Úvod do problematiky nepředmětnosti [FF UK]
| raw | skeny ◆ seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: zimní semestr 1994/1995
text je přípravou k tomuto výslednému dokumentu:Úvod do problematiky nepředmětnosti [FF UK]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
016 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 - 1 Úvod do problematiky nepředmětnosti Odstup z ontologického pohledu (profil.sen.) (322) '94-5 letní 1.01 Dosavadní nezdar filosofických pokusů o co možná precizní vypracování kritiky zpředmětňujícího resp. předmětného myšlení a o rozvrh příslušné pojmové alternativy je z velké části zaviněn nedostatečnou analýzou souvislostí a rozdílů mezi předmětnou (a nepředmětnou) skutečností na jedné straně a mezi vnějším a vnitřním (niterným) aspektem konkrétních konkrescentních) skutečnosti na strane druhé. Nejzřejměji a filosoficky nejnápadněji se to jeví v souvislosti s problematikou subjektu (a subjektnosti, subjektivnosti atd.), ale zasahuje to celou filosofii a tedy "veškerenstvo", k němuž se filosofie musí neustále vztahovat. 1.02 Ukážeme si nedostatečnost jednoho takového konceptu na formulacích nedávno vyšlého překladu Jaspersovy Filosofické víry (Praha 1994). Hlavním Jaspersovým tématem je víra, ovšem očištěná od některých tradičních konotací. Po mém soudu Jaspersova kritičnost není dost principiální ani radikální, neboť navzdory své distanci vůči křesťanské (theologické) interpretaci zůstává Jaspers v zajetí celé řady tradičních křesťanských předsudků. Následující kritické výhrady se budou proto zčásti týkat jeho vadného chápání víry, ovšem na prvním místě se zaměříme na jeho (a nejen jeho) pojetí tzv. rozštěpení skutečnosti na subjekt a objekt (Subjekt-Objekt-Spaltung). 1.03 Jaspers tedy při pokusu o myšlenkové uchopení "víry" jakožto zvláštního fenoménu na prvním místě (12) podtrhuje, že "v ní" "nelze ... oddělit víru, z níž jsem přesvědčen, od obsahu víry, který chápu víru, kterou konám, od víry, kterou si přitom přivlastňuji -, fides qua creditur od fides quae creditur. Subjektivní a objektivní stránka tvoří celek. ..." Samozřejně nesmíme přehlédnout základní důraz na to, že skutečná víra je obojí zároveň, takže oddělení není možné. Musíme však postavit především otázku, zda je možné rozlišení. Jaspers sám při veškerém důrazu na nemožnost oddělení obojí rozlišuje. Jde nyní o to, zda rozlišuje správně. Vyjděme z jeho rozlišení mezi vírou, kterou konám ("z níž jsem přesvědčen"), a vírou, kterou si přivlastňuji a kterou chápu, resp. obsahem víry, kterou chápu. Hned po tomto rozlišení následuje jiné: subjektivní a objektivní stránka víry, o nichž je řečeno, že tvoří celek. 1.04 Víru, kterou konám, nazvěme aktem víry. Můžeme tento akt charakterizovat jako subjektivní? Obecně řečeno můžeme o aktu mluvit jen tam, kde jde o "něčí" akt, tj. tam, kde se můžeme dotazovat po subjektu onoho aktu. Protože každý akt souvisí s nějakým subjektem, můžeme jej obecně charakterizovat jako subjektní (eventuelně jako "subjektový"). Kdybychom měli naproti tomu užít slova
016 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 - 1 Úvod do problematiky nepředmětnosti Odstup z ontologického pohledu (profil.sen.) (322) '94-5 letní 1.01 Dosavadní nezdar filosofických pokusů o co možná precizní vypracování kritiky zpředmětňujícího resp. předmětného myšlení a o rozvrh příslušné pojmové alternativy je z velké části zaviněn nedostatečnou analýzou souvislostí a rozdílů mezi předmětnou (a nepředmětnou) skutečností na jedné straně a mezi vnějším a vnitřním (niterným) aspektem konkrétních konkrescentních) skutečnosti na strane druhé. Nejzřejměji a filosoficky nejnápadněji se to jeví v souvislosti s problematikou subjektu (a subjektnosti, subjektivnosti atd.), ale zasahuje to celou filosofii a tedy "veškerenstvo", k němuž se filosofie musí neustále vztahovat. 1.02 Ukážeme si nedostatečnost jednoho takového konceptu na formulacích nedávno vyšlého překladu Jaspersovy Filosofické víry (Praha 1994). Hlavním Jaspersovým tématem je víra, ovšem očištěná od některých tradičních konotací. Po mém soudu Jaspersova kritičnost není dost principiální ani radikální, neboť navzdory své distanci vůči křesťanské (theologické) interpretaci zůstává Jaspers v zajetí celé řady tradičních křesťanských předsudků. Následující kritické výhrady se budou proto zčásti týkat jeho vadného chápání víry, ovšem na prvním místě se zaměříme na jeho (a nejen jeho) pojetí tzv. rozštěpení skutečnosti na subjekt a objekt (Subjekt-Objekt-Spaltung). 1.03 Jaspers tedy při pokusu o myšlenkové uchopení "víry" jakožto zvláštního fenoménu na prvním místě (12) podtrhuje, že "v ní" "nelze ... oddělit víru, z níž jsem přesvědčen, od obsahu víry, který chápu víru, kterou konám, od víry, kterou si přitom přivlastňuji -, fides qua creditur od fides quae creditur. Subjektivní a objektivní stránka tvoří celek. ..." Samozřejně nesmíme přehlédnout základní důraz na to, že skutečná víra je obojí zároveň, takže oddělení není možné. Musíme však postavit především otázku, zda je možné rozlišení. Jaspers sám při veškerém důrazu na nemožnost oddělení obojí rozlišuje. Jde nyní o to, zda rozlišuje správně. Vyjděme z jeho rozlišení mezi vírou, kterou konám ("z níž jsem přesvědčen"), a vírou, kterou si přivlastňuji a kterou chápu, resp. obsahem víry, kterou chápu. Hned po tomto rozlišení následuje jiné: subjektivní a objektivní stránka víry, o nichž je řečeno, že tvoří celek. 1.04 Víru, kterou konám, nazvěme aktem víry. Můžeme tento akt charakterizovat jako subjektivní? Obecně řečeno můžeme o aktu mluvit jen tam, kde jde o "něčí" akt, tj. tam, kde se můžeme dotazovat po subjektu onoho aktu. Protože každý akt souvisí s nějakým subjektem, můžeme jej obecně charakterizovat jako subjektní (eventuelně jako "subjektový"). Kdybychom měli naproti tomu užít slova
====================
018 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
FF 94/5 - 2 "subjektivní", znamenalo by to, že jde o akt subjektivity či v rámci subjektivity (nechme stranou běžné chápání subjektivity jako pouhého zdání, takže subjektivní akt by byl aktem pouze zdánlivým, myšleným resp. vymyšleným, ale nikoliv skutečným). V tomto bodě došlo už v první církvi k různostem a sporům, které vedly autora Jakubovy epištoly k výroku, že skutečná, tj. živá vira se musí projevovat skutky, kdežto "víra" bez skutků že je "mrtvá", tj. není to žádná víra. Proto je třeba se tázat, co má Jaspers vlastně na mysli: bud že výkon aktu víry je výkonem vědomí, myšlení anebo že to je výkon subjektu? První eventualitu můžeme vyloučit, protože o několik řádek výše na téže stránce čteme Jaspersovu formulaci, že: "Filosofická víra, víra myslícího člověka, se vždy vyznačuje tím, že je pouze ve svazku s věděním. Chce vědět, co se vědět dá, a být sama sobě průhledná." Kdybychom o něco dále užité slovo "subjektivní" chtěli pochopit ve smyslu výkonu vědomí, v němž by si však vědomí nebylo vědomo samo sebe, musili bychom takový výkon vědomí charakterizovat jako nevědomý a sebe si nevědomé vědomí znamená: ne-vědomí. Viru jako akt ne-vědomí či pod-vědomí bychom však nemohli označit jako akt subjektivní, neboť subjektivita sebe si nevědoná zůstává "pouhou" subjektností. Zůstává tedy jediná možnost, totiž že Jaspers onou subjektivitou rozumí ve skutečnosti subjektnost, tj. přiřazenost k nějakému subjektu. Nepředmětnost 1.05 Přiřazenost k subjektu musí být ovšem chápána a také zkoumána v oboustranném smyslu: určitá akce je akcí určitého subjektu a odkazuje na tento subjekt, nese známky a stopy svého původu; na druhé straně však se podílí na jeho ustavení resp. opětovného znovuustavování. Svůj zájem však musíme ještě dále rozšířit (oproti běžnému chápání akce a aktivity): subjekt je nejenom středem resp. zdrojem akcí a aktivit, ale je také jakýmsi středem "pasivit", středem vnímavosti. Tady musíme zdůraznit zejména to, že pasivitu nesmíme chápat jako protivu aktivity, nýbrž jen jako její určitý druh. Vnímavost jakéhokoliv druhu je založena na aktivitě a proto je a nutně musí být subjektně centrována. Z toho pak vyplývá také to, že musí být pochopena jako přiřazená k nějakénu subjektu. Jedním z nejvážnějších filosofických omylů anglosaské filosofické tradice pochopení samotného vnímání je falešný předpoklad jakýchsi základních elementů resp. atomů vnímavosti, které jsou objektivovány jako samostatná jsoucna (počitky, imprese, senzace atd.) a které se intelekt teprve dodatečně pokouší strukturovat do větších útvarů. Vnímavost je totiž vždycky centrována, tj. je vždycky vnímavostí určitého subjektu. A proto i v nejperifernějším "atomu" vnímavosti, vjemu či počitku, je nutně subjekt aktivně přítomen. A jde-li o subjekt rozumný, pak to nutně znamená, že jeho rozumnost resp. rozum je už nějak přítomen také v tomto sebepůvodnějším a jakkoliv periferním vjemu či počitku. Základní chyba spočívá v představě, že tu je organismus (jakožto subjekt) vybaven nějakými orgány smyslového vnímání, že nějaké vnější popudy působí na tyto periferní orgány, tam dochází k jakési zvnějšku (kauzálně) vyvolané změně, a subjekt (organismus si teprve tuto změnu může uvědomit, Tak
018 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
FF 94/5 - 2 "subjektivní", znamenalo by to, že jde o akt subjektivity či v rámci subjektivity (nechme stranou běžné chápání subjektivity jako pouhého zdání, takže subjektivní akt by byl aktem pouze zdánlivým, myšleným resp. vymyšleným, ale nikoliv skutečným). V tomto bodě došlo už v první církvi k různostem a sporům, které vedly autora Jakubovy epištoly k výroku, že skutečná, tj. živá vira se musí projevovat skutky, kdežto "víra" bez skutků že je "mrtvá", tj. není to žádná víra. Proto je třeba se tázat, co má Jaspers vlastně na mysli: bud že výkon aktu víry je výkonem vědomí, myšlení anebo že to je výkon subjektu? První eventualitu můžeme vyloučit, protože o několik řádek výše na téže stránce čteme Jaspersovu formulaci, že: "Filosofická víra, víra myslícího člověka, se vždy vyznačuje tím, že je pouze ve svazku s věděním. Chce vědět, co se vědět dá, a být sama sobě průhledná." Kdybychom o něco dále užité slovo "subjektivní" chtěli pochopit ve smyslu výkonu vědomí, v němž by si však vědomí nebylo vědomo samo sebe, musili bychom takový výkon vědomí charakterizovat jako nevědomý a sebe si nevědomé vědomí znamená: ne-vědomí. Viru jako akt ne-vědomí či pod-vědomí bychom však nemohli označit jako akt subjektivní, neboť subjektivita sebe si nevědoná zůstává "pouhou" subjektností. Zůstává tedy jediná možnost, totiž že Jaspers onou subjektivitou rozumí ve skutečnosti subjektnost, tj. přiřazenost k nějakému subjektu. Nepředmětnost 1.05 Přiřazenost k subjektu musí být ovšem chápána a také zkoumána v oboustranném smyslu: určitá akce je akcí určitého subjektu a odkazuje na tento subjekt, nese známky a stopy svého původu; na druhé straně však se podílí na jeho ustavení resp. opětovného znovuustavování. Svůj zájem však musíme ještě dále rozšířit (oproti běžnému chápání akce a aktivity): subjekt je nejenom středem resp. zdrojem akcí a aktivit, ale je také jakýmsi středem "pasivit", středem vnímavosti. Tady musíme zdůraznit zejména to, že pasivitu nesmíme chápat jako protivu aktivity, nýbrž jen jako její určitý druh. Vnímavost jakéhokoliv druhu je založena na aktivitě a proto je a nutně musí být subjektně centrována. Z toho pak vyplývá také to, že musí být pochopena jako přiřazená k nějakénu subjektu. Jedním z nejvážnějších filosofických omylů anglosaské filosofické tradice pochopení samotného vnímání je falešný předpoklad jakýchsi základních elementů resp. atomů vnímavosti, které jsou objektivovány jako samostatná jsoucna (počitky, imprese, senzace atd.) a které se intelekt teprve dodatečně pokouší strukturovat do větších útvarů. Vnímavost je totiž vždycky centrována, tj. je vždycky vnímavostí určitého subjektu. A proto i v nejperifernějším "atomu" vnímavosti, vjemu či počitku, je nutně subjekt aktivně přítomen. A jde-li o subjekt rozumný, pak to nutně znamená, že jeho rozumnost resp. rozum je už nějak přítomen také v tomto sebepůvodnějším a jakkoliv periferním vjemu či počitku. Základní chyba spočívá v představě, že tu je organismus (jakožto subjekt) vybaven nějakými orgány smyslového vnímání, že nějaké vnější popudy působí na tyto periferní orgány, tam dochází k jakési zvnějšku (kauzálně) vyvolané změně, a subjekt (organismus si teprve tuto změnu může uvědomit, Tak
====================
019 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost rozpoznat ji a porovnat s jinými podobnými změnami, srovnat je do jakéhosi uspořádaného stavu a posléze z toho vyvodit nějaké ponaučení. Organismus (subjekt) ve své vnímavosti je odkázán na druhotné skutečnosti, totiž na ony počitky: nepoznává skutečnost samu, nýbrž konstruuje ji na základě počitků, jež ona skutečnost vyvolala svým působením na jeho smyslové orgány. 1.06 1.07 1.08 1.09 cas 1000 0000 Moo F mare FF 94/5 (subjektnost, niternost, nepředmětnost (podmětnost) x objekt (iv)nost, vnějšnost, předmětnost) 1 to For Doblad sehrvää moon (entropie) SUN (Sulyos - ( ist гайчит suyolu ---+--* 4 [Bich] [Pravida] [Co ma 4(^"] [absol. buconsuor] га високоит
019 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost rozpoznat ji a porovnat s jinými podobnými změnami, srovnat je do jakéhosi uspořádaného stavu a posléze z toho vyvodit nějaké ponaučení. Organismus (subjekt) ve své vnímavosti je odkázán na druhotné skutečnosti, totiž na ony počitky: nepoznává skutečnost samu, nýbrž konstruuje ji na základě počitků, jež ona skutečnost vyvolala svým působením na jeho smyslové orgány. 1.06 1.07 1.08 1.09 cas 1000 0000 Moo F mare FF 94/5 (subjektnost, niternost, nepředmětnost (podmětnost) x objekt (iv)nost, vnějšnost, předmětnost) 1 to For Doblad sehrvää moon (entropie) SUN (Sulyos - ( ist гайчит suyolu ---+--* 4 [Bich] [Pravida] [Co ma 4(^"] [absol. buconsuor] га високоит
====================
020 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost - FF 94/5 - 3 uvědomit rozpoznat ji a porovnat s jinými podobnými změnami, srovnat je do jakéhosi uspořádaného stavu a posléze z toho vyvodit nějaké ponaučení. Organismus (subjekt) ve své vnímavosti je odkázán na druhotné skutečnosti, tj. na ony počitky: nepoznává skutečnost samu, nýbrž konstruuje ji na základě počitků, jež ona skutečnost vyvolala svým působením na jeho smyslové orgány. 1.06 Nejde však jen o uvedenou korekturu, nýbrž o rozlišení dvojího typu vnímavosti (a citlivosti, tedy senzibility a senzitivity). Zase jde o typicky filosofické těsné propojení mezi dvě různými oblastmi resp. mezi dvěma subdisciplínami, totiž ontologií a estetikou (nebo spíš jakousi "noetikou", rozšířenou o estetiku). Běžně totiž uvažujeme jen o vnímavosti organismu vůči okolí jako tomu, co je vně organismu. Jestliže však připustíme oprávněnost Whiteheadovy myšlenky, že elektron se chová poněkud jinak v živém těle než mimo živé tělo, musíme připustit jedno z dvojího: bud je prostředí živého těla jakýmsi silovým polem, které ovlivňuje chování každého elektronu, nebo je naopak toto prostředí výsledkem toho, že se elektrony, které přísluší k živému tělu, chovají jinak, totiž právě tak, že pak můžeme mluvit o oživenosti, o projevech života. V prvním případě musíme hypostazovat nějaký nový druh síly resp. energie (něco jako "vis vitalis") nebo alespoň nějakou dosud neznámou formu některé ze známých sil či energií. Naproti tomu v druhém případě - a ten zvolil ve své formulaci Whitehead - mluvíme o "plánu organismu", "plánu živého těla". V tom případě pak nejde o žádnou "hypostazi", neboť takový plán nesmí být myšlen jako nějaké zvláštní, samostatné jsoucno. A tak se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu: dvojí druh vnímavosti, jak jsme se o něn zmínili, se liší v tom, že v jednom případě jde o vnímavost vůči vnějším skutečnostem resp. vůči vnější stránce skutečností, zatímco v druhém případě jde o vnímavost vůči čemusi, co nemá charakter jsoucna a co tedy nemá ani vnějšek a nemůže být vnímáno po vnější stránce. 1.07 Zde je na místě malé upozornění, vztahující se k jistým nedorozuměním, k nimž by mohlo dojít (a k nimž velmi pravděpodobně bude docházet). Všichni víte, jak se dnes nejrůznějšími směry připomínají tzv. sensibilové. Základní omyl, jehož se příznivci takových tzv. paranormálních schopností dopouštějí, spočívá v nelegitimní záměně "skutečností", k nimž se takové formy vnímavosti vztahují; a pak se dopouštějí ještě druhého, vlastně jen vedlejšího omylu, totiž že tyto schopnosti chápou jako paranormální. Nám tu jde o vnímavost naprosto odlišného typu, která není vůbec zaměřena na nějaké předmětnosti (jako je třeba přítomnost vody pro proutkaře apod.), nýbrž týkající se skutečností nepředmětných. Můžeme si schematicky naznačit, oč jde, asi následujícím způsobem: nepředmětné skutečnosti organismus (telo subjekt nitro předmětné skutečnosti
020 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost - FF 94/5 - 3 uvědomit rozpoznat ji a porovnat s jinými podobnými změnami, srovnat je do jakéhosi uspořádaného stavu a posléze z toho vyvodit nějaké ponaučení. Organismus (subjekt) ve své vnímavosti je odkázán na druhotné skutečnosti, tj. na ony počitky: nepoznává skutečnost samu, nýbrž konstruuje ji na základě počitků, jež ona skutečnost vyvolala svým působením na jeho smyslové orgány. 1.06 Nejde však jen o uvedenou korekturu, nýbrž o rozlišení dvojího typu vnímavosti (a citlivosti, tedy senzibility a senzitivity). Zase jde o typicky filosofické těsné propojení mezi dvě různými oblastmi resp. mezi dvěma subdisciplínami, totiž ontologií a estetikou (nebo spíš jakousi "noetikou", rozšířenou o estetiku). Běžně totiž uvažujeme jen o vnímavosti organismu vůči okolí jako tomu, co je vně organismu. Jestliže však připustíme oprávněnost Whiteheadovy myšlenky, že elektron se chová poněkud jinak v živém těle než mimo živé tělo, musíme připustit jedno z dvojího: bud je prostředí živého těla jakýmsi silovým polem, které ovlivňuje chování každého elektronu, nebo je naopak toto prostředí výsledkem toho, že se elektrony, které přísluší k živému tělu, chovají jinak, totiž právě tak, že pak můžeme mluvit o oživenosti, o projevech života. V prvním případě musíme hypostazovat nějaký nový druh síly resp. energie (něco jako "vis vitalis") nebo alespoň nějakou dosud neznámou formu některé ze známých sil či energií. Naproti tomu v druhém případě - a ten zvolil ve své formulaci Whitehead - mluvíme o "plánu organismu", "plánu živého těla". V tom případě pak nejde o žádnou "hypostazi", neboť takový plán nesmí být myšlen jako nějaké zvláštní, samostatné jsoucno. A tak se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu: dvojí druh vnímavosti, jak jsme se o něn zmínili, se liší v tom, že v jednom případě jde o vnímavost vůči vnějším skutečnostem resp. vůči vnější stránce skutečností, zatímco v druhém případě jde o vnímavost vůči čemusi, co nemá charakter jsoucna a co tedy nemá ani vnějšek a nemůže být vnímáno po vnější stránce. 1.07 Zde je na místě malé upozornění, vztahující se k jistým nedorozuměním, k nimž by mohlo dojít (a k nimž velmi pravděpodobně bude docházet). Všichni víte, jak se dnes nejrůznějšími směry připomínají tzv. sensibilové. Základní omyl, jehož se příznivci takových tzv. paranormálních schopností dopouštějí, spočívá v nelegitimní záměně "skutečností", k nimž se takové formy vnímavosti vztahují; a pak se dopouštějí ještě druhého, vlastně jen vedlejšího omylu, totiž že tyto schopnosti chápou jako paranormální. Nám tu jde o vnímavost naprosto odlišného typu, která není vůbec zaměřena na nějaké předmětnosti (jako je třeba přítomnost vody pro proutkaře apod.), nýbrž týkající se skutečností nepředmětných. Můžeme si schematicky naznačit, oč jde, asi následujícím způsobem: nepředmětné skutečnosti organismus (telo subjekt nitro předmětné skutečnosti
====================
021 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 - 4 1.08 Na druhé straně je třeba také upozornit na principiální pochybenost všech projektů, zacílených k vytvoření tzv. umělé inteligence (AI artificial intelligence, které nepočítají s niterností a její vnímavostí vůči jiným niternostem. Napodobení některých aspektů, přesněji struktur, jež se nám zdají být charakteristické pro subjekty a subjektnost, je sice metodicky přípustné a v některých případech i plodné, ale vždycky zavádějící, je-li chápáno jako cesta k objasnění. Klasickým případem je důraz kybernetiky (starší pojmenování pocházející od Wienera) na tzv. zpětné vazby. V nedávno vyšlé knížce Únos Európy připomíná Jiří Němec diskusi po jeho přednášce o fenoménu paradoxu a absurdity, a mj. také tzv. Jourdainův paradox. (Str. 107n.) 1.09 1.10 1.11 1.12 1.13 1.14 1.15 1.16 1
021 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 - 4 1.08 Na druhé straně je třeba také upozornit na principiální pochybenost všech projektů, zacílených k vytvoření tzv. umělé inteligence (AI artificial intelligence, které nepočítají s niterností a její vnímavostí vůči jiným niternostem. Napodobení některých aspektů, přesněji struktur, jež se nám zdají být charakteristické pro subjekty a subjektnost, je sice metodicky přípustné a v některých případech i plodné, ale vždycky zavádějící, je-li chápáno jako cesta k objasnění. Klasickým případem je důraz kybernetiky (starší pojmenování pocházející od Wienera) na tzv. zpětné vazby. V nedávno vyšlé knížce Únos Európy připomíná Jiří Němec diskusi po jeho přednášce o fenoménu paradoxu a absurdity, a mj. také tzv. Jourdainův paradox. (Str. 107n.) 1.09 1.10 1.11 1.12 1.13 1.14 1.15 1.16 1
====================
022 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 4. 1.08 Na druhé straně je třeba také upozornit na principiální pochybenost všech projektů, zacílených k vytvoření tzv. umělé inteligence (AI- artificial intelligence), které nepočítají s niterností a její vnímavostí vůči jiným niternostem. Napodobení některých aspektů, přesněji struktur, jež se nám zdají být charakteristické pro subjekty a subjektnost, je sice metodicky přípustné a v některých případech i plodné, ale vždycky zavádějící, je-li chápáno jako cesta k objasnění. Klasickým případem je důraz kybernetiky (starší pojmenování pocházející od Wienera) na tzv. zpětné vazby. V nedávno vyšlé knížce Únos Európy připomíná Jiří Němec diskusi po jeho přednášce o fenoménu paradoxu a absurdity, a mj. také tzv. Jourdainův paradox. (Str. 107n.) 1.09 Němec trvá na zásadní odlišování subjektu a kvazi subjektu (základní, ontologický rozdíl mezi obojím "nelze zrušit" - s. 108-09), označuje názor Ivana Havla za utopický a - s přísadou trochy fantazie, jak říká stanovuje možnou cestu k "umělé inteligenci" následovně: konstruovat bohatý a dynamický systém "na některé ze středních úrovní hierarchie", a pak "s napětín čekat, zda si takový systém samovolně nebo přirozeným výběrem konstituuje vlastní subjewktivitu". Pak ovšem by tu byl problém, zda jde vskutku o inteligenci umělou - anebo spíše přirozenou (vzhledem k oné "samovolnosti" vzniku oné "samovztažnosti", která je předpokladem a základem subjektivity). (S. 109-10.) 1.10 Charakteristický je onen zvláštní odstup proponovaného experimentátora od čehosi, co se musí uspořádat "samovolně", co nemůže být přímo konstruováno. Připomíná to zkušenosti s kultivací, pěstováním rostlin a živočichů za určitým cílem, který volí člověk. To je stará praxe a stará zkušenost, která umožnila vznik kultur a civilizací, tedy dlouhodobý rozvoj člověka. Srovnejme tedy pozorně oba postupy, totiž konstrukci a kultivaci. Konstrukce i kultivace "pracuje" s nižšími složkami, "součástkami", a hledí dosáhnout něčeho nového. Konstrukce tyto součástky sestavuje a skládá, eventuelně je nějak spojuje a propojuje, ale zásadně zvenčí. Naproti tomu kultivace musí zasahovat opatrně, protože počítá s onou niternou aktivitou (obvykle tedy s "živostí" složek), nicméně sleduje cíle, které jsou oné aktivitě původně cizí, jsou jí vlastně oktrojovány také jakoby zvenčí, jen podstatně citlivěji a s respekten vůči oné "samovolnosti", tj. spontaneitě, která nesmí být narušena ani oslabena 1.11 Citát z Masaryka (Ot.soc. I,208): odkud je ona vis motrix, hybná síla v člověku, ona aktivita a spontaneita? Jak je veliká, do jaké míry jsme pány svého života a do jaké jsme závislí (na okolnostech všeho druhu, vnějších. i "vnitřních")? A do jaké jsme nezávislí, svobodní? Pochopitelně tu nejde o problém pouze antropologický, ale obecně biologický: jde o otázku vzniku nového už na těch nejnižších úrovních. Jde vůbec o otázku chápání nového a samotné novosti. Na lidské úrovni je všechno jen zřetelnější díky reflexi. BIOS - MYTHOS LOGOS (1975) 4
022 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 4. 1.08 Na druhé straně je třeba také upozornit na principiální pochybenost všech projektů, zacílených k vytvoření tzv. umělé inteligence (AI- artificial intelligence), které nepočítají s niterností a její vnímavostí vůči jiným niternostem. Napodobení některých aspektů, přesněji struktur, jež se nám zdají být charakteristické pro subjekty a subjektnost, je sice metodicky přípustné a v některých případech i plodné, ale vždycky zavádějící, je-li chápáno jako cesta k objasnění. Klasickým případem je důraz kybernetiky (starší pojmenování pocházející od Wienera) na tzv. zpětné vazby. V nedávno vyšlé knížce Únos Európy připomíná Jiří Němec diskusi po jeho přednášce o fenoménu paradoxu a absurdity, a mj. také tzv. Jourdainův paradox. (Str. 107n.) 1.09 Němec trvá na zásadní odlišování subjektu a kvazi subjektu (základní, ontologický rozdíl mezi obojím "nelze zrušit" - s. 108-09), označuje názor Ivana Havla za utopický a - s přísadou trochy fantazie, jak říká stanovuje možnou cestu k "umělé inteligenci" následovně: konstruovat bohatý a dynamický systém "na některé ze středních úrovní hierarchie", a pak "s napětín čekat, zda si takový systém samovolně nebo přirozeným výběrem konstituuje vlastní subjewktivitu". Pak ovšem by tu byl problém, zda jde vskutku o inteligenci umělou - anebo spíše přirozenou (vzhledem k oné "samovolnosti" vzniku oné "samovztažnosti", která je předpokladem a základem subjektivity). (S. 109-10.) 1.10 Charakteristický je onen zvláštní odstup proponovaného experimentátora od čehosi, co se musí uspořádat "samovolně", co nemůže být přímo konstruováno. Připomíná to zkušenosti s kultivací, pěstováním rostlin a živočichů za určitým cílem, který volí člověk. To je stará praxe a stará zkušenost, která umožnila vznik kultur a civilizací, tedy dlouhodobý rozvoj člověka. Srovnejme tedy pozorně oba postupy, totiž konstrukci a kultivaci. Konstrukce i kultivace "pracuje" s nižšími složkami, "součástkami", a hledí dosáhnout něčeho nového. Konstrukce tyto součástky sestavuje a skládá, eventuelně je nějak spojuje a propojuje, ale zásadně zvenčí. Naproti tomu kultivace musí zasahovat opatrně, protože počítá s onou niternou aktivitou (obvykle tedy s "živostí" složek), nicméně sleduje cíle, které jsou oné aktivitě původně cizí, jsou jí vlastně oktrojovány také jakoby zvenčí, jen podstatně citlivěji a s respekten vůči oné "samovolnosti", tj. spontaneitě, která nesmí být narušena ani oslabena 1.11 Citát z Masaryka (Ot.soc. I,208): odkud je ona vis motrix, hybná síla v člověku, ona aktivita a spontaneita? Jak je veliká, do jaké míry jsme pány svého života a do jaké jsme závislí (na okolnostech všeho druhu, vnějších. i "vnitřních")? A do jaké jsme nezávislí, svobodní? Pochopitelně tu nejde o problém pouze antropologický, ale obecně biologický: jde o otázku vzniku nového už na těch nejnižších úrovních. Jde vůbec o otázku chápání nového a samotné novosti. Na lidské úrovni je všechno jen zřetelnější díky reflexi. BIOS - MYTHOS LOGOS (1975) 4
====================
023 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 - 4 1.12 Jde tam však také o něco vskutku nového, na nižších úrovních nebývalého, totiž o personalizaci. Zatímco na nižších úrovních "pracuje příroda" se strategií, která nepočítá s vědomím, u člověka se vědomí do té míry emancipuje (resp. je schopno se emancipovat) a integruje nejen v podobě subjektivity, ale zejména v podobě jistých dlouhodobějších, ale vědomím prostředkovaných a také do jisté míry kontrolovaných strategií, které představují vždy jen zvolenou variantu z řady dalších "možností". Jaký je tedy vztah mezi novostí a její "možnosti"? Můžeme vůbec mluvit o "možném" v případě vskutku nového? Není naopak nové základem a zdrojem nových možností, které se otvírají teprve oním novým krokem nějakým novým směrem? 1.13 1.14 1.15 1.16 1.17 V čem vlastně spočívá novost vědomí? Sféra "subjektální" jako předpoklad proměny individualizace v personalizaci. Člověk ve své osobnosti a osobitosti není dán "od přírody" (charakterovými rysy, vyplývajícími z genetického základu), nýbrž přijetím jakéhosi "obrazu", jímž se člověk řídí a jemuž se pokouší přiblížit až do ztotožnění. Identifikace se sebou tu je nově prostředkována vědomím. Vědomí a s-vědomí (con-scientia): hledání sebe x útěk před sebou a od sebe.
023 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 - 4 1.12 Jde tam však také o něco vskutku nového, na nižších úrovních nebývalého, totiž o personalizaci. Zatímco na nižších úrovních "pracuje příroda" se strategií, která nepočítá s vědomím, u člověka se vědomí do té míry emancipuje (resp. je schopno se emancipovat) a integruje nejen v podobě subjektivity, ale zejména v podobě jistých dlouhodobějších, ale vědomím prostředkovaných a také do jisté míry kontrolovaných strategií, které představují vždy jen zvolenou variantu z řady dalších "možností". Jaký je tedy vztah mezi novostí a její "možnosti"? Můžeme vůbec mluvit o "možném" v případě vskutku nového? Není naopak nové základem a zdrojem nových možností, které se otvírají teprve oním novým krokem nějakým novým směrem? 1.13 1.14 1.15 1.16 1.17 V čem vlastně spočívá novost vědomí? Sféra "subjektální" jako předpoklad proměny individualizace v personalizaci. Člověk ve své osobnosti a osobitosti není dán "od přírody" (charakterovými rysy, vyplývajícími z genetického základu), nýbrž přijetím jakéhosi "obrazu", jímž se člověk řídí a jemuž se pokouší přiblížit až do ztotožnění. Identifikace se sebou tu je nově prostředkována vědomím. Vědomí a s-vědomí (con-scientia): hledání sebe x útěk před sebou a od sebe.
====================
024 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost Skutečný průběh: - FF 94/5 06.10. úvod 13.10. Pojay a pojaovost, 20.10 27.10. Intencionalita, intencionální akty a "prostředí": předmětné a nepředmětné intence 12.01. 19.01. 26.01. nekonalo se omluven O 03.11. odvoláno nemocen 10.11. jak se děje "pravé jsoucno" = model události (událost se děje vždy celá, nikoliv postupně!) 94-10-45 [ 1050-12:25] 17.11. identita předmětná a nepředmětná: identita subjektní, osobní 24.11. vysloveně a nevysloveně řečené, ayšleně a nemyšleně (tj. vědomě a uvědoměle, ale naproti tomu neuvědoměle či neuvědoměně, nereflektovaně Bíněné) 01.12. sebeuvědomění jako nedostatečně reflektované, nedomyšlene "sebenínění" 08.12. subjekt jako ex definitione non-objekt: subjekt Já, subjekt-Ty jak se lze vztáhnout k subjektu-Ty (tj. subjektu druhého) 15.12. subjektnost jako význačná charakteristika světa v němž žijene rozšíření našeho chápání "subjektu" = "pravá jsoucna" jako "ne- jsoucna" 22.12. časový charakter ne jsoucen" vztah k budoucnosti: vykloněnost do budoucnost Projekty, nápady: Intencionalita, nepředmětné intence Kdy je zpředmětnění legitianí a kdy ne "Já jako subjekt, "ty" jako subjekt Skutečnost a budoucnost (otevřenost do ní) Subjektnost jako neontologický rys světa Problém celku resp. celků the jako házání po étoněken 05.01. setkání ne-předmětů (subjektů) jen ve vykloněnosti ze sebe; totéž platí o setkání s nepředmětnými skutečnostai (ryzíni nepředmětnostmi) 1
024 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost Skutečný průběh: - FF 94/5 06.10. úvod 13.10. Pojay a pojaovost, 20.10 27.10. Intencionalita, intencionální akty a "prostředí": předmětné a nepředmětné intence 12.01. 19.01. 26.01. nekonalo se omluven O 03.11. odvoláno nemocen 10.11. jak se děje "pravé jsoucno" = model události (událost se děje vždy celá, nikoliv postupně!) 94-10-45 [ 1050-12:25] 17.11. identita předmětná a nepředmětná: identita subjektní, osobní 24.11. vysloveně a nevysloveně řečené, ayšleně a nemyšleně (tj. vědomě a uvědoměle, ale naproti tomu neuvědoměle či neuvědoměně, nereflektovaně Bíněné) 01.12. sebeuvědomění jako nedostatečně reflektované, nedomyšlene "sebenínění" 08.12. subjekt jako ex definitione non-objekt: subjekt Já, subjekt-Ty jak se lze vztáhnout k subjektu-Ty (tj. subjektu druhého) 15.12. subjektnost jako význačná charakteristika světa v němž žijene rozšíření našeho chápání "subjektu" = "pravá jsoucna" jako "ne- jsoucna" 22.12. časový charakter ne jsoucen" vztah k budoucnosti: vykloněnost do budoucnost Projekty, nápady: Intencionalita, nepředmětné intence Kdy je zpředmětnění legitianí a kdy ne "Já jako subjekt, "ty" jako subjekt Skutečnost a budoucnost (otevřenost do ní) Subjektnost jako neontologický rys světa Problém celku resp. celků the jako házání po étoněken 05.01. setkání ne-předmětů (subjektů) jen ve vykloněnosti ze sebe; totéž platí o setkání s nepředmětnými skutečnostai (ryzíni nepředmětnostmi) 1
====================
025 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
účad. 1,12. (4) Navee, Doliralone! Stinal, Praral 45.12. (3)
025 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
účad. 1,12. (4) Navee, Doliralone! Stinal, Praral 45.12. (3)
====================
026 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost - FF 94/5 - 10 S 10 Henyšlené myslitelné a nemyšlené nemyslitelné Podle dávné tradice může být člověk myšlenkově uchopen (vymezen) jako myslící tvor. Jistě je podstatný rozdíl, jestliže je něco nemyšleno myslící tvore anebo tvore nemyslící či dokonce neživý kamene. Okolností příno dramatickou, někdy dokonce tragickou je však případ, kdy jde v takovém případě o filozofa. Poslání filozofový je nyslit; jestliže však s rozvojen filosofického myšlení roste okruh toho, co je myšleno, a jestliže zároveň s tím roste také okruh toho, co je nemyšleno, stává se filosofie jak se zdá záležitostí hluboce rozpornou: čím více. a komplexněji myslí, tím více a tín komplexněji ne-myslí. Toto její rostoucí a stále víc se komplikující ne-myšlení však nemá nic společného a nějakým nedostatken ayšlení, s nějaký opomenutín filozofový, s nedokonalostí filosofie. Nemyšlené, které je důsledken opomenutí a nedokonalosti filozofovy, je nejenom překážkou růstu a zkvalitnění jeho myšlení, ale zároveň i překážkou růstu a zkvalitnění jeho specifického ne- myšlení, tj. jeho specifického vztahu k tomu ne-ayšlenému (ke svému ne-ayšlenému). To nás přesvědčuje, že musíne najít vhodnější formu vyjádření celé problematiky. Vztah ayšlení k myšlenému nazýváne myšlenkovou intencí. Co nám brání v tom, nazývat intencí také vztah ayšlení k nemyšlenému, tj. k specifickénu, vlastnímu nemyšlené u? Vztah myšlení k myšlenému je jeho vztahem k myšlenkovému předmětu; nazvěme tento vztah předmětnou intencí myšlení. Naproti tomu specifický vztah myšlení k nemyšlenému (bez něhož se žádný vztah k myšlenému neobejde), nazvěme intenci nepředmětnou. Můžeme nyní formulovat celou záležitost asi tak, že každé myšlení, každá myšlenka má své předmětné i nepředmětné intence. Nemyšlení v triviálnín sayslu znamená absenci každé intence, kdežto ne-ayšlení ve specifickén sayslu znamená vztah myšlení k nemyšlenému ve smyslu absence předmětné intence a v podobě aktuální intence nepředmětné. Znázorněme si vše na živé příkladu, tentokrát na příkladu znánén, anohokrát již opakované. Muž odchází ráno do zaměstnání a ještě z předsíně volá na manželku: Kolik je venku stupňů? Prakticky orientovaná žena odpovídá: Jen si ten svrchník vezni. 0 čen mluví muž? Ptá se na počet stupňů na venkovní teploměru. O čem mluví žena? Doporučuje Banželovi, jak se má obléknout. Každý z manželů mluví zřejmě o něčen jiné: jeden o teploměru, druhý o svrchníku. Jak vůbec můžeme chápat slova manželky jako odpověď na otázku jejího muže? Co nám umožní jejich slova pochopit jako dialog, jako hovor o téže věci? V daném případě nám to umožní trochu přezíravý vztah k formě, tj. k vnější podobě užovy otázky; to předpokládá, že začneme sdílet manželčino realistické hodnocení užova zbytečně komplikovaného způsobu vyjadřování (tak to ona po léta trvajících zkušenostech vidí, a možná docela práven). Nebudeme zkrátka brát tak docela vážně mužův zájem o přesný počet stupňů Celsia na teploměru a naopak vezmene vážnějní to, o čen jeho otázka vůbec nemluví a čeho se ani nedotkne: že je už v předsíni, na odchodu z domova, zatím ještě jenom v saku, obouvá se a ve svén ayšlení si uvědomuje, že au venku možná v saku bude chladno. Nechce se obutý vracet k oknu v pokoji, chce si také ušetřit zbytečnou cestu po schodech, kdyby se před donen ukázalo, že je opravdu příliš chladno. To všechno jeho otázka nechává stranou
026 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost - FF 94/5 - 10 S 10 Henyšlené myslitelné a nemyšlené nemyslitelné Podle dávné tradice může být člověk myšlenkově uchopen (vymezen) jako myslící tvor. Jistě je podstatný rozdíl, jestliže je něco nemyšleno myslící tvore anebo tvore nemyslící či dokonce neživý kamene. Okolností příno dramatickou, někdy dokonce tragickou je však případ, kdy jde v takovém případě o filozofa. Poslání filozofový je nyslit; jestliže však s rozvojen filosofického myšlení roste okruh toho, co je myšleno, a jestliže zároveň s tím roste také okruh toho, co je nemyšleno, stává se filosofie jak se zdá záležitostí hluboce rozpornou: čím více. a komplexněji myslí, tím více a tín komplexněji ne-myslí. Toto její rostoucí a stále víc se komplikující ne-myšlení však nemá nic společného a nějakým nedostatken ayšlení, s nějaký opomenutín filozofový, s nedokonalostí filosofie. Nemyšlené, které je důsledken opomenutí a nedokonalosti filozofovy, je nejenom překážkou růstu a zkvalitnění jeho myšlení, ale zároveň i překážkou růstu a zkvalitnění jeho specifického ne- myšlení, tj. jeho specifického vztahu k tomu ne-ayšlenému (ke svému ne-ayšlenému). To nás přesvědčuje, že musíne najít vhodnější formu vyjádření celé problematiky. Vztah ayšlení k myšlenému nazýváne myšlenkovou intencí. Co nám brání v tom, nazývat intencí také vztah ayšlení k nemyšlenému, tj. k specifickénu, vlastnímu nemyšlené u? Vztah myšlení k myšlenému je jeho vztahem k myšlenkovému předmětu; nazvěme tento vztah předmětnou intencí myšlení. Naproti tomu specifický vztah myšlení k nemyšlenému (bez něhož se žádný vztah k myšlenému neobejde), nazvěme intenci nepředmětnou. Můžeme nyní formulovat celou záležitost asi tak, že každé myšlení, každá myšlenka má své předmětné i nepředmětné intence. Nemyšlení v triviálnín sayslu znamená absenci každé intence, kdežto ne-ayšlení ve specifickén sayslu znamená vztah myšlení k nemyšlenému ve smyslu absence předmětné intence a v podobě aktuální intence nepředmětné. Znázorněme si vše na živé příkladu, tentokrát na příkladu znánén, anohokrát již opakované. Muž odchází ráno do zaměstnání a ještě z předsíně volá na manželku: Kolik je venku stupňů? Prakticky orientovaná žena odpovídá: Jen si ten svrchník vezni. 0 čen mluví muž? Ptá se na počet stupňů na venkovní teploměru. O čem mluví žena? Doporučuje Banželovi, jak se má obléknout. Každý z manželů mluví zřejmě o něčen jiné: jeden o teploměru, druhý o svrchníku. Jak vůbec můžeme chápat slova manželky jako odpověď na otázku jejího muže? Co nám umožní jejich slova pochopit jako dialog, jako hovor o téže věci? V daném případě nám to umožní trochu přezíravý vztah k formě, tj. k vnější podobě užovy otázky; to předpokládá, že začneme sdílet manželčino realistické hodnocení užova zbytečně komplikovaného způsobu vyjadřování (tak to ona po léta trvajících zkušenostech vidí, a možná docela práven). Nebudeme zkrátka brát tak docela vážně mužův zájem o přesný počet stupňů Celsia na teploměru a naopak vezmene vážnějní to, o čen jeho otázka vůbec nemluví a čeho se ani nedotkne: že je už v předsíni, na odchodu z domova, zatím ještě jenom v saku, obouvá se a ve svén ayšlení si uvědomuje, že au venku možná v saku bude chladno. Nechce se obutý vracet k oknu v pokoji, chce si také ušetřit zbytečnou cestu po schodech, kdyby se před donen ukázalo, že je opravdu příliš chladno. To všechno jeho otázka nechává stranou
====================
027 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Neymast FFB44/511 jako zbytečný balast; nebude přece tohle všechno vykládat. Stačí mu malá informace o venkovní teplotě, udaná sloupcem rtuti venkovního teploměru. Manželka však nepřijíná tuhle hru: problém nevidí v takovém odstupu, jak užova otázka předstírá. Jde o to, aby Banžel nenachladl, není tomu tak dlouho, co překonal chřipku, ležel s ní téměř deset dní a musí se ještě šetřit. Už z večera se ochladilo a dnes je jistě ráno zina. To by tak chybělo, aby manžel znovu onemocněl; nají přece v neděli jet za naninkou. Ani manželka tohle všechno nevykládá a zůstává u prosté výzvy, u prostého pokynu. Příklad je dobrou ukázkou velké důležitosti kontextu pro pochopení jednoduchých vět. Věta vytržená z kontextu je poloněná a promluví doopravdy teprve tam, kde promlouvá spolu s ní a skrze ni celý kontext. Ale tady šlo jen o promlouvání, o jazykové vyjádření, o vyslovení otázky nebo výzvy. Právě tak, jako se manželka mohla přizpůsobit způsobu vyjadřování svého manžela, prohlédnout teploměr a odpovědět, nač se muž tázal, právě tak mohl i muž pod léta trvajícím vliven prakticky orientované manželky dát pokoj s teploměren a rovnou se dotázat na radu, zda se má obléci lehce nebo teplejí. Zaměření otázky nebo výzvy se tedy mohlo posunout, aniž by došlo k podstatné změně v tématu krátké rozmluvy. Podobně tomu je uyšlení: anželka se nohla přizpůsobit nejen způsobu vyjadřování, ale také způsobu myšlení svého muže; a stejně i naopak, muž se mohl za ta léta přizpůsobit myšlení manželčinu. Mohl bez nesnází nejen mluvit o způsobu oblečení, ale mohl na ten způsob oblečení také myslet a nechat teploměr stranou, tj. nemyslit na teploměr. Vidíne, že myšlení alespoň v některých (ostatně velmi četných) případech je schopno změnit svůj vztah k něčemu specificky ne-myšlenénu ve vztah k myšlenému, tj. přesunout to, k čemu se vztahuje nepředmětnou intencí (event. nepředmětnými intenceni), mezi předměty své předmětné intence (event. předmětných intencí). Nemyšlené se za určitých okolností stává myšlený. Na tom není nic tak pozoruhodného nejen v případě, že jde o nemyšlené v triviálním smyslu, ale ani tam, kde jde o specificky ne-myšlené. Před námi je však zajímavá a důležitá otázka, zda vše, co může být míněno nepředmětně, může být přesunuto do pozice předmětu našich předmětných intencí. Otázka zní: můžeme opravdu vše, k čemu se naše myšlení může i usí vztahovat, učinit předměte svého ayšlení? Můžeme se opravdu ke všemu vztáhnout předmětnými intenceni svého myšlení? Není třeba rozlišovat mezi tín, co sice v tom či onom případě specificky nemyslíne (tj. vztahujeme se k tomu nepředmětně), ale co zásadně můžeme nyslit, tj. k čemu se myšlenkově můžene vztáhnout předmětnými intenceni, a mezi tín, co sice můžene specificky ne-nyslit (k čemu se můžeme vztáhnout nepředmětně), ale co nikdy nemůžeme učinit předměte svého Byšlení? Tedy co nikdy nemůžeme plně myslit? Teprve na tomto místě se ukazuje skutečná závažnost našeho tématu. Je-li tomu tak, že každé myšlení je vždy zároveň ayšlení něčeho a zároveň specifický ne-ayšlenín "leccčeho" jiného, a je-li tomu dále tak, že jen něco z tohoto specificky ne-myšleného lze přesunout na místo předmětu ayšlení, kdežto u "něčeho to ze zásadních důvodů možné není, je zřejné, že nepředmětné intence nejsou jen nějakou okrajovou nebo dokonce překonanou funkcí Byšlení, nýbrž jsou v určitých zvláštních případech jediným prostředken, jak "init", "ayšlenkově se vztahovat" či "specificky ne-Byslet" to, co v žádném případě a za žádných okolností nelze nyslit předmětně, tj. učinit předměten myšlení. Ukáže-li se, že "něco takového tu vskutku jest" (uvozovek užíváme, protože o tom vlastně nelze hovořit
027 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Neymast FFB44/511 jako zbytečný balast; nebude přece tohle všechno vykládat. Stačí mu malá informace o venkovní teplotě, udaná sloupcem rtuti venkovního teploměru. Manželka však nepřijíná tuhle hru: problém nevidí v takovém odstupu, jak užova otázka předstírá. Jde o to, aby Banžel nenachladl, není tomu tak dlouho, co překonal chřipku, ležel s ní téměř deset dní a musí se ještě šetřit. Už z večera se ochladilo a dnes je jistě ráno zina. To by tak chybělo, aby manžel znovu onemocněl; nají přece v neděli jet za naninkou. Ani manželka tohle všechno nevykládá a zůstává u prosté výzvy, u prostého pokynu. Příklad je dobrou ukázkou velké důležitosti kontextu pro pochopení jednoduchých vět. Věta vytržená z kontextu je poloněná a promluví doopravdy teprve tam, kde promlouvá spolu s ní a skrze ni celý kontext. Ale tady šlo jen o promlouvání, o jazykové vyjádření, o vyslovení otázky nebo výzvy. Právě tak, jako se manželka mohla přizpůsobit způsobu vyjadřování svého manžela, prohlédnout teploměr a odpovědět, nač se muž tázal, právě tak mohl i muž pod léta trvajícím vliven prakticky orientované manželky dát pokoj s teploměren a rovnou se dotázat na radu, zda se má obléci lehce nebo teplejí. Zaměření otázky nebo výzvy se tedy mohlo posunout, aniž by došlo k podstatné změně v tématu krátké rozmluvy. Podobně tomu je uyšlení: anželka se nohla přizpůsobit nejen způsobu vyjadřování, ale také způsobu myšlení svého muže; a stejně i naopak, muž se mohl za ta léta přizpůsobit myšlení manželčinu. Mohl bez nesnází nejen mluvit o způsobu oblečení, ale mohl na ten způsob oblečení také myslet a nechat teploměr stranou, tj. nemyslit na teploměr. Vidíne, že myšlení alespoň v některých (ostatně velmi četných) případech je schopno změnit svůj vztah k něčemu specificky ne-myšlenénu ve vztah k myšlenému, tj. přesunout to, k čemu se vztahuje nepředmětnou intencí (event. nepředmětnými intenceni), mezi předměty své předmětné intence (event. předmětných intencí). Nemyšlené se za určitých okolností stává myšlený. Na tom není nic tak pozoruhodného nejen v případě, že jde o nemyšlené v triviálním smyslu, ale ani tam, kde jde o specificky ne-myšlené. Před námi je však zajímavá a důležitá otázka, zda vše, co může být míněno nepředmětně, může být přesunuto do pozice předmětu našich předmětných intencí. Otázka zní: můžeme opravdu vše, k čemu se naše myšlení může i usí vztahovat, učinit předměte svého ayšlení? Můžeme se opravdu ke všemu vztáhnout předmětnými intenceni svého myšlení? Není třeba rozlišovat mezi tín, co sice v tom či onom případě specificky nemyslíne (tj. vztahujeme se k tomu nepředmětně), ale co zásadně můžeme nyslit, tj. k čemu se myšlenkově můžene vztáhnout předmětnými intenceni, a mezi tín, co sice můžene specificky ne-nyslit (k čemu se můžeme vztáhnout nepředmětně), ale co nikdy nemůžeme učinit předměte svého Byšlení? Tedy co nikdy nemůžeme plně myslit? Teprve na tomto místě se ukazuje skutečná závažnost našeho tématu. Je-li tomu tak, že každé myšlení je vždy zároveň ayšlení něčeho a zároveň specifický ne-ayšlenín "leccčeho" jiného, a je-li tomu dále tak, že jen něco z tohoto specificky ne-myšleného lze přesunout na místo předmětu ayšlení, kdežto u "něčeho to ze zásadních důvodů možné není, je zřejné, že nepředmětné intence nejsou jen nějakou okrajovou nebo dokonce překonanou funkcí Byšlení, nýbrž jsou v určitých zvláštních případech jediným prostředken, jak "init", "ayšlenkově se vztahovat" či "specificky ne-Byslet" to, co v žádném případě a za žádných okolností nelze nyslit předmětně, tj. učinit předměten myšlení. Ukáže-li se, že "něco takového tu vskutku jest" (uvozovek užíváme, protože o tom vlastně nelze hovořit
====================
028 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Z možné #zmierzy +8 jour by Nepředmětnost FF 94/5 12 jako o něčen a protože je svrchovaně nejisté, zda o "ton" vůbec můžeme prohlásit, že jest"), pak z toho pro filosofii vyplývá závazek dosáhnout alespoň takové dovednosti, rutiny a hlavně pokud možno preciznosti práce s nepředmětnými intence i, jaké si osvojila v minulých věcích při práci s intenceni předmětnými. Toho lze dosáhnout jen praxí; a k praxi je zapotřebí nějaký materiál, přinejmenší cvičný. A tím se dostáváme k základní potřebě: Busine konstruovat nějaký alespoň předběžně vhodný model, na němž bychom se v práci s nepředmětnými intenceni mohli pocvičit. Snad je zbytečné podotýkat, že hlavní počáteční nesnází tu bude okolnost, že takový model budeme muset myšlenkově konstruovat prostředky předmětného ayšlení, protože jiné zatím nemáme k dispozici. Musine jej však konstruovat tak, abychom tan (vpašovali něco, co by nám nedovolovalo myšlenkově s modele pracovat jako s předměten (pouhý předměten). Ale jak vůbec lze zajistit, abychom mohli zároveň s myšlení tohoto modelu rozvíjet i specifické jeho ne-myšlení, a navíc to rozvíjení myšlenkově kontrolovat a v nezbytných případech revidovat? $ 11 Zanedbávané možnosti reflexe Na první pohled by se mohlo zdát, že tady jsme narazili na neze myšlení, které jsou nepřekročitelné, a že v jakési analogii ke známénu výroku Wittgensteinově nám nezbývá než rezignovat na myšlení tam, kde není co myslit. Jenže my už víme, že specificky ne-Byslit vůbec neznamená myšlenkovou rezignaci, nýbrž docela naopak veliký myšlenkový výkon. Je to ovšem "výkon velice zvláštní a krajně pozoruhodný; jeho rozbore se nám otvírá pohled na do značné míry zapomenutou dimenzi jak lidské praktické aktivity, tak zejména aktivity Byšlenkové, tj. reflexe. Akcí rozumíne prinárně výkon nějakého subjektu, který se "aktivně a prakticky vztahuje ke skutečnosti kolem sebe (tj. k něčemu, co k této skutečnosti náleží). Reflexe je pak takovou akcí, která se rovněž "aktivně" a "prakticky" vztahuje nikoliv ke skutečnosti "kolen" tj. ke skutečnosti vnější, nýbrž k již provedené vlastní akci (jíž může pochopitelně být i jiná reflexe). Podobně jako předpokladem každé akce je aktivita "nazdařbůh", která se postupně může přestrukturovat a reorientovat, na základě získaných a nějakým způsoben zachovaných informací o průběhu a výsledcích akce nazdařbůh v akci zacílenou (což ještě zdaleka nemusí být akce cílevědoná) je i reflexe na počátku vždy reflexí nazdařbůh. Reflexe nemá nikdy tyto informace prostě k dispozici, nýbrž ausí to, co k dispozici má, nejprve reinterpretovat resp. dešifrovat, tj. odhalit to jako informace resp. základ, zdroj informací. I tato interpretace je nutně prováděna zprvu "nazdařbůh" a teprve, později se rozvine v jakousi tradici, v jakýsi interpretační typ, tj. ve způsob myšlen ponechával možnosti předmětných intenci ponejvíce stranou a na okraji a těžiště své interpretační práce údržoval v oblasti intencí nepředmětných, aniž by však obojí typ intencí od sebe nějak radikálně odděloval nebo dokonce je stavěl proti sobě, tzv. logický (pojnový) způsob ayšlení se pokouší veškeré nepředmětné konontace vytlačit a likvidovat (ve skutečnosti ovšem jen vytěsnit z povědomí) a koncentruje se prakticky výhradně na předmětné intence a jejich intencionální předměty. Myšlení, orientované na intencionální předměty svých předmětných intencí a vytěsňující každé povědomé o intencích nepředmětných a jejich a jejich předmětech (či snad lépe "nepředmětech"), redukuje funkci reflexe na jednu její složku a ostatní složky zanedbává: i když je nemůže skutečně likvidovat (protože by tín nutně likvidovalo i tu jedinou, o niž á záje a na níž staví), nechává je poklesat na úroveň čehosi primitivního, spíše
028 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Z možné #zmierzy +8 jour by Nepředmětnost FF 94/5 12 jako o něčen a protože je svrchovaně nejisté, zda o "ton" vůbec můžeme prohlásit, že jest"), pak z toho pro filosofii vyplývá závazek dosáhnout alespoň takové dovednosti, rutiny a hlavně pokud možno preciznosti práce s nepředmětnými intence i, jaké si osvojila v minulých věcích při práci s intenceni předmětnými. Toho lze dosáhnout jen praxí; a k praxi je zapotřebí nějaký materiál, přinejmenší cvičný. A tím se dostáváme k základní potřebě: Busine konstruovat nějaký alespoň předběžně vhodný model, na němž bychom se v práci s nepředmětnými intenceni mohli pocvičit. Snad je zbytečné podotýkat, že hlavní počáteční nesnází tu bude okolnost, že takový model budeme muset myšlenkově konstruovat prostředky předmětného ayšlení, protože jiné zatím nemáme k dispozici. Musine jej však konstruovat tak, abychom tan (vpašovali něco, co by nám nedovolovalo myšlenkově s modele pracovat jako s předměten (pouhý předměten). Ale jak vůbec lze zajistit, abychom mohli zároveň s myšlení tohoto modelu rozvíjet i specifické jeho ne-myšlení, a navíc to rozvíjení myšlenkově kontrolovat a v nezbytných případech revidovat? $ 11 Zanedbávané možnosti reflexe Na první pohled by se mohlo zdát, že tady jsme narazili na neze myšlení, které jsou nepřekročitelné, a že v jakési analogii ke známénu výroku Wittgensteinově nám nezbývá než rezignovat na myšlení tam, kde není co myslit. Jenže my už víme, že specificky ne-Byslit vůbec neznamená myšlenkovou rezignaci, nýbrž docela naopak veliký myšlenkový výkon. Je to ovšem "výkon velice zvláštní a krajně pozoruhodný; jeho rozbore se nám otvírá pohled na do značné míry zapomenutou dimenzi jak lidské praktické aktivity, tak zejména aktivity Byšlenkové, tj. reflexe. Akcí rozumíne prinárně výkon nějakého subjektu, který se "aktivně a prakticky vztahuje ke skutečnosti kolem sebe (tj. k něčemu, co k této skutečnosti náleží). Reflexe je pak takovou akcí, která se rovněž "aktivně" a "prakticky" vztahuje nikoliv ke skutečnosti "kolen" tj. ke skutečnosti vnější, nýbrž k již provedené vlastní akci (jíž může pochopitelně být i jiná reflexe). Podobně jako předpokladem každé akce je aktivita "nazdařbůh", která se postupně může přestrukturovat a reorientovat, na základě získaných a nějakým způsoben zachovaných informací o průběhu a výsledcích akce nazdařbůh v akci zacílenou (což ještě zdaleka nemusí být akce cílevědoná) je i reflexe na počátku vždy reflexí nazdařbůh. Reflexe nemá nikdy tyto informace prostě k dispozici, nýbrž ausí to, co k dispozici má, nejprve reinterpretovat resp. dešifrovat, tj. odhalit to jako informace resp. základ, zdroj informací. I tato interpretace je nutně prováděna zprvu "nazdařbůh" a teprve, později se rozvine v jakousi tradici, v jakýsi interpretační typ, tj. ve způsob myšlen ponechával možnosti předmětných intenci ponejvíce stranou a na okraji a těžiště své interpretační práce údržoval v oblasti intencí nepředmětných, aniž by však obojí typ intencí od sebe nějak radikálně odděloval nebo dokonce je stavěl proti sobě, tzv. logický (pojnový) způsob ayšlení se pokouší veškeré nepředmětné konontace vytlačit a likvidovat (ve skutečnosti ovšem jen vytěsnit z povědomí) a koncentruje se prakticky výhradně na předmětné intence a jejich intencionální předměty. Myšlení, orientované na intencionální předměty svých předmětných intencí a vytěsňující každé povědomé o intencích nepředmětných a jejich a jejich předmětech (či snad lépe "nepředmětech"), redukuje funkci reflexe na jednu její složku a ostatní složky zanedbává: i když je nemůže skutečně likvidovat (protože by tín nutně likvidovalo i tu jedinou, o niž á záje a na níž staví), nechává je poklesat na úroveň čehosi primitivního, spíše
====================
029 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
FF 94/5 Nepředmětnost obtížného a každé myšlení zatěžujícího, co nejenže není nikterak kultivováno, ale co je v důsledku každé kultivace myšlení odsouváno stále víc do stínu a na periferii. Pokud jde o nepředmětnou intencionalitu, lze práve považovat nytické myšlení za daleko kultivovanější než celá tradice filosofického a vědeckého myšlení řeckého (a římského), středověkého i moderně evropského; čím více se dbalo na preciznost a exaktnost předmětného myšlení, tím víc upadal zájem o všechny nepředmětné konontace, pro něž si zachovala určité poněkud svérázné porozumění jenom poezie. (Ostatně právě proto se pokouší řada současných Byslitelů opřít své pokusy o nalezení nových cest ayšlení o analýzu resp. spíše o reflexi poezie.) 1 13 Každá akce je založena "niterně", "zevnitř", "subjektně"; v její charakteru je něco, co významně poukazuje na její subjektní rozvrh a původ. Ovšem každá akce (s výjimkou akcí nazdařbůh) se nějaký specifický způsobe vztahuje ke svému "předmětu (eventuelně "nepředmětu") a svérázně jej předjíná, přizpůsobuje se nu a přinyká se k němu, aby tín efektivněji něco v něm či na ně zasáhla, ovlivnila, pozněnila ve svých intencích a podle svých záměrů a úmyslů. Reflexe, která se vrací k realizované akci, aby na ní vyzvedla to podstatné (ať už proto, že to vedlo k úspěchu, anebo proto, že to vedlo k selhání a neúspěchu), Busí nějak rozlišit, co v akci padá na vrub subjektnínu jejímu rozvrhu, který sleduje jen své cíle, a co padá na vrub povahy té skutečnosti, která má být po jisté adaptaci použita k oněm cílů, které jí jsou cizí, vnější. Reflexe může onylen přičíst něco, co má ve skutečnosti subjektní původ, na účet čehosi vnějšího (např. prostředí, jak to známe z některých evolučních teorií), ale také naopak něco, co je výsledken pouhé adaptace, na účet původního subjektního rozvrhu. Onyl může být v takovém případě novou reflexí odhalen a revidován. Tehdy však, když je celá složka niterného, subjektního původu oponíjena a prakticky zapomenuta a když zdroj veškerých proměn a tedy i samotné akce je vyhledáván pouze ve vnějších příčinách a okolnostech, nejde už o pouhý jednotlivý onyl, nýbrž o myšlenkové scestí, jež dosvědčuje nějakou základní chybu v celkové orientaci nejen ayšlenkové, nýbrž celoživotní. Ovšenže základní chyba půže být podobně jako určitý jednotlivý omyl někdy produktivní: avšak i v tom případě musí být jakožto chyba (či onyl) vposledu nutně překonán v pokusu o syntézu, do níž je vintegrováno vše produktivní, k čemu otevřela cestu, ale z níž je vyloučena rozpoznaná aylnost, jednostrannost, omezenost (např. tím, že je přestrukturována a reinterpretována jako metodické omezení apod.). V našem případě je syntetický takový pohled na reflexi, který se pokouší ji rozpoznat a nahlédnout v její celostnosti, v její "totalitě, k níž náleží nejenom přístup k té akci, která se stává předměten reflexe, ale nepříno také přístup (byť jiného typu) k tomu, co je "předměten samotné akce, která je reflektována, a zároveň i k tomu, co je "subjekten této akce. Mohli bychom to říci tak, že aktivní subjekt (což nemusí být člověk) nepřechází zplna ve svou akci, nýbrž zachovává si vůči ní jakýsi "odstup", jakousi relativní samostatnost a svébytnost, čili vrací se ze své akce (do níž přechází jen zčásti) zpět k sobě jako k tomu, co zůstává při sobě i uprostřed prováděné akce. V reflexi však dochází k výraznému posnunu celé struktury "akce, která se v tomto případě stává zcela speciální akcí: specifičnost reflexe nespočívá totiž jenom v tom, že jejín "předměten je jiná akce (téhož subjektu), nýbrž že jejín "ne-předměten" je subjekt sán
029 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
FF 94/5 Nepředmětnost obtížného a každé myšlení zatěžujícího, co nejenže není nikterak kultivováno, ale co je v důsledku každé kultivace myšlení odsouváno stále víc do stínu a na periferii. Pokud jde o nepředmětnou intencionalitu, lze práve považovat nytické myšlení za daleko kultivovanější než celá tradice filosofického a vědeckého myšlení řeckého (a římského), středověkého i moderně evropského; čím více se dbalo na preciznost a exaktnost předmětného myšlení, tím víc upadal zájem o všechny nepředmětné konontace, pro něž si zachovala určité poněkud svérázné porozumění jenom poezie. (Ostatně právě proto se pokouší řada současných Byslitelů opřít své pokusy o nalezení nových cest ayšlení o analýzu resp. spíše o reflexi poezie.) 1 13 Každá akce je založena "niterně", "zevnitř", "subjektně"; v její charakteru je něco, co významně poukazuje na její subjektní rozvrh a původ. Ovšem každá akce (s výjimkou akcí nazdařbůh) se nějaký specifický způsobe vztahuje ke svému "předmětu (eventuelně "nepředmětu") a svérázně jej předjíná, přizpůsobuje se nu a přinyká se k němu, aby tín efektivněji něco v něm či na ně zasáhla, ovlivnila, pozněnila ve svých intencích a podle svých záměrů a úmyslů. Reflexe, která se vrací k realizované akci, aby na ní vyzvedla to podstatné (ať už proto, že to vedlo k úspěchu, anebo proto, že to vedlo k selhání a neúspěchu), Busí nějak rozlišit, co v akci padá na vrub subjektnínu jejímu rozvrhu, který sleduje jen své cíle, a co padá na vrub povahy té skutečnosti, která má být po jisté adaptaci použita k oněm cílů, které jí jsou cizí, vnější. Reflexe může onylen přičíst něco, co má ve skutečnosti subjektní původ, na účet čehosi vnějšího (např. prostředí, jak to známe z některých evolučních teorií), ale také naopak něco, co je výsledken pouhé adaptace, na účet původního subjektního rozvrhu. Onyl může být v takovém případě novou reflexí odhalen a revidován. Tehdy však, když je celá složka niterného, subjektního původu oponíjena a prakticky zapomenuta a když zdroj veškerých proměn a tedy i samotné akce je vyhledáván pouze ve vnějších příčinách a okolnostech, nejde už o pouhý jednotlivý onyl, nýbrž o myšlenkové scestí, jež dosvědčuje nějakou základní chybu v celkové orientaci nejen ayšlenkové, nýbrž celoživotní. Ovšenže základní chyba půže být podobně jako určitý jednotlivý omyl někdy produktivní: avšak i v tom případě musí být jakožto chyba (či onyl) vposledu nutně překonán v pokusu o syntézu, do níž je vintegrováno vše produktivní, k čemu otevřela cestu, ale z níž je vyloučena rozpoznaná aylnost, jednostrannost, omezenost (např. tím, že je přestrukturována a reinterpretována jako metodické omezení apod.). V našem případě je syntetický takový pohled na reflexi, který se pokouší ji rozpoznat a nahlédnout v její celostnosti, v její "totalitě, k níž náleží nejenom přístup k té akci, která se stává předměten reflexe, ale nepříno také přístup (byť jiného typu) k tomu, co je "předměten samotné akce, která je reflektována, a zároveň i k tomu, co je "subjekten této akce. Mohli bychom to říci tak, že aktivní subjekt (což nemusí být člověk) nepřechází zplna ve svou akci, nýbrž zachovává si vůči ní jakýsi "odstup", jakousi relativní samostatnost a svébytnost, čili vrací se ze své akce (do níž přechází jen zčásti) zpět k sobě jako k tomu, co zůstává při sobě i uprostřed prováděné akce. V reflexi však dochází k výraznému posnunu celé struktury "akce, která se v tomto případě stává zcela speciální akcí: specifičnost reflexe nespočívá totiž jenom v tom, že jejín "předměten je jiná akce (téhož subjektu), nýbrž že jejín "ne-předměten" je subjekt sán
====================
030 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 14 a to právě jako subjekt (= ne-předmět), nikoliv jako objekt, jako předmět. V reflexi je tématizován subjekt nikoliv jako danost, která je zdrojen akce, nýbrž také a zejména jako nedanost, která se akcí rekonstituuje a snad příno konstituuje; a v reflexi reflexe je tématizován subjekt, který se teprve v sebe-poznání vskutku konstituuje a jehož integrita se subjekten jakožto daností resp. zčásti i produkten akce není ničín původním a samozřejný, ale musí být nějak garantována, musí jí být aktivně dosahováno, musí být vždy znovu v integračním úsilí ustahována a obnovována. A na této úrovni dochází k dění, jež se naprosto vymyká každému pokusu o předmětné uchopení. Subjekt, který podniká onu speciální "akci", jíž říkáne reflexe, nemíří na určité rovině reflexe pouze k nějaké své již provedené, uskutečněné akci, nýbrž usiluje na této cestě o přístup k sobě saménu. Aby však subjekt mohl k sobě vůbec přistoupit, musí nejprve od sebe odstoupit. Jednou z nejpodstatnějších složek reflexe je odstup subjektu reflexe od sebe; jen díky tomuto odstupu je možná bytostná proměna subjektu, který od sebe odstupuje, v subjekt, který k sobě přistupuje. K oné bytostné proměně dochází v tom momentu reflexe, kde subjekt sám sebe opouští, kdy se nechává za sebou, kdy se ocitá mino sebe, kdy vyčnívá, vystupuje ze sebe; řečtina měla pro toto vystoupení ze sebe slovo ek-stasis, jež latina překládala sloven ek-sistentia (oba tyto termíny se v evropských jazycích zachovaly, ale jejich význam se povážlivě posunul). Pouze v momentu ek-stase (a tudíž pouze v rámci reflexe) dochází k jakémusi "setkání subjektu s poslední zdrojen každé aktivity a každého událostného dění vůbec, tedy i se zdrojen každého subjektu (neboť subjekt je jen zvláštním způsoben strukturovanou událostí); tín je ryzí nepředmětnost, neboť každá událost začíná jako cosi vnitřního, nepředmětného, co se teprve v průběhu jejího dění uskutečňuje. zvnějšňuje, zpředmětňuje. K setkání s ryzí nepředmětností (kterou budeme specifikovat později) může dojít pouze tam, kde otevřenost subjektu je vyhnána do extrému, totiž kde subjekt přestává být sám sobě překážkou a zatíženín, kdy už nikterak nepotvrzuje ve své akci sám sebe, nýbrž otvírá se, aby sám sebe v nové postavení přijal v bytostné proměně, která se odehraje v jeho jádru (či spíše s jeho jádren), a která teprve v druhé sledu na sebe bere něco z dřívější povahy, již subjekt v ek-stasi nechal za sebou a k níž se obrátil zády. Je to právě tato akce neakce, tento přístup-nepřístup, které představují ten nejhlubší pramen veškeré subjektivní aktivity, veškerého přistupování a veškerého proměňování jak skutečnosti kolen subjektu, tak subjektu samého. A schopnost reflektovat vlastní akce (včetně reflexí) je tu rozšířena a doplněna o schopnost reflektovat jako jistý vrchol a zároveň zlo subjektní aktivity onu otevřenost, v níž se subjekt dává k dispozici, kdy je připraven sám sebe odložit stranou, přestat prosazovat sebe a přijmout poslání, jež není žádnou jeho "přirozenou výbavou. Tuto otevřenost a příno extrémní připravenost přijmout svou vlastní novou konstituci a nové pověření nelze už chápat jako druh akce a přece existuje možnost ji reflektovat, i když možnost zhusta zanedbávaná. $ 12 "Ek-stasis" jako místo "metafyzické zkušenosti" Protože každá akce, ano každá událost jako vnitřně integrovaný úsek" dění (Kozák by hned připomněl, že slovo "úsek" je řeznický termín) je vnitřně uspořádána tak, že začíná jako to, co ještě není a co teprve nastává, a končí jako to, co odchází a už není, "zatímco její skutečný průběh se odehrává mezitín, usine předpokládat, že svýni
030 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 14 a to právě jako subjekt (= ne-předmět), nikoliv jako objekt, jako předmět. V reflexi je tématizován subjekt nikoliv jako danost, která je zdrojen akce, nýbrž také a zejména jako nedanost, která se akcí rekonstituuje a snad příno konstituuje; a v reflexi reflexe je tématizován subjekt, který se teprve v sebe-poznání vskutku konstituuje a jehož integrita se subjekten jakožto daností resp. zčásti i produkten akce není ničín původním a samozřejný, ale musí být nějak garantována, musí jí být aktivně dosahováno, musí být vždy znovu v integračním úsilí ustahována a obnovována. A na této úrovni dochází k dění, jež se naprosto vymyká každému pokusu o předmětné uchopení. Subjekt, který podniká onu speciální "akci", jíž říkáne reflexe, nemíří na určité rovině reflexe pouze k nějaké své již provedené, uskutečněné akci, nýbrž usiluje na této cestě o přístup k sobě saménu. Aby však subjekt mohl k sobě vůbec přistoupit, musí nejprve od sebe odstoupit. Jednou z nejpodstatnějších složek reflexe je odstup subjektu reflexe od sebe; jen díky tomuto odstupu je možná bytostná proměna subjektu, který od sebe odstupuje, v subjekt, který k sobě přistupuje. K oné bytostné proměně dochází v tom momentu reflexe, kde subjekt sám sebe opouští, kdy se nechává za sebou, kdy se ocitá mino sebe, kdy vyčnívá, vystupuje ze sebe; řečtina měla pro toto vystoupení ze sebe slovo ek-stasis, jež latina překládala sloven ek-sistentia (oba tyto termíny se v evropských jazycích zachovaly, ale jejich význam se povážlivě posunul). Pouze v momentu ek-stase (a tudíž pouze v rámci reflexe) dochází k jakémusi "setkání subjektu s poslední zdrojen každé aktivity a každého událostného dění vůbec, tedy i se zdrojen každého subjektu (neboť subjekt je jen zvláštním způsoben strukturovanou událostí); tín je ryzí nepředmětnost, neboť každá událost začíná jako cosi vnitřního, nepředmětného, co se teprve v průběhu jejího dění uskutečňuje. zvnějšňuje, zpředmětňuje. K setkání s ryzí nepředmětností (kterou budeme specifikovat později) může dojít pouze tam, kde otevřenost subjektu je vyhnána do extrému, totiž kde subjekt přestává být sám sobě překážkou a zatíženín, kdy už nikterak nepotvrzuje ve své akci sám sebe, nýbrž otvírá se, aby sám sebe v nové postavení přijal v bytostné proměně, která se odehraje v jeho jádru (či spíše s jeho jádren), a která teprve v druhé sledu na sebe bere něco z dřívější povahy, již subjekt v ek-stasi nechal za sebou a k níž se obrátil zády. Je to právě tato akce neakce, tento přístup-nepřístup, které představují ten nejhlubší pramen veškeré subjektivní aktivity, veškerého přistupování a veškerého proměňování jak skutečnosti kolen subjektu, tak subjektu samého. A schopnost reflektovat vlastní akce (včetně reflexí) je tu rozšířena a doplněna o schopnost reflektovat jako jistý vrchol a zároveň zlo subjektní aktivity onu otevřenost, v níž se subjekt dává k dispozici, kdy je připraven sám sebe odložit stranou, přestat prosazovat sebe a přijmout poslání, jež není žádnou jeho "přirozenou výbavou. Tuto otevřenost a příno extrémní připravenost přijmout svou vlastní novou konstituci a nové pověření nelze už chápat jako druh akce a přece existuje možnost ji reflektovat, i když možnost zhusta zanedbávaná. $ 12 "Ek-stasis" jako místo "metafyzické zkušenosti" Protože každá akce, ano každá událost jako vnitřně integrovaný úsek" dění (Kozák by hned připomněl, že slovo "úsek" je řeznický termín) je vnitřně uspořádána tak, že začíná jako to, co ještě není a co teprve nastává, a končí jako to, co odchází a už není, "zatímco její skutečný průběh se odehrává mezitín, usine předpokládat, že svýni
====================
031 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmět nost FF 94/5 15 posledními kořeny je zakotvena v ryzí nepředmětnosti, zatímco předmětné rysy na sebe bere teprve postupně ve své průběhu. Událostné dění je celé zaměřeno ke svému "konci" (ná télický charakter); mohli bychom mluvit také o základnín tropisau každé události. Týž tropisme se vyznačuje i každá (celkovému průběhu události subordinovaná) akce události jakožto její "podudálost" resp. "infraudálost". Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že základní pohyben", na němž stojí všechna skutečnost, je ona proměna vnitřního ve vnější, přechod od nepředmětného v předmětné, tedy zvnějšňování, zpředmětňování. Leč není tomu tak: všechna skutečnost, jak ji známe, je možná pouze díky tomu, že vedle zmíněného pohybu zvnějšňování existuje opačný, totiž pohyb zvnitřňování. Všechny skutečnosti, s nimiž se dostáváme jak v běžném životě, tak při nejrůznějších výzkumech atd. do kontaktu, předpokládají komplikovanou splet souvislostí mezi nižšími až nejnižšími typy skutečností, jež nám vůbec nejsou přímo přístupné (např. molekuly, atony, subatonární částice, kvanta apod.). Existuje stará tradice, která veškeré souvislosti mezi skutečnosti interpretovala jako kauzální. Nebudeme ted podrobně ukazovat, že tradiční ayšlenka kauzality je prostě nedržitelná (selhává, jak známo, již ve fyzice, natož v oblasti živého nebo dokonce na úrovni lidské); bude nám stačit poukaz k tomu, že žádná forma zvnějšnění nemůže vyvolat zcela vnitřní start nové události, neboť ta je svý počátke zakotvena v ryzí nepředmětnosti. Proto musíme všechny souvislosti interpretovat obráceně: nikoliv jako kauzální ovlivnění a působení, nýbrž prinárně jako reakce na to, co je dáno (a dáno je jenom to, co se už zvnějšnilo). Avšak předpokladen možnosti reagovat na cokoliv je nějaká předchozí forma setkání s tín, nač se reaguje; druhý předpokladen pak je nějaká forma informace o takovén setkání, umožňující, aby příští akce byla vskutku re-akcí, novou akcí nikoliv již akcí nazdařbůh, nýbrž orientovanou a zacílenou na určité aisto v okolí a na určitou tam lokalizovanou skutečnost, tj. jinou událost. Aby tedy byla Rožná souvislost mezi skutečnostai, je zapotřebí reakcí: aby byla možná reakce, je zapotřebí informace o to, nač má být reagováno; aby však mohla mít událost (resp. subjekt, který je touto událostí) k dispozici informaci o něče, co si nepřináší s sebou, ale s čín se při své zvnějšňování setkává, musí existovat ještě jiný, opačný pohyb než pohyb zvnějšňování, totiž pohyb zvnitřňování, pohyb zvnějšku do nitra. Místo kauzálního působení jednoho vnějšku na jiný vnějšek tu máme zvláštní aktivitu subjektu, který zčásti do svých akcí přechází(a tín zároveň opouští to ze sebe, co do akcí nepřejde), ale který se v jisté míře z tohoto částečného sebe-odcizení v akci vrací sám k sobě a vrací se poněkud pozměněn, protože si z onoho "pobývání io sebe v realizované akci přináší nějaké informace, jichž může použít při akcích a tedy setkáních příštích. Nazvěme tyto informace zkušeností v nejširší smyslu toho slova: abychom mohli rozlišovat mezi touto "zkušeností na nejnižších úrovních a Bezi zkušeností na úrovni lidské, budne v onon prvním případě mluvit o "proto- zkušenosti", eventuelně o primordiální zkušenosti. Informace se stávají součástí vnější, předmětné stránky subjektu, dokonce její zvláštní, oddělené sféry; nazvěme tuto sféru třeba subjektální. Zkušenost je jakýmsi osvojení něčeho ze setkání subjektu a vnější skutečností v rámci vlastní akce: tato zkušenost, je specifickým způsoben zakódována a jakožto a jakožto informace uložena -álv subjektivní sféře takový způsoben, že se příští akce může ve svém průběhu "vztáhnout" -dl k subjektivní sféře a na základě příslušných informací uspořádat svůj další průběh (od rozchilne
031 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmět nost FF 94/5 15 posledními kořeny je zakotvena v ryzí nepředmětnosti, zatímco předmětné rysy na sebe bere teprve postupně ve své průběhu. Událostné dění je celé zaměřeno ke svému "konci" (ná télický charakter); mohli bychom mluvit také o základnín tropisau každé události. Týž tropisme se vyznačuje i každá (celkovému průběhu události subordinovaná) akce události jakožto její "podudálost" resp. "infraudálost". Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že základní pohyben", na němž stojí všechna skutečnost, je ona proměna vnitřního ve vnější, přechod od nepředmětného v předmětné, tedy zvnějšňování, zpředmětňování. Leč není tomu tak: všechna skutečnost, jak ji známe, je možná pouze díky tomu, že vedle zmíněného pohybu zvnějšňování existuje opačný, totiž pohyb zvnitřňování. Všechny skutečnosti, s nimiž se dostáváme jak v běžném životě, tak při nejrůznějších výzkumech atd. do kontaktu, předpokládají komplikovanou splet souvislostí mezi nižšími až nejnižšími typy skutečností, jež nám vůbec nejsou přímo přístupné (např. molekuly, atony, subatonární částice, kvanta apod.). Existuje stará tradice, která veškeré souvislosti mezi skutečnosti interpretovala jako kauzální. Nebudeme ted podrobně ukazovat, že tradiční ayšlenka kauzality je prostě nedržitelná (selhává, jak známo, již ve fyzice, natož v oblasti živého nebo dokonce na úrovni lidské); bude nám stačit poukaz k tomu, že žádná forma zvnějšnění nemůže vyvolat zcela vnitřní start nové události, neboť ta je svý počátke zakotvena v ryzí nepředmětnosti. Proto musíme všechny souvislosti interpretovat obráceně: nikoliv jako kauzální ovlivnění a působení, nýbrž prinárně jako reakce na to, co je dáno (a dáno je jenom to, co se už zvnějšnilo). Avšak předpokladen možnosti reagovat na cokoliv je nějaká předchozí forma setkání s tín, nač se reaguje; druhý předpokladen pak je nějaká forma informace o takovén setkání, umožňující, aby příští akce byla vskutku re-akcí, novou akcí nikoliv již akcí nazdařbůh, nýbrž orientovanou a zacílenou na určité aisto v okolí a na určitou tam lokalizovanou skutečnost, tj. jinou událost. Aby tedy byla Rožná souvislost mezi skutečnostai, je zapotřebí reakcí: aby byla možná reakce, je zapotřebí informace o to, nač má být reagováno; aby však mohla mít událost (resp. subjekt, který je touto událostí) k dispozici informaci o něče, co si nepřináší s sebou, ale s čín se při své zvnějšňování setkává, musí existovat ještě jiný, opačný pohyb než pohyb zvnějšňování, totiž pohyb zvnitřňování, pohyb zvnějšku do nitra. Místo kauzálního působení jednoho vnějšku na jiný vnějšek tu máme zvláštní aktivitu subjektu, který zčásti do svých akcí přechází(a tín zároveň opouští to ze sebe, co do akcí nepřejde), ale který se v jisté míře z tohoto částečného sebe-odcizení v akci vrací sám k sobě a vrací se poněkud pozměněn, protože si z onoho "pobývání io sebe v realizované akci přináší nějaké informace, jichž může použít při akcích a tedy setkáních příštích. Nazvěme tyto informace zkušeností v nejširší smyslu toho slova: abychom mohli rozlišovat mezi touto "zkušeností na nejnižších úrovních a Bezi zkušeností na úrovni lidské, budne v onon prvním případě mluvit o "proto- zkušenosti", eventuelně o primordiální zkušenosti. Informace se stávají součástí vnější, předmětné stránky subjektu, dokonce její zvláštní, oddělené sféry; nazvěme tuto sféru třeba subjektální. Zkušenost je jakýmsi osvojení něčeho ze setkání subjektu a vnější skutečností v rámci vlastní akce: tato zkušenost, je specifickým způsoben zakódována a jakožto a jakožto informace uložena -álv subjektivní sféře takový způsoben, že se příští akce může ve svém průběhu "vztáhnout" -dl k subjektivní sféře a na základě příslušných informací uspořádat svůj další průběh (od rozchilne
====================
032 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost - FF 94/5 odlišné orinetovanosti nazdařbůh, tj. pozměnit jej ve smyslu větší přiměřenosti, adaptovanosti k povaze toho, co má být akcí zasaženo. Se zvyšování úrovně subjektu se ovšem zkvalitňuje i jeho subjektální sféra: ke zkvalitňování přelomu však dochází tam, kde je subjekt schopen se nejenom v průběhu svých akcí, aířících navenek, jaksi nimochoden a nikoliv samostatný pohyben "vztáhnout" ke své subjektální sféře, ale kde podniká docela zvláštní akci, zaměřenou výhradně (a tedy samostatně) do subjektální sféry. Vzhleden k tomu, že do subjektální sféry musí pomocně a instrumentálně proniknout i každá akce, směřující navenek, do okolního světa, znamená výhradní zaměřenost do subjektální sféry vlastně zaměřenost na ony okrajové a pomocné podsložky akcí, spoluorganizovaných na základě informací a výsledků akcí dřívějších. A tomuto směřování k vlastní aktivitě, zaměřené do sabjektální sféry a interpretující informace v ní uchovávané, můžene už práven říkat reflexe, protože má vskutku ayšlenkovou povahu a je tedy doma v další sféře, odlišné od sféry subjektální, totiž ve sféře subjektivní. Ukazuje se tedy, že existuje značně primitivní zkušenost", týkající se skutečností okolního světa (osvětí), jíž jsou vybaveny i subjekty velmi nízké úrovně, a dále zkušenost v níž se už podstatnou složkou stává zkušenost slova, řeči, ayšlenky. Od obojí zkušenosti se liší zkušenost "svébytí", založená na vztahu k sobě, na zájau na sobě a na starosti o sebe. Teprve tam, kde se člověk stává sám v sobě problémen, otázkou, kde chce najít pevnou půdu pod nohama a pevné místo ve světě, do něhož je postaven, a kde mu tato pevná půda a každé pevné místo stále tíživěji uniká, zakouší (resp. při splněné podmínce základní otevřenosti může zakoušet) svou původní zakotvenost ve skutečnosti, která nemůže být převedena ani na jeho vlastní skutečnost, ani na skutečnost okolního, vnějšího světa. Protože se však k této předmětné skutečnosti nikdy nemůže vztahovat (vztáhnout) svou aktivitou, neboť každá akce začíná jako vnitřní a postupně se zvnějšňuje, takže na svém konci se může setkat zase jen s vnějšken (což platí i o té zvláštní akci, jíž je reflexe), zbývá jako možnost jenzaměřenost opačná, pohyb dovnitř, rekurs k "počátků, ke zdroji a základu samotné niternosti subjektu. 16 A na tomto místě je třeba s veškerý důrazen odmítnout jako scestí pochopení cesty k vnitřnímu jako nalezení a poznání sebe samo jako nejniternějšího nitra, jakéhosi centrálního "já" subjektu. Právě tak jako akce míří a vskutku se dostává ven ze subjektu, přesahuje v určité smyslu jeho neze, jimiž se ohraničil vůči světu kolen, a zasahuje něco ze skutečnosti vnější, musí se i subjekt ve svém pokusu o vztažení k ryzí nepředmětnosti sán překročit, vykročit ze sebe či lépe: dostat se nino sebe, postavit se ven ze sebe směrem k té "skutečnosti", která nemá žádný vnějšek. Ale už tím, jak jsme problém formulovali, dopustili jsme se těžkých přehmatů a mystifikací v důsledku své myšlenkové zatíženosti předmětnou tradicí. Subjekt především nemůže vykročit ani se překročit, protože to by byla zase jeho akce, jejíž výkon by znamenal zvnějšnění a tudíž základní překážku každého vztahu k ryzí niternosti, či ryzí nepředmětnosti. Z týchž důvodů se nemůže "dostávat" nino sebe, ani se "postavit" ven ze sebe, neboť i to by byl jeho čin, jeho akce. A za druhé tu musíne směr vztahování obrátit o 180 stupňů: subjekt se nemůže obracet směrem k ryzí nepředmětnosti, nýbrž ausine se otevřít tomu dění, v němž ryzí nepředmětnost se obrací směrem k němu. Tady se ocitáme v pochybnostech: cožpak otevřít se neznamená aktivitu, připravenost,
032 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost - FF 94/5 odlišné orinetovanosti nazdařbůh, tj. pozměnit jej ve smyslu větší přiměřenosti, adaptovanosti k povaze toho, co má být akcí zasaženo. Se zvyšování úrovně subjektu se ovšem zkvalitňuje i jeho subjektální sféra: ke zkvalitňování přelomu však dochází tam, kde je subjekt schopen se nejenom v průběhu svých akcí, aířících navenek, jaksi nimochoden a nikoliv samostatný pohyben "vztáhnout" ke své subjektální sféře, ale kde podniká docela zvláštní akci, zaměřenou výhradně (a tedy samostatně) do subjektální sféry. Vzhleden k tomu, že do subjektální sféry musí pomocně a instrumentálně proniknout i každá akce, směřující navenek, do okolního světa, znamená výhradní zaměřenost do subjektální sféry vlastně zaměřenost na ony okrajové a pomocné podsložky akcí, spoluorganizovaných na základě informací a výsledků akcí dřívějších. A tomuto směřování k vlastní aktivitě, zaměřené do sabjektální sféry a interpretující informace v ní uchovávané, můžene už práven říkat reflexe, protože má vskutku ayšlenkovou povahu a je tedy doma v další sféře, odlišné od sféry subjektální, totiž ve sféře subjektivní. Ukazuje se tedy, že existuje značně primitivní zkušenost", týkající se skutečností okolního světa (osvětí), jíž jsou vybaveny i subjekty velmi nízké úrovně, a dále zkušenost v níž se už podstatnou složkou stává zkušenost slova, řeči, ayšlenky. Od obojí zkušenosti se liší zkušenost "svébytí", založená na vztahu k sobě, na zájau na sobě a na starosti o sebe. Teprve tam, kde se člověk stává sám v sobě problémen, otázkou, kde chce najít pevnou půdu pod nohama a pevné místo ve světě, do něhož je postaven, a kde mu tato pevná půda a každé pevné místo stále tíživěji uniká, zakouší (resp. při splněné podmínce základní otevřenosti může zakoušet) svou původní zakotvenost ve skutečnosti, která nemůže být převedena ani na jeho vlastní skutečnost, ani na skutečnost okolního, vnějšího světa. Protože se však k této předmětné skutečnosti nikdy nemůže vztahovat (vztáhnout) svou aktivitou, neboť každá akce začíná jako vnitřní a postupně se zvnějšňuje, takže na svém konci se může setkat zase jen s vnějšken (což platí i o té zvláštní akci, jíž je reflexe), zbývá jako možnost jenzaměřenost opačná, pohyb dovnitř, rekurs k "počátků, ke zdroji a základu samotné niternosti subjektu. 16 A na tomto místě je třeba s veškerý důrazen odmítnout jako scestí pochopení cesty k vnitřnímu jako nalezení a poznání sebe samo jako nejniternějšího nitra, jakéhosi centrálního "já" subjektu. Právě tak jako akce míří a vskutku se dostává ven ze subjektu, přesahuje v určité smyslu jeho neze, jimiž se ohraničil vůči světu kolen, a zasahuje něco ze skutečnosti vnější, musí se i subjekt ve svém pokusu o vztažení k ryzí nepředmětnosti sán překročit, vykročit ze sebe či lépe: dostat se nino sebe, postavit se ven ze sebe směrem k té "skutečnosti", která nemá žádný vnějšek. Ale už tím, jak jsme problém formulovali, dopustili jsme se těžkých přehmatů a mystifikací v důsledku své myšlenkové zatíženosti předmětnou tradicí. Subjekt především nemůže vykročit ani se překročit, protože to by byla zase jeho akce, jejíž výkon by znamenal zvnějšnění a tudíž základní překážku každého vztahu k ryzí niternosti, či ryzí nepředmětnosti. Z týchž důvodů se nemůže "dostávat" nino sebe, ani se "postavit" ven ze sebe, neboť i to by byl jeho čin, jeho akce. A za druhé tu musíne směr vztahování obrátit o 180 stupňů: subjekt se nemůže obracet směrem k ryzí nepředmětnosti, nýbrž ausine se otevřít tomu dění, v němž ryzí nepředmětnost se obrací směrem k němu. Tady se ocitáme v pochybnostech: cožpak otevřít se neznamená aktivitu, připravenost,
====================
033 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 - 17 soustředění, výkon? Vzpomeňme jedné Pascalovy myšlenky (351 829): Ono velké úsilí ducha, k němuž se někdy duše vyšvihne, je cosi, v čem se neudrží; zaskočí tan jen, ne jako na trůn, na vždycky, ale jenom na okamžik. Anebo jiný překlad: Na těch nocných duševních výkonech, k nimž se někdy vzepnene, duše setrvat nemůže; vznese se k ni, ne však natrvalo jako na trůn, nýbrž jen na okamžik. Pascalova myšlenka ne zaráží: představuje si vzepětí ducha (efforts d'espirit) jako nějaký atletický výkon, např. vzpírání, nebo běžecký závod. Duch, jako by měl něl na chvíli vynaložit veškeren una veškerou energii, aby pak zase klesl na svůj průměr. Naproti tomu apoštol Pavel svobodně užil atletického obrazu, aby ukázal, v čem jsou jeho neze: Ne že bych již dosáhl, anebo již dokonalý byl, ale snažně běží, zda bych i dostihnouti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše (Fil. 3.12). To představuje zkušenost nepochybně hlubší, která ví o tom, že to největší a nejdůležitější pro lidský život není v noci člověka ani uprostřed jeho nejvyššího vzepětí. Emanuel Rádl. (ostatně stejně i Karel Marx 100 let před ním) v témž sayslu věděl, že ne ny nále pravdu, ale pravda á nás. A přece soudí, že je třeba udělat ještě jeden krok dále. Existuje vzepětí ducha, jehož vrcholen není výkon, nýbrž ualknutí a naslouchání, otevřenost vůči tomu, co přichází, a potlačení každého hnutí v nás, jímž bychom se toho přicházejícího chtěli zmocnit. Neexistuje žádná možnost aktivního přístupu k ryzí nepředmětnosti, ale existuje zkušenost onoho ulknutí, onoho zapření sebe samého a ztišení té rušivé a překřikující hlučnosti lidského žití a myšlení, abychom mohli zaslechnout oslovující výzvu toho, co ještě není a čemu musíme propůjčit nejen svůj hlas, ale samy sebe, aby ten tichý hlas Bohl být uslyšen, vysloven a uposlechnut. Můžene ovšen ulknout a ztišeně naslouchat i marně: ani svý lčení si nevynutine nic z toho, nač očekáváne. Bez ztišení však neuslyšíme nic. V tom smyslu se naše zkušenost víže jen k nám a k našemu prožívání: je to zkušenost ulknutí a ztišení, zkušenost naslouchání a připravenosti k porozumění, zkušenost otevřenosti a doufání. Je však možná i zkušenost, která přesahuje náš vnitřní svět i svět vnější skutečnosti, naši psyché i všechnu fysis a přinyká se k té skutečnosti, která je za vší daností a nad ní, tedy zkušenost "metafyzická"? Zkušenost je možná tam, kde jí předchází setkání, střetnutí, nebo alespoň dotek s tím, co je pak předměten naší zkušenosti. Zkušenost je vlastně určitý typen zpracování, "asinilace takového setkání. Co však lze 'asinilovat ze setkání, které bylo z naší strany umožněno tím, že jsme sami sebe nechali za sebou, že jsme sami sebe opustili, že jsme vystoupili nino sebe, obrátili se k sobě zády, že jsme sami sebe zapřeli, že jsme se k onomu setkání dostavili bez sebe ? Či je to pak zkušenost, nemůže-li to být zkušenost subjektu, který odložil sá sebe stranou, aby se k setkání dostavil bez sebe ? A lze vůbec aluvit o zkušenosti metafyzické", i když odhlédneme od toho, že někdy bývá metafyzické ayšlení ztotožňováno s myšlení předmětný? Museli bychom docela nově interpretovat onen původně dost náhodně zvolený a později nejrůznějšími, dnes již nedržitelnými konotaceni zatěžovaný termín asi v ton sayslu, že jde o zkušenost za hranice i naší fyzis: a samu fyzis bycho useli také nově interpretovat jako předmětnou stránku svého pobývání na světě (k níž ovšem náleží také celé naše myšlení, zejména sebepochopení, tedy to, čemu se odedávna ve staré dualistické tradici říkalo duše). To však sebou nese nové problémy.
033 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Nepředmětnost FF 94/5 - 17 soustředění, výkon? Vzpomeňme jedné Pascalovy myšlenky (351 829): Ono velké úsilí ducha, k němuž se někdy duše vyšvihne, je cosi, v čem se neudrží; zaskočí tan jen, ne jako na trůn, na vždycky, ale jenom na okamžik. Anebo jiný překlad: Na těch nocných duševních výkonech, k nimž se někdy vzepnene, duše setrvat nemůže; vznese se k ni, ne však natrvalo jako na trůn, nýbrž jen na okamžik. Pascalova myšlenka ne zaráží: představuje si vzepětí ducha (efforts d'espirit) jako nějaký atletický výkon, např. vzpírání, nebo běžecký závod. Duch, jako by měl něl na chvíli vynaložit veškeren una veškerou energii, aby pak zase klesl na svůj průměr. Naproti tomu apoštol Pavel svobodně užil atletického obrazu, aby ukázal, v čem jsou jeho neze: Ne že bych již dosáhl, anebo již dokonalý byl, ale snažně běží, zda bych i dostihnouti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše (Fil. 3.12). To představuje zkušenost nepochybně hlubší, která ví o tom, že to největší a nejdůležitější pro lidský život není v noci člověka ani uprostřed jeho nejvyššího vzepětí. Emanuel Rádl. (ostatně stejně i Karel Marx 100 let před ním) v témž sayslu věděl, že ne ny nále pravdu, ale pravda á nás. A přece soudí, že je třeba udělat ještě jeden krok dále. Existuje vzepětí ducha, jehož vrcholen není výkon, nýbrž ualknutí a naslouchání, otevřenost vůči tomu, co přichází, a potlačení každého hnutí v nás, jímž bychom se toho přicházejícího chtěli zmocnit. Neexistuje žádná možnost aktivního přístupu k ryzí nepředmětnosti, ale existuje zkušenost onoho ulknutí, onoho zapření sebe samého a ztišení té rušivé a překřikující hlučnosti lidského žití a myšlení, abychom mohli zaslechnout oslovující výzvu toho, co ještě není a čemu musíme propůjčit nejen svůj hlas, ale samy sebe, aby ten tichý hlas Bohl být uslyšen, vysloven a uposlechnut. Můžene ovšen ulknout a ztišeně naslouchat i marně: ani svý lčení si nevynutine nic z toho, nač očekáváne. Bez ztišení však neuslyšíme nic. V tom smyslu se naše zkušenost víže jen k nám a k našemu prožívání: je to zkušenost ulknutí a ztišení, zkušenost naslouchání a připravenosti k porozumění, zkušenost otevřenosti a doufání. Je však možná i zkušenost, která přesahuje náš vnitřní svět i svět vnější skutečnosti, naši psyché i všechnu fysis a přinyká se k té skutečnosti, která je za vší daností a nad ní, tedy zkušenost "metafyzická"? Zkušenost je možná tam, kde jí předchází setkání, střetnutí, nebo alespoň dotek s tím, co je pak předměten naší zkušenosti. Zkušenost je vlastně určitý typen zpracování, "asinilace takového setkání. Co však lze 'asinilovat ze setkání, které bylo z naší strany umožněno tím, že jsme sami sebe nechali za sebou, že jsme sami sebe opustili, že jsme vystoupili nino sebe, obrátili se k sobě zády, že jsme sami sebe zapřeli, že jsme se k onomu setkání dostavili bez sebe ? Či je to pak zkušenost, nemůže-li to být zkušenost subjektu, který odložil sá sebe stranou, aby se k setkání dostavil bez sebe ? A lze vůbec aluvit o zkušenosti metafyzické", i když odhlédneme od toho, že někdy bývá metafyzické ayšlení ztotožňováno s myšlení předmětný? Museli bychom docela nově interpretovat onen původně dost náhodně zvolený a později nejrůznějšími, dnes již nedržitelnými konotaceni zatěžovaný termín asi v ton sayslu, že jde o zkušenost za hranice i naší fyzis: a samu fyzis bycho useli také nově interpretovat jako předmětnou stránku svého pobývání na světě (k níž ovšem náleží také celé naše myšlení, zejména sebepochopení, tedy to, čemu se odedávna ve staré dualistické tradici říkalo duše). To však sebou nese nové problémy.