Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
078 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Pravda a subjekt - FF 94/5, letní 1 T. G. Masaryk Člověk musí mít duchovní střed, nestačí mu pouhé abstraktní ideje... (7112, Moderní člověk a náboženství, Praha 1934, str. 31.) T. G. Masaryk Není to přece jen prapodivné, že člověk osudem může být dohnán k vlastní smrti? Osud to je přece objekt (ať už lidé, bohové, Bůh, fatum a tak dále) proč se tedy nevzpírá proti tomu objektu člověk každý? A dobrý pozor: Většina lidí de facto proti tísni osudu se vzpírá a proti němu bojuje; avšak - a tu jsme právě při věci - značné číslo lidí a právě lidí moderních na místo, aby se postavili osudu, stavějí se proti sobě samým a ničí sebe. Zde je filosofické punctum saliens kdo nepochopí tento životní paradox, nepochopí moderního člověka, nepochopí jeho zvláštní subjektivnost. Mnoho řečí tu nepomůže tu se každý musí o věci hodně zamyslit. ... (7112, Moderní člověk a náboženství, Praha 1934, str. 47.) T.G.Masaryk Není pochybnosti, že Kant aktivnost lidského ducha, že to ustavičné hledání pravdy, hloubání a vnikání do věci ("vrtání") svou Kritikou postihoval dobře. Ještě správněji Kant ukazuje na organickost, celost a logickou soustavnost toho našeho poznání. Hume se spokojuje (mimo mathematiku) "klubkem představ". I domnívá se Kant, že je pro theorii poznání pravým Koperníkem: jako prý tento názor astronomický obrátil ukázav, že ne slunko kolem země, ale země kolem slunka se otáčí, tak Kant dokazuje, že ne poznání se řídí předměty naší zkušenosti, ale tyto předměty naším poznáním. Přes všecko uznání tu je omyl. Kant Koperníkem není, pouze Mohamedem, jenž napřed chtěl, aby hora přišla k němu, ale když nechtěla, šel k hoře. Otázka vždycky byla a je, jak vzniká naše poznání: působením objektu na subjekt? A co tedy je objekt co subjekt? Prosté obrácení à la Koperník má jen smysl ten, že předměty jsou naším výtvorem, že svět je naší představou a jen v naší představě: odkud však, ten klam, že ten svět pokládáme za objektivní, mimo nás existující? V každém případě a vždycky, poznání vyložit, musíme tedy vyložit, co znamená rozdíl světa objektivního a subjektivního, čistě subjektivního. (7112, Moderní člověk a náboženství, Praha 1934, str. 91.) máme-li své

====================
079 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
T. G. Masaryk Člověk jako subjekt nakonec otázku psychologickou Také materialism ekonomický dává si nakonec otázku a sociologickou: Co vlastně hýbe člověken, ať už ho studujeme jako individuuum nebo jako člena sociálního a historického celku? Je v něm vis notrix jen jedna? Či si máme představovat, že je takových hybných sil více? Jsou v něm vedle jedné hybné síly hlavní ještě hybné síly jiné, podřízené? V čem tkví konec konců duševní aktivnost člověka, a ještě více než aktivnost (nástroj je také aktivní a přece "pasivni, to jest je hnán parní silou nebo rukou), jeho spontánnost? Jak veliká je tato spontánnost, to jest do které míry je člověk hnán vnější okolia, osuden, Prozřetelností? Do které míry jsme pány svého života individuálního, svého života historického? Do které míry jsme na přírodě a na vnější vývoji nezávislí, do které míry jsme jedním sloven - svobodni? (0065/I., Otázka sociální I., Praha 1946, str. 208.) Pravda a subjekt - FF 94/5, letní 1 T. G. Masaryk Člověk moderní je skeptik. Nedůvěřuje, kritisuje, zamítá. Ale zároveň, a právě proto, pořád a pořád, zabývá se otázkou po jistotě svého poznání a konání, nevěří, ale vě/řil by rád, kritisuje, ale hledá, neguje, ale vlastně chce budovat. Hledá si základy a chce je mít hlubší a pevnější. Proto je ohledává. Jistota! Co je jisté? Na čem mohu pevně stát a klidně spát? Co je pravda? Co je pravda? Máme jistotu zvenčí nebo ze sebe? Anebo z obojího tohoto pramene? Co zvenčí, co ze sebe? Tedy: objektivism či subjektivism? Vždyť přece je rozdíl mezi objektem a subjektem ? (7112, Moderní člověk a náboženství, Praha 1934, str. 240-41.)

====================
080 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Pravda a subjekt - FF 94/5 - 1 Pravda a subjekt v české 0.01 myšlenkové tradici (320) prose. Musíme si hned na počátku objasnit, proč se máme zabývat takovým nezvyklýn, snad přímo divným tématen. Námitky mohou být různé. Na prvním místě asi zazní skeptická otázka: co se můžeme naučit z české tradice? Na druhé straně se asi ozve: proč bychom se nemohli podívat na českou tradici, ale taková abstraktní témata? Snad ještě něco o pravdě, něco jako národní zvláštnost, svéráz Hus aluvil o pravdě, a pak také Rádl. Ale jinak? A o subjektu to přece je německé téma! Kdo vůbec aluvil nebo psal o subjektu z českých myslitelů, tedy něco, co by stálo za pozornost? 0.02 Na takové a podobné otázky nehodlám nyní odpovídat, neboť jedinou legitimní odpovědí bude průběh přednášek. Nejde tedy o žádnou apologii, o žádné omlouvání a vysvětlování, proč se něčím tak podivným chceme poměrně dlouho zabývat. Musíme si však alespoň v obryse objasnit záměr, který je v pozadí naší volby. Mohu tak učinit velkai stručně, protože většinou máte už za sebou něco z mých dřívějších přednášek, kde jsme na některé aspekty těchto problémů už narazili. 0.03 Česká myšlenková tradice nezačíná teprve obrozenín, ale ná dávné středověké kořeny. Naše obrození mělo nač navázat, když obnovovalo jazykovou, myšlenkovou a vůbec kulturní úroveň, jaké česká (böhmisch) společnost dosahovala ve 14.-17. století. Myšlenka, že různé historické epochy jsou do sebe uzavřeny a nemohou spolu podstatněji, tj. myšlenkově, aravně, duchovně komunikovat, je scestná. Takovému Platónovi nebo Aristotelovi se můžeme dnes myšlenkově přiblížit a porozumět jin často mnohem lépe a důkladněji než svým mnohým současníkům, kteří často nerozumějí sami sobě a nedovedou své myšlenky vyjádřit natolik srozumitelně a ještě předtím je natolik promyslit, abychom jin skutečně porozuměli. A právě v této myšlenkové tradici, na kterou už někteří myslitelé navazovali před námi a na kterou s jejich pomocí můžeme dnes navazovat i my, najdeme někdy hodnoty nemalé ceny, které však nejsou ani u nás doceněny, natož abychom se jini chtěli blýsknout na oné tak často proklamované. * cestě do Evropy". Jednou takovou tradicí, pohříchu většinou dnešních myslitelů téměř zcela zanedbávanou, je neřecké nebo přinejmenším na řecké kořeny neredukovatelné a z nich neodvoditelné pojetí pravdy, které v sobě nese obrovskou sílu svého evropanství. A v tos právě spočívá nebo přinejmenší s tím je spojena velké cena tohoto odkazu. 0.04 Evropská kultura je nerozlučně spjata s křesťanstvím, a od křesťanství je neodmyslitelná ona zvláštní synkreze dvou sice nikoliv mimoběžných a naprosto nekompatibilních, nicméně vskutku různých, navzájem se značně odlišujících kultur, totiž řecké a hebrejské. V tom smyslu představuje evropská kultura

====================
081 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Pravda a subjekt FF 94/5 - 2 cosi jedinečného v celých dosavadních dějinách, v nichž jinak najdeme jen vzájemné ovlivňování a vzájemné pronikání různých kulturních proudů, ale nikde tak zásadní, pronikavé a zejména dlouhodobé splývání, sváření, společné zápasení, ale také a svým významem vše ostatní přesahující a převažující vzájemný rozhovor, táhnoucí se nejméně půl třetího tisíciletí a ještě nadále pokračující, i když s význačnými rysy toho, že tato dosavadní epocha nebo dosavadní fáze epochy dialogu už v jistém smyslu končí resp. že volá po něčem novén, snad jenon po přechodu k další fázi, snad dokonce po zahájení nějaké epochy nové. V jistén hlubokém smyslu je dialog vynálezen řecký, ale řecké filosofické ayšlení jej dostatečně nereflektovalo a proto z něho nevytěžilo právě to nevýznamnější a do budoucnosti nejperspektivnější. To ovšem vidíne teprve dnes a ještě zdaleka ne všichni. Zůstává tedy na nás, abychom onu epochu dialogu, která pomalu končí, podrobili náležité filosofické reflexi, abychom se tak alespoň předběžně orientovali v přicházející epoše nové, které nebude jak věřím méně dialogická, nýbrž naopak více a podstatněji, intenzivněji dialogická. To, co bylo vyzkoušeno na dialogu dvou starověkých kultur, bude moci být mutatis mutandis vyzkoušeno globálně. 0.05 Pozoruhodnost oné "české" tradice, jíž se nyní hodláme zabývat, není tedy v její českosti, protože její kořeny nejenže nejsou české, ale nejsou v pravén slova smyslu ani evropské, a to nejenom v historickém smyslu, neboť evropské dějiny začínají vlastně teprve středověkem, zatímco epocha středověku předcházející v sobě integruje přinejmenším celé Středozemí, tedy také severní Afriku a přední Východ. Duchovně a myšlenkově končí tato starší doba - mohli bychom říci "prehistorie" Evropy ještě daleko dříve, než skončila politicky pádem Říma. Největším myšlenkovým výkonem starých Řeků je vynález pojmů a pojmového myšlení. Jen možnosti, otevřené tímto světodějným vynálezen, dovolily vznik nejen filosofii, ale všem vědán včetně theologie, o které nemůžeme legitimně aluvit tam, kde pojmovost ani filosofování ještě nezačalo ovlivňovat hlavní proudy myšlení a vědomí. Zde ovšem musíme poznamenat, že filosofie ani v Řecku neovlivnila život a myšlení prostých Řeků do té míry, že by v nich vytvořila solehlivé základy rezistence proti vždy znovu se vracejícín vlnán nýtů a nytického myšlení. To se ukázalo právě v době helenistické, kdy všechno nasvědčovalo tomu, že éra filosofie je u konce, protože sani filosofové podléhali nytickýn, nystický a všelijak pověrečný a předsudečným náladán, neschopni se ryze filosofickými prostředky proti nim ubránit. Sama filosofičnost ovšem byla natolik nezdolatelná, že si i nové mýty museli jakousi filosofičnost či pseudofilosofičnost osvojovat, takže mluvíme o nejvýznamnějších tehdejších orientálních mýtech jako o filosofických (měli bychom raději říkat: pseudofilosofických). A právě tváří v tvář těmto pseudofilosofickým mýtům se filosofové i se svou filosofií ukázali prakticky jako bezmocní, takže se nemohli postavit ostře proti nia, jak tomu bylo napořád v minulosti (s jedinou výjimkou Platóna, který ovšem dával

====================
082 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Pravda a subjekt - FF 94/5 3 jednoznačnou přednost nýtů filosoficky správně vymyšleným před nýty tradičními resp. vůbec těžko zjistitelného nebo nezjistitelného původu). A tak všechno nasvědčovalo tomu, že to nebude filosofie, která se ubrání proti novému náporu mýtů a mytičnosti, nýbrž že to bude nějaký mýtus, který se některými prvky filosofie a filosofičnosti vyzbroji do té airy, že převezne iniciativu a vedení a stane se v nějaké podobě nový kulturnín hegemonen. To by představovalo pravděpodobně také konec vývoje věd, které se v té době již významně vydělily a odloučily od filosofie a které se už zase začínaly misit s magii, mysterióz ními praktikani a pseudovědani, mezi nimiž přední místo zaujímala astrologie a později alchymie. Sama filosofie v té době začala k nerozeznání splývat s rétorikou a zejména sofistikou. 0.06 V této situaci došlo k čemusi zcela neočekávanému, takřka neuvěřitelnému. Něco, co bylo dlouho považováno většinou pouze za jeden zvláštní a podivný případ orientálního mýtu, se ukázalo být mimořádně vyzbrojeno už velice dlouhý zápasen se všeni nýty a nejrůznějšími náboženstvími a jejich praktikami, takže na sebe právě touto jakousi nesnášenlivostí, intoleranci stále víc upoutávalo pozornost. Bylo to židovství, které bylo nejen jednía. z politicky nejnespolehlivějších složek římských kolonií, ač velikostí a silou náleželo spíše k malý až nejmenšín, ale které mělo velai hluboké vnitřní důvody, proč se nesklonit před zbožněnými vladaři, byť byli pány sebevětších říší, a které v očích světového impéria římského mělo velký handicap, protože se nemohlo (n ejen nechtělo) vykázat nějakým bohen, který by mohl být umístěn v římskén Pantheonu na důkaz toho, že se stal také jedním z římských bohů. Židé sice o svém "bohu" také mluvili, ale nemohli na něj ani ukázat, ani říci, jak se jmenuje (protože jeho jméno nesměli vyslovovat). Židů nebylo noho a zejména nebylo mnoho těch, kdo na svém židovství neochvějně a tradicionalisticky až konzervativně trvali, byli tedy chápáni jako podivná sekta, často podezřívaná z protináboženskosti a atheisau. To trvalo již několik staletí, když došlo k oné tehdejším světem neočekávané, i když Zidy - ovšem v jiné podobě očekávané události, totiž k vystoupení muže dobrého. židovského původu, který byl ještě mladý ve svých třiatřiceti letech popraven jako zločinec, ale který ve své nejbližším okolí měl po tři roky svého působení takový vliv na své žáky a příznivce, že se vedle tradičních společenstev kolem synagog a někdy přímo v nich začala vytvářet nová společenství zprvu zcela po vzoru oněch původních, ale později se stále víc od nich odlišující zejména svou otevřeností vůči tehdejšímu světu a svou misijní energií. V římských politických kruzích nevyvolala tato událost zpočátku pozornost, ale když se onoau misijnímu úsilí podařilo proniknout. nejen do center provincií, ale do samotného Říma, a když se křesťanství začalo šířit zprvu v nejnižších, nejchudších vrstvách obyvatelstva, ale později začalo prorůstat i do vrstev vyšších a vzdělanějších, situace se prudce změnila a Řím začal tuto masově se šířící sektu tvrdě pronásledovat,

====================
083 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Pravda a subjekt FF 94/5 - 4 terorizovat a zvlášť výrazné a aktivní její členy někdy až hrůznými způsoby likvidovat. Ukázalo se však, že ani to nepomáhá a křesťanství si posléze stalo oficiálním římský náboženství a tedy právě náboženstvín. 0.07 Není naším cílem se zabývat celou touto záležitostí, pro Evropu ovšem zásadní důležitosti, historicky. A není našín záměrem ani zabývat se jí po stránce náboženské. Z důvodů, které jsem jen stručně načrtl, se nemůžeme zabývat evropským myšlenkiovým dědictvín, aniž bychom se nějak nedotkli křesťanství, nebot Evropa bez křesťanství a jeho hlubokého, zásadního neexistuje. Stejně tak se nemůžeme zabývat onou zvláštní českou myšlenkovou tradicí, která je nejenom nemyslitelná bez křesťanství, ale ani bez zvláštního důrazu na ty židovské tradice, bez kterých není zase myslitelné křesťanství. A navíc to nemůžeme učinit, aniž bychom se nějak dotkli české reformace, a to jak oné první reformace, o které ze v zahraničí většinou aluví jako o předreformaci, tak oné druhé reformace, která se formovala už jako vyústění a zároveň kritika vývoje husitství, ale také pod vlivem reformace Lutherovy a později zejména Kalvínovy, tedy reformace bratrské. To vše představuje dnes, kdy většina naší společnosti, ale tím také asi většina studentů a možná dokonce i většina z vás je v důsledku obecného sekularizačního vývoje v Evropě orientována nenábožensky a někteří dokonce protinábožensky, zatímco převážná část ostatních katolicky a někteří bohužel stále ještě protireformačně, ačkoliv katolická církev dnes prochází přinejmenším o II. Vaticana jakousi svou vlastní reformační fází, nemalý problém. Prosím proto, abyste odložili svou konfesijní nebo protikonfesijní zaujatost, všechnu předpojatost, abyste si uvědomili všechnu problematičnost a nezdůvodněnost svých nokontrolovaně přejatých názorů a pojetí, jež mají charakter předsudků. Ale nejenom to: prosím, abyste se nenechávali ani svými jakkoliv zdůvodněnými postoji a názory odvádět od pozorného sledování myšlenkových, tj. vposledu filosofických osudů jedné velké myšlenky, a to bez ohledu na to, kdo se jí nechal oslovit a kdo na. ní pracoval, kdo ji zprostředkoval své společnosti a budoucím generacín atd. Budeme se muset zabývat např. názory Husovými, ale také jednou vynikající řečí husitské diplomata anglického původu, ale nepůjde nám ani o Husa, ani o hsitství, nýbrž o onu syšlenku a co s ní souvisí, jak s ní tito dva velikáni pracovali a co nás v ní a v jejich zpracování této myšlenky právě dnes oslovuje. Budeme se zabývat zajímavou prací mladého Palackého, ale nepůjde nán o něho jako o velkého historika a myslitele, ale o tu myšlenku, kterou vyhrabal ze zapomnění a odstartoval novou či obnovou tradicí přemýšlení v její duchu, protože tak mohla znovu zřetelněji (a nejen "podzemně") oslovit naše myslitele devatenáctého a dvacátého století. 0.08 A ještě jednu věc si musíme zdůraznit na samén počátku. Věřím, že jste si v minulých letech svého studia náležitě ujasnili rozdíl mezi cogitans a cogitatum, tj. mezi myslícía a myšleným, často se říká a to ovšem budeme

====================
084 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Pravda a subjekt - FF 94/5 - 5 chtit revidovat rozdíl mezi akten myšlení a předmětem tohoto aktu Byšlení. To platí také pro velké myšlenky, tudíž také pro myšlenku spjatosti problému pravdy a problému subjektu. Náš záměr je systematický, nikoliv historický. Nehodláme popisovat historii této myšlenky, nýbrž za pomoci historických dokladů, formulací a zápisů se chceme především a na prvním místě držet jejich myšleného, nikoliv způsobu jejich myšlení. I když si ukážeme, jak vážným zatížení pro filosofii byli myšlent geometrické, užijeme si zcela svobodě právě geometrického příkladu, abychom tuto okolnost a tento svůj záměr co nejjasněji ozřejnili. Když budeme vyhledávat ony staré formulace, nepůjde nám o ně sany ani o způsob myšlení, jehož jsou výsledkem i když to vše nemůžene ovšem prostě nechávat bez jakékoliv pozornosti, nýbrž musíme to brát všechno velai vážně. Ale tak, jako čtene texty starých geometrů především s ohledem na to, co je nám i jin společné, a to jsou geometrické obrazce jako trojúhelník, anohoúhelník, elipsa, kruh apod., i když víme, že tyto obrazce jsou naší konstrukcí a nikde v přírodě je nenajdeme jako nějaké danosti, tak nám půjde o "myšlené oné české (a vlastně původně nečeské, před-české) tradice, tj. o "pravdu a o "subjekt", nikoliv o to, jak byly konkrétně osobně a historicky myšleny. Ani pravdu, ani subjekt nikde v přírodě ani v dějinách nenajdeme jako. nějakou přírodní danost, pravda ani subjekt nejsou ničím FYSEI, tedy "od přírody. Ale nám nepjde ani výhradně, ani přednostně o to, jak se naši předkové a předchůdci vyjadřovali, jak mysleli, jak to bylo historicky podmíněno protože takový záměr ná smysl jen tan, kde předen nějak víme, že tam někde je chyba, a tuto chybu pak chceme objasnit, vysvětlit, pochopit, proč k ní došlo. Znatek, jímž se po této stránce vyznačuje moderní a ještě víc postmoderní myšlení, je nutno překonat a odstranit. To, oč se na této cestě chceme pokusit, je právě odstraňování jedné složky tohoto moderního a postmoderního zmatku, chaosu, této konfuze. 0.09 Konečně poslední bod nebudeme se - z důvodů právě naznačených příliš držet historie, ale budeme si vybírat podle potřeby systematického sledování problematiky. Proto nezačneme "ab urbe condita", nezačneme ani starýni Římany, ani starýni Řeky, ba ani starýni Sumery, tudíž ani starými Izraelci či Hebrejci, ale budeme se jini zabývat teprve na určitém místě a v určité chvíli (v konkrétním případě třeba na 2. listopadu jsem pozval prof. Jana Hellera, který nám jako u nás nepochybně nejpovolanější odborník řekne něco o slovech a s nimi spjatén pojetí "pravdy" a "víry" v hebrejské myšlenkové tradici). Tomu bude zdánlivě zcela nehistoricky předcházet to, co lze vyčíst ze slavné řeči Petra Payna, řečeného Engliše, kterou pronesl latinsky v Bratislavě v roce 1429 ke králi Zikmundovi. Čtením a interpretací určitých míst z této řeči se budeme zabývat také v seminárním čtení, které bude vždycky následovat po této přednášce, ale nebudeme mít tu ctižádnost, abychom zachovávali stejné pořadí nebo dokonce nějaku paralelitu mezi obojín. Obě formy kurzu budou na sobě organizačně nezávislé, i když obsahově, věcně spolu budou úzce souviset.

====================
085 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Jan Hus - FF 94/95 - 1 M. Jan Hus pravdě FF 9.11.1994 Také kdyžť sě udá býti domnievače, ješto řiekáte ubraanen: kterúž stranu uzříš pravú, neutrhuj jie, jedné ač by strana přivolila neb někteří mají obyčěj, že pravé strany utrhnú a křivé přidadie, a tak sani shřěšie a stranu křivú v hřiech věččí zavedú, že přijme cizie jako své. Také událit sě kdy súditi a vieš jednu stranu pravú, odsud ihned a nepuď na domněvače neb ubrmany, jako činie anozí, nechtiec pravdy učiniti anebo jedné straně nepřějí aneb že nechtie sě pro pravdu ostuditi aneb nuzie stranou chudší, aby sě jia stesklo a tak aby svého statka darmo neb za kus chleba ustúpila neb své pravdy. A tak jsú nadávce neb nuzníci neb odstrkači protiv Božieho přikázání. (3819, Sto listů M.J.Husi, Praha 1949, list č.4, "Vladykovi o odúmrti", čas?, s. 26-27.) Ale zdaž se toho zaleknu, abych salčel pravdu evangelia? Jistě nikoli, vždyť oni jsou protivnici evangelia Ježíše Krista, když je chtí spoutati, aby se svobodně nekázalo, jak přece přikázal Pán nejlaskavější. Věru preláti nyní oblekli ducha pohanů a farizejů, zakázavše v kaplích a na jiných místech náležitých kázání evangelia. Což je v zákoně Kristově položeno to pravidlo, aby se evangelium nekázalo nikde jinde než ve farních kostelech a klášterech? Věru snad chce ona zásada pohltiti toto pravidlo: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření." A podobně chce udusiti onen výrok: "A oni kázali všude a Pán jin pomáhal." A tak Lomu je i s jinými pravidly, která Kristus Pán vyhlásil sloven i skutken. Zdaž já mám uposlechnouti arcibiskupa v jeho příkazu, který odporuje přikázání Božínu? Bůh uchovej! "Nebot více sluší poslouchati Boha než lidí, tak řekli apoštolé, když jim bránili velekněží. Zdaž jsem já větší než Kristus a apoštolé, abych netrpěl za evangelium? Bůh uchovej! ... (3819, Sto listů M. J. Husi, Praha 1949, list č. 7. "kterémusi šlchlici", kolem 1.7.1410, s. 34-35.) Důstojný Mistřel Doneslo se mi, že jste mne výslovně nazval kacířen. Je-li tomu tak, odepište ai, a potom uvidíte s milosti Boží, že víru, kterou držím, vyznán veřejně a také obhájín. Tak sluší na pravého křesťana, ne pokoutně pomlouvat. TTT Jak, prosía, jdete vy před ovceai a jak ony jdoiu za Vámi nebo Vás slyší, když za mnoho let jen zřídka Vás vidí? Přijde den, kdy vydáte počet z ovcí a z většího počtu svých obročí, o nichž čtete ve svých právích, že kdo z jednoho může být náležitě živ, nesmí držeti jiné bez sartelného hříchu. To máte přenitati v své sysli, ne bližního kaceřovati. Anebo kdybyste věděl, že je kacíř, měl byste ho podle pravidla apoštolova napomenouti jednou i po druhé, a kdyby nepřijal napomenutí, teprve tehdy se mu vyhýbati jako kacíři, a obzvláště,

====================
086 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Jan Hus FF 94/95 - 2 když jste mistr a dokotr, takže můžete, ba máte veřejně vystoupit na stolici ■istrskou k obhájení pravdy, a kromě toho když jste byl jako jeden z odsuzovatelů, Běl byste odsouzení a spálení knih hodnověrně prokázati z Písma. (Mistru Závišovi ze Zap, psáno v Praze asi v srpnu 1410. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 36-7.) Po napsání lista přišel ni list, v němž psáno jest, že kázal, že náhorší kněz jest lepší než lajk nálepší. Čtvrté, že ten kněz Jest li tak, a nižádný se proti těm bludón nepostaví, znamenie veliké jest nad váni, že ste velně pravdy otpadli, a zvláště, kteří ste učení a rozum máte. Neb jakož die svatý Jan Zlatoústý na ono slovo Krista, Spasitele našeho "Herodte se báti těch, jenž zabíjejí tělo, že těmito slovy ukázal jest Kristus, že "netoliko ten zrádce jest pravdy, kterýž, (přestúpě pravdu, zjevně miesto pravdy mluví lež, ale také i ten, kterýž) nesměle praví pravdu anebo nesvobodně brání pravdy, kteréž slušie svobodně brániti, zrádce jest pravdy. Nebo jakož kněz dlužen jest, aby pravdu, kterúž ot Boha jest slyšel, směle kázal též lajk, to jest člověk nekněz, dlužen jest, aby pravdy, kterúž jest slyšal ot kněze vynesenú z Písma, bránil dúfajně; pakli toho neučiní, zrazuje pravdu." Aj, teď máte velikého svatého dóvod z toho slova Kristova: "Nerodte se báti těch, jenž tělo zabíjejí, že každý, i kněz i nekněz, ktož zná pravdu, má jie do sarti brániti, jinak byl by zrádce pravdy a tak i Kristóv. A anozí z vás znáte pravdu a jste naučeni, že každý nóž zákon Boží mluviti, vyznávati, a unie-li, i čisti, buď latině, jako svatý Marek členie psal, buď řecky, jako svatý Jan své čtenie a kanoniky a epištoly psal, buď židovsky, jako svatý Matheus své čtenie popsal, buď syriansky, jako svatý Lukáš své členie popsal, buď persky, jako svatý Šimon členie kázal a popsal, buď indicky, jako svatý Bartoloměj, a tak o jiných jazyciech kterakž dáte kněží brániti, aby lidé zákona Božieho nečtli česky neb německy? (3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, list č. 17, asi v říjnu 1411, s. 62-64.) É, pro milého Pána Boha, pro ohavné a nejukrutnější Boží umučení, pro své spasení, pro svou čest, pro jiných polepšení, pro své štěstí: kdož jste chybili, uhoďte v pravdu; kdož jste svalí, budte světější! .../... Po napsání listu přišel mi list, v němž psáno jest, že kněží zabraňují, aby se četlo čtení přirozeným jazyken česky neb německy. Za druhé, že kázal některý kněz, že žádný, kdo sartelně hřeší, není sluhou ani synem ďáblů. Za třetí, že na nové aši kázal řka: "Kněz tento, dokud nevysluhoval, byl syn Boží, ale dnes i poton, když vysluhovati bude, jest otec Boží a stvořitel těla Božího." Za čtvrté, že ten kkněz kázal, že nejhorší kněz je lepší než nejlepší laik. Je-li tomu tak a jestliže se nikdo proti těm bludům nepostaví, jest nad vámi veliká znamení, že jste / velice od pravdy odpadli, a to zvláště, kteří jste učení

====================
087 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Jan Hus FF 94/95 3 a máte rozum. Nebo jakož dí svatý Jan Zlatoústý na ono slovo Krista, Spasitele našeho "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, že těmito slovy ukázal Kristus, že zrádcem pravdy je netoliko ten, kdo (přestoupiv pravdu, zjevně místo pravdy mluví lež, ale také i ten, kdo) nesměle praví pravdu anebo bázlivě (nesvobodně) brání pravdy, kterou se sluší svobodně brániti, i ten jest zrádcem pravdy. Nebo jako je kněz dlužen, aby pravdu, kterou slyšel od Boha, směle kázal: také laik, to jest člověk nekněz, je dlužen, aby nadějně bránil pravdy, kterou slyšel od kněze vynesenou z Písma: pakliže tak nečiní, zrazuje pravdu." Aj, zde máte zdůvodnění velkého světce, založené na onoa slově Kristově: "Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo", totiž že každý, i kněz i nekněz, kdo zná pravdu, má ji do sarti brániti, jinak by byl zrádce pravdy a tak i Kristův. A mnozí z vás znáte pravdu a jste poučení, že každý může zákon Boží mluviti, vyznávali, a uní-li, i čisti, bud latinsky, jako svatý Marek čtení psal, buď řecky, jako svatý Jan své člení a kanoniky nebo epištoly psal, buď židovsky, jako. svatý Matouš své čtení napsal, nebo persky, jako svatý Simon čtení kázal a napsal, bud indicky, jako svatý Bartoloměj, a tak o jiných jazycích jak tedy dovolite. kněžía, aby zabraňovali lidem, aby zákon Boží nečtli česky nebo německy? Praze asi v říjnu 1411. In: 3819, Sto listů M. Jana 62-3.) (List Plzeňský, psán v Husi, Praha 1949, s. 61, V Kristu tedy nebylo ano i ne, to jest tvrzení i popírání téže věci, protože tehdy by byla v jeho ústech shledána lež, což není pravda, ježto praví Petr Jenž neučinil hříchu, aniž v ústech jeho byla nalezena lež. Tedy kdo, znaje pravdu, říká "ne", popírá pravdu; kdo však, znaje, že se říká nepravda, pravi "ano", tvrdi nepravdu. Ale ne tak Kristus. Ačkoli tedy Kristus řekl sloveso podmětné jest a to příslovce ne, přece v ústech jeho nebylo ano i ne, to jest tvrzení i popírání o téže věci. (Nejmenovanému knězi, asi 1412. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 69.) Děje se jim jako židovským kněžín a biskupům, kteří to, co chtěli zachovali, ztratili, a čeho se chtěli vystříhati, do toho upadli; domnívají se, že mohou úplně přemoci pravdu, která na věky přemáhá; domnívají se, že ji potlačili, a ona Bá zatím tu zvláštnost, že čia víc ji chtějí zastínit, tím víc se rozzáří, a čín ví ji zatlačují dolů, byť někdy padne, o to víc se potom pozdvihne. Biskupové, kněží, mistři a zákoníci, Herodes a Pilát, měšťané Jeruzalémští i obec pravdu odsoudili i uartvili a do hrobu položili, ona však, když povstala, všechny přemohla, za jednoho kazatele, to jest za sebe, dala jia jich dvanáct a více. A táž pravdu za jednu nestatečnou hus dala Praze anoho orlu i sokolů, kteří mají dobrý zrak, z milosti vysoko létají a dobře králi i Pánu Ježíšovi pláky lovi on je posílí, jakož i všechny své věrné, jimž praví: "S vámi jsen až do skonání světa." Tuto řeč ván píši, bratří milf i sestry ailé, abyste stálí byli v poznané

====================
088 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Jan Hus FF 94/95 4 pravdě, obžalob se nebáli, anebo pro jejich kruté hrozby abyste neslyšeli slova Božího méně než dříve. Nebot "věrný jest Bůh, jenž vás utvrdí a ostříhá od zlého". Konečně vás prosím, nejmilejší, modlete se za ty, kteří hlásají pravdu Boží s jeho milostí, a modlete se také za ane, abych i já proti zlobě Antikristově hojněji psali kázal, a aby ane Bůh, až toho bude vyžadovati zíseň největší, postavil do bojové řady, abych chránil jeho Nebot to vězte, že se neuhýbám vydati za pravdu Boží toto své bídné tělo nebezpečenství nebo sarti, protože vía, že vám nic nechybí v slovu Božía, nýbrž že se den ze dne pravda evangelia více šíří. Avšak přeji si žíti pro ty, kteří trpí násilí a potřčebují kázání slova Božího, pravdy. (Pražanům, neznámo odkud, asi v listopadu 1412. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 92-4.) Nejmilejší! S převelikou žádostí vás zapřísahán, abyste neustupovali od poznané pravdy, kterouž poznati vám uštědřil milosrdný Spasitel. Doufám totiž, že ve vás vyvolených dokoná Pán, co začal, a udělí vám odolnost v pokušení, jakož i o sobě spoléhám na nejmilostivější dobrotu našeho Spasitele, ačkoli nyní mohu říci s Apoštolem, že ... (Věrným v Praze, na podzim 1412. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 95.) Rady fakulty theologické, i kdybych stál před ohně pro ane připravenýa, S pomocí Krista Pána nepřijmu, a doufám, že sart dříve pošle bud ane nebo dva odpadlíky od pravdy do nebe nebo do pekla, nežli bych vyslovil souhlas s jejich míněním. O obou jsem totiž poznal, že dříve pravdivě vyznávali pravdu podle zákona Kristova, avšak ze strachu se obrátili k pochlebování papežovi a ke lži. Ale těchto pomluv bych si nevšímal, kdyby jen neposilovaly Antikrista v zlobě. Ale doufám, s pomocí Boží, že bude-li třeba, postavím se proti nim až k upálení ohněn. A nemohu-li já osvoboditi pravdy ve všem, alespoň nechci býti nepřítelem pravdy a toužín sartí odporovati souhlasu. Ať běží svět, jak mu Bůh povolil běželi. Lépe jest dobře zemříti nežli špatně žíli. Pro trest sarti nesmí se hřešiti. Skončiti vezdejší život v milosti znamená vyjíti z bědnosti. Kdo přidává vědění, přidává práce. Kdo mluví pravdu, hlavu au rozbijí. Ze sarti hrůzu kdo ná, ten radost z života ztrácí. Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo dochází sarti, protože žádná mu neškodí psota, jestliže žádná au nevládne křivota. ... Tot jsou mé základy a podpory, jimiž se osvěžuje můj duch, aby byl silný proti vše odpůrcům pravdy. (Mistru Janovi z Rejnštejna, řečenému Kardinál, v červnu 1413. In: In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 118-19.) Budiž, že jsi podle jména profesor svatého bohoslovi: jestliže znovu nepřiznáš

====================
089 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Jan Hus FF 94/95 5 pravdu a nebudeš za ten zločin činiti pokání, budeš ausiti v soudný den klásti počet z každého slova soudci nejpřísnějšímu. Což sluší profesoru, na nejisto tupiti osoby, zatěžovati bratry balvanen kacířství, po rozličných končinách sbírati lži proti bližnía? Najisto špatně jsi poučen v bohosloví lásky. Bůh dej Tobě ducha pravdy, abys aluvil, co je svalé, co pravé před Pánea, a nikoli co je ploden utrhání nebo hanobení a vychází z ducha lži a bludu. To Ti piši bez pochlebenství, ve snaze zabrániti mezi bližními a s přánía, aby ses takových věcí pokání. rozsévání poaluvy a pohoršení zdržoval a za spáchané činil (Profesoru vídeňské univerzity Janu Sywortovi, v Praze 1.7.1413. In: 3819, Nejmilejší! Velice se raduji z toho, že slovo Boží stále slyšíte a že ván milosrdný Spasitel dopřává účinných vůdců pravdy. Pročež račiž ván Všemohoucí dáti milost, slitování a pokoj skrze Spasitele našho Pána Ježíše Krista. (Pražanům, asi v postě 1414. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 134.) Jehož úfán uplně milénu Bohu, žeť liden utrhavým, pravdy protivníkóm, nepřěpustí nad pravdú svítěziti. (Králi českému Václavovi, královně Žofii a jejich dvoru, koncem srpna 1414. In: 3819. Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 141.) A co mám ještě psáli? Pan Václav a podobně pan Jan jednají se anou velai laskavě. a vlídně a jsou takořka hlasatelé pravdy, ale pravdivěji bych řekl, obhájci pravdy. S niai za pomoci Páně všecko se děje zdárně. (Přátelům v Čechách, v Norimberce 24.10.1414. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 152.) Doufám od milosti Boží, že od poznané pravdy nikdy neustoupín. Modlete se k Bohu, aby mne zachoval. (Panu Janovi z Chlumu, v Kostnici 4.1.1415. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 166.) A také vy spolu s panen Jindřichem, s panem Václavem a jinými, obzvláště prosím, budete-li moci, buďte přítomni a vyslechněte, co Pán Ježiš Kristus, aůj zástupce a obhájce i soudce nejmilostivější, vloží mi do úst, abyste, ať zenru či žiti budu, mohli býti pravdivými a vhodnými svědky, aby lháři neříkali, že jsem ustoupil od pravdy, kterou jsem kázal. (Panu Janovi z Chlumu, v Kostinci po 19.1.1415. Husi, Praha 1949, s. 172.) In: 3819, Sto listů M. Jana

====================
090 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Jan Hus FF 94/95 - 6 Radu Páně miluji nad zlato a drahý kámen. proto doufám v milosrdenství Ježíše Krista, že mi dá Ducha svého, abych stál v pravdě. Modlete se k Bohu. Nebot "duch hotov jest, ale tělo adlé". (Přátelům v Kostnici, 9.6.1415. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 190.) Prosím vás a napomínám, aby Pána Boha poslúchali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili. Prosím vás, aby pravdu Boží, kterúž sea z Božieho zákona psal a z řěčí svatých kázal a psal, aby sě té drželi. Prosím také, aě by kto ote ane slyšal na kázaní neb súkromie co proti pravdě Boží, aneb ač bych kde psal - jenž, ufán Bohu, toho nenie, aby toho nedržal. ... / ... Psal sen list tento ván v žaláři, v ókovách, čakaje nazajlřie na sart odsuzenie, Baje plnú naději v Bohu, abych pravdy Božie neustupoval, a bludóv, kteréž sú na mě křiví svědkové svědčili, abych sě neodpřisahal....... Také prosím, aby se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli. (Přátelům v Čechách, v Kostnici 10.6.1415. In 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 195-97.) Důstojný otče! Velmi jsem vděčen za Vaši vlídnou a otcovskou milost. Ale neodvažuji se podle dodaného znění podvoliti se koncilu, jednak že bych musil odsouditi mnoho pravd, které, jak jsem od nich slyšel, nazývají pohoršujícími, jednak že bych ausil upadnouti v křivopřísežnictví pro odpřisáhnutí, když bych vyznal, že jsem držel bludy, čímž bych pohoršil velmi anoho lidu Božího, který ode mne v kázání slýchal pravý opak. Jestliže tedy Eleazar, muž Starého Zákona, o němž se čte v knihách Makabejských, nechtěl živě vyznati, že pojedl nasa zákonen zakázaného, aby nejednal proti Bohu a nezůstavil potomkům špatný příklad: kterakž já, kněz Nového Zákona, byť nehodný, měl bych pro strach z trestu, kterýrychle ponine, těžším prohřešením přestoupiti zákon Boží, tím, že bych předně odstoupil od pravdy, za druhé spáchal křivou přísahu a za třetí pohoršil bližní? Věru prospěšnější mi je raději zemříti nežli úniken před dočasným tresten upadnout i do rukou Páně a snad potom do ohně a pohanění věčného. A poněvadž jsem se odvolal k Ježíší Kristu, soudic nejmocnějšímu a nejspravedlivějšímu, jemu porouče je svou při, proto stojím k jeho nejsvětějšímu rozhodnutí a rozsouzení věda, že jednoho každého člověka posoudí a odmění ne podle Bylných rad, nýbrž po pravdě a po zásluhách. (Nejmenovanému prelátovi z koncilu, v Kostnici kolem 20.6.1415. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 204-05.) To vše po mně žádal koncil již častěji. Ale poněvadž to v sobě zahrnuje, abych odvolal, odpřisáhl a podstoupil pokání, při čemž bych musil předně ustoupiti od

====================
091 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Jan Hus FF 94/95 - 7 anoha pravd, jež koncil nazývá pohoršujícími, zadruhé odpřisáhnouti a tak přiznáním k bludům křivě aně přičtenýa býti křivopřísežníkem (Příteli v Kostnici, kolem 20.6.1415. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 205.) Toto je ve jménu Ježíše Krista můj konečný úmysl že nechci přiznati bludnost článků, které byly vybrány pravdivě, ani nechci odpřisáhnout článků, které mi byly připsány křivými svědky, poněvadž odpřisáhnout znamená při/znati, že jsea bludy nebo blud držel, od nich ustoupiti a držeti opak. Vždyž Bůh ví, že jsem nikdy nekázal oněch bludů, které vymyslili, vypustivše anohé pravdy a přidavše tvrzení křivá. Kdybych však o některém ze svých článků věděl, že je na odpor pravdě, velmi rád bych jej opravil, odvolal a učil i kázal jeho opaku. Ale nám za to, že žádný z nich není na odpor zákonu Kristovu a výrokům svatých učitelů, ačkoliv jej ti, jimž se nelíbí, nazývají pohoršujícím nebo bludným. Pročež kterýkoli by byl křivý saysl obsažen v některém z článků podle mého úmyslu, takového se odříkám, podrobuje se k napravení svrchovaně všemohoucímu a nejlepšímu Mistru a spoléhaje na jeho nekonečné milosrdnství, že on ane nej laskavěji očistí od aých skrytých hříchů. (Přátelům v Kostnici, 21.6.1415. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 210-11.) Tou korunou, doufám pevně, učiní ane Pán spolu s vámi, nejhorlivější milovníci pravdy, podílníkem však, kteří pevně a vytrvale milují Pána Ježíše Krista, jenž trpěl za nás, příklad nám zůstavuje, abychom následovali šlépějí jeho. (Panu Janovi z Chlumu, Kostnice 23.6.1415. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 220.) Mistr Jan Hus, v naději slúha Boží, všen věrnýn, jenž Boha a jeho zákon milují a budú milovati, žádost svú, aby v pravdě přěbývali, v milosti Boží prospievali a do sarti statečně stáli. (Přátelům v Čechách, Kostnice 24.6.1415. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 221.) Jeden doktor i řekl, že ať bych ve snaze podvoliti se koncilu učinil cokoli, všechno je mi dobré a dovolené, a dodal: "Kdyby koncil řekl: Ty máš jenom jedno oko, ačkoli náš dvě, musil by s koncilem vyznati, že tomu tak jest. Rekl jsem mu: "I kdyby mi to celý svět říkal, já, maje rozum, jehož nyní užíván, nemohl bych to říci bez odporu svědomí." A on po delším hovoru ustoupil od onoho svého výroku a řekl: "Je to pravda, já nedal tuze dobrý příklad." Pán se mnou jest jako bojovník statečný. Pán osvícení mé a spasení mé; koho se budu báti? Pán ochránce života mého: před kým se budu třásti?

====================
092 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Jan Hus - FF 94/95 8 (3819, Sto listů M. J. Husi, Praha 1949, list č.87, asi 25.6.1415, s. 227-8.) Jinak, nejmilejší v Kristu Ježíši, stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky.... / A vás rovněž napúomínám v Pánu, mohli-li byste v některém z oněch čúlánků shledat smysl křivý, abyste se ho zřekli, ale vždy bez újay pravdě, jež je zamýšlena. když z celého srdce vyznáván všelikou víry hodnou pravdu. (3819, Sto listů M.J. Husi, Praha 1949, list č.90, kolem 27.6.1415, s. 233-4.) Jinak, nejmilejší v Kristu-ežíši, stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky. Vězte také, že jsem žádného článku neodvolal ani nedopřisáhl. Koncil chtěl, abych o článcích, z knížek vybraných, o všech i o každém jednotlivém prohlásil, že jsou křivé. Nechtěl jsen, leda by ai nesprávnost dokázali z Pisma. Proto at by byl kterýkoli křivý smysl v kterén/koli z těch článků, toho se zříkán a svěřuji jej opravě Pána Ježíše Krista, který zná aůj upřímný úmysl, nevykládaje v křivý smysl, jehož já nezamýšlín. A vás rovněž napomínám v Pánu, mohli-li byste v některém z oněch článků shledati says! křivý, abyste se ho zřekli, ale vždy bez újay pravdě, jež je zamýšlena. Modlete se za ne k Bohu a pozdravujte se navzájem ve svatém pokoji. Mistr Jan Hus, v okovech a v žaláři, stojící již na břehu přítomného života, očekávající nazítří strašnou smrt, která, jak doufám, očistí mé hříchy, zmilosti Boží neshledajíc na aně nijakého kacířství, když z celého srdce vyznáván všelikou víry hodnou pravdu. (Universitě pražské, v Kostnici 27.6.1415. In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 233-4.) Mistře Křišťane. můj učiteli a dobrodinče obzvláštní! Stůj v pravdě Kristově, přidržuje se věrných. Neboj se, neboť .. Pozdravuj, nejmilejší, mistra Jakoubka, a všechny přátele pravdy. Psáno v okovech, v čekání na upálení. (Histru Křišťanovi z Prachaztic, v Kostnici asi 27.6.1415. - In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 235.) Pravin tedy, že maje naději v Ježíše Krista, zamýšlín, až uslyšín In: 3819, Sto listů M. formuli, s pomocí svatých i vaší přidržeti se pravdy až do smrti. (Petrovi z Mladoňovic, v Kostnici snad před 29.6.1415. Jana Husi, Praha 1949, s. 238.) Nejmilostivější dobrodinče, v Kristu Ježíši nejvíce milovaný! Ze ještě z milosti Boží mohu psáti Vaší milosti, raduji se nemálo.

====================
093 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Jan Hus FF 94/95 - 9 Tedy ze včerejšího listu jsem vyrozuměl předně, kterak se u veliké nevěstky (to jest zlovolné valné schůze), o níž čteme ve Zjevení, obnažuje a obnaží její nepravost, u nevěstky, s níž sailní králové země, jak se tamže pra/ví, smilní duchovně, ustupujíce od Krista a od jeho pravdy a souhlasíce se lží Antikristovou ze svedení, ze strachu nebo z naděje ve spojenectví pro získání cti světské. Za druhé jsem vyrozuměl z listu, kterak se nepřátelé pravdy začínají znepokojovati. Za třetí jsem vyrozuměl horoucí stálost Vaší lásky, s jakou odvážně vyznáváte pravdu, poznav hanebnost veliké nevěstky. Za čtvrté s radostí jsem vyrozuměl, že chcete již skoncovati s marností světskou i namáhavou službou a doma se věnovati rytířské službě Ježíši Kristovi. Jenu sloužili jest kralovati, jak di Rehoř. (Panu Janovi z Chlumu, v Kostnici 29.6.1415. Husi, Praha 1949, s. 239-40.) In: 3819, Sto listů M. Jana Já mistr Jan Hus, v naději sluha Ježíše Krista, srdečně touže, aby si Kristovi věrní nevzali po nén skonu příležitost k pohoršení z né sarti, posudzujíce ane takřka za zatvrzelého kacíře, bera si za svědka Ježíše Krista, za jehož zákon jsem si přál zemříti, píši toto přátelů pravdy na památku. Předně, že jsem osvědčoval při velmi četných soukromých slyšeních, potom při veřejných slyšeníchkoncilu, že se chci podvoliti poučení, opravení, odvolání i trestu, dostane-li se mi poučení, že jsem něco napsal, učil nebo v odpovědi řekl, co by bylo na dopor pravdě. (Přátelům pravdy, 5.7.1415. - In: 3819, Sto listů M. Jana Husi, Praha 1949, s. 245.) A všěch prosía, aby byli ustavični u Božie pravdě. (Přátelům v Čechách, Kostnice 5.7.1415. Praha 1949, s. 249.) In: 3819, Sto listů M. Jana Husi,

====================
094 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Pravda 3. Ezdráš (1.stol př. Kr.) (3,10) První napsal: Nejsilnější jest víno. (11) Druhý napsal: Nejsilnější jest král. (12) Třetí napsal: Nejsilnější jsou ženy, ale nade vším vítězí pravda. (4,33) Tehdy, když král a knížata vzhlédali jeden na druhého, počal také mluviti o pravdě: (34) muži, zdaliž nejsou silné ženy? veliká jest země, a vysoké nebe, a slunce v běhu rychlé, poněvadž se obrací na okršlku nebeském, a zase přibíhá k svému místu jednoho dne; (35) Zdaliž není veliký ten, kdož to činí? velikát jest tedy pravda, a nejsilnější nade všecko. (36) Nebo země pravdu vzývá, nebe také jí dobrořeči, a všickni skutkové se před ní pohybují a třesou, aniž jest co při ní nepravého. (37) Nepravé jest víno, nepravý král, nepravé ženy, nepraví všickni synové lidští, a nepraví všickni skutkové jejich, a neníť v nich pravdy; protož pro svou nepravost hynou; (38) Ale pravda zůstává a rozmáhá se na věky, živa jest, pravím, a zmocňuje se na věky věků; (39) A není u ní přijímání osob, ani rozdílu, ale což spravedlivého jest, koná, všech pak nepravých a nešlechetných se štiti, takže všickni libují sobě skutky její. (40) Není zajisté nic v soudu jejím nepravého, ale ona jest sila, království, moc a velebnost všech věků. Požehnanýť jest Bůh pravdy. (41) Když pak to promluviv, umlkl; tehdy všecken lid zkříkl, tehdy, pravím, řekl: Nejznamenitějšíť jest pravda a nejmocnější. (...., Apokryfy [v původním znění kralickém], Praha 1952, s. 63, 65.)

====================
095 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Pravda 3. Ezdráš (1.stol př. Kr.) (3,10) Der erste schrieb: Der Wein ist am mächtigsten. (11) Der zweite schrieb: Der König ist am mächtigsten. (12) Der dritte schrieb: Die Weiber sind am mächtigsten, über alles aber siegt die Wahrheit. ... (4,33) Und da, als der König und die Vornehmen einander ansahen, begann er von der Wahrheit zu reden: (34) Ihr Männer, sind die Weiber nicht mächtig? Groß ist die Erde und hoch der Himmel, und schnell im Lauf ist die Sonne, weil sie das Himmelsgewölbe umkreist und wieder an ihren Ort an einem einzigen Tage zurückläuft! (35) Ist nicht groß, wer solches tut? Aber die Wahrheit ist größer und mächtiger als alles! (36) Die ganze Erde ruft nach der Wahrheit, der Himmel preist sie, alles Geschaffene erbebt und zittert: Nichts, gar nichts Unrechtes ist an ihr. (37) Der Wein ist ungerecht, der König ist ungerecht, alle Menschenkinder sind ungerecht, und alle ihre Werke sind ungerecht, alles, was derartig ist. Wahrheit ist nicht in ihnen, und vermöge ihrer Ungerechtigkeit gehen sie zugrunde. (38) Aber die Wahrheit bleibt und behält Macht auf ewig, sie lebt und behält Kraft in alle Ewigkeiten. (39) Auch ist bei ihr kein Ansehen der Person und keine Parteilichkeit, sondern sie tut, was recht ist, im Unterschied von allen Ungerechten und Bösen. Alle haben Wohlgefallen an ihren Werken. (40) In ihrem Urteil ist auch nicht das geringste Unrecht. Ihr gehört die Macht und die Herrschaft und die Gewalt und die Herrlichkeit aller Zeiten! Gepriesen sei der Gott der Wahrheit! (41) Als er damit aufhörte zu reden, da rief die ganze Versammlung laut, und da sprachen sie: Die Wahrheit ist groß, sie ist am mächtigsten! (7004, Apokryphe Bibel, (Wien?) 1991, S. 107, 109.)

====================
096 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
HYPER DE PANTA NIKA É ALÉTHEIA (3,12) KAI É ALETHEIA MEGALÉ KAI ISCHYROTERA PARA PANTA (4,35) KAŤ HÉ ÅLÉTHEIA MENEI KAI ISCHYEI EIS TON AIONA, KAI ZE KAI KRATEI EIS TON AIÓNA TOY AIÓNOS EYLOGETOS HO THEOS TÉS ALÉTHEIAS (4,40) 38MEGALE É ALETHEIA, KAI HYPERISCHYEI (4,41) ISCHYS 1. sila (Stärke, Kraft), pevnost, trvání, tíha. obti = 2. (přeneseně) násilí, moc 3. silný odpor, odhodlání, statečnost = ISCHYO,-EIN být silný, mocný, schopný, dokázati co, mít vliv či převahu, ISCHYROS trvalý, silný, mocný, pevný, vytrvalý, rozhodný, odvážný 11

====================
097 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Četha ad: Pravda v české tradici 1 Četba vybraných textů Z Husa, Payna, Masaryka, Rádla, Kozáka, Hromádky a dalších (Payne) prosem. [T602.FRI 1.01 Texten Paynovy řeči se nechceme zabývat k účelům historickým, nýbrž filosofickým, jak už jsem řekl minule v úvodu. Proto budeme věnovat pozornost vybraným formulacím. Vybírat je budu jednak já, jednak vy: text dostáváte do ruky, abyste sami hledali místa. která ván připadají filosoficky důležitá, a abyste je pak ve vlastním příspěvku navrhli k prodiskutování. I když na něco přijdete dodatečně, nikdy není pozdě. jde-li o významný detail, který jsme přehlédli; můžeme se kdykoliv vrátit. Payne několikrát cituje 3. Ezdráše a ukazuje tím na kořeny svého pojetí. Nikde nenajdeme doklad toho, že by četl a znal celého 3. Ezdráše. Citáty tehdy poletovaly od jednoho spisovatele k druhému samostatně, málokdo se pustil do čtení celých spisů. 3. Ezdráš je však dílko malé a náležel tehdy do nejužšího svazku s kanonizovanými knihami biblickými; navíc právě místa, o něž nám jde, byla hojně citována už církevními otci. Legitimita 3. Ezdráše byla tehdy naprosto nepochybná; zůstává však nejasné, zda si dávní citující nebo Husovi současníci vůbec uvědomovali, že jde o otázku plnou vnitřního napětí, vyrůstajícího z různého chápání slova "pravda" - a vposledu z různé myšlenkové tradice. Teprve mnohem později se začíná rozpoznávat dvojí zdroj evropské myšlenkové tradice: takto vyjádřeno vlastně teprve s koncem osvícenství, jež stále ještě plně důvěřuje tzv. rozumu a nepodrobuje rozum nejostřejší rozumové kritice. (Začátek (Začátek byl učiněn Kanten, který ještě náleží k osvícenství, ale zároveň rozpoznává a vyhlašuje jeho meze.) 1.02 Při čtení Paynovy řeči nemůže uniknout naší pozornosti něco, co na první pohled vypadá jako pouhá metafora, jako básnický nebo řečnický způsob, totiž jako jakási personifikace Pravdy. Obáván se, že takto takto to chápal také překladatel F.M. Bartoš, neboť nevzal dost vážně, že tu nejde o básnický ani řečnický obrat, ale o cosi podstatnějšího, hlubšího. Jen takovým přehlédnutím či nedohlédnutín se mohlo stát, že v českém překladu najdene ono podivné a a pochybné neutrum: pravda je "to, co zvítězilo", "co s Abrahanen sestoupilo", "co přemohlo". i když to je pouze na jednom místě, a hned poté zase čtene "ona to jest, která..." (str. 63). V latinskén textu není pro neutrum naprosto žádná opora, nýbrž čteme ono "ipsa est ...

====================
098 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
četba ad: Pravda v české tradici quae vicit", fiducialiter egit" atd. Má tan tedy být et "quae descendit", zvítězila" a nikoliv "to, co aktivní, činná, podnikavá: jen proto přemáhá" (65). 1.03 2 " ipsa est quae pravda je "ta, která zvítězilo". Pravda je "vítězí nade vším a vše je však však to, že působí Zvláštností této aktivity' 'aktivity pravdy převážně skrze lidi: skrze Abela a v něm, a v jeho pravé oběti a skrze ni vítězí nad krutým Kainen, i když Abel sám je Kainem zahuben; pravda tedy vítězí nejen prostřednictvím lidské aktivity, ale také pasivity, trpení, ba utrpení. Jistě si všichni museli vzpomenout na Husa, v jehož životě, ale také v jehož smrti slavila pravda své vítězství. Abram je vyzván, aby odešel ze svého domu i města, ba z celé země, a aby šel nevěda kan Je to zase pravda, která S ním a jeho prostřednictvím sestupuje "do žáru Mezopotamie". Je to pravda, která sestupuje do Josefova žaláře, ale potom s ním vystupuje do nejvyšších funkcí a "podrobuje si celý Egypt". Na tomto místě je zvlášť dobře vidět, že takové vítězství v Egyptě a vůbec v dějinách nikdy není definitivním vítězstvím: Mojžíš musí faraona i Egypt krušit těžklými ranani, ná-li jej donutit, aby propustil lid Z otroctví a nechal jej odejít do země zaslíbené. A zase to je pravda, která s Mojžíšem a skrze Mojžíše "porazila pyšného faraona". A je to zase ona, "přeslavná pravda, která Judou chrabře zvítězila": Judou, tj. v něm a skrze něho, latinsky "in Juda". Aktivita pravda je tedy nikoliv samostatná aktivita, nýbrž spoluaktivita, ko-aktivita, právě nejpozoruhodnější tam, tam, kde lidská vlastně jen symbolická a tedy jakoby drží v modlitbě ruce vzhůru, je podpírán těmi, kdo jsou okolo, a nejmocnější pravda, která vládne nejen na zemi, ale i na nebi, "zastavila samotné nebe" a donutila "stanout samo slunce v Gabaonu". Mohlo by se zdát, že tato moc pravdy, ovládající jak zemi, tak nebesa, už není pouhou spoluaktivitou: přece právě na tomto místě tomto místě užívá Payne slovesa co-ago (= cogo): "Ipsa est potentissima veritas, que nedum terre sed celo imperans, ipsum celum arestavit et solem stare ad Gabaon pro libito coegit" (86), tedy coegit! Český překlad "donutila" je sice slovníkově zcela korektní (cogo. ere, coegi, coactum), ale v daném kontextu je poněkud nepravděpodobný, snad až křečovitý. Sloveso agere původně znamená hnáti, poháněti, tedy pravý opak toho, co udělala ko-agence. To je spoluaktivita je zanedbatelná: Jozue a Pravda skrze Jozue: zastavila slunce, zastavila samotné neke.

====================
099 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Četba ad: Pravda v české tradici 3 Skutečný smysl slova coegit je jinde, ne v samotném zastavení, nýbrž ve spolupůsobení toho, aby vítězství bylo dosaženo před večerem, ještě za dne. Cogere také znamená původně sháněti dohromady, shromažďovati, svolávati, povolávati: nebe je povoláno, samo slunce je povoláno, aby svýn během neproblematizovalo a neodvracelo izraelské vítězství. Nejde tu o zázračné, tj. násilné vměšování do běhu přírody, jak bychom tomu rozuměli dnes. A rozhodně nejde o manipulaci s mrtvým sluncem, mrtvým tělesen. 1.04 Samotného vrcholu oné spolučinnosti, spoluaktivity pravdy na všem, co správného se má stát a co se má stát a co nesprávného se nesní stát, nebo pokud se stane, na potrestání a odvrácení zla z toho vyplývajícího, tohoto vrcholu je dosaženo tam, kde pravda svou účastí na tom, co se ve světě děje, získává "vlastní zkušenost" a vlastní "poznání": ipsa scit, ab experto novit (86, č. 65). To, že pravda "sídlí" v mučednících, V pannách, dětech a ostatních ponížených, má svůj hluboký smysl pravda se tak dobírá svých zkušeností s člověken a se světem: "ona zná, co vše mohou způsobit muka, co dovedou tyranové, jak může zuřit a ničit jejich bezmezný hněv; ví, jak dovede mučit oheň, meč, odporný žalář, mučící hák a bodec, hlad, provaz, pouto nebo smyčka, kyj, hůl, ztráta majetku, krajní chudoba, a jak může na člověka dopadnouti dokonaná špatnost." A právě v tomto utrpení a skrze ně, ale také jenu navzdory dosahuje pravda svých vítězství, ano, toho největšího, vrcholného vítězství, když "triumfuje v samotném Kristu, skutečném Bohu a člověku". - Pro srovnání můžeme připomenout presidentovu myšlenku "paměti bytí", kterou nedávno znovu zmínil ve své slavnostní řeči na Stanfordské univerzitě. Je to u stará Je to u stará jeho myšlenka, neboť se přinejmenším vyskytuje v Heřmanických úvahách z vězeňských dopisů. Chyba této myšlenky myšlenky je několikerá: jde podle něho o "paměť bytí", "do níž se vše a napořád zapisuje". Všechno a napořád něco jako celovesmírné nebo spíše nadvesmírné monitorování, které nerozlišuje důležité a méně důležité, dobré a zlé, pravé a nepravé, ale a nepravé, ale zaznamenává do "paměti" "všechno a napořád". Nejlépe snad samočinněn čili automaticky. Bylo by zajímavé tuto poněkud morbidní myšlenku rozvést nebo dovést o krok dál: představme si, že přehrává - neboť k čemu záznam, tu postmoderní věčný návrat k vlastně jsme jen takovým starým přehrává. A s touto představou si ten záznam sán sebe zase když ne pro přehrávání? A máme témuž: možná, že už i my sami záznamem, který sám sebe znovu pak srovnejte onu pravdu, která

====================
100 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Četba ad: Pravda v české tradici 4 je blízko každému člověku, kterému o něco jde, spolu s ním a skrze něho dosahuje vítězství, ale spolu s ním a skrze něho také zakouší všechny hrůzy, neboť je zakouší na sobě sané, jako by to byly hrůzy vynalezené jen pro ni To není "personifikovaná" pravda, to je pravda, která má nanejvýš osobní, tj. personální charakter a která se proto osobně obrací ke každému jednotlivému člověku. Takovou pravdu personifikovat má tak málo smyslu jako "personifikovat" přítele není toho totiž vůbec zapotřebí. 1.05 Mluvit s takovou reverencí a s takovým respektem o pravdě by se ovšen mohlo zdát poněkud problematickým, snad dokonce blízko nějaké herezi - ovšem kdyby se v Janově evangeliu Ježíš sám necharakterizoval jako pravda (vedle cesty a života). Kupodivu však Payne vůbec necituje Jana, kde je o pravdě celá řada zmínek, a nikoli okrajových, nýbrž vrací se vždy k 3. Ezdrášovi. Můžeme se tan tedy podívat také a připomenout si tak, že poslední slova židovského mládence, který vyhrál soutěž, náleží "Bohu pravdy". Jak už hned první filosof věděl, "vše je plné bohů" (zl. A 22 podle Aristotela). Jenomže bohové jsou různí, většinou nanicovatí, jsou to pouhé modly. Pascal vytýkal filosofům, že ten jejich bůh je pouhý bůh filosofů, ale že to není Bůh Abrahamův. Izákův a Jákobův. V perské říši asi nikdo ani u dvora nevěděl nic Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, a tak bylo nutno upřesnit jiným způsobem, o kterého to boha. jde. A tak A tak dochází k tomuto slavnému upřesnění, které nikdy snad vidí nebylo dostatečně oceněno: Bůh pravdy. Nietzsche v křesťanství fatální rozpor - mohli bychon snad říci mezi božností boha a zbožností či pobožností, pobožnůstkářstvín, krátce náboženskostí, religiozitou, a mezi pravdivostí, opravdovostí, pravostí. Na stranu oné náboženskosti samozřejně náleží také tradiční metafyzika a její "bůh filosofů". Pravda, o které mluví s takovým zanícením a zároveň docela konkrétnín politickým dopadem Petr Payne, není však žádnou "pravdou filosofů", nýbrž je to pravda, která je tím nejmocnějším nejen na zemi, ale také na nebi. Payne si dává záležet, aby nezůstal na polovině cesty, a domýšlí svou myšlenku vlastně myšlenku 3. Ezdráše, .kterou docela přijal až do krajních důsledků. V takové napjaté situaci, když jde o to, zda Zikmund dá přednost pravdě před císařskou korunou, a to znamená: když jde o to, zda bude nebo nadále nebude uznán za českého krále, řekne Payne něco, со jako by se neslušelo při žádných diplomatických vyjednáváních, nich Payne nebo někdo za Svou ať si od

====================
101 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
četba ad: Pravda v české tradici 5 jiný něco slibuje či neslibuje nic. V Jákobovi, jak říká, svedla pravda boj se samotným Bohen, a "způsobila neuvěřitelnou věc, poněvadž v zápase přemohla Boha" (63-4). Jak jsem řekl, nebude nás nyní zajímat legitimnost Paynovy exegeze Jákobova zápasu s Bohen, jak je poněkud neprůhledně zaznamenán v druhé části 32. kapitoly Genese. Plně se chceme soustředit na filosofické momenty Paynových formulací, přesněji řečeno na ty momenty, které lze interpretovat jako významná filosofémata a dokonce jako doklad P/aynova filosofického "pokusnictví". 1.06 pravda" Co můžeme shledat na různých místech Paynovy řeči, pokud jde o vztah mezi Bohem a pravdou, eventuelně mezi Kristen a pravdou? Především čteme, že "nezhasitelná a nesmrtelná pravda... ná za svého tvůrce a obhájce Boha" (65). V latinském znění: "inextinguibilem et immortalem veritatem, que Deun habet. auctorem et defensorem" (86). Pravda je také charakterizována jako boží pravda, tj. je řeč o všenohoucín Bohu, jehož pravda vítězí nade vším (63, 69), eventuelně jako "Kristova (68, 73). Najdeme také formulace jako "pravda božího zákona" (63 2x) nebo "pravda zákona Páně" ; zákona Páně"; ztotožněny jsou "zákon Páně" a "nejčistší pravda" (72, 73). - To vše ovšem nemůže zpochybnit, dokonca ani relativizovat zmíněnou formulaci, že pravda "v zápase přemohla Boha" (63-4), což je jen podtrženo výrokem, že pravda je "pronásledovatelka božského i lidského bezpráví" (63), jakož - v jiném smyslu i výroken, že Bůh je nejen tvůrcem, ale ale také obhajovatelem pravdy. Naproti tomu nikde nenajdeme myšlenku z Janova evangelia, že Ježíš je pravda, tj. ztotožnění mezi oběma. mezi oběma. Spíše můžeme tušit jinou janovskou inspiraci, totiž že v Ježíši Kristu se pravda stala tělem (na místě LOGU). Ze všech uvedených míst (nepouštíme se zatím nikam dál, do jiných Paynových textů) se zdá vyplývat, že pravda je Bohen stvořena, ale dále že je "nezhasitelná a nesmrtelná" (což připomíná argumentaci v Platónově Timaiovi, pokud jde o Demiurgen stvořené nesmrtelnost), a v případě, že nespravedlnosti či bezpráví, poníženého a zneuctěného, jakož i a inspirátorkou jeho nápravy. 1.07 bohy a jejich nade vše pevnější by se Bůh snad někdy dopustil stává se pravda zastánkyní pronásledovatelkou bezpráví Theologickou oporou tohoto pojetí by se mohl stát poukaz na Janovo evangelium, kde Ježíš vidí svůj veškerý úkol v tom, aby "svědectví vydal pravdě", neboť právě pro to se narodil a protona svět přišel (). A může-li si evangelista vypůjčit (asi od

====================
102 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
četba ad: Pravda v české tradici 6 Filóna, o starších filosofech nejspíš nevěděl) termín LOGOS, může si přinejmenším filosof (ne-li theolog) vypůjčit či raději přímo osvojit termín "pravda", i když v jiném než řeckém pojetí (navzdory slovu ALÉTHEIA, které však Paynovi asi nijak nesouznělo s latinským veritas, takže by nemělo smysl vůbec jen uvažovat o konotacích řeckého termínu). Řečeno zdánlivě poněkud blasfemicky: Bůh stvořil pravdu, ale už se jí nikdy nemůže zbavit, ale musí se jí držet. Kdyby se snad nedržel. pustí se s ním pravda v zápas - a pravda nikdy nemůže definitivně prohrát, nýbrž vítězí nade vším, tedy zvítězila by v takovém případě i nad Bohen. Mohli bychom snad adaptovat po malých úpravách otázku Sókratovu, co to je zbožné, zda je zbožné to, co chtějí bozi, nebo zda to bozi chtějí, protože to je zbožné. Chce Bůh pravdu a respektuje ji, protože to je pravda, anebo by to snad měla být pravda, protože to tak chce Bůh? A je-li pravda stvořena, mohla být stvořena jinak? Mohla to být jiná pravda? Záleželo na Bohu, co zvolí jako pravdu? A kdyby zvolil nepravou pravdu, mohla by pravá pravda vítězit, i když nebyla vybrána jako ta, která má být stvořena? Pochopitelně to jsou všechno otázky poněkud deficientní poněkud deficientní nebo přímo nebo přímo v základech korumpované. Nelze je však neklást, nýbrž naopak položit a pak zkoumat, v čem je jejich nedostatečnost či vadnost. Pro naše cíle nám takové otázky budou sloužit jako riskantně pátrací, možná "ztracenecké". 1.08 Zbývá ještě jedna stránka, jeden moment, který nesmíme přehlédnout, i když sám Payne jej nezdůrazňuje, možná si jej ani dost neuvědomuje. Můžeme tu navázat na to, co bylo už řečeno v souvislosti s aktivitou resp. spoluaktivitou pravdy (spolučinnost ještě nemusí být synergií, neboť o syn-ergii můžeme přesně vzato mluvit jen tam, kde jde alespoň o dvojí en-ergii; ostatně jde o termíny a pojmy aristotelské, a tu by bylo zapotřebí nejprve objasnit nejprve objasnit jejich funkci u Aristotela - nyní se do toho pouštět nebudeme). S výjimkou jediného. případų, totiž onoho volání nebes a samotného slunce k odpovědnosti, jde u Payna vždycky o vazbu pravdy jako výzvy na nějaký subjekt, který je vyzýván k odpovědi, k odpovědné reakci. A zde můžeme náležitou interpretací zjistit, že ona výjimka není žádnou výjimkou: slunce je odpovědné, celý svět je odpovědný, protože jsou rovněž považovány za subjekty. Naše pojetí subjektu se datuje teprve od 18. století (rozhodující průlom učinil již Leibniz na počátku tohoto století tématizací pouhé subjektivity -, ale tématizaci niternosti - na rozdíl od na rozdíl od