O náboženské výchově
docx | pdf | html | digitalizáty
◆ projev, česky, vznik: 5. 11. 1945 ◆ poznámka: Sdružení, 5. list. 45
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
PXL_20250521_125631888.jpg
====================
1. Sdrurin, 5. list. 45. 0 náboženské výchově. Včera v neděli tomu bylo právě týden, co jsme na výborové schůzi rozdělovali sdruženecký program, a tehdy právě jsem dostal k zpracování dnešní thema našeho večera. Pravda, je to málo času pro takové thema jeden týden. Co se dá udělat za jeden týd den ? Přesto jsem však ne zoufal; říkal jsem si, že v nejhorším případě vhodně volenými a vyhraněnými poznámkami rozpout ám alespoň velkou debatu. Když jsem prohlížel v knihovnách seznamy literatury o náboženské výchově, zjistil jsem divnou věc: V literatuře té je náramný chaos - a to jsem si dodatečně ještě potvrdil při pročítání některých knih. Tak předně jsem k svému údivu poznal, že v české literatuře není vůbec žádná taková kniha, které by ch mohl použít, a že u nás existuje celkem asi pět nebo šest knih, oboru toho se týkajících, kterých jsem však pro naprostou nevhodnost opět nemohl použít. Menší práce, uveřejněné povětšinou v pedagogických časopisech mi byly pro krátkost času nedostupné, ač inz těch většina se zabývá poměrem náboženství a školy, což bylo jakýmsi modním thematem zvláště v době před a po světové válce /první/. A tak nezbý valo, než se pustit do literatury cizí. Ale ani tu jsem nijak zvláště nepořídil. Mohl bych to shrnout asi tak do dvou, do tří bodů: předně je té literatury u evropských národů opět vemi málo, a pak - což je jistě pozoruhodné - na př. v německé literatuře v tom strašném nedostatku je ještě většina knih z katolických kruhů. Francouzská literatura je na t tom snad nejhůře, pokud jsem to mohl odhadnout ze seznamů; v universitní knihovně jsem našel jednu knihu z konce minulého století a v pedagogické knihovné mají asi tři knihy. Poněkud lépe, a vezme me-li v úvahu rozlohu a množství obyvatel, pak o hodně lépe jsou na tom Švýcaři; bohužel právě tu knihu, kterou jsem si chtěl vypůjčit, jsem nedostal, neboť ji měl už někdo vypůjčenou. Nejvíce knih na naše p thema je napsáno v jazyce anglickém, ale jsou to v ne poměrné většině právě autoři američtí, kteří 2. 3. 3 - 2 daleko početně převažují nad samými Angličany. A tak summou lze říci, že náboženská výchova u evropskýbh národů je v zoufalé a beznadějné situaci, pokud tak ovšem můžeme soudit z nepatrných pokladů literárních, které jsou alespoň přibližným obrazem aktuálnosti a populárnosti problémů. Tak se alespon kolá na prom pobled. Jestliže přikročím po tomto úvodu k věci samé, pak hned s počátku upozorňuji, že se naprosto nehodlám obírat otázkami pedagogickými a psychologickými v užším smyslu. Půjde mi tu daleko víc o stanovení možnosti a pravděpodobnosti úspěchu náboženské výcho vy, o otázku, jak dalece je možno někoho nábožensky vychovat a po kterých stránkách a konečně co je zásadním požadavkam pro náboženské učitele, ať už jsou to rodiče doma nebo farář či katecheta ve škole aneb ať už kdokoli jiný; jen zběžně se při tom dotknu methodologie a praktiky náboženské výchovy, neboť je to dnes pro nás zbytečné rozšiřování předmětu. G Všímněme si nejprve trochu blíže náboženství samotného. Nemůžeme totiž odpovídat na otázky náboženské výchovy, ne stanovíme-li si nejdříve, co pod tím rozu míme. Já sám doufám, že tu nikdo nechce ode mne požadovat vyjití od nejobecnějšího pojmu náboženství, tak jak se ho užívá ve vědeckých sociologicko- psychologických rozpravách a jak k němu dochází filosofie náboženství. Tam se totiž především brojí proti chápání náboženství jako jednotlivých historických útvarů. Říká se, že filosofická kritika nás vede k tomu, abychom rozeznávali mezi náboženským útvarem historickým a věčným zdrojem náboženského života, který potrvá i dále, i když odpadnou určité útvary historické. Tedy: nebudu vycházet od takto chápaného náboženství, neboť dnešní přednáška nemá být filosofickou rozpravou. Půjde nám tu o zcela konkretní náboženskou výchova křesťanskou ve významu biblickém a tudíž ani filosofickém ani historickém. k Hospodinu, k Bohu sice našich otců, ale především Co to tedy znamená 7: náboženství je pro nás vztah Bohu našemu, Bohu živému, stvořiteli všech věcí a našemu pánu. Nemusíme nijak zabředati do slovních a pojmových výkladů slova,vztah'; na tom nábožen-
PXL_20250521_125631888.jpg
====================
1. Sdrurin, 5. list. 45. 0 náboženské výchově. Včera v neděli tomu bylo právě týden, co jsme na výborové schůzi rozdělovali sdruženecký program, a tehdy právě jsem dostal k zpracování dnešní thema našeho večera. Pravda, je to málo času pro takové thema jeden týden. Co se dá udělat za jeden týd den ? Přesto jsem však ne zoufal; říkal jsem si, že v nejhorším případě vhodně volenými a vyhraněnými poznámkami rozpout ám alespoň velkou debatu. Když jsem prohlížel v knihovnách seznamy literatury o náboženské výchově, zjistil jsem divnou věc: V literatuře té je náramný chaos - a to jsem si dodatečně ještě potvrdil při pročítání některých knih. Tak předně jsem k svému údivu poznal, že v české literatuře není vůbec žádná taková kniha, které by ch mohl použít, a že u nás existuje celkem asi pět nebo šest knih, oboru toho se týkajících, kterých jsem však pro naprostou nevhodnost opět nemohl použít. Menší práce, uveřejněné povětšinou v pedagogických časopisech mi byly pro krátkost času nedostupné, ač inz těch většina se zabývá poměrem náboženství a školy, což bylo jakýmsi modním thematem zvláště v době před a po světové válce /první/. A tak nezbý valo, než se pustit do literatury cizí. Ale ani tu jsem nijak zvláště nepořídil. Mohl bych to shrnout asi tak do dvou, do tří bodů: předně je té literatury u evropských národů opět vemi málo, a pak - což je jistě pozoruhodné - na př. v německé literatuře v tom strašném nedostatku je ještě většina knih z katolických kruhů. Francouzská literatura je na t tom snad nejhůře, pokud jsem to mohl odhadnout ze seznamů; v universitní knihovně jsem našel jednu knihu z konce minulého století a v pedagogické knihovné mají asi tři knihy. Poněkud lépe, a vezme me-li v úvahu rozlohu a množství obyvatel, pak o hodně lépe jsou na tom Švýcaři; bohužel právě tu knihu, kterou jsem si chtěl vypůjčit, jsem nedostal, neboť ji měl už někdo vypůjčenou. Nejvíce knih na naše p thema je napsáno v jazyce anglickém, ale jsou to v ne poměrné většině právě autoři američtí, kteří 2. 3. 3 - 2 daleko početně převažují nad samými Angličany. A tak summou lze říci, že náboženská výchova u evropskýbh národů je v zoufalé a beznadějné situaci, pokud tak ovšem můžeme soudit z nepatrných pokladů literárních, které jsou alespoň přibližným obrazem aktuálnosti a populárnosti problémů. Tak se alespon kolá na prom pobled. Jestliže přikročím po tomto úvodu k věci samé, pak hned s počátku upozorňuji, že se naprosto nehodlám obírat otázkami pedagogickými a psychologickými v užším smyslu. Půjde mi tu daleko víc o stanovení možnosti a pravděpodobnosti úspěchu náboženské výcho vy, o otázku, jak dalece je možno někoho nábožensky vychovat a po kterých stránkách a konečně co je zásadním požadavkam pro náboženské učitele, ať už jsou to rodiče doma nebo farář či katecheta ve škole aneb ať už kdokoli jiný; jen zběžně se při tom dotknu methodologie a praktiky náboženské výchovy, neboť je to dnes pro nás zbytečné rozšiřování předmětu. G Všímněme si nejprve trochu blíže náboženství samotného. Nemůžeme totiž odpovídat na otázky náboženské výchovy, ne stanovíme-li si nejdříve, co pod tím rozu míme. Já sám doufám, že tu nikdo nechce ode mne požadovat vyjití od nejobecnějšího pojmu náboženství, tak jak se ho užívá ve vědeckých sociologicko- psychologických rozpravách a jak k němu dochází filosofie náboženství. Tam se totiž především brojí proti chápání náboženství jako jednotlivých historických útvarů. Říká se, že filosofická kritika nás vede k tomu, abychom rozeznávali mezi náboženským útvarem historickým a věčným zdrojem náboženského života, který potrvá i dále, i když odpadnou určité útvary historické. Tedy: nebudu vycházet od takto chápaného náboženství, neboť dnešní přednáška nemá být filosofickou rozpravou. Půjde nám tu o zcela konkretní náboženskou výchova křesťanskou ve významu biblickém a tudíž ani filosofickém ani historickém. k Hospodinu, k Bohu sice našich otců, ale především Co to tedy znamená 7: náboženství je pro nás vztah Bohu našemu, Bohu živému, stvořiteli všech věcí a našemu pánu. Nemusíme nijak zabředati do slovních a pojmových výkladů slova,vztah'; na tom nábožen-
====================
PXL_20250521_125654154.jpg
====================
- 44. 5. - 32 ství nebasíruje. Především jde o to, že na jedné straně tohoto nerovného poměru je Bůh, Hospodin. Tento fakt stačí, abychom zanechali zbytečných pokusů vysvětlovat náboženství filosoficky nebo psychologicky. A tento fakt také stačí, abychom přestali myslet, že můžeme někoho vyučit náboženství podobně jako matematice nebo truhlářství. Jen takovým nepochopením se může stát, že někdo zavádí do náboženské pedagogiky zvláštní psychologické hledisko. Jen tak se může stát, že si někdo může položit tak nesmyslnou otázku jako Dr. Mayer, který na začátku své knihy o reformním hnutí nábožensko-výchovném v katolickém Německu staví základ svého zkoumání na řešení otázky, co je orgánem víry/Doslovně tam říká:,Was ist, psychologisch genommen, das Organ des Glaubens ?' Vrať me se však k našemu vlastnímu the mat u. Jak tady začít s náboženskou výchovou u dítěte ? - Je prav dou a nelze toho popřít, že na vývoj náboženského života nebo snad lépe řečene smyslu pro náboženství mohou mít nejrůznější vliv i okolnosti s náboženství jinak nesouvisející. Nemyslím však, že by tyto okol nosti měly měly nějak positivní důležitost pro výcho vu; jsou spíše nebezpečím než pomůckou, spíše element em svádějícím i nejlepší výchovu na všemožná scestí než vítaným příspěvkem metodickým. Abych mluvil konkretně: jde o všelijaké pocity a stavy dítěte, které má strach ze tmy, bojí se hromu, je uneseno velebností přírody neb chrámu, má soucit s ukřižovaným a mnohé jiné. Prvním požadavkem, který bych postavil za základ nábožensko-vychovatelské methodiky, je ten, aby se nikdy dítěti nezaměňovaly duchovní věci za přírodní, a to ani pro snazší názornost, nebot takové chvilkové ulehčení výkladu se v nejbližší době, desateroná sobně vymstí pro svou nepravdivost, ani z jakéhokolvék jiného důvodu. To prakticky znamená, že dítě se neocitne v osudných rozporech, zažije-li katastro fu, při které uhoří v bleskem zaníceném domě jiné dítě, společník v dětských radovánkách, jestliže mu nebylo dříve zdůrazňováno, že to se Pán Bůh hněvá, když hŕmí a když se blýská. Dítě nemusí stát před závažným problémem, jestliže se mu netvrdí, že na začátku prosince chodí Mikuláš s čertem, když potom náhodou pozná v čertovi Frantu domovníků. A takových příkladů je nesmírně mnoho. Některé jsou takto dětské, jiné už jsou složitější - to vše podle věku dítěte. Všechny však znamenají otřesení víry v pravdivost toho, co se jim předkládá. Uvedený požadavek jest jakýmsi dílčím předpokladem k správné výchově náboženské, který se dá zahrnout v požadavek širší, totiž v požadavek zásadovosti a důslednosti vychovatelů. Není možno jednou tvrdit to a po druhé ono; právě tak není však možné ani učit něčemu, podle čeho se sám neřídím. Mohl bych uvádět i další a další takové předpoklady mohl bych jmenovat i pravdivost, osobní příklad, úctu vážnost, lásku, milosrdenství a já nevím co ještě. To vše musí nezbytně být u toho, kdo vyučuje a vycho vává, má-li být výchova pravá. Ale naskytují se né nám zde dvě otázky velké důležitosti. Předně: zaru6. čuje správná a pravá výchova úspěch ? A druhá otázka: v čem může mít náboženská výchova dobrý vliv a kde se může projevit její úspěch ? První otázka nám připadá tak trochu řečnicky, neboť všichni dobře víme, že si se své strany i při nejlepší výchově nemůžeme dělat nárok na její úspěch Důležitost této otázky vysvit ne však později. Přikročme zatím k druhé otázce: kde může náboženská výchova přece jen něco vykonat ? Je to především oblast etická a morální; s vyučová nim mravnosti je nutno začít od nejút lejšího dětství ampokračovat - ovšem za stálých ohledů na vyspělost dítěte v nezt enšené míře po celou dobu mládí. Snad bychom mohli říci, že to je vlastní pole působnosti celé náboženské výchovy. Jinak Jde tot iž vždy o nauky, což se nemůže do náboženství jakožto vztahu k Bohu počítat. To je věrouka, biblická a náboženská historie, znalost církevní organisace a pod. Uvážíme-li však,
PXL_20250521_125654154.jpg
====================
- 44. 5. - 32 ství nebasíruje. Především jde o to, že na jedné straně tohoto nerovného poměru je Bůh, Hospodin. Tento fakt stačí, abychom zanechali zbytečných pokusů vysvětlovat náboženství filosoficky nebo psychologicky. A tento fakt také stačí, abychom přestali myslet, že můžeme někoho vyučit náboženství podobně jako matematice nebo truhlářství. Jen takovým nepochopením se může stát, že někdo zavádí do náboženské pedagogiky zvláštní psychologické hledisko. Jen tak se může stát, že si někdo může položit tak nesmyslnou otázku jako Dr. Mayer, který na začátku své knihy o reformním hnutí nábožensko-výchovném v katolickém Německu staví základ svého zkoumání na řešení otázky, co je orgánem víry/Doslovně tam říká:,Was ist, psychologisch genommen, das Organ des Glaubens ?' Vrať me se však k našemu vlastnímu the mat u. Jak tady začít s náboženskou výchovou u dítěte ? - Je prav dou a nelze toho popřít, že na vývoj náboženského života nebo snad lépe řečene smyslu pro náboženství mohou mít nejrůznější vliv i okolnosti s náboženství jinak nesouvisející. Nemyslím však, že by tyto okol nosti měly měly nějak positivní důležitost pro výcho vu; jsou spíše nebezpečím než pomůckou, spíše element em svádějícím i nejlepší výchovu na všemožná scestí než vítaným příspěvkem metodickým. Abych mluvil konkretně: jde o všelijaké pocity a stavy dítěte, které má strach ze tmy, bojí se hromu, je uneseno velebností přírody neb chrámu, má soucit s ukřižovaným a mnohé jiné. Prvním požadavkem, který bych postavil za základ nábožensko-vychovatelské methodiky, je ten, aby se nikdy dítěti nezaměňovaly duchovní věci za přírodní, a to ani pro snazší názornost, nebot takové chvilkové ulehčení výkladu se v nejbližší době, desateroná sobně vymstí pro svou nepravdivost, ani z jakéhokolvék jiného důvodu. To prakticky znamená, že dítě se neocitne v osudných rozporech, zažije-li katastro fu, při které uhoří v bleskem zaníceném domě jiné dítě, společník v dětských radovánkách, jestliže mu nebylo dříve zdůrazňováno, že to se Pán Bůh hněvá, když hŕmí a když se blýská. Dítě nemusí stát před závažným problémem, jestliže se mu netvrdí, že na začátku prosince chodí Mikuláš s čertem, když potom náhodou pozná v čertovi Frantu domovníků. A takových příkladů je nesmírně mnoho. Některé jsou takto dětské, jiné už jsou složitější - to vše podle věku dítěte. Všechny však znamenají otřesení víry v pravdivost toho, co se jim předkládá. Uvedený požadavek jest jakýmsi dílčím předpokladem k správné výchově náboženské, který se dá zahrnout v požadavek širší, totiž v požadavek zásadovosti a důslednosti vychovatelů. Není možno jednou tvrdit to a po druhé ono; právě tak není však možné ani učit něčemu, podle čeho se sám neřídím. Mohl bych uvádět i další a další takové předpoklady mohl bych jmenovat i pravdivost, osobní příklad, úctu vážnost, lásku, milosrdenství a já nevím co ještě. To vše musí nezbytně být u toho, kdo vyučuje a vycho vává, má-li být výchova pravá. Ale naskytují se né nám zde dvě otázky velké důležitosti. Předně: zaru6. čuje správná a pravá výchova úspěch ? A druhá otázka: v čem může mít náboženská výchova dobrý vliv a kde se může projevit její úspěch ? První otázka nám připadá tak trochu řečnicky, neboť všichni dobře víme, že si se své strany i při nejlepší výchově nemůžeme dělat nárok na její úspěch Důležitost této otázky vysvit ne však později. Přikročme zatím k druhé otázce: kde může náboženská výchova přece jen něco vykonat ? Je to především oblast etická a morální; s vyučová nim mravnosti je nutno začít od nejút lejšího dětství ampokračovat - ovšem za stálých ohledů na vyspělost dítěte v nezt enšené míře po celou dobu mládí. Snad bychom mohli říci, že to je vlastní pole působnosti celé náboženské výchovy. Jinak Jde tot iž vždy o nauky, což se nemůže do náboženství jakožto vztahu k Bohu počítat. To je věrouka, biblická a náboženská historie, znalost církevní organisace a pod. Uvážíme-li však,
====================
PXL_20250521_125709246.jpg
====================
- 5že výchovu mravního charakteru můžeme nalézt u větši ny pedagogických systémů nenáboženských, pak bychom těžko hledali vlastní a zvláštní pole výchovné po stránce náboženské. Vrat me se nyní po této přípravě ještě jednou k otázce prvé, zaručuje-li totiž pravá náboženská výcho va úspěch. Chci na ní dokázat, jak mylně se operuje s celým pojmem náboženské pedagogiky. Odpověď na tuto otázku může býti dvojí, kladná nebo záporná. V pří padě, že ji zodpovíme záporně, je tím již vyřčen soud nad celou náboženskou výchovou: nemůžeme na ni spolé hat. V druhém případě to však nevypadá pro nás nijak lépe, neboť ačkoliv pravá výchova úspěch zaručuje, nám je pro naši ne dokonalost nepřístupná; nemůže me o sobě tvrdit, že bychom mohli někoho dokonale vychovávat. Ale my můžeme jít ještě dál, aniž zůstaneme stát nad tímto zvratem. Jestliže v žádném případě naše náboženská výchova nezaručuje úspěch, táži se: K čemu je tedy vůbec náboženská výchova ? Vždyť vše nasvědčuje tomu, že není-li na ní spolehnutí, lze se bez ní pravděpodobně obejíti. Podle českého autora jest náboženská výchova výchovou speciální, nikoliv podřadnou nebo toliko odbornéu. Jestliže jsme si však před chvílí ukázali, že nelze nějak zvlášť nábožensky vychovávat, nýbrž jenom vychovávat, pak nezbývá, než tento názor o speciálnosti náboženské výchovy popřít jako nesprávný a pravdě neodpovídající. Při náboženské výchově právě tak jako při každé výchově nelze než předkládat peěky poučky a životní příklad a dávat úkoly. Nikdy však nelze vyučovat něčemu, co je nepoznatelné. Víra věřícího člověka, i když svými důsledky zřejmá a poznatelná, zůstává pro vnějšího pozorovatele stále něčím nedefinovat elným, ne popsatelným, ne postižitelným, něčím, co může být pochopeno jen osobním procítěním a zažitím. - totiž Pro víru je theologie a právě tak náboženská výchova zbytečností a třebas až tíživým břemenem; svůj význam mají jen pro člověka, pro člověčenství aby mi by lo dobře rozuměno: pro názorové střetnutí, pro rozumové vypořádání, pro člověka jakožto bytost rozumovou, čistě rozumovou. Nikoliv však pro člo8. .9. -6věka jako bytostvěřící, duchovní. A mluvíme-li o výchové náboženské, pak nám musí být jen dostatečně jasno, že to není nějaký speciální obor výchovy, nýbrž pedagogika běžná se zvláštním přihlédnutím k církevní dogmat ice, a k církevní historii po stránce výukové a mající na zřeteli jako ostatně každá pedagogika vybudování mravního charakteru po stránce ryze výchovné. Konkretněji řeče no: nábožensky vychovat nelze. Lze vyučovat náboženství jako předmětu, je možno dítěti ukazovat i říkat, co má dělat, ale v žádném případě není možno je naučit víře, v žádném případě je nelze postavit na správné místo v postoji k Bohu, nelze je naučit znát Boha. Můžeme tedy po tom všem, co jsme si tu řekli, odmít nouti právem pojem a název náboženské výchovy, neboť má v sobě, jak jsem ukázal, vnitřní spor. Předem chápeme náboženství jako néco, čemu nelze naučit a k čemu nelze vychovat, a pak chceme mluvit o náboženské výchově. Došli jsme teď jaksi na rozcestí, nebo lépe řečeno, přešli jsme rozcestí a zjišťujeme, že nás cesta vede jinam, než jsme chtěli dojít. Zbývá nyní na nás, zda se rozhodnem vrátit se - což by pro nás znamenalo opravit výměr pojmu náboženství, za něž bychom potom musili počítat všechny historické útvary i nekřesťanské, kde by obecným pojmem náboženství byl společný jmenovatel všech známých náboženství jak se jimi zabývá srovnávací věda náboženská - anebo zda setrváme na cestě - tedy zda zůstaneme věrni svému pojetí náboženství a opustíme myšlenku náboženské výchovy a budeme hledět se dopracovat jiných závěrů, závěrů pravdivých /logicky, které by s původní koncepcí nebyly ve sporu. Nyní jsme tedy konečně přišli k jádru věci. Zde je úhelný kámen pro každý další názor, pro každou další theorii. A jás se tu odvážím říci, že pokud jsem to mohl poznat z literatury, tyto dvě tendence odpovídají alespoň u nás v Evropě rozlišení světa katolického a protestant ského v křesťanství. Katolíci - a tím myslím katolické odborníky, ne široké vrstvy se dívají na náboženství předně psychologicky. Proto všelijaké ty apely na city, proto monumentální chrámy
PXL_20250521_125709246.jpg
====================
- 5že výchovu mravního charakteru můžeme nalézt u větši ny pedagogických systémů nenáboženských, pak bychom těžko hledali vlastní a zvláštní pole výchovné po stránce náboženské. Vrat me se nyní po této přípravě ještě jednou k otázce prvé, zaručuje-li totiž pravá náboženská výcho va úspěch. Chci na ní dokázat, jak mylně se operuje s celým pojmem náboženské pedagogiky. Odpověď na tuto otázku může býti dvojí, kladná nebo záporná. V pří padě, že ji zodpovíme záporně, je tím již vyřčen soud nad celou náboženskou výchovou: nemůžeme na ni spolé hat. V druhém případě to však nevypadá pro nás nijak lépe, neboť ačkoliv pravá výchova úspěch zaručuje, nám je pro naši ne dokonalost nepřístupná; nemůže me o sobě tvrdit, že bychom mohli někoho dokonale vychovávat. Ale my můžeme jít ještě dál, aniž zůstaneme stát nad tímto zvratem. Jestliže v žádném případě naše náboženská výchova nezaručuje úspěch, táži se: K čemu je tedy vůbec náboženská výchova ? Vždyť vše nasvědčuje tomu, že není-li na ní spolehnutí, lze se bez ní pravděpodobně obejíti. Podle českého autora jest náboženská výchova výchovou speciální, nikoliv podřadnou nebo toliko odbornéu. Jestliže jsme si však před chvílí ukázali, že nelze nějak zvlášť nábožensky vychovávat, nýbrž jenom vychovávat, pak nezbývá, než tento názor o speciálnosti náboženské výchovy popřít jako nesprávný a pravdě neodpovídající. Při náboženské výchově právě tak jako při každé výchově nelze než předkládat peěky poučky a životní příklad a dávat úkoly. Nikdy však nelze vyučovat něčemu, co je nepoznatelné. Víra věřícího člověka, i když svými důsledky zřejmá a poznatelná, zůstává pro vnějšího pozorovatele stále něčím nedefinovat elným, ne popsatelným, ne postižitelným, něčím, co může být pochopeno jen osobním procítěním a zažitím. - totiž Pro víru je theologie a právě tak náboženská výchova zbytečností a třebas až tíživým břemenem; svůj význam mají jen pro člověka, pro člověčenství aby mi by lo dobře rozuměno: pro názorové střetnutí, pro rozumové vypořádání, pro člověka jakožto bytost rozumovou, čistě rozumovou. Nikoliv však pro člo8. .9. -6věka jako bytostvěřící, duchovní. A mluvíme-li o výchové náboženské, pak nám musí být jen dostatečně jasno, že to není nějaký speciální obor výchovy, nýbrž pedagogika běžná se zvláštním přihlédnutím k církevní dogmat ice, a k církevní historii po stránce výukové a mající na zřeteli jako ostatně každá pedagogika vybudování mravního charakteru po stránce ryze výchovné. Konkretněji řeče no: nábožensky vychovat nelze. Lze vyučovat náboženství jako předmětu, je možno dítěti ukazovat i říkat, co má dělat, ale v žádném případě není možno je naučit víře, v žádném případě je nelze postavit na správné místo v postoji k Bohu, nelze je naučit znát Boha. Můžeme tedy po tom všem, co jsme si tu řekli, odmít nouti právem pojem a název náboženské výchovy, neboť má v sobě, jak jsem ukázal, vnitřní spor. Předem chápeme náboženství jako néco, čemu nelze naučit a k čemu nelze vychovat, a pak chceme mluvit o náboženské výchově. Došli jsme teď jaksi na rozcestí, nebo lépe řečeno, přešli jsme rozcestí a zjišťujeme, že nás cesta vede jinam, než jsme chtěli dojít. Zbývá nyní na nás, zda se rozhodnem vrátit se - což by pro nás znamenalo opravit výměr pojmu náboženství, za něž bychom potom musili počítat všechny historické útvary i nekřesťanské, kde by obecným pojmem náboženství byl společný jmenovatel všech známých náboženství jak se jimi zabývá srovnávací věda náboženská - anebo zda setrváme na cestě - tedy zda zůstaneme věrni svému pojetí náboženství a opustíme myšlenku náboženské výchovy a budeme hledět se dopracovat jiných závěrů, závěrů pravdivých /logicky, které by s původní koncepcí nebyly ve sporu. Nyní jsme tedy konečně přišli k jádru věci. Zde je úhelný kámen pro každý další názor, pro každou další theorii. A jás se tu odvážím říci, že pokud jsem to mohl poznat z literatury, tyto dvě tendence odpovídají alespoň u nás v Evropě rozlišení světa katolického a protestant ského v křesťanství. Katolíci - a tím myslím katolické odborníky, ne široké vrstvy se dívají na náboženství předně psychologicky. Proto všelijaké ty apely na city, proto monumentální chrámy
====================
PXL_20250521_125727456.jpg
====================
-7s ohromující a dechu zbavující vnitřní výzdobou, proto tak přemnoho zdůrazňovaná velebnost a posvátnost úřadu kněžského, proto ceremonie, obrazy a svatí. Útočí se na zrak věřícího past, útočí se na jeho čich /kadidla/, prostě každý má být ohromen a unesen souhrou všech pozlátek, každý z toho ze všeho má mít především monumentální a povznášející pocit, dojem. Ano, tam se staví na dojme ch. Pravý dojem, to je pravá náboženská výchova. A jak je tomu u protestantů ? Tam se o náboženské výchově nemnoho mluví a nemnoho píše. Mluví-li se však o výchově, t.j. o obyčejné nenáboženské výchově, pak se tím u protestanta myslí vždycky výchova v Kristově duchu, tedy výchova se strany rodičů křesťanská. Někdo by právě teď mohl namítnout: Nu, o této křestanské výchově právě mluvíme; to je přece náboženská výchova. Na to ovšem musím podat bližší vysvětlení. 8 Pro křesťana totiž platí, aby vše, co koná, konal v du chu Kristově. To platí i pro výchovu. U křesťana však neexistuje jiná výchova než křesťanská. Nemělo by tedy smyslu ji zvlášť vyznačovat jako výchovu náboženskou, již proto ne, že se nemusí vždycky týkat jenom náboženství a náboženského pole, nýbrž i otázek a problémů všelidských, dokonce i výuky nějakému oboru či předmětu, kde ovšem není možno mluvit o náboženské výchově v pravém slova smyslu. Ale daleko přijatelnější a názornější bude, když tu zdůrazním, že nemůže pro křestana existovat zvláštní náboženská výchova již z toho důvodu, že náboženstvím je celý život, ne nějaká oddělená chvíle nebo úsek života. Náboženství křesťanské znamená způsob života, znamená žíti křesťansky, v duchu Kristově. 10 Zbývá mi nyní zodpovědět poslední námitku. Mohlo by se totiž říci, že se po staletí a tisíciletí nábožensky vychovávalo, a já že nyní přicházím s nápadem, že Histme vlastně nábožensky vychovávat vůbec nelze. A tu by se Contra mi mohlo uvádět desítky příkladů, a třebas právě z naší české historie, jak se třebas u Chelčiského nebo u Aleorie Rokycany horlivě upozorňuje na důležitost náboženské výchovy, a jak se staraly v Jednotě bratrské synody o rodinnou výchovu, mohlo by se poukázat i na bratra Lukáše a jeho, Otázky dětínské'; však i v cizích zemích že nebyla tato otázka pomíjena, [11] 1. -8a opět by bylo lze jmenovat mnoho příkladů z církve lutherské i z řad reformovaných. Je to námitka závažná a jejímu zodpovězení se nemohu vyhnouti. Ostatně soudím, že nebude tak obtížno uvést ji na pravou míru, jestliže se na jednotlivé případy podíváme zblízka, a to alespoň zběžně, neboť už nemáme mnoho času. Když se trochu rozhlédneme na příklad po Jednotě a jejím způsobu vyučování dětí, nikde nenajdeme ani nejmenší zmínku o nějakém odděleném chápání náboženské výchovy. Vidíme všude prosté rozvrstvení výchovné methody: na prvním místě je osobní příklad, o kterém se však zbytečně nemluví, nebot se rozumí sám sebou, a to u všech - ať už je to vychovatel, ať jsou to rodiče anebo ať je to někdo kdo ani nevychovává ani děti nemá. Ten osobní příklad je samozřejmým předpokladem, musí tu však být jako pravý křesťanský život a ne jako výchovná pomůcka. Na dru2. hém místě je výchova ke kázni, bázni a poslušnosti, a konečně na třetím místě je vyučování z katechis3,mů, tedy věrouka. Uvedu příklady: na bratrských synodách byly vydány zprávy a naučení pro nejrůznější okolnosti a situace, v nichž se bratří a sestry mohly v životě ocitnouti. A tak zde cituji naučení pro hospodáře či otce rodin a jeho poměru k manželce a k dětem: /Müller-Bartoš, str. 1887 doroné. 10. (o poznámkách) cital A tak nyní můžeme shrnout, co všechno může vycho2. vatel učinit pro dítě. V ranném dětství co nejintensivněji na dítě působit morálně, vyučovat je v nejjednodušších příbězích biblických, později pravidelně posílat do Nedělní školy, při čemž je nejlépe být sám účasten pro případné odpovídání na otázky dítěte, o všem tom, co v Nedělní škole dítě slyšelo doma s ním rozmlouvat, vésti je v kázni a poslušnosti avšak bez zbytečného trestání a popuzení, osobním příkladem mu vždycky jít napřed, a často se ptát na to na ono, což má velkýy význam jednak proto, že lze poznat nedostatky a vady a hlavně ovšem proto, že se tím zvyšuje zájem dítěte. Ale ovšem: musíme být pamětlivi toho, že tím jen štěpujeme a zaléváme, a že nemůžeme více dělat. Zahradník zasadí stromek,
PXL_20250521_125727456.jpg
====================
-7s ohromující a dechu zbavující vnitřní výzdobou, proto tak přemnoho zdůrazňovaná velebnost a posvátnost úřadu kněžského, proto ceremonie, obrazy a svatí. Útočí se na zrak věřícího past, útočí se na jeho čich /kadidla/, prostě každý má být ohromen a unesen souhrou všech pozlátek, každý z toho ze všeho má mít především monumentální a povznášející pocit, dojem. Ano, tam se staví na dojme ch. Pravý dojem, to je pravá náboženská výchova. A jak je tomu u protestantů ? Tam se o náboženské výchově nemnoho mluví a nemnoho píše. Mluví-li se však o výchově, t.j. o obyčejné nenáboženské výchově, pak se tím u protestanta myslí vždycky výchova v Kristově duchu, tedy výchova se strany rodičů křesťanská. Někdo by právě teď mohl namítnout: Nu, o této křestanské výchově právě mluvíme; to je přece náboženská výchova. Na to ovšem musím podat bližší vysvětlení. 8 Pro křesťana totiž platí, aby vše, co koná, konal v du chu Kristově. To platí i pro výchovu. U křesťana však neexistuje jiná výchova než křesťanská. Nemělo by tedy smyslu ji zvlášť vyznačovat jako výchovu náboženskou, již proto ne, že se nemusí vždycky týkat jenom náboženství a náboženského pole, nýbrž i otázek a problémů všelidských, dokonce i výuky nějakému oboru či předmětu, kde ovšem není možno mluvit o náboženské výchově v pravém slova smyslu. Ale daleko přijatelnější a názornější bude, když tu zdůrazním, že nemůže pro křestana existovat zvláštní náboženská výchova již z toho důvodu, že náboženstvím je celý život, ne nějaká oddělená chvíle nebo úsek života. Náboženství křesťanské znamená způsob života, znamená žíti křesťansky, v duchu Kristově. 10 Zbývá mi nyní zodpovědět poslední námitku. Mohlo by se totiž říci, že se po staletí a tisíciletí nábožensky vychovávalo, a já že nyní přicházím s nápadem, že Histme vlastně nábožensky vychovávat vůbec nelze. A tu by se Contra mi mohlo uvádět desítky příkladů, a třebas právě z naší české historie, jak se třebas u Chelčiského nebo u Aleorie Rokycany horlivě upozorňuje na důležitost náboženské výchovy, a jak se staraly v Jednotě bratrské synody o rodinnou výchovu, mohlo by se poukázat i na bratra Lukáše a jeho, Otázky dětínské'; však i v cizích zemích že nebyla tato otázka pomíjena, [11] 1. -8a opět by bylo lze jmenovat mnoho příkladů z církve lutherské i z řad reformovaných. Je to námitka závažná a jejímu zodpovězení se nemohu vyhnouti. Ostatně soudím, že nebude tak obtížno uvést ji na pravou míru, jestliže se na jednotlivé případy podíváme zblízka, a to alespoň zběžně, neboť už nemáme mnoho času. Když se trochu rozhlédneme na příklad po Jednotě a jejím způsobu vyučování dětí, nikde nenajdeme ani nejmenší zmínku o nějakém odděleném chápání náboženské výchovy. Vidíme všude prosté rozvrstvení výchovné methody: na prvním místě je osobní příklad, o kterém se však zbytečně nemluví, nebot se rozumí sám sebou, a to u všech - ať už je to vychovatel, ať jsou to rodiče anebo ať je to někdo kdo ani nevychovává ani děti nemá. Ten osobní příklad je samozřejmým předpokladem, musí tu však být jako pravý křesťanský život a ne jako výchovná pomůcka. Na dru2. hém místě je výchova ke kázni, bázni a poslušnosti, a konečně na třetím místě je vyučování z katechis3,mů, tedy věrouka. Uvedu příklady: na bratrských synodách byly vydány zprávy a naučení pro nejrůznější okolnosti a situace, v nichž se bratří a sestry mohly v životě ocitnouti. A tak zde cituji naučení pro hospodáře či otce rodin a jeho poměru k manželce a k dětem: /Müller-Bartoš, str. 1887 doroné. 10. (o poznámkách) cital A tak nyní můžeme shrnout, co všechno může vycho2. vatel učinit pro dítě. V ranném dětství co nejintensivněji na dítě působit morálně, vyučovat je v nejjednodušších příbězích biblických, později pravidelně posílat do Nedělní školy, při čemž je nejlépe být sám účasten pro případné odpovídání na otázky dítěte, o všem tom, co v Nedělní škole dítě slyšelo doma s ním rozmlouvat, vésti je v kázni a poslušnosti avšak bez zbytečného trestání a popuzení, osobním příkladem mu vždycky jít napřed, a často se ptát na to na ono, což má velkýy význam jednak proto, že lze poznat nedostatky a vady a hlavně ovšem proto, že se tím zvyšuje zájem dítěte. Ale ovšem: musíme být pamětlivi toho, že tím jen štěpujeme a zaléváme, a že nemůžeme více dělat. Zahradník zasadí stromek,
====================
PXL_20250521_125736190.jpg
====================
- 9 a ten se třebas nejme; zalévá jej, ale stromek usychá. Inu, můžeme a musíme stromek zasadit, můžeme a musíme jej zalévat, ale - Bůh dá vzrůst. A na konec ještě takovou malou poznámku. Katolická 13. tendence při náboženské výchové směřuje k tomu, aby do vědomí dítěte bylo vneseno vědomí nebo pocit jakési samozřejmosti, vše se stává záměrně zvykovostí a neustálým opakováním a užíváním se dociluje toho, že dítě vidí ve všem tom danou a ne změnitelnou skut tečnost, o které není potřeba přemýšlet. Ne tak u nás; ry sem naší výchovy musí být nezbytně právě to pevné vedení dítěte k samostatnému přemýšlení, k samostatnému řešení vlastních otázek, vedení ke konfrontacím Slova Božího se životem. To neznamená dítěti uměle tvořit a předkládat problémy. Nikoliv, k těm musí dítě dospět samo. Musí se mu však k tomu připravit vhodná půda v porozumění rodičů a vychovatelů, kteří neříkají jen stále: Tomu ještě nerozumíš, počkej až budeš starší. Ne chlácholit a uspávat vědomí a svědomí, nýbrž probouzet je a zvyšovat jeho citlivost. A že snad se tím dostane dítě často do pokušení ? To je možné, ba jisté. Proto však musí být vedle dítěte někdo, na koho se ono může spolehnout jako na věrného rádce a ostatně největší pokušení nám představuje právě prázdný život, hladký a snadný, kde zdánlivě žádných pokušení není. Dobře pravil Luther: tria faciunt theologum, meditatio, oratio, tentatio. A to platí pro každého křesťana: ne klid, ne spočinutí v blaženém stavu, nýbrž boj, boj na život a na smrt, kde však máme velkou naději v tom, který zvítězil nad námi i za nás, v Ježíši Kristu. Tři věci jsou při pravém křesťanu: přemyšlování o věcech Páně, modlitba a pokušení. To když si uvědomí me a na to když budeme při výchově dětí pamatovat, pak s pomocí Boží po štípení a pommnohém zalévání a ok lešťování se dočkáme doby, kdy stromky pone sou užitek mnohý]k slávě Páně.
PXL_20250521_125736190.jpg
====================
- 9 a ten se třebas nejme; zalévá jej, ale stromek usychá. Inu, můžeme a musíme stromek zasadit, můžeme a musíme jej zalévat, ale - Bůh dá vzrůst. A na konec ještě takovou malou poznámku. Katolická 13. tendence při náboženské výchové směřuje k tomu, aby do vědomí dítěte bylo vneseno vědomí nebo pocit jakési samozřejmosti, vše se stává záměrně zvykovostí a neustálým opakováním a užíváním se dociluje toho, že dítě vidí ve všem tom danou a ne změnitelnou skut tečnost, o které není potřeba přemýšlet. Ne tak u nás; ry sem naší výchovy musí být nezbytně právě to pevné vedení dítěte k samostatnému přemýšlení, k samostatnému řešení vlastních otázek, vedení ke konfrontacím Slova Božího se životem. To neznamená dítěti uměle tvořit a předkládat problémy. Nikoliv, k těm musí dítě dospět samo. Musí se mu však k tomu připravit vhodná půda v porozumění rodičů a vychovatelů, kteří neříkají jen stále: Tomu ještě nerozumíš, počkej až budeš starší. Ne chlácholit a uspávat vědomí a svědomí, nýbrž probouzet je a zvyšovat jeho citlivost. A že snad se tím dostane dítě často do pokušení ? To je možné, ba jisté. Proto však musí být vedle dítěte někdo, na koho se ono může spolehnout jako na věrného rádce a ostatně největší pokušení nám představuje právě prázdný život, hladký a snadný, kde zdánlivě žádných pokušení není. Dobře pravil Luther: tria faciunt theologum, meditatio, oratio, tentatio. A to platí pro každého křesťana: ne klid, ne spočinutí v blaženém stavu, nýbrž boj, boj na život a na smrt, kde však máme velkou naději v tom, který zvítězil nad námi i za nás, v Ježíši Kristu. Tři věci jsou při pravém křesťanu: přemyšlování o věcech Páně, modlitba a pokušení. To když si uvědomí me a na to když budeme při výchově dětí pamatovat, pak s pomocí Boží po štípení a pommnohém zalévání a ok lešťování se dočkáme doby, kdy stromky pone sou užitek mnohý]k slávě Páně.