Finalita [rozhlasový slovník]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
022 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Finalita TEXT\FINALITA.RZH (SIOVNIK) Podobně jako myšlenka kauzality, také pojetí finality je řeckého původu, a stejně jako ona je založeno na předsudku, který ovšem ovlivnil nesčetné generace evropských filosofá. Původní představa počítala s tím, že příčina musi časově předcházet následku. To v některých případech vede k těžkým rozporám nejenom vnitřnim, logickým, ale především k neudržitelnému rozchodu s lidskou zkušeností. Přesto teprve Aristotelés podnikl pozoruhodný krok, jimž vyřešil některé takové nesnáze, a to tím, že začal vážně počítat s možnosti působení" přičiny, která následku nepředchází, nýbrž následuje teprve po něm. Finalita je tak vlastně obrácená kauzalita, kde příčina nepůsobí směrem do budoucnosti, ale naopak do minulosti. Příčina tak nestojí na začátku nějaké změny nebo nějakého pohybu, nýbrž na jeho konci. Konec se řecky nazývá TELOS, latinský překlad zní finis. Odtud názvy télično a teleologie nebo finální a finalita. Od dob Aristotelových se proto rozlišoval dvojí druh příčin, totiž příčina, která je schopna způsobit nějakou změnu, jež v čase následuje a tu mluvíme o následku oné příčiny -, a potom konec, který jakoby vyvolává a přivolává, přitahuje k sobě změnu, která onomu konci předchází, ale vede k němu nejen jako ke svému konci, ale jako k cili. To byla ohromné myšlenka, která činí z Aristotela ayslitele, který se nejvíc přiblížil dnešnímu chápání organických procesů. Stále ovšem musime pamatovat, že tu šlo o překonání nesnází a rozporů kauzálního myšlení z jeho vlastních předpokladů a na jeho vlastní základně, tedy o něco, co nedovedlo tyto rozpory překonat principiálně. Proto se také sama myšlenka finality nutně dostávala a také dnes dostává do těžkých rozporá a obtíži, kterých bohatě využívají zastánci klasické kauzality, kterých je zejména mezi přírodovědci velmi mnoho, snad většina. Největším a v rámci teleologického myšlení nepřekonatelným rozporem je nutnost předpokládat nějakou podobu preexistence onoho cile. Aristoteles v navázání na svého učitele Platóna jen reinterpretuje jeho pojeti ideji, které kritizuje, a předpokládá, že všechny cile jsou předem "dány" jako formy, MORFAI. Forma je však věčná a zcela nehybná, a tak Aristotelés potřebuje vedle Prvního Hybatele ještě nějaké drobné, konkrétní hybatele, a má pro ně souborný název ENERGEIA a ENTELECHEIA (což je něco, co pracuje, dělá dílo - ERGON - uvnitř samotného děje, a
022 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Finalita TEXT\FINALITA.RZH (SIOVNIK) Podobně jako myšlenka kauzality, také pojetí finality je řeckého původu, a stejně jako ona je založeno na předsudku, který ovšem ovlivnil nesčetné generace evropských filosofá. Původní představa počítala s tím, že příčina musi časově předcházet následku. To v některých případech vede k těžkým rozporám nejenom vnitřnim, logickým, ale především k neudržitelnému rozchodu s lidskou zkušeností. Přesto teprve Aristotelés podnikl pozoruhodný krok, jimž vyřešil některé takové nesnáze, a to tím, že začal vážně počítat s možnosti působení" přičiny, která následku nepředchází, nýbrž následuje teprve po něm. Finalita je tak vlastně obrácená kauzalita, kde příčina nepůsobí směrem do budoucnosti, ale naopak do minulosti. Příčina tak nestojí na začátku nějaké změny nebo nějakého pohybu, nýbrž na jeho konci. Konec se řecky nazývá TELOS, latinský překlad zní finis. Odtud názvy télično a teleologie nebo finální a finalita. Od dob Aristotelových se proto rozlišoval dvojí druh příčin, totiž příčina, která je schopna způsobit nějakou změnu, jež v čase následuje a tu mluvíme o následku oné příčiny -, a potom konec, který jakoby vyvolává a přivolává, přitahuje k sobě změnu, která onomu konci předchází, ale vede k němu nejen jako ke svému konci, ale jako k cili. To byla ohromné myšlenka, která činí z Aristotela ayslitele, který se nejvíc přiblížil dnešnímu chápání organických procesů. Stále ovšem musime pamatovat, že tu šlo o překonání nesnází a rozporů kauzálního myšlení z jeho vlastních předpokladů a na jeho vlastní základně, tedy o něco, co nedovedlo tyto rozpory překonat principiálně. Proto se také sama myšlenka finality nutně dostávala a také dnes dostává do těžkých rozporá a obtíži, kterých bohatě využívají zastánci klasické kauzality, kterých je zejména mezi přírodovědci velmi mnoho, snad většina. Největším a v rámci teleologického myšlení nepřekonatelným rozporem je nutnost předpokládat nějakou podobu preexistence onoho cile. Aristoteles v navázání na svého učitele Platóna jen reinterpretuje jeho pojeti ideji, které kritizuje, a předpokládá, že všechny cile jsou předem "dány" jako formy, MORFAI. Forma je však věčná a zcela nehybná, a tak Aristotelés potřebuje vedle Prvního Hybatele ještě nějaké drobné, konkrétní hybatele, a má pro ně souborný název ENERGEIA a ENTELECHEIA (což je něco, co pracuje, dělá dílo - ERGON - uvnitř samotného děje, a
====================
023 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
stejně tak uvnitř děje či procesu směřuje k cíli, ke konci). A tak se ukazuje, že ono zdánlivé působení konce na to, co konci předchází, je ve skutečnosti působení nadčasové formy, tedy že nejde o působení budoucnosti na minulost, nýbrž o působení jakési neměnné praminulosti na to, co se aktuálně děje. Finalita tak vlastně neřeší problémy kauzality, ale přidává k nim ještě dalsi. Je tomu tak proto, že společným předsudkem jak kauzálního, tak finálního pojetí je nedržitelná myšlenka působeni. Na tuto myšlenku jsme si jako Evropané zvykli tak, že už vůbec nedokážeme nahlédnout jeji nezdůvodněnost a předsudečnost. Aristotelés správně tušil, že řešením bude obrácený vztah, ale nedokázal onen obrat provést dost radikálně a až do konce. Nejde o přehození směru působení, nýbrž o to, postavit celé pojetí na reagování místo na působení. Mohli bychom to paradoxně vyjádřit třeba tak, že příčina se stává příčinou, teprve když na ni nějaký následek reaguje. Není to tedy přičina, která způsobuje následek (ať už dopředu nebo dozadu), nýbrž je to následek, který svou reakcí způsobuje, že příčina se stává jeho příčinou. Ale to už pochopitelně náleží pod jiné heslo.
023 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
stejně tak uvnitř děje či procesu směřuje k cíli, ke konci). A tak se ukazuje, že ono zdánlivé působení konce na to, co konci předchází, je ve skutečnosti působení nadčasové formy, tedy že nejde o působení budoucnosti na minulost, nýbrž o působení jakési neměnné praminulosti na to, co se aktuálně děje. Finalita tak vlastně neřeší problémy kauzality, ale přidává k nim ještě dalsi. Je tomu tak proto, že společným předsudkem jak kauzálního, tak finálního pojetí je nedržitelná myšlenka působeni. Na tuto myšlenku jsme si jako Evropané zvykli tak, že už vůbec nedokážeme nahlédnout jeji nezdůvodněnost a předsudečnost. Aristotelés správně tušil, že řešením bude obrácený vztah, ale nedokázal onen obrat provést dost radikálně a až do konce. Nejde o přehození směru působení, nýbrž o to, postavit celé pojetí na reagování místo na působení. Mohli bychom to paradoxně vyjádřit třeba tak, že příčina se stává příčinou, teprve když na ni nějaký následek reaguje. Není to tedy přičina, která způsobuje následek (ať už dopředu nebo dozadu), nýbrž je to následek, který svou reakcí způsobuje, že příčina se stává jeho příčinou. Ale to už pochopitelně náleží pod jiné heslo.