pro každé náboženství je však charakteristické jaké si rozdělení světa a života na dvojí sféru, sakrální a profánní. Náboženství dává odpovědi všeho druhu, pokud se týkají posvátných dob a posvátných prostorů; pokud jde o oblast profánních aktivit, žádné náboženství neposkytuje praktické pokyny, jak si počínat. (Pokud tak přece činí, představuje jakousi zvláštní remytizaci, která se ovšem v současném světě ihned proměnuje v pouhou ideologii.) Komplikovanějším případem jsou tři velká "náboženství", která ovšem v pravém smyslu a ve své hloubce skutečným náboženstvím nejsou, i když se mohou vykázat četnými vnějšími religiózními rysy, totiž židovství, křesťanství a islám. Všechna tři se pokoušejí znovu sjednotit život a svět a překonat tak jejich rozpolcenost na profanitu a sakrálno; v praxi se jim to však nevede, ačkoliv se o to pokoušejí různými cestami a prostředky. Nejúspěšnější v tom bylo křesťanství, kterému se však onen "nový" sjednocený svět zcela vymknul svou emancipací, na kterou si křesťané jen pamalu a neradi zvykali, ačkoliv byla ve casti skutečnosti převažující dílem jejich vlastním dílem. Křesťané většinou nechápou tento vývoj v jeho pozitivitě, protože v průběhu minulých dvou tisíciletí příliš ztotožnili své myšlení s tradicí, pocházející ze starého Řecka, totiž s tradicí metafyzickéZ/ 44
====================
ScanImage165.jpg
====================
6 he nebo také předmětného myšlení. Tím si však zároveň znemožňují vidět je ve správné perspektivě jeho negativní stránku, čímž podstatně znehodnecují každou svou kritiku. Důsledkem této situace je skutečnost, že ani křesťané nedovedou modernímu člověku poradit v jeho základní životní otázce, neboť už samu otázku interpretují nesprávně a ve skutečnosti od ní odvádějí pozornost. Proto také nejsou jejich rady a výzvy skutečným oslovením. Křesťané se ve svých slovech odvolávají na evangelium jako "dobrou zvěst"; ale to už je dávno jen skořápka, zatímco jádro zplesnivělo. Dnešní člověk by samozřejmě rád slyšel opravdu dobrou zprávu, i když se často již neodvažuje doufat, že ji vůbec někdy uslyší. Taková "dobrá zpráva" by však musela sama mluvit, musela by mít smysl pre každého, i když neprošel žádným předběžným školením. To, co křesťané dovedou dnešnímu člověku říci, oslovuje však zase jenom je samé a nikoliv jejich sekularizevané spolulidi. Je hodno pozoru, že příčina neschopnosti současné vědy i současného "náboženství" (křesťanského, neboť máme namysli především evropskou kulturní tradici) je v obou případech táž: je to chybná, vadná filosofie. V jednom případě umožnila a usnadnila metafyzika specializaci vědeckých disciplín, které se od filosofie odloučily a začaly žít vlastním životem, přičemž však ztratily celek (a to jak celek světa, taki celky jednotlivých, tzv. "pravých" jsoucen, tj. jsoucen, která jsou integrovanými celky). V druhém případě vtiskla metafyzika křesťanskému myšlení rysy, které nejenomže byly v napětí a přímém rozporu s vlastní životní orientací, jak ji křesťanství jako hořící pochodeň převzale od starého Izraele, ale dokonce tuto původní orientaci zkalily, se obojí proměna vzájempřeznačily a uvedly na scestí. Zároveň ně podmiňovala: bez středověkých theologických diskusí by ani pojmově nebyly po ruce předpoklady prudkého rozvoje přírodních věd na počátku nové doby, a bez tvrdého střežení dogmat a pravověří by věda nebyla nucena se vzdát svých nároků na postižení celku skutečnosti. Na druhé straně edmytičtění světa, jež měle theologické motivy, vedlo k důsledné sekularizaci vítězné vědy,
ScanImage165.jpg
====================
6 he nebo také předmětného myšlení. Tím si však zároveň znemožňují vidět je ve správné perspektivě jeho negativní stránku, čímž podstatně znehodnecují každou svou kritiku. Důsledkem této situace je skutečnost, že ani křesťané nedovedou modernímu člověku poradit v jeho základní životní otázce, neboť už samu otázku interpretují nesprávně a ve skutečnosti od ní odvádějí pozornost. Proto také nejsou jejich rady a výzvy skutečným oslovením. Křesťané se ve svých slovech odvolávají na evangelium jako "dobrou zvěst"; ale to už je dávno jen skořápka, zatímco jádro zplesnivělo. Dnešní člověk by samozřejmě rád slyšel opravdu dobrou zprávu, i když se často již neodvažuje doufat, že ji vůbec někdy uslyší. Taková "dobrá zpráva" by však musela sama mluvit, musela by mít smysl pre každého, i když neprošel žádným předběžným školením. To, co křesťané dovedou dnešnímu člověku říci, oslovuje však zase jenom je samé a nikoliv jejich sekularizevané spolulidi. Je hodno pozoru, že příčina neschopnosti současné vědy i současného "náboženství" (křesťanského, neboť máme namysli především evropskou kulturní tradici) je v obou případech táž: je to chybná, vadná filosofie. V jednom případě umožnila a usnadnila metafyzika specializaci vědeckých disciplín, které se od filosofie odloučily a začaly žít vlastním životem, přičemž však ztratily celek (a to jak celek světa, taki celky jednotlivých, tzv. "pravých" jsoucen, tj. jsoucen, která jsou integrovanými celky). V druhém případě vtiskla metafyzika křesťanskému myšlení rysy, které nejenomže byly v napětí a přímém rozporu s vlastní životní orientací, jak ji křesťanství jako hořící pochodeň převzale od starého Izraele, ale dokonce tuto původní orientaci zkalily, se obojí proměna vzájempřeznačily a uvedly na scestí. Zároveň ně podmiňovala: bez středověkých theologických diskusí by ani pojmově nebyly po ruce předpoklady prudkého rozvoje přírodních věd na počátku nové doby, a bez tvrdého střežení dogmat a pravověří by věda nebyla nucena se vzdát svých nároků na postižení celku skutečnosti. Na druhé straně edmytičtění světa, jež měle theologické motivy, vedlo k důsledné sekularizaci vítězné vědy,
====================
ScanImage166.jpg
====================
stend we ankense pestavils prott theologit jake bespiredustud s fa sytetad diandylin等。 T desvadodoh dajishen errupakiho agalend ull aboltanit dollo kaitased, vall byla resposaina ayLaost doesvadal fileeofhe s kty delo doxonce k edventu of filestiokine avalloydal vibec. A piece we wity zoove ukudanlop Ze 1 is ofurst of fileeofle by an Moton a neven nijakes novou fileofit.
ScanImage166.jpg
====================
stend we ankense pestavils prott theologit jake bespiredustud s fa sytetad diandylin等。 T desvadodoh dajishen errupakiho agalend ull aboltanit dollo kaitased, vall byla resposaina ayLaost doesvadal fileeofhe s kty delo doxonce k edventu of filestiokine avalloydal vibec. A piece we wity zoove ukudanlop Ze 1 is ofurst of fileeofle by an Moton a neven nijakes novou fileofit.