Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
001 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
99997 CAN1100 ÚVOD-FFI\EX-A ZIP-G MATER.. Uvod do filosofovani kap. I., $ Kapitola I. Místo úvodu k úvodu § 1 Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, co to je filosofie, lze jen filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako její nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se má s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být nějaký filosof). Z filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou; právě naopak tu je v takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako "podmět", tj.subjekt. To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: my sami jsme pak vlastně s ní, musíme se jí držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie tedy už v sobě zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad ani plně neuvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit o filoosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby se mu podařilo něco tak nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života & smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po tom, co to je filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční filosofická témata. § 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na začátku. Filosofie se musí představit sama. Jen ona je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofem. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí - a marně; po
001 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
99997 CAN1100 ÚVOD-FFI\EX-A ZIP-G MATER.. Uvod do filosofovani kap. I., $ Kapitola I. Místo úvodu k úvodu § 1 Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, co to je filosofie, lze jen filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako její nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se má s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být nějaký filosof). Z filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou; právě naopak tu je v takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako "podmět", tj.subjekt. To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: my sami jsme pak vlastně s ní, musíme se jí držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie tedy už v sobě zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad ani plně neuvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit o filoosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby se mu podařilo něco tak nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života & smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po tom, co to je filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční filosofická témata. § 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na začátku. Filosofie se musí představit sama. Jen ona je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofem. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí - a marně; po
====================
001 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
/I Ladislav Hej dánek úvod do filosofování VÚ V V V V VOV Vd! Vd! YoV VFV VIV V1 Vo! Vs¥ ¥o! #f¥ ¥o! #v Filosofie pro naši dobu TEXT\FILOSOFI.UVD Praha 1991
001 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
/I Ladislav Hej dánek úvod do filosofování VÚ V V V V VOV Vd! Vd! YoV VFV VIV V1 Vo! Vs¥ ¥o! #f¥ ¥o! #v Filosofie pro naši dobu TEXT\FILOSOFI.UVD Praha 1991
====================
001 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
/I Ladislav Hejdánek úvod do filosofování VŰV VVV Vov VdV VdV o! VFV VIV VIV Vo¥ ¥s! Vo¥ VfV Vov #v Filosofie pro naši dobu TEXT FILOSOFI.UVD Praha 1991
001 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
/I Ladislav Hejdánek úvod do filosofování VŰV VVV Vov VdV VdV o! VFV VIV VIV Vo¥ ¥s! Vo¥ VfV Vov #v Filosofie pro naši dobu TEXT FILOSOFI.UVD Praha 1991
====================
002 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., celý život se s ní doopravdy nesetkají a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickým ordinariem). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných společnostech do každé mysli, ale nejčastěji jen v dosti redukované a deformované podobě. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejích cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií nikoliv na zapřenou, ale jako s filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout nebo zaměnit za jiný a její slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tím, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného a filosofie je tam už přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. - Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završme tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazem. Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše šaška). Nic vnějšího není jistotným znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii. Pravá filosofie může promlouvat jednou ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech; může si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením a prohlášením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce od kateder filosofie, je dokladem jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně a noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho se neudělala zásadu. Volí si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký byl a je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní; pro pravého filosofa však představuje tu jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona sama je tou nejoddanější a nejodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie nerespektuje žádný omezený lidský zájem, respektuje a podtrhuje jen nejvyšší poslání člověka. A sama se také neztotožňuje se žádným omezeným zájmem, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce naopak jim nebývá po chuti a sama se moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. 2 2
002 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., celý život se s ní doopravdy nesetkají a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickým ordinariem). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných společnostech do každé mysli, ale nejčastěji jen v dosti redukované a deformované podobě. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejích cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií nikoliv na zapřenou, ale jako s filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout nebo zaměnit za jiný a její slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tím, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného a filosofie je tam už přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. - Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završme tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazem. Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše šaška). Nic vnějšího není jistotným znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii. Pravá filosofie může promlouvat jednou ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech; může si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením a prohlášením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce od kateder filosofie, je dokladem jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně a noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho se neudělala zásadu. Volí si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký byl a je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní; pro pravého filosofa však představuje tu jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona sama je tou nejoddanější a nejodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie nerespektuje žádný omezený lidský zájem, respektuje a podtrhuje jen nejvyšší poslání člověka. A sama se také neztotožňuje se žádným omezeným zájmem, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce naopak jim nebývá po chuti a sama se moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. 2 2
====================
002 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I I Uvod do filosofování Kap. I. Kap. II. Uvod do filosofování A Kap. I. 3 Kap. II. a Kap. III. D Kap. IV. E Kap. V. 7 Kap. VI. Kap. VII. h Kap. VIII. J Kap. IX. k Kap. X. L Kap. XI. Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu Kap. XII. N Kap. XIII. О Kap. XIV. Д Кар. XV. Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu Reflexe Kdo to je člověk? Události a trvání Reaktibilita Svět přírody Svět dějin Lidská situovanost Pramen času Nepředmětné myšlení Co "býti má" Pravda a "to pravé" Etika a politika Pracovní dost : 1 BH kap. I. kap. I., 1 1
002 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I I Uvod do filosofování Kap. I. Kap. II. Uvod do filosofování A Kap. I. 3 Kap. II. a Kap. III. D Kap. IV. E Kap. V. 7 Kap. VI. Kap. VII. h Kap. VIII. J Kap. IX. k Kap. X. L Kap. XI. Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu Kap. XII. N Kap. XIII. О Kap. XIV. Д Кар. XV. Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu Reflexe Kdo to je člověk? Události a trvání Reaktibilita Svět přírody Svět dějin Lidská situovanost Pramen času Nepředmětné myšlení Co "býti má" Pravda a "to pravé" Etika a politika Pracovní dost : 1 BH kap. I. kap. I., 1 1
====================
002 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I I Uvod do filosof ování 3 a Kap. I. Kap. II. А Kap. I. Uvod do filosofování Kap. II. Kap. III. Kap. IV. x E Kap. V. 7 Kap. VI. в Kap. VII. h Kap. VIII. Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu J Kap. IX. k Kap. X. L Kap. XI. Kap. XII. N Kap. XIII. O Kap. XIV. Kap. XV. Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu Reflexe Kdo to je člověk? Události a trvání Reaktibilita Svět přírody Svět dějin. Lidská situovanost Pramen času Nepředmětné myšlení Co "býti má" Pravda a "to pravé" Etika a politika Pracovní dost: 1 BH kap. I., kap. I.. 1 1
002 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I I Uvod do filosof ování 3 a Kap. I. Kap. II. А Kap. I. Uvod do filosofování Kap. II. Kap. III. Kap. IV. x E Kap. V. 7 Kap. VI. в Kap. VII. h Kap. VIII. Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu J Kap. IX. k Kap. X. L Kap. XI. Kap. XII. N Kap. XIII. O Kap. XIV. Kap. XV. Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu Reflexe Kdo to je člověk? Události a trvání Reaktibilita Svět přírody Svět dějin. Lidská situovanost Pramen času Nepředmětné myšlení Co "býti má" Pravda a "to pravé" Etika a politika Pracovní dost: 1 BH kap. I., kap. I.. 1 1
====================
003 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
kap. I., $ Uvod do filosofovani § 3. 0 filosofie nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiich a pseudofilocofiich, filosofických zbytcích a pomyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť to vše zaplavuje společnost, v níž od dětství vyrůstá, a prosakuje všemi jejími vrstvami. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie a pseudo filosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kjalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofií, jakési filosofické viry, která samy už nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepromořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky nedostatku jeho rezistence a nízké hladiny protilátek parazitovat, přežívat a dokonce se i množit. Těmto nakažlivým reliktům se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakelnmé prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofgie poukazem k tomu, že teprve filosofií spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí čloověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy také nemůže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek k životu, ale o překročení dosavadního rámce. 3 3
003 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
kap. I., $ Uvod do filosofovani § 3. 0 filosofie nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiich a pseudofilocofiich, filosofických zbytcích a pomyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť to vše zaplavuje společnost, v níž od dětství vyrůstá, a prosakuje všemi jejími vrstvami. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie a pseudo filosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kjalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofií, jakési filosofické viry, která samy už nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepromořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky nedostatku jeho rezistence a nízké hladiny protilátek parazitovat, přežívat a dokonce se i množit. Těmto nakažlivým reliktům se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakelnmé prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofgie poukazem k tomu, že teprve filosofií spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí čloověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy také nemůže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek k životu, ale o překročení dosavadního rámce. 3 3
====================
004 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani § 4. Latin jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víme jak, ba aniž o tom vůbec víme, aniž si to uvědomujeme; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň má tendenci jej proměnit). Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se setkáte s filosofickým textem nebo projevem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní s tím, co čtete nebo slyšíte. Začnete se ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učiníte filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté místo ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad dokonce přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás opustí, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v důvěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákeřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a zaženet ji od sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakoínec bud sami nebo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili k službě, už dávno není filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetická informace je pro buňku tak atraktivní, že ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě vůbec, bude její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Jenomže v tom přirpovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti, ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. kap. I., $
004 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani § 4. Latin jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víme jak, ba aniž o tom vůbec víme, aniž si to uvědomujeme; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň má tendenci jej proměnit). Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se setkáte s filosofickým textem nebo projevem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní s tím, co čtete nebo slyšíte. Začnete se ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učiníte filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté místo ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad dokonce přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás opustí, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v důvěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákeřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a zaženet ji od sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakoínec bud sami nebo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili k službě, už dávno není filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetická informace je pro buňku tak atraktivní, že ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě vůbec, bude její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Jenomže v tom přirpovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti, ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. kap. I., $
====================
005 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
kap. I., $ 5 Uvod do filosofovani § 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizí vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat mista; je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo ve světě, vb němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí složit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofii proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, bže by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobva může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sama nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy disponovat. A filosofie má nejen právo, ale je přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentní přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nijak samozřejmé a průhledné; sama doba resp. lidé té doby se v nich obvykle nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jin samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by možno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a má být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tím ji zároveň promění; a protože ani sám nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází a ještě přijde. Doba, která se mýli v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět, ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu & Z 5
005 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
kap. I., $ 5 Uvod do filosofovani § 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizí vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat mista; je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo ve světě, vb němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí složit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofii proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, bže by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobva může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sama nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy disponovat. A filosofie má nejen právo, ale je přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentní přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nijak samozřejmé a průhledné; sama doba resp. lidé té doby se v nich obvykle nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jin samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by možno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a má být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tím ji zároveň promění; a protože ani sám nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází a ještě přijde. Doba, která se mýli v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět, ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu & Z 5
====================
006 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 6 a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směrem, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačnosti. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také filosofie poímáhá své době a lidem v ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. § 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v osobě a působení (díle) jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědoma, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, takže na ně reaguje maně a nevědomky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ní žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tom je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produktem své doby; a pokud některá v něčem a do nějaké míry takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít svou důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Stavební kameny ani stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani
006 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 6 a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směrem, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačnosti. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také filosofie poímáhá své době a lidem v ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. § 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v osobě a působení (díle) jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědoma, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, takže na ně reaguje maně a nevědomky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ní žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tom je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produktem své doby; a pokud některá v něčem a do nějaké míry takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít svou důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Stavební kameny ani stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani
====================
007 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
7 Uvod do filosofovani kap. I., $ vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. $7. Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostrřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a překrývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznjějšími pokuýsy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu hporších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se další filosofové domnívali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutími, ale že se má obracet vždy jen na njednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní 7
007 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
7 Uvod do filosofovani kap. I., $ vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. $7. Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostrřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a překrývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznjějšími pokuýsy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu hporších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se další filosofové domnívali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutími, ale že se má obracet vždy jen na njednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní 7
====================
008 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 8 a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec chce a může obracet, tj.kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejich úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitopm sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, v jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivnmích podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofii nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborníků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobnmí stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je ovšem možné jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebo%t se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.O takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných 8
008 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 8 a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec chce a může obracet, tj.kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejich úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitopm sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, v jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivnmích podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofii nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborníků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobnmí stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je ovšem možné jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebo%t se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.O takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných 8
====================
009 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 9 omylů a nedomyšlenosti upadají naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (at už právem či neprávem) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, neboť filosofie (podobně jako žádná věda ani umění) se neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani nesmí se jich v nějakém odporu a vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšem nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo někdy i rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si tento obtížný úkol vyvolit a psaly úvody do filosofie, populární výklady svého učení a jakési učebnice. Slavní, méně známí i téměř nezznámí, úspěšnmí i málo úspěšní a neúspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži a ke studentům, protože tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy předčasné a nedosti promyšlené, příliš rychle hotové a někdy až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspirací a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují ledky filosofii jakékoliv širší působení a potom zbývá jen práce na rukopisech, jež může číst jen málo autorovi blízkých lidí, korespondence a osobní rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit další osud svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny? K jakému převratu v chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí a kritérií se dovolávaly? § 9. Ať už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmem věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, neboť jazyk je tím prvním filosofickým prostorem a jeho atmosféra je prosycena zárodky myšlenek; jazyk je od počátku a pak ještě dlouho, ba snad natrvalo naším g
009 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 9 omylů a nedomyšlenosti upadají naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (at už právem či neprávem) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, neboť filosofie (podobně jako žádná věda ani umění) se neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani nesmí se jich v nějakém odporu a vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšem nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo někdy i rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si tento obtížný úkol vyvolit a psaly úvody do filosofie, populární výklady svého učení a jakési učebnice. Slavní, méně známí i téměř nezznámí, úspěšnmí i málo úspěšní a neúspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži a ke studentům, protože tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy předčasné a nedosti promyšlené, příliš rychle hotové a někdy až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspirací a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují ledky filosofii jakékoliv širší působení a potom zbývá jen práce na rukopisech, jež může číst jen málo autorovi blízkých lidí, korespondence a osobní rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit další osud svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny? K jakému převratu v chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí a kritérií se dovolávaly? § 9. Ať už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmem věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, neboť jazyk je tím prvním filosofickým prostorem a jeho atmosféra je prosycena zárodky myšlenek; jazyk je od počátku a pak ještě dlouho, ba snad natrvalo naším g
====================
010 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ učitelem filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byt často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech pobůlastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofii infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofgii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás z toho zmatku vyvedl a aby v zárodcích (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, V níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných nebo nedávných myslitelů, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti. 10 Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nobvých zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak se bud stane obhajobou jediné filosofgie (a vyvracením všech ostatních), anebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení ať už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového "úvodu" nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. § 10 Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod a uvádění doslova), nemůžeme s uváděním začíét kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, kdo má být uveden nebo uváděn, právě teď je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovéist, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprpostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Rekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějších celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a nesnesou kritičtějšího přezkoumání. To je nezbytné od počátku providět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek (resp. zárodků plevelných myšlenek), proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami 10
010 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ učitelem filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byt často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech pobůlastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofii infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofgii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás z toho zmatku vyvedl a aby v zárodcích (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, V níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných nebo nedávných myslitelů, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti. 10 Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nobvých zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak se bud stane obhajobou jediné filosofgie (a vyvracením všech ostatních), anebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení ať už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového "úvodu" nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. § 10 Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod a uvádění doslova), nemůžeme s uváděním začíét kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, kdo má být uveden nebo uváděn, právě teď je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovéist, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprpostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Rekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějších celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a nesnesou kritičtějšího přezkoumání. To je nezbytné od počátku providět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek (resp. zárodků plevelných myšlenek), proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami 10
====================
011 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ produkty zbytky reflexí a polomyšlenkami či pseudomyšlenkami, a pseudoreflexí, všelijakými názory a domněnkami, teoriemi a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který - ačkoliv původně značně odlišný byl filosofií pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá “filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard, nebo přinejmenším nějaká stará a zastaralá filosofie, která už ve světě opravdové filosofie není k životu. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět" do filosofie; je však možné uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického systému". To však má zase jiné problémy. 11 I. Když se děti nebo nějakého ptáka, rozpaků sami dospělí, Filosofie a vědy dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do obracejí se k odborníkům, bud osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili co ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou oborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jimž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno radějí přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně 11
011 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ produkty zbytky reflexí a polomyšlenkami či pseudomyšlenkami, a pseudoreflexí, všelijakými názory a domněnkami, teoriemi a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který - ačkoliv původně značně odlišný byl filosofií pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá “filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard, nebo přinejmenším nějaká stará a zastaralá filosofie, která už ve světě opravdové filosofie není k životu. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět" do filosofie; je však možné uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického systému". To však má zase jiné problémy. 11 I. Když se děti nebo nějakého ptáka, rozpaků sami dospělí, Filosofie a vědy dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do obracejí se k odborníkům, bud osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili co ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou oborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jimž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno radějí přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně 11
====================
012 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 12 na tom jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to, stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Zádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba ani psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit ani jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudů a poznatků. Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplíně, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však musí být tato disciplína schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní disciplíny, která je schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapomínala, že to může dělat jen díky vědomí a myšlení, bez něhož by žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: může to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tomto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, je filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme se hned několika nepřesností nebo alespoň můžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": o filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž oním poukazem 12
012 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 12 na tom jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to, stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Zádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba ani psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit ani jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudů a poznatků. Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplíně, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však musí být tato disciplína schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní disciplíny, která je schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapomínala, že to může dělat jen díky vědomí a myšlení, bez něhož by žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: může to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tomto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, je filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme se hned několika nepřesností nebo alespoň můžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": o filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž oním poukazem 12
====================
013 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 13 k tomu, čím taková disciplína "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti a k jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a omyly i nepřesnosti atd. A tím se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím mínit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky mají "donutivý" charakter. Na počátku sice obvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a sporů, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat - bud se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory se ostatně vedou spíše o hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemůže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pomáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to není naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem neomezuje (nesmí omezovat) jen na to, co jest, tedy na jsoucna; kromě toho pro filosofii není žádné opravdové jsoucno jenom tím, čím "jest" (o tom si řekneme více v kapitole o jsoucnosti a bytí). A kromě toho se filosofie nikdy nesmí zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkům), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda nutně abstraktní a jak zejména dnes všichni vidíme "neekologická": vynalézá a zavádí 13
013 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 13 k tomu, čím taková disciplína "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti a k jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a omyly i nepřesnosti atd. A tím se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím mínit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky mají "donutivý" charakter. Na počátku sice obvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a sporů, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat - bud se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory se ostatně vedou spíše o hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemůže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pomáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to není naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem neomezuje (nesmí omezovat) jen na to, co jest, tedy na jsoucna; kromě toho pro filosofii není žádné opravdové jsoucno jenom tím, čím "jest" (o tom si řekneme více v kapitole o jsoucnosti a bytí). A kromě toho se filosofie nikdy nesmí zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkům), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda nutně abstraktní a jak zejména dnes všichni vidíme "neekologická": vynalézá a zavádí 13
====================
014 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 14 v praxi různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikají nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence. II. Pojmy proti mýtu III. Reflexe IV. Kdo to je člověk? Události a trvání V. VI Reaktibilita. VII. Svět přírody VIII.Svět dějin IX. Lidská situovanost Pramen času X. XI. Nepředmětné myšlení XII. Co "býti má" XIII. Pravda a "to pravé" XIV. Etika a politika XV. 14
014 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Uvod do filosofovani kap. I., $ 14 v praxi různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikají nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence. II. Pojmy proti mýtu III. Reflexe IV. Kdo to je člověk? Události a trvání V. VI Reaktibilita. VII. Svět přírody VIII.Svět dějin IX. Lidská situovanost Pramen času X. XI. Nepředmětné myšlení XII. Co "býti má" XIII. Pravda a "to pravé" XIV. Etika a politika XV. 14
====================
121 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I Kapitola I. Místo úvodu k "ú vodu" 1 Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, co to je filosofie, lze jen filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako nějaký nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se má s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být některý filosof). Z filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou; právě naopak tu je v takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako zároveň jako "podmět", tj."subjekt". To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: my sami jsme pak vlastně s ní, musíme se jí držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie už v sobě proto zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad ani plně uvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit o filosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby se mu podařilo něco tak nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze
121 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I Kapitola I. Místo úvodu k "ú vodu" 1 Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, co to je filosofie, lze jen filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako nějaký nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se má s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být některý filosof). Z filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou; právě naopak tu je v takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako zároveň jako "podmět", tj."subjekt". To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: my sami jsme pak vlastně s ní, musíme se jí držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie už v sobě proto zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad ani plně uvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit o filosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby se mu podařilo něco tak nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze
====================
122 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po tom, co to je vlastně filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční filosofická témata, ale spíše mezi témata závěrečná, vrcholná. 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na začátku. Filosofie se musí představit sama. Jen ona je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase. pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofem. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí a marně; po celý život se s ní doopravdy nesetkají a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickým ordinariem). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejích cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií nikoliv na zapřenou, ale jako s filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout -
122 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po tom, co to je vlastně filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční filosofická témata, ale spíše mezi témata závěrečná, vrcholná. 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na začátku. Filosofie se musí představit sama. Jen ona je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase. pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofem. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí a marně; po celý život se s ní doopravdy nesetkají a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickým ordinariem). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejích cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií nikoliv na zapřenou, ale jako s filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout -
====================
123 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I nebo zaměnit za jiný - a její vlasatní slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tím, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného - a filosofie už tam je přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završme tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazem. Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše šaška). Nic vnějšího není jistotným znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii. Pravá filosofie může promlouvat jednou ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech; může si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením a prohlášením volí nejvýš se podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je dokladěn jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně a noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho si neudělala zásadu. Volí si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký byl a je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní; pro pravého filosofa však představuje tu jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona sama je tou nejoddanější
123 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I nebo zaměnit za jiný - a její vlasatní slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tím, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného - a filosofie už tam je přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završme tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazem. Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše šaška). Nic vnějšího není jistotným znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii. Pravá filosofie může promlouvat jednou ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech; může si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením a prohlášením volí nejvýš se podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je dokladěn jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně a noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho si neudělala zásadu. Volí si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký byl a je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní; pro pravého filosofa však představuje tu jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona sama je tou nejoddanější
====================
124 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I a nejodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie nerespektuje žádný omezený lidský zájem, respektuje a podtrhuje jen nejvyšší poslání člověka. Ani sama se neztotožňuje se žádným omezeným zájmem, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce naopak jim nebývá po chuti a sama se opravdu moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. 3. O filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiích a pseudofilosofiích, filosofických zbytcích a pomyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť tím vším je zaplavována společnost, v níž od dětství vyrůstá, a všechny její vrstvy jsou tím prosáknuty. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie a pseudofilosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofií, jakési filosofické viry, které už samy nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepromořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky nedostatku jeho rezistence a nízké hladině protilátek parazitovat, přežívat a dokonce se i množit. Těmto nakažlivým reliktům se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakalené prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně
124 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I a nejodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie nerespektuje žádný omezený lidský zájem, respektuje a podtrhuje jen nejvyšší poslání člověka. Ani sama se neztotožňuje se žádným omezeným zájmem, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce naopak jim nebývá po chuti a sama se opravdu moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. 3. O filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiích a pseudofilosofiích, filosofických zbytcích a pomyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť tím vším je zaplavována společnost, v níž od dětství vyrůstá, a všechny její vrstvy jsou tím prosáknuty. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie a pseudofilosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofií, jakési filosofické viry, které už samy nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepromořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky nedostatku jeho rezistence a nízké hladině protilátek parazitovat, přežívat a dokonce se i množit. Těmto nakažlivým reliktům se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakalené prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně
====================
125 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofií spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy také nemůže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen, ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek. k životu, ale o překročení celého dosavadního rámce lidského života. 4. Zatím jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víme jak, ba aniž o tom vůbec víme, aniž si to uvědomujeme; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň má tendenci jej proměnit). Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se setkáte s filosofickým textem nebo projevem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní
125 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofií spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy také nemůže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen, ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek. k životu, ale o překročení celého dosavadního rámce lidského života. 4. Zatím jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víme jak, ba aniž o tom vůbec víme, aniž si to uvědomujeme; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň má tendenci jej proměnit). Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se setkáte s filosofickým textem nebo projevem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní
====================
126 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I s tím, co čtete nebo slyšíte. Začnete se ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učiníte filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté místo ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad dokonce přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás opustí, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v důvěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákěřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a zaženet ji od sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakoínec bud sami nebo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili k službě, už dávno není filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá
126 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I s tím, co čtete nebo slyšíte. Začnete se ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učiníte filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté místo ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad dokonce přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás opustí, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v důvěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákěřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a zaženet ji od sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakoínec bud sami nebo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili k službě, už dávno není filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá
====================
127 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetická informace je pro buňku tak atraktivní, že ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě vůbec, bude její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Jenomže v tom přirpovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti, ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizí vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa; je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo ve světě, vb němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí složit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofií proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a SVOU konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, bže by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobva může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sama nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy disponovat. A filosofie má nejen právo,
127 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetická informace je pro buňku tak atraktivní, že ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě vůbec, bude její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Jenomže v tom přirpovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti, ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizí vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa; je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo ve světě, vb němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí složit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofií proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a SVOU konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, bže by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobva může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sama nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy disponovat. A filosofie má nejen právo,
====================
128 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I ale je přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentní přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit, Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nijak samozřejmé a průhledné; sama doba resp. lidé té doby se v nich obvykle nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jim samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by možno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a mká být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tím ji zároveň promění; a protože ani sám nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází a ještě přijde. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí a z minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své
128 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I ale je přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentní přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit, Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nijak samozřejmé a průhledné; sama doba resp. lidé té doby se v nich obvykle nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jim samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by možno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a mká být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tím ji zároveň promění; a protože ani sám nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází a ještě přijde. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí a z minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své
====================
129 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směrem, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také. filosofie poímáhá své době a lidem v ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v osobě a působení (díle) jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědoma, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, takže na ně reaguje maně a nevědomky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ni žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tom je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produktem své doby; a pokud některá v něčem a do nějaké míry takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít svou důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Stavební kameny ani stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát
129 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směrem, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také. filosofie poímáhá své době a lidem v ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v osobě a působení (díle) jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědoma, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, takže na ně reaguje maně a nevědomky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ni žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tom je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produktem své doby; a pokud některá v něčem a do nějaké míry takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít svou důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Stavební kameny ani stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát
====================
130 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupů od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti
130 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupů od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti
====================
131 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. 7. Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a překrývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznjějšími pokuýsy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost, Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu hporších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se další filosofové domnívali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutími, ale že se má obracet vždy jen na njednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní
131 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. 7. Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a překrývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznjějšími pokuýsy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost, Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu hporších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se další filosofové domnívali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutími, ale že se má obracet vždy jen na njednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní
====================
132 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec chce a může obracet, tj.kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitopm sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, v jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivnmích podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. 8. Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofií nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborníků, musí
132 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec chce a může obracet, tj.kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitopm sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, v jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivnmích podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. 8. Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofií nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborníků, musí
====================
133 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobnmi stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je ovšem možné jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebo%t se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.O takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadají naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či neprávem) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, neboť filosofie (podobně jako žádná věda ani umění) se neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani nesmí se jich v nějakém odporu a vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšem nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo někdy i rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si tento obtížný úkol
133 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobnmi stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je ovšem možné jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebo%t se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.O takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadají naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či neprávem) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, neboť filosofie (podobně jako žádná věda ani umění) se neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani nesmí se jich v nějakém odporu a vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšem nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo někdy i rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si tento obtížný úkol
====================
134 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I vyvolit a psaly úvody do filosofie, populární výklady svého učení a jakési učebnice. Slavní, méně známí i téměř nezznámí, úspěšnmí i málo úspěšní a neúspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži a ke studentům, protože tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy předčasné a nedosti promyšlené, příliš rychle hotové a někdy až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspirací a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují ledky filosofii jakékoliv širší působení a potom zbývá jen práce na rukopisech, jež může číst jen málo autorovi blízkých lidí, korespondence a osobní rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit další osud svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny? K jakému převratu v chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí a kritérií se dovolávaly? 9. Ať už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmem věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již
134 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I vyvolit a psaly úvody do filosofie, populární výklady svého učení a jakési učebnice. Slavní, méně známí i téměř nezznámí, úspěšnmí i málo úspěšní a neúspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži a ke studentům, protože tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy předčasné a nedosti promyšlené, příliš rychle hotové a někdy až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspirací a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují ledky filosofii jakékoliv širší působení a potom zbývá jen práce na rukopisech, jež může číst jen málo autorovi blízkých lidí, korespondence a osobní rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit další osud svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny? K jakému převratu v chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí a kritérií se dovolávaly? 9. Ať už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmem věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již
====================
135 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, neboť jazyk je tím prvním filosofickým prostorem a jeho atmosféra je prosycena zárodky myšlenek; jazyk je od počátku a pak ještě dlouho, ba snad natrvalo naším učitelem filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byť často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech pobůlastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofií infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofgii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký úvod do filosofie", aby nás z toho zmatku vyvedl a aby v zárodcích (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, V níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných nebo nedávných myslitelů, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti, Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nobvých zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak se bud stane obhajobou jediné filosofgie (a vyvracením všech ostatních), anebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení ať už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového uvodu nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. 10 Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod, a uvádění
135 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, neboť jazyk je tím prvním filosofickým prostorem a jeho atmosféra je prosycena zárodky myšlenek; jazyk je od počátku a pak ještě dlouho, ba snad natrvalo naším učitelem filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byť často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech pobůlastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofií infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofgii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký úvod do filosofie", aby nás z toho zmatku vyvedl a aby v zárodcích (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, V níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných nebo nedávných myslitelů, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti, Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nobvých zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak se bud stane obhajobou jediné filosofgie (a vyvracením všech ostatních), anebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení ať už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového uvodu nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. 10 Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod, a uvádění
====================
136a (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I však možné uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického systému". To však má zase jiné problémy. nebo ně II à vědy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny Filosofie
136a (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I však možné uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického systému". To však má zase jiné problémy. nebo ně II à vědy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny Filosofie
====================
136 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I doslova), nemůžeme s uváděním začíét kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, kdo má být uveden nebo uváděn, právě teď je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovéíst, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprpostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie, Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějších celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a nesnesou kritičtějšího přezkoumání. To je nezbytné od počátku provídět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek (resp. zárodků plevelných myšlenek), proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polomyšlenkami či pseudomyšlenkami, produkty a zbytky reflexí a pseudoreflexí, všelijakými názory a domněnkami, teoriemi a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který ačkoliv původně značně odlišný - byl filosofií pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá "filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard, nebo přinejmenším nějaká stará a zastaralá filosofie, která už ve světě opravdové filosofie není k životu. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět" do filosofie; je 1
136 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I doslova), nemůžeme s uváděním začíét kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, kdo má být uveden nebo uváděn, právě teď je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovéíst, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprpostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie, Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějších celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a nesnesou kritičtějšího přezkoumání. To je nezbytné od počátku provídět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek (resp. zárodků plevelných myšlenek), proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polomyšlenkami či pseudomyšlenkami, produkty a zbytky reflexí a pseudoreflexí, všelijakými názory a domněnkami, teoriemi a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který ačkoliv původně značně odlišný - byl filosofií pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá "filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard, nebo přinejmenším nějaká stará a zastaralá filosofie, která už ve světě opravdové filosofie není k životu. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět" do filosofie; je 1
====================
137 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I I. Filosofie a vědy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do rozpaků sami dospělí, obracejí se k odborníkům, bud osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili co ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou oborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jimž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život, Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tom jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to,
137 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I I. Filosofie a vědy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do rozpaků sami dospělí, obracejí se k odborníkům, bud osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili co ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou oborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jimž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život, Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tom jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to,
====================
138 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba ani psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit ani jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudů a poznatků. Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplíně, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však musí být tato disciplína schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní disciplíny, která je schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapomínala, že to může dělat jen díky vědomí a myšlení, bez něhož by
138 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba ani psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit ani jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudů a poznatků. Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplíně, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však musí být tato disciplína schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní disciplíny, která je schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapomínala, že to může dělat jen díky vědomí a myšlení, bez něhož by
====================
139 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: může to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tomto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, je filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme se hned několika nepřesností nebo alespoň můžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": o filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž oním poukazem k tomu, čím taková disciplína "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti a k jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a omyly i nepřesnosti atd. A tím se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím mínit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky
139 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: může to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tomto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, je filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme se hned několika nepřesností nebo alespoň můžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": o filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž oním poukazem k tomu, čím taková disciplína "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti a k jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a omyly i nepřesnosti atd. A tím se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím mínit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky
====================
140 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I mají "donutivý" charakter. Na počátku sice obvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a sporů, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat bud se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory se ostatně vedou spíše o hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemůže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pomáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to není naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem neomezuje (nesmí omezovat) jen na to, co jest, tedy na jsoucna; kromě toho pro filosofii není žádné opravdové jsoucno jenom tím, čím "jest" (o tom si řekneme více v kapitole o jsoucnosti a bytí). A kromě toho se filosofie nikdy nesmí zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkům), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda nutně abstraktní
140 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
I mají "donutivý" charakter. Na počátku sice obvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a sporů, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat bud se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory se ostatně vedou spíše o hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemůže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pomáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to není naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem neomezuje (nesmí omezovat) jen na to, co jest, tedy na jsoucna; kromě toho pro filosofii není žádné opravdové jsoucno jenom tím, čím "jest" (o tom si řekneme více v kapitole o jsoucnosti a bytí). A kromě toho se filosofie nikdy nesmí zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkům), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda nutně abstraktní
====================
141 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
H a jak zejména dnes všichni vidíme "neekologická": vynalézá a zavádí v praxi různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikají nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence.
141 (šedivý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
H a jak zejména dnes všichni vidíme "neekologická": vynalézá a zavádí v praxi různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikají nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence.
====================
179 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I Kapitola I. Místo úvodu k "úvodu" Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, co to je filosofie, lze jen filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako nějaký nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se má s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být některý filosof). Z filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou; právě naopak tu je v takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako vždycky zároveň jako "podmět", tj."subjekt". To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: my sami jsme pak vlastně s ní, musíme se jí držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o výmezení filosofie už v sobě proto zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad ani plně uvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit o filosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby se mu podařilo něco tak nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze
179 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I Kapitola I. Místo úvodu k "úvodu" Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, co to je filosofie, lze jen filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako nějaký nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se má s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být některý filosof). Z filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou; právě naopak tu je v takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako vždycky zároveň jako "podmět", tj."subjekt". To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: my sami jsme pak vlastně s ní, musíme se jí držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o výmezení filosofie už v sobě proto zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad ani plně uvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit o filosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby se mu podařilo něco tak nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze
====================
180 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
'I tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po tom, co to je vlastně filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční filosofická témata, ale spíše mezi témata závěrečná, vrcholná. 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na začátku. Filosofie se musí představit sama. Jen ona je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musi tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase. pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofem. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí - a marně; po celý život se s ní doopravdy nesetkají a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickým ordinariem). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejích cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií nikoliv na zapřenou, ale jako s filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout
180 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
'I tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po tom, co to je vlastně filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční filosofická témata, ale spíše mezi témata závěrečná, vrcholná. 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na začátku. Filosofie se musí představit sama. Jen ona je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musi tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase. pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofem. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí - a marně; po celý život se s ní doopravdy nesetkají a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickým ordinariem). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejích cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií nikoliv na zapřenou, ale jako s filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout
====================
181 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I nebo zaměnit za jiný - a její vlasatní slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tím, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného a filosofie už tam je přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završme tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazem. s se Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše šaška). Nic vnějšího není jistotným znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii. Pravá filosofie může promlouvat jednou ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech; může si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve, z nevymáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením a prohlášením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je doklad jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně a noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z ani z toho si neudělala zásadu. Volí si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký byl a je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou. vládkyní; pro pravého filosofa však představuje tu jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona sama je tou nejoddanější
181 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I nebo zaměnit za jiný - a její vlasatní slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tím, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného a filosofie už tam je přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završme tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazem. s se Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše šaška). Nic vnějšího není jistotným znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii. Pravá filosofie může promlouvat jednou ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech; může si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve, z nevymáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením a prohlášením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je doklad jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně a noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z ani z toho si neudělala zásadu. Volí si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký byl a je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou. vládkyní; pro pravého filosofa však představuje tu jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona sama je tou nejoddanější
====================
182 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I a nejodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie nerespektuje žádný omezený lidský zájem, respektuje a podtrhuje jen nejvyšší poslání člověka. Ani sama se neztotožňuje se žádným omezeným zájmem, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce naopak jim nebývá po chuti a sama se opravdu moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. 3. 0 filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiích a pseudofilosofiích, filosofických zbytcích a pomyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť tím vším je zaplavována společnost, v níž od dětství vyrůstá, a všechny její vrstvy jsou tím prosáknuty. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodni plná kalu. a nečistot, také filosofie a pseudofilosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofií, jakési filosofické viry, které už samy nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepromořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky nedostatku jeho rezistence a nízké hladině protilátek parazitovat, přežívat a dokonce se i množit. Těmto nakažlivým reliktům se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakalené prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně
182 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I a nejodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie nerespektuje žádný omezený lidský zájem, respektuje a podtrhuje jen nejvyšší poslání člověka. Ani sama se neztotožňuje se žádným omezeným zájmem, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce naopak jim nebývá po chuti a sama se opravdu moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. 3. 0 filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiích a pseudofilosofiích, filosofických zbytcích a pomyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť tím vším je zaplavována společnost, v níž od dětství vyrůstá, a všechny její vrstvy jsou tím prosáknuty. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodni plná kalu. a nečistot, také filosofie a pseudofilosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofií, jakési filosofické viry, které už samy nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepromořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky nedostatku jeho rezistence a nízké hladině protilátek parazitovat, přežívat a dokonce se i množit. Těmto nakažlivým reliktům se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakalené prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně
====================
183 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofií spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy také nemůže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen, ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek k životu, ale o překročení celého dosavadního rámce lidského života. 4. Zatím jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víme jak, ba aniž o tom vůbec víme, aniž si to uvědomujeme; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň má tendenci jej proměnit). Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se setkáte s filosofickým textem nebo projevem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní
183 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofií spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy také nemůže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen, ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek k životu, ale o překročení celého dosavadního rámce lidského života. 4. Zatím jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víme jak, ba aniž o tom vůbec víme, aniž si to uvědomujeme; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň má tendenci jej proměnit). Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se setkáte s filosofickým textem nebo projevem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní
====================
184 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I s tím, co čtete nebo slyšíte. Začnete se ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učinite filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté místo ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad dokonce přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás opustí, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v důvěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákěřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a zaženet ji od sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakoínec bud sami nebo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili k službě, už dávno není filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá
184 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I s tím, co čtete nebo slyšíte. Začnete se ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učinite filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté místo ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad dokonce přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás opustí, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v důvěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákěřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a zaženet ji od sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakoínec bud sami nebo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili k službě, už dávno není filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá
====================
185 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetická informace je pro buňku tak atraktivní, že ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě vůbec, bude její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Jenomže v tom přirpovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti, ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizí vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa; je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo ve světě, vb němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí složit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofií proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, bže by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobva může filosofii předkládat své požadavky, ale. oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sama nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy disponovat. A filosofie má nejen právo,
185 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetická informace je pro buňku tak atraktivní, že ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě vůbec, bude její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Jenomže v tom přirpovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti, ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizí vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa; je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo ve světě, vb němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí složit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofií proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, bže by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobva může filosofii předkládat své požadavky, ale. oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sama nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy disponovat. A filosofie má nejen právo,
====================
186 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I ale je přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentní přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nijak samozřejmé a průhledné; sama doba resp. lidé té doby se v nich obvykle nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jim samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by možno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a mká být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tím ji zároveň promění; a protože ani sám nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází a ještě přijde. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí a z minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své
186 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I ale je přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentní přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nijak samozřejmé a průhledné; sama doba resp. lidé té doby se v nich obvykle nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jim samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by možno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a mká být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tím ji zároveň promění; a protože ani sám nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází a ještě přijde. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí a z minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své
====================
187 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směrem, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také. filosofie poímáhá své době a lidem v ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v osobě a působení (díle) jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědoma, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, takže na ně reaguje maně a nevědomky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ni žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tom je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produktem své doby; a pokud některá v něčem a do nějaké míry takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít svou důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočiť. Stavební kameny ani stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát
187 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směrem, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také. filosofie poímáhá své době a lidem v ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v osobě a působení (díle) jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědoma, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, takže na ně reaguje maně a nevědomky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ni žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tom je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produktem své doby; a pokud některá v něčem a do nějaké míry takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít svou důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočiť. Stavební kameny ani stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát
====================
188 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti
188 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti
====================
189 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a překrývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznjějšími pokuýsy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost, Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu hporších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se další filosofové domnívali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutimi, ale že se má obracet vždy jen na njednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní
189 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a překrývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznjějšími pokuýsy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost, Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu hporších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se další filosofové domnívali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutimi, ale že se má obracet vždy jen na njednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní
====================
190 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec chce a může obracet, tj.kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitopm sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, v jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivnmích podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni, Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. 8. Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofií nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborníků, musí
190 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec chce a může obracet, tj.kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitopm sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, v jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivnmích podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni, Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. 8. Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofií nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborníků, musí
====================
191 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobnmi stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je ovšem možné jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebo%t se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.O takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadají naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či neprávem) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, neboť filosofie (podobně jako žádná věda ani umění) se neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani nesmí se jich v nějakém odporu a vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšem nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo někdy i rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si tento obtížný úkol
191 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobnmi stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je ovšem možné jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebo%t se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.O takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadají naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či neprávem) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, neboť filosofie (podobně jako žádná věda ani umění) se neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani nesmí se jich v nějakém odporu a vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšem nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo někdy i rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si tento obtížný úkol
====================
192 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I vyvolit a psaly úvody do filosofie, populární výklady svého učení a jakési učebnice. Slavní, méně známí i téměř nezznámí, úspěšnmí i málo úspěšní a neúspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži a ke studentům, protože tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy předčasné a nedosti promyšlené, příliš rychle hotové a někdy až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspiraci a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují ledky filosofii jakékoliv širší působení a potom zbývá jen práce na rukopisech, jež může číst jen málo autorovi blízkých lidí, korespondence a osobní rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit další osud svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny? K jakému převratu v chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí a kritérií se dovolávaly? 9. Ať už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmem věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již -
192 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I vyvolit a psaly úvody do filosofie, populární výklady svého učení a jakési učebnice. Slavní, méně známí i téměř nezznámí, úspěšnmí i málo úspěšní a neúspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži a ke studentům, protože tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy předčasné a nedosti promyšlené, příliš rychle hotové a někdy až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspiraci a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují ledky filosofii jakékoliv širší působení a potom zbývá jen práce na rukopisech, jež může číst jen málo autorovi blízkých lidí, korespondence a osobní rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit další osud svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny? K jakému převratu v chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí a kritérií se dovolávaly? 9. Ať už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmem věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již -
====================
193 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, neboť jazyk je tím prvním filosofickým prostorem a jeho atmosféra je prosycena zárodky myšlenek; jazyk je od počátku a pak ještě dlouho, ba snad natrvalo naším učitelem filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byť často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech pobůlastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofií infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofgii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás z toho zmatku vyvedl a aby v zárodcích (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, V níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných nebo nedávných myslitelů, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti. Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nobvých zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak se bud stane obhajobou jediné filosofgie (a vyvracením všech ostatních), anebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení ať už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového uvodu nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu, 10 Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod, a uvádění
193 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, neboť jazyk je tím prvním filosofickým prostorem a jeho atmosféra je prosycena zárodky myšlenek; jazyk je od počátku a pak ještě dlouho, ba snad natrvalo naším učitelem filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byť často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech pobůlastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofií infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofgii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás z toho zmatku vyvedl a aby v zárodcích (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, V níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných nebo nedávných myslitelů, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti. Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nobvých zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak se bud stane obhajobou jediné filosofgie (a vyvracením všech ostatních), anebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení ať už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového uvodu nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu, 10 Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod, a uvádění
====================
194 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I doslova), nemůžeme s uváděním začíét kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, kdo má být uveden nebo uváděn, právě ted je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovéíst, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprpostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějších celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a nesnesou kritičtějšího přezkoumání. To je nezbytné od počátku provídět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek (resp. zárodků plevelných myšlenek), proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polomyšlenkami či pseudomyšlenkami, produkty a zbytky reflexí a pseudoreflexí, všelijakými názory a domněnkami, teoriemi a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který - ačkoliv původně značně odlišný - byl filosofií pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá "filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard, nebo přinejmenším nějaká stará a zastaralá filosofie, která už ve světě opravdové filosofie není k životu. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět" do filosofie; je
194 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I doslova), nemůžeme s uváděním začíét kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, kdo má být uveden nebo uváděn, právě ted je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovéíst, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprpostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějších celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a nesnesou kritičtějšího přezkoumání. To je nezbytné od počátku provídět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek (resp. zárodků plevelných myšlenek), proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polomyšlenkami či pseudomyšlenkami, produkty a zbytky reflexí a pseudoreflexí, všelijakými názory a domněnkami, teoriemi a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který - ačkoliv původně značně odlišný - byl filosofií pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá "filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard, nebo přinejmenším nějaká stará a zastaralá filosofie, která už ve světě opravdové filosofie není k životu. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět" do filosofie; je
====================
195 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I však možné uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického systému". To však má zase jiné problémy. nebo në 11 Filosofie a vědy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny I.
195 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I však možné uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického systému". To však má zase jiné problémy. nebo në 11 Filosofie a vědy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny I.
====================
196 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I I. Filosofie a vědy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do rozpaků sami dospělí, obracejí se k odborníkům, bud osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili co ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou oborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jimž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tom jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to,
196 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I I. Filosofie a vědy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do rozpaků sami dospělí, obracejí se k odborníkům, bud osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili co ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou oborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jimž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tom jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to,
====================
198 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba ani psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit ani jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudů a poznatků. Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplíně, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však musí být tato disciplína schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní disciplíny, která je schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapomínala, že to může dělat jen díky vědomí a myšlení, bez něhož by
198 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba ani psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit ani jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudů a poznatků. Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplíně, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však musí být tato disciplína schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní disciplíny, která je schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapomínala, že to může dělat jen díky vědomí a myšlení, bez něhož by
====================
200 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: může to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tomto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, je filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme se hned několika nepřesností nebo alespoň můžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": o filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž oním poukazem k tomu, čím taková disciplína "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti a k jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a omyly i nepřesnosti atd. A tím se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím mínit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky
200 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: může to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tomto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, je filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme se hned několika nepřesností nebo alespoň můžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": o filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž oním poukazem k tomu, čím taková disciplína "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti a k jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a omyly i nepřesnosti atd. A tím se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím mínit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky
====================
202 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I mají "donutivý" charakter. Na počátku sice obvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a sporů, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat bud se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory se ostatně vedou spíše o hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemůže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pomáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to není naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem neomezuje (nesmí omezovat) jen na to, co jest, tedy na jsoucna; kromě toho pro filosofii není žádné opravdové jsoucno jenom tím, čím "jest" (o tom si řekneme více v kapitole o jsoucnosti a bytí). A kromě toho se filosofie nikdy nesmí zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkům), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda nutně abstraktní
202 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I mají "donutivý" charakter. Na počátku sice obvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a sporů, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat bud se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory se ostatně vedou spíše o hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemůže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pomáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to není naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem neomezuje (nesmí omezovat) jen na to, co jest, tedy na jsoucna; kromě toho pro filosofii není žádné opravdové jsoucno jenom tím, čím "jest" (o tom si řekneme více v kapitole o jsoucnosti a bytí). A kromě toho se filosofie nikdy nesmí zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkům), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda nutně abstraktní
====================
203 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I a jak zejména dnes všichni vidíme. "neekologická": vynalézá a zavádí v praxi různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikají nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence. -
203 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
I a jak zejména dnes všichni vidíme. "neekologická": vynalézá a zavádí v praxi různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikají nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence. -
====================
doc01942720171128191125_001.jpg
====================
O O TEXT\FILOSOFI.UVD I. Filosofie a vědy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do úzkých sami dospělí, obracejí se k odborníkům, buď osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích čČerni ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozi lidé na pochybách, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není dôležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili co ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou oborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jinž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout terminu "duševni jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termind dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tom jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to, stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých-
doc01942720171128191125_001.jpg
====================
O O TEXT\FILOSOFI.UVD I. Filosofie a vědy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do úzkých sami dospělí, obracejí se k odborníkům, buď osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích čČerni ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozi lidé na pochybách, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není dôležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili co ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou oborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jinž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout terminu "duševni jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termind dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tom jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to, stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých-
====================
doc01942720171128191125_002.jpg
====================
O pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého Uvod do ffie 2 práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovniků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vôbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomôže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba ani psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit ani jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudé a poznatků.. ak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplině, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však musí být tato disciplina schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlenim, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě discipliny, která je nikoliv rozdrobeně a zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleži také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se vším zabývat tak, že přitom nikdy nezapomíná, že to môže dělat jen proto, že tu je nějaké vědomí a myšlení, bez něhož by žádný přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: môže to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tomto svém individuálním myšlení vztahuje k těmuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou
doc01942720171128191125_002.jpg
====================
O pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého Uvod do ffie 2 práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovniků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vôbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomôže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba ani psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit ani jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudé a poznatků.. ak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplině, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však musí být tato disciplina schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlenim, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě discipliny, která je nikoliv rozdrobeně a zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleži také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se vším zabývat tak, že přitom nikdy nezapomíná, že to môže dělat jen proto, že tu je nějaké vědomí a myšlení, bez něhož by žádný přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: môže to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tomto svém individuálním myšlení vztahuje k těmuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou
====================
doc01942720171128191125_003.jpg
====================
C o vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, je Uvod do ffie filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme se hned několika nepřesností nebo alespoň môžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": o filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemôžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Buď totiž onim poukazem k tomu, čím taková disciplina "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti a k jiným vědám budou líčit zcela odlišně. A tim se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": môžeme tím minit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s nim v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. odlišne. A tin To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky mají "donutivý" charakter. Na počátku sice obvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a spord, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat - buď se musi přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsili na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegd, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným.
doc01942720171128191125_003.jpg
====================
C o vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, je Uvod do ffie filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme se hned několika nepřesností nebo alespoň môžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": o filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemôžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Buď totiž onim poukazem k tomu, čím taková disciplina "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti a k jiným vědám budou líčit zcela odlišně. A tim se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": môžeme tím minit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s nim v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. odlišne. A tin To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky mají "donutivý" charakter. Na počátku sice obvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a spord, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat - buď se musi přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsili na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegd, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným.
====================
Scan352.jpg
====================
Uvod do ffie 1 Ladislav Hejdánek Úvod do filosofování Filosofie pro naši dobu TEXT FILOSOFI. UVD Praha 1991
Scan352.jpg
====================
Uvod do ffie 1 Ladislav Hejdánek Úvod do filosofování Filosofie pro naši dobu TEXT FILOSOFI. UVD Praha 1991
====================
Scan353.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S Kapitola I. 1 Místo úvodu k úvodu 1 § 1 Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, co to je filosofie, lze jen filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako její nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se ná s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být nějaký filosof). Z filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou: právě naopak tu je v ji celou takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako "podmět", tj.subjekt. To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: ny sami jsme pak vlastně s ní, musíne se jí držet, ba musíme být být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie tedy už v sobě zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad ani plně neuvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit o filoosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby se mu podařilo něco tak nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po
Scan353.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S Kapitola I. 1 Místo úvodu k úvodu 1 § 1 Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, co to je filosofie, lze jen filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako její nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se ná s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být nějaký filosof). Z filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou: právě naopak tu je v ji celou takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako "podmět", tj.subjekt. To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: ny sami jsme pak vlastně s ní, musíne se jí držet, ba musíme být být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie tedy už v sobě zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad ani plně neuvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit o filoosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby se mu podařilo něco tak nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po
====================
Scan354.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 2 ton, co to je vlastně filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční filosofická témata. § 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrénu vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na začátku. Filosofie se musí představit sama. Jen ona je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a ny zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžene vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofen. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí - a marně; po celý život se s ní doopravdy nesetkají a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickýn ordinarien). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných společnostech do každé mysli, ale nejčastěji jen v dosti redukované a deformované podobě. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejích cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií nikoliv na zapřenou, ale jako s filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout nebo zaměnit za jiný a její slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tín, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného - a filosofie je tam už přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. - Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završne tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazen. dříve, Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše šaška). Nic vnějšího není jistotným znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii. Pravá filosofie může promlouvat jednou 2
Scan354.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 2 ton, co to je vlastně filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční filosofická témata. § 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrénu vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na začátku. Filosofie se musí představit sama. Jen ona je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a ny zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžene vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofen. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí - a marně; po celý život se s ní doopravdy nesetkají a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickýn ordinarien). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných společnostech do každé mysli, ale nejčastěji jen v dosti redukované a deformované podobě. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejích cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií nikoliv na zapřenou, ale jako s filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout nebo zaměnit za jiný a její slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tín, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného - a filosofie je tam už přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. - Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završne tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazen. dříve, Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše šaška). Nic vnějšího není jistotným znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii. Pravá filosofie může promlouvat jednou 2
====================
Scan355.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 3 ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech: může si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevynáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupenín a prohlášením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce od kateder filosofie, je dokladen jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně a noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho se neudělala zásadu. Volí si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký byl člověkem takovým, jaký byl a je, ale vede jej a příno nutí k vnitřní proměně. Pro ty, Pro ty, které si si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní: pro pravého filosofa však představuje tu jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona sama je tou nejoddanější a ne jodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie nerespektuje žádný omezený lidský zájem, respektuje a podtrhuje jen nejvyšší poslání člověka. A sama se také neztotožňuje se žádným omezeným zájnen, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce naopak jim nebývá po chuti a sama se moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. § 3. 0 filosofie nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiích a pseudofilocofiích, filosofických zbytcích a pomyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť to vše zaplavuje společnost, v níž od dětství vyrůstá, a prosakuje všemi jejíni vrstvami. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie a pseudofilosofie, pronikající do do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kjalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofií, jakési filosofické viry, která samy už nejsou která samy už nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepronořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky
Scan355.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 3 ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech: může si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevynáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupenín a prohlášením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce od kateder filosofie, je dokladen jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně a noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho se neudělala zásadu. Volí si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký byl člověkem takovým, jaký byl a je, ale vede jej a příno nutí k vnitřní proměně. Pro ty, Pro ty, které si si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní: pro pravého filosofa však představuje tu jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona sama je tou nejoddanější a ne jodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie nerespektuje žádný omezený lidský zájem, respektuje a podtrhuje jen nejvyšší poslání člověka. A sama se také neztotožňuje se žádným omezeným zájnen, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce naopak jim nebývá po chuti a sama se moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. § 3. 0 filosofie nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiích a pseudofilocofiích, filosofických zbytcích a pomyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť to vše zaplavuje společnost, v níž od dětství vyrůstá, a prosakuje všemi jejíni vrstvami. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie a pseudofilosofie, pronikající do do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kjalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofií, jakési filosofické viry, která samy už nejsou která samy už nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepronořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky
====================
Scan356.jpg
====================
Uvod do filosofování kap. I., S 4 nedostatku jeho rezistence a nízké hladiny protilátek parazitovat, přežívat a dokonce se i množit. Těmto nakažlivým reliktům se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakelnné prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžene dost dobře tázat, zda oživení bylo pro zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb of tom, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku neživé hmoty v tom. smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofgie poukazem k tomu, že teprve filosofií spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou: filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou V živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí čloověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy také nemůže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírani), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen ani usnadňován, ani usnadňován, nýbrž měněn, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek k životu, ale o překročení dosavadního ránce. $ 4. Zatím jsme si řekli, že si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víne jak, ba aniž o tom vůbec víme, aniž si to uvědonujene; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň má tendenci jej proměnit). Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. 4
Scan356.jpg
====================
Uvod do filosofování kap. I., S 4 nedostatku jeho rezistence a nízké hladiny protilátek parazitovat, přežívat a dokonce se i množit. Těmto nakažlivým reliktům se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakelnné prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžene dost dobře tázat, zda oživení bylo pro zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb of tom, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku neživé hmoty v tom. smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofgie poukazem k tomu, že teprve filosofií spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou: filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou V živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí čloověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy také nemůže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírani), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen ani usnadňován, ani usnadňován, nýbrž měněn, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek k životu, ale o překročení dosavadního ránce. $ 4. Zatím jsme si řekli, že si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víne jak, ba aniž o tom vůbec víme, aniž si to uvědonujene; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň má tendenci jej proměnit). Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. 4
====================
Scan357.jpg
====================
Úvod do filosofování životě. Leccos kap. I., S 5 5 a by tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se textem nebo projevem, který vás zaujme: něco ve filosofickým vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní s tín, co čtete nebo slyšíte. Začnete se ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učiníte filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté nísto ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlýn bodem vašeho života, když ni spoléháte jako na na pomocníka, krásnou tahle dobrá známá a snad dokonce průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás opustí, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v důvěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašen myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti ván: ukazuje ván vás samotné V nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich A navíc vám do tváře východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe se vy už nikdy nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákěřná choroba, z níž zaženet ji od neuzdravíte: překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a A na duchu zmrzačeni. sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakoínec bud sami nebo to určitě a donutili k že to, poznají ti druzí, a zotročili co jste si podmanili službě, už už dávno není filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně je pro buňku tak atraktivní, že pronikne virus, jehož genetická informace ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě podlehne-li, rozpadne se a vůbec, bude její další život narušen a ochromen, zanikne. Jenomže v tom přirpovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti. se setkáte s
Scan357.jpg
====================
Úvod do filosofování životě. Leccos kap. I., S 5 5 a by tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se textem nebo projevem, který vás zaujme: něco ve filosofickým vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní s tín, co čtete nebo slyšíte. Začnete se ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učiníte filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté nísto ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlýn bodem vašeho života, když ni spoléháte jako na na pomocníka, krásnou tahle dobrá známá a snad dokonce průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás opustí, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v důvěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašen myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti ván: ukazuje ván vás samotné V nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich A navíc vám do tváře východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe se vy už nikdy nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákěřná choroba, z níž zaženet ji od neuzdravíte: překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a A na duchu zmrzačeni. sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakoínec bud sami nebo to určitě a donutili k že to, poznají ti druzí, a zotročili co jste si podmanili službě, už už dávno není filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně je pro buňku tak atraktivní, že pronikne virus, jehož genetická informace ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě podlehne-li, rozpadne se a vůbec, bude její další život narušen a ochromen, zanikne. Jenomže v tom přirpovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti. se setkáte s
====================
Scan358.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 6 ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. § 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizí vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa: je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo ve světě, vb němž je dona filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování ná smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí složit životu. Ovšem tonu novému životu, filosofií proměněnénu. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, bže by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkůn a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobva může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sana nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy disponovat. A filosofie ná nejen právo, ale je přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentní přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby: filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nijak samozřejné a průhledné; sama doba resp. lidé té doby se v nich obvykle nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jim samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by nožno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v ton jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a nká být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný 6
Scan358.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 6 ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. § 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizí vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa: je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo ve světě, vb němž je dona filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování ná smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí složit životu. Ovšem tonu novému životu, filosofií proměněnénu. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, bže by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkůn a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobva může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sana nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy disponovat. A filosofie ná nejen právo, ale je přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentní přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby: filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nijak samozřejné a průhledné; sama doba resp. lidé té doby se v nich obvykle nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jim samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by nožno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v ton jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a nká být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný 6
====================
Scan359.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 7 okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tím ji zároveň promění: a protože ani sám nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází a ještě přijde. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět: ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí a z minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směren, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také filosofie poímáhá své době a lidem V ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. § 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítonná v osobě a působení (díle) jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědona, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, takže na ně reaguje naně a nevědonky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ni žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tom je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produkten své doby; a pokud některá v něčen a do nějaké míry takovým produkten je, pak. to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít svou důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Stavební kameny ani stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát 7
Scan359.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 7 okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tím ji zároveň promění: a protože ani sám nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází a ještě přijde. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět: ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí a z minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směren, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také filosofie poímáhá své době a lidem V ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. § 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítonná v osobě a působení (díle) jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědona, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, takže na ně reaguje naně a nevědonky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ni žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tom je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produkten své doby; a pokud některá v něčen a do nějaké míry takovým produkten je, pak. to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít svou důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Stavební kameny ani stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát 7
====================
Scan360.jpg
====================
Úvod do filosofování - kap. I., S 8 jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžene dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela: tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, CO se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a nožná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským zisken, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je nocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede V přítomnosti orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. $ 7. Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostrřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na 8
Scan360.jpg
====================
Úvod do filosofování - kap. I., S 8 jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžene dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela: tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, CO se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a nožná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským zisken, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je nocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede V přítomnosti orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. $ 7. Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostrřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na 8
====================
Scan361.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 9 jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžene dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, Co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě: a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede V přítomnosti orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a notivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. $ 7. Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostrřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na 9
Scan361.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 9 jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžene dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, Co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě: a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede V přítomnosti orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a notivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. $ 7. Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostrřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na 9
====================
Scan362.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 10 všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a překrývání S úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznjějšími pokuýsy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu hporších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se další filosofové domnívali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutíni, ale že se má obracet vždy jen na njednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali daven, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvín, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke konu se vůbec chce a může obracet, tj. kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitopn sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejnýn, v jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých nůže filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivnních podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. 10
Scan362.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 10 všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a překrývání S úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznjějšími pokuýsy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu hporších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se další filosofové domnívali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutíni, ale že se má obracet vždy jen na njednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali daven, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvín, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke konu se vůbec chce a může obracet, tj. kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitopn sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejnýn, v jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých nůže filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivnních podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. 10
====================
Scan363.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 44 $ 8. Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy nohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl nezi odbornými kruhy, kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofií nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho Z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborníků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobnní stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a CO nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno: to je ovšem možné jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a znánou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebo%t se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.O takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadají naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovénu mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či nepráven) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, nebot filosofie (podobně jako žádná věda ani umění) se neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani nesmí se jich v nějakém odporu a vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšen nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně 14
Scan363.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S 44 $ 8. Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy nohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl nezi odbornými kruhy, kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofií nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho Z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborníků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobnní stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a CO nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno: to je ovšem možné jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a znánou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebo%t se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.O takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadají naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovénu mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či nepráven) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, nebot filosofie (podobně jako žádná věda ani umění) se neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani nesmí se jich v nějakém odporu a vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšen nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně 14
====================
ScanImage013.jpg
====================
Úvod do filosofování ***** kap. I., § Ladislav Hejdánek Úvod do filosofování Filosofi e dobu Praha 1991 TEXT FILOSOFI.UVD Předmluva 1 1
ScanImage013.jpg
====================
Úvod do filosofování ***** kap. I., § Ladislav Hejdánek Úvod do filosofování Filosofi e dobu Praha 1991 TEXT FILOSOFI.UVD Předmluva 1 1
====================
ScanImage014.jpg
====================
Úvod do filosofování I. II. III. IV. VI IX. X. Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu Reflexe kap. I., S VII. Svět přírody VIII. Svět dějin Kdo to je člověk? XVI. Události a trvání XVII. Reaktibilita. Lidská situovanost Pramen času XI. Nepředmětné myšlení XII. Co "býti má" XIII. Pravda a "to pravé" XIV. Etika a politika 2 ***** 2 sises
ScanImage014.jpg
====================
Úvod do filosofování I. II. III. IV. VI IX. X. Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu Reflexe kap. I., S VII. Svět přírody VIII. Svět dějin Kdo to je člověk? XVI. Události a trvání XVII. Reaktibilita. Lidská situovanost Pramen času XI. Nepředmětné myšlení XII. Co "býti má" XIII. Pravda a "to pravé" XIV. Etika a politika 2 ***** 2 sises
====================
ScanImage015.jpg
====================
Úvod do filosofování T LON kap. I., § Místo úvodu k I. úvodu" Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, co to je filosofie, lze jen filosoficky. Tin chceme říci, že o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako nějaký nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se má s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být některý filosof). I filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou; právě naopak tu je v takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako "podmět", tj."subjekt". To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: my sami jsme pak vlastně s ní, musíme se jí držet, ba musime být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie už v sobě proto zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad ani plně uvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit o filosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby se mu podařilo něco tak nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknuti filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde Ize legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po tom, co to je vlastně filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční 3 ***** 3
ScanImage015.jpg
====================
Úvod do filosofování T LON kap. I., § Místo úvodu k I. úvodu" Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, co to je filosofie, lze jen filosoficky. Tin chceme říci, že o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako nějaký nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se má s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být některý filosof). I filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou; právě naopak tu je v takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako "podmět", tj."subjekt". To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: my sami jsme pak vlastně s ní, musíme se jí držet, ba musime být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie už v sobě proto zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad ani plně uvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit o filosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby se mu podařilo něco tak nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknuti filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde Ize legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po tom, co to je vlastně filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční 3 ***** 3
====================
ScanImage016.jpg
====================
Úvod do filosofování ***** kap. I., § filosofická témata, ale spíše mezí témata závěrečná, vrcholná. Musime se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vôli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na ačátku. Filosofie se musí představit sama. Jen ona je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofem. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí - a marně; po celý život se s ni doopravdy nesetkaji a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickým ordinariem). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejich cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofii nikoliv na zapřenou, ale jako s filosofii, musi se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout nebo zaměnit za jiný - a jeji vlasatní slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tím, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného a filosofie už tam je přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. - Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završme tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazen. ***** Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když 4 4
ScanImage016.jpg
====================
Úvod do filosofování ***** kap. I., § filosofická témata, ale spíše mezí témata závěrečná, vrcholná. Musime se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vôli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na ačátku. Filosofie se musí představit sama. Jen ona je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofem. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí - a marně; po celý život se s ni doopravdy nesetkaji a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickým ordinariem). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejich cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofii nikoliv na zapřenou, ale jako s filosofii, musi se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout nebo zaměnit za jiný - a jeji vlasatní slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tím, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného a filosofie už tam je přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. - Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završme tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazen. ***** Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když 4 4
====================
ScanImage017.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., § přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše šaška). Nic vnějšího není jistotným znamenim, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii.Pravá filosofie může promlouvat jednou ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech; ndže si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením a prohlášením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je dokladem jejího značného smyslu pro humor. Neciti se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně a noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho si neudělala zásadu. Voli si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověken takovým, jaký byl a je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní; pro pravého filosofa však představuje tu jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona sama je tou nejoddanější a nejodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie nerespektuje žádný omezený lidský zájem, respektuje a podtrhuje jen nejvyšší poslání člověka. Ani sama se neztotožňuje se žádným omezeným zájmen, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce naopak jim nebývá po chuti a sama se opravdu moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. T O filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílám, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tim, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského 5 5
ScanImage017.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., § přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše šaška). Nic vnějšího není jistotným znamenim, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii.Pravá filosofie může promlouvat jednou ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech; ndže si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením a prohlášením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je dokladem jejího značného smyslu pro humor. Neciti se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně a noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho si neudělala zásadu. Voli si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověken takovým, jaký byl a je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní; pro pravého filosofa však představuje tu jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona sama je tou nejoddanější a nejodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie nerespektuje žádný omezený lidský zájem, respektuje a podtrhuje jen nejvyšší poslání člověka. Ani sama se neztotožňuje se žádným omezeným zájmen, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce naopak jim nebývá po chuti a sama se opravdu moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. T O filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílám, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tim, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského 5 5
====================
ScanImage018.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., § anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiích a pseudofilosofiích, filosofických zbytcích a pomyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť tím vším je zaplavována společnost, v níž od dětství vyrůstá, a všechny její vrstvy jsou tin prosáknuty. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodní plná kalu a nečistot, také filosofie a pseudofilosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofii, jakési filosofické viry, které už sany nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepromořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky nedostatku jeho rezistence a nízké hladině protilátek parazitovat, přežívat a dokonce se i množit. Těmto nakažlivým reliktům se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakalené prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku nėživé hmoty v tom smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofii spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy také nemôže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život *****
ScanImage018.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., § anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiích a pseudofilosofiích, filosofických zbytcích a pomyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť tím vším je zaplavována společnost, v níž od dětství vyrůstá, a všechny její vrstvy jsou tin prosáknuty. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodní plná kalu a nečistot, také filosofie a pseudofilosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofii, jakési filosofické viry, které už sany nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepromořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky nedostatku jeho rezistence a nízké hladině protilátek parazitovat, přežívat a dokonce se i množit. Těmto nakažlivým reliktům se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakalené prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku nėživé hmoty v tom smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofii spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy také nemôže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život *****
====================
ScanImage019.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S přizdobován a krášlen, ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek k životu, ale o překročení celého dosavadního ránce lidského života. Zatim jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víme jak, ba aniž o tom vôbec vine, aniž si to uvědomujeme; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň ná tendenci jej proměnit!. Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském. životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se setkáte 5 filosofickým textem nebo projevem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní s tím, co čtete nebo slyšíte. Začnete se ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učinite filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté místo ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad dokonce přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás opusti, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v dávěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mit nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákeřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a zaženet ji od sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, 7 7
ScanImage019.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S přizdobován a krášlen, ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek k životu, ale o překročení celého dosavadního ránce lidského života. Zatim jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víme jak, ba aniž o tom vôbec vine, aniž si to uvědomujeme; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň ná tendenci jej proměnit!. Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském. životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se setkáte 5 filosofickým textem nebo projevem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní s tím, co čtete nebo slyšíte. Začnete se ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učinite filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté místo ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad dokonce přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás opusti, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v dávěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mit nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákeřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a zaženet ji od sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, 7 7
====================
ScanImage020.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., § už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofil osedlat a dát ji uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakoinec bud sami nebo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili k službě, už dávno není filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetická informace je pro buňku tak atraktivni, že ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě vôbec, bude její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Jenomže v tom přirpovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti, ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizi vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat mista; je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo ve světě, vb němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvôli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie môže a ná, dokonce musí složit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofif proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vôbec neznamená, že by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobva může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, 00 8
ScanImage020.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., § už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofil osedlat a dát ji uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakoinec bud sami nebo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili k službě, už dávno není filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetická informace je pro buňku tak atraktivni, že ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě vôbec, bude její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Jenomže v tom přirpovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti, ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizi vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat mista; je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo ve světě, vb němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvôli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie môže a ná, dokonce musí složit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofif proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vôbec neznamená, že by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobva může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, 00 8
====================
ScanImage021.jpg
====================
Úvod do filosofování T kap. I., § které doba sama nemôže stanovit a jimiž nemôže nikdy disponovat. A filosofie má nejen právo, ale je přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentni přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nijak samozřejmé a průhledné; sama doba resp. lidé té doby se v nich obvykle nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jim samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by možno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a aká být Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tim ji zároveň promění; a protože ani sám nemôže zůstat bez pohybu, nifi hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází a ještě přijde. Doba, která se mýl! v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí a z minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směrem, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačnosti. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také filosofie 9 9
ScanImage021.jpg
====================
Úvod do filosofování T kap. I., § které doba sama nemôže stanovit a jimiž nemôže nikdy disponovat. A filosofie má nejen právo, ale je přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentni přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nijak samozřejmé a průhledné; sama doba resp. lidé té doby se v nich obvykle nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jim samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by možno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a aká být Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tim ji zároveň promění; a protože ani sám nemôže zůstat bez pohybu, nifi hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází a ještě přijde. Doba, která se mýl! v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí a z minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směrem, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačnosti. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také filosofie 9 9
====================
ScanImage022.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S polmáhá své době a lidem v ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v osobě a působeni (dile) jednotlivých filosofá, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědoma, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, takže na ně reaguje maně a nevědomky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ni žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tom je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produkten své doby; a pokud některá v něčem a do nějaké míry takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít svou důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Stavební kameny ani stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak *****
ScanImage022.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S polmáhá své době a lidem v ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v osobě a působeni (dile) jednotlivých filosofá, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědoma, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, takže na ně reaguje maně a nevědomky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ni žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tom je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produkten své doby; a pokud některá v něčem a do nějaké míry takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít svou důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Stavební kameny ani stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak *****
====================
ScanImage023.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmime zaměňovat za to, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v dôsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časd a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a notivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. LUCE Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh událostí. Nemôže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musi mit univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a 5 úvahami sociologickými, sociálně psychologickými 3 agresa Jarede 11
ScanImage023.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmime zaměňovat za to, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v dôsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časd a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a notivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. LUCE Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh událostí. Nemôže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musi mit univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a 5 úvahami sociologickými, sociálně psychologickými 3 agresa Jarede 11
====================
ScanImage024.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., § psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznjějšími pokuýsy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutín a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu horších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se dalši filosofové domnívali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutími, ale že se má obracet vždy jen na jednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vôbec zlomili hål nad lidským pokolenim a předpovidali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasiteld, docela nových lidí či dokonce nadlidi. Filosofie, která přichází se svým poselstvim, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se våbec chce a může obracet, tj.kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co môže těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitopm sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejnýn, v jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivnních podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. 12
ScanImage024.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., § psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznjějšími pokuýsy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutín a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu horších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se dalši filosofové domnívali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutími, ale že se má obracet vždy jen na jednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vôbec zlomili hål nad lidským pokolenim a předpovidali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasiteld, docela nových lidí či dokonce nadlidi. Filosofie, která přichází se svým poselstvim, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se våbec chce a může obracet, tj.kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co môže těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitopm sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejnýn, v jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivnních podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. 12
====================
ScanImage025.jpg
====================
Úvod do filosofování LEPI 22*** kap. I., § Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofif nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapominat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborniků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobnmi stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je ovšem možné jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebolt se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.0 takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadaji naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či nepráven) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, neboť filosofie (podobně jako žádná věda ani farsh *****
ScanImage025.jpg
====================
Úvod do filosofování LEPI 22*** kap. I., § Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofif nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapominat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborniků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobnmi stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je ovšem možné jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebolt se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.0 takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadaji naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či nepráven) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, neboť filosofie (podobně jako žádná věda ani farsh *****
====================
ScanImage026.jpg
====================
Úvod do filosofování T kap. I., S uměnil se neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nendže ani nesmí se jich v nějakém odporu a vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšem nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik mus! být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsoben než odbornou (nebo někdy i rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si tento obtížný úkol vyvolit a psaly úvody do filosofie, populární výklady svého učení a jakési učebnice. Slavní, méně známí i téměř nezznámí, úspěšndi í málo úspěšní a neúspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži a ke studentům, protože tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy předčasné a nedosti promyšlené, příliš rychle hotové a někdy až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspiraci a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitni prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují ledky filosofii jakékoliv širší působení a potom zbývá jen práce na rukopisech, jež může čist jen málo autorovi blízkých lidi, korespondence a osobní rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čich rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit další osud svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny? K jakému převratu v chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí a kritérií se dovolávaly? Ať už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových qu *****
ScanImage026.jpg
====================
Úvod do filosofování T kap. I., S uměnil se neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nendže ani nesmí se jich v nějakém odporu a vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšem nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik mus! být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsoben než odbornou (nebo někdy i rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si tento obtížný úkol vyvolit a psaly úvody do filosofie, populární výklady svého učení a jakési učebnice. Slavní, méně známí i téměř nezznámí, úspěšndi í málo úspěšní a neúspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži a ke studentům, protože tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy předčasné a nedosti promyšlené, příliš rychle hotové a někdy až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspiraci a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitni prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují ledky filosofii jakékoliv širší působení a potom zbývá jen práce na rukopisech, jež může čist jen málo autorovi blízkých lidi, korespondence a osobní rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čich rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit další osud svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny? K jakému převratu v chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí a kritérií se dovolávaly? Ať už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových qu *****
====================
ScanImage027.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmem věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, neboť jazyk je tím prvním filosofickým prostorem a jeho atmosféra je prosycena zárodky myšlenek; jazyk je od počátku a pak ještě dlouho, ba snad natrvalo našim učitelen filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byť často v podivných převlecich, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech pobůlastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofii infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevime; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit - a už jsme v tom. Ve filosofgii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás z toho zmatku vyvedl a aby v zárodcích (už kličicích zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, v níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných nebo nedávných mysliteld, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti. Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nobvých zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tim už musí počítat; a tak se bud stane obhajobou jediné filosofgie (a vyvracenim všech ostatnich), anebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení ať už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového "úvodu" nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. § 10 Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod a uvádění doslova), nemůžeme s uváděním začíét kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, kdo má být uveden nebo uváděn, právě teď je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovéíst, nemůže vykročit 15
ScanImage027.jpg
====================
Úvod do filosofování kap. I., S případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmem věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, neboť jazyk je tím prvním filosofickým prostorem a jeho atmosféra je prosycena zárodky myšlenek; jazyk je od počátku a pak ještě dlouho, ba snad natrvalo našim učitelen filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byť často v podivných převlecich, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech pobůlastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofii infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevime; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit - a už jsme v tom. Ve filosofgii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás z toho zmatku vyvedl a aby v zárodcích (už kličicích zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, v níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných nebo nedávných mysliteld, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti. Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nobvých zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tim už musí počítat; a tak se bud stane obhajobou jediné filosofgie (a vyvracenim všech ostatnich), anebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení ať už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového "úvodu" nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. § 10 Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod a uvádění doslova), nemůžeme s uváděním začíét kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, kdo má být uveden nebo uváděn, právě teď je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovéíst, nemůže vykročit 15
====================
ScanImage028.jpg
====================
Úvod do filosofování ***** kap. I., § odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprpostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějších celku; a ovšem zejména pletim, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a nesnesou kritičtějšího přezkoumání. To je nezbytné od počátku providět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek (resp. zárodků plevelných myšlenek), proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polomyšlenkami či pseudomyšlenkami, zbytky reflexi 3 pseudoreflexi, všelijakými názory a domněnkami, teorieni a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který ačkoliv původně značně odlišný byl filosofii pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá "filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard, nebo přinejmenším nějaká stará a zastaralá filosofie, která už ve světě opravdové filosofie mení k životu. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět" do filosofie; je však možné uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v kličicích filosofických myšlenkách, do určitého filosofického systému". To však má zase jiné problémy. 16 11 ***** 16
ScanImage028.jpg
====================
Úvod do filosofování ***** kap. I., § odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprpostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějších celku; a ovšem zejména pletim, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a nesnesou kritičtějšího přezkoumání. To je nezbytné od počátku providět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek (resp. zárodků plevelných myšlenek), proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polomyšlenkami či pseudomyšlenkami, zbytky reflexi 3 pseudoreflexi, všelijakými názory a domněnkami, teorieni a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který ačkoliv původně značně odlišný byl filosofii pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá "filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard, nebo přinejmenším nějaká stará a zastaralá filosofie, která už ve světě opravdové filosofie mení k životu. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět" do filosofie; je však možné uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v kličicích filosofických myšlenkách, do určitého filosofického systému". To však má zase jiné problémy. 16 11 ***** 16
====================
ScanImage029.jpg
====================
Úvod do filosofování ***** I. Filosofie a vědy Evropa a Evropou ovlivněné části světa žijí přinejmenším poslední dvě staletí ve znamení spojenectví vědy a techniky. Abychom dali výraz tomuto pro celý svět tak závažnému spojenectví, budene hovořit o technovědě (zní to lépe než vědotechnika). Celá řada věd se ustavila (vydělením z filosofie) už v řeckém starověku a nejrůznější techniky a technické postupy byly vynalézány na generaci předávány prehistorické. Ještě Aristotelés, velký vědec mezi řeckými filosofy a zakladatel hned několika odborných disciplin, byl přesvědčen o zásadní odlišnosti přístupu vědeckého, "teoretického" (THEORIA znamená v řečtině zírání) od přístupu činného, "praktického" (PRAXIS znamená dělání a souvisí se slovem PRAGMA, což je věc). Prohlásil totiž, že zatímco cílem vědy je pravda, cílem praxe je dílo. Tato představa se udržela nejenom po celý středověk, ale v obecném povědomí se udržovala ještě dlouho poté, co Francis Bacon vyhlásil slavné heslo, že "věda je moc". Skutečnou mocí se věda stala, teprve když uzavřela spojenectví s technikou a s techniky, nejprve s dovednými řemeslníky, později s inženýry a schopnými organizátory. A protože to vše vyžadovalo množství peněz na investice, musili tu být ještě navíc bohati lidé. Zase to nejprve byli mecenášové, kteří podporovali soukromé vědce dost podobně, jako podporovali a dodnes podporují třeba umělce. Ale brzo se ukázalo, že investice do vědy se mohou vracet mnohem rychleji a zejména spolehlivěji než investice do umění. Na místo víceméně velkorysých mecenášů přišli průmysloví podnikatelé, kteří si cenili hlavně inženýrů, ale postupně zjišťovali, že pro velké podnikání a pro pronikání na nové a náročnější trhy nezbytně potřebují také výsledky tzv. základního výzkumu. Zejména obrovské firmy a koncerny stále častěji zadávaly nejrůznější výzkumné úkoly vědcům a vědeckým pracovištím nebo si zakládaly vlastní, tj. podniková výzkumná pracoviště. A protože se velmi brzo zjistilo, jak se dobří vědci technice a průmyslu vyplácejí, postavení a příjem takového vědeckého specialisty, zaměstnaného u velké firmy, byly a dodnes bývají mnohem přitažlivější než postavení a příjem univerzitního učitele. Dôsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Vědec, který je na stopě významného objevu, stejně tak jako technik, který má v hlavě anebo dokonce už i na papíře nový vynález, musí najít sponzora, tj. někoho, kdo bude ochoten nést náklad, neboť finanční nároky výzkumu zejména v přírodních vědách za poslední desetiletí obrovsky stoupají. Nejčastěji ovšem přichází iniciativa ze strany velkých firem (eventuelně státu), které vypisují konkurzy na řešení
ScanImage029.jpg
====================
Úvod do filosofování ***** I. Filosofie a vědy Evropa a Evropou ovlivněné části světa žijí přinejmenším poslední dvě staletí ve znamení spojenectví vědy a techniky. Abychom dali výraz tomuto pro celý svět tak závažnému spojenectví, budene hovořit o technovědě (zní to lépe než vědotechnika). Celá řada věd se ustavila (vydělením z filosofie) už v řeckém starověku a nejrůznější techniky a technické postupy byly vynalézány na generaci předávány prehistorické. Ještě Aristotelés, velký vědec mezi řeckými filosofy a zakladatel hned několika odborných disciplin, byl přesvědčen o zásadní odlišnosti přístupu vědeckého, "teoretického" (THEORIA znamená v řečtině zírání) od přístupu činného, "praktického" (PRAXIS znamená dělání a souvisí se slovem PRAGMA, což je věc). Prohlásil totiž, že zatímco cílem vědy je pravda, cílem praxe je dílo. Tato představa se udržela nejenom po celý středověk, ale v obecném povědomí se udržovala ještě dlouho poté, co Francis Bacon vyhlásil slavné heslo, že "věda je moc". Skutečnou mocí se věda stala, teprve když uzavřela spojenectví s technikou a s techniky, nejprve s dovednými řemeslníky, později s inženýry a schopnými organizátory. A protože to vše vyžadovalo množství peněz na investice, musili tu být ještě navíc bohati lidé. Zase to nejprve byli mecenášové, kteří podporovali soukromé vědce dost podobně, jako podporovali a dodnes podporují třeba umělce. Ale brzo se ukázalo, že investice do vědy se mohou vracet mnohem rychleji a zejména spolehlivěji než investice do umění. Na místo víceméně velkorysých mecenášů přišli průmysloví podnikatelé, kteří si cenili hlavně inženýrů, ale postupně zjišťovali, že pro velké podnikání a pro pronikání na nové a náročnější trhy nezbytně potřebují také výsledky tzv. základního výzkumu. Zejména obrovské firmy a koncerny stále častěji zadávaly nejrůznější výzkumné úkoly vědcům a vědeckým pracovištím nebo si zakládaly vlastní, tj. podniková výzkumná pracoviště. A protože se velmi brzo zjistilo, jak se dobří vědci technice a průmyslu vyplácejí, postavení a příjem takového vědeckého specialisty, zaměstnaného u velké firmy, byly a dodnes bývají mnohem přitažlivější než postavení a příjem univerzitního učitele. Dôsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Vědec, který je na stopě významného objevu, stejně tak jako technik, který má v hlavě anebo dokonce už i na papíře nový vynález, musí najít sponzora, tj. někoho, kdo bude ochoten nést náklad, neboť finanční nároky výzkumu zejména v přírodních vědách za poslední desetiletí obrovsky stoupají. Nejčastěji ovšem přichází iniciativa ze strany velkých firem (eventuelně státu), které vypisují konkurzy na řešení
====================
ScanImage030.jpg
====================
Úvod do filosofování ***** 2 ze strany velkých firem (eventuelně státu), které vypisují konkurzy na řešení předem přesně formulovaných úkolů. To vše přivádí vědce a vědu vôbec do velké závislosti na velkých podnikatelích a na státu. Spolupráce vědy a techniky navzájem a jejich spolupráce s velkými podnikateli a případně se státem je tedy po jedné stránce výhodná, ale má také svůj rub. Věda už dávno nemůže být sama o sobě považována za "moc", ale stává se pouhou služebnicí skutečné moci (ať už moci finanční a hospodářské, nebo noci politické a státní). Doba tzv. technovědy se vyznačuje tím, že o směrech výzkumu a tedy o strategii vědeckého poznávání nerozhodují vědci, ale hospodářští manažéři a politici. Podnikové nebo veřejné, ale většinou i soukromé podpory se dostane jen takovému výzkumu, který slibuje zvýšit prestiž a moc toho, kdo ji má. Obvykle se argumentuje tím, že věda musí být užitečná; za samozřejmé se považuje, že při posuzování užitečnosti je kompetentni ten, kdo vědcům a technikom za práci zaplatí. Na první pohled je nesnadné rozhodnout, zda ono poměrně nové spojenectví na jedné straně s technikou a na druhé straně s kapitálem je vědě a vědcům spíše na škodu nebo spíše ku prospěchu. Vědec ovšem chce především vědět, a to pro něho znamená: vědět, jak to je, jak se věci mají, jak spolu různé věci souvisí. A nyní se dostává do situace, že sice může poznávat, dokonce musi, ale jiní mu určují, co vlastně má poznávat. Na okraji plnění tohoto úkolu ovšem může tu a tam poznat i něco, za co placen není, ale nikdy ho to nesmi odvádět od hlavního cíle, který zvolili nikoliv vědci, nýbrž ti, co mají peníze a plán, co s nimi podniknout. Do této situace se ale novodobá věda nedostala náhodou nebo omylem, ale podstatně tomu napomohla tím, že od pozorování a popisu poznávané skutečnosti přešla k pokusům. Ještě v minulém a dokonce ještě na počátku tohoto století doznívaly spory o vědecké oprávněnosti experimentů, a zdá se, že v poněkud pozměněné podobě dnes zase začínají oživat. Co je vlastně podstatou vědeckého experimentu? Má-li být experiment vědě něco platný, tj. nemá-li to být nahodilý pokus, "zkouška a omyl" v běžném smyslu, ale pokus vědecký, musí mít některé náležitosti. Nejlépe je to vidět na zprávách o výsledcích určitého přesně vymezeného výzkumu, jak jsou podávány v přírodovědeckých nebo lékařských časopisech k tomu určených. Nejprve je označeno širší pole výzkumu a přesně vymezen problém, který má být řešen. Potom je specifikován materiál, s nímž autor pracoval, a metody, jichž bylo použito. A teprve potom mohou přijít výsledky, obvykle kvantifikované a zpracované do tabulek nebo grafů, a nakonec diskuse, která má jednak zhodnotit uvedené výsledky v kontextu současných znalostí příslušné problematiky, jednak pokud jde o opravdu závažné výsledky v kontextu širšího vědního podoboru nebo dokonce oboru. Co z toho má pro nás největší význan? Vědec, který podniká určitý pokus, chce co nejpřesněji a nejpodrobněji a od samého počátku vědět, co dělá, a pak stejně přesně a podrobně o tom podat odborné veřejnosti zprávu. Takový sebe si tak dobře uvědomující a vysoce bedlivý postup má dvojí hlavní smysl. Především dovoluje, aby pokus byl s naprostou přesností zopakován. Pokus je totiž považován za vědecky platný, jenom když při zopakování přináší vždy stejné výsledky (takže každý vědec, který se stejným problémem zabývá a je svou informovanosti a technickým vybavením na nezbytné úrovni, může popsaný pokus ve své laboratoři se stejným výsledkem zopakovat). Tím, že vědec přesně ví, co dělá a co udělal, umožňuje kontrolu své práce jednak sám sobě, jednak druhým vědcům, které o nových poznatcích, jež experiment přinesl, musí nejprve přesvědčit (to není samozřejné a někdy to môže trvat velmi dlouho). A potom je tu druhý cíl, pochopitelně mnohem důležitější: tím, že vědec chce co nejpřesněji vědět, co dělá, môže také velmi přesně zjišťovat, "co to
ScanImage030.jpg
====================
Úvod do filosofování ***** 2 ze strany velkých firem (eventuelně státu), které vypisují konkurzy na řešení předem přesně formulovaných úkolů. To vše přivádí vědce a vědu vôbec do velké závislosti na velkých podnikatelích a na státu. Spolupráce vědy a techniky navzájem a jejich spolupráce s velkými podnikateli a případně se státem je tedy po jedné stránce výhodná, ale má také svůj rub. Věda už dávno nemůže být sama o sobě považována za "moc", ale stává se pouhou služebnicí skutečné moci (ať už moci finanční a hospodářské, nebo noci politické a státní). Doba tzv. technovědy se vyznačuje tím, že o směrech výzkumu a tedy o strategii vědeckého poznávání nerozhodují vědci, ale hospodářští manažéři a politici. Podnikové nebo veřejné, ale většinou i soukromé podpory se dostane jen takovému výzkumu, který slibuje zvýšit prestiž a moc toho, kdo ji má. Obvykle se argumentuje tím, že věda musí být užitečná; za samozřejmé se považuje, že při posuzování užitečnosti je kompetentni ten, kdo vědcům a technikom za práci zaplatí. Na první pohled je nesnadné rozhodnout, zda ono poměrně nové spojenectví na jedné straně s technikou a na druhé straně s kapitálem je vědě a vědcům spíše na škodu nebo spíše ku prospěchu. Vědec ovšem chce především vědět, a to pro něho znamená: vědět, jak to je, jak se věci mají, jak spolu různé věci souvisí. A nyní se dostává do situace, že sice může poznávat, dokonce musi, ale jiní mu určují, co vlastně má poznávat. Na okraji plnění tohoto úkolu ovšem může tu a tam poznat i něco, za co placen není, ale nikdy ho to nesmi odvádět od hlavního cíle, který zvolili nikoliv vědci, nýbrž ti, co mají peníze a plán, co s nimi podniknout. Do této situace se ale novodobá věda nedostala náhodou nebo omylem, ale podstatně tomu napomohla tím, že od pozorování a popisu poznávané skutečnosti přešla k pokusům. Ještě v minulém a dokonce ještě na počátku tohoto století doznívaly spory o vědecké oprávněnosti experimentů, a zdá se, že v poněkud pozměněné podobě dnes zase začínají oživat. Co je vlastně podstatou vědeckého experimentu? Má-li být experiment vědě něco platný, tj. nemá-li to být nahodilý pokus, "zkouška a omyl" v běžném smyslu, ale pokus vědecký, musí mít některé náležitosti. Nejlépe je to vidět na zprávách o výsledcích určitého přesně vymezeného výzkumu, jak jsou podávány v přírodovědeckých nebo lékařských časopisech k tomu určených. Nejprve je označeno širší pole výzkumu a přesně vymezen problém, který má být řešen. Potom je specifikován materiál, s nímž autor pracoval, a metody, jichž bylo použito. A teprve potom mohou přijít výsledky, obvykle kvantifikované a zpracované do tabulek nebo grafů, a nakonec diskuse, která má jednak zhodnotit uvedené výsledky v kontextu současných znalostí příslušné problematiky, jednak pokud jde o opravdu závažné výsledky v kontextu širšího vědního podoboru nebo dokonce oboru. Co z toho má pro nás největší význan? Vědec, který podniká určitý pokus, chce co nejpřesněji a nejpodrobněji a od samého počátku vědět, co dělá, a pak stejně přesně a podrobně o tom podat odborné veřejnosti zprávu. Takový sebe si tak dobře uvědomující a vysoce bedlivý postup má dvojí hlavní smysl. Především dovoluje, aby pokus byl s naprostou přesností zopakován. Pokus je totiž považován za vědecky platný, jenom když při zopakování přináší vždy stejné výsledky (takže každý vědec, který se stejným problémem zabývá a je svou informovanosti a technickým vybavením na nezbytné úrovni, může popsaný pokus ve své laboratoři se stejným výsledkem zopakovat). Tím, že vědec přesně ví, co dělá a co udělal, umožňuje kontrolu své práce jednak sám sobě, jednak druhým vědcům, které o nových poznatcích, jež experiment přinesl, musí nejprve přesvědčit (to není samozřejné a někdy to môže trvat velmi dlouho). A potom je tu druhý cíl, pochopitelně mnohem důležitější: tím, že vědec chce co nejpřesněji vědět, co dělá, môže také velmi přesně zjišťovat, "co to
====================
ScanImage031.jpg
====================
Úvod do filosofování co nejpřesněji vědět, co dělá, může také velmi přesně zjišťovat, "co to udělalo", ti, co nového, nečekaného se stalo, aniž by to bylo součástí původních podmínek a okolností, ale také aniž by to on sám udělal. Aby právě tohle bylo možné, potřebuje přírodovědec svou laboratoř, aby mohl přesným uspořádáním pokusu vyloučit neznámé vnější vlivy. I I T I Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do rozpaků sami dospělí, obracejí se k odborníkům, bud osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liši, čili co ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou oborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jinž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potiže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tom jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to, stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a môže vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba ani psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit ani jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudů a poznatků. Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplině, která je s to se zabývat jak vším tím, čín se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odbornosti), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však
ScanImage031.jpg
====================
Úvod do filosofování co nejpřesněji vědět, co dělá, může také velmi přesně zjišťovat, "co to udělalo", ti, co nového, nečekaného se stalo, aniž by to bylo součástí původních podmínek a okolností, ale také aniž by to on sám udělal. Aby právě tohle bylo možné, potřebuje přírodovědec svou laboratoř, aby mohl přesným uspořádáním pokusu vyloučit neznámé vnější vlivy. I I T I Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do rozpaků sami dospělí, obracejí se k odborníkům, bud osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liši, čili co ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou oborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jinž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potiže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tom jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to, stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a môže vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba ani psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit ani jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudů a poznatků. Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplině, která je s to se zabývat jak vším tím, čín se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odbornosti), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však
====================
ScanImage032.jpg
====================
Úvod do filosofování disciplině, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odbornosti), ale také vědani samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však musí být tato disciplina schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplinu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní discipliny, která je schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapominala, že to môže dělat jen díky vědomí a myšlení, bez něhož by žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: může to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem mysli tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celýn, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapominal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto mysli, ale že se v tomto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přistupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, jefilosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme se hned několika nepřesnosti nebo alespoň můžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slávkem "je": o filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž onim poukazem k tomu, čim taková disciplina "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti a k jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a omyly i nepřesnosti atd. A tim se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím minit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "neni". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky mají "donutivý" charakter. Na počátku sice obvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a spord, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat - buď se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho A:FFOVN.ÚVD
ScanImage032.jpg
====================
Úvod do filosofování disciplině, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odbornosti), ale také vědani samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však musí být tato disciplina schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplinu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní discipliny, která je schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapominala, že to môže dělat jen díky vědomí a myšlení, bez něhož by žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: může to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem mysli tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celýn, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapominal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto mysli, ale že se v tomto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přistupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, jefilosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme se hned několika nepřesnosti nebo alespoň můžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slávkem "je": o filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž onim poukazem k tomu, čim taková disciplina "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti a k jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a omyly i nepřesnosti atd. A tim se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím minit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "neni". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky mají "donutivý" charakter. Na počátku sice obvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a spord, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat - buď se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho A:FFOVN.ÚVD
====================
ScanImage033.jpg
====================
Úvod do filosofování ****** 2015 I ***** vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory se ostatně vedou spíše o hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemôže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pomáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to neni naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem neomezuje (nesni omezovat) jen na to, co jest, tedy na jsoucna; kromě toho pro filosofii neni žádné opravdové jsoucno jenom tím, čín "jest" (o tom si řekneme vice v kapitole o jsoucnosti a byti). A kromě toho se filosofie nikdy nesmi zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkom), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda nutně abstraktni a - jak zejména dnes všichni vidíme "neekologická": vynalézá a zavádí v praxi různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikaji nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence. 1 #117": ***** 5
ScanImage033.jpg
====================
Úvod do filosofování ****** 2015 I ***** vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory se ostatně vedou spíše o hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemôže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pomáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to neni naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem neomezuje (nesni omezovat) jen na to, co jest, tedy na jsoucna; kromě toho pro filosofii neni žádné opravdové jsoucno jenom tím, čín "jest" (o tom si řekneme vice v kapitole o jsoucnosti a byti). A kromě toho se filosofie nikdy nesmi zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkom), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda nutně abstraktni a - jak zejména dnes všichni vidíme "neekologická": vynalézá a zavádí v praxi různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikaji nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence. 1 #117": ***** 5
====================
ScanImage057.jpg
====================
vinuté filosofické myšlení. Proto také otázka po tom, co to je filosofie, nepatří mezi základní, počáteční filosofická témata. § 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii představit. Nikdo ji nemůže představit. Filosofie se musí představit sama. Jen ona sama je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Ale aby o sobě něco mohla říei, aby se mohla představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu ne slušně, také proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjištujeme, že uvažujeme filosoficky, až pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku nebo zase pro psychologii a paychiatrii, se stane velkým filosofem. A jiný se pro ni rozhodne už v mládí - a marně; po celý svůj život se s ní doopravdy nesetká a ne seznámí, třeba by se stal filosofickým ordinariem. Není to jenom věc talentu; zajisté něco filosofie pronikne - přinejmenším v našich časech do každé mysli, ale v dosti redukované a deformované podobě. Jistého minimálního talentu je ovšem zapotřebí, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se mohla po jejích cestách vydat svými vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií jakožto a filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, fenomén filosofie přehlédnout a její slovo, její logos přeslechnout. Jak jsme však už řekli, filosofie nezačíná tím, že se napřed představí. Její první slova, její první logos se netýká jí samé. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když jde ještě o leccos docela jiného ale filosofie už je přítomna. Je přítomna na zapřenou. Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme náhle zabočili do houštin metafor, poezie, mýtů, pohádek. Završme tuto odbočku ještě jedním obrazem. Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie
ScanImage057.jpg
====================
vinuté filosofické myšlení. Proto také otázka po tom, co to je filosofie, nepatří mezi základní, počáteční filosofická témata. § 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii představit. Nikdo ji nemůže představit. Filosofie se musí představit sama. Jen ona sama je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Ale aby o sobě něco mohla říei, aby se mohla představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu ne slušně, také proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjištujeme, že uvažujeme filosoficky, až pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku nebo zase pro psychologii a paychiatrii, se stane velkým filosofem. A jiný se pro ni rozhodne už v mládí - a marně; po celý svůj život se s ní doopravdy nesetká a ne seznámí, třeba by se stal filosofickým ordinariem. Není to jenom věc talentu; zajisté něco filosofie pronikne - přinejmenším v našich časech do každé mysli, ale v dosti redukované a deformované podobě. Jistého minimálního talentu je ovšem zapotřebí, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se mohla po jejích cestách vydat svými vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií jakožto a filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, fenomén filosofie přehlédnout a její slovo, její logos přeslechnout. Jak jsme však už řekli, filosofie nezačíná tím, že se napřed představí. Její první slova, její první logos se netýká jí samé. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když jde ještě o leccos docela jiného ale filosofie už je přítomna. Je přítomna na zapřenou. Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme náhle zabočili do houštin metafor, poezie, mýtů, pohádek. Završme tuto odbočku ještě jedním obrazem. Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie
====================
ScanImage058.jpg
====================
Kapitola MÍSTO I. ÚVODU § 1. Na počátek našich úvah by podle běžných zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. Ale to má výžné nesnáze, protože vymezit filosofii lze pouze filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nelze říci ani slovo tak, abychom přitom stáli vně filosofie jako její nefilosofičtí pozorovatelé a posuzovatelé. Všude tam, kde se mluví vakutku o filosofii, je už filosofie u toho, ba je to právě filosofie, která tu vlastně sama promlouvá. Z filosofie nelze učinit předmět tak, abychom ji měli celou před sebou; filosofie tu je v takovém případě přítomna také jako podmět, jako subjekt, tj. je přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání, a dokonce lze daleko případněji říci: my jsme s ní, my se musíme jí samotné držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie už v sobě zahrnuje, spolu přináší určité filosofické stanovisko, určitou filosofii (byt třebas nepropracovanou, ba dokonce snad plně neuvědomělou). Kdo by chtěl a komu by se podařilo něco tak nemožného (v našich časech nemožného) jako mluvit o filosofii naprosto nefilosoficky, s úplným gyloučením filosofie, tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by přece jenom bylo zachyceno a uchopeno, by bylo něco zcela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze myšlenkově zmocnit tohoto tématu. Pouze filosofie je chopna a je také povolána uchopit myšlenkově, pojmově sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí tu být už značně pokročilé a vy-
ScanImage058.jpg
====================
Kapitola MÍSTO I. ÚVODU § 1. Na počátek našich úvah by podle běžných zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. Ale to má výžné nesnáze, protože vymezit filosofii lze pouze filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nelze říci ani slovo tak, abychom přitom stáli vně filosofie jako její nefilosofičtí pozorovatelé a posuzovatelé. Všude tam, kde se mluví vakutku o filosofii, je už filosofie u toho, ba je to právě filosofie, která tu vlastně sama promlouvá. Z filosofie nelze učinit předmět tak, abychom ji měli celou před sebou; filosofie tu je v takovém případě přítomna také jako podmět, jako subjekt, tj. je přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání, a dokonce lze daleko případněji říci: my jsme s ní, my se musíme jí samotné držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie už v sobě zahrnuje, spolu přináší určité filosofické stanovisko, určitou filosofii (byt třebas nepropracovanou, ba dokonce snad plně neuvědomělou). Kdo by chtěl a komu by se podařilo něco tak nemožného (v našich časech nemožného) jako mluvit o filosofii naprosto nefilosoficky, s úplným gyloučením filosofie, tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by přece jenom bylo zachyceno a uchopeno, by bylo něco zcela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze myšlenkově zmocnit tohoto tématu. Pouze filosofie je chopna a je také povolána uchopit myšlenkově, pojmově sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí tu být už značně pokročilé a vy-
====================
ScanImage059.jpg
====================
ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka. Nic vnějšího není jistým znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků můžete někdy jen vyloučit, že by šlo o filosofii. Pravá filosofie může někdy promlouvat ve verších, ale jindy v dlouhých nudných traktátech; může si zvolit tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře nebo šaška (neboť nejenom králové mají své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je dokladem jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně, obvykle dává přednost ne společenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho si neudělala zásadu. Vo11 si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní; představuje však pro skutečného filosofa jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, nebot sama je tou nejoddanější a nejodevzdanější služkou. Filosofie nerespektuje žádný lidský zájem, respektuje jen nejvyšší poslání člověka. A sama se také nikdy neztotožňuje se žádným zájmem, nesplňuje žádné potřeby a tužby lidí, nebývá jim po chuti a nestará se o jejich užitek. Slouží jen jednomu pánu, totiž jediné vládkyni, pravdě. § 3. o filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí nanejvýš zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak žije, nýbrž k tomu, aby se stal tín, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro
ScanImage059.jpg
====================
ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka. Nic vnějšího není jistým znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků můžete někdy jen vyloučit, že by šlo o filosofii. Pravá filosofie může někdy promlouvat ve verších, ale jindy v dlouhých nudných traktátech; může si zvolit tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře nebo šaška (neboť nejenom králové mají své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je dokladem jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně, obvykle dává přednost ne společenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho si neudělala zásadu. Vo11 si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní; představuje však pro skutečného filosofa jedinou vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, nebot sama je tou nejoddanější a nejodevzdanější služkou. Filosofie nerespektuje žádný lidský zájem, respektuje jen nejvyšší poslání člověka. A sama se také nikdy neztotožňuje se žádným zájmem, nesplňuje žádné potřeby a tužby lidí, nebývá jim po chuti a nestará se o jejich užitek. Slouží jen jednomu pánu, totiž jediné vládkyni, pravdě. § 3. o filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí nanejvýš zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak žije, nýbrž k tomu, aby se stal tín, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro
====================
ScanImage060.jpg
====================
I-4 současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že se v ní takřka od narození topí, zaplavuje společnost, v níž vyrůstá, a prosakuje všemi jejími vrstvami. Ale jako je voda při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc zhrublá, znečištěná a kalná; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty, jimž se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a zimga čisté, nezkalené prameny. Bylo by možno říci po vzoru známého vtipu, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně je tomu ostatně se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nebylo života. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že oživením původně neživá hmota něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním ně jaké mezery a nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že by oživené hmota byla teprve tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofií dospívá k plné dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není jen dokonáním a naplněním něčeho, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, aby rozvíjela dané schopnosti člověka ani aby uspokojovala nějaké jeho dané potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy nemůže být měřeny dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. § 4. Zatím jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, nebot
ScanImage060.jpg
====================
I-4 současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že se v ní takřka od narození topí, zaplavuje společnost, v níž vyrůstá, a prosakuje všemi jejími vrstvami. Ale jako je voda při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc zhrublá, znečištěná a kalná; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty, jimž se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a zimga čisté, nezkalené prameny. Bylo by možno říci po vzoru známého vtipu, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně je tomu ostatně se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nebylo života. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že oživením původně neživá hmota něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním ně jaké mezery a nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že by oživené hmota byla teprve tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofií dospívá k plné dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není jen dokonáním a naplněním něčeho, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, aby rozvíjela dané schopnosti člověka ani aby uspokojovala nějaké jeho dané potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka z toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy nemůže být měřeny dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. § 4. Zatím jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, nebot
====================
ScanImage061.jpg
====================
I-5 aniž víme jak, ba aniž o tom vůbec víme, a dále že náš život hluboce promění (nebo alespoň má tendenci proměnit). Až potud by to mohla být svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by tomu mohlo nasvědčovat. Nahodile se setkáte s filosofickým textem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby rezonuje, souzní s tím, co čtete. Začnete se ohlížet po podobných textech, vybíráte si své filosofy, učinite filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí místo ve svém životě. A netušíte, že dávno předtím už jste byli připravování pro toto setkání zevnitř. Ale největší překvapení vás teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ní spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom že vás opustí, ale přímo zrądí. Jednak ji najdete v důvěrném svazku s někým, kdo žije a myslí docela jinak než vy a s ník nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už tím jste otřeseni, Ale náhle poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které odvádí od vás a zaměřuje je proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknout, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje všší povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání. Přepadne vás jako zákeřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její vitalitu a zaženete-li od sebe, zůstanete doživotně otřeseni, oslabení a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofie udělá lháře a podvodníky nebo hlupáky - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout ji nebo ochočit, poznáte nakonec bud sami anebo to určitě poznaji ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili
ScanImage061.jpg
====================
I-5 aniž víme jak, ba aniž o tom vůbec víme, a dále že náš život hluboce promění (nebo alespoň má tendenci proměnit). Až potud by to mohla být svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by tomu mohlo nasvědčovat. Nahodile se setkáte s filosofickým textem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby rezonuje, souzní s tím, co čtete. Začnete se ohlížet po podobných textech, vybíráte si své filosofy, učinite filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí místo ve svém životě. A netušíte, že dávno předtím už jste byli připravování pro toto setkání zevnitř. Ale největší překvapení vás teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ní spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom že vás opustí, ale přímo zrądí. Jednak ji najdete v důvěrném svazku s někým, kdo žije a myslí docela jinak než vy a s ník nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už tím jste otřeseni, Ale náhle poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které odvádí od vás a zaměřuje je proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknout, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje všší povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání. Přepadne vás jako zákeřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její vitalitu a zaženete-li od sebe, zůstanete doživotně otřeseni, oslabení a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofie udělá lháře a podvodníky nebo hlupáky - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout ji nebo ochočit, poznáte nakonec bud sami anebo to určitě poznaji ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili
====================
ScanImage062.jpg
====================
I-6 k službě, už dávno není filosofie, nýbrž jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofie je už opodál, v distanci, a v ostrém světle odhaluje a demaskuje celý podvod. Opravdu to všechno hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetické informace je atraktivněýší tak atraktivní, že ovládne a přemění celý buněčný metabolismus; vzpamatuje-li se z toho bunka ještě vůbec, bude její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Zůstane jenom mnohokrát zmnožený virus. Jenomže tady právě něco chybí; chybí nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ale nikoliv nemoc k smrti, nýbrž nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. §.5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život vede do krize a do krizí. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa; je to spíše naopak život sám, který si musí teprve najít své místo ve světě, v němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí sloužit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofií proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, že by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Doba může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sama nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy
ScanImage062.jpg
====================
I-6 k službě, už dávno není filosofie, nýbrž jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofie je už opodál, v distanci, a v ostrém světle odhaluje a demaskuje celý podvod. Opravdu to všechno hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetické informace je atraktivněýší tak atraktivní, že ovládne a přemění celý buněčný metabolismus; vzpamatuje-li se z toho bunka ještě vůbec, bude její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Zůstane jenom mnohokrát zmnožený virus. Jenomže tady právě něco chybí; chybí nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ale nikoliv nemoc k smrti, nýbrž nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. §.5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život vede do krize a do krizí. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa; je to spíše naopak život sám, který si musí teprve najít své místo ve světě, v němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí sloužit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofií proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, že by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Doba může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sama nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy
====================
ScanImage063.jpg
====================
1-7 disponovat. A filosofie má nejen právo, ale je povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat, zachytit, myšlenkově uchopit a vyslovit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nikterak samozřejmé a průhledné; sama doba se v nich obvykle nevyzná; doba resp. lidé v určité době mohou za své základní potřeby považovat také něco, co nejenže opravdovou potřebou není, ale co jim je ve skutečnosti vysloveně na škodu, ba co je třebas životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali ve svých potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Mohli bychom říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a má být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyroste z nějaké dřívější situace a tím ji promění; a protože nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost nikdy není jednoznačně rozhodnuta a určena z minulosti. Proměna je nutná; ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvírá cesty k jinému vyústění a že ji vede k jiným směrem, než k němuž spěje svou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobně jí, tak také filosofie pomáhá své době a lidem v ní postoupit směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího.
ScanImage063.jpg
====================
1-7 disponovat. A filosofie má nejen právo, ale je povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat, zachytit, myšlenkově uchopit a vyslovit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nikterak samozřejmé a průhledné; sama doba se v nich obvykle nevyzná; doba resp. lidé v určité době mohou za své základní potřeby považovat také něco, co nejenže opravdovou potřebou není, ale co jim je ve skutečnosti vysloveně na škodu, ba co je třebas životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali ve svých potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Mohli bychom říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a má být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyroste z nějaké dřívější situace a tím ji promění; a protože nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost nikdy není jednoznačně rozhodnuta a určena z minulosti. Proměna je nutná; ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvírá cesty k jinému vyústění a že ji vede k jiným směrem, než k němuž spěje svou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobně jí, tak také filosofie pomáhá své době a lidem v ní postoupit směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího.
====================
ScanImage064.jpg
====================
I-8 § 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v Osobě a díle jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každé taková určitá filosofie vyrůstá z určitých okolností a podmínek, nese na sebě známky své doby; některé z nich si uvědomuje, reaguje na ně, vyrovnává se s nimi nějakým způsobem, jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, a některé na ni konečně nepůsobí vůbec. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií téže doby různý; ještě víc se od sebe různé filosofie liší způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti taková filosofie navrhuje podniknout, k jakému novému životu vyzývá, jaké nové životní orientace, jakého nového životního stylu je rozvrhem. V tom je (nebo může alespoň být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produktem své doby; a pokud v něčem takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá; pro sociologii však může mít svou důležitost). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Ale stavební kameny ani stavebjí plány nemusí pro svou výstavbu brát jen z přítomnosti. Každá filosofie má nějaký odstup od své situovanosti; a prohlubuje svůj odstup tím, jak sahá do blízké 1 vzdálené budoucnosti, aby si odtud přinesla potřebný materiál, z něhož staví svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší i nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala; a tuto
ScanImage064.jpg
====================
I-8 § 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v Osobě a díle jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každé taková určitá filosofie vyrůstá z určitých okolností a podmínek, nese na sebě známky své doby; některé z nich si uvědomuje, reaguje na ně, vyrovnává se s nimi nějakým způsobem, jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, a některé na ni konečně nepůsobí vůbec. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií téže doby různý; ještě víc se od sebe různé filosofie liší způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti taková filosofie navrhuje podniknout, k jakému novému životu vyzývá, jaké nové životní orientace, jakého nového životního stylu je rozvrhem. V tom je (nebo může alespoň být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produktem své doby; a pokud v něčem takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá; pro sociologii však může mít svou důležitost). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Ale stavební kameny ani stavebjí plány nemusí pro svou výstavbu brát jen z přítomnosti. Každá filosofie má nějaký odstup od své situovanosti; a prohlubuje svůj odstup tím, jak sahá do blízké 1 vzdálené budoucnosti, aby si odtud přinesla potřebný materiál, z něhož staví svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší i nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala; a tuto
====================
ScanImage065.jpg
====================
I-9 otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat s tím, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že určitá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se dali přesvědčit. A konečně se může stát, že správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto zůstane nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování anebo kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (ale také nemusí). V každém případě je pro kadžou filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především z neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie pevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochopit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti orientovat, tomu je minulost zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur. § 7. Filosofie nemůže zůstat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh mňań událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mit univerzální cíle, ale nemůže používat univerzálních prostředků. Stojí tedy velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a pře-
ScanImage065.jpg
====================
I-9 otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat s tím, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že určitá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se dali přesvědčit. A konečně se může stát, že správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto zůstane nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování anebo kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (ale také nemusí). V každém případě je pro kadžou filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především z neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie pevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochopit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti orientovat, tomu je minulost zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur. § 7. Filosofie nemůže zůstat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh mňań událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mit univerzální cíle, ale nemůže používat univerzálních prostředků. Stojí tedy velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a pře-
====================
ScanImage066.jpg
====================
I-10 krývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a paychologickými, politickými atd. V dávné i nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznějšími pokusy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jinay zase na prosté občany a na lid. Jednou asistovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu horších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se domnívali další filoské Pá vyvodit poučení, že se filosofie nikdy nemá spojovat žádnými hnutími a masovými skupinami, ale že se má obracet vždy jen na jednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali bud zmar a úpadek všeho nebo příchod podivných spaltelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec může obracet, tj. kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitom sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, v jakém rozsahu je schopna přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její kompetenci a její možnosti. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofický program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka sub-
ScanImage066.jpg
====================
I-10 krývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a paychologickými, politickými atd. V dávné i nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznějšími pokusy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jinay zase na prosté občany a na lid. Jednou asistovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu horších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se domnívali další filoské Pá vyvodit poučení, že se filosofie nikdy nemá spojovat žádnými hnutími a masovými skupinami, ale že se má obracet vždy jen na jednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali bud zmar a úpadek všeho nebo příchod podivných spaltelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec může obracet, tj. kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitom sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, v jakém rozsahu je schopna přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její kompetenci a její možnosti. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofický program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka sub-
====================
ScanImage067.jpg
====================
I-11 jektivních podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů může a co musí žádat; co hned a co později. § 8. Každá filosofie má své protagonisty (někdy jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), své aktuální a své potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, filosofií nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyl ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo anebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářůà chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spie, určený obci odborníků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na jedné straně a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobni stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je možné ovšem jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před odbornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhf odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto ne správným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude jeho vina, neboť se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu skláněly před geniálním myslitelem. a takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadají do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily příliš mnoho zla.
ScanImage067.jpg
====================
I-11 jektivních podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů může a co musí žádat; co hned a co později. § 8. Každá filosofie má své protagonisty (někdy jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), své aktuální a své potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, filosofií nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyl ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo anebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářůà chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spie, určený obci odborníků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na jedné straně a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobni stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je možné ovšem jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před odbornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhf odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto ne správným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude jeho vina, neboť se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu skláněly před geniálním myslitelem. a takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadají do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily příliš mnoho zla.
====================
ScanImage068.jpg
====================
I-12 Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či neprávem) o své pravdě? Musí se obrátit k obei interesovaných laikt, nebot filosofie se (podobně jako věda ne bo umění) neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani nesmí se jich v nějakém vzdoru vzdávat. Ale tady nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si právě tento obtížný úkol vyvolit a psali úvody do filosofie, populární výklady svého pojetí a učebnice. Slavní i méně známí, úspěšní i málo úspěšní a neuspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži, ke studentům, neboť tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných, ztvrdlých kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a by strá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy nepromyšlené a příliš rychlé, někay dokonce až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspirací a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují leckdy filosofii jakékoliv širší působení - a potom zbývájí jen práce na rukopisech, jež může číst jen několik málo blízkých, korespondence a rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit osudy svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny ?
ScanImage068.jpg
====================
I-12 Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či neprávem) o své pravdě? Musí se obrátit k obei interesovaných laikt, nebot filosofie se (podobně jako věda ne bo umění) neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani nesmí se jich v nějakém vzdoru vzdávat. Ale tady nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si právě tento obtížný úkol vyvolit a psali úvody do filosofie, populární výklady svého pojetí a učebnice. Slavní i méně známí, úspěšní i málo úspěšní a neuspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži, ke studentům, neboť tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných, ztvrdlých kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a by strá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy nepromyšlené a příliš rychlé, někay dokonce až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspirací a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují leckdy filosofii jakékoliv širší působení - a potom zbývájí jen práce na rukopisech, jež může číst jen několik málo blízkých, korespondence a rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit osudy svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny ?
====================
ScanImage069.jpg
====================
I-13 K jakému převratu chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí se dovolávaly ? $9. A už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmeme věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, nebot řeč je tím prvním filosofickým prostorem a její atmosféra je presycena zárodky myšlenek; a jazyk je od počátku naším učitelem filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byt často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech oblastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofií infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás z toho zmatky vyvedl a aby v zárodcihh (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, v níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných myslitelů, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, Protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti. Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nových zmatků. Takový úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak buă se stane obhajobou jediné filosofie (a vyvracením všech ostatních), aw
ScanImage069.jpg
====================
I-13 K jakému převratu chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí se dovolávaly ? $9. A už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmeme věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, nebot řeč je tím prvním filosofickým prostorem a její atmosféra je presycena zárodky myšlenek; a jazyk je od počátku naším učitelem filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byt často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech oblastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofií infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás z toho zmatky vyvedl a aby v zárodcihh (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, v níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných myslitelů, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, Protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti. Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nových zmatků. Takový úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak buă se stane obhajobou jediné filosofie (a vyvracením všech ostatních), aw
====================
ScanImage070.jpg
====================
I-14 nebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení at už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového "úvodu" nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. $ 10. Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod a uvádění doslova), nemůžeme s uváděním začít kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, který má být uveden či uváděn, právě ted je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovést, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jame už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějšího celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a ne snesou kritičtější přezkoumání. To je nezbytné od počátku provádět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek, proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polomyšlenkami, zbytky a produkty reflexe a pseudoreflexe, názory a domněnkami, teoriemi a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který - ačkoliv původně značně odlišný byl filosofií pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při
ScanImage070.jpg
====================
I-14 nebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení at už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového "úvodu" nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. $ 10. Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod a uvádění doslova), nemůžeme s uváděním začít kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, který má být uveden či uváděn, právě ted je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovést, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jame už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějšího celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a ne snesou kritičtější přezkoumání. To je nezbytné od počátku provádět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek, proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polomyšlenkami, zbytky a produkty reflexe a pseudoreflexe, názory a domněnkami, teoriemi a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který - ačkoliv původně značně odlišný byl filosofií pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při
====================
ScanImage071.jpg
====================
I-15 práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá"filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět do filosofie"; je možné však uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického" systému". To však má zase jiné problémy. ● $ 11. Odkud se vlastně bere filosofie jako myšlenková soustava? Odkud vyvěrá její systematičnost? Systém není ve filosofii ničím původním, samozřejmým ani neproblematickým. Každá aktivita, každý typ akce s sebou a v sobě nese cosi jako jádro budoucího eventuálního filosofématu, zárodku filosofické myšlenky. Ta se ovšem může zrodit jen v prostředí slova, řeči, logu. A je to logos, v němž se jednotlivá filosofémata dotýkají, navazují svazky a spojují se v širší kontexty. Tyto kontexty se soustřeďují kolem jakýchsi určitějších nebo i méně určitých center, do jisté míry emancipovaných z bezprostředních vazeb na ten či onen typ aktivit a tedy i z vazeb na ten či onen filosofických rozvrh či filosofické uchopení zmíněných vztahů a kontextů. To jsou problémata, relativně invariantní uzly myšlení, platné a závazné pro různé filosofie a uplatňující se a prosazující v různých filosofických soustavách. Míra závažnosti a centrálnosti těchto myšlenkových uzlů se mění s dobou a zejména s epochami dějin myšlení. Systematický zřetel je ve filosofickém myšlení vyvoláván a stimulován prostředím logu, v němž se - obrazně řečeno vytvářejí silokřivky smyslu všude, kde jsou vedle sebe a proti sobě postavena alespoň dvě filosofémata. Teprve další kontexty zdůrazňují některé z nich, kdežto jiné silokřivky nechávají nepoužity a bez povšimnutí. Oddělenost jednotlivých problémových a myšlenkových okruhů je ve světě logu natrvalo neudržitelná; ale vytvoření celkové koncepce, která by tyto okruhy integrovala v myšlenkovou jednotu, v jednotné filosofické vidění, v jedinou filosofii, není ničím jednoznačně dáno ani předurčeno, ale musí být vždy znovu podnikáno s rozikem omylu a neúspěchu. Pro myslitele není tedy v první řadě charakteristický jeho systém, nýbrž to, co do tohoto systému chtěl pojmout. A tak je možné, že ve i
ScanImage071.jpg
====================
I-15 práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá"filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět do filosofie"; je možné však uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického" systému". To však má zase jiné problémy. ● $ 11. Odkud se vlastně bere filosofie jako myšlenková soustava? Odkud vyvěrá její systematičnost? Systém není ve filosofii ničím původním, samozřejmým ani neproblematickým. Každá aktivita, každý typ akce s sebou a v sobě nese cosi jako jádro budoucího eventuálního filosofématu, zárodku filosofické myšlenky. Ta se ovšem může zrodit jen v prostředí slova, řeči, logu. A je to logos, v němž se jednotlivá filosofémata dotýkají, navazují svazky a spojují se v širší kontexty. Tyto kontexty se soustřeďují kolem jakýchsi určitějších nebo i méně určitých center, do jisté míry emancipovaných z bezprostředních vazeb na ten či onen typ aktivit a tedy i z vazeb na ten či onen filosofických rozvrh či filosofické uchopení zmíněných vztahů a kontextů. To jsou problémata, relativně invariantní uzly myšlení, platné a závazné pro různé filosofie a uplatňující se a prosazující v různých filosofických soustavách. Míra závažnosti a centrálnosti těchto myšlenkových uzlů se mění s dobou a zejména s epochami dějin myšlení. Systematický zřetel je ve filosofickém myšlení vyvoláván a stimulován prostředím logu, v němž se - obrazně řečeno vytvářejí silokřivky smyslu všude, kde jsou vedle sebe a proti sobě postavena alespoň dvě filosofémata. Teprve další kontexty zdůrazňují některé z nich, kdežto jiné silokřivky nechávají nepoužity a bez povšimnutí. Oddělenost jednotlivých problémových a myšlenkových okruhů je ve světě logu natrvalo neudržitelná; ale vytvoření celkové koncepce, která by tyto okruhy integrovala v myšlenkovou jednotu, v jednotné filosofické vidění, v jedinou filosofii, není ničím jednoznačně dáno ani předurčeno, ale musí být vždy znovu podnikáno s rozikem omylu a neúspěchu. Pro myslitele není tedy v první řadě charakteristický jeho systém, nýbrž to, co do tohoto systému chtěl pojmout. A tak je možné, že ve i
====================
ScanImage072.jpg
====================
I-16 svém životě podnikne myslitel několik ne bo dokonce celou řadu takových systematických pokusů, které mohou být od sebe dost odlišné. Myšlenkoyou integritu jednotlivého systému je třeba odlišovat od myslitelaké integrity jeho autora; zatímco o systému požadujeme logickou koherenci, u autora hledáme jeho myslitelský charakter, osu jeho myšlení, jednotnou zakotvenost jeho myslitelských výbojů a třeba i nápadů a načrtnutých pokusů. § 12. Důvod, proč ne jenom různí myslitelé vytvářejí různé filosofické systémy, ale proč se dokonce týž filosof postupně odhodlává k výstavbě několika odlišných myšlenkových soustav, spočívá v něčem, co na první pohled může vypadat dost podivně, totiž že filosofie z podstaty věci nemá přirozených počátků. Neexistuje žádná elementární filosofická problematika, která by představovala pro nové adepty jakýsi samozřejmý, logický vstup do filosofie a také jakýsi základ, na němž by pak další myšlenková práce mohla. postupně stavět. Filosofie vůbec nemá (a ne smí mít) tendenci postupovat od takzvaně jednoduššího k tazvaně složitějšímu. Filosofie nejenže nevychází z nějakých základních a jednoduchých myšlenek, aby na nich postupně stavěla, ale dokonce všechny tzv. základní, elementární, "jednoduché" myšlenky přezkoumává v jejich nejhlubších základech, vrací se k tomu, co je umožnilo a třebas také založilo, prohrabává a prokutává se k jejich kořenům, zkrátka vrací se před ně a "pod" ně, stále pronikajíc do větších hloubek. Pro filosofii už dnes neexistují žádné "počátky" nebo "kořeny" všeho, které by bylo možno uchopit a pojmově se jich zmocnit. S těmito svými starými iluzemi se filosofie musela rozloučit. Každá formulovaná myšlenka pluje v moři jiných myšlenek, ještě neformulovaných, ale jimiž je nesena; a jindy se může stát zase součástí vlny neformulovaných myšlenek, ne soucích zase nějakou myšlenku jinou, zformulovanou. Filosoficky myslet znamená v tomto moři plavat, tu a tam se setkat a formulovanými myšlenkami, přezkoumávat jejich spojitost a vzájemnou svázanost, ale přitom stále být i s nimi nesen prostředním, atmosférou, nedozírným zdrojem nových a nových myšlenek, k nimž se musíme vracet a jež se musíme pokoušet vynést
ScanImage072.jpg
====================
I-16 svém životě podnikne myslitel několik ne bo dokonce celou řadu takových systematických pokusů, které mohou být od sebe dost odlišné. Myšlenkoyou integritu jednotlivého systému je třeba odlišovat od myslitelaké integrity jeho autora; zatímco o systému požadujeme logickou koherenci, u autora hledáme jeho myslitelský charakter, osu jeho myšlení, jednotnou zakotvenost jeho myslitelských výbojů a třeba i nápadů a načrtnutých pokusů. § 12. Důvod, proč ne jenom různí myslitelé vytvářejí různé filosofické systémy, ale proč se dokonce týž filosof postupně odhodlává k výstavbě několika odlišných myšlenkových soustav, spočívá v něčem, co na první pohled může vypadat dost podivně, totiž že filosofie z podstaty věci nemá přirozených počátků. Neexistuje žádná elementární filosofická problematika, která by představovala pro nové adepty jakýsi samozřejmý, logický vstup do filosofie a také jakýsi základ, na němž by pak další myšlenková práce mohla. postupně stavět. Filosofie vůbec nemá (a ne smí mít) tendenci postupovat od takzvaně jednoduššího k tazvaně složitějšímu. Filosofie nejenže nevychází z nějakých základních a jednoduchých myšlenek, aby na nich postupně stavěla, ale dokonce všechny tzv. základní, elementární, "jednoduché" myšlenky přezkoumává v jejich nejhlubších základech, vrací se k tomu, co je umožnilo a třebas také založilo, prohrabává a prokutává se k jejich kořenům, zkrátka vrací se před ně a "pod" ně, stále pronikajíc do větších hloubek. Pro filosofii už dnes neexistují žádné "počátky" nebo "kořeny" všeho, které by bylo možno uchopit a pojmově se jich zmocnit. S těmito svými starými iluzemi se filosofie musela rozloučit. Každá formulovaná myšlenka pluje v moři jiných myšlenek, ještě neformulovaných, ale jimiž je nesena; a jindy se může stát zase součástí vlny neformulovaných myšlenek, ne soucích zase nějakou myšlenku jinou, zformulovanou. Filosoficky myslet znamená v tomto moři plavat, tu a tam se setkat a formulovanými myšlenkami, přezkoumávat jejich spojitost a vzájemnou svázanost, ale přitom stále být i s nimi nesen prostředním, atmosférou, nedozírným zdrojem nových a nových myšlenek, k nimž se musíme vracet a jež se musíme pokoušet vynést
====================
ScanImage073.jpg
====================
I-17 na povrch, nad hladinu, do světla a do vědomí. Každá nově objevená a nově zformulovaná myšlenka přináší do našich myšlenkových rozvrhů element, který se může ukázat jako nesmírně významný a přímo převratný. Žádný filosofický systém si nemůže být jist před podobným osudem; ale nová myšlenka není vylovena a zformována, vyslovena tak často, aby to pro naše myšlení znamenalo naprostý zmatek; a také se velmi často stane, že sice je vylovena a dokonce i předběžně zformulována, ale pak zase zmizí, ponoří se do oceánu nevysloveného a propadne zapomenutí na značně dlouhou dobu, ačkoliv je plná dynamitu, jak se někdy později prokáže. Takové to ostatně bývá po pravidle, že pravda snadno nalezená bývá obvykle snadno zase zapomenuta a ztracena. § 13. Jestliže však neexistují žádné "přirozené" počátky filosofie a filosofování, jestliže filosofie není rozhodujícím způsobem zakotvena ve svých prvních, počátečních krocích, znamená to, že filosofie může začít kdekoliv a že si pro začátek může zvolit zásadně jakékoliv téma. A protože na začátku vlastně filosofie nejenže nemá dost důvodů, proč by spíše sáhla po jednom tématu než po druhém, ale ani dost dobře neví, co dělá, neboť si sebe jakožto filosofie ještě vůbec není vědoma, ne budou její první témata vybrána a zvolena, ale prostě se jenom nahodí, naskytnou. Ale odkud se vlastně vezmou? Není-li principem výběru nějaké filosofické kritérium nebo filosofické rozhodnutí, pak se musíme poohlédnout po jiném principu. A tímto principem je určitý typ a struktura aktivity. Člověk není jen tvorem myslíacím, ale také a především aktivní, činnou, činorodou bytostí. Myšlení je zkrátka jenom jedním typem lidské aktivity, i když typem specifickým, takřka všechnu ostatní aktivitu pronikajícím (přinejmenším schopným ji pronikat) a poskytujícím jí mimořádnou míru orientovanosti a zaměřenosti. Člověk je to, co dělá, co dokáže, co svede. Pobyt člověka na světě je zakládán a nesen jeho činy, jeho aktivitou; a myšlení je jenom jedna z jeho aktivit, i když to je aktivita specificky lidská a lidskost resp. polidštění všech ostatních podmiňující. A právě
ScanImage073.jpg
====================
I-17 na povrch, nad hladinu, do světla a do vědomí. Každá nově objevená a nově zformulovaná myšlenka přináší do našich myšlenkových rozvrhů element, který se může ukázat jako nesmírně významný a přímo převratný. Žádný filosofický systém si nemůže být jist před podobným osudem; ale nová myšlenka není vylovena a zformována, vyslovena tak často, aby to pro naše myšlení znamenalo naprostý zmatek; a také se velmi často stane, že sice je vylovena a dokonce i předběžně zformulována, ale pak zase zmizí, ponoří se do oceánu nevysloveného a propadne zapomenutí na značně dlouhou dobu, ačkoliv je plná dynamitu, jak se někdy později prokáže. Takové to ostatně bývá po pravidle, že pravda snadno nalezená bývá obvykle snadno zase zapomenuta a ztracena. § 13. Jestliže však neexistují žádné "přirozené" počátky filosofie a filosofování, jestliže filosofie není rozhodujícím způsobem zakotvena ve svých prvních, počátečních krocích, znamená to, že filosofie může začít kdekoliv a že si pro začátek může zvolit zásadně jakékoliv téma. A protože na začátku vlastně filosofie nejenže nemá dost důvodů, proč by spíše sáhla po jednom tématu než po druhém, ale ani dost dobře neví, co dělá, neboť si sebe jakožto filosofie ještě vůbec není vědoma, ne budou její první témata vybrána a zvolena, ale prostě se jenom nahodí, naskytnou. Ale odkud se vlastně vezmou? Není-li principem výběru nějaké filosofické kritérium nebo filosofické rozhodnutí, pak se musíme poohlédnout po jiném principu. A tímto principem je určitý typ a struktura aktivity. Člověk není jen tvorem myslíacím, ale také a především aktivní, činnou, činorodou bytostí. Myšlení je zkrátka jenom jedním typem lidské aktivity, i když typem specifickým, takřka všechnu ostatní aktivitu pronikajícím (přinejmenším schopným ji pronikat) a poskytujícím jí mimořádnou míru orientovanosti a zaměřenosti. Člověk je to, co dělá, co dokáže, co svede. Pobyt člověka na světě je zakládán a nesen jeho činy, jeho aktivitou; a myšlení je jenom jedna z jeho aktivit, i když to je aktivita specificky lidská a lidskost resp. polidštění všech ostatních podmiňující. A právě
====================
ScanImage074.jpg
====================
I-18 ona aktivní přítomnost člověka na světě představuje jakési prizma a princip či přímo aparát selekce toho, co se na úrovni myšlenek objeví nejdříve, nejčastěji, nejpravděpodobně ji. Myšlenky krystalizují přednostně kolem uzlů životní praxe a její struktury. A přednost mají ovšem myšlenky, které se k těmto strukturáím uzlům nějak přimykají, které jim jsou blízké, nějak příbuzné, analogické atp. A zvláštní výhu a respekt si vydo budou ty myšlenky, které na své úrovni dovedou směřovat přednostně k těm z ostatních vykrystalizovaných myšlenek, jež se dovedly zase přimknout k jiným strukturálním zauzlením životní praxe. Myšlenky se ovšem váží k životní praxi zprvu jen svými nepředmětnými intencemi, zatímco předmětné intence zůstávají značně volné a jsou vynikajícím prostorem pro volnou imaginaci a svobodnou fantazii. Dlouhé období převážného důrazu na nepředmětnou stránku myšlení, kdy stránka předmětná zůstává jen záležitostí hry, byť posvátné, koordinujíc vnější podobu slavnostních obřadů a svátečních rituálů, charakterizuje dobu mýtu. Po dlouhé době se však obřady jednak natolik zkomplikují a zároveň natolik upevní ve svých svazcích s předmětnou stránkou myšlenkových intencí, že začínají překračovat hranice, vymezené původně pro posvátnou hru a pozvolna pronikají do tzv. profánního života, který se ovšem právě tím teprve začíná konstituovat jakožto profánní (až do té doby totiž je zatím neuvědomovanou a nekontrolovanou sférou "přirozených" aktivit a reakcí). Filosofická myšlenka se rodí v tom okamžiku, kdy myšlenka, jež se vztahuje k profánní, "přirozené" životní akci, si samu sebe uvědomí jakožto myšlenku, tj. začne být schopna se vztáhnout nějak k sobě samotné a odlišit se tak od toho, k čemu sa z oné profánní, přirozené akce se původně chtěla vzéthnout a vskutku vztahovala. Blíže se touto zvláštní "kličkou" myšlení budeme zabývat v kapitole o reflexi. Na tomto místě jsme se problému dotkli především proto, abychom ukázali, co všechno takové filosofické myšlence, byt sebestarší a sebeprimitivnější, nutně předchází, a také proto, že k zrodu filosofie vlastně může dojít a vlastně také dochází takřka všude, kde nějaké ži-
ScanImage074.jpg
====================
I-18 ona aktivní přítomnost člověka na světě představuje jakési prizma a princip či přímo aparát selekce toho, co se na úrovni myšlenek objeví nejdříve, nejčastěji, nejpravděpodobně ji. Myšlenky krystalizují přednostně kolem uzlů životní praxe a její struktury. A přednost mají ovšem myšlenky, které se k těmto strukturáím uzlům nějak přimykají, které jim jsou blízké, nějak příbuzné, analogické atp. A zvláštní výhu a respekt si vydo budou ty myšlenky, které na své úrovni dovedou směřovat přednostně k těm z ostatních vykrystalizovaných myšlenek, jež se dovedly zase přimknout k jiným strukturálním zauzlením životní praxe. Myšlenky se ovšem váží k životní praxi zprvu jen svými nepředmětnými intencemi, zatímco předmětné intence zůstávají značně volné a jsou vynikajícím prostorem pro volnou imaginaci a svobodnou fantazii. Dlouhé období převážného důrazu na nepředmětnou stránku myšlení, kdy stránka předmětná zůstává jen záležitostí hry, byť posvátné, koordinujíc vnější podobu slavnostních obřadů a svátečních rituálů, charakterizuje dobu mýtu. Po dlouhé době se však obřady jednak natolik zkomplikují a zároveň natolik upevní ve svých svazcích s předmětnou stránkou myšlenkových intencí, že začínají překračovat hranice, vymezené původně pro posvátnou hru a pozvolna pronikají do tzv. profánního života, který se ovšem právě tím teprve začíná konstituovat jakožto profánní (až do té doby totiž je zatím neuvědomovanou a nekontrolovanou sférou "přirozených" aktivit a reakcí). Filosofická myšlenka se rodí v tom okamžiku, kdy myšlenka, jež se vztahuje k profánní, "přirozené" životní akci, si samu sebe uvědomí jakožto myšlenku, tj. začne být schopna se vztáhnout nějak k sobě samotné a odlišit se tak od toho, k čemu sa z oné profánní, přirozené akce se původně chtěla vzéthnout a vskutku vztahovala. Blíže se touto zvláštní "kličkou" myšlení budeme zabývat v kapitole o reflexi. Na tomto místě jsme se problému dotkli především proto, abychom ukázali, co všechno takové filosofické myšlence, byt sebestarší a sebeprimitivnější, nutně předchází, a také proto, že k zrodu filosofie vlastně může dojít a vlastně také dochází takřka všude, kde nějaké ži-
====================
ScanImage075.jpg
====================
I-19 votní zauzlení k sobě zárodky myšlenek přivolá a stane se jádrem jejich další krystalizace. Vazba mezi tímto strukturně významným jádrem nemyšlenkové povahy a mezi další myšlenkovou krystalizací bývá dodnes opomíjena nebo alespoň mylně interpretována; ve skutečnosti však její významnost snad ani nemůže být dost oceně§ 14. Aktivita, k níž se zprvu nepředmětně i přimkla a později předmětně vztáhla myšlenka, se dostává do zvláštního, nového světla, v němž se některé její složky ukazují jako podstatné a základně významné, jiné jako okrajové, a některé posléze nejen jako nadbytečné a nahodilé, ale dokonce třebas i jako rušivé a vlastní akci děformující a od jejího cíle odvádějící, svádějící. Vlivem takto osvětlujícího a kontrolujícího myšlení se akce může pročistit, zbavit hluchých a závadných příměsí a posléze se vypracovat ve spolehlivou, byt nadále ustavičnou kontrolu vyžadující metodou, úspornou a účinnou cestu k dosažení zamýšleného (neboť i záměr, cíl akce musí projít myšlením a dostat v něm své pevné, i myšlenkově atrahující a orientující kontury. Aktivitě, která je takto nejen zvnějšku sledována a kontrolována, ale přímo orientována a řízena, a to znamená naveskrz proniknuta myšlenkou, říkáme potom praxe. Dějinné proměny praxe je proto nutno sledovat vždy zároveň s dějinnými proměnami myšlení - a naopak. A protože, jak jsme řekli, myšlenky vždycky krystalizují kolem uzlů životní praxe, a protože se životní praxe a tedy i místa a typ jejích zauzlení dějinně proměňují také s proměnou myšlení a myšlenkového přístupu, myšlenkové aktivity člověka, můžeme jednu z podstatných charakteristik každé doby vidět v počtu, typu a vzájemné souvztažnosti centrálních zauzlení životní praxe. Tato centrální zauzlení jsou ovšem jen velmi obtížně sledovatelná bez hlubokého prosvětlení, pro záření životní aktivity reflektující myslí, ba někdy jsou zcela nezjevná a vždycky jsou z podstatné stránky skryta; a proto filosofický rozbor filosofické situace určité doby musí zahrnovatúrčení stěžejních problémových uzlů a dokonce z něho musí vycházet. A filosofie, která chce působit
ScanImage075.jpg
====================
I-19 votní zauzlení k sobě zárodky myšlenek přivolá a stane se jádrem jejich další krystalizace. Vazba mezi tímto strukturně významným jádrem nemyšlenkové povahy a mezi další myšlenkovou krystalizací bývá dodnes opomíjena nebo alespoň mylně interpretována; ve skutečnosti však její významnost snad ani nemůže být dost oceně§ 14. Aktivita, k níž se zprvu nepředmětně i přimkla a později předmětně vztáhla myšlenka, se dostává do zvláštního, nového světla, v němž se některé její složky ukazují jako podstatné a základně významné, jiné jako okrajové, a některé posléze nejen jako nadbytečné a nahodilé, ale dokonce třebas i jako rušivé a vlastní akci děformující a od jejího cíle odvádějící, svádějící. Vlivem takto osvětlujícího a kontrolujícího myšlení se akce může pročistit, zbavit hluchých a závadných příměsí a posléze se vypracovat ve spolehlivou, byt nadále ustavičnou kontrolu vyžadující metodou, úspornou a účinnou cestu k dosažení zamýšleného (neboť i záměr, cíl akce musí projít myšlením a dostat v něm své pevné, i myšlenkově atrahující a orientující kontury. Aktivitě, která je takto nejen zvnějšku sledována a kontrolována, ale přímo orientována a řízena, a to znamená naveskrz proniknuta myšlenkou, říkáme potom praxe. Dějinné proměny praxe je proto nutno sledovat vždy zároveň s dějinnými proměnami myšlení - a naopak. A protože, jak jsme řekli, myšlenky vždycky krystalizují kolem uzlů životní praxe, a protože se životní praxe a tedy i místa a typ jejích zauzlení dějinně proměňují také s proměnou myšlení a myšlenkového přístupu, myšlenkové aktivity člověka, můžeme jednu z podstatných charakteristik každé doby vidět v počtu, typu a vzájemné souvztažnosti centrálních zauzlení životní praxe. Tato centrální zauzlení jsou ovšem jen velmi obtížně sledovatelná bez hlubokého prosvětlení, pro záření životní aktivity reflektující myslí, ba někdy jsou zcela nezjevná a vždycky jsou z podstatné stránky skryta; a proto filosofický rozbor filosofické situace určité doby musí zahrnovatúrčení stěžejních problémových uzlů a dokonce z něho musí vycházet. A filosofie, která chce působit
====================
ScanImage076.jpg
====================
I-20 v určité chvíli jako účinný program nápravy nejpodstatnějších lidských záležitostí, si musí nejprve ujasnit, které jsou to ty centrální uzlové problémy, v nichž vykrystalizovala dějinná chvíle, dějinná situace, a pak se musí pokusit je uchopit v myšlenkové syntéze, či spíše musí se pokusit postavit na nich integrovanou myšlenkovou soustavu, která by respektovala jejich centrální postavení v dané chvíli, ale dovedla vysledovat a prorazit také cesty od nich k jiným, méně v té době centrálním a významným, ale přesto neopomenutelným problémům a problémovým okruhům, které už někdy jindy byly na vrcholu významnosti anebo které se zdají zrát k tomu, aby se v budoucnosti na takový vrchol dostaly. Jen tak může filosofie, filosofický projekt a program zajistit svůj světový, světodějný dosah. Zároveň však musí být taková filosofie schopna poskytnout spolehlivou orientaci i v malých otázkách všedního dne, společenské každodennosti i osobně napjatého svědomí, které se musí na každý den odpovědně rozhodovat. §. 15. Tématem filosofie může být zásadně všechno, tj. cokoliv; ale tématizováno filosoficky je to vždy vztaženo k celku, tj. k tomu, co docela určitě není "tu", před námi, jako předmět. Filosofie tedy nemá nějaký jiný obor své kompetence než např. jednotlivé vědy, a zejména vědy se nikdy nemohou dost ohradit proti filosofické dotěrnosti a jejím intervenujícím otázkám a námitkám. Způsob, jak se filosofia zmocňuje svého tématu, je však mnohem víc dějinně, dobově podmíněn, než jak je tomu u věd. Jestliže na jedné straně je filosofický koncept spjat s existencielní přítomností myslitele (autentickou nebo hypotetickou, nebot někdy se životní praxe určitého myslitele může značně rozcházet s jeho filosofií, hlásanou ex cathedra) v určité dějinné situaci, na druhé straně je neméně podstatně spjat s tím, které problémové trsy se jako ledovcové hory v dané chvíli při srážce a střetnutí vynořily nejvýš nad bouřlivou hladinu oceánu nevyřčených, nezformulovaných, nevykrystalizovaných myšlenek. Skutečná aktuálnost filosofie nespočívá v nějaké podbízívé popularizaci ne bo v nějakých "filosofujících" komentářích denních
ScanImage076.jpg
====================
I-20 v určité chvíli jako účinný program nápravy nejpodstatnějších lidských záležitostí, si musí nejprve ujasnit, které jsou to ty centrální uzlové problémy, v nichž vykrystalizovala dějinná chvíle, dějinná situace, a pak se musí pokusit je uchopit v myšlenkové syntéze, či spíše musí se pokusit postavit na nich integrovanou myšlenkovou soustavu, která by respektovala jejich centrální postavení v dané chvíli, ale dovedla vysledovat a prorazit také cesty od nich k jiným, méně v té době centrálním a významným, ale přesto neopomenutelným problémům a problémovým okruhům, které už někdy jindy byly na vrcholu významnosti anebo které se zdají zrát k tomu, aby se v budoucnosti na takový vrchol dostaly. Jen tak může filosofie, filosofický projekt a program zajistit svůj světový, světodějný dosah. Zároveň však musí být taková filosofie schopna poskytnout spolehlivou orientaci i v malých otázkách všedního dne, společenské každodennosti i osobně napjatého svědomí, které se musí na každý den odpovědně rozhodovat. §. 15. Tématem filosofie může být zásadně všechno, tj. cokoliv; ale tématizováno filosoficky je to vždy vztaženo k celku, tj. k tomu, co docela určitě není "tu", před námi, jako předmět. Filosofie tedy nemá nějaký jiný obor své kompetence než např. jednotlivé vědy, a zejména vědy se nikdy nemohou dost ohradit proti filosofické dotěrnosti a jejím intervenujícím otázkám a námitkám. Způsob, jak se filosofia zmocňuje svého tématu, je však mnohem víc dějinně, dobově podmíněn, než jak je tomu u věd. Jestliže na jedné straně je filosofický koncept spjat s existencielní přítomností myslitele (autentickou nebo hypotetickou, nebot někdy se životní praxe určitého myslitele může značně rozcházet s jeho filosofií, hlásanou ex cathedra) v určité dějinné situaci, na druhé straně je neméně podstatně spjat s tím, které problémové trsy se jako ledovcové hory v dané chvíli při srážce a střetnutí vynořily nejvýš nad bouřlivou hladinu oceánu nevyřčených, nezformulovaných, nevykrystalizovaných myšlenek. Skutečná aktuálnost filosofie nespočívá v nějaké podbízívé popularizaci ne bo v nějakých "filosofujících" komentářích denních
====================
ScanImage077.jpg
====================
I-21 efemérností, vzbudivších větší zájem, nýbrž v citlivé vnímavosti a spolehlivé orientovanosti uprostřed záplavy chaotické rozmanitosti všech těch myšlenek, jež byly a jsou vyslovovány, i těch, které se dosud nestačily zformovat, dojít vyslovení a prosadit se jako větší nebo menší ledovcová kra, tyčící se nebo alespoň vyčnívající nad druhé, a za druhé nosném myšlenkovém sepětí oné plurality ústředních uzlů myšlenek doby, oné plurality problémových trsů v integrovanou základnu veškeré další výstavby filosofické koncepce a filosofického systému. Ale jestliže se rozhodneme zaměřit svůj zájem k otázce "filosofie pro naše dny "filosofie pro naši dobu", je v tom také malý polemický osten proti představě či dokonce programu filosofie pro všechny časy nebo pro celé věky. Tím ovšem vůbec nemáme na mysli odmítnutí všech perspektiv, počítajících s věky, jako bychom neuznávali či nemohli uznat nic věkovitého či po věky trvajícího. Už to, že je člověk svou existencí zasazen a zakotven v onom obrovitém, téměř čtyři miliardy let trvajícím proudu života na této planetě (ne chme stranou eventuální ještě rozlehlejší časové a prostorové kontexty, o nichž zatím nic přesnějšího neznáme a jichž se můžeme pouze domýšlet), mu beze všech pochyb dává zakotvení v nedohledných věcích, vpravdě ve věčnosti (a mimochodem řečeno také v úporném usilování po dosažení smyslu, po smysluplnosti, jež se dočkalo sice nesčetných porážek, ale jež se až dosud nikdy vcelku, v celkové strategii nevzdalo, ba dokonce ani po dosažení nějakého posledního vrcholu neochablo, nýbrž zatím vždycky našlo novou skulinu, novou cetu, novou perspektivu). Protože tématem filosofie se může zásadně stát vše, jak jsme řekli, náleží věkovité trvání a dimenze věčnosti mezi její legitimní otázky. Jde však o to, aby toto téma nezakrylo či dokonce nevytěsnilo témata jiná, neméně světodějná pro dnešek nebo dokonce je převyšující svou závažností a myšlenkovou dynamikou. A tu se právě zdá, že ve filosofické současnosti nepatří myšlenka věkovitosti a věčnosti k dominantním, uzlovým tématům. Víme, že tomu tak nebylo vždycky; víme že filosofie byla od samého počátku po dlouhé věky ke svým největším výkonům inspiro-
ScanImage077.jpg
====================
I-21 efemérností, vzbudivších větší zájem, nýbrž v citlivé vnímavosti a spolehlivé orientovanosti uprostřed záplavy chaotické rozmanitosti všech těch myšlenek, jež byly a jsou vyslovovány, i těch, které se dosud nestačily zformovat, dojít vyslovení a prosadit se jako větší nebo menší ledovcová kra, tyčící se nebo alespoň vyčnívající nad druhé, a za druhé nosném myšlenkovém sepětí oné plurality ústředních uzlů myšlenek doby, oné plurality problémových trsů v integrovanou základnu veškeré další výstavby filosofické koncepce a filosofického systému. Ale jestliže se rozhodneme zaměřit svůj zájem k otázce "filosofie pro naše dny "filosofie pro naši dobu", je v tom také malý polemický osten proti představě či dokonce programu filosofie pro všechny časy nebo pro celé věky. Tím ovšem vůbec nemáme na mysli odmítnutí všech perspektiv, počítajících s věky, jako bychom neuznávali či nemohli uznat nic věkovitého či po věky trvajícího. Už to, že je člověk svou existencí zasazen a zakotven v onom obrovitém, téměř čtyři miliardy let trvajícím proudu života na této planetě (ne chme stranou eventuální ještě rozlehlejší časové a prostorové kontexty, o nichž zatím nic přesnějšího neznáme a jichž se můžeme pouze domýšlet), mu beze všech pochyb dává zakotvení v nedohledných věcích, vpravdě ve věčnosti (a mimochodem řečeno také v úporném usilování po dosažení smyslu, po smysluplnosti, jež se dočkalo sice nesčetných porážek, ale jež se až dosud nikdy vcelku, v celkové strategii nevzdalo, ba dokonce ani po dosažení nějakého posledního vrcholu neochablo, nýbrž zatím vždycky našlo novou skulinu, novou cetu, novou perspektivu). Protože tématem filosofie se může zásadně stát vše, jak jsme řekli, náleží věkovité trvání a dimenze věčnosti mezi její legitimní otázky. Jde však o to, aby toto téma nezakrylo či dokonce nevytěsnilo témata jiná, neméně světodějná pro dnešek nebo dokonce je převyšující svou závažností a myšlenkovou dynamikou. A tu se právě zdá, že ve filosofické současnosti nepatří myšlenka věkovitosti a věčnosti k dominantním, uzlovým tématům. Víme, že tomu tak nebylo vždycky; víme že filosofie byla od samého počátku po dlouhé věky ke svým největším výkonům inspiro-
====================
ScanImage078.jpg
====================
I-22 vána a místy až neurotizována ustavičným odporem ke změně, ústícím až v jakousi posedlost otázkou: co trvá uprostřed změn ? Zajisté si můžeme připustit, že někdy v daleké duchovní a filosofické budoucnosti se bude zase myslit pod problémovým souhvězdím opět jiným, ale dnes není dominantou trvalost, nýbrž změna. To neznamená jenom, že změna je nám jistotou a samozřejmostí, kdežto trvalost naopak něčím ohroženým a problematickým, nýbrž že i životně jsme orientováni na změnu a nikoliv na trvalost, že svou naději skládáme do proměny a proměnlivosti všeho, kdežto ke všemu danému a hotovému se chováme nedůvěřivě a také s jistou netrpělivostí a snad i znuděností, ne-li přímým odporem. Porozumět tomuto dobovému rysu dnešního myšlení v jeho vztazích k minulosti a k dosud otevřené, ale přece se v lecčems již alespoň ve znameních rýsující budoucnosti znamená abychom uvedli jeden příklad myslet aktuálně. § 16. e Žádný myslitel se nemůže přiblížit svému tématu leč tak, že vykročí ze své situace, a to znamená např. také ze situace své společenské vrstvy, ze situace svého národa, své civilizace, své prostě faktické anebo i zcela vědomě zvolené duchovní tradice, vůbec za své doby. V tom není jen subjektivita, nýbrž také a především konkrétnost, situačnost, živost jeho myšlenky. Myslící člověk však nezůstává nebo alespoň nemusí zůstávat ve svém myšlení uzavřen v mezích všech těchto daností, nýbrž může z nich zásadně vykročit, jakoby z nich vystoupit, opustit je tak, jako běžec opouští místo startu. Tuto okolnost je ovšem zapotřebí důkladně a metodicky rozebrat a detailně, po všech stránkách prověřit a zkontrolovat, což není na tomto místě naším úmyslem. Jde však o zásadní, elementárně důležitou věc; dotkneme se nyní jen jednoho z jejích aspektů. Jen díky tomu, že v nějakém smyslu je schopen myslitel vyjít sám ze sebe a ze své situace a najít potřebný odstup, distanci, má možnost se k sobě nově vrátit, tj. spatřit se v určité jiné, nové perspektivě, v níž se mu dosavadní skutečnost nejen hodnotově, ale i strukturně jeví docela jinak, ba nečekaně jinak. Jen díky
ScanImage078.jpg
====================
I-22 vána a místy až neurotizována ustavičným odporem ke změně, ústícím až v jakousi posedlost otázkou: co trvá uprostřed změn ? Zajisté si můžeme připustit, že někdy v daleké duchovní a filosofické budoucnosti se bude zase myslit pod problémovým souhvězdím opět jiným, ale dnes není dominantou trvalost, nýbrž změna. To neznamená jenom, že změna je nám jistotou a samozřejmostí, kdežto trvalost naopak něčím ohroženým a problematickým, nýbrž že i životně jsme orientováni na změnu a nikoliv na trvalost, že svou naději skládáme do proměny a proměnlivosti všeho, kdežto ke všemu danému a hotovému se chováme nedůvěřivě a také s jistou netrpělivostí a snad i znuděností, ne-li přímým odporem. Porozumět tomuto dobovému rysu dnešního myšlení v jeho vztazích k minulosti a k dosud otevřené, ale přece se v lecčems již alespoň ve znameních rýsující budoucnosti znamená abychom uvedli jeden příklad myslet aktuálně. § 16. e Žádný myslitel se nemůže přiblížit svému tématu leč tak, že vykročí ze své situace, a to znamená např. také ze situace své společenské vrstvy, ze situace svého národa, své civilizace, své prostě faktické anebo i zcela vědomě zvolené duchovní tradice, vůbec za své doby. V tom není jen subjektivita, nýbrž také a především konkrétnost, situačnost, živost jeho myšlenky. Myslící člověk však nezůstává nebo alespoň nemusí zůstávat ve svém myšlení uzavřen v mezích všech těchto daností, nýbrž může z nich zásadně vykročit, jakoby z nich vystoupit, opustit je tak, jako běžec opouští místo startu. Tuto okolnost je ovšem zapotřebí důkladně a metodicky rozebrat a detailně, po všech stránkách prověřit a zkontrolovat, což není na tomto místě naším úmyslem. Jde však o zásadní, elementárně důležitou věc; dotkneme se nyní jen jednoho z jejích aspektů. Jen díky tomu, že v nějakém smyslu je schopen myslitel vyjít sám ze sebe a ze své situace a najít potřebný odstup, distanci, má možnost se k sobě nově vrátit, tj. spatřit se v určité jiné, nové perspektivě, v níž se mu dosavadní skutečnost nejen hodnotově, ale i strukturně jeví docela jinak, ba nečekaně jinak. Jen díky
====================
ScanImage079.jpg
====================
I-23 této možnosti a schopnosti odstupu od sebe a od svých daných východisek a perspektiv je člověk schopen se otevřít takovému pohledu na sebe a na svět kolem sebe, jemuž se věci a události ukazují, vyjevují v pravém světle, tj. ve světle pravdy. Člověk je bytostí, která se může víc než kterákoliv jiná bytost otevřít pravdě a nechat svou existenci, svůj život, svou aktivitu a životní praxi proměnit touto pravdou, jíž se otevřel tím, že jí vykročil v ústrety, opustiv něco ze sebe, něco svého. Filosofie neznamená vlastně nic víc a nic méně než provedení tohoto zvláštního životního obratu alespoň (a pro začátek) v myšlenkách. Představa, že filosofický postup se podobá postupu geometra, který z několika elementárních předpokladů a zásad odvodí celou stavbu geometrického systému, je hluboce mylná (i když to byl kdysi ideál dokonce filosofických velikánů). Filosofie nespoléhá dokonce na prvním místě ani na samotnou logiku, nebol logika je jenom cenným nástrojem, pomůckou v rukou filosofie, nikdy však není a ne smí se stát její vládkyní. Kdo spoléhá jen na logiku, má sice v rukou pravidla, jak si uchovat pravdu, pokud ji mám, pokud ji držím, ale je bezradný tam, kde je třeba pravdu teprve najít, odhalit, získat, kde je nutno od omylu a nepravdy přejít k pravdě. Na otázku, jak najít, jak poznat praydu, jak se k ní přiznat a jak dosáhnout toho, aby se také pravda přiznala k nám - na takovou otázku logika odpovědět ani poradit neumí. A přece právě to je vrcholná, stěžejní otázka, v níž se vskutku rozhoduje o našem životě. A skutečnou, pravou, živou pravdu nikdy nelze lapit a držet ve svých rukou; to, co nám z významné, rozhodující pravdy zůstane po všech logických operacích, byt sebeobezřetně ji prováděných, je pouhá málo významná či vůbec bezvýznamná slupka. Nebot o živé, skutečné, vládnoucí pravdě platí, že ne my máme ji, nýbrž ona nás. A tak také filosofie není lov na pravdu, nýbrž cesta myšlenkové přípravy člověka k sebe zapíravé službě pravdě samé. To je také důvod, poslední a nejvýznamnější důvod toho, proč nám nepůjde o filosofii našich dnů a naší doby, nýbrž o filosofil pro naše dny a pro naši dobu. Nejde nám totiž o jakoukoliv
ScanImage079.jpg
====================
I-23 této možnosti a schopnosti odstupu od sebe a od svých daných východisek a perspektiv je člověk schopen se otevřít takovému pohledu na sebe a na svět kolem sebe, jemuž se věci a události ukazují, vyjevují v pravém světle, tj. ve světle pravdy. Člověk je bytostí, která se může víc než kterákoliv jiná bytost otevřít pravdě a nechat svou existenci, svůj život, svou aktivitu a životní praxi proměnit touto pravdou, jíž se otevřel tím, že jí vykročil v ústrety, opustiv něco ze sebe, něco svého. Filosofie neznamená vlastně nic víc a nic méně než provedení tohoto zvláštního životního obratu alespoň (a pro začátek) v myšlenkách. Představa, že filosofický postup se podobá postupu geometra, který z několika elementárních předpokladů a zásad odvodí celou stavbu geometrického systému, je hluboce mylná (i když to byl kdysi ideál dokonce filosofických velikánů). Filosofie nespoléhá dokonce na prvním místě ani na samotnou logiku, nebol logika je jenom cenným nástrojem, pomůckou v rukou filosofie, nikdy však není a ne smí se stát její vládkyní. Kdo spoléhá jen na logiku, má sice v rukou pravidla, jak si uchovat pravdu, pokud ji mám, pokud ji držím, ale je bezradný tam, kde je třeba pravdu teprve najít, odhalit, získat, kde je nutno od omylu a nepravdy přejít k pravdě. Na otázku, jak najít, jak poznat praydu, jak se k ní přiznat a jak dosáhnout toho, aby se také pravda přiznala k nám - na takovou otázku logika odpovědět ani poradit neumí. A přece právě to je vrcholná, stěžejní otázka, v níž se vskutku rozhoduje o našem životě. A skutečnou, pravou, živou pravdu nikdy nelze lapit a držet ve svých rukou; to, co nám z významné, rozhodující pravdy zůstane po všech logických operacích, byt sebeobezřetně ji prováděných, je pouhá málo významná či vůbec bezvýznamná slupka. Nebot o živé, skutečné, vládnoucí pravdě platí, že ne my máme ji, nýbrž ona nás. A tak také filosofie není lov na pravdu, nýbrž cesta myšlenkové přípravy člověka k sebe zapíravé službě pravdě samé. To je také důvod, poslední a nejvýznamnější důvod toho, proč nám nepůjde o filosofii našich dnů a naší doby, nýbrž o filosofil pro naše dny a pro naši dobu. Nejde nám totiž o jakoukoliv
====================
ScanImage080.jpg
====================
I-24 prostě se vyskytnuvší nebo vyskytující filosofie, nýbrž o filosofii, která je vnitřně proměněna a přebudována pravdou. To se ovšem nedě je tak, že by se pravda svěřila do rukou jediné filosofie anebo že by se dala k dispozici jedinému mysliteli a eventuelně ještě jeho škole. Jako se člověk dostal do čela vývoje živých organismů právě díky tomu, že se ne specializoval nějakým výhradním směrem, tak se dostává do předních linií duchovního a myšlenkového zápasu člověk, který nevsadil na žádný zdogmatizovaný a petrifikovaný filosofický skelet anebo řečeno s jiným filosofem, který nevsadil na žádnou sebekrásnější, leč živou filosofií svlečenou filosofickou kůži, aby se v ní usídlil. O každém filosofovi (a o každém filosofickém systému) platí amintatehoma slova (původně prý Aristotelova): Amicus Plato, magis amica veritas. Musíme však navíc vědět, že pravda není nic mrtvého, jednou provždy hotového a neproměnného; pravda je živá, je v pohybu, jde sama napřed a vede nás za sebou. Každá její ztuhlá, zatvrdlá vnější podoba s ní má asi tolik společného jako portrét s živým člověkem, jejž znázorňuje. Osobu snad poznáme, ale rozmlouvat ani něco podnikat s ní nemůžeme; je to jen obraz. § 17. Téma se stává filosofickým tématem, jakmile je podtržen a zvýznamněn jeho vztah k celku, tj. k ostatním tématům. Systematický zřetel vede myslitele k tomu, aby nejdůležitější vybraná témata nějak srovnalé a seřadil a aby každému z nich dál zvláštní místo, tak aby se vyvaroval zbytečnému opakování a překvapivých či dokonce zdánlivě neuvážených skoků. To je nepochybně velmi úctyhodný záměr, ale ve filosofii je splnitelný jen relativně a s četnými výjimkami a výh,adami. Filosofická témata nelze seřadit do jedné linie tak, abychom tím vystihli nějaké at už "přirozené" anebo alespoň "logické" pořadí. Možných postupů od jednoho tématu k dalšímu a ještě dalšímu atd. je nesmírné množství; na každém kroku takřka se ocitáme znovu a znovu v rozpacích před otázkou: kam a kudy dál? Nelze předem rozhodnout, která cesta je "správná", je třeba ji vyzkoušet. A přitom je třeba si pamatovat, že byly i jiné možnosti; neuspějeme-li, můžeme a musíme se
ScanImage080.jpg
====================
I-24 prostě se vyskytnuvší nebo vyskytující filosofie, nýbrž o filosofii, která je vnitřně proměněna a přebudována pravdou. To se ovšem nedě je tak, že by se pravda svěřila do rukou jediné filosofie anebo že by se dala k dispozici jedinému mysliteli a eventuelně ještě jeho škole. Jako se člověk dostal do čela vývoje živých organismů právě díky tomu, že se ne specializoval nějakým výhradním směrem, tak se dostává do předních linií duchovního a myšlenkového zápasu člověk, který nevsadil na žádný zdogmatizovaný a petrifikovaný filosofický skelet anebo řečeno s jiným filosofem, který nevsadil na žádnou sebekrásnější, leč živou filosofií svlečenou filosofickou kůži, aby se v ní usídlil. O každém filosofovi (a o každém filosofickém systému) platí amintatehoma slova (původně prý Aristotelova): Amicus Plato, magis amica veritas. Musíme však navíc vědět, že pravda není nic mrtvého, jednou provždy hotového a neproměnného; pravda je živá, je v pohybu, jde sama napřed a vede nás za sebou. Každá její ztuhlá, zatvrdlá vnější podoba s ní má asi tolik společného jako portrét s živým člověkem, jejž znázorňuje. Osobu snad poznáme, ale rozmlouvat ani něco podnikat s ní nemůžeme; je to jen obraz. § 17. Téma se stává filosofickým tématem, jakmile je podtržen a zvýznamněn jeho vztah k celku, tj. k ostatním tématům. Systematický zřetel vede myslitele k tomu, aby nejdůležitější vybraná témata nějak srovnalé a seřadil a aby každému z nich dál zvláštní místo, tak aby se vyvaroval zbytečnému opakování a překvapivých či dokonce zdánlivě neuvážených skoků. To je nepochybně velmi úctyhodný záměr, ale ve filosofii je splnitelný jen relativně a s četnými výjimkami a výh,adami. Filosofická témata nelze seřadit do jedné linie tak, abychom tím vystihli nějaké at už "přirozené" anebo alespoň "logické" pořadí. Možných postupů od jednoho tématu k dalšímu a ještě dalšímu atd. je nesmírné množství; na každém kroku takřka se ocitáme znovu a znovu v rozpacích před otázkou: kam a kudy dál? Nelze předem rozhodnout, která cesta je "správná", je třeba ji vyzkoušet. A přitom je třeba si pamatovat, že byly i jiné možnosti; neuspějeme-li, můžeme a musíme se
====================
ScanImage081.jpg
====================
I-25 vrátit, a třebas mnohokrát, na rozcestí, jimiž jsme prošli, a musíme zkusit jít jiným směrem. Ale nejen to; i když jdeme směrem, který se ukáže i později jako správný, musíme zároveň mít na mysli i jiné směry, které jsou neméně správné (ne bo mohou být, mohou se ukázat jako neméně správné). Musíme pamatovat, že vztahy mezi pojmy i mezi myšlenkami i mezi trsy a celými hnízdy myšlenek jsou multilaterální a že dokonce nejdou jen v jedné ploše, ale že jsou multidimenzionální. A tak při každém myšlenkovém postupu musíme mít na mysli vždy alespoň ty nejdůležitější momentálně netématizované odkazy a poukazy k jiným, vzdálenějším kontextům. Při výkladu pak musíme čtenáři tu a tam tyto netématizované kontexty připomenout, a to se nám nezdaří vždycky udělat nějakým nenápadným, organickým způsobem; někdy nezbude než poukázat na nějakou souvislost tak, že se přímo vzpříčí, že jako by zcela vybočí z postupu. A tam, kde jde o poukazy k některému z centrálních uzlů myšlenkové stavby (a to znamená, pokud se myslitel nemýli, i k centrálnímu zauzlení myšlenkové strukturovanosti celé doby), není možno se vyhnout četnému a někdy snad až podivnému opakování a jakýmsi návratům v kruzích, vždy ovšem poněkud jiných. Nebot onen vztah celku, který nezbytně provází každé filosofické téma, neznamená vlastně nic jiného než ustavičnou, byt latentní přítomnost všech témat, nebo snad lépe vyjádřeno, filosofická tématizace znamená jen místní vyvolání jakoby fotografického obrazu, který však exponován musí být vždy celý. Zmínili jsme se o tom, jak pochybné je začínat filosofický výklad výkladem o filosofii. A přesto jsme se tohoto pochybného počinu a přímo poklesku dopustili. Naše důvody i celý úmysl, který stojí v pozadí tohoto pokusu o prapodivný úvod-neuvod, snad poněkud vysvitnou v průběhu dalších výkladů. Možná, že bude dobré si tuto první kapitolu přečíst nakonec ještě jednou jako závěrečnou (eventuelně jako přechod k druhému čtení, pokud k tomu někdo najde potřebnoupí trpělivost). Hegel kdysi prohlásil, že pravda není až na konci myšlenkové cesty, ale že je v celé té cestě. Ve skutečnosti je především na začátku každé vskutku filosofické cesty; a ta spočívá v tom, že se vždy znovu pokouší k tomuto počátku vrátit. Ale o tom později.
ScanImage081.jpg
====================
I-25 vrátit, a třebas mnohokrát, na rozcestí, jimiž jsme prošli, a musíme zkusit jít jiným směrem. Ale nejen to; i když jdeme směrem, který se ukáže i později jako správný, musíme zároveň mít na mysli i jiné směry, které jsou neméně správné (ne bo mohou být, mohou se ukázat jako neméně správné). Musíme pamatovat, že vztahy mezi pojmy i mezi myšlenkami i mezi trsy a celými hnízdy myšlenek jsou multilaterální a že dokonce nejdou jen v jedné ploše, ale že jsou multidimenzionální. A tak při každém myšlenkovém postupu musíme mít na mysli vždy alespoň ty nejdůležitější momentálně netématizované odkazy a poukazy k jiným, vzdálenějším kontextům. Při výkladu pak musíme čtenáři tu a tam tyto netématizované kontexty připomenout, a to se nám nezdaří vždycky udělat nějakým nenápadným, organickým způsobem; někdy nezbude než poukázat na nějakou souvislost tak, že se přímo vzpříčí, že jako by zcela vybočí z postupu. A tam, kde jde o poukazy k některému z centrálních uzlů myšlenkové stavby (a to znamená, pokud se myslitel nemýli, i k centrálnímu zauzlení myšlenkové strukturovanosti celé doby), není možno se vyhnout četnému a někdy snad až podivnému opakování a jakýmsi návratům v kruzích, vždy ovšem poněkud jiných. Nebot onen vztah celku, který nezbytně provází každé filosofické téma, neznamená vlastně nic jiného než ustavičnou, byt latentní přítomnost všech témat, nebo snad lépe vyjádřeno, filosofická tématizace znamená jen místní vyvolání jakoby fotografického obrazu, který však exponován musí být vždy celý. Zmínili jsme se o tom, jak pochybné je začínat filosofický výklad výkladem o filosofii. A přesto jsme se tohoto pochybného počinu a přímo poklesku dopustili. Naše důvody i celý úmysl, který stojí v pozadí tohoto pokusu o prapodivný úvod-neuvod, snad poněkud vysvitnou v průběhu dalších výkladů. Možná, že bude dobré si tuto první kapitolu přečíst nakonec ještě jednou jako závěrečnou (eventuelně jako přechod k druhému čtení, pokud k tomu někdo najde potřebnoupí trpělivost). Hegel kdysi prohlásil, že pravda není až na konci myšlenkové cesty, ale že je v celé té cestě. Ve skutečnosti je především na začátku každé vskutku filosofické cesty; a ta spočívá v tom, že se vždy znovu pokouší k tomuto počátku vrátit. Ale o tom později.
====================
ScanImage155.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 1 LadI 1 Úvod F11 o 0. filo ****** ** Hejdanek ** 1991 dobu. TEXT\FILOSOFI.UVO dm 1uv a
ScanImage155.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 1 LadI 1 Úvod F11 o 0. filo ****** ** Hejdanek ** 1991 dobu. TEXT\FILOSOFI.UVO dm 1uv a
====================
ScanImage156.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 2900 II. IV;; III. Reflexe 2001 1981 2 2015 **** Filosofie a vědy Pojmy proti mytu 2000 Kdo to je člověk? Události a trvánd VII. Svět přírody Reaktibilita. VIII.Svět dějin Lidská situovanost. Nepředmětné myšlend. XII. Co "byti ma" XIII. Pravda a "to pravé" Etika a politika
ScanImage156.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 2900 II. IV;; III. Reflexe 2001 1981 2 2015 **** Filosofie a vědy Pojmy proti mytu 2000 Kdo to je člověk? Události a trvánd VII. Svět přírody Reaktibilita. VIII.Svět dějin Lidská situovanost. Nepředmětné myšlend. XII. Co "byti ma" XIII. Pravda a "to pravé" Etika a politika
====================
ScanImage157.jpg
====================
Úv.ffie Kap. I. Kap. II. Kap. III. Kap. IV. Kap. V. Kap. VI. Kap. VII. Kap. VIII. Kap. IX. Kap. X. Kap. XII. Kap. XIII. Kap. XIV. 1.verze 3 Předmluva Místo úvodu k "úvodu" Příroda a "přirozené jednotky" Okolí, osvětí a aktivita Člověk jako nepřírodní a nepřirozená bytost (znejistění) Magično, rituály a mýtus Reflexe jako zvláštní výkon vědomí Archetypy, antiarchetypy a počátek dějin
ScanImage157.jpg
====================
Úv.ffie Kap. I. Kap. II. Kap. III. Kap. IV. Kap. V. Kap. VI. Kap. VII. Kap. VIII. Kap. IX. Kap. X. Kap. XII. Kap. XIII. Kap. XIV. 1.verze 3 Předmluva Místo úvodu k "úvodu" Příroda a "přirozené jednotky" Okolí, osvětí a aktivita Člověk jako nepřírodní a nepřirozená bytost (znejistění) Magično, rituály a mýtus Reflexe jako zvláštní výkon vědomí Archetypy, antiarchetypy a počátek dějin
====================
ScanImage158.jpg
====================
Úv.ffie Kap. I. Kap. II. Kap. III. Kap. IV. Kap. V. Kap. VI. Kap. VII. Kap. VIII. Kap. IX. Kap. X. Kap. XI. Kap. XII. Kap. XIII. Kap. XIV. Kap. XV. 1.verze 4 Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu Reflexe Kdo to je člověk? Události a trvání Reaktibilita Svět přírody Svět dějin Lidská situovanost Pramen času Nepředmětné myšlení Co "býti má" "to pravé" Pravda Etika a politika
ScanImage158.jpg
====================
Úv.ffie Kap. I. Kap. II. Kap. III. Kap. IV. Kap. V. Kap. VI. Kap. VII. Kap. VIII. Kap. IX. Kap. X. Kap. XI. Kap. XII. Kap. XIII. Kap. XIV. Kap. XV. 1.verze 4 Filosofie a vědy Pojmy proti mýtu Reflexe Kdo to je člověk? Události a trvání Reaktibilita Svět přírody Svět dějin Lidská situovanost Pramen času Nepředmětné myšlení Co "býti má" "to pravé" Pravda Etika a politika
====================
ScanImage159.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze starověku 1 I. Filosofie a vědy Evropa a Evropou ovlivněné části světa žijí přinejmenším poslední dvě staletí ve znamení spojenectví vědy a techniky. Abychom dali výraz tomuto pro celý svět tak závažnému spojenectví, budeme hovořit o technovědě (zní to lépe než vědotechnika). Celá řada věd se ustavila (vydělením z filosofie) už v řeckém nejrůznější a techniky a technické postupy byly vynalézány a z generace na generaci předávány už v době prehistorické. Ještě Aristotelés, velký vědec mezi řeckými filosofy a zakladatel hned několika odborných disciplín, byl přesvědčen O zásadní odlišnosti přístupu vědeckého, "teoretického" (THEORIA znamená V řečtině zírání) od přístupu činného, "praktického" (PRAXIS znamená dělání a souvisí se slovem PRAGMA, což je věc). Prohlásil totiž, že zatímco cílem vědy je zatímco cílem vědy je pravda, cílem praxe je dílo. Tato představa se udržela nejenom po celý středověk, ale v obecném povědomí se udržovala ještě dlouho poté, co Francis Bacon vyhlásil slavné heslo, že "věda je moc". Skutečnou mocí se věda stala, teprve když uzavřela spojenectví s technikou a s techniky, nejprve s dovednými řemeslníky, později s inženýry a schopnými organizátory. A protože to vše vyžadovalo množství peněz na investice, musili tu být ještě navíc bohatí lidé. Zase to nejprve byli mecenášové, kteří podporovali soukromé vědce dost podobně, jako podporovali a dodnes podporují třeba umělce. Ale brzo se ukázalo, že investice do vědy se mohou vracet mnohem rychleji a zejména spolehlivěji než investice do umění. Na místo víceméně velkorysých mecenášů přišli průmysloví podnikatelé, kteří si cenili hlavně inženýrů, ale postupně zjišťovali, že pro velké podnikání a pro pronikání na nové a náročnější trhy nezbytně potřebují také výsledky tzv. základního výzkumu. Zejména obrovské firmy a koncerny stále častěji zadávaly nejrůznější výzkumné úkoly vědcům a vědeckým pracovištím nebo si zakládaly vlastní, tj. tj. podniková výzkumná pracoviště. A protože se velmi brzo zjistilo, jak se dobří vědci technice a průmyslu vyplácejí, postavení příjem takového vědeckého specialisty, zaměstnaného u velké firmy, byly a dodnes bývají mnohem přitažlivější než postavení a příjem univerzitního učitele. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Vědec, který je na stopě významného objevu, stejně tak jako technik, který má v hlavě anebo dokonce už i na papíře nový vynález, musí najít sponzora, tj. někoho, kdo bude ochoten nést náklad, neboť finanční nároky výzkumu zejména v přírodních vědách za poslední desetiletí obrovsky stoupají. Nejčastěji ovšem přichází iniciativa ze strany velkých firem (eventuelně státu), které vypisují konkurzy na řešení předem přesně formulovaných úkolů. To vše přivádí vědce a vědu vůbec do velké závislosti na velkých podnikatelích a na státu. Spolupráce vědy a techniky navzájem a jejich spolupráce s velkými podnikateli a případně se státem je tedy po jedné stránce výhodná, ale má také svůj rub. Věda už dávno nemůže být sama o sobě považována za "moc", ale stává se pouhou služebnicí skutečné moci (ať už moci finanční a hospodářské, nebo moci politické a státní). BH: A:\FFOVEN. Úvs 1
ScanImage159.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze starověku 1 I. Filosofie a vědy Evropa a Evropou ovlivněné části světa žijí přinejmenším poslední dvě staletí ve znamení spojenectví vědy a techniky. Abychom dali výraz tomuto pro celý svět tak závažnému spojenectví, budeme hovořit o technovědě (zní to lépe než vědotechnika). Celá řada věd se ustavila (vydělením z filosofie) už v řeckém nejrůznější a techniky a technické postupy byly vynalézány a z generace na generaci předávány už v době prehistorické. Ještě Aristotelés, velký vědec mezi řeckými filosofy a zakladatel hned několika odborných disciplín, byl přesvědčen O zásadní odlišnosti přístupu vědeckého, "teoretického" (THEORIA znamená V řečtině zírání) od přístupu činného, "praktického" (PRAXIS znamená dělání a souvisí se slovem PRAGMA, což je věc). Prohlásil totiž, že zatímco cílem vědy je zatímco cílem vědy je pravda, cílem praxe je dílo. Tato představa se udržela nejenom po celý středověk, ale v obecném povědomí se udržovala ještě dlouho poté, co Francis Bacon vyhlásil slavné heslo, že "věda je moc". Skutečnou mocí se věda stala, teprve když uzavřela spojenectví s technikou a s techniky, nejprve s dovednými řemeslníky, později s inženýry a schopnými organizátory. A protože to vše vyžadovalo množství peněz na investice, musili tu být ještě navíc bohatí lidé. Zase to nejprve byli mecenášové, kteří podporovali soukromé vědce dost podobně, jako podporovali a dodnes podporují třeba umělce. Ale brzo se ukázalo, že investice do vědy se mohou vracet mnohem rychleji a zejména spolehlivěji než investice do umění. Na místo víceméně velkorysých mecenášů přišli průmysloví podnikatelé, kteří si cenili hlavně inženýrů, ale postupně zjišťovali, že pro velké podnikání a pro pronikání na nové a náročnější trhy nezbytně potřebují také výsledky tzv. základního výzkumu. Zejména obrovské firmy a koncerny stále častěji zadávaly nejrůznější výzkumné úkoly vědcům a vědeckým pracovištím nebo si zakládaly vlastní, tj. tj. podniková výzkumná pracoviště. A protože se velmi brzo zjistilo, jak se dobří vědci technice a průmyslu vyplácejí, postavení příjem takového vědeckého specialisty, zaměstnaného u velké firmy, byly a dodnes bývají mnohem přitažlivější než postavení a příjem univerzitního učitele. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Vědec, který je na stopě významného objevu, stejně tak jako technik, který má v hlavě anebo dokonce už i na papíře nový vynález, musí najít sponzora, tj. někoho, kdo bude ochoten nést náklad, neboť finanční nároky výzkumu zejména v přírodních vědách za poslední desetiletí obrovsky stoupají. Nejčastěji ovšem přichází iniciativa ze strany velkých firem (eventuelně státu), které vypisují konkurzy na řešení předem přesně formulovaných úkolů. To vše přivádí vědce a vědu vůbec do velké závislosti na velkých podnikatelích a na státu. Spolupráce vědy a techniky navzájem a jejich spolupráce s velkými podnikateli a případně se státem je tedy po jedné stránce výhodná, ale má také svůj rub. Věda už dávno nemůže být sama o sobě považována za "moc", ale stává se pouhou služebnicí skutečné moci (ať už moci finanční a hospodářské, nebo moci politické a státní). BH: A:\FFOVEN. Úvs 1
====================
ScanImage160.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze Doba tzv. technovědy se vyznačuje tím, že o směrech výzkumu a tedy o strategii vědeckého poznávání nerozhodují vědci, ale hospodářští manažéři. a politici. Podnikové nebo veřejné, ale většinou i soukromé podpory se dostane jen takovému výzkumu, který slibuje zvýšit prestiž moc toho, toho, kdo ji má. Obvykle se argumentuje tím, že věda musí být užitečná; za samozřejmé se považuje, že při kdo vědcům a technikům posuzování užitečnosti je kompetentní ten, za práci zaplatí. 2 Na první pohled je nesnadné rozhodnout, zda ono poměrně nové spojenectví na jedné straně s technikou a na druhé straně s kapitálem je vědě a vědcům spíše na škodu nebo spíše ku prospěchu. Vědec ovšem chce především vědět, a to pro něho znamená: vědět, jak to je, jak se věci mají, jak spolu různé věcí souvisí. A nyní se dostává do situace, že sice může poznávat, dokonce musí, ale jiní mu určují, co vlastně má poznávat. Na okraji plnění tohoto úkolu ovšem může tu a tam poznat i něco, za co placen není, ale nikdy ho to nesmí odvádět od hlavního cíle, který zvolili nikoliv vědci, nýbrž ti, co mají peníze a plán, co s nimi podniknout. Do této situace se ale novodobá věda nedostala náhodou nebo cmylem, ale podstatně tomu napomohla tím, že od pozorování a popisu poznávané skutečnosti přešla k pokusům. Ještě v minulém a dokonce ještě na počátku tohoto století doznívaly spory a vědecké oprávněnosti experimentů, 0 zdá se, že v poněkud pozměněné podobě dnes zase začínají ožívat. Co je vlastně podstatou vědeckého experimentu? Má-li být experiment vědě něco platný, tj. nemá-li to být nahodilý pokus, "zkouška a cmyl" běžném smyslu, musí mít některé ale pokus vědecký, musí mít náležitosti. Nejlépe je Nejlépe je to vidět na zprávách o výsledcích určitého přesně vymezeného výzkumu, jak jsou podávány v přírodovědeckých nebo lékařských časopisech k temu určených. Nejprve je označeno širší pole výzkumu a přesně vymezen problém, který má být řešen. Potcm je specifikován materiál, s rámž autor pracoval, a metody, jichž bylo použito. A teprve potom mohou přijít výsledky, cbvykle kvantifikované a zpracované do tabulek nebo grafů, a nakonec diskuse, která má jednak zhodnotit uvedené výsledky v kontextu současných znalostí příslušné problematiky, jednak pokud jde o opravdu závažné výsledky v kontextu širšího širšího vědního podoboru nebo dokonce oboru. Co z toho má pro nás chce největší význam? Vědec, který podniká určitý pokus, samého počátku vědět, nejpřesněji a nejpodrobněji a od dělá, cl pak stejně přesně a podrobně o tom podat odborné veřejnosti zprávu. Takový sebe Takový sebe si tak dobře uvědomující a vysoce bedlivý postup má dvojí hlavní smysl. Především dovoluje, aby pokus byl s naprostou přesností zopakován. Pokus je totiž považován vědecky platný, jenom když při zopakování přináší vždy stejné výsledky (takže každý vědec, který se stejným problémem zabývá je svou informovaností a technickým vybavením na nezbytné úrovni, může popsaný pokus ve své laboratoři se stejným výsledkem zopakovat). Tím, že vědec přesně ví, co dělá a co udělal, 2 Za
ScanImage160.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze Doba tzv. technovědy se vyznačuje tím, že o směrech výzkumu a tedy o strategii vědeckého poznávání nerozhodují vědci, ale hospodářští manažéři. a politici. Podnikové nebo veřejné, ale většinou i soukromé podpory se dostane jen takovému výzkumu, který slibuje zvýšit prestiž moc toho, toho, kdo ji má. Obvykle se argumentuje tím, že věda musí být užitečná; za samozřejmé se považuje, že při kdo vědcům a technikům posuzování užitečnosti je kompetentní ten, za práci zaplatí. 2 Na první pohled je nesnadné rozhodnout, zda ono poměrně nové spojenectví na jedné straně s technikou a na druhé straně s kapitálem je vědě a vědcům spíše na škodu nebo spíše ku prospěchu. Vědec ovšem chce především vědět, a to pro něho znamená: vědět, jak to je, jak se věci mají, jak spolu různé věcí souvisí. A nyní se dostává do situace, že sice může poznávat, dokonce musí, ale jiní mu určují, co vlastně má poznávat. Na okraji plnění tohoto úkolu ovšem může tu a tam poznat i něco, za co placen není, ale nikdy ho to nesmí odvádět od hlavního cíle, který zvolili nikoliv vědci, nýbrž ti, co mají peníze a plán, co s nimi podniknout. Do této situace se ale novodobá věda nedostala náhodou nebo cmylem, ale podstatně tomu napomohla tím, že od pozorování a popisu poznávané skutečnosti přešla k pokusům. Ještě v minulém a dokonce ještě na počátku tohoto století doznívaly spory a vědecké oprávněnosti experimentů, 0 zdá se, že v poněkud pozměněné podobě dnes zase začínají ožívat. Co je vlastně podstatou vědeckého experimentu? Má-li být experiment vědě něco platný, tj. nemá-li to být nahodilý pokus, "zkouška a cmyl" běžném smyslu, musí mít některé ale pokus vědecký, musí mít náležitosti. Nejlépe je Nejlépe je to vidět na zprávách o výsledcích určitého přesně vymezeného výzkumu, jak jsou podávány v přírodovědeckých nebo lékařských časopisech k temu určených. Nejprve je označeno širší pole výzkumu a přesně vymezen problém, který má být řešen. Potcm je specifikován materiál, s rámž autor pracoval, a metody, jichž bylo použito. A teprve potom mohou přijít výsledky, cbvykle kvantifikované a zpracované do tabulek nebo grafů, a nakonec diskuse, která má jednak zhodnotit uvedené výsledky v kontextu současných znalostí příslušné problematiky, jednak pokud jde o opravdu závažné výsledky v kontextu širšího širšího vědního podoboru nebo dokonce oboru. Co z toho má pro nás chce největší význam? Vědec, který podniká určitý pokus, samého počátku vědět, nejpřesněji a nejpodrobněji a od dělá, cl pak stejně přesně a podrobně o tom podat odborné veřejnosti zprávu. Takový sebe Takový sebe si tak dobře uvědomující a vysoce bedlivý postup má dvojí hlavní smysl. Především dovoluje, aby pokus byl s naprostou přesností zopakován. Pokus je totiž považován vědecky platný, jenom když při zopakování přináší vždy stejné výsledky (takže každý vědec, který se stejným problémem zabývá je svou informovaností a technickým vybavením na nezbytné úrovni, může popsaný pokus ve své laboratoři se stejným výsledkem zopakovat). Tím, že vědec přesně ví, co dělá a co udělal, 2 Za
====================
ScanImage161.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze umožňuje kontrolu své práce jednak sám sobě, jednak druhým vědcům, které o nových poznatcích, jež experiment přinesl, musí nejprve přesvědčit (to není samozřejmé a někdy to může trvat velmi dlouho). A potcm je tu druhý cíl, pochopitelně mnohem důležitější: tím, že vědec "co to chce co nejpřesněji vědět, co dělá, může také velmi přesně zjišťovat, udělalo", tj. co nového, nečekaného se stalo, aniž by to bylo součástí původních podmínek a okolností, ale také aniž by to on sám udělal. Aby právě tohle bylo možné, potřebuje přírodovědec SVOU laboratoř, aby mohl přesným uspořádáním pokusu vyloučit neznámé vnější vlivy. 3 Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do rozpaků sami dospělí, cbracejí se k odborníkům, bud oscbně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili CO ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, budou toho cbvykle vědět víc, kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. toho obvykle Kupodivu jsou cborníci někdy neschopni dostatečně cbjasnit význam některých slov, jichž užívají a jimž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají Živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se necbejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tcmu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho cbsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tom jsou ostatně 1 ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to, stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) 3 než
ScanImage161.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze umožňuje kontrolu své práce jednak sám sobě, jednak druhým vědcům, které o nových poznatcích, jež experiment přinesl, musí nejprve přesvědčit (to není samozřejmé a někdy to může trvat velmi dlouho). A potcm je tu druhý cíl, pochopitelně mnohem důležitější: tím, že vědec "co to chce co nejpřesněji vědět, co dělá, může také velmi přesně zjišťovat, udělalo", tj. co nového, nečekaného se stalo, aniž by to bylo součástí původních podmínek a okolností, ale také aniž by to on sám udělal. Aby právě tohle bylo možné, potřebuje přírodovědec SVOU laboratoř, aby mohl přesným uspořádáním pokusu vyloučit neznámé vnější vlivy. 3 Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do rozpaků sami dospělí, cbracejí se k odborníkům, bud oscbně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili CO ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, budou toho cbvykle vědět víc, kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. toho obvykle Kupodivu jsou cborníci někdy neschopni dostatečně cbjasnit význam některých slov, jichž užívají a jimž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají Živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se necbejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tcmu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho cbsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti i hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tom jsou ostatně 1 ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to, stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) 3 než
====================
ScanImage162.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze To je však jenom jedna stránka jistého cmezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek ale stejně mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba and psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit and jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudů a poznatků. 4 Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplíně, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však Zároveň však musí být tato disciplína schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další Jinak řečeno, ukazuje se disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. tu potřeba docela zvláštní disciplíny, která je schopná svém se vztáhnout ve myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapomínala, že to může dělat jen díky vědcmí a myšlení, bez něhož by žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: může to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tcmto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jind lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také dcmluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost vědeckost žádné speciální vědy, je filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme hned několika nepřesností nebo alespoň můžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž 4
ScanImage162.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze To je však jenom jedna stránka jistého cmezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmírně závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek ale stejně mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; tak neexistuje ani kontrola biologická (fyziologická), ba and psychologická. Psychologie ovšem dovede říci leccos cenného o našem myšlení, ale rozhodně nemůže posoudit and jeho logickou správnost, natož pravdivost našich soudů a poznatků. 4 Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplíně, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však Zároveň však musí být tato disciplína schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tom nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další Jinak řečeno, ukazuje se disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. tu potřeba docela zvláštní disciplíny, která je schopná svém se vztáhnout ve myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapomínala, že to může dělat jen díky vědcmí a myšlení, bez něhož by žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejenom to: může to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho a také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tcmto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jind lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také dcmluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost vědeckost žádné speciální vědy, je filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme hned několika nepřesností nebo alespoň můžeme vyvolat některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž 4
====================
ScanImage163.jpg
====================
Úv.ffie 1.verze 5 to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž oním poukazem k tomu, čím taková disciplína "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti ak jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a cmyly i nepřesnosti atd. A tím se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím mínit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky mají "donutivý" charakter. Na počátku sice dbvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a sporů, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat - buď se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory ostatně vedou spíše hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemůže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pomáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to není naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem necmezuje (nesmí cmezovat) jen na to, jest, tedy na jsoucha; kromě toho pro filosofii není žádné opravdové jsoucno jenom tím, čím "jest" (o tcm si řekneme více v kapitole o jsoucnosti a bytí). A kromě toho se filosofie nikdy nesmí zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkům), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si "jest" (o tom si řekneme 5
ScanImage163.jpg
====================
Úv.ffie 1.verze 5 to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž oním poukazem k tomu, čím taková disciplína "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem se jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně i v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti ak jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a cmyly i nepřesnosti atd. A tím se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím mínit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosofiemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky mají "donutivý" charakter. Na počátku sice dbvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a sporů, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat - buď se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho objevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory ostatně vedou spíše hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemůže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pomáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to není naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem necmezuje (nesmí cmezovat) jen na to, jest, tedy na jsoucha; kromě toho pro filosofii není žádné opravdové jsoucno jenom tím, čím "jest" (o tcm si řekneme více v kapitole o jsoucnosti a bytí). A kromě toho se filosofie nikdy nesmí zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkům), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si "jest" (o tom si řekneme 5
====================
ScanImage164.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda "neekologická": vynalézá jak zejména dnes všichni vidíme nutně abstraktní a a zavádí v praxi. různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikají nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence.@LH 6 01 www II. 04 Poznámky Pojmy proti mýtu Slovo "vědění" nám toho dost neříká, pokud je neupřesníme. Také archaičtí lidé leccos "věděli", dokonce náš pes nebo kočka "vi", kdy má dostat potravu nebo pamlsek apod. Onen typ vědění, který tak mocně ovlivnil evropskou část lidstva a dnes už lidstvo téměř celé, má jisté náležitosti, bez nichž o vědění a vědě nadále nemůžeme mluvit. Jednou těchto náležitostí, která nejen byla principiální podmínkou vzniku vědění a věd tohoto typu, je tzv. historickou i pojmovost. 02 B-FFOVN.ÚVD Vynález pojmů a pojmovosti nelze upřít starým Řekům. Nikde na světě před nimi ani paralelně s nimi žádní myslitelé v žádné společnosti pojmy a pojmovost nevynalezli, ale všude se pojmovost rozšířila buď přímo pod řeckým vlivem (na příklad v celém starém Římě) anebo prostřednictvím těch kultur, které si ji osvojili přijetím řecké tradice. 03 and To vůbec neznamená, že si stačí Řekové, dokonce dokonce and ti nejgeniálnější, byli přesně vědomi, co vlastně dělají, když pojmově myslí, a co to vlastně ty pojmy tisíciletích to není tak jsou. Nemůžeme jim to vyčítat, protože po dvou a půl docela jasné ani nám, nám, jejich dnešním kulturním a pokračovatelům. a myšlenkovým potcmkům Něčeho si ovšem přece jenom nejstarší filosofové byli vědomi: byli přesvědčeni, že jdou po cestě spolehlivější, než po jaké chodili a ještě i v jejich době chodí většina lidí. Věděli, že se ten rozdíl týká především způsobu mluvení a ještě spíše myšlení, a teprve druhotně také celkového způsobu chování, jednání a vůbec života. Proto se pokusili onen rozdíl která vlastně znamenala něco velmi hovoru. Ale filosofové dali těmto s poněkud odlišným, právě přesnějším onen rozdíl vyslovit za pomoci dvou slov, podobného, ne-li totožného, alespoň v běžném slovům nový, další význam, tj. spojili je nebo také pojmem. a vyostřenějším smyslem 6 13.8.92 ✓
ScanImage164.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda "neekologická": vynalézá jak zejména dnes všichni vidíme nutně abstraktní a a zavádí v praxi. různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikají nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence.@LH 6 01 www II. 04 Poznámky Pojmy proti mýtu Slovo "vědění" nám toho dost neříká, pokud je neupřesníme. Také archaičtí lidé leccos "věděli", dokonce náš pes nebo kočka "vi", kdy má dostat potravu nebo pamlsek apod. Onen typ vědění, který tak mocně ovlivnil evropskou část lidstva a dnes už lidstvo téměř celé, má jisté náležitosti, bez nichž o vědění a vědě nadále nemůžeme mluvit. Jednou těchto náležitostí, která nejen byla principiální podmínkou vzniku vědění a věd tohoto typu, je tzv. historickou i pojmovost. 02 B-FFOVN.ÚVD Vynález pojmů a pojmovosti nelze upřít starým Řekům. Nikde na světě před nimi ani paralelně s nimi žádní myslitelé v žádné společnosti pojmy a pojmovost nevynalezli, ale všude se pojmovost rozšířila buď přímo pod řeckým vlivem (na příklad v celém starém Římě) anebo prostřednictvím těch kultur, které si ji osvojili přijetím řecké tradice. 03 and To vůbec neznamená, že si stačí Řekové, dokonce dokonce and ti nejgeniálnější, byli přesně vědomi, co vlastně dělají, když pojmově myslí, a co to vlastně ty pojmy tisíciletích to není tak jsou. Nemůžeme jim to vyčítat, protože po dvou a půl docela jasné ani nám, nám, jejich dnešním kulturním a pokračovatelům. a myšlenkovým potcmkům Něčeho si ovšem přece jenom nejstarší filosofové byli vědomi: byli přesvědčeni, že jdou po cestě spolehlivější, než po jaké chodili a ještě i v jejich době chodí většina lidí. Věděli, že se ten rozdíl týká především způsobu mluvení a ještě spíše myšlení, a teprve druhotně také celkového způsobu chování, jednání a vůbec života. Proto se pokusili onen rozdíl která vlastně znamenala něco velmi hovoru. Ale filosofové dali těmto s poněkud odlišným, právě přesnějším onen rozdíl vyslovit za pomoci dvou slov, podobného, ne-li totožného, alespoň v běžném slovům nový, další význam, tj. spojili je nebo také pojmem. a vyostřenějším smyslem 6 13.8.92 ✓
====================
ScanImage165.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze Vědy a vědecká práce nejsou možné bez co možno přesných pojmů, jak jsme si ujasnili. Ačkoliv vědec musí dělat daleko víc, než pouze myslit, kvalita jeho práce je především závislá na kvalitě jeho myšlení. Ukázali jsme si sice, že jakmile se nějaká věda vydělí z filosofie (anebo v novějších dobách, jakmile se ustaví nějak jinak a chce se obejít vůbec bez filosofie), ztrácí svou odbornou kvalifikaci. V v oakmžiku, když chce úroveň al vůbec povahu svého myšlení kontrolovat; Z toho však nevyplývá, že by vědec nemusel s přesnými pojmy pracovat. I když nemá k dispozici žádné své odborné metody, které by mu to dovolovaly, může může (a musí) to pokoušet alespoň způsobem neodborným, neprofesionálním. Náhradou za chybějící odbornost tu je vědecká diskuse. Úv.ffie - 1.verze 7 my Různé poznámky Karl Popper se vyslovil, že všichni lidé jsou filosofové (viz článek: Wie ich die Philosophie sehe, ...). .). Tuto jeho tezi musíme opravit. Především to neplatí o všech lidech v minulosti, protože filosofie jednou vznikla, a předtím prostě neexistovala. Lidé, kteří žili před jejím vznikem resp. před jejím založením, ustavením, filosofy and být nemohli. K nim bychom mohli ovšem připojit ještě i ty příslušníky lidského rodu, k nimž žádná filosofie ještě nepronikla v takové míře, aby rozvrátila jejich předfilosofické způsoby myšlení (mythos totiž schopen dosti účinně zmytizovat, tj. remytizovat nejrozmanitější filosofémata a úlomky, střepy již rozvinutých filosofií, pokud jich není příliš mnoho a pokud nejsou v takové vzájemné spojitosti, aby představovaly skutečnou filosofii (a v helenistickém období dokonce docházelo k rozsáhlým synkrezím v podobě filosofických či spíše pseudofilosofických mýtů). A pak tu je ještě jedna nezbytná oprava. To, že v lidských v lidských hlavách je plno zbytků, reliktů nejrozmanitějších filosofií, že se ještě zdaleka neznamená, stali filosofy, tj. že jsou schopni filosof ovat v plném slova smyslu. To ve svých důsledcích znamená, že ani značné ovlivnění ze strany filosofii (resp. rozmanitých filosofií) ještě neznamená, došlo k oné reorganizaci a restrukturaci myšlení, které je předpokladem (ale i vždy znovu vyvolávaným důsledkem) skutečně filosofického myšlení. Tím nemá být řešeno, že i v samotné společenské a dějinné skutečnosti je hranice mezi předfilosofickým a nefilosofickým myšlením a myšlením vskutku filosofickým nějak ostrá. Tak tomu není ani. v přírodě, kde je někdy velmi obtížné stanovit hranice mezi poměrně mladými druhy, mezi nimiž nacházíme mnoho přechodných forem. 7 (24.11.92)
ScanImage165.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze Vědy a vědecká práce nejsou možné bez co možno přesných pojmů, jak jsme si ujasnili. Ačkoliv vědec musí dělat daleko víc, než pouze myslit, kvalita jeho práce je především závislá na kvalitě jeho myšlení. Ukázali jsme si sice, že jakmile se nějaká věda vydělí z filosofie (anebo v novějších dobách, jakmile se ustaví nějak jinak a chce se obejít vůbec bez filosofie), ztrácí svou odbornou kvalifikaci. V v oakmžiku, když chce úroveň al vůbec povahu svého myšlení kontrolovat; Z toho však nevyplývá, že by vědec nemusel s přesnými pojmy pracovat. I když nemá k dispozici žádné své odborné metody, které by mu to dovolovaly, může může (a musí) to pokoušet alespoň způsobem neodborným, neprofesionálním. Náhradou za chybějící odbornost tu je vědecká diskuse. Úv.ffie - 1.verze 7 my Různé poznámky Karl Popper se vyslovil, že všichni lidé jsou filosofové (viz článek: Wie ich die Philosophie sehe, ...). .). Tuto jeho tezi musíme opravit. Především to neplatí o všech lidech v minulosti, protože filosofie jednou vznikla, a předtím prostě neexistovala. Lidé, kteří žili před jejím vznikem resp. před jejím založením, ustavením, filosofy and být nemohli. K nim bychom mohli ovšem připojit ještě i ty příslušníky lidského rodu, k nimž žádná filosofie ještě nepronikla v takové míře, aby rozvrátila jejich předfilosofické způsoby myšlení (mythos totiž schopen dosti účinně zmytizovat, tj. remytizovat nejrozmanitější filosofémata a úlomky, střepy již rozvinutých filosofií, pokud jich není příliš mnoho a pokud nejsou v takové vzájemné spojitosti, aby představovaly skutečnou filosofii (a v helenistickém období dokonce docházelo k rozsáhlým synkrezím v podobě filosofických či spíše pseudofilosofických mýtů). A pak tu je ještě jedna nezbytná oprava. To, že v lidských v lidských hlavách je plno zbytků, reliktů nejrozmanitějších filosofií, že se ještě zdaleka neznamená, stali filosofy, tj. že jsou schopni filosof ovat v plném slova smyslu. To ve svých důsledcích znamená, že ani značné ovlivnění ze strany filosofii (resp. rozmanitých filosofií) ještě neznamená, došlo k oné reorganizaci a restrukturaci myšlení, které je předpokladem (ale i vždy znovu vyvolávaným důsledkem) skutečně filosofického myšlení. Tím nemá být řešeno, že i v samotné společenské a dějinné skutečnosti je hranice mezi předfilosofickým a nefilosofickým myšlením a myšlením vskutku filosofickým nějak ostrá. Tak tomu není ani. v přírodě, kde je někdy velmi obtížné stanovit hranice mezi poměrně mladými druhy, mezi nimiž nacházíme mnoho přechodných forem. 7 (24.11.92)
====================
ScanImage166.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze Kapitol a MISto 2. I. RS [A:\FFOVÁN. u'VD] "huv. FILOSOFO. ÚVJ 48376 1 Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, to je filosofie, lze jen filosoficky. Tím chceme říci, o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako nějaký nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se má s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být některý filosof). filosof). Z filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou; právě nacpak tu je v takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako "podmět", tj."subjekt". To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, V nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: my sami jsme pak vlastně s ní, musíme se jí držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie už v sobě proto zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad and plně uvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit tak o filosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby mu podařilo něco nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tcmu jen tak, že bychom proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tcm, že pouze filosofickými prostředky se lze tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po tem, co to je vlastně filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční filosofická témata, ale spíše mezi témata závěrečná, vrcholná. 8 Úv o du** Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na začátku. Filosofie Jen ona je kompetentní, se musí představit sama. sobě něco aby o řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou,
ScanImage166.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze Kapitol a MISto 2. I. RS [A:\FFOVÁN. u'VD] "huv. FILOSOFO. ÚVJ 48376 1 Na počátek našich úvah by podle rozšířených zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. To však má vážné nesnáze, protože vymezit, to je filosofie, lze jen filosoficky. Tím chceme říci, o filosofii nemůže oprávněně nikdo říci ani slovo tak, jako by přitom stál vně filosofie jako nějaký nefilosofický pozorovatel a posuzovatel. Všude tam, kde se má s jistou odbornou kompetencí hovořit vskutku o filosofii, musí být filosofie již u toho, ba musí to být sama filosofie, která tu promlouvá (či přesněji, musí to být některý filosof). filosof). Z filosofie totiž nelze učinit předmět takovým způsobem, abychom ji celou měli před sebou; právě nacpak tu je v takovém případě filosofie přítomna vždycky zároveň jako "podmět", tj."subjekt". To znamená, že je nutně přítomna spolu s námi, V nás, v našem přístupu a počínání. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál: my sami jsme pak vlastně s ní, musíme se jí držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího prostředí, do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie už v sobě proto zahrnuje resp. spolu přináší určitá filosofická stanoviska, určitou filosofii (dokonce někdy třeba ne dost propracovanou, ba snad and plně uvědoměnou). Kdo by snad chtěl mluvit tak o filosofii naprosto nefilosoficky (tj. kdyby mu podařilo něco nemožného), tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by se mu snad přece jenom zdařilo zachytit a uchopit, by bylo něco docela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tcmu jen tak, že bychom proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tcm, že pouze filosofickými prostředky se lze tohoto tématu myšlenkově zmocnit. Pouze filosofie je schopna a pouze ona je také povolána myšlenkově, pojmově uchopit sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí být k dispozici už značně vyvinuté a pokročilé filosofické myšlení. Otázka po tem, co to je vlastně filosofie, nenáleží z toho důvodu mezi počáteční filosofická témata, ale spíše mezi témata závěrečná, vrcholná. 8 Úv o du** Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii nejprve představit. Nikdo ji nemůže představit hned na začátku. Filosofie Jen ona je kompetentní, se musí představit sama. sobě něco aby o řekla. Aby však o sobě mohla něco říci, aby se mohla dokonce představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou,
====================
ScanImage167.jpg
====================
Úv.ffie 1.verze tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofem. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí a marně; po celý život se s ní doopravdy nesetkají a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickým ordinariem). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejích cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií nikoliv na zapřenou, ale jako sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout nebo zaměnit za jiný - a a její vlasatní slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tím, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného a filosofie už tam je přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završme tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazem. s filosofií, musí se nám ona Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když přišla v prostém Šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše Šaška). Nic vnějšího není jistotným znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii. Pravá filosofie může promlouvat jednou ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech; může si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením a prohlášením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je dokladem jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazené noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho si neudělala zásadu. Voli si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký byl a je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, S 9 M ww
ScanImage167.jpg
====================
Úv.ffie 1.verze tak trochu neslušně, proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává vždycky dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjišťujeme, že uvažujeme filosoficky, až poměrně pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku (např. Husserl nebo Whitehead) nebo zase pro psychiatrii a psychologii (Jaspers), se stane nakonec velkým filosofem. Na druhé straně jsou i tací, kteří se pro ni rozhodnou ještě mladí a marně; po celý život se s ní doopravdy nesetkají a neseznámí (a v nuzných dobách se takový člověk může stát i filosofickým ordinariem). Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne zajisté v našich časech a v evropských nebo Evropou bytostně poznamenaných. Jistého minimálního talentu ovšem přece jenom zapotřebí jest, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se po jejích cestách a stezkách mohla vydat vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií nikoliv na zapřenou, ale jako sama ukázat a představit; a my pak nesmíme ten okamžik propást, onen zvláštní fenomén filosofie přehlédnout nebo zaměnit za jiný - a a její vlasatní slovo, její LOGOS přeslechnout. Jak se však už řekli, filosofie nezačíná tím, že by se napřed představila. Její první slova, její první LOGOS se netýká jí samotné. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když totiž jde ještě o ledacos docela jiného a filosofie už tam je přítomna. Je u toho přítomna na zapřenou. Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme zabočili jakoby do houštin metafor, poezie, mýtů a snad pohádek. Završme tuto zdánlivou odbočku ještě jedním obrazem. s filosofií, musí se nám ona Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal daleko dříve, totiž tenkrát, když přišla v prostém Šatě nebo dokonce v hadrech žebráka (nebo někdy též ve vyzývavě křiklavém rouše Šaška). Nic vnějšího není jistotným znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků je možno někdy pouze vyloučit, že by mohlo jít o filosofii. Pravá filosofie může promlouvat jednou ve verších, ale jindy v dlouhých zdánlivě nudných traktátech; může si zvolit někdy tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře (nejenom králové, ale i královny mohou mít své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením a prohlášením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je dokladem jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazené noblesně, obvykle dává přednost nespolečenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho si neudělala zásadu. Voli si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký byl a je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, S 9 M ww
====================
ScanImage168.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze se stává svrchovanou vládkyní; pro pravého filosofa však představuje tu jedinou Sama je vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona tou nejoddanější a nejodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie respektuje a respektuje a podtrhuje jen nejvyšší nerespektuje žádný cmezený lidský zájem, poslání člověka. Ani sama se neztotožňuje se žádným omezeným zájmem, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce nacpak jim nebývá po chuti a sama se opravdu moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. 10 3. 0 filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tcm, že by snad filosofie byla neužitečná nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace Filosofie je pro a vůbec pojmového určení. člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiích a pseudofilosofiích, filosofických zbytcích a pcmyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť tím vším je zaplavována společnost, v níž od dětství vyrůstá, a všechny její vrstvy jsou tím prosáknuty. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie a pseudofilosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofií, jakési filosofické viry, které už samy nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepromořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky nedostatku jeho rezistence a nízké hladině protilátek parazitovat, přežívat a dokonce Těmto nakažlivým i množit. ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakalené prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb 0 tcm, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofií spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, reliktům a 10
ScanImage168.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze se stává svrchovanou vládkyní; pro pravého filosofa však představuje tu jedinou Sama je vládu, před níž je schopen a ochoten se sklonit bez výhrad, neboť ona tou nejoddanější a nejodevzdanější i nejpokornější služkou. Filosofie respektuje a respektuje a podtrhuje jen nejvyšší nerespektuje žádný cmezený lidský zájem, poslání člověka. Ani sama se neztotožňuje se žádným omezeným zájmem, nesplňuje a neslibuje splňovat žádné potřeby a tužby lidí, dokonce nacpak jim nebývá po chuti a sama se opravdu moc nestará o jejich užitek. Slouží jenom jednomu pánu, jediné vládkyni, totiž pravdě, a vyžaduje totéž na svých lidech, tj. na filosofech. 10 3. 0 filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tcm, že by snad filosofie byla neužitečná nepotřebná, nýbrž daleko spíše v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace Filosofie je pro a vůbec pojmového určení. člověka nezbytná a je jí zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak (bez filosofie) žije, nýbrž aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že s v ní resp. ve všelijakých filosofiích a pseudofilosofiích, filosofických zbytcích a pcmyjích takřka od narození brodí, máchá a topí, neboť tím vším je zaplavována společnost, v níž od dětství vyrůstá, a všechny její vrstvy jsou tím prosáknuty. Ale jako je voda po velkých deštích a při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie a pseudofilosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc znečištěná, kalná a zhrublá; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty starších a už překonaných filosofií, jakési filosofické viry, které už samy nejsou schopny života a proto hledají živé, ale ještě nepromořené prostředí, v němž by ještě nějaký čas mohly díky nedostatku jeho rezistence a nízké hladině protilátek parazitovat, přežívat a dokonce Těmto nakažlivým i množit. ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a čisté, nezakalené prameny. V jisté obměně známého vtipu by bylo možno říci, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně tomu je ostatně vůbec se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nežily a kdyby života vůbec nebylo. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb 0 tcm, že původně neživá hmota oživením něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním nějaké mezery ani napravením nějakého nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že teprve oživená hmota by byla tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofií spěje ke své dokonalosti život nefilosofický, život bez život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, reliktům a 10
====================
ScanImage169.jpg
====================
Úv.ffie www 1.verze ww 11 není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou v Živém těle uváděny atcmy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (ટા tedy také nemůže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci nacpak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen, ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek k životu, ale o překročení celého dosavadního rámce lidského života. 4. Zatím jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víme jak, ba aniž o tcm vůbec víme, aniž si to uvědomujeme; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň má tendenci jej proměnit). Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se setkáte s filosofickým textem nebo projevem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní s tím, CO čtete nebo slyšíte. Začnete ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učiníte filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté místo ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad dokonce přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás cpustí, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v důvěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákeřná choroba, níž vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a zaženet ji od sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, 11 منی
ScanImage169.jpg
====================
Úv.ffie www 1.verze ww 11 není pouhým dokonáním a naplněním čehosi, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, že by rozvíjela již dříve dané schopnosti člověka, ani že by uspokojovala nějaké jeho předem existující potřeby. Jako jsou v Živém těle uváděny atcmy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka toho, v čem je jeho dosavadní život uzavřen a do čeho je zaklesnut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (ટા tedy také nemůže být měřeno či hodnoceno dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci nacpak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život přizdobován a krášlen, ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. Nejde o žádný přídavek k životu, ale o překročení celého dosavadního rámce lidského života. 4. Zatím jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, aniž víme jak, ba aniž o tcm vůbec víme, aniž si to uvědomujeme; a dále že náš život hluboce proměňuje (nebo alespoň má tendenci jej proměnit). Až potud by to mohla být jakási divná, svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by se tomu zdálo nasvědčovat. Náhodou se setkáte s filosofickým textem nebo projevem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby zazvoní, zarezonuje, souzní s tím, CO čtete nebo slyšíte. Začnete ohlížet pod alších textech nebo projevech téhož člověka nebo pak i dalších, vybíráte si pak už své filosofy, učiníte filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí jisté místo ve svém životě. A netušíte, že už dávno předtím jste byli na toto setkání připravováni jaksi zevnitř. Největší překvapení vás ovšem teprve čeká: když už si myslíte, filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad dokonce přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom Vás cpustí, ale přímo zradí. Jednak ji najdete v důvěrném vztahu a svazku s někým, kdo žije a myslí docela jina než vy a s nímž nemáte a snad ani nechcete mít nic společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už to znamená pro vás otřes. Ale pak náhled poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které jakoby odvádí od vás pryč a zaměřuje proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknouit, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a předpokladů a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání? Ať už sebe nebo druhých lidí. Přepadne vás jako zákeřná choroba, níž vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její virulenci a zaženet ji od sebe, zůstanete doživotně oslabeni, otřeseni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, 11 منی
====================
ScanImage170.jpg
====================
Úv.ffie 1.verze 12 ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakonec bud sami nebo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili k službě, už dávno nend filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní charcbu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetická informace je pro buňku tak atraktivní, že ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě vůbec, bude její další život narušen podlehne-li, rozpadne zanikne. Jenomže v t.cm připovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti, ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. a ochromen, 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizí vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa; je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo světě, vb němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí složit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofií proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musi musí se zaměřit se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, bže by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobova může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které které doba sama nemůže ale je stanovit a jimiž nemůže nikdy disponovat. A filosofie má nejen právo, přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentní přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit uspokojit. Ale takové takové potřeby nejsou zdaleka nijak Sama doba resp. té doby v nich obvykle samozřejmé a průhledné; lidé 12
ScanImage170.jpg
====================
Úv.ffie 1.verze 12 ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofgie nudělá lháře a podvodníky nebo hlubáky a zbabělce - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout i a ochočit, poznáte nakonec bud sami nebo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili k službě, už dávno nend filosofie, ale jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofien už bude opodál, v distanci, a v ostrém světle bude odhalovat a demaskovat ten celý váš podvod. Opravdu to hodně připomíná nějakou zvláštní charcbu. Jako když do buňky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetická informace je pro buňku tak atraktivní, že ovládne a přemění celý její metabolismus; vzpamatuje-li se z toho buňka ještě vůbec, bude její další život narušen podlehne-li, rozpadne zanikne. Jenomže v t.cm připovnání právě něco chybí: není tu nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ne však nemoc k smrti, ani nemoc k invaliditě, nýbrž jako nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu životu. a ochromen, 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život do krize a do krizí vede. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa; je to spíše naopak život sám, který si teprve musí nají své místo světě, vb němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí složit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofií proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musi musí se zaměřit se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, bže by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Dobova může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které které doba sama nemůže ale je stanovit a jimiž nemůže nikdy disponovat. A filosofie má nejen právo, přímo povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne tak, že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat a vyvolat z jejich latentní přítomnosti, zachytit je, myšlenkově uchopit a vyslovit. A nakonec je také zhodnotit, posoudit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a svých možností napomáhala je splnit uspokojit. Ale takové takové potřeby nejsou zdaleka nijak Sama doba resp. té doby v nich obvykle samozřejmé a průhledné; lidé 12
====================
ScanImage171.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 13 nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jim samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by možno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tcm jí může a má filosofie sloužit, v tcm jí může a mká být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tím ji zároveň promění; a protože ani sám nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází ä ještě přijde. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí a z minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směrem, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také filosofie poímáhá své době a lidem v ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v osobě a působení (díle) jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědcma, Některých si je vědoma, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si. to uvědomovala, takže na ně reaguje maně a nevědomky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ni žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, na základě svého rozpoznání 1 na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tcm je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, 13
ScanImage171.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 13 nevyznají. Lidé určité doby mohou za své základní potřeby považovat také něco velice problematického, co nejenže opravdovou potřebou není, ale přináší jim samotným ve skutečnosti vyslovenou škodu, ba co je dokonce třeba životně ohrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali lépe ve svých životních potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Bylo by možno říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tcm jí může a má filosofie sloužit, v tcm jí může a mká být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyrůstá z nějaké dřívější situace, navazuje na ni, reaguje a tím ji zároveň promění; a protože ani sám nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění a k tomu, aby byl sám zase proměněn tím, jak na něj reaguje a navazuje to, co přichází ä ještě přijde. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své opravdové potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost není nikdy jednoznačně rozhodnuta a určena minulostí a z minulosti. Proměna je nutná, ale každý okamžik znamená volbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvírá někdy pohled na nové cesty, jindy dokonce přímo nové cesty k jejímu vyústění a že ji vede jiným směrem, než k jakému by spěla sdvou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobněji, tak také filosofie poímáhá své době a lidem v ní postupovat směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího. 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v osobě a působení (díle) jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá taková filosofie vyrůstá z určitých předppokladů, okolností a podmínek, nese na sobě známky a stopy své doby. Některých si je vědcma, Některých si je vědoma, vědomě a programově na ně reaguje, nějakým způsobem se s nimi vyrovnává, a jiné na ni působí, aniž by si. to uvědomovala, takže na ně reaguje maně a nevědomky. Některé na ni nepůsobí vůbec, nemají na ni žádný (zjistitelný) vliv. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje a co nikoliv, je u různých filosofií různý. Ještě víc se filosofie od sebe odlišují způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, na základě svého rozpoznání 1 na základě své situovanosti navrhuje taková filosofie podniknout, k jakému novému způsobu života a myšlení vyzývá, jaký rozvrh nové životní orientace, nového životního stylu předkládá. V tcm je (nebo alespoň může a má být) každá filosofie osobitá, 13
====================
ScanImage172.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produktem své dcby; a pokud některá v něčem a do nějaké míry takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít SVOU důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Stavební kameny ani. stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná Šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů čl že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může bgýt pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. 7. www 14 Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit 14
ScanImage172.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze zvláštní, jedinečná. Žádná filosofie není pouhým produktem své dcby; a pokud některá v něčem a do nějaké míry takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá, ale např. pro ale např. pro sociologii nebo psychologii apod. může i taková mít SVOU důležitost a svůj význam). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Stavební kameny ani. stavební plány pro svou výstavbu však nemusí nutně brát jen z přítomnosti. Každá filosofie je schopna jistého odstupu od své situovanosti, a svůj odstup prohlubuje tím, jak sahá do blízké i vzdálené minulosti (ale také budoucnosti, jak uvidíme), aby si odtud přinesla potřebné prvky, kameny, stavební materiál pro svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší a nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala, jež k ní ní jakoby přicházela; tuto přicházející, otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat za to, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že některá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná Šance promarněna. Filosofie se ovšem může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se nechali přesvědčit. A konečně se může stát, že filosofie správně porozumí znamení časů čl že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto může zůstat nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování a kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není tak docela spolehnutí); to však už může bgýt pozdě na přehození výhybky (někdy také ještě pozdě být nemusí). V každém případě je pro filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie úpevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná směrem do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochoppit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti orientovat, tomu je minulost nejen zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur, ale také významnou pomocí, jak ještě lépe porozumět přítomnosti. 7. www 14 Filosofie nemůže zůstávat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně pouhou myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit 14
====================
ScanImage173.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze s nejrůznjějšími pokuýsy jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů cbracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má cbracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a překrývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti Ovšem také v přítomnosti. se můžeme setkat pokuýsy o filosofické filosofické působení mezi. lidmi na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitcm tu lepších, tu hporších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů další filosofové dcmrávali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutími, ale že se má cbracet vždy jen na njednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout cbrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec chce a může obracet, tj.kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se cbrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přit.cpm scbě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, V jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních problémů nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti. a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivmích podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. m 15 15
ScanImage173.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze s nejrůznjějšími pokuýsy jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů cbracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže užívat univerzálních prostředků. Stojí proto velmi brzo před otázkou, na koho se má cbracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a překrývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné a nedávné minulosti Ovšem také v přítomnosti. se můžeme setkat pokuýsy o filosofické filosofické působení mezi. lidmi na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jindy zase na prosté občany a na lid. Jednou asitovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo jen ideologické zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli také na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitcm tu lepších, tu hporších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů další filosofové dcmrávali mít právo vyvozovat poučení, že se filosofie nikdy nemá spopjovat se nemá spopjovat se žádnými stranami a masovými hnutími, ale že se má cbracet vždy jen na njednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout cbrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hůl nad lidským pokolením a předpovídali zmar a úpadek všeho nebo příchod divných spasitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec chce a může obracet, tj.kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích úvah a výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně a v první řadě obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se cbrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přit.cpm scbě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, V jakém rozsahu je schopna sama přispět k řešení jejich životních problémů nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její možnosti. a snad i kompetenci. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofií nabízený program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka subjektivmích podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů a přívrženců může a co musí žádat, a co chce a může žádat hned a co později. A při tom při všem by měla dobře vědět, co vlastně dělá, když to žádá, jako by vůbec vždycky měla co možná nejlépe vědět, co podniká. m 15 15
====================
ScanImage174.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 16 8. Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofii nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený cbci odborníků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Oscbrm1 stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je ovšem možné jen tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebo%t se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné cmezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.0 takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných cmylů nedomyšleností upadají naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či neprávem) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, nebot filosofie (podobně jako žádná věda ani umění) se necbejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani. nesmí se jich v nějakém odporu vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšem nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko cbecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo někdy i rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si tento cbtížný úkol vyvolit a psaly úvody do filosofie, populární výklady svého učení a jakési učebnice. Slavní, méně známí 1 téměř nezznámí, úspěšrmí i málo úspěšní a neúspěšní filosofové se 16
ScanImage174.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 16 8. Každá určitá filosofie má své protagonisty (někdy dokonce jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), a své aktuální a také potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. mezi filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, tj. filosofii nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyli ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo nebo vůbec filosoficky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený cbci odborníků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na straně jedné a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Oscbrm1 stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale korektně až decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezeno a co nejdůkladněji a po všech stránkách vyčerpáno; to je ovšem možné jen tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před dobornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto nesprávným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude také jeho vina, nebo%t se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina především na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné cmezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu sklánějí před geniálním myslitelem.0 takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných cmylů nedomyšleností upadají naproti tomu do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily mnoho zla. Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či neprávem) o své pravdě resp. o oprávněnosti svých myšlenek? Musí se obrátit k obci interesovaných laiků, nebot filosofie (podobně jako žádná věda ani umění) se necbejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani. nesmí se jich v nějakém odporu vzdoru vzdávat. V těchto kruzích ovšem nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko cbecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo někdy i rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě proto největší myslitelé nakloněni si tento cbtížný úkol vyvolit a psaly úvody do filosofie, populární výklady svého učení a jakési učebnice. Slavní, méně známí 1 téměř nezznámí, úspěšrmí i málo úspěšní a neúspěšní filosofové se 16
====================
ScanImage175.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze rádi obraceli k mládeži a ke studentům, protože tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy předčasné a nedosti promyšlené, příliš rychle hotové a někdy až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspirací a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují ledky filosofii jakékoliv širší působení - a potem zbývá jen práce na rukopisech, jež může číst jen málo autorovi blízkých lidí, korespondence a osobní rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit další osud svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny? K jakému převratu v chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí a kritérií se dovolávaly? 17 Ať už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text cpatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo úvodu do filosofie. Ale když vezmem věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, neboť jazyk je tím prvním filosofickým prostorem a jeho atmosféra je prosycena zárodky myšlenek; jazyk je od počátku a pak ještě dlouho, ba snad natrvalo naším učitelem filosofie. Každý, kcmu dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byt často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech pobůlastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofii infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o t.cm dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofgii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás toho zmatku vyvedl a aby v zárodcích (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, v níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly 17 w
ScanImage175.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze rádi obraceli k mládeži a ke studentům, protože tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy předčasné a nedosti promyšlené, příliš rychle hotové a někdy až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspirací a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují ledky filosofii jakékoliv širší působení - a potem zbývá jen práce na rukopisech, jež může číst jen málo autorovi blízkých lidí, korespondence a osobní rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit další osud svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny? K jakému převratu v chápání světa volaly? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí a kritérií se dovolávaly? 17 Ať už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pro popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text cpatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo úvodu do filosofie. Ale když vezmem věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, neboť jazyk je tím prvním filosofickým prostorem a jeho atmosféra je prosycena zárodky myšlenek; jazyk je od počátku a pak ještě dlouho, ba snad natrvalo naším učitelem filosofie. Každý, kcmu dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazykem do filosofie dávno uveden. To platí přinejmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byt často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech pobůlastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofii infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o t.cm dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofgii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás toho zmatku vyvedl a aby v zárodcích (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, v níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly 17 w
====================
ScanImage176.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze a vykrystalizovaly po po vzoru dávných nebo odhání, zapuzuje nebo ukrývá, protože zkušenosti. 18 nedávných myslitelů, zatímco jiné nimi dosavadní tradice nemá dobré Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nobvých zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak se bud stane obhajobou jediné filosofgie (a vyvracením všech ostatních), anebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení ať už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového "úvodu" nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. 10 Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod a uvádění doslova), nemůžeme s uváděním začíét kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, kdo má být uveden nebo uváděn, právě teď je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovéíst, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprpostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějších celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a nesnesou kritičtějšího přezkoumání. To je nezbytné od počátku providět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek (resp. zárodků plevelných myšlenek), proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polcmyšlenkami či pseudomyšlenkami, produkty a zbytky reflexí a pseudoreflexí, všelijakými. názory äl domněnkami, teoriemi. zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který ačkoliv původně značně odlišný byl filosofil pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá "filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard, nebo přinejmenším nějaká stará a zastaralá filosofie, která už ve světě opravdové filosofie není k životu. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět" do filosofie; je však možné 18
ScanImage176.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze a vykrystalizovaly po po vzoru dávných nebo odhání, zapuzuje nebo ukrývá, protože zkušenosti. 18 nedávných myslitelů, zatímco jiné nimi dosavadní tradice nemá dobré Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nobvých zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak se bud stane obhajobou jediné filosofgie (a vyvracením všech ostatních), anebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení ať už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového "úvodu" nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. 10 Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod a uvádění doslova), nemůžeme s uváděním začíét kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, kdo má být uveden nebo uváděn, právě teď je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovéíst, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprpostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si od dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek. Žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějších celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a nesnesou kritičtějšího přezkoumání. To je nezbytné od počátku providět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek (resp. zárodků plevelných myšlenek), proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polcmyšlenkami či pseudomyšlenkami, produkty a zbytky reflexí a pseudoreflexí, všelijakými. názory äl domněnkami, teoriemi. zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který ačkoliv původně značně odlišný byl filosofil pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá "filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard, nebo přinejmenším nějaká stará a zastaralá filosofie, která už ve světě opravdové filosofie není k životu. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět" do filosofie; je však možné 18
====================
ScanImage177.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického systému". To však má zase jiné problémy. 11 19 I Filosofie a védy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do rozpaků sami dospělí, cbracejí se k odborníkům, buď osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili CO ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou dborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jímž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci 1 přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti 1. hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tcm jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to, stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) 2900 To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmímě závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, 19
ScanImage177.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického systému". To však má zase jiné problémy. 11 19 I Filosofie a védy Když se děti dostanou do sporu třeba o správné jméno nějaké rostliny nebo nějakého ptáka, hledají rozsouzení u dospělých. A dostanou-li se do rozpaků sami dospělí, cbracejí se k odborníkům, buď osobně anebo většinou k jejich odborným knihám. Před zimou se objevují na polích a v parcích černí ptáci s mohutným zobákem, o nichž mnozí lidé přesně lidé přesně nevědí, jsou-li to vrány nebo havrani. Podobně zase na jaře přilétají malí ptáčci, o nichž jsou mnozí lidé v nejistotě, jde-li o vlaštovky, rorejse nebo jiřičky. Odborná kniha nás poučí, jak je od sebe rozlišovat a jak je správně pojmenovat. Pochopitelně nejde jen o pouhé jméno, protože to samo o sobě není důležité (vždyť v různých jazycích nese týž pták různá jména). Na prvním místě je důležité vědět, jak se od sebe ti ptáci liší, čili CO ta různá jména znamenají. Odborníci, v našem případě ornitologové, to budou vědět nejlépe, a budou toho obvykle vědět víc, než kdokoliv z nás neodborníků bude kdy potřebovat. Kupodivu jsou dborníci někdy neschopni dostatečně objasnit význam některých slov, jichž užívají a jímž se nemohou vyhnout. Biologové se zabývají živými tvory a vším, co souvisí se životem, ale nedovedou říci, co to je život. Fyzikové se neobejdou ani ve svých rovnicích bez výrazů nebo znaků pro rychlost, čas, vzdálenost, energii, ale je mimo jejich schopnost a dokonce i kompetenci 1 přesně vyložit, co to všechno je, ani ustavit dostatačně přesné pojmy. A podobně tomu je i v jiných vědách. Psychologové už dávno raději přestali mluvit o duši, ale nedovedou se vyhnout termínu "duševní jevy", aniž by byli s to přesně a jednoznačně vymezit jeho obsah. Historikové se zabývají dějinami, ale mají obrovské potíže se stanovením počátku dějin a vymezením přesného významu termínů dějiny a dějinnost. Antropologové se zabývají člověkem z různých stránek, ale co je to člověk, jak se vlastně z předčlověka, který byl ještě přírodním tvorem, stal člověk jako nepřírodní tvor, to přesahuje rovněž jejich možnosti 1. hranice jejich odborné kompetence. (Podobně na tcm jsou ostatně i ornitologové, o kterých už byla řeč, když jde o to, stanovit, kdy a jak se z létajících ještěrů stali ptáci.) 2900 To je však jenom jedna stránka jistého omezení možností odborných věd. Jsou i jiné, a některé dokonce mnohem závažnější. Kvalita každé vědecké práce je nesmímě závislá na kvalitě myšlení příslušných vědeckých pracovníků. Ale jak má a může vědec kontrolovat kvalitu a úroveň svého myšlení, svých myšlenkových postupů? To přece vůbec nepatří do jeho odborné kompetence! Chemik má předmět svého zájmu velmi určitě vymezen, a má k dispozici také určité chemické metody, 19
====================
ScanImage178.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze ww 20 jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická Psychologie ovšem dovede říci leccos nemůže posoudit and jeho logickou a poznatků. (fyziologická), ba and psychologická. cenného o našem myšlení, našem myšlení, ale rozhodně správnost, natož pravdivost našich soudů Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplíně, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však však musí být tato disciplína schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tcm nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní disciplíny, která je schopná která je schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapomínala, že to může dělat jen díky vědomí a myšlení, bez něhož by žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejencm to: může to dělat jenom proto, že to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tcmto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, je filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme hned několika nepřesností nebo alespoň můžeme vyvolat některá některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž oním poukazem tomu, Čím taková disciplína "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně 1 v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti 20
ScanImage178.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze ww 20 jichž při své práci používá. Ale k čemu jsou mu tyto metody, když má ověřovat správnost svého uvažování? Žádná kyselina, žádný louh, žádný lakmusový papírek mu tady nepomůže. Neexistuje chemická kontrola správnosti myšlení; ale stejně tak neexistuje ani kontrola biologická Psychologie ovšem dovede říci leccos nemůže posoudit and jeho logickou a poznatků. (fyziologická), ba and psychologická. cenného o našem myšlení, našem myšlení, ale rozhodně správnost, natož pravdivost našich soudů Tak se ukazuje především, že žádná věda nemůže sama o sobě zaručit svou vědeckost, ale že tato záruka musí být svěřena nějaké jiné, zvláštní disciplíně, která je s to se zabývat jak vším tím, čím se zabývají vědy (i když třeba ne s takovou důkladností a odborností), ale také vědami samotnými a způsobem jejich práce, zejména pak jejich myšlením. Zároveň však však musí být tato disciplína schopná se zabývat sama sebou a svým vlastním myšlením, neboť jinak by na tcm nebyla o moc lépe než odborné vědy a potřebovala by zase ještě nějakou další disciplínu, která by to pro ni a za ni mohla vykonat. Jinak řečeno, ukazuje se tu potřeba docela zvláštní disciplíny, která je schopná která je schopná se vztáhnout ve svém myšlení k čemukoliv, a to nikoliv rozdrobeně a navzájem nesouvisle, ale tak, že všechno, čím se právě zabývá, stále uvažuje ve vztahu k veškerenstvu, k celku všeho (pochopitelně s ohledem na důležitost jednotlivých vztahů). A protože k celku všeho náleží také myšlení a konkrétně její vlastní myšlení, musí se tím vším zabývat, aniž by přitom zapomínala, že to může dělat jen díky vědomí a myšlení, bez něhož by žádný takový přístup k čemukoli prostě nebyl možný. A nejencm to: může to dělat jenom proto, že to dělat jenom proto, že tu je ona a její vlastní myšlení, přesněji řečeno, že tu je myslitel, který určitým způsobem myslí tak, aby se nepřestával vztahovat k celku všeho také k jednotlivým celým, úplným skutečnostem, a přitom nikdy nezapomínal na to, že to je on jako konkrétní lidská bytost, která takto myslí, ale že se v tcmto svém individuálním myšlení vztahuje k témuž světu, v němž žijí i jiní lidé, s nimiž se proto o světě i o svém (a jejich) přístupu k němu musí také domluvit. Touto zvláštní myšlenkovou disciplínou, která sama není odbornou vědou, ale bez níž by nemohla být zaručena vědeckost žádné speciální vědy, je filosofie. Ovšem když to takto vyjádříme, dopouštíme hned několika nepřesností nebo alespoň můžeme vyvolat některá některá nedorozumění. Především je zapotřebí vyslovit pochybnost nad slůvkem "je": filosofii takto chápané nemůžeme dost dobře prohlašovat, že "jest", ostatně ze stejných důvodů, pro něž to nemůžeme prohlašovat o žádné odborné vědě. Bud totiž oním poukazem tomu, Čím taková disciplína "jest", chceme pozornost zaměřit k danému, faktickému stavu, a pak ovšem jak v minulosti, tak v přítomnosti a pravděpodobně 1 v budoucnosti budeme setkávat nejenom s filosofiemi, které budou vypadat jinak a které tomuto výměru či vypodobnění nebudou odpovídat, ale které dokonce na to všechno budou mít docela jiný názor a které vztah filosofie ke skutečnosti 20
====================
ScanImage179.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze 21 ak jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a cmyly i nepřesnosti atd. A tím se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím mínit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosof iemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky mají "donutivý" charakter. Na počátku sice dbvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a sporů, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat buď se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho dojevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory ostatně vedou spíše o hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemůže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pcmáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to není naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem necmezuje (nesmí cmezovat) jen na to, jest, tedy na jsoucha; kromě toho pro filosofii není žádné opravdové jsoucho jenom tím, čím "jest" (o tcm si řekneme více v kapitole o jsoucnosti. a bytí). A kromě toho se filosofie nikdy nesmí zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkům), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda nutně abstraktní a jak zejména dnes všichni vidíme - "neekologická": vynalézá a zavádí v praxi různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikají nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence. www ww 21
ScanImage179.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze 21 ak jiným vědám budou líčit zcela odlišně. Kromě toho k faktičnosti, k dané podobě určité vědy, ale také filosofie náleží také všechny její chyby a cmyly i nepřesnosti atd. A tím se právě odhaluje onen druhý význam slova "jest": můžeme tím mínit spíše, že filosofie tak má vypadat, že tedy tím "býti má", i když tím fakticky v řadě případů zdaleka "není". Tak se dostáváme do různých sporů s jinými filosofy a filosof iemi, jejichž pojetí se od našeho nejen různí, ale je s ním v rozporu a stává se třeba i jeho soupeřem. To nás vede k dalšímu rozdílu mezi vědami a filosofií. Vědecké poznatky mají "donutivý" charakter. Na počátku sice dbvykle nějaký vědec přijde s čímsi novým, co zprvu narazí na odpor a kritiku (zejména, když jde o cosi vskutku překvapivého a z dosavadního hlediska problematického). Proběhne řada odborných diskusí a sporů, ale nakonec se vědecká obec přesvědčí nebo nechá přesvědčit o pravdivosti (eventuelně nepravdivosti) předložených výsledků, hypotéz nebo teorií a dojde k jakémusi souhlasu (konsenzu) ne-li všech, tedy alespoň významné většiny. Postupně se tento konsenzus víc a víc upevňuje, takže každý badatel s ním ve své práci musí počítat buď se musí přizpůsobit a onen názor či teorii přijmout, anebo musí vynaložit velké úsilí na jeho vyvrácení a na to, aby zase přesvědčil postupně většinu svých kolegů, že jeho kritika je oprávněná a dřívější názor že se po jeho dojevech a argumentech stal nadále neudržitelným. Dlouhé spory ostatně vedou spíše o hypotézy a teorie než o jednotlivá zjištěná fakta. Právě ona "fakta", na která se každá věda stále odvolává, jsou v naprosté většině případů něčím velmi pevným a ustáleným, co každý musí uznat a respektovat, chce-li být sám respektován jako vědec. V tom spočívá zmíněná "donutivost" vědeckých poznatků a zjištění. Docela jinak tomu je ve filosofii. Ta musí ovšem také respektovat ona "vědecká fakta". Filosof si nemůže "fakta" vymýšlet; už v samých počátečních dobách moderní vědy se stalo např. zásadou, že si vědec nesmí ve svých výkladech pcmáhat vymýšlením dalších a dalších "jsoucen", pokud to není naprosto nezbytné ("entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem"). To zajisté platí také pro filosofii. Ale filosofie svůj zájem necmezuje (nesmí cmezovat) jen na to, jest, tedy na jsoucha; kromě toho pro filosofii není žádné opravdové jsoucho jenom tím, čím "jest" (o tcm si řekneme více v kapitole o jsoucnosti. a bytí). A kromě toho se filosofie nikdy nesmí zpronevěřit svému závazku a přímo poslání, totiž že se vždy musí vztahovat k celku (a k celkům), tedy ke skutečnosti v její úplnosti. To je něco, co se kterékoliv vědě naprosto vymyká. Každá věda si vybírá z celku světa jen nějakou část nebo nějakou stránku. Proto je každá věda nutně abstraktní a jak zejména dnes všichni vidíme - "neekologická": vynalézá a zavádí v praxi různé nové propstředky a postupy, jejichž vzdálenější důsledky jí unikají nikoliv pouze proto, že by na ně zapomněla, ale především proto, že už jsou za hranicemi jejího oboru a její odborné kompetence. www ww 21
====================
ScanImage180.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 22 01 Když se člověk stal člověkem (a dnes máme všeobecně za to, (a dnes máme všeobecně za to, že člověk povstal z nečlověka, že se vyvinul z nějakého pra-primáta), přestal zároveň být ryze přírodní, přirozenou bytostí. Můžeme pochopitelně jen tušit a spekulovat, jak to prožíval a co to pro něho znamenalo subjektivně. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že byl zděšen, vykolejen, že se cítil znejistěn, zmaten a pln úzkosti, jakou dosud nikdy přírodní bytost nepoznala. Stále častěji jej zrazovaly jeho přírodní, přirozené opory, hlavně pudy a instinkty, přestávaly fungovat akční systémy, na které si navykl se spoléhat. A zároveň se stále víc probouzelo jeho vědomí, které fungovalo jako zesilovací systém. Právě díky vědomí, které je s to si samo sebe uvědomovat, jsou lidské radosti i starosti větší, takže sahají od frenetického nadšení až po nejhlubší úzkost a děs. And extatické nadšení, ani ničivý děs a hrůza nejsou přírodní ani přirozené, ale přírodu i přirozenost nechávají za sebou a podstatně ji přesahují. Člověk sice do jisté míry stále ještě přírodní bytostí zůstává a zejména v jeho těle se obrovské množství procesů a změn odehrává "přirozeně", ale ona přírodnost a přirozenost se stala pouze jednou stránkou lidské bytosti vcelku. Byla většinou zatlačena do pouhé rutiny, aby se v člověku uvolnily tvořivé síly pro způscb chování, jednání i uvažování, který s přirozeností a přírodností sice počítá, ale zapojuje ji do strategií, které přírodu a přirozenost radikálně přesahují. 02 Jedním takovým fenoménem, který vyjevuje onu nepřírodní a nepřirozenou stránku lidského tvora, je humor a smích, jiným je hravost a hra. Vysvitne to zejména v konfrormtaci se smrtí. Všechny živé bytosti (snad s výjimkou těch nejnižších jednobuněčných) jsou smrtelné, ale s výjimkou člověka žádná o své smrtelnosti neví. Jediný člověk disponuje vědomím, které je s to si nejenom pamatovat minulé zážitky a nejenom odhadovat bezprostředně budoucí vývoj příští, ale dovede se vztáhnout i k tomu, co jeho individuálnímu životu předcházelo, a také k tomu, co mu asi bude následovat. I když to je něco podobného pohledu do propasti, člověk je s to si představit svět, v němž sám ještě nežil nebo v němž už žít nebude. Člověk tak dovede odhlížet sám od sebe, dovede odhlížet také od své smrtelnosti a vidět svou vlastní smrt z odstupu, z distance. A nejen to: člověk je bytost, která sice ví o své smrti, ale navzdory tomu se může a dokáže smát, dovede nebrat svou smrtelnost a svou osobni smrt a tím vlastně ani sám sebe s poslední vážností. Člověk se vzdaluje Člověk se vzdaluje své přírodnosti a vlastně své původní zvířeckosti právě tím, že přestává být zvířecky vážný. 03 Tak se ukazuje, že být člověkem znamená zvládnout roli té bytosti, která nevztahuje všechno jen k sobě a ke své subjektivitě, ale která svou subjektivitu prolamuje, aby se nacpak sama vztáhla mimo sebe ke skutečnostem jiným, nejenom takovým, které se od ní odlišují a jsou od ní odděleny, ale především ke 22
ScanImage180.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 22 01 Když se člověk stal člověkem (a dnes máme všeobecně za to, (a dnes máme všeobecně za to, že člověk povstal z nečlověka, že se vyvinul z nějakého pra-primáta), přestal zároveň být ryze přírodní, přirozenou bytostí. Můžeme pochopitelně jen tušit a spekulovat, jak to prožíval a co to pro něho znamenalo subjektivně. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že byl zděšen, vykolejen, že se cítil znejistěn, zmaten a pln úzkosti, jakou dosud nikdy přírodní bytost nepoznala. Stále častěji jej zrazovaly jeho přírodní, přirozené opory, hlavně pudy a instinkty, přestávaly fungovat akční systémy, na které si navykl se spoléhat. A zároveň se stále víc probouzelo jeho vědomí, které fungovalo jako zesilovací systém. Právě díky vědomí, které je s to si samo sebe uvědomovat, jsou lidské radosti i starosti větší, takže sahají od frenetického nadšení až po nejhlubší úzkost a děs. And extatické nadšení, ani ničivý děs a hrůza nejsou přírodní ani přirozené, ale přírodu i přirozenost nechávají za sebou a podstatně ji přesahují. Člověk sice do jisté míry stále ještě přírodní bytostí zůstává a zejména v jeho těle se obrovské množství procesů a změn odehrává "přirozeně", ale ona přírodnost a přirozenost se stala pouze jednou stránkou lidské bytosti vcelku. Byla většinou zatlačena do pouhé rutiny, aby se v člověku uvolnily tvořivé síly pro způscb chování, jednání i uvažování, který s přirozeností a přírodností sice počítá, ale zapojuje ji do strategií, které přírodu a přirozenost radikálně přesahují. 02 Jedním takovým fenoménem, který vyjevuje onu nepřírodní a nepřirozenou stránku lidského tvora, je humor a smích, jiným je hravost a hra. Vysvitne to zejména v konfrormtaci se smrtí. Všechny živé bytosti (snad s výjimkou těch nejnižších jednobuněčných) jsou smrtelné, ale s výjimkou člověka žádná o své smrtelnosti neví. Jediný člověk disponuje vědomím, které je s to si nejenom pamatovat minulé zážitky a nejenom odhadovat bezprostředně budoucí vývoj příští, ale dovede se vztáhnout i k tomu, co jeho individuálnímu životu předcházelo, a také k tomu, co mu asi bude následovat. I když to je něco podobného pohledu do propasti, člověk je s to si představit svět, v němž sám ještě nežil nebo v němž už žít nebude. Člověk tak dovede odhlížet sám od sebe, dovede odhlížet také od své smrtelnosti a vidět svou vlastní smrt z odstupu, z distance. A nejen to: člověk je bytost, která sice ví o své smrti, ale navzdory tomu se může a dokáže smát, dovede nebrat svou smrtelnost a svou osobni smrt a tím vlastně ani sám sebe s poslední vážností. Člověk se vzdaluje Člověk se vzdaluje své přírodnosti a vlastně své původní zvířeckosti právě tím, že přestává být zvířecky vážný. 03 Tak se ukazuje, že být člověkem znamená zvládnout roli té bytosti, která nevztahuje všechno jen k sobě a ke své subjektivitě, ale která svou subjektivitu prolamuje, aby se nacpak sama vztáhla mimo sebe ke skutečnostem jiným, nejenom takovým, které se od ní odlišují a jsou od ní odděleny, ale především ke 22
====================
ScanImage181.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze 23 05 skutečnostem, které jsou opěrnými body člověk začne uvědomovat svět a to, že je světa, musí se začít tázat, jaké je jeho poslání. Zajisté k plnému uvědomění této své specificky lidské situace a situovanosti nemůže hned vztáhnout plně, a zejména každý člověk musí touto cestou projít sám a tedy pokaždé znovu, ale ti druzí mu v tom vždycky nějak bud správným směrem napomáhají, anebo jej ruší svými falešnými představami. a předsudky, které se pak on sám naučí sdílet anebo se jim nacpak vzepře a zkouší hledat způsoby jiné. A zde právě platí, že jak do světa, do vesmíru voláš, tak se ti vesmír ozývá. Nebudu se nyní zdržovat u archaických lidí, pro něž existovala jen jediná cesta, jak svůj život zapojit do kosmických souvislostí, totiž mýtus. To by vyžadovalo příliš mnoho času a bedlivé práce, neboť my už dnes and dost dobře nevíme, co to vlastně ten mýtus byl, neboť jej známe tak říkajíc jen ze střepů anebo zlomků kostí, až dosud interpretovaných většinou jen velice nesprávně nebo přinejmenším vágně. Raději nahlédneme tam, kde začalo filosofování - tedy k nejstarším filosofům. 04 lidské lidské orientace orientace ve světě. Jakmile si Vlastně od nejstarších počátků filosofové pokoušeli vidět analogii mezi člověkem a veškerenstvem, kosmem. Aristotelés cituje Démokrita, který člověka označil za "malý svět" (MIKROS KOSMOS - De respir. 4). Také sám Aristotelés srovnává to, co se děje v mikrokosmu a co v makrokosmu (EN MIKRÓ KOSMÓ, EN MAKRÓ KOSMÓ Fys. VIII,2, 252b 26). Pro Mikuláše Kuzánského je člověk "parvus mundus"; Paracelsus píše: "Makrokosmus et hcmo unum sunt. Leibniz dovršil tuto myšlenku tím, že nechal každou monádu reprezentovat celý svět na základě univerzální harmonie. Fichte označuje lidského ducha za mikrokosmos, Schelling tak označuje celého člověka. A to jsem vybral jen některé autory. O dějinách pojetí člověka jako mikrokosmu ve vztahu k makrokosmu byly napsány celé knihy. To vše svědčí o tom, že filosofové odedávna chtěli vidět místo člověka ve světě, ve vesmíru, v přírodě jako náležité, patřičné, se světem hluboce a smysluplně spjaté, tj. tj. chtěli vidět svět jako legitimní domov člověka. Mezi kosmem a člověkem, lidstvem, panoval v jejich představě jakýsi základní souzvuk, shoda, ano příbuzenství. 23 jako aktivní bytost postaven deprostřed postavení v tomto světě a jaké je jeho Toto pojetí tu a tam už odedávna sláblo, ale opravdu tvrdě bylo narušeno zejména v nové době, kdy se stále více prosazoval a šířil pocit zcela cpačný, totiž že mezi člověkem a vesmírem není příbuznost and blízkost, ale že si jsou navzájem cizí. Silně to vyslovil Pascal: a) důrazem na cmezenost člověka, člověka, žel v neudržitelném extrému popírajícím jeho schopnost se vůbec nějak vztáhnout k celku světa, b) důrazem na ztracenost člověka někde mezi někde mezi dvěma nekonečny, totiž nekonečnem krajní malosti přírody a nekonečným množstvím vesmírů. ("Myšlenky", č.72.) a) č.72.) a) "Kdyby se člověk především pozoroval, viděl by, jak
ScanImage181.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze 23 05 skutečnostem, které jsou opěrnými body člověk začne uvědomovat svět a to, že je světa, musí se začít tázat, jaké je jeho poslání. Zajisté k plnému uvědomění této své specificky lidské situace a situovanosti nemůže hned vztáhnout plně, a zejména každý člověk musí touto cestou projít sám a tedy pokaždé znovu, ale ti druzí mu v tom vždycky nějak bud správným směrem napomáhají, anebo jej ruší svými falešnými představami. a předsudky, které se pak on sám naučí sdílet anebo se jim nacpak vzepře a zkouší hledat způsoby jiné. A zde právě platí, že jak do světa, do vesmíru voláš, tak se ti vesmír ozývá. Nebudu se nyní zdržovat u archaických lidí, pro něž existovala jen jediná cesta, jak svůj život zapojit do kosmických souvislostí, totiž mýtus. To by vyžadovalo příliš mnoho času a bedlivé práce, neboť my už dnes and dost dobře nevíme, co to vlastně ten mýtus byl, neboť jej známe tak říkajíc jen ze střepů anebo zlomků kostí, až dosud interpretovaných většinou jen velice nesprávně nebo přinejmenším vágně. Raději nahlédneme tam, kde začalo filosofování - tedy k nejstarším filosofům. 04 lidské lidské orientace orientace ve světě. Jakmile si Vlastně od nejstarších počátků filosofové pokoušeli vidět analogii mezi člověkem a veškerenstvem, kosmem. Aristotelés cituje Démokrita, který člověka označil za "malý svět" (MIKROS KOSMOS - De respir. 4). Také sám Aristotelés srovnává to, co se děje v mikrokosmu a co v makrokosmu (EN MIKRÓ KOSMÓ, EN MAKRÓ KOSMÓ Fys. VIII,2, 252b 26). Pro Mikuláše Kuzánského je člověk "parvus mundus"; Paracelsus píše: "Makrokosmus et hcmo unum sunt. Leibniz dovršil tuto myšlenku tím, že nechal každou monádu reprezentovat celý svět na základě univerzální harmonie. Fichte označuje lidského ducha za mikrokosmos, Schelling tak označuje celého člověka. A to jsem vybral jen některé autory. O dějinách pojetí člověka jako mikrokosmu ve vztahu k makrokosmu byly napsány celé knihy. To vše svědčí o tom, že filosofové odedávna chtěli vidět místo člověka ve světě, ve vesmíru, v přírodě jako náležité, patřičné, se světem hluboce a smysluplně spjaté, tj. tj. chtěli vidět svět jako legitimní domov člověka. Mezi kosmem a člověkem, lidstvem, panoval v jejich představě jakýsi základní souzvuk, shoda, ano příbuzenství. 23 jako aktivní bytost postaven deprostřed postavení v tomto světě a jaké je jeho Toto pojetí tu a tam už odedávna sláblo, ale opravdu tvrdě bylo narušeno zejména v nové době, kdy se stále více prosazoval a šířil pocit zcela cpačný, totiž že mezi člověkem a vesmírem není příbuznost and blízkost, ale že si jsou navzájem cizí. Silně to vyslovil Pascal: a) důrazem na cmezenost člověka, člověka, žel v neudržitelném extrému popírajícím jeho schopnost se vůbec nějak vztáhnout k celku světa, b) důrazem na ztracenost člověka někde mezi někde mezi dvěma nekonečny, totiž nekonečnem krajní malosti přírody a nekonečným množstvím vesmírů. ("Myšlenky", č.72.) a) č.72.) a) "Kdyby se člověk především pozoroval, viděl by, jak
====================
ScanImage182.jpg
====================
Úv.ffie- 1.verze neschopen jest vyjíti nad sebe. Jak by část mohla znáti celek? - Ale snad bude dychtiv poznati aspoň části, s nimiž jest v poměru? Ale všechny části světa jsou navzájem v takovém vztahu a takovém spojení, že se mně zdá býti nemožné poznati jednu část bez druhé a bez celku." (Uhlířův překlad, str. 40.) K tomu nás vede sebepoznání: "Nepoměr člověka....přeji si, aby dříve, než hlouběji začne zkoumati přírodu, uvažoval o ní jednou vážně a dlouho, aby se podíval také sám na sebe, a věda, jaký je tu poměr..." (s.33.) Celá poznámka je však nadepsána: Nepoměr člověka, takže onen "poměr" je vlastně "nepoměrem". A ten nespočívá jen v omezenosti lidského ducha, ale také lidského těla. 06 24 b) Naše tělo, říká Pascal, je "sotva patrné ve vesmíru, pranepatrné samo v lůně celku", takže je vlastně nic proti všemu. Ale srovnáme-li je s onou nesmírnou malostí atomu, v němž ovšem jako ve zkratce lze postihnout nesmírnost přírody (zde vidíme poprvé náznak toho, jak dnes chápe slovo chápe slovo "mikrokosmos" současná mikrofyzika), jeví se najednou jako dobr, celý svět nebo spíše jako všechno proti. ničemu (35). "Kdo o sobě takto bude uvažovati, sám sebe se zalekne a vida, že se tělem, které mu dala příroda, vznáší mezi oběma propastmi nekonečna a ničeho, zachvěje se při pohledu na tyto divy; a myslím, že se jeho zvědavost změní v obdiv a že raději o nich bude tiše uvažovati nežli je domýšlivě zkoumati. Neboť konečně, co je člověk v přírodě? Nic proti nekonečnu, všechno proti ničemu, střed mezi. ničím äl Vším. Je nekonečně vzdálen toho, aby pochopil krajnosti, účel věcí a jejich princip jsou mu naprosto skryty v neproniknutelném tajemství, je stejně neschopen viděti nic, z něhož povstal, i nekonečno, v němž je pohlcen. (35) Důsledek je jednaznačný: "Nehledejme tedy jistoty ani pevnosti. Náš rozum je ustavičně klamán nestálostí zdání, nic nemůže upevniti konečno mezi obě nekonečnosti, které je uzavírají a ubíhají mu. (39-40) "Samo přirovnání, které činíme mezi sebou a (ne)konečnem, je nám trapné." (40) (z kontrolovat v originale!) 07 Podobně a snad ještě silněji, radikálněji to zaznělo v našem století Z úst Jamese Jeanse. Zatímco Pascal ještě člověka považuje za "největší zázrak přírody (s.42), pro Jeanse už je člověk a vůbec život pouhá náhoda: vesmír nás děsí, zdá se nám být hrozivý, protože se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; skoro bychom řekli, píše Jeans, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. Do takového vesmíru jsme upadli ne-li vůbec cmylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. (15) Život je vedlejším produktem přírodního dění bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme jaksi mimo hlavní proud. (17) ("Tajemný vesmír", 1930, česky 1936.) Rád bych tu upozornil na něco, co jsem zmiňoval na počátku, totiž na lidskou schopnost distance, odstupu i od sebe, jak ji můžeme spatřovat např. v humoru. Jeans konstatuje, že místo, kde se lidstvo nalézá, je mikroskopický zlomek pískového 24
ScanImage182.jpg
====================
Úv.ffie- 1.verze neschopen jest vyjíti nad sebe. Jak by část mohla znáti celek? - Ale snad bude dychtiv poznati aspoň části, s nimiž jest v poměru? Ale všechny části světa jsou navzájem v takovém vztahu a takovém spojení, že se mně zdá býti nemožné poznati jednu část bez druhé a bez celku." (Uhlířův překlad, str. 40.) K tomu nás vede sebepoznání: "Nepoměr člověka....přeji si, aby dříve, než hlouběji začne zkoumati přírodu, uvažoval o ní jednou vážně a dlouho, aby se podíval také sám na sebe, a věda, jaký je tu poměr..." (s.33.) Celá poznámka je však nadepsána: Nepoměr člověka, takže onen "poměr" je vlastně "nepoměrem". A ten nespočívá jen v omezenosti lidského ducha, ale také lidského těla. 06 24 b) Naše tělo, říká Pascal, je "sotva patrné ve vesmíru, pranepatrné samo v lůně celku", takže je vlastně nic proti všemu. Ale srovnáme-li je s onou nesmírnou malostí atomu, v němž ovšem jako ve zkratce lze postihnout nesmírnost přírody (zde vidíme poprvé náznak toho, jak dnes chápe slovo chápe slovo "mikrokosmos" současná mikrofyzika), jeví se najednou jako dobr, celý svět nebo spíše jako všechno proti. ničemu (35). "Kdo o sobě takto bude uvažovati, sám sebe se zalekne a vida, že se tělem, které mu dala příroda, vznáší mezi oběma propastmi nekonečna a ničeho, zachvěje se při pohledu na tyto divy; a myslím, že se jeho zvědavost změní v obdiv a že raději o nich bude tiše uvažovati nežli je domýšlivě zkoumati. Neboť konečně, co je člověk v přírodě? Nic proti nekonečnu, všechno proti ničemu, střed mezi. ničím äl Vším. Je nekonečně vzdálen toho, aby pochopil krajnosti, účel věcí a jejich princip jsou mu naprosto skryty v neproniknutelném tajemství, je stejně neschopen viděti nic, z něhož povstal, i nekonečno, v němž je pohlcen. (35) Důsledek je jednaznačný: "Nehledejme tedy jistoty ani pevnosti. Náš rozum je ustavičně klamán nestálostí zdání, nic nemůže upevniti konečno mezi obě nekonečnosti, které je uzavírají a ubíhají mu. (39-40) "Samo přirovnání, které činíme mezi sebou a (ne)konečnem, je nám trapné." (40) (z kontrolovat v originale!) 07 Podobně a snad ještě silněji, radikálněji to zaznělo v našem století Z úst Jamese Jeanse. Zatímco Pascal ještě člověka považuje za "největší zázrak přírody (s.42), pro Jeanse už je člověk a vůbec život pouhá náhoda: vesmír nás děsí, zdá se nám být hrozivý, protože se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; skoro bychom řekli, píše Jeans, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. Do takového vesmíru jsme upadli ne-li vůbec cmylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. (15) Život je vedlejším produktem přírodního dění bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme jaksi mimo hlavní proud. (17) ("Tajemný vesmír", 1930, česky 1936.) Rád bych tu upozornil na něco, co jsem zmiňoval na počátku, totiž na lidskou schopnost distance, odstupu i od sebe, jak ji můžeme spatřovat např. v humoru. Jeans konstatuje, že místo, kde se lidstvo nalézá, je mikroskopický zlomek pískového 24
====================
ScanImage183.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze zrnka, a dobře ví, že "náš první dojem je něco blízkého hrůze. Vesmír nás děsí nepostižitelnou nesmírmostí svých vzdáleností, nepochopitelnou délkou časových obzorů, zkracujících celé dějiny lidstva na mžiknutí oka, krajní osamělostí a hmotnou bezvýznamností našeho obydlí v prostoru - miliontina pískového zrnka mezi všemi zrny na mořských březích celého světa." A v tomto okamžiku děsu, který člověka hrozí zaplavit, je Jeans najednou schopen být kousavě ironický: "Právě proto se nám zdá neuvěřitelným, že by byl Vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby temu tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírmostí stroje a množstvím produktu." (17) Je to opravdu zvláštní pohled ekoncma na vesmírného podnikatele, k němuž bychcm si ještě mohli domyslit: je snad takové plýtvání hmotou a energií, jakož i prostorem a časem schopné obstát jen pro neexistenci konkurence? 25 Jeansovými otázkami se cítil být nejen vyprovokován, ale také inspirován Pierre Teilhard de Chardin, jehož hlavní dvě knížky byly přeloženy také do češtiny. Jedna vyšla 1967 (Místo člověka v přírodě, původní název: Lidská zoologická skupina), druhá nedávno, asi před rokem (Vesmír a lidstvo, původní název Lidský fenomén, nebo také Lidstvo jako jev). Celoživotním dílem se rozhodl zvednout kdysi Pascalem a před poslední velkou válkou Jeansem hozenou rukavici. Sám Jeans si uvědomoval, jak nejasné a sporné je slovo "náhoda", které chtěl přisoudit okolnost, že se v tomto vesmíru objevil život a sám člověk, lidstvo, a sam si položil námitku: "Nebot proč by tvůrce vesmíru nevybral zvláštní skupinu zákonů právě proto, že tyto zákony nesly s sebou vznik života? Což byl-li to jeho způsob, jak stvořit život?" (21) Teilhard vzal vážně tuto možnost, i když ji Jeans odmítal. Ale proč ji vlastně Jeans odmítal? Věc si zaslouží, abychom se o tom zmínili na důkaz toho, co jsme už řekli, totiž že jak se do vesmíru volá, tak se z vesmíru ozývá. Jeans píše: "Pokud se díváme na tvůrce jako na bytost podobnou lidem, oduševnělou podobnými city a zájmy, nemůžeme na tuto námitku odpovědět, snad jen poznámkou, že připustíme-li jednou postulát takového tvůrce, žádné úvahy nemohou nic připojit k tomu, co jsme původně již přijali. Ale vyhladíme-li z mysli všechny lidské stopy, nemáme již důvodu předpokládat, že nynější zákony byly zvláště vybrány proto, aby daly vzni životu." (21) K tomu zase nezbývá než dodat: připustíme-li jednou, že ve svých úvahách "vyhladíme z mysli všechny lidské stopy", už nikdy nemůžeme najít ve vesmíru pro člověka slušné místo, které jsme tak hned na začátku vyloučili. 09 Teilhardovým pojetím se tu nebudu příliš obirat. Uvedu jen to, že kriticky upozorňuje na Pascalovo opomenutí třetího nekonečna, toti nekonečna složitého resp.složitosti nebo také centro-komplikovanosti, k němuž směřuje vývoj od předživého k živému a potcm vývoj organismů, tj. vývoj tzv. přirozených jednotek (či jednot, unitées naturelles). Ve vesmíru neexistuje jen jedno směřování, 25
ScanImage183.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze zrnka, a dobře ví, že "náš první dojem je něco blízkého hrůze. Vesmír nás děsí nepostižitelnou nesmírmostí svých vzdáleností, nepochopitelnou délkou časových obzorů, zkracujících celé dějiny lidstva na mžiknutí oka, krajní osamělostí a hmotnou bezvýznamností našeho obydlí v prostoru - miliontina pískového zrnka mezi všemi zrny na mořských březích celého světa." A v tomto okamžiku děsu, který člověka hrozí zaplavit, je Jeans najednou schopen být kousavě ironický: "Právě proto se nám zdá neuvěřitelným, že by byl Vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby temu tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírmostí stroje a množstvím produktu." (17) Je to opravdu zvláštní pohled ekoncma na vesmírného podnikatele, k němuž bychcm si ještě mohli domyslit: je snad takové plýtvání hmotou a energií, jakož i prostorem a časem schopné obstát jen pro neexistenci konkurence? 25 Jeansovými otázkami se cítil být nejen vyprovokován, ale také inspirován Pierre Teilhard de Chardin, jehož hlavní dvě knížky byly přeloženy také do češtiny. Jedna vyšla 1967 (Místo člověka v přírodě, původní název: Lidská zoologická skupina), druhá nedávno, asi před rokem (Vesmír a lidstvo, původní název Lidský fenomén, nebo také Lidstvo jako jev). Celoživotním dílem se rozhodl zvednout kdysi Pascalem a před poslední velkou válkou Jeansem hozenou rukavici. Sám Jeans si uvědomoval, jak nejasné a sporné je slovo "náhoda", které chtěl přisoudit okolnost, že se v tomto vesmíru objevil život a sám člověk, lidstvo, a sam si položil námitku: "Nebot proč by tvůrce vesmíru nevybral zvláštní skupinu zákonů právě proto, že tyto zákony nesly s sebou vznik života? Což byl-li to jeho způsob, jak stvořit život?" (21) Teilhard vzal vážně tuto možnost, i když ji Jeans odmítal. Ale proč ji vlastně Jeans odmítal? Věc si zaslouží, abychom se o tom zmínili na důkaz toho, co jsme už řekli, totiž že jak se do vesmíru volá, tak se z vesmíru ozývá. Jeans píše: "Pokud se díváme na tvůrce jako na bytost podobnou lidem, oduševnělou podobnými city a zájmy, nemůžeme na tuto námitku odpovědět, snad jen poznámkou, že připustíme-li jednou postulát takového tvůrce, žádné úvahy nemohou nic připojit k tomu, co jsme původně již přijali. Ale vyhladíme-li z mysli všechny lidské stopy, nemáme již důvodu předpokládat, že nynější zákony byly zvláště vybrány proto, aby daly vzni životu." (21) K tomu zase nezbývá než dodat: připustíme-li jednou, že ve svých úvahách "vyhladíme z mysli všechny lidské stopy", už nikdy nemůžeme najít ve vesmíru pro člověka slušné místo, které jsme tak hned na začátku vyloučili. 09 Teilhardovým pojetím se tu nebudu příliš obirat. Uvedu jen to, že kriticky upozorňuje na Pascalovo opomenutí třetího nekonečna, toti nekonečna složitého resp.složitosti nebo také centro-komplikovanosti, k němuž směřuje vývoj od předživého k živému a potcm vývoj organismů, tj. vývoj tzv. přirozených jednotek (či jednot, unitées naturelles). Ve vesmíru neexistuje jen jedno směřování, 25
====================
ScanImage184.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze 26 jeden spád, ale vedle všeobecné entropie existuje také jakýsi protipohyb, celý zejména časově, ale v perspektivě i prostorově významný kosmický proud, který směřuje napříč a přímo proti degenerativnímu entropickému spádu ke stavům stále pravděpodobnějším, aby dosahoval stavů stále nepravděpodobnějších. Odhalením tohoto podivuhodného proudu se pak dostává člověku zase významného, ba dokonce privilegovaného místa ve vesmíru, nebot tak objevuje v přední frontě negativně entropického či negentropického směřování, na špičce vesmírného vývoje. Člověk tudíž není ve vesmíru and, omylem, and náhodou; není dokonce ani. jen statickým středem světa, jak to předpokládal geocentrický obraz světa, nýbrž je aktivní, dynamickou OSOU c špičkou evoluce. (32) (32) ("Vidět", in: Vesmír a lidstvo, 1947, česky 1990.) 10 Když přijmeme základní myšlenku, že člověk má takovéto výsadní, ale zároveň aktivitou a dynamismem podmíněné postavení v přírodě a ve světě vůbec, staví se před nás otázka, jaké je v tom případě poslání člověka, poslání lidstva. Je-li temu tak, jak za to má Teilhard, a směřuje-li vesmír po milirady let k člověku anebo k bytostem člověmu podobným, pak se přímo vnucuje myšlenka, že s člověkem má nějaký záměr, anebo jinak, tradičněji, ale také smysluplněji řečeno, že tu je nějaký vesmírný, kosmický zájem na člověku resp. na inteligentních bytostech, schopných reflexe a přesného i hlubokého uvažování. Pak to znamená, není ani omylem přírody, ani náhodou ve vesmíru. A protože čas zatím a budoucnost stále přichází, aby ponechala nejen nám lidem, ale i samotnému vesmíru čas k dosažení čehosi, o čem nevíme a co - alespoň zatím nechápeme, že člověk neskončil se, že tím nejrozumnějším, CO V té věci můžeme podniknout, je odpovědné zdá a národné přemýšlení, uvažování nad tím, CO asi může člověk, lidstvbo, inteligentní bytosti pro vesmír, pro přírodu udělat. Nemyslím, že by bylo tak docela od místa, zanechat alespoň někdy žabomyších sporů politických, národnostních, vůbec pozemských, a připustit si docela vážně, že nás čekají úkoly vesmírné. V tajkovém případě každý, kdo si to nepřipustí, bude stále ještě spíše přírodní tvor, tak trochu živočich, zvíře, kdežto teprve kosmicky orientovaný člověk bude člověkem skutečným. Nebot pak být člověkem bude už trvale zbnamenat být občanem vesmíru, tak jako vesmír bude trvale domovem lidstva, lhostejno zda pozemského nebo rozsetého po všch galaxiích. I když to končí tak trochu jaoo sci-fi, a já bych raději, abyste to brali jako phi-fi, zdá se mji to rozumnější a lidštější než marasmus depresí a rezignací nebo úzkostí, vykupovaných na chvíli nejrůznějšími morfíny skutečnými nebo ideologickými. 26
ScanImage184.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze 26 jeden spád, ale vedle všeobecné entropie existuje také jakýsi protipohyb, celý zejména časově, ale v perspektivě i prostorově významný kosmický proud, který směřuje napříč a přímo proti degenerativnímu entropickému spádu ke stavům stále pravděpodobnějším, aby dosahoval stavů stále nepravděpodobnějších. Odhalením tohoto podivuhodného proudu se pak dostává člověku zase významného, ba dokonce privilegovaného místa ve vesmíru, nebot tak objevuje v přední frontě negativně entropického či negentropického směřování, na špičce vesmírného vývoje. Člověk tudíž není ve vesmíru and, omylem, and náhodou; není dokonce ani. jen statickým středem světa, jak to předpokládal geocentrický obraz světa, nýbrž je aktivní, dynamickou OSOU c špičkou evoluce. (32) (32) ("Vidět", in: Vesmír a lidstvo, 1947, česky 1990.) 10 Když přijmeme základní myšlenku, že člověk má takovéto výsadní, ale zároveň aktivitou a dynamismem podmíněné postavení v přírodě a ve světě vůbec, staví se před nás otázka, jaké je v tom případě poslání člověka, poslání lidstva. Je-li temu tak, jak za to má Teilhard, a směřuje-li vesmír po milirady let k člověku anebo k bytostem člověmu podobným, pak se přímo vnucuje myšlenka, že s člověkem má nějaký záměr, anebo jinak, tradičněji, ale také smysluplněji řečeno, že tu je nějaký vesmírný, kosmický zájem na člověku resp. na inteligentních bytostech, schopných reflexe a přesného i hlubokého uvažování. Pak to znamená, není ani omylem přírody, ani náhodou ve vesmíru. A protože čas zatím a budoucnost stále přichází, aby ponechala nejen nám lidem, ale i samotnému vesmíru čas k dosažení čehosi, o čem nevíme a co - alespoň zatím nechápeme, že člověk neskončil se, že tím nejrozumnějším, CO V té věci můžeme podniknout, je odpovědné zdá a národné přemýšlení, uvažování nad tím, CO asi může člověk, lidstvbo, inteligentní bytosti pro vesmír, pro přírodu udělat. Nemyslím, že by bylo tak docela od místa, zanechat alespoň někdy žabomyších sporů politických, národnostních, vůbec pozemských, a připustit si docela vážně, že nás čekají úkoly vesmírné. V tajkovém případě každý, kdo si to nepřipustí, bude stále ještě spíše přírodní tvor, tak trochu živočich, zvíře, kdežto teprve kosmicky orientovaný člověk bude člověkem skutečným. Nebot pak být člověkem bude už trvale zbnamenat být občanem vesmíru, tak jako vesmír bude trvale domovem lidstva, lhostejno zda pozemského nebo rozsetého po všch galaxiích. I když to končí tak trochu jaoo sci-fi, a já bych raději, abyste to brali jako phi-fi, zdá se mji to rozumnější a lidštější než marasmus depresí a rezignací nebo úzkostí, vykupovaných na chvíli nejrůznějšími morfíny skutečnými nebo ideologickými. 26
====================
ScanImage185.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 27 Smysl studia filosofie na theologické fakultě Existuje několik důvodů, proč se theolog (a tedy ani adept theologického studia) nemůže a nesmí cbejít bez filosofie, chce-li být dobrým theologem. Na prvním místě je možno poukázat na to, že - podobně jako u jiných vědeckých oborů - kvalita theologické práce spočívá především na kvalité theologova myšlení. Toto myšlení samo o sobě není vůbec ničím samozřejmým, ale musí ustavičně zůstávat pod bedlivou kontrolou. Pokud si theologie nechce tuto kontrolu vyhradit sama (tj. vybudovat si pro příslušnou kontrolní reflexi svou vlastní subdisciplínu a zařadit ji pak mezi pomocné vědy theologické), musí ji svěřit filosofii (pochopitelně ne jakékoliv). Za druhé se theolog neobejde nejen bez myšlení, ale ani bez filosofie, at si to uvědomuje nebo nikoliv. Theologie vznikla jako reakce na filosofii a jako cbrana před ní, ale později si důležitost filosofie alespoň někteří křesťanští myslitelé dobře uvědomovali a dávali filosofii sice podřízené, ale významné místo. U některých (např. u Augustina) nelze ani dost dobře obě tyto stránky jejich myšlení oddělovat. Tím spíše musí být otázka po vztahu mezi filosofií a theologií kladena a řešena jako naléhavý problém přítomnosti, a to jak ze strany theologů, tak ze strany (křesťanských) filosofů. Zkrátka: bez nezbytné průpravy filosofické theolog neví a ani nemůže dost dobře vědět, dělá, když theologizuje. Nejčastěji se brodí ve zbytcích a odpadcích starých, rozpadlých a překonaných filosofických staveb a nemá o tom ponětí. A to je pochopitelně hrubý prohřešek proti jeho vlastní profesi a její profesionalitě. Do filosofie tedy není (v Evropě) zapotřebí nikoho "uvádět". Do "úvodních kapitol" z filosofie je spíše třeba zařadit dešifrování a kritickou analýzu pseudofilosofických předsudků, které si každý ze svého prostředí přináší. K temu cíli je třeba alespoň v cmezené míře vědět jednak něco o dosavadním vývoji evropského myšlení, jednak o vnitřní struktuře filosofie jako cboru, a to vždy ve srovnání s vývojem a strukturou myšlení theologického. To je úkolem a náplní prvního cyklu studia. V druhém cyklu by se vztah kadidátů theologického studia k filosofii měl upřesnit a prohloubit podstatnější orientací na určitý typ nebo směr dnešního filosofického myšlení nebo přímo na některého filosofa (tohoto století). Proto nemá smysl uvádět pro toto druhé období studia literaturu. Každý si musí najít nějakého "svého" myslitele, kterého se pak bude především (pozitivně i negativně) opírat. Vposledu není tak důležité, který to bude, jako spíš, aby to byl skutečný, velký, hluboký a prozíravý myslitel. Povrchní dobeznámenost prostřednictvím nějakých přehledů nebo dokonce populárních úvodů je k ničemu. první odborná zkouška 27
ScanImage185.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 27 Smysl studia filosofie na theologické fakultě Existuje několik důvodů, proč se theolog (a tedy ani adept theologického studia) nemůže a nesmí cbejít bez filosofie, chce-li být dobrým theologem. Na prvním místě je možno poukázat na to, že - podobně jako u jiných vědeckých oborů - kvalita theologické práce spočívá především na kvalité theologova myšlení. Toto myšlení samo o sobě není vůbec ničím samozřejmým, ale musí ustavičně zůstávat pod bedlivou kontrolou. Pokud si theologie nechce tuto kontrolu vyhradit sama (tj. vybudovat si pro příslušnou kontrolní reflexi svou vlastní subdisciplínu a zařadit ji pak mezi pomocné vědy theologické), musí ji svěřit filosofii (pochopitelně ne jakékoliv). Za druhé se theolog neobejde nejen bez myšlení, ale ani bez filosofie, at si to uvědomuje nebo nikoliv. Theologie vznikla jako reakce na filosofii a jako cbrana před ní, ale později si důležitost filosofie alespoň někteří křesťanští myslitelé dobře uvědomovali a dávali filosofii sice podřízené, ale významné místo. U některých (např. u Augustina) nelze ani dost dobře obě tyto stránky jejich myšlení oddělovat. Tím spíše musí být otázka po vztahu mezi filosofií a theologií kladena a řešena jako naléhavý problém přítomnosti, a to jak ze strany theologů, tak ze strany (křesťanských) filosofů. Zkrátka: bez nezbytné průpravy filosofické theolog neví a ani nemůže dost dobře vědět, dělá, když theologizuje. Nejčastěji se brodí ve zbytcích a odpadcích starých, rozpadlých a překonaných filosofických staveb a nemá o tom ponětí. A to je pochopitelně hrubý prohřešek proti jeho vlastní profesi a její profesionalitě. Do filosofie tedy není (v Evropě) zapotřebí nikoho "uvádět". Do "úvodních kapitol" z filosofie je spíše třeba zařadit dešifrování a kritickou analýzu pseudofilosofických předsudků, které si každý ze svého prostředí přináší. K temu cíli je třeba alespoň v cmezené míře vědět jednak něco o dosavadním vývoji evropského myšlení, jednak o vnitřní struktuře filosofie jako cboru, a to vždy ve srovnání s vývojem a strukturou myšlení theologického. To je úkolem a náplní prvního cyklu studia. V druhém cyklu by se vztah kadidátů theologického studia k filosofii měl upřesnit a prohloubit podstatnější orientací na určitý typ nebo směr dnešního filosofického myšlení nebo přímo na některého filosofa (tohoto století). Proto nemá smysl uvádět pro toto druhé období studia literaturu. Každý si musí najít nějakého "svého" myslitele, kterého se pak bude především (pozitivně i negativně) opírat. Vposledu není tak důležité, který to bude, jako spíš, aby to byl skutečný, velký, hluboký a prozíravý myslitel. Povrchní dobeznámenost prostřednictvím nějakých přehledů nebo dokonce populárních úvodů je k ničemu. první odborná zkouška 27
====================
ScanImage186.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze 28 Předpokladem je absolvování dvousemestrového kursu filosofické propedeutiky (Úvodná kapitoly z filosofie) čl dvousemestrového prosemináře s povinnou proseminární prací. Povinná je orientace ve vnitřní struktuře filosofie, tj. v jejích subdisciplínách a jejich tématice i v dějinném pohybu této tématiky. Zvláštností filosofických disciplín (na rozdíl od vědeckých) je to, že každá musí být celou filosofií, nikoli pouhou její částí. Literatura "sekundární" (* povinná znalost) *Hans Joachim Störig, Malé dějiny filosofie, Praha 1991 Ernst von Aster, Geschichte der Philosophie, Stuttgart 171980 Jan Patočka, Sókratés, Praha 1991 Jan Patočka, Platón, Praha 1991 *F. van Steerberghen, Dějiny středověké filosofie, Praha s.d. Karl Barth, Protestantská teologie XIX. století I-II., Praha 1988 (* Schleiermacher, Hegel, Feuerbach) [Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I.-II., Praha 1932-33] *Ludwig Landgrebe, Filosofie přítomnosti, Praha 1968 *Ammo Anzenbacher, Úvod do filosofie, Praha 1990 *J.B.Souček, Theologie a filosofie Josef Tvrdý, Logika, Praha 1937 (zatím stále nejlepší učebnice tzv. tradiční či školské logiky) Doporučená četba (povinná důkladná znalost alespoň 3-5 z knih označených +) A. Antika ze Zlomků předsokratovských myslitelů (Praha 11944, 21962): + zpočátku: Anaximandros, Xenofanés, Hérakleitos, Parmenidés, Anaxagoras, Demokritos, sofisté; později vše +Aristotelés, Etika Nikomachova, Praha +Aristotelés, Politika, Praha Aristotelés, Metafyzika (čtěte s anglickým, francouzským nebo německým překladem, kontrolujte důležitá místa v řeckém originálu, Křížův překlad je nespolehlivý) +Epiktetos, Rukověť mravních naučení, Praha +Platón, Obrana Sókrata, Praha vychází znovu 28
ScanImage186.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze 28 Předpokladem je absolvování dvousemestrového kursu filosofické propedeutiky (Úvodná kapitoly z filosofie) čl dvousemestrového prosemináře s povinnou proseminární prací. Povinná je orientace ve vnitřní struktuře filosofie, tj. v jejích subdisciplínách a jejich tématice i v dějinném pohybu této tématiky. Zvláštností filosofických disciplín (na rozdíl od vědeckých) je to, že každá musí být celou filosofií, nikoli pouhou její částí. Literatura "sekundární" (* povinná znalost) *Hans Joachim Störig, Malé dějiny filosofie, Praha 1991 Ernst von Aster, Geschichte der Philosophie, Stuttgart 171980 Jan Patočka, Sókratés, Praha 1991 Jan Patočka, Platón, Praha 1991 *F. van Steerberghen, Dějiny středověké filosofie, Praha s.d. Karl Barth, Protestantská teologie XIX. století I-II., Praha 1988 (* Schleiermacher, Hegel, Feuerbach) [Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I.-II., Praha 1932-33] *Ludwig Landgrebe, Filosofie přítomnosti, Praha 1968 *Ammo Anzenbacher, Úvod do filosofie, Praha 1990 *J.B.Souček, Theologie a filosofie Josef Tvrdý, Logika, Praha 1937 (zatím stále nejlepší učebnice tzv. tradiční či školské logiky) Doporučená četba (povinná důkladná znalost alespoň 3-5 z knih označených +) A. Antika ze Zlomků předsokratovských myslitelů (Praha 11944, 21962): + zpočátku: Anaximandros, Xenofanés, Hérakleitos, Parmenidés, Anaxagoras, Demokritos, sofisté; později vše +Aristotelés, Etika Nikomachova, Praha +Aristotelés, Politika, Praha Aristotelés, Metafyzika (čtěte s anglickým, francouzským nebo německým překladem, kontrolujte důležitá místa v řeckém originálu, Křížův překlad je nespolehlivý) +Epiktetos, Rukověť mravních naučení, Praha +Platón, Obrana Sókrata, Praha vychází znovu 28
====================
ScanImage187.jpg
====================
Úv.ffie ww 1.verze +Platón, Symposion (Hostina), Praha +Platón, Faidros, Praha 29 B. Středověk vyjde znovu Platón, Prótagoras, Praha (a vycházejí další dialogy !) Platón, Ústava, Praha vyjde znovu Seneca, Výbor z listů Luciliovi, Praha Seneca, Další dopisy Luciliovi, Praha +Aurelius Augustinus: Vyznání, Praha 21990 (přel. Levý-Kaláb) Aurelius Augustinus, 0 pořádku 0 učiteli, Praha Anselm z Canterbury, Fides quaerens intellectum, Praha 1990 C. Novověk 5445 vychází znovu Wilhelm von Ockham, Texte zur Theorie der Erkenntnis und der Wissensachaft, (Reclam) Stuttgart 1987 Jan Duns Scotus, in: St.Sousedík, Jan Duns Scotus, Praha 1989 Tomáš Akvinský, teprve vychází (Theol.summa v českém překladu je nevhodná) Francis Bacon, Nové orgarmon, Praha 1990 +René Descartes, Rozprava o metodě, Praha +René Descartes, Úvahy o první filosofii, Praha 1970 +Ludwig Feuerbach, Podstata křesťanství, Praha Joh.Gottl.Fichte, Pojem vzdělance, Praha 1971 G.W.Fr.Hegel, Malá logika, Praha 1992 G.W.Fr.Hegel, Fenomenologie ducha, Praha David Hume, Zkoumání lidského rozumu, Praha 1972 Immanuel Kant, Kritika praktického rozumu, Praha +Immanuel Kant, Základy metafyziky mravů, Praha 21990 +G.W.Leibniz, Monadologie (a další drobné spisy), Praha G.W.Leibniz, Nová zkoumání o rozumu lidském, Praha John Locke, Dvě pojednání o vládě (nebo alespoň +druhé), Praha Søren Kierkegaard, Okamžik, Praha +Blaise Pascal, Myšlenky, Praha 1937; výbor Odeon, Praha 1973 Blaise Pascal, Dopisy venkovanům (slovensky) F.W.J. Schelling, Výbor z díla - I. Rané spisy, Praha 1990 (Schleiermacher, 0 náboženství německy) B. de Spinoza, Etika, Praha ww 29
ScanImage187.jpg
====================
Úv.ffie ww 1.verze +Platón, Symposion (Hostina), Praha +Platón, Faidros, Praha 29 B. Středověk vyjde znovu Platón, Prótagoras, Praha (a vycházejí další dialogy !) Platón, Ústava, Praha vyjde znovu Seneca, Výbor z listů Luciliovi, Praha Seneca, Další dopisy Luciliovi, Praha +Aurelius Augustinus: Vyznání, Praha 21990 (přel. Levý-Kaláb) Aurelius Augustinus, 0 pořádku 0 učiteli, Praha Anselm z Canterbury, Fides quaerens intellectum, Praha 1990 C. Novověk 5445 vychází znovu Wilhelm von Ockham, Texte zur Theorie der Erkenntnis und der Wissensachaft, (Reclam) Stuttgart 1987 Jan Duns Scotus, in: St.Sousedík, Jan Duns Scotus, Praha 1989 Tomáš Akvinský, teprve vychází (Theol.summa v českém překladu je nevhodná) Francis Bacon, Nové orgarmon, Praha 1990 +René Descartes, Rozprava o metodě, Praha +René Descartes, Úvahy o první filosofii, Praha 1970 +Ludwig Feuerbach, Podstata křesťanství, Praha Joh.Gottl.Fichte, Pojem vzdělance, Praha 1971 G.W.Fr.Hegel, Malá logika, Praha 1992 G.W.Fr.Hegel, Fenomenologie ducha, Praha David Hume, Zkoumání lidského rozumu, Praha 1972 Immanuel Kant, Kritika praktického rozumu, Praha +Immanuel Kant, Základy metafyziky mravů, Praha 21990 +G.W.Leibniz, Monadologie (a další drobné spisy), Praha G.W.Leibniz, Nová zkoumání o rozumu lidském, Praha John Locke, Dvě pojednání o vládě (nebo alespoň +druhé), Praha Søren Kierkegaard, Okamžik, Praha +Blaise Pascal, Myšlenky, Praha 1937; výbor Odeon, Praha 1973 Blaise Pascal, Dopisy venkovanům (slovensky) F.W.J. Schelling, Výbor z díla - I. Rané spisy, Praha 1990 (Schleiermacher, 0 náboženství německy) B. de Spinoza, Etika, Praha ww 29
====================
ScanImage188.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze 30 D. Současnost (posledních asi 150 let) a) česká +J.L.Hromádka, Theologie a církev, Praha +J.L.Hromádka, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931 Božena Komárková, Původ a význam lidských práv, Praha 1990 J.B.Kozák, Věda a duch, Praha 1938 +Tomáš G. Masaryk, Česká otázka, Naše nynější krize, Praha 1946 +Tomáš G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství, Praha 1934 Jan Patočka, 0 smysl dneška, Praha 1969 +Jan Patočka, Negativní platonismus, Praha 1990 Jan Patočka, Kacířské eseje, Praha 1990 +Jan Patočka, Evropa a doba poevropská, Praha 1992 Jan Patočka, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991 +Emanuel Rádl, Válka Čechů s Němci, 11928, 2vychází znovu +Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I.-II., Praha 1932-33 +Emanuel Rádl, Útěcha z filosofie, Praha 1946, 41969, 6vychází znovu b) cizí, většinou překlady - Křesťanství dnes (sborník), Praha 1969 Henri Bergson, Čas a svoboda, Praha 1946 Henri Bergson, Vývoj tvořivý, Praha Henri Bergson, Dvojí pramen mravnosti a náboženství, Praha 1937 Maurice Blondel, Pravda poznání a činu, Praha 1971 +Martin Buber, Já a Ty, Praha 1970 (Albert Camus, Mythos o Sisyfovi, zatím franc. atd., čes. část v Listech) Mircea Eliade, Mýtus věčného návratu, vychází +Eugen Fink, Oáza štěstí, Praha 1992 Sigmund Freud, Totem a tabu, Praha 1991 +Arnold Gehlen, Duch ve světě techniky, Praha 1972 Friedrich Heer, Věčnost začíná dnes, Praha 1970 +Martin Heidegger, 0 pravdě a bytí, Praha 1971 Martin Heidegger, Konec filosofie a úkol myšlení, Londýn (Rozmluvy) Johan Huizinga, Evropský humanismus: Erasmus (zatím jen německy apod.) Johan Huizinga, Ve stínech zítřka, Praha +Johan Huizinga, Hcmo ludens, Praha 1971 +Edmund Husserl, Karteziánské meditace, Praha 30
ScanImage188.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze 30 D. Současnost (posledních asi 150 let) a) česká +J.L.Hromádka, Theologie a církev, Praha +J.L.Hromádka, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931 Božena Komárková, Původ a význam lidských práv, Praha 1990 J.B.Kozák, Věda a duch, Praha 1938 +Tomáš G. Masaryk, Česká otázka, Naše nynější krize, Praha 1946 +Tomáš G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství, Praha 1934 Jan Patočka, 0 smysl dneška, Praha 1969 +Jan Patočka, Negativní platonismus, Praha 1990 Jan Patočka, Kacířské eseje, Praha 1990 +Jan Patočka, Evropa a doba poevropská, Praha 1992 Jan Patočka, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991 +Emanuel Rádl, Válka Čechů s Němci, 11928, 2vychází znovu +Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I.-II., Praha 1932-33 +Emanuel Rádl, Útěcha z filosofie, Praha 1946, 41969, 6vychází znovu b) cizí, většinou překlady - Křesťanství dnes (sborník), Praha 1969 Henri Bergson, Čas a svoboda, Praha 1946 Henri Bergson, Vývoj tvořivý, Praha Henri Bergson, Dvojí pramen mravnosti a náboženství, Praha 1937 Maurice Blondel, Pravda poznání a činu, Praha 1971 +Martin Buber, Já a Ty, Praha 1970 (Albert Camus, Mythos o Sisyfovi, zatím franc. atd., čes. část v Listech) Mircea Eliade, Mýtus věčného návratu, vychází +Eugen Fink, Oáza štěstí, Praha 1992 Sigmund Freud, Totem a tabu, Praha 1991 +Arnold Gehlen, Duch ve světě techniky, Praha 1972 Friedrich Heer, Věčnost začíná dnes, Praha 1970 +Martin Heidegger, 0 pravdě a bytí, Praha 1971 Martin Heidegger, Konec filosofie a úkol myšlení, Londýn (Rozmluvy) Johan Huizinga, Evropský humanismus: Erasmus (zatím jen německy apod.) Johan Huizinga, Ve stínech zítřka, Praha +Johan Huizinga, Hcmo ludens, Praha 1971 +Edmund Husserl, Karteziánské meditace, Praha 30
====================
ScanImage189.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze +William James, Pragmatismus, Praha +Karl Jaspers, Filosofická víra, vychází +Karl Jaspers, Otázka viny, Praha 1969 +Søren Kierkegaard, Současnost, Praha 1969 Søren Kierkegaard, Svůdcův deník, Praha 1970 Jean Lacroix, Smysl člověka, Praha 1970 +Paul Ludwig Landsberg, Zkušenost smrti, Praha 1990 Claude Lévi-Strauss, Smutné tropy, Praha 1966 31 Emmanuel Lévinas, Výbor z kratších textů, (Praha 1983) vychází +Karl Lorenz, Tak zvané zlo, Praha 1991 (Index) znovu in: +Nemoc k smrti, vychází +Søren Kierkegaard, Nemoc k smrti, Søren Kierkegaard, Bázeň a chvění. Gabriel Marcel, K filosofii naděje, Praha 1971 Maurice Merleau-Ponty, Oko a duch, Praha 1971 Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, Praha +Friedrich Nietzsche, Nečasové úvahy, Praha 1992 [Georg Picht, Theologie - was ist das? Stuttgart 1977] Karl Popper, vychází Paul Ricoeur, vychází druhá odborná zkouška s +J.-P.Sartre, Existencialismus je humanismus (jen v Listech) +Max Scheler, Místo člověka v kosmu, Praha 1967 Max Scheler, Řád lásky, Praha 1971 +Pierre Teilhard de Chardin, Místo člověka v přírodě, Praha 1966 +Pierre Teilhard de Chardin, Vesmír a lidstvo, Praha 1990 Paul Tillich, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990 +Alfred North Whitehead, Veda a moderný svet, Bratislava 1989 +Alfred North Whitehead, Matematika a dobro, Praha 1970 [Alfred North Whitehead, Adventures of Ideas] Peter Wust, Nejistota a odhodlání, Praha 1970 Předpokladem je absolvování dvou semestrů přednášek pro a 5. ročník (s kolokviem nebo zkouškou) a znalost dalších 5-7 knih (dle vlastního výběru) shora uvedené doporučené literatury, uvedením prvních knih (mimo), vybraných k 1.odb. zkoušce, alespoň jedna kniha mimo seznam v němčině, angličtině nebo francouzštině (podle vlastního výběru), podrobnější znalost jednoho moderního nebo současného myslitele (z vlastní četby a ze sekundární monografické literatury); zkouška se domlouvá individuálně předem. 31 LVH
ScanImage189.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze +William James, Pragmatismus, Praha +Karl Jaspers, Filosofická víra, vychází +Karl Jaspers, Otázka viny, Praha 1969 +Søren Kierkegaard, Současnost, Praha 1969 Søren Kierkegaard, Svůdcův deník, Praha 1970 Jean Lacroix, Smysl člověka, Praha 1970 +Paul Ludwig Landsberg, Zkušenost smrti, Praha 1990 Claude Lévi-Strauss, Smutné tropy, Praha 1966 31 Emmanuel Lévinas, Výbor z kratších textů, (Praha 1983) vychází +Karl Lorenz, Tak zvané zlo, Praha 1991 (Index) znovu in: +Nemoc k smrti, vychází +Søren Kierkegaard, Nemoc k smrti, Søren Kierkegaard, Bázeň a chvění. Gabriel Marcel, K filosofii naděje, Praha 1971 Maurice Merleau-Ponty, Oko a duch, Praha 1971 Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, Praha +Friedrich Nietzsche, Nečasové úvahy, Praha 1992 [Georg Picht, Theologie - was ist das? Stuttgart 1977] Karl Popper, vychází Paul Ricoeur, vychází druhá odborná zkouška s +J.-P.Sartre, Existencialismus je humanismus (jen v Listech) +Max Scheler, Místo člověka v kosmu, Praha 1967 Max Scheler, Řád lásky, Praha 1971 +Pierre Teilhard de Chardin, Místo člověka v přírodě, Praha 1966 +Pierre Teilhard de Chardin, Vesmír a lidstvo, Praha 1990 Paul Tillich, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990 +Alfred North Whitehead, Veda a moderný svet, Bratislava 1989 +Alfred North Whitehead, Matematika a dobro, Praha 1970 [Alfred North Whitehead, Adventures of Ideas] Peter Wust, Nejistota a odhodlání, Praha 1970 Předpokladem je absolvování dvou semestrů přednášek pro a 5. ročník (s kolokviem nebo zkouškou) a znalost dalších 5-7 knih (dle vlastního výběru) shora uvedené doporučené literatury, uvedením prvních knih (mimo), vybraných k 1.odb. zkoušce, alespoň jedna kniha mimo seznam v němčině, angličtině nebo francouzštině (podle vlastního výběru), podrobnější znalost jednoho moderního nebo současného myslitele (z vlastní četby a ze sekundární monografické literatury); zkouška se domlouvá individuálně předem. 31 LVH
====================
ScanImage190.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 0.01 32 [PH] A:\ A-PŘEDML.TXT Předm Iuva (na místě "úvodu k Úvodu") V této knížce nenajdete neutrální, filosoficky nezatížené informace o filosofii ટા ઇ filosofování jako určitém způsobu či stylu myšlení, protože nic takového prostě není možné. Tak, jako nelze nic říci o jazyce bez užití jazyka (a my si ukážeme, že nejde jen o užití jazyka jako nějakého nástroje, ale o jakýsi pobyt, pcbývání, bydlení v jazyce Viz X.XX), tak nelze vyložit nic významnějšího o filosofii bez filosofie (nebo alespoň bez pseudofilosofie). Dokud filosofie neexistovala (tj. dokud nebyla vynalezena neboť si ukážeme, že není žádného "přirozeného" počátku filosofování), byli archaičtí lidé pochopitelně filosofií nedotčeni, tj. stáli mimo filosofii. Dnes je pro Evropany (a dokonce pro většinu mimo-Evropanů) něco takového vyloučeno. Už jak se malé dítě učí mluvit, dostává se do mocného silového pole nejenom jazyka, do něhož vstupuje, ale také do ještě mocnějšího silového pole filosofování a filosofie. 0.02 To ovšem nikterak neznamená, že už i malé dítě začíná filosofovat. Filosofování má několik (či spíše celou řadu) složek, které jednotlivě samy o scbě nejsou ještě schopny filosofii ustavit. Dítě není ještě schopno filosofovat, protože není schopno reflexe (viz x.xx). Přesto může být a dnes už téměř na celém světě skutečně bývá filosofií ovlivněno. Jak to je možné? Lze to vysvětlit docela jednoduchými příměry: skvrny na Slunci dost dost významně ovlivňují třeba naše počasí, ale to nikterak neznamená, že se počasí na Zemi nějak podílí na tom, co se děje na Slunci. Pes se naučí přesně rozumět některým slovům (např. povelům), ale to vůbec neznamená, že se naučil mluvit nebo dokonce jen rozumět tomu, co si lidé povídají (nanejvýš zachytne tu a tam nějaké slovo, které pro něho něco znamená, ale třeba vůbec nezaregistruje, že toho slova bylo užito v souvislosti, která popírá nebo vylučuje právě to, oč jde jemu). Aby člověk nebyl filosofii jen ovlivňován, ale aby dovedl aby dovedl sám filosof ovat, filosofovat, k tomu je zapotřebí jisté duševní zralosti (zejména schopnosti. kombinovat ohledy k rozmanitým souvislostem), jaké dítě ještě není schopno. (Viz X.XX.) 0.03 Tak dochází k tomu, že každý z nás byl ovlivněn filosof 11 (či spíše různými filosofiemi) dávno předtím, než si to mohl uvědomovat a než si mohl začít klást otázky, zda má opravdu ve smyslu tohoto ovlivnění dál myslit, anebo zda to je myšlení nesprávné, na které si musí napříště dát pozor a kterému se musí vyhnout. Bylo by totiž těžkou chybou, kdybychom se domnívali, že každé ovlivnění je chybné a že má každý myslit "po svém". Především platí, že každá filosofie (a také filosofie vůbec) vznikla (byla vytvořena) (byla vytvořena) dějinně, tj. nejenom za určitých historických podmínek a okolností, ale také jako reakce na tyto okolnosti a tedy i jako jisté jejich ovlivnění a proměna, k níž by bez této filosofie vůbec nemohlo dojít. Proto je každé filosofování možné jen na základě 32
ScanImage190.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 0.01 32 [PH] A:\ A-PŘEDML.TXT Předm Iuva (na místě "úvodu k Úvodu") V této knížce nenajdete neutrální, filosoficky nezatížené informace o filosofii ટા ઇ filosofování jako určitém způsobu či stylu myšlení, protože nic takového prostě není možné. Tak, jako nelze nic říci o jazyce bez užití jazyka (a my si ukážeme, že nejde jen o užití jazyka jako nějakého nástroje, ale o jakýsi pobyt, pcbývání, bydlení v jazyce Viz X.XX), tak nelze vyložit nic významnějšího o filosofii bez filosofie (nebo alespoň bez pseudofilosofie). Dokud filosofie neexistovala (tj. dokud nebyla vynalezena neboť si ukážeme, že není žádného "přirozeného" počátku filosofování), byli archaičtí lidé pochopitelně filosofií nedotčeni, tj. stáli mimo filosofii. Dnes je pro Evropany (a dokonce pro většinu mimo-Evropanů) něco takového vyloučeno. Už jak se malé dítě učí mluvit, dostává se do mocného silového pole nejenom jazyka, do něhož vstupuje, ale také do ještě mocnějšího silového pole filosofování a filosofie. 0.02 To ovšem nikterak neznamená, že už i malé dítě začíná filosofovat. Filosofování má několik (či spíše celou řadu) složek, které jednotlivě samy o scbě nejsou ještě schopny filosofii ustavit. Dítě není ještě schopno filosofovat, protože není schopno reflexe (viz x.xx). Přesto může být a dnes už téměř na celém světě skutečně bývá filosofií ovlivněno. Jak to je možné? Lze to vysvětlit docela jednoduchými příměry: skvrny na Slunci dost dost významně ovlivňují třeba naše počasí, ale to nikterak neznamená, že se počasí na Zemi nějak podílí na tom, co se děje na Slunci. Pes se naučí přesně rozumět některým slovům (např. povelům), ale to vůbec neznamená, že se naučil mluvit nebo dokonce jen rozumět tomu, co si lidé povídají (nanejvýš zachytne tu a tam nějaké slovo, které pro něho něco znamená, ale třeba vůbec nezaregistruje, že toho slova bylo užito v souvislosti, která popírá nebo vylučuje právě to, oč jde jemu). Aby člověk nebyl filosofii jen ovlivňován, ale aby dovedl aby dovedl sám filosof ovat, filosofovat, k tomu je zapotřebí jisté duševní zralosti (zejména schopnosti. kombinovat ohledy k rozmanitým souvislostem), jaké dítě ještě není schopno. (Viz X.XX.) 0.03 Tak dochází k tomu, že každý z nás byl ovlivněn filosof 11 (či spíše různými filosofiemi) dávno předtím, než si to mohl uvědomovat a než si mohl začít klást otázky, zda má opravdu ve smyslu tohoto ovlivnění dál myslit, anebo zda to je myšlení nesprávné, na které si musí napříště dát pozor a kterému se musí vyhnout. Bylo by totiž těžkou chybou, kdybychom se domnívali, že každé ovlivnění je chybné a že má každý myslit "po svém". Především platí, že každá filosofie (a také filosofie vůbec) vznikla (byla vytvořena) (byla vytvořena) dějinně, tj. nejenom za určitých historických podmínek a okolností, ale také jako reakce na tyto okolnosti a tedy i jako jisté jejich ovlivnění a proměna, k níž by bez této filosofie vůbec nemohlo dojít. Proto je každé filosofování možné jen na základě 32
====================
ScanImage191.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze navázání na nějakou starší filosofickou myšlenku nebo celou myšlenkovou stavbu. 33 0.04 K čemu při takovém navázání na nějakou starší nebo i současnou filosofii (která však sama zase musí navazovat na nějakou starší filosofii) vlastně dochází? V každém nás jsou už od raného dětství nějaké zbytky a zlomky starších filosofií, které pronikly do naší mysli, aniž jsme si to tehdy mohli uvědcmit a aniž si to i později dostatečně uvědomujeme. Ve chvíli, kdy se vědomě setkáme s nějakou filosofií, která nás už neanonymně oslovila a na kterou jsme se zaměřili, abychom na ni navázali a něco z ní přejali, dostává se to, čím nás ona nová filosofie oslovuje, s tím, co do nás bez naší kontroly a bez našeho roizhodnutí proniklo, do jistého napětí a přímo sporu. A k něčemu podobnému dochází i později, když už jsme si něco z oné pro nás nové a již neanonymní filosofie osvojili, a najednou jsme osloveni zase jiným filosofem a jinou filosofií. I když jsme už vědomě přijali určitá filosofická východiska a přístupy, i když jsme se už naučili jistým (téměř) filosofickým způsobem pohlížet na svět kolem sebe i na sebe samotné, může se stát (a cbvykle se opravdu stává), že se pak setkáváme s jinými filosofickými východisky a přístupy a s jiným způsobem, jak chápat svět i sebe v něm. Myslím, že můžeme teprve tuto situaci považovat za první skutečné setkání s filosofií. Ten, kdo se setkal jencm s jedinou (neanonymní) filosofií, tj. s jediným filosofem nebo jedinou filosofickou školou, nesetkal se vlastně ještě vůbec s opravdovou filosofií. 0.05 Co z toho všeho vyplývá? Především to, že je velmi nepřesné a nevěcné, mluvit o nějakém "úvodu do filosofie", protože "ve filosofii" je už každý z nás od nejútlejšího děství namočen, jak se jen naučil trošku mluvit, a to ať už o tom ví nebo nikoliv. Ubránit se proti tomu nikdo nemůže, protože je ovlivňován přinejmenším úlomky nějakých filosofií mnohem dříve, než si toho vůbec může být vědcm. My všichni jsme tedy do filosofie již dávno byli uvedeni, ale způsobem, který opravdové filosofii není přiměřený a který jí není důstojný. Ačkoliv se "úvody do filosofie" vždycky psaly a ačkoliv se jistě i nadále budou psát a publikovat pod tímto názvem, je to název nevhodný a matoucí. Ve skutečnosti má každý autor takového "úvodu" pamatovat na to, že prvním cílem a úkolem takové knížky je ukázat, jak filosofie pracuje, ne jaké jsou její vedlejší účinky a druhotné výsledky. Všechno nebo téměř všechno, CO lze v "úvodech do filosofie" jsou právě ony vůbec nepřiučí "stručných dějinách filosofie" dozvědět, sekundární, vedlejší produkty filosofování, ale čtenář filosofování samotnému. Filosofie však nespočívá především ve svých rezultátech, nýbrž v V určitém způsobu myšlení, nistém stylu aktivní myšlenkové práce. A myšlenkově začít pracovat filosofickým stylem znamená vždycky rozvažovat alespoň o dvou, o dvou, raději však o více způscbech, jak řešit určitou myšlenkovou nesnáz a jak pokročit dál. Setkání s nějakou opravdovou filosofií bez jakékoli 33
ScanImage191.jpg
====================
Úv.ffie - l.verze navázání na nějakou starší filosofickou myšlenku nebo celou myšlenkovou stavbu. 33 0.04 K čemu při takovém navázání na nějakou starší nebo i současnou filosofii (která však sama zase musí navazovat na nějakou starší filosofii) vlastně dochází? V každém nás jsou už od raného dětství nějaké zbytky a zlomky starších filosofií, které pronikly do naší mysli, aniž jsme si to tehdy mohli uvědcmit a aniž si to i později dostatečně uvědomujeme. Ve chvíli, kdy se vědomě setkáme s nějakou filosofií, která nás už neanonymně oslovila a na kterou jsme se zaměřili, abychom na ni navázali a něco z ní přejali, dostává se to, čím nás ona nová filosofie oslovuje, s tím, co do nás bez naší kontroly a bez našeho roizhodnutí proniklo, do jistého napětí a přímo sporu. A k něčemu podobnému dochází i později, když už jsme si něco z oné pro nás nové a již neanonymní filosofie osvojili, a najednou jsme osloveni zase jiným filosofem a jinou filosofií. I když jsme už vědomě přijali určitá filosofická východiska a přístupy, i když jsme se už naučili jistým (téměř) filosofickým způsobem pohlížet na svět kolem sebe i na sebe samotné, může se stát (a cbvykle se opravdu stává), že se pak setkáváme s jinými filosofickými východisky a přístupy a s jiným způsobem, jak chápat svět i sebe v něm. Myslím, že můžeme teprve tuto situaci považovat za první skutečné setkání s filosofií. Ten, kdo se setkal jencm s jedinou (neanonymní) filosofií, tj. s jediným filosofem nebo jedinou filosofickou školou, nesetkal se vlastně ještě vůbec s opravdovou filosofií. 0.05 Co z toho všeho vyplývá? Především to, že je velmi nepřesné a nevěcné, mluvit o nějakém "úvodu do filosofie", protože "ve filosofii" je už každý z nás od nejútlejšího děství namočen, jak se jen naučil trošku mluvit, a to ať už o tom ví nebo nikoliv. Ubránit se proti tomu nikdo nemůže, protože je ovlivňován přinejmenším úlomky nějakých filosofií mnohem dříve, než si toho vůbec může být vědcm. My všichni jsme tedy do filosofie již dávno byli uvedeni, ale způsobem, který opravdové filosofii není přiměřený a který jí není důstojný. Ačkoliv se "úvody do filosofie" vždycky psaly a ačkoliv se jistě i nadále budou psát a publikovat pod tímto názvem, je to název nevhodný a matoucí. Ve skutečnosti má každý autor takového "úvodu" pamatovat na to, že prvním cílem a úkolem takové knížky je ukázat, jak filosofie pracuje, ne jaké jsou její vedlejší účinky a druhotné výsledky. Všechno nebo téměř všechno, CO lze v "úvodech do filosofie" jsou právě ony vůbec nepřiučí "stručných dějinách filosofie" dozvědět, sekundární, vedlejší produkty filosofování, ale čtenář filosofování samotnému. Filosofie však nespočívá především ve svých rezultátech, nýbrž v V určitém způsobu myšlení, nistém stylu aktivní myšlenkové práce. A myšlenkově začít pracovat filosofickým stylem znamená vždycky rozvažovat alespoň o dvou, o dvou, raději však o více způscbech, jak řešit určitou myšlenkovou nesnáz a jak pokročit dál. Setkání s nějakou opravdovou filosofií bez jakékoli 33
====================
ScanImage192.jpg
====================
344 Úv.ffie - l.verze přípravy by mohlo být fatální a dokonce nebezpečné, neboť bychom té filosofii mohli propadnout. Tim by to ovšem pro nás okamžitě přestala být filosofie, jak si hned prokážeme. Již proto je velmi dobré, že ani při prvním setkání s nějakou opravdovou filosofií není nikdo z nás "tabula rasa", nepopsaným papírem. 0.06 Ještě důležitější než setkání s první opravdovou filosofií je setkání s nějakou jinou, rovněž opravdovou filosofií. Tady prožívá zejména mladý člověk tzv. moderní doby (o tom si řekneme něco podrobnějšího později, viz x.xx) podle své povahy větší nebo menší otřes (a je pravděpodobné, že (a je pravděpodobné, že alespoň něco z toho prožívá i kriticky myslící čtenář, pokud tento šok nemá už za sebou): jak vůbec můžeme mluvit o setkání s několika "opravdovými" filosofiemi? Cožpak už tím, že jednu filosofii označíme za opravdou nebo pravou, nutně všechny ostatní filosofie nezahrnujeme mezi nepravé nebo alespoň povážlivě problematické? V tuto chvíli nemohu své tvrzení tvrzení zdůvodnit, protože na to zatím nejsme vůbec připraveni; proto se tímto bodem budeme muset zevrubně zabývat později (viz x.xx). Nyní prostě tvrdím, že k filosofování nutně náleží vědomí, že cesta, kterou se přitcm naše myšlení vydává, je jenom jednou z možných. V každém okamžiku musíme být připraveni nejen další kroky svého myšlení zaměřit jinam a jinak, ale revidovat dokonce všechno to, čím jsme až dosud prošli. Jan Patočka, náš největší poválečný filosof, se jednou velmi trefně vyslovil, že filosofie pokračuje (to znamená" jde dál, jde kupředu) tehdy, když couvá (tedy když jde "dozadu"). Také k jeho myšlence se vrátíme; zde si Patočkova slova připomínáme jen proto, abychom si zdánlivou absurditu filosofování uvědomili jako jeden z filosofických problémů. Ono filosofické "couvání" spočívá v tom, že ve filosofii zdaleka nezáleží na tom, z jakých myšlenek filosof vyjde, ale na tom, jak plně, do šířky i do hloubky změří jejich smysl a význam a jak pronikavé kontrole kritice svého vlastního myšlení je vystaví. A právě při této sebekontrole, při vypjatém úsilí přivést a snad přímo vytáhnout své vlastní myšlenky a svá tvrzení na světlo dokonce se pokoušet právě tyto vlastní myšlenky a vůbec vlastní východiska zpochybnit, osvětlit jejich nezdůvodněnost a tím i zranitelnost atd., právě při tom všem nám všem nám může neocenitelní služby prokázat jiná filosofie, která se od našeho myšlení pronikavě odlišuje, ale je přitcm také k sobě kritická, nevyhlašuje jen svá odlišná stanoviska, ale dává je do souvislosti s jinými svými pohledy na jiné stránky skutečnosti a na jiné skutečnost, na jiná témata, a vždy se pokouší o jejich zdůvodněné předestření. 0.07 Z toho vyplývá, že k tomu, abychom se naučili smysluplně a platně filosof opvat, potřebujeme přinejmenším dvě od sebe odlišné opravdové filosofie (ve skutečnosti jich potřebujeme vždycky několik): po cestě jedné filosofie (přesněji: po cestě jednoho opravdového, velkého filosofa) půjdeme, abychom se mohli naučit myslit v souvislostech (systematicky), do hloubky (principiálně) a vždy zdůvodněně 344
ScanImage192.jpg
====================
344 Úv.ffie - l.verze přípravy by mohlo být fatální a dokonce nebezpečné, neboť bychom té filosofii mohli propadnout. Tim by to ovšem pro nás okamžitě přestala být filosofie, jak si hned prokážeme. Již proto je velmi dobré, že ani při prvním setkání s nějakou opravdovou filosofií není nikdo z nás "tabula rasa", nepopsaným papírem. 0.06 Ještě důležitější než setkání s první opravdovou filosofií je setkání s nějakou jinou, rovněž opravdovou filosofií. Tady prožívá zejména mladý člověk tzv. moderní doby (o tom si řekneme něco podrobnějšího později, viz x.xx) podle své povahy větší nebo menší otřes (a je pravděpodobné, že (a je pravděpodobné, že alespoň něco z toho prožívá i kriticky myslící čtenář, pokud tento šok nemá už za sebou): jak vůbec můžeme mluvit o setkání s několika "opravdovými" filosofiemi? Cožpak už tím, že jednu filosofii označíme za opravdou nebo pravou, nutně všechny ostatní filosofie nezahrnujeme mezi nepravé nebo alespoň povážlivě problematické? V tuto chvíli nemohu své tvrzení tvrzení zdůvodnit, protože na to zatím nejsme vůbec připraveni; proto se tímto bodem budeme muset zevrubně zabývat později (viz x.xx). Nyní prostě tvrdím, že k filosofování nutně náleží vědomí, že cesta, kterou se přitcm naše myšlení vydává, je jenom jednou z možných. V každém okamžiku musíme být připraveni nejen další kroky svého myšlení zaměřit jinam a jinak, ale revidovat dokonce všechno to, čím jsme až dosud prošli. Jan Patočka, náš největší poválečný filosof, se jednou velmi trefně vyslovil, že filosofie pokračuje (to znamená" jde dál, jde kupředu) tehdy, když couvá (tedy když jde "dozadu"). Také k jeho myšlence se vrátíme; zde si Patočkova slova připomínáme jen proto, abychom si zdánlivou absurditu filosofování uvědomili jako jeden z filosofických problémů. Ono filosofické "couvání" spočívá v tom, že ve filosofii zdaleka nezáleží na tom, z jakých myšlenek filosof vyjde, ale na tom, jak plně, do šířky i do hloubky změří jejich smysl a význam a jak pronikavé kontrole kritice svého vlastního myšlení je vystaví. A právě při této sebekontrole, při vypjatém úsilí přivést a snad přímo vytáhnout své vlastní myšlenky a svá tvrzení na světlo dokonce se pokoušet právě tyto vlastní myšlenky a vůbec vlastní východiska zpochybnit, osvětlit jejich nezdůvodněnost a tím i zranitelnost atd., právě při tom všem nám všem nám může neocenitelní služby prokázat jiná filosofie, která se od našeho myšlení pronikavě odlišuje, ale je přitcm také k sobě kritická, nevyhlašuje jen svá odlišná stanoviska, ale dává je do souvislosti s jinými svými pohledy na jiné stránky skutečnosti a na jiné skutečnost, na jiná témata, a vždy se pokouší o jejich zdůvodněné předestření. 0.07 Z toho vyplývá, že k tomu, abychom se naučili smysluplně a platně filosof opvat, potřebujeme přinejmenším dvě od sebe odlišné opravdové filosofie (ve skutečnosti jich potřebujeme vždycky několik): po cestě jedné filosofie (přesněji: po cestě jednoho opravdového, velkého filosofa) půjdeme, abychom se mohli naučit myslit v souvislostech (systematicky), do hloubky (principiálně) a vždy zdůvodněně 344
====================
ScanImage193.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 35 (logicky a vyargumentovaně), zatímco druhé filosofie nám bude velkou pomocí při Při kritické reflexi všeho toho, CO takto filosoficky budeme podnikat. filosofování je velice užitečné a dobré mít svého Mistra, svého učitele (i když to není naprosto nezbytné, velká filosofie je bez kritického navázání na nějakou jinou velkou filosofii asi nemožná); nicméně ještě mnohem důležitější je mít svého oponenta resp. mít před sebou dobře přečetného a stráveného myslitele, proti kterému chceme uplatnit a zdůvodněně prosadit své vlastní, nové myšlenky. Také takové kriticky odmítavé chápání jiného, od našeho zcela odlišného způsobu myšlení je jednou z forem navázání na starší (případně i současnou) filosofii, a je to navázání naprosto nezbytné, bez něhož naše filosofování bude mdlé, nani.covaté, nezajímavé, a pokud na něm přžece jen něco významnějšího bude, chceme nebude to nikdy nic základně nového. Vedle filosofa, od kterého se především učit, jak máme filosofovat, potřebujeme vždycky a dokonce snad na prvním místě filosofa, u něhož se můžeme učit, jak filosofovat nemáme, nemůžeme a nesmíme. Tedy nejen myslitele odlišného, ale takového, jehož odlišnost se ve světle našeho filosofického přístupu jeví jako zcela nepřijatelná, jakéhosi filosofického antipoda. Každý filosof potřebuje daleko víc nějakého (byť dávného) odpůrce, než nějakého spojence. To má své hluboké důvody, k nimž se vrátíme v jiné souvislosti (viz x.xX). 0.08 Základní vadou naprosté většiny "úvodů do filosofie" i stručných a přehledných "dějin filosofie" je zamlčování nebo dokonce zapírání tohoto ostře se navzájem odlišujícího autorova vztahu k různým filosofům a filosofiím (pochopitelně ještě větší vadou je, když autor takový jasně odlišný vztah k různým myslitelům a jejich myšlenkovým stavbám vůbec nemá, i když jej třeba různými navzájem nespojenými jakoby kritickými poznámkami předstírá). Filosofie totiž nemůže být posuzována jinak než filosoficky; neexistuje žádná instance, která by se mohla nějakou filosofii (vcelku) podívat a ji posuzovat z nějakého mimofilosofického stanoviska, tj. z pozice pouhého filosoficky neinteresovaného pozorovatele. Usilovat proto o nějakou neutralitu či "cbjektivitu" v jakémkoliv výkladu "0" "o" filosofii je zbytečné a marné. Každý pokud o stanovisko tzv. "filosoficky nepředpojaté" je založen na sebeklamu a je dokladem toho, že jeho původce a autor si vůbec svých filosofických předsudků a předpojetí není vědom. (Že takové předsudky a taková předpojetí nejsou ještě skutečnou filosofií, ale že to jsou jen zlomky a relikty nějakých starších, cbvykle už překonaných myšlenek a pojetí, je jistě možno nahlédnout po tom, co bylo řečeno před chvíl, viz 0.01 a další). To ovšem platí nejen o knížkách "o" filosofii, ale o všech myšlenkových aktivitách a tedy i o všech psaných projevech vůbec, tedy také o všech výkladech vědeckých. Odhalovat zamlčené nebo zcela neuvědoměné (a proto obvykle vzájemně rozporné) filosofické předpoklady v textech autorů, kteří si zakládají na své "vědeckosti.", které rozumějí jako žádnouý filosofii ani. 35 na
ScanImage193.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 35 (logicky a vyargumentovaně), zatímco druhé filosofie nám bude velkou pomocí při Při kritické reflexi všeho toho, CO takto filosoficky budeme podnikat. filosofování je velice užitečné a dobré mít svého Mistra, svého učitele (i když to není naprosto nezbytné, velká filosofie je bez kritického navázání na nějakou jinou velkou filosofii asi nemožná); nicméně ještě mnohem důležitější je mít svého oponenta resp. mít před sebou dobře přečetného a stráveného myslitele, proti kterému chceme uplatnit a zdůvodněně prosadit své vlastní, nové myšlenky. Také takové kriticky odmítavé chápání jiného, od našeho zcela odlišného způsobu myšlení je jednou z forem navázání na starší (případně i současnou) filosofii, a je to navázání naprosto nezbytné, bez něhož naše filosofování bude mdlé, nani.covaté, nezajímavé, a pokud na něm přžece jen něco významnějšího bude, chceme nebude to nikdy nic základně nového. Vedle filosofa, od kterého se především učit, jak máme filosofovat, potřebujeme vždycky a dokonce snad na prvním místě filosofa, u něhož se můžeme učit, jak filosofovat nemáme, nemůžeme a nesmíme. Tedy nejen myslitele odlišného, ale takového, jehož odlišnost se ve světle našeho filosofického přístupu jeví jako zcela nepřijatelná, jakéhosi filosofického antipoda. Každý filosof potřebuje daleko víc nějakého (byť dávného) odpůrce, než nějakého spojence. To má své hluboké důvody, k nimž se vrátíme v jiné souvislosti (viz x.xX). 0.08 Základní vadou naprosté většiny "úvodů do filosofie" i stručných a přehledných "dějin filosofie" je zamlčování nebo dokonce zapírání tohoto ostře se navzájem odlišujícího autorova vztahu k různým filosofům a filosofiím (pochopitelně ještě větší vadou je, když autor takový jasně odlišný vztah k různým myslitelům a jejich myšlenkovým stavbám vůbec nemá, i když jej třeba různými navzájem nespojenými jakoby kritickými poznámkami předstírá). Filosofie totiž nemůže být posuzována jinak než filosoficky; neexistuje žádná instance, která by se mohla nějakou filosofii (vcelku) podívat a ji posuzovat z nějakého mimofilosofického stanoviska, tj. z pozice pouhého filosoficky neinteresovaného pozorovatele. Usilovat proto o nějakou neutralitu či "cbjektivitu" v jakémkoliv výkladu "0" "o" filosofii je zbytečné a marné. Každý pokud o stanovisko tzv. "filosoficky nepředpojaté" je založen na sebeklamu a je dokladem toho, že jeho původce a autor si vůbec svých filosofických předsudků a předpojetí není vědom. (Že takové předsudky a taková předpojetí nejsou ještě skutečnou filosofií, ale že to jsou jen zlomky a relikty nějakých starších, cbvykle už překonaných myšlenek a pojetí, je jistě možno nahlédnout po tom, co bylo řečeno před chvíl, viz 0.01 a další). To ovšem platí nejen o knížkách "o" filosofii, ale o všech myšlenkových aktivitách a tedy i o všech psaných projevech vůbec, tedy také o všech výkladech vědeckých. Odhalovat zamlčené nebo zcela neuvědoměné (a proto obvykle vzájemně rozporné) filosofické předpoklady v textech autorů, kteří si zakládají na své "vědeckosti.", které rozumějí jako žádnouý filosofii ani. 35 na
====================
ScanImage194.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze ideologií nezatížené objektivitě, náleží také mezi filosofické úkoly. 0.09 36 V této knížce o tedy nejde tedy nejde o filosofii vůbec, jak je známa z dosavadních dějin filosofického myšlení, ani o filosofii současnou ve všech o filosofii současnou ve všech jejích podobách nebo jen hlavních směrech, nýbrž o jistý způsob myšlení, bez něhož filosofie není a nemůže být opravdovou filosofií (a tomuto filosofickému či filosofii zakládajícímu a rozvíjejícímu způsobu myšlení říkáme filosofování). Takového cíle nelze ovšem dosáhnout, aniž by autor vycházel z určitých filosofických pozic a aniž by se řídil nějakou celkovou filosofickou koncepcí. A není to možné and bez určitých poukazů k postavám al spíše ještě určitým myšlenkám v dosavadních dějinách evropského (a Evropou poznamenaného) myšlení. Pro čtenáře tu však bude platit jedna důležitá zásada: nahlédnout určité podoby a postupy filosofického myšlení je třeba vždycky odlišovat od odlišovat od toho, na jaký "předmětný materiál" jich bylo použito. Je možno naprosto odmítnout určité pojetí nějakých skutečností, ale navzdory tomu se lze významně poučit na tom, jak se s oním - v našem pohledu chybně pojatým materiálem myšlenkově pracuje. V tuto chvíli to možná nezní dost přesvědčivě ani. to není dost názorné, ale v dalším budeme mít nejednu příležitost si to předvést a prokázat. Již v nejstarších počátcích filosofie ve starém Řecku to byla velmi závažná okolnost, protože filosoficky orientovaní myslitelé museli nějak pracovat s bohatým materiálem, který byl v lidských myslích ustaven a udržován nejrůznějšími mýty a jejich zbytky. Už to je dokladem skutečnosti, že určité filosofické přístupy a postupy se mohou ukázat jako relevantní navzdory tomu, že byly původně rozvrženy pro materiál, který pro nás ztratil jakoukoliv živou platnost a jakékoliv zdůvodnění. 0.10 Snad už je zřejmější, proč nelze "uvádět" do filosofie: ve filosofie už každý od děství jsme, žijeme myslíme, většinou aniž bychcm si to dostatečně uvědomovali. Jde jen o to, abychom ve vztahu k filosofii na tom nebyli jako pes, který "plete do kuželek". Je nedůstojné každého člověka, nejenom tedy "filosofa", aby se do (opravdové) filosofie pletl jako pes do kuželek. To vůbec neznamená, že se každý musí stát přeborníkem na kuželky, tj. už bez příměru špičkovým filosofem. Toto není knížka, která by se obracela jenom k těm, kteří se rozhodují nebo se již rozhodli studovat filosofii na vysoké škole nebo se dokonce věnovat filosofii o po ukončení studia celoživotně. Mám dojem (nebo alespoň doufám), že i pro ně tam bude leccos užitečného, k čemu se milovníci filosofie obvykle dostávají až po mnoha letech, ačkoliv by si to měli uvědomovat od samého počátku. Ale jsem spolu s Rádlem přesvědčen, že filosofie má vedle své vysoce náročné stránky odborné také stránku obecně prospěšnou. Co může být pro občanskou společnost naléhavějším úkolem a takřka předpokladem spíše, než když většina nebo dokonce téměř všichni občané se naučí si co nejpřesněji uvědomovat, co to vlastně dělají, když uvažují a myslí a když se domnívají, že něco vědí, 36
ScanImage194.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze ideologií nezatížené objektivitě, náleží také mezi filosofické úkoly. 0.09 36 V této knížce o tedy nejde tedy nejde o filosofii vůbec, jak je známa z dosavadních dějin filosofického myšlení, ani o filosofii současnou ve všech o filosofii současnou ve všech jejích podobách nebo jen hlavních směrech, nýbrž o jistý způsob myšlení, bez něhož filosofie není a nemůže být opravdovou filosofií (a tomuto filosofickému či filosofii zakládajícímu a rozvíjejícímu způsobu myšlení říkáme filosofování). Takového cíle nelze ovšem dosáhnout, aniž by autor vycházel z určitých filosofických pozic a aniž by se řídil nějakou celkovou filosofickou koncepcí. A není to možné and bez určitých poukazů k postavám al spíše ještě určitým myšlenkám v dosavadních dějinách evropského (a Evropou poznamenaného) myšlení. Pro čtenáře tu však bude platit jedna důležitá zásada: nahlédnout určité podoby a postupy filosofického myšlení je třeba vždycky odlišovat od odlišovat od toho, na jaký "předmětný materiál" jich bylo použito. Je možno naprosto odmítnout určité pojetí nějakých skutečností, ale navzdory tomu se lze významně poučit na tom, jak se s oním - v našem pohledu chybně pojatým materiálem myšlenkově pracuje. V tuto chvíli to možná nezní dost přesvědčivě ani. to není dost názorné, ale v dalším budeme mít nejednu příležitost si to předvést a prokázat. Již v nejstarších počátcích filosofie ve starém Řecku to byla velmi závažná okolnost, protože filosoficky orientovaní myslitelé museli nějak pracovat s bohatým materiálem, který byl v lidských myslích ustaven a udržován nejrůznějšími mýty a jejich zbytky. Už to je dokladem skutečnosti, že určité filosofické přístupy a postupy se mohou ukázat jako relevantní navzdory tomu, že byly původně rozvrženy pro materiál, který pro nás ztratil jakoukoliv živou platnost a jakékoliv zdůvodnění. 0.10 Snad už je zřejmější, proč nelze "uvádět" do filosofie: ve filosofie už každý od děství jsme, žijeme myslíme, většinou aniž bychcm si to dostatečně uvědomovali. Jde jen o to, abychom ve vztahu k filosofii na tom nebyli jako pes, který "plete do kuželek". Je nedůstojné každého člověka, nejenom tedy "filosofa", aby se do (opravdové) filosofie pletl jako pes do kuželek. To vůbec neznamená, že se každý musí stát přeborníkem na kuželky, tj. už bez příměru špičkovým filosofem. Toto není knížka, která by se obracela jenom k těm, kteří se rozhodují nebo se již rozhodli studovat filosofii na vysoké škole nebo se dokonce věnovat filosofii o po ukončení studia celoživotně. Mám dojem (nebo alespoň doufám), že i pro ně tam bude leccos užitečného, k čemu se milovníci filosofie obvykle dostávají až po mnoha letech, ačkoliv by si to měli uvědomovat od samého počátku. Ale jsem spolu s Rádlem přesvědčen, že filosofie má vedle své vysoce náročné stránky odborné také stránku obecně prospěšnou. Co může být pro občanskou společnost naléhavějším úkolem a takřka předpokladem spíše, než když většina nebo dokonce téměř všichni občané se naučí si co nejpřesněji uvědomovat, co to vlastně dělají, když uvažují a myslí a když se domnívají, že něco vědí, 36
====================
ScanImage195.jpg
====================
(36 a) 37 teprve ve světle pravdy se nejen vyjevuje skutečnost ve svém pravé podobě, ale své pravé a tedy skutečné podoby teprve dosahuje). 0.13 Úv.ffie - 1.verze Mohli bychom tedy říci, že filosofování je takový myšlenkový přístup ke skutečnosti, kterému nejde na prvním místě 0 to, jak mcmentálně nějaká skutečnost vypadá, jaká je její "daná" podoba, tedy jaká "jest", nýbrž že jí přede vším a nade všechno jde o to, jak se "jeví" ve světle pravdy, to znamená ve světle toho, jaká "má být". Ale to bychom už příliš předbíhali, i když také zde bychcm jen navazovali na velkého, snad vůbec největšího a nejhlubšího českého myslitele. českého českého myslitele. K tomu však na příslušném místě a v příslušných souvislostech vskutku dostaneme. Nyní nám zůstává už je jediné, co je třeba vyslovit ještě předtím, než se pustíme do vlastního filosofování. Jde o to, že by mohla být vznesena námitka nejvážnější, totiž že jsme zatím dost přesně nevymezili, co to vlastně to filosofování a vůbec filosofie jest. Něco sice bylo naznačeno, ale ony náznaky byly povážlivě nedostatečné. Spíše by bylo možno říci, že jsme se přesnému výměru vyhnuli. Vedly nás k tomu opravdu nejvážnější důvody. 0.14 Jistý také jen náznak je možno vidět v poukazu k tomu, že pro (opravdovou) filosofii je mnohem důležitější to, jak ta která skutečnost má vypadat, než jak právě teď fakticky vypadá. To musí přece platit také pro filosofii samotnou. Filosofie, to znamená: žádná filosofie žádný filosof nemohou zůstávat a už vůbec ne u toho, čím u toho, čím filosofovánd a filosofie dnes jsou, v minulosti byli. Správně porozumět temu, co to je filosofování, znamená se této pozoruhodné myšlenkové činnosti aktivně zúčastnit a pokusit se tak získat si podíl na tcm, čím se filosofie stane zítra a pozítří. Zajisté je zapotřebí znát dnešní filosofii, a ovšem také filosofie minulých věků. Ale pro naši Ale pro naši dobu je nanejvýš potřebné se pokusit alespoň se pokoušet o první kroky na cestách, jimiž se filosofgové budou ubírat zítra.Není snadné to odhadnout nebo dokonce jen uhodnout, není snadné se toho dopídit. Vždycky musíme na sebe brát jisté riziko, že se vydáme nesprávnými cestami. Mnoho filosofujících se obává podniknout takový pokus na svou vlastní odpovědnost a na své roziko, a vždycky se nahrou tam, kde je momentálně nejživěji a kde je největší proud. V lidské společnosti. je to už tak, že si lidé chtějí svou práci usnadnit. Kierkegaard se o tom jednou vyslovil tak, že mnozí lidé se v životě chovají jako nepořádní školáci: místo. aby své úkoly vypočítali sami, cpisují je od druhých. Zlidovění filosofie, o kterém snil (nebo které prorocky předvídal?) Rádl, by pak znamenalo zlidovění zvyku, že každý své životní úlohy bude řešit sám, na svůj vrub a na své riziko, a tak se stávat sám sebou a ne pouhou napodobeninou druhých. (36 a) 37
ScanImage195.jpg
====================
(36 a) 37 teprve ve světle pravdy se nejen vyjevuje skutečnost ve svém pravé podobě, ale své pravé a tedy skutečné podoby teprve dosahuje). 0.13 Úv.ffie - 1.verze Mohli bychom tedy říci, že filosofování je takový myšlenkový přístup ke skutečnosti, kterému nejde na prvním místě 0 to, jak mcmentálně nějaká skutečnost vypadá, jaká je její "daná" podoba, tedy jaká "jest", nýbrž že jí přede vším a nade všechno jde o to, jak se "jeví" ve světle pravdy, to znamená ve světle toho, jaká "má být". Ale to bychom už příliš předbíhali, i když také zde bychcm jen navazovali na velkého, snad vůbec největšího a nejhlubšího českého myslitele. českého českého myslitele. K tomu však na příslušném místě a v příslušných souvislostech vskutku dostaneme. Nyní nám zůstává už je jediné, co je třeba vyslovit ještě předtím, než se pustíme do vlastního filosofování. Jde o to, že by mohla být vznesena námitka nejvážnější, totiž že jsme zatím dost přesně nevymezili, co to vlastně to filosofování a vůbec filosofie jest. Něco sice bylo naznačeno, ale ony náznaky byly povážlivě nedostatečné. Spíše by bylo možno říci, že jsme se přesnému výměru vyhnuli. Vedly nás k tomu opravdu nejvážnější důvody. 0.14 Jistý také jen náznak je možno vidět v poukazu k tomu, že pro (opravdovou) filosofii je mnohem důležitější to, jak ta která skutečnost má vypadat, než jak právě teď fakticky vypadá. To musí přece platit také pro filosofii samotnou. Filosofie, to znamená: žádná filosofie žádný filosof nemohou zůstávat a už vůbec ne u toho, čím u toho, čím filosofovánd a filosofie dnes jsou, v minulosti byli. Správně porozumět temu, co to je filosofování, znamená se této pozoruhodné myšlenkové činnosti aktivně zúčastnit a pokusit se tak získat si podíl na tcm, čím se filosofie stane zítra a pozítří. Zajisté je zapotřebí znát dnešní filosofii, a ovšem také filosofie minulých věků. Ale pro naši Ale pro naši dobu je nanejvýš potřebné se pokusit alespoň se pokoušet o první kroky na cestách, jimiž se filosofgové budou ubírat zítra.Není snadné to odhadnout nebo dokonce jen uhodnout, není snadné se toho dopídit. Vždycky musíme na sebe brát jisté riziko, že se vydáme nesprávnými cestami. Mnoho filosofujících se obává podniknout takový pokus na svou vlastní odpovědnost a na své roziko, a vždycky se nahrou tam, kde je momentálně nejživěji a kde je největší proud. V lidské společnosti. je to už tak, že si lidé chtějí svou práci usnadnit. Kierkegaard se o tom jednou vyslovil tak, že mnozí lidé se v životě chovají jako nepořádní školáci: místo. aby své úkoly vypočítali sami, cpisují je od druhých. Zlidovění filosofie, o kterém snil (nebo které prorocky předvídal?) Rádl, by pak znamenalo zlidovění zvyku, že každý své životní úlohy bude řešit sám, na svůj vrub a na své riziko, a tak se stávat sám sebou a ne pouhou napodobeninou druhých. (36 a) 37
====================
ScanImage196.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 38 Člověk 1.03 I. 1.01 Filosofování je nepochybně především záležitost myšlenková, a myšlení je lidská aktivita. Bez člověka tedy není filosofování možné; pokud víme, je člověk jedinou živou bytostí, která je schopna myslit takovým způsobem, abychom mohli vůbec jen začít uvažovat, zda to je či není filosofie. Všude tam, kde jde o nějakou aktivitu, musíme se tázat po subjektu této aktivity. Takovým subjektem rozumíme toho, kdo onu činnost provádí kdo za ni odpovídá. Nejsme zatím připraveni. vydat počet ze svého pojetí subjektu a ponecháme si tento úkol na pozdější dobu (viz kap. xx); zatím to je pro nás jen tentativní pojem, spjatý se slovem, které má dlouhou a velmi křivolakou historii a které je zejména pro své od etymologické náznaky a matné významové pokyny, pocházející od jeho kořenů tradice, která si toho slova používala, dost nevhodné. Ale k tomu všemu se vrátíme. ituac ****** 1.02 Filosofická tradice vždycky spojovala lidství resp. člověctví ("bytí člověkem") s myšlením. Jeden z Aristotelových výměrů člověka jej určuje jako živočicha (nebo zvíře), které má LOGOS. Slovo LOGOS má v řečtině více významů a dodnes je jeu můžeme chápat a překládat celou řadou způsobů. Ve středověku se zdůrazňoval především rozum, latinsky ratio, a člověk byl definován jako animal rationale, tedy jako rozumný živočich nebo rozumné zvíře. LOGOS však bylo možno překládat také jako slovo nebo řeč; Aristotelův výměr bylo tedy možno chápat tak, že člověk je zvíře, která má (nebo také které dr) řeč, tj. které vládne slovem. (ECHEIN = míti, držeti, vlastniti, ovládati.) LOGOS ovšem mohl být také výklad, rozklad, ba celá nauka (dodnes končí názvy mnoha věd na -logie, např. biologie, geologie, morfologie apod.). Takže člověk by pak byl ten, kdo má nějakou nauku, vědění, vědu. Později (x.xx) si ukážeme, jak problematické je předpokládat, že člověk jednostranně má rozum nebo řeč nebo vědu atd., neboť vždycky má také rozum, jazyk (nebo řeč), vědění atd. člověka. V každém případě je však ten, kdo určitým náročným způsobem myslí a kdo dokonce filosofuje, trotiž člověk, problémem, protože ho známe jen zčásti a povrchně, zatímco dost nepřesně nevíme, co vlastně dělá člověka člověkem. Budeme-li uvažovat jen o jeho myšlenkové aktivitě, které říkáme filosofování, pak náležéí k oncmu základnímu problému, co to je (nebo kdo to je) vlastně člověk, také otázka, zda to je vskutku člověk, který "má" filosofii, anebo zda to je filosofie, která "má" člověka. Vždyť to byla přece právě filosofie (jak si to ještě ukážeme), která udělala evropského člověka tím, čím dnes jest. 38 člověk ovšem žije uprostřed světa; mohli bychom říci, že žije "ve" světě, ale to by nebylo alespoň v češtině - zcela přiměřené a vystihující. Na rozdíl od zvířete, které žije ve (svém) světě tak, že v něm je jakoby uzavřeno, žije
ScanImage196.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 38 Člověk 1.03 I. 1.01 Filosofování je nepochybně především záležitost myšlenková, a myšlení je lidská aktivita. Bez člověka tedy není filosofování možné; pokud víme, je člověk jedinou živou bytostí, která je schopna myslit takovým způsobem, abychom mohli vůbec jen začít uvažovat, zda to je či není filosofie. Všude tam, kde jde o nějakou aktivitu, musíme se tázat po subjektu této aktivity. Takovým subjektem rozumíme toho, kdo onu činnost provádí kdo za ni odpovídá. Nejsme zatím připraveni. vydat počet ze svého pojetí subjektu a ponecháme si tento úkol na pozdější dobu (viz kap. xx); zatím to je pro nás jen tentativní pojem, spjatý se slovem, které má dlouhou a velmi křivolakou historii a které je zejména pro své od etymologické náznaky a matné významové pokyny, pocházející od jeho kořenů tradice, která si toho slova používala, dost nevhodné. Ale k tomu všemu se vrátíme. ituac ****** 1.02 Filosofická tradice vždycky spojovala lidství resp. člověctví ("bytí člověkem") s myšlením. Jeden z Aristotelových výměrů člověka jej určuje jako živočicha (nebo zvíře), které má LOGOS. Slovo LOGOS má v řečtině více významů a dodnes je jeu můžeme chápat a překládat celou řadou způsobů. Ve středověku se zdůrazňoval především rozum, latinsky ratio, a člověk byl definován jako animal rationale, tedy jako rozumný živočich nebo rozumné zvíře. LOGOS však bylo možno překládat také jako slovo nebo řeč; Aristotelův výměr bylo tedy možno chápat tak, že člověk je zvíře, která má (nebo také které dr) řeč, tj. které vládne slovem. (ECHEIN = míti, držeti, vlastniti, ovládati.) LOGOS ovšem mohl být také výklad, rozklad, ba celá nauka (dodnes končí názvy mnoha věd na -logie, např. biologie, geologie, morfologie apod.). Takže člověk by pak byl ten, kdo má nějakou nauku, vědění, vědu. Později (x.xx) si ukážeme, jak problematické je předpokládat, že člověk jednostranně má rozum nebo řeč nebo vědu atd., neboť vždycky má také rozum, jazyk (nebo řeč), vědění atd. člověka. V každém případě je však ten, kdo určitým náročným způsobem myslí a kdo dokonce filosofuje, trotiž člověk, problémem, protože ho známe jen zčásti a povrchně, zatímco dost nepřesně nevíme, co vlastně dělá člověka člověkem. Budeme-li uvažovat jen o jeho myšlenkové aktivitě, které říkáme filosofování, pak náležéí k oncmu základnímu problému, co to je (nebo kdo to je) vlastně člověk, také otázka, zda to je vskutku člověk, který "má" filosofii, anebo zda to je filosofie, která "má" člověka. Vždyť to byla přece právě filosofie (jak si to ještě ukážeme), která udělala evropského člověka tím, čím dnes jest. 38 člověk ovšem žije uprostřed světa; mohli bychom říci, že žije "ve" světě, ale to by nebylo alespoň v češtině - zcela přiměřené a vystihující. Na rozdíl od zvířete, které žije ve (svém) světě tak, že v něm je jakoby uzavřeno, žije
====================
ScanImage197.jpg
====================
3g Úv.ffie - 1.verze člověk "v otevřenosti světa". A čeština pro to má zvláštní výraz: "na" světě. Ještě si ukážeme, proč si je třeba vážit tohoto rozdílu, umožněného naším jazykem: člověk je jenom jakoby jednou nohou Vázán svou situací a tedy tím kusem světa, do něhož je zasazen, zatímco jakoby druhou nohou přestupuje, překračuje jeho hranice a vstupuje do nového, nyní už otevřeného světa. Abychom mohli i slovem, termínem vyznačit, máme-li na mysli uzavřený kus světa, do něhož je živá bytost jakoby zasazena a vklíněna (existencialisté velmi rádi užívali i v případě člověka cbratu, který převzali od některých filosofů existence, totiž o vrženosti člověka do cizoty světa), ujalo se u nás slovo, označující onen nás obklopující a v sebe uzavírající kus světa, totiž osvětí. Osvětí je tedy ten kus okolního světa, který si nějaká bytost osvojila a zabydlila, v němž zdomácněla. v němž 1.04 Můžeme se "Subjektem" osvětí je nějaká živá bytost (může to být i rostlina). tázat, jaký je vlastně rozdíl mezi okolím rostliny nebo zvířete a mezi jejím osvětím. Nejlépe si to ukážeme na příkladech. Kámen nebo skála mají také určité okolí, ale nejsou si schopny to okolí nijak osvojit, přisvojit, rozvrhnout po svém, zabydlet se v něm. Kámen proto není žádným subjektem, protože se nedovede ke svému okolí aktivně vztáhnout. A to právě znamená, že si z něho nedovede udělat své osvětí. Řekneme-li, že kámen je umístěn uvnitř nějakého okolí, jsme to my, kdo to okolí ke kameni. vztahujeme. Žádný kámen sám o sobě není středem žádného okolí, pokud se na něj my jako na takový střed nezačneme dívat. Naproti tcmu každé zvíře (nebo rostlina) je středem svého okolí, a to nezávisle na tcm, zda se na ně jako na střed díváme nebo ne. Později si ještě něco dalšího řekneme o vztahu živých bytostí, např. rostlin a zvířat, k jejich okolí a k sobě samotným. Nyní zůstaneme jen u toho, že osvojené okolí je něco jiného než okolí, které stanovujeme a rozvrhujeme my. A dále si připomeneme, že každá živá bytost si osvojuje své okolí po svém, takže jednotlivá osvětí různých živých bytostí, žijících v blízkosti a tedy majících stejné nebo téměř stejné okolí, jsou jednak různá, jednak se navzájem překrývají a prostupují. A taková navzájem se překrývající osvětí nazýváme biotopem nebo biosférou. V rámci takové biosféry nebo biotopu si třeba některá zvířata vymezují svůj tzv. rajón; ten musíme ovšem odlišovat od jejich osvětí, neboť to je širší, rozlehlejší než rajón. 1.05 Bylo by tedy přílišným zjednodušením, kdybychom řekli, že živá bytost je situována uprostřed věcí a jiných živých bytostí, které tvoří její okolí. Tak to může vypadat např. na fotografii, která zachytila momentální rozestavení věcí Ve skutečnosti a živých bytostí na určitém místě, které jsme si sami zvolili. k onomu osvětí živé bytosti, o kterou nám jde, "je" mnoho skutečností, které vidět buď vůbec nejsou anebo ne na jedné fotografii a pohromadě. Nicméně v tuto chvíli nechme uvedou potíž stranou a uvažujme velmi zjednodušeně okolí resp. 39
ScanImage197.jpg
====================
3g Úv.ffie - 1.verze člověk "v otevřenosti světa". A čeština pro to má zvláštní výraz: "na" světě. Ještě si ukážeme, proč si je třeba vážit tohoto rozdílu, umožněného naším jazykem: člověk je jenom jakoby jednou nohou Vázán svou situací a tedy tím kusem světa, do něhož je zasazen, zatímco jakoby druhou nohou přestupuje, překračuje jeho hranice a vstupuje do nového, nyní už otevřeného světa. Abychom mohli i slovem, termínem vyznačit, máme-li na mysli uzavřený kus světa, do něhož je živá bytost jakoby zasazena a vklíněna (existencialisté velmi rádi užívali i v případě člověka cbratu, který převzali od některých filosofů existence, totiž o vrženosti člověka do cizoty světa), ujalo se u nás slovo, označující onen nás obklopující a v sebe uzavírající kus světa, totiž osvětí. Osvětí je tedy ten kus okolního světa, který si nějaká bytost osvojila a zabydlila, v němž zdomácněla. v němž 1.04 Můžeme se "Subjektem" osvětí je nějaká živá bytost (může to být i rostlina). tázat, jaký je vlastně rozdíl mezi okolím rostliny nebo zvířete a mezi jejím osvětím. Nejlépe si to ukážeme na příkladech. Kámen nebo skála mají také určité okolí, ale nejsou si schopny to okolí nijak osvojit, přisvojit, rozvrhnout po svém, zabydlet se v něm. Kámen proto není žádným subjektem, protože se nedovede ke svému okolí aktivně vztáhnout. A to právě znamená, že si z něho nedovede udělat své osvětí. Řekneme-li, že kámen je umístěn uvnitř nějakého okolí, jsme to my, kdo to okolí ke kameni. vztahujeme. Žádný kámen sám o sobě není středem žádného okolí, pokud se na něj my jako na takový střed nezačneme dívat. Naproti tcmu každé zvíře (nebo rostlina) je středem svého okolí, a to nezávisle na tcm, zda se na ně jako na střed díváme nebo ne. Později si ještě něco dalšího řekneme o vztahu živých bytostí, např. rostlin a zvířat, k jejich okolí a k sobě samotným. Nyní zůstaneme jen u toho, že osvojené okolí je něco jiného než okolí, které stanovujeme a rozvrhujeme my. A dále si připomeneme, že každá živá bytost si osvojuje své okolí po svém, takže jednotlivá osvětí různých živých bytostí, žijících v blízkosti a tedy majících stejné nebo téměř stejné okolí, jsou jednak různá, jednak se navzájem překrývají a prostupují. A taková navzájem se překrývající osvětí nazýváme biotopem nebo biosférou. V rámci takové biosféry nebo biotopu si třeba některá zvířata vymezují svůj tzv. rajón; ten musíme ovšem odlišovat od jejich osvětí, neboť to je širší, rozlehlejší než rajón. 1.05 Bylo by tedy přílišným zjednodušením, kdybychom řekli, že živá bytost je situována uprostřed věcí a jiných živých bytostí, které tvoří její okolí. Tak to může vypadat např. na fotografii, která zachytila momentální rozestavení věcí Ve skutečnosti a živých bytostí na určitém místě, které jsme si sami zvolili. k onomu osvětí živé bytosti, o kterou nám jde, "je" mnoho skutečností, které vidět buď vůbec nejsou anebo ne na jedné fotografii a pohromadě. Nicméně v tuto chvíli nechme uvedou potíž stranou a uvažujme velmi zjednodušeně okolí resp. 39
====================
ScanImage198.jpg
====================
40 prostředí, v němž se živá bytost vyskytuje (to je také vysloveně problematické označení, ale zůstarme při něm, protože na této nepřesnosti nehodláme dál stavět). Zatím tedy vidíme, že k situaci resp. situovanosti každé živé bytostri (a tedy také člověka) naleží dvojí, řekněme dva členy: jedním členem je sama živá bytost jako subjekt, druhým členem jsou skutečnosti, které dohromady tvoří okolí této bytosti. Naším dalším krokem bude položení otázky: stačí tyto dvě složky, tyto dva členy k tomu, aby jimi byla situace ustavena? Myslím, že každému je zřejmé, že naprosto nesatačí. 1.06 Úv.ffie - l.verze Především si připomeneme, že musíme rozlišovat mezi okolím, jehož stanovení závisí jen na nás (podle toho, jaký předmět si vybereme za střed onoho okolí), a osvětím, které je ustaveno a strukturováno nějakou jinou živou bytostí jakožto subjektem oné situace. Aktivní Aktivní úloha oné živé bytosti při ustavení resp. spoluustavení situace nás upozorňuje na to, že na rozdíl od kamene, o jehož okolí jsme mluvili a který se sám na ustavení a strukturování "své" situovanosti nikterak nepodílel a nepodílí, živá bytost si Živá bytost si své okolí aktivním způsobem osvojuje a tak se na ustavení svého osvětí i na jeho prcměnách aktivně podílí. Subjekt je zkrátka subjektem svých vlastních akcí. Neexistují žádné akce bez subjektu. Subjekt, který není aktivní, přestává být subjektem, zatímco akce, která není akcí nějakého subjektu, prostě žádnou akcí není. A tak vedle subjektu, bez něhož jakožto nezbytného středu není není žádné situace, a bez skutečností, které tvoří okolí onoho středu, jímž je (i bez jakéhokoliv našeho přispění) zmíněný subjekt, je tu ještě další složka, kterou nemůžeme jednoduše převést na první dvě uvedené složky, a nemůžeme ji ani z těchto prvních složek jednoduše odvodit. Touto třetí složkou jsou akce onoho subjektu resp. jeho aktivita. Budeme se nyní muset chvíli věnovat zdůvodnění toho, proč se nemůžeme cmezit na to, že subjekt prostě vybavíme schopností být aktivní, a proč musíme jeho akce považovat za další, třetí složku situace resp. situpovanosti subjektu. (Zatím jsme ještě nemuseli přistoupit k otázce, čím se situace člověka podstatně liší od situace každé jiné živé bytosti.) 1.07 Rozhodujícím důvodem, proč musíme akce a aktivitu subjektu považovat za zvláštní složku situace, je její pro sám subjektu konstitutivní funkce. Zase musíme odkázat na pozdější důkladnější analýzu (viz x.xx), ale již nyní se můžeme odvolat na běžnou zkušenost. V tenisovém utkán vyhraje, jak říkáme, lepší hráč. Ale jak vzniká tento lepší hráč? Jak vůbec vzniká dobrý hráč tenisu? Nepochybně tím, že nehráč se naučí jednak pravidlům, jednak technice hry, a potom že se stále zlepšuje tréninkem a dlouhou sérií zápasů se stále lepšími protivníky. Není tu tedy napřed dobrý hráč, jehož vlastností je dobrá úroveň hry, nýbrž je to aktivita, která z nehráče udělá hráče a ze začátečníka vynikajícího hráče. Musíme si však při této argumentaci zkušeností být dobře vědcmi toho, že jde 40
ScanImage198.jpg
====================
40 prostředí, v němž se živá bytost vyskytuje (to je také vysloveně problematické označení, ale zůstarme při něm, protože na této nepřesnosti nehodláme dál stavět). Zatím tedy vidíme, že k situaci resp. situovanosti každé živé bytostri (a tedy také člověka) naleží dvojí, řekněme dva členy: jedním členem je sama živá bytost jako subjekt, druhým členem jsou skutečnosti, které dohromady tvoří okolí této bytosti. Naším dalším krokem bude položení otázky: stačí tyto dvě složky, tyto dva členy k tomu, aby jimi byla situace ustavena? Myslím, že každému je zřejmé, že naprosto nesatačí. 1.06 Úv.ffie - l.verze Především si připomeneme, že musíme rozlišovat mezi okolím, jehož stanovení závisí jen na nás (podle toho, jaký předmět si vybereme za střed onoho okolí), a osvětím, které je ustaveno a strukturováno nějakou jinou živou bytostí jakožto subjektem oné situace. Aktivní Aktivní úloha oné živé bytosti při ustavení resp. spoluustavení situace nás upozorňuje na to, že na rozdíl od kamene, o jehož okolí jsme mluvili a který se sám na ustavení a strukturování "své" situovanosti nikterak nepodílel a nepodílí, živá bytost si Živá bytost si své okolí aktivním způsobem osvojuje a tak se na ustavení svého osvětí i na jeho prcměnách aktivně podílí. Subjekt je zkrátka subjektem svých vlastních akcí. Neexistují žádné akce bez subjektu. Subjekt, který není aktivní, přestává být subjektem, zatímco akce, která není akcí nějakého subjektu, prostě žádnou akcí není. A tak vedle subjektu, bez něhož jakožto nezbytného středu není není žádné situace, a bez skutečností, které tvoří okolí onoho středu, jímž je (i bez jakéhokoliv našeho přispění) zmíněný subjekt, je tu ještě další složka, kterou nemůžeme jednoduše převést na první dvě uvedené složky, a nemůžeme ji ani z těchto prvních složek jednoduše odvodit. Touto třetí složkou jsou akce onoho subjektu resp. jeho aktivita. Budeme se nyní muset chvíli věnovat zdůvodnění toho, proč se nemůžeme cmezit na to, že subjekt prostě vybavíme schopností být aktivní, a proč musíme jeho akce považovat za další, třetí složku situace resp. situpovanosti subjektu. (Zatím jsme ještě nemuseli přistoupit k otázce, čím se situace člověka podstatně liší od situace každé jiné živé bytosti.) 1.07 Rozhodujícím důvodem, proč musíme akce a aktivitu subjektu považovat za zvláštní složku situace, je její pro sám subjektu konstitutivní funkce. Zase musíme odkázat na pozdější důkladnější analýzu (viz x.xx), ale již nyní se můžeme odvolat na běžnou zkušenost. V tenisovém utkán vyhraje, jak říkáme, lepší hráč. Ale jak vzniká tento lepší hráč? Jak vůbec vzniká dobrý hráč tenisu? Nepochybně tím, že nehráč se naučí jednak pravidlům, jednak technice hry, a potom že se stále zlepšuje tréninkem a dlouhou sérií zápasů se stále lepšími protivníky. Není tu tedy napřed dobrý hráč, jehož vlastností je dobrá úroveň hry, nýbrž je to aktivita, která z nehráče udělá hráče a ze začátečníka vynikajícího hráče. Musíme si však při této argumentaci zkušeností být dobře vědcmi toho, že jde 40
====================
ScanImage199.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 44 o lidskou zkušenost. Situace třeba v říši hmyzu vypadá jinak: každý jedinec je vybaven něčím, čemu říkáme "instinkty" (ačkoliv dost dobře nevíme, jak to pracuje či funguje), jimiž jsou přinejmenším některé aktivity do té míry autcmatizovány, že se vůbec nezdá, že by se jimi konstituovala individuální povaha hmyzího jedince. To nás vede k tomu, že svou vlastní zkušenost nesmíme generalizovat a že si musíme být vědcmi podmíněnosti a mezí těchto konkrétních úvah. 1.08 Vyčlenění akcí jako zvláštní složky situace již na již na tomto místě není náhodné ani předčasrmé. Akce představují skutečnost, která nemůže být myšlenkově uchopena způsobem, který je možný a dokonce tradiční v případě rostliny nebo zvířete (eventuelně člověka), ale také v případě předmětů jejich okolí. 0 těch všech totiž můžeme uvažovat tak, že sice bereme na vědomí jejich proměny, zejména jejich zrod a růst a nakonec hynutí, ale zůstáváme přitom přesvědčeni, v průběhu všech těchto proměn a pod nimi zůstává něco trvalého, díky čemu můžeme mluvit a myslet stále témž. Strom sice vyrůstá z pecky nebo z jadérka a z malého proutku s několika větvičkami se posléze promění ve velikána, ale je to po celý svůj život "týž strcm". "týž strom". Ačkoliv se vyvíjí ze semene v rozložitý každým rokem kvetoucí a ovoce nesoucí strom, něco na něm, či v něm zůstává totéž a beze změny, takže můžeme říci, že to, co se tu zcela zřetelně mění vyvíjí, se ve své "podstatě" nemění a nevyvíjí, ale zůstává identickým. Tímto způsobem myšlení se budeme mnohem pečlivěji zabývat v kapitole xx. Zde si jen chceme poukázat na to, že nic podobného není možné v případě akce. Chceme-li myšlenkově uchopit akci, selhává každý pokus, najít v ní něco, co se po celou dobu neměn a zůstává týmž. Akce totiž není věc and. (nesprávně pochopený) subjekt, nýbrž je to děj, je to událost, byť nesamostatná. Její nesamostatnost se nám zdá umožňovat to neměnné, identické umístit mimo akci samotnou, totiž bud do subjektu akce, nebo do jejího "předmětu", k němuž míří a s nímž něco podniká. že 1.09 také Nejvýznamnějším důsledkem rozpoznání, že akci (jako dění vůbec) nelze myšlenkově uchopit jako "předmět", který se mění pouze na povrchu, zatímco jeho "podstata" zůstává neměnná (tj. zůstává "stát pod", jak naznačuje samo slovo pod-stata), je odhalení dosud zanedbávané dimenze skutečnosti, totiž hlavního rozměru času, jímž je budoucnost: akce směřuje nejenom k něčemu, co tu už je, ale je, ale a dokonce především k tomu, co tu ještě není. A toto odhalení budoucnosti jako toho, co ještě není, ale k čemu čemu akce směřuje, bývá obvykle podceňováno a přehlíženo jako něco bezvýznamného, jako jakási málo důležitá okolnost, zatímco jde o záležitost rozhodující povahy. Na tomto místě nám toto konstatování poslouží pouze k tomu, abychom si uvědomili, že také situace, k níž a do níž je každá akce subjektu oné situace zamířena, má svou budoucnostní dimenzi. To především znamená, že situace sama není ničím trvalým a neměnným, 47
ScanImage199.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 44 o lidskou zkušenost. Situace třeba v říši hmyzu vypadá jinak: každý jedinec je vybaven něčím, čemu říkáme "instinkty" (ačkoliv dost dobře nevíme, jak to pracuje či funguje), jimiž jsou přinejmenším některé aktivity do té míry autcmatizovány, že se vůbec nezdá, že by se jimi konstituovala individuální povaha hmyzího jedince. To nás vede k tomu, že svou vlastní zkušenost nesmíme generalizovat a že si musíme být vědcmi podmíněnosti a mezí těchto konkrétních úvah. 1.08 Vyčlenění akcí jako zvláštní složky situace již na již na tomto místě není náhodné ani předčasrmé. Akce představují skutečnost, která nemůže být myšlenkově uchopena způsobem, který je možný a dokonce tradiční v případě rostliny nebo zvířete (eventuelně člověka), ale také v případě předmětů jejich okolí. 0 těch všech totiž můžeme uvažovat tak, že sice bereme na vědomí jejich proměny, zejména jejich zrod a růst a nakonec hynutí, ale zůstáváme přitom přesvědčeni, v průběhu všech těchto proměn a pod nimi zůstává něco trvalého, díky čemu můžeme mluvit a myslet stále témž. Strom sice vyrůstá z pecky nebo z jadérka a z malého proutku s několika větvičkami se posléze promění ve velikána, ale je to po celý svůj život "týž strcm". "týž strom". Ačkoliv se vyvíjí ze semene v rozložitý každým rokem kvetoucí a ovoce nesoucí strom, něco na něm, či v něm zůstává totéž a beze změny, takže můžeme říci, že to, co se tu zcela zřetelně mění vyvíjí, se ve své "podstatě" nemění a nevyvíjí, ale zůstává identickým. Tímto způsobem myšlení se budeme mnohem pečlivěji zabývat v kapitole xx. Zde si jen chceme poukázat na to, že nic podobného není možné v případě akce. Chceme-li myšlenkově uchopit akci, selhává každý pokus, najít v ní něco, co se po celou dobu neměn a zůstává týmž. Akce totiž není věc and. (nesprávně pochopený) subjekt, nýbrž je to děj, je to událost, byť nesamostatná. Její nesamostatnost se nám zdá umožňovat to neměnné, identické umístit mimo akci samotnou, totiž bud do subjektu akce, nebo do jejího "předmětu", k němuž míří a s nímž něco podniká. že 1.09 také Nejvýznamnějším důsledkem rozpoznání, že akci (jako dění vůbec) nelze myšlenkově uchopit jako "předmět", který se mění pouze na povrchu, zatímco jeho "podstata" zůstává neměnná (tj. zůstává "stát pod", jak naznačuje samo slovo pod-stata), je odhalení dosud zanedbávané dimenze skutečnosti, totiž hlavního rozměru času, jímž je budoucnost: akce směřuje nejenom k něčemu, co tu už je, ale je, ale a dokonce především k tomu, co tu ještě není. A toto odhalení budoucnosti jako toho, co ještě není, ale k čemu čemu akce směřuje, bývá obvykle podceňováno a přehlíženo jako něco bezvýznamného, jako jakási málo důležitá okolnost, zatímco jde o záležitost rozhodující povahy. Na tomto místě nám toto konstatování poslouží pouze k tomu, abychom si uvědomili, že také situace, k níž a do níž je každá akce subjektu oné situace zamířena, má svou budoucnostní dimenzi. To především znamená, že situace sama není ničím trvalým a neměnným, 47
====================
ScanImage200.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze životu ale že se mění nebo alespoň může měnit. Jedním ze zdrojů její změny je právě aktivita subjektu, bez něhož by situace nebyla situací. A protože je subjekt obvykle situován v rámci svého osvětí (v případě člověka také v rámci světa), do něhož náleží i řada daších subjektů, takže jejich osvětí se s osvětím primárně uvažovaného subjektu překrývají a prostupují jím, musíme promenlivost situace chápat jako výsledek četných aktivit, nikoliv pouze aktivity jediného, totiž primárně uvažovaného subjektu. Musíme tedy uzavřít, že situace není žádný stav, že to není rozestavení okolních předmětů kolem subjektu jako jakéhosi předmětu ústředního, nýbrž že to je děj, dění, které nezbytně potřebuje budoucnost k tomu, aby se vůbec mohlo dit. Situace bez budoucnosti prostě není žádnou situací, ale momentálním stavem (ve fotografii se mluví o "momentce"), uměle vytrženým Z celkového dění násilně zbaveným situační dějovosti a tedy proměnlivosti. 1.10 Člověk je jediná bytost, která si toho všeho, co jsme si zatím vyjasnili, může se vědomě být vědcma. Jinými slovy, je to jediná bytost, která je schopna vztahovat k budoucnosti, a dokonce ik budoucnosti poměrně značně vzdálené (a v některých případech dokonce krajně vzdálené). Proto je také jediný schopen orientovat v ale situaci, do níž je postaven, nikoliv pouze momentálně, s ohledem na větší až i veliké časové rozlohy, a to jak ve směru budoucnosti, tak ve směru minulosti. Všechny živé bytosti se nějak vztahují jak k minulosti, tak k budoucnosti, ale nikoliv ve svém vědomí a skrze ně. Vědomí a myšlení představuje proto jakousi zvláštní kvalitu, která člověku umožňuje vtahovat minulost i přítomnost do své přítomnosti, tj. zpřítcmňovat ji novým, specifickým způsobem. Takovým zvláště nápadným vztahem lidského vědomí k budoucnosti je vědomí smrti, tj. vědomí, že tento můj konkrétní život měl svůj počátek a že bude mít také také svůj konec. Heidegger, jeden z největších myslitelů našeho století, proto charakterizoval člověka jako člověka jako "bytí k smrti". Je to nepochybně charakteristika velmi jednostranná, neboť člověk si je stejně tak vědom, že se zrodil, a proto bychem jej mohli charakterizovat jako "bytí ze zrodu" nebo "od zrodu". A je si vědom také toho, že ještě nějaký čas bude žít a že se musí také starat o to, jakým způsobem bude žít, jakým způsobem má žít a proto bychcm ho mohli charakterizovat také jako "bytí k životu". Mělo by to nepochybně přinejmenším stejné oprávnění, neboť člověk nejenom žije, ale vědomě se k svému budoucímu životu nejenom k minulému, nýbrž také k příštímu, vztahuje a dělá si plány, vědcmě aranžuje své chování a jednání, buduje svůj život. A v rámci těchto svých projekcí a plánovaných aktivit ovšem počítá (nebo by měl počítat) také se svou smrtí, zajisté nikoliv, aby ji plánoval, nýbrž aby se na ni připravil. A to vše proto, že je schopen a že se musí a má vztáhnout ke své budoucnosti. mn n ä 42 42 www
ScanImage200.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze životu ale že se mění nebo alespoň může měnit. Jedním ze zdrojů její změny je právě aktivita subjektu, bez něhož by situace nebyla situací. A protože je subjekt obvykle situován v rámci svého osvětí (v případě člověka také v rámci světa), do něhož náleží i řada daších subjektů, takže jejich osvětí se s osvětím primárně uvažovaného subjektu překrývají a prostupují jím, musíme promenlivost situace chápat jako výsledek četných aktivit, nikoliv pouze aktivity jediného, totiž primárně uvažovaného subjektu. Musíme tedy uzavřít, že situace není žádný stav, že to není rozestavení okolních předmětů kolem subjektu jako jakéhosi předmětu ústředního, nýbrž že to je děj, dění, které nezbytně potřebuje budoucnost k tomu, aby se vůbec mohlo dit. Situace bez budoucnosti prostě není žádnou situací, ale momentálním stavem (ve fotografii se mluví o "momentce"), uměle vytrženým Z celkového dění násilně zbaveným situační dějovosti a tedy proměnlivosti. 1.10 Člověk je jediná bytost, která si toho všeho, co jsme si zatím vyjasnili, může se vědomě být vědcma. Jinými slovy, je to jediná bytost, která je schopna vztahovat k budoucnosti, a dokonce ik budoucnosti poměrně značně vzdálené (a v některých případech dokonce krajně vzdálené). Proto je také jediný schopen orientovat v ale situaci, do níž je postaven, nikoliv pouze momentálně, s ohledem na větší až i veliké časové rozlohy, a to jak ve směru budoucnosti, tak ve směru minulosti. Všechny živé bytosti se nějak vztahují jak k minulosti, tak k budoucnosti, ale nikoliv ve svém vědomí a skrze ně. Vědomí a myšlení představuje proto jakousi zvláštní kvalitu, která člověku umožňuje vtahovat minulost i přítomnost do své přítomnosti, tj. zpřítcmňovat ji novým, specifickým způsobem. Takovým zvláště nápadným vztahem lidského vědomí k budoucnosti je vědomí smrti, tj. vědomí, že tento můj konkrétní život měl svůj počátek a že bude mít také také svůj konec. Heidegger, jeden z největších myslitelů našeho století, proto charakterizoval člověka jako člověka jako "bytí k smrti". Je to nepochybně charakteristika velmi jednostranná, neboť člověk si je stejně tak vědom, že se zrodil, a proto bychem jej mohli charakterizovat jako "bytí ze zrodu" nebo "od zrodu". A je si vědom také toho, že ještě nějaký čas bude žít a že se musí také starat o to, jakým způsobem bude žít, jakým způsobem má žít a proto bychcm ho mohli charakterizovat také jako "bytí k životu". Mělo by to nepochybně přinejmenším stejné oprávnění, neboť člověk nejenom žije, ale vědomě se k svému budoucímu životu nejenom k minulému, nýbrž také k příštímu, vztahuje a dělá si plány, vědcmě aranžuje své chování a jednání, buduje svůj život. A v rámci těchto svých projekcí a plánovaných aktivit ovšem počítá (nebo by měl počítat) také se svou smrtí, zajisté nikoliv, aby ji plánoval, nýbrž aby se na ni připravil. A to vše proto, že je schopen a že se musí a má vztáhnout ke své budoucnosti. mn n ä 42 42 www
====================
ScanImage201.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 1.11 43 0 celé dosavadní filosofické tradici můžeme říci, malými výjimkami. a nepatrnými výchylkami. vyloučila čas a s ním i budoucnost ze svého hlavního zorného pole. Nejstarší filosofové zaměřovali svou pozornost především a někdy výhradně na to, co nepodléhá času, co nevzniklo a nikdy nezanikne, jak to s krajností sobě vlastní vyjádřil Parmenidés - nikdy nebylo a nikdy nebude, ale co na rozdíl od něho co vždy jest, aniž by podléhalo jakékoliv změně. Ti, připouštěli, že se také něco mění, považovali proměnlivou skutečnost za cosi. méně hodnotného, ba méně skutečného než to, co trvá bez proměny. Největší vědec řeckého starověku, který jako první vydělil hned několik věd z rámce filosofie a svým způsobem otřásl samotnou filosofií, když z ní s velkou důsledností udělal a která na jakoby zvláštní vědu, které se později začalo říkat "metafyzika" průběhu filosofického myšlení v jedné straně umožnila obrovský rozvoj následujících víc než dvou tisíciletích, zatímco na druhé straně zatížila toto evropské myšlení těžkými chybami a cmyly, které byly postupně opravovány a často nahražovány zase jinými omyly. Nakonec přinejmenším v pohledu největších a nejhlubších filosofů konce moderní doby ukázala naprostá nemožnost na těchto základech a tímto směrem myslet dál, takže musela být vyhlášena definitivní likvidace vnitřně už nesoudržné a 1 vnějšně se rozpadající metafyzické tradice. 1.12 www ba www
ScanImage201.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze 1.11 43 0 celé dosavadní filosofické tradici můžeme říci, malými výjimkami. a nepatrnými výchylkami. vyloučila čas a s ním i budoucnost ze svého hlavního zorného pole. Nejstarší filosofové zaměřovali svou pozornost především a někdy výhradně na to, co nepodléhá času, co nevzniklo a nikdy nezanikne, jak to s krajností sobě vlastní vyjádřil Parmenidés - nikdy nebylo a nikdy nebude, ale co na rozdíl od něho co vždy jest, aniž by podléhalo jakékoliv změně. Ti, připouštěli, že se také něco mění, považovali proměnlivou skutečnost za cosi. méně hodnotného, ba méně skutečného než to, co trvá bez proměny. Největší vědec řeckého starověku, který jako první vydělil hned několik věd z rámce filosofie a svým způsobem otřásl samotnou filosofií, když z ní s velkou důsledností udělal a která na jakoby zvláštní vědu, které se později začalo říkat "metafyzika" průběhu filosofického myšlení v jedné straně umožnila obrovský rozvoj následujících víc než dvou tisíciletích, zatímco na druhé straně zatížila toto evropské myšlení těžkými chybami a cmyly, které byly postupně opravovány a často nahražovány zase jinými omyly. Nakonec přinejmenším v pohledu největších a nejhlubších filosofů konce moderní doby ukázala naprostá nemožnost na těchto základech a tímto směrem myslet dál, takže musela být vyhlášena definitivní likvidace vnitřně už nesoudržné a 1 vnějšně se rozpadající metafyzické tradice. 1.12 www ba www
====================
ScanImage202.jpg
====================
n'riffie - 1. verze - 44 II. 2.01 tom, J Fig " Ze zvyku a většinou bezmyšlenkovitě vyslovujeme věty, kde se v různých svých formách vyskytuje sloveso "býti". Tak třeba řekneme, že je dnes venku hezky, že sedm že je v místnosti teplo nebo zima, že hledaný klobouk je ve skříni, a šest je třináct, apod. U všech sloves dovedeme objasnit, co znamenají: vyslovit větu znamená říci ji nahlas, říci znamená sděliti okolním lidem, co si myslíme (nebo co chceme, aby si myslili, že si myslíme), jít nebo chodit znamená postupně klást jednu nohu před druhou a tak posunovat nějakým směrem své těžiště a vůbec celé tělo, atd. Ale co to znamená, že něco "jest"? At popisujeme třeba zvíře nebo rostlinu jakkoliv, stále z toho nevyplývá, že vskutku (někdy a někde) jest, pokud výslovně neřekneme, že námi popisované zvíře nebo rostlina jsou. Co tím vlastně říkáme, když o nich prohlásíme, že jsou? Samozřejmě můžeme užít ještě jiných výrazů, např. že existují nebo že se vyskytují, nesprávně česky že se nalézají apod., ale tím si mnoho nepomůžeme. Co to tedy znamená, že něco jest, co to vůbec znamená býti? 2.02 Řada lidí, kteří se setkají s touto otázkou (pokud se s ní vůbec někdy setkají), bude asi nakloněna prohlásit: vaše starosti bych chtěl mít. Což sama otázka neukazuje přesvědčivě (ovšem přesvědčivě pro každého, kdo nechce slyšet a rozumět), že filosofování je k ničemu? A že to není jenom předčasná generalizace (tj. že to není jenom nějaký okrajový a bezvýznamný filosofický problém), tohoto dokladem je skutečnost, že se filosofové touto otázku již po věky skutečně zabývají. Aristotelés dokonce řekl, tu je základní filosofická věda, která se zabývá jsoucím jakožto jsoucím, nebo jak to také můžeme přeložit - jsoucím, pokud jest. Mnohem později dostala tato filosofická "věda" (lépe jen disciplína) jméno ontologie (neboť jsoucí či jsoucno se řecky poví TO ON, zatímco býti se řekne EINAI). Jestliže je možná celá disciplína, která Zabývá tím, co jest, pokud to jest, pak to přinejmenším z filosofického hlediska musí být problém nejenom zajímavý a rozsáhlý, nýbrž také mimořádně závažný. V čem hlavně spočívá jeho důležitost? 44 2.03 Mimořádná aktuální závažnost zmíněného problému je dána současnou myšlenkovou situací, v něž se dnes ocitají všichni, kdo byli a jsou nakaženi. řeckým způsobem myšlení, o němž se nejčastěji mluví jako o metafyzickém. Chtěl bych hned na tomto místě upozornit, že to záleží na tcm, jak onu "metafyziku" chceme chápat. Termin totiž sám o sobě bud neříká nic nebo jen velmi málo (to málo je založeno na etymologické příbuznosti termínu s jinými slovy, jejichž význam nám není cizí). V češtině nemůže slovo "metafyzika" vyvolávat žádné náznaky významu, protože jde o slovo řecké. Etymologické souvislosti tu může rozpoznávat pouze ten, kdo alespoň trochu zná řecky. Ale celá věc není vůbec
ScanImage202.jpg
====================
n'riffie - 1. verze - 44 II. 2.01 tom, J Fig " Ze zvyku a většinou bezmyšlenkovitě vyslovujeme věty, kde se v různých svých formách vyskytuje sloveso "býti". Tak třeba řekneme, že je dnes venku hezky, že sedm že je v místnosti teplo nebo zima, že hledaný klobouk je ve skříni, a šest je třináct, apod. U všech sloves dovedeme objasnit, co znamenají: vyslovit větu znamená říci ji nahlas, říci znamená sděliti okolním lidem, co si myslíme (nebo co chceme, aby si myslili, že si myslíme), jít nebo chodit znamená postupně klást jednu nohu před druhou a tak posunovat nějakým směrem své těžiště a vůbec celé tělo, atd. Ale co to znamená, že něco "jest"? At popisujeme třeba zvíře nebo rostlinu jakkoliv, stále z toho nevyplývá, že vskutku (někdy a někde) jest, pokud výslovně neřekneme, že námi popisované zvíře nebo rostlina jsou. Co tím vlastně říkáme, když o nich prohlásíme, že jsou? Samozřejmě můžeme užít ještě jiných výrazů, např. že existují nebo že se vyskytují, nesprávně česky že se nalézají apod., ale tím si mnoho nepomůžeme. Co to tedy znamená, že něco jest, co to vůbec znamená býti? 2.02 Řada lidí, kteří se setkají s touto otázkou (pokud se s ní vůbec někdy setkají), bude asi nakloněna prohlásit: vaše starosti bych chtěl mít. Což sama otázka neukazuje přesvědčivě (ovšem přesvědčivě pro každého, kdo nechce slyšet a rozumět), že filosofování je k ničemu? A že to není jenom předčasná generalizace (tj. že to není jenom nějaký okrajový a bezvýznamný filosofický problém), tohoto dokladem je skutečnost, že se filosofové touto otázku již po věky skutečně zabývají. Aristotelés dokonce řekl, tu je základní filosofická věda, která se zabývá jsoucím jakožto jsoucím, nebo jak to také můžeme přeložit - jsoucím, pokud jest. Mnohem později dostala tato filosofická "věda" (lépe jen disciplína) jméno ontologie (neboť jsoucí či jsoucno se řecky poví TO ON, zatímco býti se řekne EINAI). Jestliže je možná celá disciplína, která Zabývá tím, co jest, pokud to jest, pak to přinejmenším z filosofického hlediska musí být problém nejenom zajímavý a rozsáhlý, nýbrž také mimořádně závažný. V čem hlavně spočívá jeho důležitost? 44 2.03 Mimořádná aktuální závažnost zmíněného problému je dána současnou myšlenkovou situací, v něž se dnes ocitají všichni, kdo byli a jsou nakaženi. řeckým způsobem myšlení, o němž se nejčastěji mluví jako o metafyzickém. Chtěl bych hned na tomto místě upozornit, že to záleží na tcm, jak onu "metafyziku" chceme chápat. Termin totiž sám o sobě bud neříká nic nebo jen velmi málo (to málo je založeno na etymologické příbuznosti termínu s jinými slovy, jejichž význam nám není cizí). V češtině nemůže slovo "metafyzika" vyvolávat žádné náznaky významu, protože jde o slovo řecké. Etymologické souvislosti tu může rozpoznávat pouze ten, kdo alespoň trochu zná řecky. Ale celá věc není vůbec
====================
ScanImage203.jpg
====================
hviffie - 1. verze. ہا ہا jednoduchá. Už ve starém Řecku byly potíže starém Řecku byly potíže s jedním slovem, totiž FYSIS, a později k temu v době helenistické (a zejména ve středověku) přibyly potíže s předponou METAs její dodatečnou filosofickou interpretací. Termín "metafyzika" totiž původně vůbec neměl žádný filosofický, nýbrž jen knihovnický význam (traduje se, že jam Andronikos z Rhodu označil soubor Aristotelových spisů, zařazený za jeho Fyzikou FYSIKÉ AKROASIS). Soubor takto označený se zabýval otázkami, které v Aristotelově pojetí náležely do tzv. první filosofie. Ta se podle něho týkala zkoumání (přesně "vidění" THEORIA) "prvních počátků a příčin". Pod vlivem Parmenidovým byly počátky (ARCHAI), prvky či elementy (STOICHEIA) a u Aristotela také první příčiny (PRÓTAI AITIAI?) chápány jako neproměnné, zejména pak nevzniklé a nezanikající. 2.04 m Podle nejstarších filosofů bylo možno mluvit o FYSIS jen u takových jsoucen, která vznikla (narodila se a vyrostla) a potcm (v naprosté většině případů) uhynula. Zase nám to napovídá etymologická příbuznost slova FYSIS se slovesy FYEIN (= roditi) a FYESTHAI (medium, = roditi se, růsti). V tcm smyslu tedy and počátky a prvky, ale ani první příčiny neměly žádnou FYSIS a fyzika (ve smyslu pozdějším, totiž Aristotelově, který ovšem o FYSIS chápal už jinak) se jimi nemohla zabývat. Proto bylo třeba teoretickým zkoumáním jsoucen, která nevznikla a nezanikají, pověřit jinou "vědu". A právě pro tuto vědu se zdál být název "metafyzika" velice vhodný, i když byl původně ražen pro docela jiné cíle než pro charakterizování nějaké vědy. Pod vlivem křesťanství, jež zase bylo ovlivněno pozdním vývojem helenistického myšlení, došlo však v chápání "metafyzických" skutečností k významné změně. Zatímco pro staré Řeky bylo to, se neměnilo, pod tím, co se proměňuje, nyní bylo chápáno jako to, CO zůstává v neproměnnosti nad každou proměnlivou skutečností. Ještě u Tomáše můžeme najít přesnější překlad řeckého METAFYSIKA do latiny jako transphysica, ale protože se se jako překlad slova FYSIKON (ev. TA FYSIKA) ujalo slovo naturalis (ev. naturalia), metafysické skutečnosti interpretovány jako skutečnosti supranaturální, nadpřirozené. Proto se také nejvýznamnější a vlastně disciplínou stala theologie, nebot Büh byl ztotožněn s Aristotelovou první příčinou, prvním hybatelem všeho, který však sám zůstává nehybný (primum movens, sed immotum). chápaly a byly tedy nad-přírodní až nejvyšší metafyzickou 2.05 V průběhu dějin evropského myšlení tak došlo k jakémusi kompromisu mezi dvěma extrémrámi. vizemi světa, jež byly v nejstarších dobách filosofických počátků zastávány dvěma největšími předsókratovskými mysliteli, totiž na jedné straně Hérakleitem, na druhé pak Parmenidem. Stručně Hérakleitos zastával pojetí, zjednodušeně řečeno, že ve světě není nic neměnného (PANTA REI 45
ScanImage203.jpg
====================
hviffie - 1. verze. ہا ہا jednoduchá. Už ve starém Řecku byly potíže starém Řecku byly potíže s jedním slovem, totiž FYSIS, a později k temu v době helenistické (a zejména ve středověku) přibyly potíže s předponou METAs její dodatečnou filosofickou interpretací. Termín "metafyzika" totiž původně vůbec neměl žádný filosofický, nýbrž jen knihovnický význam (traduje se, že jam Andronikos z Rhodu označil soubor Aristotelových spisů, zařazený za jeho Fyzikou FYSIKÉ AKROASIS). Soubor takto označený se zabýval otázkami, které v Aristotelově pojetí náležely do tzv. první filosofie. Ta se podle něho týkala zkoumání (přesně "vidění" THEORIA) "prvních počátků a příčin". Pod vlivem Parmenidovým byly počátky (ARCHAI), prvky či elementy (STOICHEIA) a u Aristotela také první příčiny (PRÓTAI AITIAI?) chápány jako neproměnné, zejména pak nevzniklé a nezanikající. 2.04 m Podle nejstarších filosofů bylo možno mluvit o FYSIS jen u takových jsoucen, která vznikla (narodila se a vyrostla) a potcm (v naprosté většině případů) uhynula. Zase nám to napovídá etymologická příbuznost slova FYSIS se slovesy FYEIN (= roditi) a FYESTHAI (medium, = roditi se, růsti). V tcm smyslu tedy and počátky a prvky, ale ani první příčiny neměly žádnou FYSIS a fyzika (ve smyslu pozdějším, totiž Aristotelově, který ovšem o FYSIS chápal už jinak) se jimi nemohla zabývat. Proto bylo třeba teoretickým zkoumáním jsoucen, která nevznikla a nezanikají, pověřit jinou "vědu". A právě pro tuto vědu se zdál být název "metafyzika" velice vhodný, i když byl původně ražen pro docela jiné cíle než pro charakterizování nějaké vědy. Pod vlivem křesťanství, jež zase bylo ovlivněno pozdním vývojem helenistického myšlení, došlo však v chápání "metafyzických" skutečností k významné změně. Zatímco pro staré Řeky bylo to, se neměnilo, pod tím, co se proměňuje, nyní bylo chápáno jako to, CO zůstává v neproměnnosti nad každou proměnlivou skutečností. Ještě u Tomáše můžeme najít přesnější překlad řeckého METAFYSIKA do latiny jako transphysica, ale protože se se jako překlad slova FYSIKON (ev. TA FYSIKA) ujalo slovo naturalis (ev. naturalia), metafysické skutečnosti interpretovány jako skutečnosti supranaturální, nadpřirozené. Proto se také nejvýznamnější a vlastně disciplínou stala theologie, nebot Büh byl ztotožněn s Aristotelovou první příčinou, prvním hybatelem všeho, který však sám zůstává nehybný (primum movens, sed immotum). chápaly a byly tedy nad-přírodní až nejvyšší metafyzickou 2.05 V průběhu dějin evropského myšlení tak došlo k jakémusi kompromisu mezi dvěma extrémrámi. vizemi světa, jež byly v nejstarších dobách filosofických počátků zastávány dvěma největšími předsókratovskými mysliteli, totiž na jedné straně Hérakleitem, na druhé pak Parmenidem. Stručně Hérakleitos zastával pojetí, zjednodušeně řečeno, že ve světě není nic neměnného (PANTA REI 45
====================
ScanImage204.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze všechno teče, tj. všecno se proměňuje), zatímco Parmenides nacpak trval na tcm, že se nemění nic, že veškero je zároveň jednim (HEN KAI PAN = jedno a všechno) a že neexistuje (tj. není jsouci) ani minulost, and budoucnost, ale že ono jedno a veškero je vždy teď, vždy přítcmné (později se tcmu v trochu odlišných souvislostech říkalo aeternum nunc = věčné nyní). Všichni mjyslitelé po Parmenidovi pokoušeli najít nějaký kemprcmis mezi oběma extrémními filosofickými pozicemi, z nichž žádná se nejvila báýt dostatečně přijatelnou, ale cbě naproti tomu v něčem skutečnost postihovaly. A tak se od sebe odlišily dvě sféry skutečností, dva světy jsoucen, totiž svět jsoucen neměnných a svět jsoucen proměnlivých. Neměnná byla jsoucha rozumová, zatímco zprávy o jsoucnech proměnlivých nám prý zprostředkují smysly. Odtud rozpolcenost poznání na poznání rozumové a na poznání smyslové nebo také zkušenostní, empirické. I když to neplatí úplně přesně, lze říci, že na evropském kontinentě se dlouho uplatňovala převaha zájmu o rozum a skutečnosti rozumové (rozum = ratio, odtud racionalismus), zatímco filosofie anglosaská, která z ostrovní říše pronikavě ovlivnila myšlení zejména ve Spojených státech, zdůrazňovala na prvním místě zkušenost (empirii, odtud empirismus) a smysly (sensus, odtud senzualismus). 2.06 M 46 Vývoj evropského filosofického myšlení je zvláštní a přímo podivný v tom, že dba hlavní myšlenkové proudy opětovně vedly k subjektivismu, tj. že žádný z nich nemohl najít spolehlivý způsob, jak odůvodnit předpoklad, že našemu vědomí, myšlení, našim duševním stavům a hnutím odpovídá něco skutečného, na naší subjektivitě nezávislého. Nepochybně se vyskytovala v průběhu dějin celá řada myslitelů, kteří s tzv. reálným světem věcí naprosto vážně počítali; vůbec nelze prohlásit, že všichni byli subjektivisty. Jde tu jen o to, že tento problém nebyl myšlenkově uspokojivě zvládnut. To Samo sobě musí pozornějšího myslitele vést k přezkoumání zdrojů či kořenů této povážlivé situace. Tak např. obecně má Za to, že zakladatelem evropského subjektivismu je kartezianismus. To musí být pro každého, kdo se teprve prvními kroky dostává k filosofii a k jejím dějinám, necbyčejně překvapivé, neboť Descartes mluví o dvou (konečných) substancích jako o "věcech", a věc se latinsky řekne "res": jedna substance něho nazývá res extensa (věc rozprostraněná), druhá substance res cogitans (věc myslící). Obě jsou tak skutečné, jako ona jediná substance nekonečná, jíž je Bůh. Neméně překvapivé jsou výtky adresované empiristům, že vlastně škrtají samotnou skutečnost a že ji nahrazují rozumovou kcmbinací základních smyslových dat (cbvykle tzv. bezprostředních), jež nesou různé názvy, z nichž nejznámější jsou "počitky". Jak je možná, že odmítání spekulace a důraz na zkušenost může vést k takovému subjektivismu, jaký nacházíme třeba u Berkeleye? Jak je možné, že jeden z největších a nejvlivnějších duchů evropské filosofie rezignuje na možnost 46
ScanImage204.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze všechno teče, tj. všecno se proměňuje), zatímco Parmenides nacpak trval na tcm, že se nemění nic, že veškero je zároveň jednim (HEN KAI PAN = jedno a všechno) a že neexistuje (tj. není jsouci) ani minulost, and budoucnost, ale že ono jedno a veškero je vždy teď, vždy přítcmné (později se tcmu v trochu odlišných souvislostech říkalo aeternum nunc = věčné nyní). Všichni mjyslitelé po Parmenidovi pokoušeli najít nějaký kemprcmis mezi oběma extrémními filosofickými pozicemi, z nichž žádná se nejvila báýt dostatečně přijatelnou, ale cbě naproti tomu v něčem skutečnost postihovaly. A tak se od sebe odlišily dvě sféry skutečností, dva světy jsoucen, totiž svět jsoucen neměnných a svět jsoucen proměnlivých. Neměnná byla jsoucha rozumová, zatímco zprávy o jsoucnech proměnlivých nám prý zprostředkují smysly. Odtud rozpolcenost poznání na poznání rozumové a na poznání smyslové nebo také zkušenostní, empirické. I když to neplatí úplně přesně, lze říci, že na evropském kontinentě se dlouho uplatňovala převaha zájmu o rozum a skutečnosti rozumové (rozum = ratio, odtud racionalismus), zatímco filosofie anglosaská, která z ostrovní říše pronikavě ovlivnila myšlení zejména ve Spojených státech, zdůrazňovala na prvním místě zkušenost (empirii, odtud empirismus) a smysly (sensus, odtud senzualismus). 2.06 M 46 Vývoj evropského filosofického myšlení je zvláštní a přímo podivný v tom, že dba hlavní myšlenkové proudy opětovně vedly k subjektivismu, tj. že žádný z nich nemohl najít spolehlivý způsob, jak odůvodnit předpoklad, že našemu vědomí, myšlení, našim duševním stavům a hnutím odpovídá něco skutečného, na naší subjektivitě nezávislého. Nepochybně se vyskytovala v průběhu dějin celá řada myslitelů, kteří s tzv. reálným světem věcí naprosto vážně počítali; vůbec nelze prohlásit, že všichni byli subjektivisty. Jde tu jen o to, že tento problém nebyl myšlenkově uspokojivě zvládnut. To Samo sobě musí pozornějšího myslitele vést k přezkoumání zdrojů či kořenů této povážlivé situace. Tak např. obecně má Za to, že zakladatelem evropského subjektivismu je kartezianismus. To musí být pro každého, kdo se teprve prvními kroky dostává k filosofii a k jejím dějinám, necbyčejně překvapivé, neboť Descartes mluví o dvou (konečných) substancích jako o "věcech", a věc se latinsky řekne "res": jedna substance něho nazývá res extensa (věc rozprostraněná), druhá substance res cogitans (věc myslící). Obě jsou tak skutečné, jako ona jediná substance nekonečná, jíž je Bůh. Neméně překvapivé jsou výtky adresované empiristům, že vlastně škrtají samotnou skutečnost a že ji nahrazují rozumovou kcmbinací základních smyslových dat (cbvykle tzv. bezprostředních), jež nesou různé názvy, z nichž nejznámější jsou "počitky". Jak je možná, že odmítání spekulace a důraz na zkušenost může vést k takovému subjektivismu, jaký nacházíme třeba u Berkeleye? Jak je možné, že jeden z největších a nejvlivnějších duchů evropské filosofie rezignuje na možnost 46
====================
ScanImage205.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze poznání "věci o sobě" a otevírá tak vlastně cestu agnosticismu, a to právě na přísně rozumových základech? 47 2.07 Tyto problémy nebezpečně vykolejily naše úvahy a odchýlily je od zamýšleného směru. Museli jsme se jich nicméně alespoň dotknout, aby našim dalším krokům nebylo možno vyčítat naivnost a nekritičnost. Chceme totiž vyjít z předpokladu skutečně s naivním poněkud příbuzného (ostatně jsme to už udělali, když jsme mliuvili o tom, že nejen člověk, ale každý subjekt je nějak situován v určitém okolí, které není jeho výkonem ani výtvorem. Zvláště pak novodobý vědecký přístup ke světu byl dlouho a bytostně spjat s přesvědčením o objektivitě všeho skutečného (a často i skutečnosti všeho objektivního). Teprve v druhé fázi modernity byla postupnými útoky stále víc napadána objektivita zejména nejvyšších hodnot (jak o tom mluvil Nietzsche), ale později všeho vůbec. Pro toto "moderní" myšlení je charakteristické, že popíráním vyvracentím dbjektivity se jeho přívrženci domnívali popírat samu skutečnost toho, čeho objektivita ve světle kritiky neobstála. Tato zajímavá okolnost prozradila, že moderní myšlení dovedlo metafyziku způsobem kritiky a odmítání jen do jejích krajních důsledků, jež v ní byly obsaženy odedávna. Jestliže Nietzsche odhalil jako podstatu modernity nihilismus, pak lze dost zřetelně rozpoznat, že tento nihilismus byl umožněn čl dokonce založen samotnou tradiční metafyzikou tezi a dokonce již jejími předsókratovskými počátky. Můžeme-li základní metafyziky formulovat jako přesvědčení (případně předsudek), že pravá skutečnost je ta, která tu jako nevzniklá byla od nepaměti. resp. odevždy a která jako nazanikající to bude provždy, tedy že pravá, plnohodnotná skutečnost ne trvalá, neproměnná, věčná, pak muselo být jen otázkou času, kdy bude rozpoznáno, že v tomto světě (a tím míníme veškerenstvo) nic neměnného a trvalého není. 2.08 Otázka tedy dnes stojí následovně: musí nutně popření jakéhokoliv neměnného, věčně trvalého jsoucna znamenat, že vůbec nic není? Budeme nadále trvat tom, že o tom, co se mění, není žádná věda možná, jak to řekl Aristotelés? Na tuto otázku už celá řada myslitelů dala svou zápornou odpověd a doložila ji pozitivními pokusy o jakousi "novou metafyziku". Dva velké filosofické proudy, které ovládly velkou část evropského a amerického myšlení asi tak od třicátých let našeho století, zejména však po druhé světové válce, se tomuto problému zprvu vyhýbaly (at už proto, že o něm nevěděly nebo spíše nechtěly vědět) a tak dosvědčily, že vlastně stále ještě náleží k odcházející epoše. Fenomenologie otázku "reálného světa" (jak dříve říkalo) prostě vyloučila před závorky, na ni navazující filosofie existence a později existencialistická filosofie se obrátily zády k celé přírodě (podobně tomu 1 i nepodobně jako údajně kdysi Sókratés), a analytická filosofie si stále 47 na
ScanImage205.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze poznání "věci o sobě" a otevírá tak vlastně cestu agnosticismu, a to právě na přísně rozumových základech? 47 2.07 Tyto problémy nebezpečně vykolejily naše úvahy a odchýlily je od zamýšleného směru. Museli jsme se jich nicméně alespoň dotknout, aby našim dalším krokům nebylo možno vyčítat naivnost a nekritičnost. Chceme totiž vyjít z předpokladu skutečně s naivním poněkud příbuzného (ostatně jsme to už udělali, když jsme mliuvili o tom, že nejen člověk, ale každý subjekt je nějak situován v určitém okolí, které není jeho výkonem ani výtvorem. Zvláště pak novodobý vědecký přístup ke světu byl dlouho a bytostně spjat s přesvědčením o objektivitě všeho skutečného (a často i skutečnosti všeho objektivního). Teprve v druhé fázi modernity byla postupnými útoky stále víc napadána objektivita zejména nejvyšších hodnot (jak o tom mluvil Nietzsche), ale později všeho vůbec. Pro toto "moderní" myšlení je charakteristické, že popíráním vyvracentím dbjektivity se jeho přívrženci domnívali popírat samu skutečnost toho, čeho objektivita ve světle kritiky neobstála. Tato zajímavá okolnost prozradila, že moderní myšlení dovedlo metafyziku způsobem kritiky a odmítání jen do jejích krajních důsledků, jež v ní byly obsaženy odedávna. Jestliže Nietzsche odhalil jako podstatu modernity nihilismus, pak lze dost zřetelně rozpoznat, že tento nihilismus byl umožněn čl dokonce založen samotnou tradiční metafyzikou tezi a dokonce již jejími předsókratovskými počátky. Můžeme-li základní metafyziky formulovat jako přesvědčení (případně předsudek), že pravá skutečnost je ta, která tu jako nevzniklá byla od nepaměti. resp. odevždy a která jako nazanikající to bude provždy, tedy že pravá, plnohodnotná skutečnost ne trvalá, neproměnná, věčná, pak muselo být jen otázkou času, kdy bude rozpoznáno, že v tomto světě (a tím míníme veškerenstvo) nic neměnného a trvalého není. 2.08 Otázka tedy dnes stojí následovně: musí nutně popření jakéhokoliv neměnného, věčně trvalého jsoucna znamenat, že vůbec nic není? Budeme nadále trvat tom, že o tom, co se mění, není žádná věda možná, jak to řekl Aristotelés? Na tuto otázku už celá řada myslitelů dala svou zápornou odpověd a doložila ji pozitivními pokusy o jakousi "novou metafyziku". Dva velké filosofické proudy, které ovládly velkou část evropského a amerického myšlení asi tak od třicátých let našeho století, zejména však po druhé světové válce, se tomuto problému zprvu vyhýbaly (at už proto, že o něm nevěděly nebo spíše nechtěly vědět) a tak dosvědčily, že vlastně stále ještě náleží k odcházející epoše. Fenomenologie otázku "reálného světa" (jak dříve říkalo) prostě vyloučila před závorky, na ni navazující filosofie existence a později existencialistická filosofie se obrátily zády k celé přírodě (podobně tomu 1 i nepodobně jako údajně kdysi Sókratés), a analytická filosofie si stále 47 na
====================
ScanImage206.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze zdá počíná jako geometr, pracující "cmezenými prostředky". Leccos nasvědčovat temu, že stojíme před novou vlnou něčeho, čemu se kdysi říkalo "kritický realismus", ale čemu se dnes a zítra bude muset říkat jinak, protože slova realismus a res byla v důležitých směrech zkompromitována (neméně než PRAGMA). 2.09 48 Filosofie dneška a zejména zítřka stojí před závažným úkolem: ustavit a vypracovat myšlenkové způscby, jak pochopit to, co jest, jako dění. Velkou práci v tom směru udělal A.N.Whitehead, který poučen vývojem moderní fyziky filosoficky skoncoval s každou představou neměnných "atcmů" jako posledních částeček, z nichž se "skládá" svět (a to bez ohledu na to, jak je nazveme, neboť to, že atcmy, jak jim dnes jak jim dnes rozumíme, jsou komplikované tedy rozdělitelné anebo rozbitelné struktury, je už obecně přijato a známo), a cbrátil svou pozornost jiným směrem. Základní jednotkou v ustavení světa tedy nejsou částice (ani nic příbuzného nebo analogického), nýbrž události. Způscb, jak se pokouší pochopit svět jako postavený na událostech, nemusíme a ani nemůžeme přijímat bez výhrad, ale nikdo nemůže popřít, že je vysoce inspirativní. Nás na tomto místě bude zajímat jen několik málo konskvencí, které ze samotné myšlenky resp. z pojetí události vyplývají, pokud jde o to, jak taková událost jest. Abychom mohli mluvit co nejpřesněji a tedy také co nejpřesvědčivěji, musíme si upřesnit některé již užívané termíny ve smyslu, který bude užitečný pro další výklad, a kromě toho zavést některé termíny nové (což vzbuzuje u mnoha lidí nevůli a odpor, jedno nebo druhé, nebo také obojí). 2.10 Když chceme upřesnit, co tím vlastně mínáme, když řekneme, že určitá událost jest, ukáže se, že jedno se, že jedno z dvojího: bud máme na mysli mcmentální, aktuální stav události, anebo událost celou. Můžeme si to přiblížit třeba na příkladu nějakého stromu, třeba oné velké jabloně na zahradě. Tento strem jest už 18 let stár, ale momentálně není kvetoucí, ačkoliv každým rokem bohatě kvete, ani není obtěžkán množstvím jablek, dokonce není ani olistěn, protože je leden a strom je bez listí. Co tedy znamená, že tento strom jest listnáč, když nemá žádné listí, nebo že to jest stram ovocný, když nemá žádné když nemá žádné ovoce? V jakém smyslu to vůbec jest jeden strom, když někdy na počátku z jadérka vyrostlo pláně, z něhož dnes zůstal jen spodek kmene, zatímco horní jeho část se všemi větvemi, občasnými listy, květy a plody náleží vlastně jinému stromu? Ale je tomu tak opravdu, že vršek jabloně je vlastně částí jiného stromu, který eventuelně už uhynul? Na už uhynul? Na tomto příkladu je vidět především rozdíl mezi. aktuálním stavem stromu (nejenom jeho vzezřením), ale také to, že život stromu vcelku není integrován nějakou neměnnou podstatou, nýbrž že to je sjednocená událost, která má nějaký počátek, průběh (který může znamenat obrovské změny, např. že na mladý stromek je naroubován roub jiného jedince, takže životní 48
ScanImage206.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze zdá počíná jako geometr, pracující "cmezenými prostředky". Leccos nasvědčovat temu, že stojíme před novou vlnou něčeho, čemu se kdysi říkalo "kritický realismus", ale čemu se dnes a zítra bude muset říkat jinak, protože slova realismus a res byla v důležitých směrech zkompromitována (neméně než PRAGMA). 2.09 48 Filosofie dneška a zejména zítřka stojí před závažným úkolem: ustavit a vypracovat myšlenkové způscby, jak pochopit to, co jest, jako dění. Velkou práci v tom směru udělal A.N.Whitehead, který poučen vývojem moderní fyziky filosoficky skoncoval s každou představou neměnných "atcmů" jako posledních částeček, z nichž se "skládá" svět (a to bez ohledu na to, jak je nazveme, neboť to, že atcmy, jak jim dnes jak jim dnes rozumíme, jsou komplikované tedy rozdělitelné anebo rozbitelné struktury, je už obecně přijato a známo), a cbrátil svou pozornost jiným směrem. Základní jednotkou v ustavení světa tedy nejsou částice (ani nic příbuzného nebo analogického), nýbrž události. Způscb, jak se pokouší pochopit svět jako postavený na událostech, nemusíme a ani nemůžeme přijímat bez výhrad, ale nikdo nemůže popřít, že je vysoce inspirativní. Nás na tomto místě bude zajímat jen několik málo konskvencí, které ze samotné myšlenky resp. z pojetí události vyplývají, pokud jde o to, jak taková událost jest. Abychom mohli mluvit co nejpřesněji a tedy také co nejpřesvědčivěji, musíme si upřesnit některé již užívané termíny ve smyslu, který bude užitečný pro další výklad, a kromě toho zavést některé termíny nové (což vzbuzuje u mnoha lidí nevůli a odpor, jedno nebo druhé, nebo také obojí). 2.10 Když chceme upřesnit, co tím vlastně mínáme, když řekneme, že určitá událost jest, ukáže se, že jedno se, že jedno z dvojího: bud máme na mysli mcmentální, aktuální stav události, anebo událost celou. Můžeme si to přiblížit třeba na příkladu nějakého stromu, třeba oné velké jabloně na zahradě. Tento strem jest už 18 let stár, ale momentálně není kvetoucí, ačkoliv každým rokem bohatě kvete, ani není obtěžkán množstvím jablek, dokonce není ani olistěn, protože je leden a strom je bez listí. Co tedy znamená, že tento strom jest listnáč, když nemá žádné listí, nebo že to jest stram ovocný, když nemá žádné když nemá žádné ovoce? V jakém smyslu to vůbec jest jeden strom, když někdy na počátku z jadérka vyrostlo pláně, z něhož dnes zůstal jen spodek kmene, zatímco horní jeho část se všemi větvemi, občasnými listy, květy a plody náleží vlastně jinému stromu? Ale je tomu tak opravdu, že vršek jabloně je vlastně částí jiného stromu, který eventuelně už uhynul? Na už uhynul? Na tomto příkladu je vidět především rozdíl mezi. aktuálním stavem stromu (nejenom jeho vzezřením), ale také to, že život stromu vcelku není integrován nějakou neměnnou podstatou, nýbrž že to je sjednocená událost, která má nějaký počátek, průběh (který může znamenat obrovské změny, např. že na mladý stromek je naroubován roub jiného jedince, takže životní 48
====================
ScanImage207.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze historie srostlého celku se bude pronikavě lišit od původního zacílení) a posléze konec. 2.11 49 Platí-li, že uvažovaný strom jest listnáč, ale že aktuálně (momentálně) nend olistěný, znamená to, že sloveso býti má dvojí různý význam, který musí být přinejmenším pro filosofické účely odlišen (v praxi lidé poznají ze soivislosti, který z obou významů je právě aktuální, který z nich je míněn. K terminologickému odlišení obou významů použijeme dvou již existujících slov, z nichž jedno žije sice jen na okraji jazykového úzu, ale jako slovo není snad nikomu cizí (problémy by mohly nastat jen při objasňování, co znamená, co jím je míněno, ale takové potíže by mohly stejně tak nastat v případě prvního slova, které je mnohem frekventovanější). Máme-li při užití slovesa býti na mysli celý život strcmu, tj. strcm jako celek, jako celkovou životní událost řekněme od vyklíčení semene až po zánik živého stromu, budeme mluvit o bytí stromu. Naproti tomu v případě, že chceme mluvit o právě aktuálním, momentálním stavu stromu (a tu nemusíme mít na mysli žádný "bodový okamžik", Jak se k tomu ještě vrátíme), budeme mluvit o jsoucnosti strcmu. (Později si zavedeme ještě jeden termín, který sice není žádným novotvarem, ale kromě odborníků jej všichni budou vnímat jako cosi cizího, i když jej každý může najít v Jungmannovi, totiž jestota. Věcný výklad si uvedeme, až k tomu bude připravena situace a vhodný kontext.) 2.12 Po tomto značně závažném rozlišení, jak uvidíte, se můžeme vrátit ke svým původníím, mnohem abstraktnějším úvahám. Ontologii jsme na počátku ve shodě s Aristotelem charakterizovali jako filosofickou disciplínu (nebudeme už říkat "vědu"), která zabývá jsoucím jakožto jsoucím. To bylo vždycky interpretováno v tom smyslu, že ontologie se nezabývá jsoucím po všech stránkách, nýbrž jen potud, pokud jest. Protože však jsme si ukázali, že ono "pokud jest" lze chápat ve dvojím smyslu, musíme vyjasnit, zda se ontologie zabývá jsoucím ve smyslu jeho bytí, anebo jen ve smyslu jeho (okamžité) jsoucnosti. Právě na tuto otázku s naprostou jasností odpověděl pouze jediný z filosofů, a to s takovou bezohledností k souvislostem a možrbým důsledkům, že tím očaroval celé generace filosofů, kteří ovšem už tak bezohlední nemohli. a and nechtěli být, protože by už nemohli dál filosofovat. Parmenidovo řešení. znamená totiž konec filosofie. To, o čem se mluví v posledním asi čtvrtstoletí jako o možném (nebo podle některých již skutečném) konci filosofie, nastalo už před půl druhým tisícem let: filosof, který odpovědí na jedinou otázku (kterou si ovšem takto nekladl, ale to není to není důležité) zablokoval další cestu, tj. každý další život v tomto směru filosofickému myšlení. Zároveň nám tento příklad ukazuje, CO se V takovém případě stane. Filosofování se tu zachová podobně, jak to známe u všeho živého: najde si jinou cestu, ba jiné cesty. 49
ScanImage207.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze historie srostlého celku se bude pronikavě lišit od původního zacílení) a posléze konec. 2.11 49 Platí-li, že uvažovaný strom jest listnáč, ale že aktuálně (momentálně) nend olistěný, znamená to, že sloveso býti má dvojí různý význam, který musí být přinejmenším pro filosofické účely odlišen (v praxi lidé poznají ze soivislosti, který z obou významů je právě aktuální, který z nich je míněn. K terminologickému odlišení obou významů použijeme dvou již existujících slov, z nichž jedno žije sice jen na okraji jazykového úzu, ale jako slovo není snad nikomu cizí (problémy by mohly nastat jen při objasňování, co znamená, co jím je míněno, ale takové potíže by mohly stejně tak nastat v případě prvního slova, které je mnohem frekventovanější). Máme-li při užití slovesa býti na mysli celý život strcmu, tj. strcm jako celek, jako celkovou životní událost řekněme od vyklíčení semene až po zánik živého stromu, budeme mluvit o bytí stromu. Naproti tomu v případě, že chceme mluvit o právě aktuálním, momentálním stavu stromu (a tu nemusíme mít na mysli žádný "bodový okamžik", Jak se k tomu ještě vrátíme), budeme mluvit o jsoucnosti strcmu. (Později si zavedeme ještě jeden termín, který sice není žádným novotvarem, ale kromě odborníků jej všichni budou vnímat jako cosi cizího, i když jej každý může najít v Jungmannovi, totiž jestota. Věcný výklad si uvedeme, až k tomu bude připravena situace a vhodný kontext.) 2.12 Po tomto značně závažném rozlišení, jak uvidíte, se můžeme vrátit ke svým původníím, mnohem abstraktnějším úvahám. Ontologii jsme na počátku ve shodě s Aristotelem charakterizovali jako filosofickou disciplínu (nebudeme už říkat "vědu"), která zabývá jsoucím jakožto jsoucím. To bylo vždycky interpretováno v tom smyslu, že ontologie se nezabývá jsoucím po všech stránkách, nýbrž jen potud, pokud jest. Protože však jsme si ukázali, že ono "pokud jest" lze chápat ve dvojím smyslu, musíme vyjasnit, zda se ontologie zabývá jsoucím ve smyslu jeho bytí, anebo jen ve smyslu jeho (okamžité) jsoucnosti. Právě na tuto otázku s naprostou jasností odpověděl pouze jediný z filosofů, a to s takovou bezohledností k souvislostem a možrbým důsledkům, že tím očaroval celé generace filosofů, kteří ovšem už tak bezohlední nemohli. a and nechtěli být, protože by už nemohli dál filosofovat. Parmenidovo řešení. znamená totiž konec filosofie. To, o čem se mluví v posledním asi čtvrtstoletí jako o možném (nebo podle některých již skutečném) konci filosofie, nastalo už před půl druhým tisícem let: filosof, který odpovědí na jedinou otázku (kterou si ovšem takto nekladl, ale to není to není důležité) zablokoval další cestu, tj. každý další život v tomto směru filosofickému myšlení. Zároveň nám tento příklad ukazuje, CO se V takovém případě stane. Filosofování se tu zachová podobně, jak to známe u všeho živého: najde si jinou cestu, ba jiné cesty. 49
====================
ScanImage208.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze Zkouší, kudy prorazit dál v situaci, která se někdy dost dlouho jeví jako chaotická bezvýchodná. A nakonec východisko najde. Nejnajde-li je a troskotá-li ve svém úsilí, jiní myslitelé se budou pokoušet najít cestu dál a k čemusi vyššímu či hlubšímu, až se to některému z nich (na nějaký čas) podaří. Právě o tom nás poučují dějiny filosofování. ww 50 2.13 Co vlastně řekl Parmenides? Prohlásil v tom bodě, o který nám jde, že jsoucí vždy jest (což ještě zůstává v rámci dvojznačnosti), že nikdy nebylo a nikdy nebude (a to už je jednoznačná jsoucnost). Uvedme to plně do souvislostí, které nás právě nejvíc zajímají. Strom (nebo živočich, a také člověk) se rodí, vyrůstá, proměňuje se, stárne a nakonec hyne. Ontologii (v Parmenidově smyslu, kdyby byl býval o nějaké ontologii mluvil) nezajímá tento proměnlivý život stromu, nýbrž strom, jak je ted a zde, tj. bez jeho minulosti a bez jeho budoucnosti, jencm v jeho mcmentálním stavu, v jeho okamžitém vzezření, tedy v jeho jsoucnosti. Bytí stromu je zanebáno, opomenuto, dokonce popřeno. Na jeho místo je postavena věčná a neměnná jsoucnost, která ovšem nadále jméno "bytí", jenže jenže - alespoň z našeho hlediska (ale také z hlediska mnoha dnes směrodatných filosofů) neprávem. 2.14 Jaké tedy budou naše závěry, pokud jde o bytí a jsoucnost, a také pokud jde o ontologii? Filosofie nemůže jít a také nešla a ani v budoucnosti nepůjde cestou Parmenidovou, protože to vlastně není cesta, nýbrž necesta, scestí, slepá ulička, byt sebelákavější a sebevíc slibující. Ti filosofové, kteří jasně a zřetelně nahlédnou, že žádná jsoucnost nějakého jsoucna nemůže být tak zajímavá a tak důležitá, abychom se přestali starat o jiné jsoucnosti téhož jsoucna (a kteří tedy připustí, že jsoucno je událostným celkem, V němž dochází k vystřídání celé dlouhé série jsoucností, takže cmezit se jen na jednu nebo na některé z nich znamená jsoucno redukovat na jednu jeho část nebo složku), se nutně musí starat nejenom o jsoucí, pokud jest, ale v jistém rozsahu také, pokud není (ve smyslu jsoucnosti). Fakticky to ovšem nejen filosofové, ale všichni lidé (a dokonce i nižší živé bytosti) vždycky dělali a nadále dělají, ale filosof ovat ale filosof ovat znamená myšlenkově analyzovat, osvětlit a pojmově uchopit to, co beztak a třeba nevědcmky podnikáme, tedy bez asistence a kontroly filosofického typu vědomí, aniž bychom řádně a co nejpřesněji věděli, CO vlastně všechno děláme, jaké to má (nevyslovené, dokonce původně nedohledné) předpoklady a jaké to má perspektivy, důsledky a následky. 2.15 nese Když se ovšem rozhodneme zabývat se bytím jsoucen v onom časově rozlehlém, rozměšném smyslu, kdy bytí jsoucna je časově koextenzivní s celkem života (či trvání) onoho jsoucha, rozhodujeme se V oncm parmenidovském smyslu, ale 50 ww
ScanImage208.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze Zkouší, kudy prorazit dál v situaci, která se někdy dost dlouho jeví jako chaotická bezvýchodná. A nakonec východisko najde. Nejnajde-li je a troskotá-li ve svém úsilí, jiní myslitelé se budou pokoušet najít cestu dál a k čemusi vyššímu či hlubšímu, až se to některému z nich (na nějaký čas) podaří. Právě o tom nás poučují dějiny filosofování. ww 50 2.13 Co vlastně řekl Parmenides? Prohlásil v tom bodě, o který nám jde, že jsoucí vždy jest (což ještě zůstává v rámci dvojznačnosti), že nikdy nebylo a nikdy nebude (a to už je jednoznačná jsoucnost). Uvedme to plně do souvislostí, které nás právě nejvíc zajímají. Strom (nebo živočich, a také člověk) se rodí, vyrůstá, proměňuje se, stárne a nakonec hyne. Ontologii (v Parmenidově smyslu, kdyby byl býval o nějaké ontologii mluvil) nezajímá tento proměnlivý život stromu, nýbrž strom, jak je ted a zde, tj. bez jeho minulosti a bez jeho budoucnosti, jencm v jeho mcmentálním stavu, v jeho okamžitém vzezření, tedy v jeho jsoucnosti. Bytí stromu je zanebáno, opomenuto, dokonce popřeno. Na jeho místo je postavena věčná a neměnná jsoucnost, která ovšem nadále jméno "bytí", jenže jenže - alespoň z našeho hlediska (ale také z hlediska mnoha dnes směrodatných filosofů) neprávem. 2.14 Jaké tedy budou naše závěry, pokud jde o bytí a jsoucnost, a také pokud jde o ontologii? Filosofie nemůže jít a také nešla a ani v budoucnosti nepůjde cestou Parmenidovou, protože to vlastně není cesta, nýbrž necesta, scestí, slepá ulička, byt sebelákavější a sebevíc slibující. Ti filosofové, kteří jasně a zřetelně nahlédnou, že žádná jsoucnost nějakého jsoucna nemůže být tak zajímavá a tak důležitá, abychom se přestali starat o jiné jsoucnosti téhož jsoucna (a kteří tedy připustí, že jsoucno je událostným celkem, V němž dochází k vystřídání celé dlouhé série jsoucností, takže cmezit se jen na jednu nebo na některé z nich znamená jsoucno redukovat na jednu jeho část nebo složku), se nutně musí starat nejenom o jsoucí, pokud jest, ale v jistém rozsahu také, pokud není (ve smyslu jsoucnosti). Fakticky to ovšem nejen filosofové, ale všichni lidé (a dokonce i nižší živé bytosti) vždycky dělali a nadále dělají, ale filosof ovat ale filosof ovat znamená myšlenkově analyzovat, osvětlit a pojmově uchopit to, co beztak a třeba nevědcmky podnikáme, tedy bez asistence a kontroly filosofického typu vědomí, aniž bychom řádně a co nejpřesněji věděli, CO vlastně všechno děláme, jaké to má (nevyslovené, dokonce původně nedohledné) předpoklady a jaké to má perspektivy, důsledky a následky. 2.15 nese Když se ovšem rozhodneme zabývat se bytím jsoucen v onom časově rozlehlém, rozměšném smyslu, kdy bytí jsoucna je časově koextenzivní s celkem života (či trvání) onoho jsoucha, rozhodujeme se V oncm parmenidovském smyslu, ale 50 ww
====================
ScanImage209.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze proti Parmenidovi zabývat se jsoucny nejenom, pokud jsou, ale také pokud nejsou. Takto formulováno to ovšem představuje zvrat mnohem radikálnější, než by se mohlo zdát nefilosofům, ale dokonce dohlédnou mnozí filosofové. Není temu tak proto, že by nebyli dost bystří a duchaplní, nýbrž především proto, že nepodrobili důkladné reflexi a revizi některé předsudky, které stále ještě sdílejí se starými filosofickými tradicemi. A právě proto, že je třeba přinejmenším nějaký čas na tento nezbytný radikální zlcm ve filosofování zdůraznit a podtrhnout, dáme přednost před zavedením termínu ne zcela nového, ale až dosud filosoficky podezřelého a považovaného za hrubě pochybný. Budeme-li nadále názvu ontologie užívat pro tu disciplínu, která se bude zabývat jsoucím pokud jest (a tedy nikoliv, pokud nenz), musíme ustavit další filosofickou disciplínu, která bude chtít a která také bude schopna se zabývat jsoucím i potud, pokud není. To je třeba blíže objasnit, aby bylo zřejmé, že v jistém smyslu tato nová disciplína hbude v sebe zahrnovat z větší části také ontologii. A protože ontologie odvozuje své jméno od jsouciho (TO ON), bude nejlépe odvozovat jméno oné nové disciplíny od nejsouciho (TO ME ON). Budeme proto onu disciplínu nazývat méontologie (původně jsem to začal psát bez čárky jako meontologie, ale někteří korektoři to začali opravovat na neontologii, což byl pochopitelně nesmysl a malér). 2.16 51 ms 2.17 Vrátíme-li se k příkladu jabloně na zahradě, můžeme si docela dobře a přesně tam uvědomit, že to, co tam teď stojí (tedy nejencm, co tam vidíme, co se ukazuje či jeví), je jenom jedna část, jedna složka, jedna krátká etapa v životě celého stromu. A zároveň si můžeme stejně jasně a zřetelně uvědomit, že celá minulost stromu, tj. ta část jeho života, která už uplynula a tedy není, se vůbec nepropadla do nicoty, že se nestala nicotou, i když už není. A není-li takovou generální či absolutní ("metafyzickou") nicotou minulost stromu, nemusí jí být a není jí ani jeho budoucnost, která tu ještě není. Důležité je jen jedno: musíme vědět, že ona široká, nepřehledná a nepochybně navždy nedohlédnutelná oblast toho, co není, "je" velice strukturována, a že se tedy musíme v tom, co není, umět dostatečně orientovat, abychom byli s to dobře rozpoznávat, co z one pro nás zdánlivě chaotické spousty (množiny) nejsoucího náleží ke zkoumanému jsoucnu a co naproti tomu bud k jiným jsoucnům nebo k žádnému jsoucnu (a ještě v jakém smyslu k nim náleží nebo nenáleží atd.). Je-li každé jsoucno událostí, událostným děním, pak je zřejmé, že ve svém celku (ve smyslu byti) daleko spíše není než jest (ve smyslu jsoucnosti), neboť třeba naše vlastní ascbní minulost a ještě nenastalá budoucnost "kvantitativně" převažují nad naší mcmentální jsoucnosti, tj. právě aktuální přítomností. Tento náš závěr a toto naše nahlédnutí je jenom dokladem, jak 51
ScanImage209.jpg
====================
Úv.ffie - 1.verze proti Parmenidovi zabývat se jsoucny nejenom, pokud jsou, ale také pokud nejsou. Takto formulováno to ovšem představuje zvrat mnohem radikálnější, než by se mohlo zdát nefilosofům, ale dokonce dohlédnou mnozí filosofové. Není temu tak proto, že by nebyli dost bystří a duchaplní, nýbrž především proto, že nepodrobili důkladné reflexi a revizi některé předsudky, které stále ještě sdílejí se starými filosofickými tradicemi. A právě proto, že je třeba přinejmenším nějaký čas na tento nezbytný radikální zlcm ve filosofování zdůraznit a podtrhnout, dáme přednost před zavedením termínu ne zcela nového, ale až dosud filosoficky podezřelého a považovaného za hrubě pochybný. Budeme-li nadále názvu ontologie užívat pro tu disciplínu, která se bude zabývat jsoucím pokud jest (a tedy nikoliv, pokud nenz), musíme ustavit další filosofickou disciplínu, která bude chtít a která také bude schopna se zabývat jsoucím i potud, pokud není. To je třeba blíže objasnit, aby bylo zřejmé, že v jistém smyslu tato nová disciplína hbude v sebe zahrnovat z větší části také ontologii. A protože ontologie odvozuje své jméno od jsouciho (TO ON), bude nejlépe odvozovat jméno oné nové disciplíny od nejsouciho (TO ME ON). Budeme proto onu disciplínu nazývat méontologie (původně jsem to začal psát bez čárky jako meontologie, ale někteří korektoři to začali opravovat na neontologii, což byl pochopitelně nesmysl a malér). 2.16 51 ms 2.17 Vrátíme-li se k příkladu jabloně na zahradě, můžeme si docela dobře a přesně tam uvědomit, že to, co tam teď stojí (tedy nejencm, co tam vidíme, co se ukazuje či jeví), je jenom jedna část, jedna složka, jedna krátká etapa v životě celého stromu. A zároveň si můžeme stejně jasně a zřetelně uvědomit, že celá minulost stromu, tj. ta část jeho života, která už uplynula a tedy není, se vůbec nepropadla do nicoty, že se nestala nicotou, i když už není. A není-li takovou generální či absolutní ("metafyzickou") nicotou minulost stromu, nemusí jí být a není jí ani jeho budoucnost, která tu ještě není. Důležité je jen jedno: musíme vědět, že ona široká, nepřehledná a nepochybně navždy nedohlédnutelná oblast toho, co není, "je" velice strukturována, a že se tedy musíme v tom, co není, umět dostatečně orientovat, abychom byli s to dobře rozpoznávat, co z one pro nás zdánlivě chaotické spousty (množiny) nejsoucího náleží ke zkoumanému jsoucnu a co naproti tomu bud k jiným jsoucnům nebo k žádnému jsoucnu (a ještě v jakém smyslu k nim náleží nebo nenáleží atd.). Je-li každé jsoucno událostí, událostným děním, pak je zřejmé, že ve svém celku (ve smyslu byti) daleko spíše není než jest (ve smyslu jsoucnosti), neboť třeba naše vlastní ascbní minulost a ještě nenastalá budoucnost "kvantitativně" převažují nad naší mcmentální jsoucnosti, tj. právě aktuální přítomností. Tento náš závěr a toto naše nahlédnutí je jenom dokladem, jak 51
====================
ScanImage210.jpg
====================
Úv.ffie 1.verze jsme se vymkli onemu očarování, jímž zapůsobil Parmenides na desítky generací filosofů. Parmenidés totiž trval na tcm, že jsoucí vždycky jest a že nikdy nedochází k tomu, že by nebylo. My naproti tomu vidíme, že každé skutečné (tj. ne pouze vymyšlené) jsoucno naprosto převážně není, zatímco vskutku (aktuálně) jest pouze a výhradně v jedné jediné ze svých četných jsoucnosti. A tato jediná aktuálně jsoucí jsoucnost okamžitě pсmíjí, tj. přechází do souboru ostatních již minulých jsoucností a je vystřídána jednou ze jsoucností dosud budoucích (ještě nenastalých), která se tak z ještě nejsoucí mění ve jsouci, aby se rychle opět stala už nejsouci. (To, co s obrovskou jasností vyjádřil Augustin, pokud jde o čas, platí o událostném dění mnohem spíše než o čase.) 52 2.18 Tak jsme dospěli k tomu, že navzdory návykům a zvyklostem a navzdory běžnému dojmu, že to je zbytečné a dokonce nesmyslné myšlenkové hračičkaření, otázka po tom, co jest a co to vůbec znamená byti, je otázkou vážnou a že méontologie spolu s ontologií představují nesmírně důležitou filosofickou disciplínu, která nemůže být ani zanedbávána, ani nahražena nějakým zjednodušujícím (např. tradičně metafyzickým) výkladem. Ustavení a rozvíjení méontologie a zejména méontologického přístupu ke skutečnosti se v dalších výkladech ukáže jako významné otevření nových cest, jež nám snad dovolí překonat některé dosavadní myšlenkové nesnáze, z nichž celou řadu ještě poznáme. 52
ScanImage210.jpg
====================
Úv.ffie 1.verze jsme se vymkli onemu očarování, jímž zapůsobil Parmenides na desítky generací filosofů. Parmenidés totiž trval na tcm, že jsoucí vždycky jest a že nikdy nedochází k tomu, že by nebylo. My naproti tomu vidíme, že každé skutečné (tj. ne pouze vymyšlené) jsoucno naprosto převážně není, zatímco vskutku (aktuálně) jest pouze a výhradně v jedné jediné ze svých četných jsoucnosti. A tato jediná aktuálně jsoucí jsoucnost okamžitě pсmíjí, tj. přechází do souboru ostatních již minulých jsoucností a je vystřídána jednou ze jsoucností dosud budoucích (ještě nenastalých), která se tak z ještě nejsoucí mění ve jsouci, aby se rychle opět stala už nejsouci. (To, co s obrovskou jasností vyjádřil Augustin, pokud jde o čas, platí o událostném dění mnohem spíše než o čase.) 52 2.18 Tak jsme dospěli k tomu, že navzdory návykům a zvyklostem a navzdory běžnému dojmu, že to je zbytečné a dokonce nesmyslné myšlenkové hračičkaření, otázka po tom, co jest a co to vůbec znamená byti, je otázkou vážnou a že méontologie spolu s ontologií představují nesmírně důležitou filosofickou disciplínu, která nemůže být ani zanedbávána, ani nahražena nějakým zjednodušujícím (např. tradičně metafyzickým) výkladem. Ustavení a rozvíjení méontologie a zejména méontologického přístupu ke skutečnosti se v dalších výkladech ukáže jako významné otevření nových cest, jež nám snad dovolí překonat některé dosavadní myšlenkové nesnáze, z nichž celou řadu ještě poznáme. 52
====================
ScanImage211.jpg
====================
Úv.ffie 1. 2. 3. 4. 5. 6. Mw 1.verze Cílem knížky není udělat ze čtenáře odborníka, ale orientovat jej ve filosofické problematice, pokud to je možné bez odbomě technických znalostí. Jako každá disciplína má ovšem i filosofie své "technické" nároky, a dokonce nemalé. Slabší duchové ovládnou nějakou techniku, zejména si osvojí určitý terminologický žargón, kterému většina lidí nerozumí, a uchýlí se do svého odborničení jako do hradu, kam nemá každý přístup. Přitcm filosofická hodnota myšlenek al textů takového pseudofilosofa má obvykle pramalou cenu; když proniknete po vynaložení nemalé námahy ke smyslu a pokusíte se tento smysl vyjádřit srozumitelně, zjistíte dbvykle, že jde o triviality. To však nikterak neznamená, že by se filosof mohl ve své pracovně obejít bez přesného myšlení a vyjadřování, bez důkladné práce, přesných metod a bez domýšlení i těch nejvzdálenějších důsledků toho, co přijímá za své. (I to, co ho napadne a co mu zdá být třeba i skvělým nápadem, musí filosof přezkoumat a posléze kriticky přijmout za své anebo odvrhnout nápad nemusí být vždycky správný!) (Berlín, 25. 1.1993.) 7. 8. Body (původně v Barcelone) 53 myslet vědět, co to děláme (reflexe) - vztah k vědám atd. [ument] je to dobré, když víme, co děláme? [mravnost] at neví levice, co dělá pravice každodennost, odcizenost, autentičnost mn subjekt, vykloněnost do budoucnosti, odpovědnost vůči čemu? ale kde to vlastně jsme? kde žijeme? kam jsme se to narodili? - co to je ten "náš svět" a jak mu máme rozumět? vesmír veškerenstvo: ale to není náš "pravý svět", to je jen pozadí "dějiny" života - co to je život? to přece "neděláme", to spíš život "dělá nás" - my to přijímáme a stojíme na tcm, vycházíme z toho vlastní dějiny kde se vzaly? - naše doba: situovanost v dějinách, naše dějinnost 10. osobní a obecnější, společné (společně nám adresované) výzvy - danosti. a nedanosti un ww filosofická "technika" historie této techniky k čemu je filosofie dobrá? a) jednotlivci, který na myšlení nemá zvláštní zájem b) jednotlivci, pro kterého je myšlení velmi důležité, ale jen v jisté složce či podobě, v jisté rutině c) člověku jako člověku (co je člověk?) d) společnosti a době e) ve všecbecných výhledech 53 (Berlín, 25. 1.1993)
ScanImage211.jpg
====================
Úv.ffie 1. 2. 3. 4. 5. 6. Mw 1.verze Cílem knížky není udělat ze čtenáře odborníka, ale orientovat jej ve filosofické problematice, pokud to je možné bez odbomě technických znalostí. Jako každá disciplína má ovšem i filosofie své "technické" nároky, a dokonce nemalé. Slabší duchové ovládnou nějakou techniku, zejména si osvojí určitý terminologický žargón, kterému většina lidí nerozumí, a uchýlí se do svého odborničení jako do hradu, kam nemá každý přístup. Přitcm filosofická hodnota myšlenek al textů takového pseudofilosofa má obvykle pramalou cenu; když proniknete po vynaložení nemalé námahy ke smyslu a pokusíte se tento smysl vyjádřit srozumitelně, zjistíte dbvykle, že jde o triviality. To však nikterak neznamená, že by se filosof mohl ve své pracovně obejít bez přesného myšlení a vyjadřování, bez důkladné práce, přesných metod a bez domýšlení i těch nejvzdálenějších důsledků toho, co přijímá za své. (I to, co ho napadne a co mu zdá být třeba i skvělým nápadem, musí filosof přezkoumat a posléze kriticky přijmout za své anebo odvrhnout nápad nemusí být vždycky správný!) (Berlín, 25. 1.1993.) 7. 8. Body (původně v Barcelone) 53 myslet vědět, co to děláme (reflexe) - vztah k vědám atd. [ument] je to dobré, když víme, co děláme? [mravnost] at neví levice, co dělá pravice každodennost, odcizenost, autentičnost mn subjekt, vykloněnost do budoucnosti, odpovědnost vůči čemu? ale kde to vlastně jsme? kde žijeme? kam jsme se to narodili? - co to je ten "náš svět" a jak mu máme rozumět? vesmír veškerenstvo: ale to není náš "pravý svět", to je jen pozadí "dějiny" života - co to je život? to přece "neděláme", to spíš život "dělá nás" - my to přijímáme a stojíme na tcm, vycházíme z toho vlastní dějiny kde se vzaly? - naše doba: situovanost v dějinách, naše dějinnost 10. osobní a obecnější, společné (společně nám adresované) výzvy - danosti. a nedanosti un ww filosofická "technika" historie této techniky k čemu je filosofie dobrá? a) jednotlivci, který na myšlení nemá zvláštní zájem b) jednotlivci, pro kterého je myšlení velmi důležité, ale jen v jisté složce či podobě, v jisté rutině c) člověku jako člověku (co je člověk?) d) společnosti a době e) ve všecbecných výhledech 53 (Berlín, 25. 1.1993)
====================
ScanImage212.jpg
====================
A6-LVH-evidence 93 - uvedení Filosofování LVH, 1993 ze Cílem knížky (Úvod do filosofování) není a ani nemůže být udělat čtenáře odborníka, ale orientovat jej ve filosofické problematice, pokud to je možné bez odborně technických znalostí. Jako každá disciplína má ovšem i filosofie své "technické" nároky, a dokonce nemalé. Slabší duchové ovládnou nějakou techniku, zejména si osvojí určitý terminologický žargón, kterému většina lidí nerozumí, a uchýlí se do svého odborničení jako do hradu, kam nemá každý přístup. Přitom filosofická hodnota myšlenek a textů takového esoterického filosofa nebo snad i pseudofilosofa má obvykle pramalou cenu; když proniknete po vynaložení nemalé námahy ke smyslu a pokusíte se tento smysl vyjádřit srozumitelně, zjistíte obvykle, že jde o triviality, a někdy dokonce o vyslovené nesmysly. To však nikterak neznamená, že by se filosof mohl ve své pracovně obejít bez přesného myšlení a vyjadřování, bez důkladné práce, přesných metod a bez domýšlení i těch nejvzdálenějších důsledků toho, co přijímá za své. (I to, co ho napadne a co se mu zdá být třeba i skvělým nápadem, musí filosof přezkoumat a posléze kriticky přijmout za své anebo odvrhnout nápad nemusí být vždycky správný!) (Berlín, 930125-4) 1. 2. Filosofování - úvod Body (původně v Barceloně) 3. 4. 5. 6. J 8. 9. leden/únor 10. myslet - vědět, co to děláme (reflexe) - vztah k vědám atd. [umění] - je to dobré, když víme, co děláme? [mravnost] - at neví levice, co dělá pravice každodennost, odcizenost, autentičnost subjekt, vykloněnost do budoucnosti, odpovědnost vůči čemu? ale kde to vlastně jsme? kde žijeme? kam jsme se to narodili? - co to je ten "náš svět" a jak mu máme rozumět? vesmír jen pozadí Berlín 1 "dějiny" života - co to je život? to přece "neděláme", to spíš život "dělá nás" my to přijímáme a stojíme na tom, vycházíme z toho vlastní dějiny se vzaly? - naše doba: situovanost kde v dějinách, naše dějinnost osobní a obecnější, společné (společně nám adresované) výzvy danosti a nedanosti 11. filosofická "technika" - historie této techniky, její význam a nezbytnost LVH, 1993 veškerenstvo: ale to není náš "pravý svět", to je 1 (Barcelona, 930125-2; přepsáno v Berlíně) úvod LVH, 1993 Filosofování K čemu je filosofie dobrá? a) jednotlivci, který na myšlení nemá zvláštní zájem (proti povrchnosti, životní nezakotvenosti) b) jednotlivci, pro kterého je myšlení velmi důležité, ale jen v jisté složce či podobě, v jisté rutině (např. pro vědce) c) člověku jako člověku (co je člověk? jak může dosáhnout životní integrity, včetně integrity myšlenkové?) d) společnosti a době (je či není dobré vědět, kdo jsme a co děláme? rozumět si? rozumět světu, v němž žijeme, v němž jsme situováni?) e) ve všeobecných výhledech (filosofie dovoluje vypracovávat nejen myšlenkovou a životní taktiku, ale též strategii, a to nejenom pro jednotlivce, ale pro společenské "celky", pro obec, pro lidstvo, a nikoli pouze pro přítomnost a nejbližší budoucnost - to vyplývá z povahy strategie: také pro vzdálenější budoucnost; a to ne jakohotový plán, maršrůtu, ale spíš tentativně, experimentálně, abychom se -
ScanImage212.jpg
====================
A6-LVH-evidence 93 - uvedení Filosofování LVH, 1993 ze Cílem knížky (Úvod do filosofování) není a ani nemůže být udělat čtenáře odborníka, ale orientovat jej ve filosofické problematice, pokud to je možné bez odborně technických znalostí. Jako každá disciplína má ovšem i filosofie své "technické" nároky, a dokonce nemalé. Slabší duchové ovládnou nějakou techniku, zejména si osvojí určitý terminologický žargón, kterému většina lidí nerozumí, a uchýlí se do svého odborničení jako do hradu, kam nemá každý přístup. Přitom filosofická hodnota myšlenek a textů takového esoterického filosofa nebo snad i pseudofilosofa má obvykle pramalou cenu; když proniknete po vynaložení nemalé námahy ke smyslu a pokusíte se tento smysl vyjádřit srozumitelně, zjistíte obvykle, že jde o triviality, a někdy dokonce o vyslovené nesmysly. To však nikterak neznamená, že by se filosof mohl ve své pracovně obejít bez přesného myšlení a vyjadřování, bez důkladné práce, přesných metod a bez domýšlení i těch nejvzdálenějších důsledků toho, co přijímá za své. (I to, co ho napadne a co se mu zdá být třeba i skvělým nápadem, musí filosof přezkoumat a posléze kriticky přijmout za své anebo odvrhnout nápad nemusí být vždycky správný!) (Berlín, 930125-4) 1. 2. Filosofování - úvod Body (původně v Barceloně) 3. 4. 5. 6. J 8. 9. leden/únor 10. myslet - vědět, co to děláme (reflexe) - vztah k vědám atd. [umění] - je to dobré, když víme, co děláme? [mravnost] - at neví levice, co dělá pravice každodennost, odcizenost, autentičnost subjekt, vykloněnost do budoucnosti, odpovědnost vůči čemu? ale kde to vlastně jsme? kde žijeme? kam jsme se to narodili? - co to je ten "náš svět" a jak mu máme rozumět? vesmír jen pozadí Berlín 1 "dějiny" života - co to je život? to přece "neděláme", to spíš život "dělá nás" my to přijímáme a stojíme na tom, vycházíme z toho vlastní dějiny se vzaly? - naše doba: situovanost kde v dějinách, naše dějinnost osobní a obecnější, společné (společně nám adresované) výzvy danosti a nedanosti 11. filosofická "technika" - historie této techniky, její význam a nezbytnost LVH, 1993 veškerenstvo: ale to není náš "pravý svět", to je 1 (Barcelona, 930125-2; přepsáno v Berlíně) úvod LVH, 1993 Filosofování K čemu je filosofie dobrá? a) jednotlivci, který na myšlení nemá zvláštní zájem (proti povrchnosti, životní nezakotvenosti) b) jednotlivci, pro kterého je myšlení velmi důležité, ale jen v jisté složce či podobě, v jisté rutině (např. pro vědce) c) člověku jako člověku (co je člověk? jak může dosáhnout životní integrity, včetně integrity myšlenkové?) d) společnosti a době (je či není dobré vědět, kdo jsme a co děláme? rozumět si? rozumět světu, v němž žijeme, v němž jsme situováni?) e) ve všeobecných výhledech (filosofie dovoluje vypracovávat nejen myšlenkovou a životní taktiku, ale též strategii, a to nejenom pro jednotlivce, ale pro společenské "celky", pro obec, pro lidstvo, a nikoli pouze pro přítomnost a nejbližší budoucnost - to vyplývá z povahy strategie: také pro vzdálenější budoucnost; a to ne jakohotový plán, maršrůtu, ale spíš tentativně, experimentálně, abychom se -
====================
ScanImage213.jpg
====================
A6-LvH-evidence leden/únor 93 a reagovat na onu "nepředmětnou přítomnost výzev") Y: Berlín (Berlín, 930130-1) Pojem Předpokládáme, že pojmy musely být vynalezeny, nikoli objeveny. Možná, že byly vynalezeny v různých dobách a odlišných společnostech již dříve, ale nic o tom (přinejmenším zatím) nevíme. Vynález se ovšem stává skutečným vynálezem, teprve když přestává být pouhou náhodou, ale může ho být a také ho skutečně je využíváno opětovně, tj. kdykoliv se to hodí, kdykoliv toho je zapotřebí. Vynález se stává skutečným vynálezem teprve aplikací, v rámci aplikace. Ale pojem je docela zvláštním vynálezem: vynálezce ani neví, že jej vynalezl, ani jak jej vynalezl, uživatelé ho používají, aniž by dost dobře věděli, čím tento vynález vlastně je, spíše se naučí ho používat jakoby nějakého triku. A na tom můžeme vlastně trvat: práce s pojmy je opravdu jakýmsi zvláštním trikem, kterému je třeba se dobře naučit (ale není to zpočátku nijak nesnadné, jak můžeme pozorovat na malých dětech), a pak už jde všechno jakoby samo a stále lépe (do jistého momentu, ovšem). Když to bereme takto, pak ani není třeba starým Řekům připisovat vynález samotných pojmů, jako spíše vynález jejich překvapivé, ale skvělé aplikace. Filosofie nevznikla prostě "sama" jako důsledek vynálezu pojmů, ale jako pozoruhodný projekt aplikace pojmů na některé zvláštní situace, do kterých se člověk i tak (tj. bez pojmů a pojmového myšlení) dostával. Zvláštnost celé záležitosti spočívá především v tom, že se Řekové (tedy přinejmenším někteří, právě oni "průkopníci", kterým budeme říkat "filosofové", což je pojmenování nutně pozdější než filosofování samo) naučili "pracovat" s pojmy (tj. pojmově myslet) daleko dříve, než se jejich úžas (který je podle Aristotela počátkem filosofování) zaměřil právě na tuto pojmovost. A tak skutečným zvratem byl opravdu tento výkon reflexe, provedený již za pomoci pojmů, ale dospívající přece teprve v tomto kroku v tématizaci pojmovosti a pojmů samotných. Pojem (Berlin, 930220-1) LVH, 1993 Pro Řeky nebylo vůbec samozřejmé, dokonce ani právě snadné skutečnost a význam pojnů objevit a odhalit, i když to byli právě oni, komu onen vynález pojmovosti musíme přiznat. Proč tomu tak bylo? Jedním důvodem (spíše než příčinou) byla jejich představa, že poznávání spočívá v jakémsi vnitřním probuzení (duše: Hérakleitos mluví o tom, jak špatnými svědky jsou člověku smysly, pokud má nechápavou, tj. neotevřenou duši) a v jakémsi otevření vnitřních očí, vnitřního zraku: stačí, když duše otevře oči - a za předpokladu, že se nevyskytne nějaká další překážka, prostě vidí, jak se věci mají. Docela stačí, že zírá: THEOREIN znamená zírati, dívati se, pozorovati, zrakem registrovati. Zírat totiž pro Řeky znamenalo nic nedělat, jen se dívat; samo dívání se nepovažovalo za nic činného, aktivního, za žádné *dělání*. (*Dělání se řeklo řecky PRATEIN a PRAXIS; Aristotelés výslovně uvádí, že cílem dělání, konání je dílo, kdežto cílem zírání, THEORIA je pravda.) To však nemůžeme považovat jen za nějaký mylný, zastaralý názor, který jsme už překonali a který dnes už nikdo rozumný nemůže držet. Je to důležitá okolnost, která způsobila nemalou pohromu nejen pro samotnou řeckou filosofii, ale i pro celou pozdější evropskou středověkou i novověkou myšlenkovou tradici. Rozpoznat zcela jasně, že poznávání, vůbec myšlení je praxe, kterou je nutno si osvojit právě jen "v praxi", tj. tím, že "prakticky, doopravdy" myslíme,, "prakticky* poznáváme, se podařilo teprve velice pozdě, až díky Hegelovi a heglovské levici, zejména pak díky mladému Marxovi. Proto je nezbytné věnovat tomuto problému docela zvláštní pozornost. (Berlín, 930220-2) LVH, 1993 Pojem LVH, 1993 Něčemu "rozumět" (v nespecifickém smyslu) lze ještě mnohem dříve, než se mohl konstituovat nějaký "rozum"; konec konců i zvíře je do jisté míry schopno čemusi porozumět (např. co se na něm chce). A lidé mohou chápat různé souvislosti, tj. nějak je "pojímat", ještě bez pojmů. Jinak řečeno, lidé mohou myslit, a mohou myslit něco a na něco a o něčem, aniž by v mysli ustavili to, čemu říkáme "pojem". Proto můžeme mluvit o tzv. před-pojmovém nebo nino-pojmovén nyšlení. Nemusíme se ani příliš spekulativnně nořit do neznámé či málo známé pradávné minulosti; příklady máme i dnešní. Výtvarník nebo hudební skladatel nepochybně při své tvorbě, ale také ve své tvorbě a samotnou svou tvorbou také myslí; toto jeho tvůrčí myšlení však není ovládáno pojmy, i když samozřejmě pojmy a pojmovost do něho také pronikají. Máme před sebou tedy dvě významné otázky, dva problémy: jeden "historický" a jeden "systematický". Zároveň dobře uvidíme, jak tyto dva tradičně oddělované aspekty úzce, ano neoddělitelně souvisí. Jde jednak o to, kdy a jak pojmy a pojmovost vůbec vznikly, kdy a jak byly zavedeny do "myšlenkové praxe"; jednak o to, jaká je dnes jejich funkce a kde jsou meze jejich uplatnění. Teze, kterou tu uvádím, musí být zatím považována za platnou do té doby, než bude vyvrácena konkrétními doklady její falešné "europocentričnosti" (jak se dnes peiorativně říká): pojmy a pojmovost (obojí od sebe neoddělitelné!) byly vynalezeny a po prvé uplatněny ve starém Řecku. Pokud jde o druhý bod, je třeba o něm alespoň trochu podrobněji A6-LvH-evidence leden/únor 93 Berlín - 2 zauvažovat. Hlavní tématem našeho zájmu pak bude, do jaké míry pojmovost (a zvláště pak .X..!! unäité lidaké bt untahr 2
ScanImage213.jpg
====================
A6-LvH-evidence leden/únor 93 a reagovat na onu "nepředmětnou přítomnost výzev") Y: Berlín (Berlín, 930130-1) Pojem Předpokládáme, že pojmy musely být vynalezeny, nikoli objeveny. Možná, že byly vynalezeny v různých dobách a odlišných společnostech již dříve, ale nic o tom (přinejmenším zatím) nevíme. Vynález se ovšem stává skutečným vynálezem, teprve když přestává být pouhou náhodou, ale může ho být a také ho skutečně je využíváno opětovně, tj. kdykoliv se to hodí, kdykoliv toho je zapotřebí. Vynález se stává skutečným vynálezem teprve aplikací, v rámci aplikace. Ale pojem je docela zvláštním vynálezem: vynálezce ani neví, že jej vynalezl, ani jak jej vynalezl, uživatelé ho používají, aniž by dost dobře věděli, čím tento vynález vlastně je, spíše se naučí ho používat jakoby nějakého triku. A na tom můžeme vlastně trvat: práce s pojmy je opravdu jakýmsi zvláštním trikem, kterému je třeba se dobře naučit (ale není to zpočátku nijak nesnadné, jak můžeme pozorovat na malých dětech), a pak už jde všechno jakoby samo a stále lépe (do jistého momentu, ovšem). Když to bereme takto, pak ani není třeba starým Řekům připisovat vynález samotných pojmů, jako spíše vynález jejich překvapivé, ale skvělé aplikace. Filosofie nevznikla prostě "sama" jako důsledek vynálezu pojmů, ale jako pozoruhodný projekt aplikace pojmů na některé zvláštní situace, do kterých se člověk i tak (tj. bez pojmů a pojmového myšlení) dostával. Zvláštnost celé záležitosti spočívá především v tom, že se Řekové (tedy přinejmenším někteří, právě oni "průkopníci", kterým budeme říkat "filosofové", což je pojmenování nutně pozdější než filosofování samo) naučili "pracovat" s pojmy (tj. pojmově myslet) daleko dříve, než se jejich úžas (který je podle Aristotela počátkem filosofování) zaměřil právě na tuto pojmovost. A tak skutečným zvratem byl opravdu tento výkon reflexe, provedený již za pomoci pojmů, ale dospívající přece teprve v tomto kroku v tématizaci pojmovosti a pojmů samotných. Pojem (Berlin, 930220-1) LVH, 1993 Pro Řeky nebylo vůbec samozřejmé, dokonce ani právě snadné skutečnost a význam pojnů objevit a odhalit, i když to byli právě oni, komu onen vynález pojmovosti musíme přiznat. Proč tomu tak bylo? Jedním důvodem (spíše než příčinou) byla jejich představa, že poznávání spočívá v jakémsi vnitřním probuzení (duše: Hérakleitos mluví o tom, jak špatnými svědky jsou člověku smysly, pokud má nechápavou, tj. neotevřenou duši) a v jakémsi otevření vnitřních očí, vnitřního zraku: stačí, když duše otevře oči - a za předpokladu, že se nevyskytne nějaká další překážka, prostě vidí, jak se věci mají. Docela stačí, že zírá: THEOREIN znamená zírati, dívati se, pozorovati, zrakem registrovati. Zírat totiž pro Řeky znamenalo nic nedělat, jen se dívat; samo dívání se nepovažovalo za nic činného, aktivního, za žádné *dělání*. (*Dělání se řeklo řecky PRATEIN a PRAXIS; Aristotelés výslovně uvádí, že cílem dělání, konání je dílo, kdežto cílem zírání, THEORIA je pravda.) To však nemůžeme považovat jen za nějaký mylný, zastaralý názor, který jsme už překonali a který dnes už nikdo rozumný nemůže držet. Je to důležitá okolnost, která způsobila nemalou pohromu nejen pro samotnou řeckou filosofii, ale i pro celou pozdější evropskou středověkou i novověkou myšlenkovou tradici. Rozpoznat zcela jasně, že poznávání, vůbec myšlení je praxe, kterou je nutno si osvojit právě jen "v praxi", tj. tím, že "prakticky, doopravdy" myslíme,, "prakticky* poznáváme, se podařilo teprve velice pozdě, až díky Hegelovi a heglovské levici, zejména pak díky mladému Marxovi. Proto je nezbytné věnovat tomuto problému docela zvláštní pozornost. (Berlín, 930220-2) LVH, 1993 Pojem LVH, 1993 Něčemu "rozumět" (v nespecifickém smyslu) lze ještě mnohem dříve, než se mohl konstituovat nějaký "rozum"; konec konců i zvíře je do jisté míry schopno čemusi porozumět (např. co se na něm chce). A lidé mohou chápat různé souvislosti, tj. nějak je "pojímat", ještě bez pojmů. Jinak řečeno, lidé mohou myslit, a mohou myslit něco a na něco a o něčem, aniž by v mysli ustavili to, čemu říkáme "pojem". Proto můžeme mluvit o tzv. před-pojmovém nebo nino-pojmovén nyšlení. Nemusíme se ani příliš spekulativnně nořit do neznámé či málo známé pradávné minulosti; příklady máme i dnešní. Výtvarník nebo hudební skladatel nepochybně při své tvorbě, ale také ve své tvorbě a samotnou svou tvorbou také myslí; toto jeho tvůrčí myšlení však není ovládáno pojmy, i když samozřejmě pojmy a pojmovost do něho také pronikají. Máme před sebou tedy dvě významné otázky, dva problémy: jeden "historický" a jeden "systematický". Zároveň dobře uvidíme, jak tyto dva tradičně oddělované aspekty úzce, ano neoddělitelně souvisí. Jde jednak o to, kdy a jak pojmy a pojmovost vůbec vznikly, kdy a jak byly zavedeny do "myšlenkové praxe"; jednak o to, jaká je dnes jejich funkce a kde jsou meze jejich uplatnění. Teze, kterou tu uvádím, musí být zatím považována za platnou do té doby, než bude vyvrácena konkrétními doklady její falešné "europocentričnosti" (jak se dnes peiorativně říká): pojmy a pojmovost (obojí od sebe neoddělitelné!) byly vynalezeny a po prvé uplatněny ve starém Řecku. Pokud jde o druhý bod, je třeba o něm alespoň trochu podrobněji A6-LvH-evidence leden/únor 93 Berlín - 2 zauvažovat. Hlavní tématem našeho zájmu pak bude, do jaké míry pojmovost (a zvláště pak .X..!! unäité lidaké bt untahr 2
====================
ScanImage214.jpg
====================
Pojem (Berlin, 930221-1) LVH, 1993 To, oč nám jde, není především - a už vůbec nikoliv pouze - objasnění "pojmu pojmu", nýbrž objasnění povahy a struktury samotného "skutečného" pojmu. To sice nelze provést bez upřesnění "pojmu pojmu", ale cílem není toto upřesnění samo o sobě. A právě v této věci není narné se trochu podívat o takových pět, šest desetiletí zpět, abychom uviděli, jak docela jinak a zejména hlouběji, podstatněji se otázka dnes klade. Dnes by snad už nebyla možná taková poznámka (dokonce poznámka pod čarou), jakou najdeme v knížce Emanuela Horna z r. 1932, kterou budu raději citovat: "Der Vorwurf Hegel's und auch Schopenhauer's, Kant hätte über den Begriff selbst nicht reflektiert, ist nicht angebracht. Der Vernunftbegriff ist ja nichts anderes als der Begriff des Begriffes." (Der Begriff des Begriffes, str. 81.) Mám sice dojem, že proti této poznámce by protestoval sám Kant, ale o to nejde; dnes by snad už nebylo možné zaměňovat otázku pojmu s otázkou rozumu, a to ani v podobě záměny "pojmu pojmu" za pojem rozumu. Myšlení, které pracuje s pojmy, je nepochybně výkonnější než myšlení předpojmové. Je ovšem také jednostranné. Otázkou však je, zda tato jednostrannost musí provázet každou pojmovost, anebo zda to je jednostrannost charakterizující docela určitý typ pojmovosti, totiž ten, který má svůj původ ve starém Řecku a který se prosadil v dosavadní evropské myšlenkové tradici. Musíme se v tom případě tázat, jakým jiným způsobem pojmovosti bych se měli napříště (případně také) vybavit. Abychom o tom mohli s užitkem vůbec začít uvažovat, musíme se pokusit co nejpřesněji a do hloubky poznat právě ono nedostatečné myšlení, v němž stále ještě sami vězíme. Cesta k novému myšlení vede pouze a výhradně přes co nejpronikavější nahlédnutí povahy myšlení dosavadního, "starého". (Berlín, 930221-2) Předmět LVH, 1993 Význam slova "předmět" je přinejmenším dvojaký, jak vyplývá ze samotné historie. Latinské slovo "obiectum" bylo vytvořeno (a rozšířilo se) až v druhé polovině středověku, a vzniklo napodobením slova "subiectum", běžného už v dobách klasických. Obě substantiva mají dvojí možnou etymologii: jsou odvozena od sloves subicio a obicio, která mohla vzniknout spojením předpon s dvěma možnými slovesy, totiž iacio a iaceo, což znamená v prvním případě házím, vrhám, v druhém pak ležím. Čeština si v průběhu vývoje vybrala ono házení či vrhání, konkrétně tedy "metání": před-mět je to, co (nám) je před-meteno, tj. před-vrženo, před-hozeno, eventuelně co si sami netáme, vrháme, házíme před sebe. Němčina sice měla kdysi slova pro obě možnosti překladu, ale "Gegenwurf" zanikl a zůstal jen "Gegenstand". V němčině tedy došlo k malé změně: obiectum už není to, co před námi leží, ale co před námi stojí (was uns gegenüber-steht). Naproti tomu slovo "objektivní" a "objektivita" dostalo v nové době a zejména v jejím posledním období, vyznačujícím se obrovským sebevědomím vědy resp. vědců (přírodovědců, zejména tzv. exaktních), výzmnam naprosto zbavený jakéhokoliv vztahu ke komukoli, před nímž nebo naproti němuž by to stálo či leželo, neřku-li bylo jím pohozeno či někým jiným jemu předhozeno. Podobný osud mělo i jiné slovo, které nemělo tak dvojaké kořeny, totiž "danost". Jazyk sám nám připomíná, že to je něco, co nám (nebo někomu jinému) bylo anebo právě teď je "dáno", tedy že nám (nebo někomu jinému) to nejspíš "někdo - "dal". Musíme se proto tázat, jak k tomu vůbec mohlo dojít, když tu šlo přece o vývoj "jazyku proti srsti". Jakmile si postavíme tuto otázku, dostáváme se na stopu toho, čemu budeme říkat "předmětné myšlení" (přesněji: zpředmětňující myšlení). (Berlín, 930221-3 Předmět LVH, 1993 Abychom mohli myšlenkově pracovat s náležitou určitostí, musíme se dohodnout, jak budeme napříště slovu *předmět" rozumět. Jde v takovém případě o pouhou konvenci; nejde vůbec o to, které slovo nebo dokonce který "pojem" je správnější. Ať se rozhodneme pro kterýkoli z nich, abychom jej spojovali se slovem "předmět", budeme nutně potřebovat ještě druhé slovo, s nímž bychom mohli spojovat ten druhý význam, druhý pojem. A protože jde jen o konvenci, můžeme rozhodnutí bez obav svěřit jazyku. Víme už, že česká etymologie naprosto zřetelně a jednoznačně odkazuje k zmíněnému "metání", budeme napříště slovu "předmět" rozumět tak, že to je jakýsi "obraz" či spíše myšlenkový "model", který před sebe (před svou mysl či vědomí, před svou myšlenkovou pozornost) před-mítáme, tedy promítáme. Už toto užití blízkého slova naznačuje, že jsme na správné cestě (zvolený myšlenkový model promítáme do skutečnosti kolem sebe a chápeme ji jeho prostřednictvím). Filosofovat je třeba nejenom pomocí jazyka jako nějakého instrumentu, ale z jazyka jako určitého prostředí; základní filosofický přístup (k čemukoliv) je v jazyce zakotven a tedy myslí jazyku "po srsti", co možná v souhlase s jazykem, s tím, co nám jazyk napovídá. Někdy to ovšem nejde, protože máme vážné důvody, proč pokynů jazyka neuposlechnout a myslit mu "proti srsti". Pak to řešíme dvojím možným způsobem: bud si zvykneme v tom konkrétním (a tedy vymezeném) ohledu jazyka nedbat (což je filosofická nedbalost), anebo se pokusíme vytvořit nová slova tak, aby byla (ve spojení s jinými slovy, ovšem) v souhlase nejenom s tím, čeho se "předmětně" 3
ScanImage214.jpg
====================
Pojem (Berlin, 930221-1) LVH, 1993 To, oč nám jde, není především - a už vůbec nikoliv pouze - objasnění "pojmu pojmu", nýbrž objasnění povahy a struktury samotného "skutečného" pojmu. To sice nelze provést bez upřesnění "pojmu pojmu", ale cílem není toto upřesnění samo o sobě. A právě v této věci není narné se trochu podívat o takových pět, šest desetiletí zpět, abychom uviděli, jak docela jinak a zejména hlouběji, podstatněji se otázka dnes klade. Dnes by snad už nebyla možná taková poznámka (dokonce poznámka pod čarou), jakou najdeme v knížce Emanuela Horna z r. 1932, kterou budu raději citovat: "Der Vorwurf Hegel's und auch Schopenhauer's, Kant hätte über den Begriff selbst nicht reflektiert, ist nicht angebracht. Der Vernunftbegriff ist ja nichts anderes als der Begriff des Begriffes." (Der Begriff des Begriffes, str. 81.) Mám sice dojem, že proti této poznámce by protestoval sám Kant, ale o to nejde; dnes by snad už nebylo možné zaměňovat otázku pojmu s otázkou rozumu, a to ani v podobě záměny "pojmu pojmu" za pojem rozumu. Myšlení, které pracuje s pojmy, je nepochybně výkonnější než myšlení předpojmové. Je ovšem také jednostranné. Otázkou však je, zda tato jednostrannost musí provázet každou pojmovost, anebo zda to je jednostrannost charakterizující docela určitý typ pojmovosti, totiž ten, který má svůj původ ve starém Řecku a který se prosadil v dosavadní evropské myšlenkové tradici. Musíme se v tom případě tázat, jakým jiným způsobem pojmovosti bych se měli napříště (případně také) vybavit. Abychom o tom mohli s užitkem vůbec začít uvažovat, musíme se pokusit co nejpřesněji a do hloubky poznat právě ono nedostatečné myšlení, v němž stále ještě sami vězíme. Cesta k novému myšlení vede pouze a výhradně přes co nejpronikavější nahlédnutí povahy myšlení dosavadního, "starého". (Berlín, 930221-2) Předmět LVH, 1993 Význam slova "předmět" je přinejmenším dvojaký, jak vyplývá ze samotné historie. Latinské slovo "obiectum" bylo vytvořeno (a rozšířilo se) až v druhé polovině středověku, a vzniklo napodobením slova "subiectum", běžného už v dobách klasických. Obě substantiva mají dvojí možnou etymologii: jsou odvozena od sloves subicio a obicio, která mohla vzniknout spojením předpon s dvěma možnými slovesy, totiž iacio a iaceo, což znamená v prvním případě házím, vrhám, v druhém pak ležím. Čeština si v průběhu vývoje vybrala ono házení či vrhání, konkrétně tedy "metání": před-mět je to, co (nám) je před-meteno, tj. před-vrženo, před-hozeno, eventuelně co si sami netáme, vrháme, házíme před sebe. Němčina sice měla kdysi slova pro obě možnosti překladu, ale "Gegenwurf" zanikl a zůstal jen "Gegenstand". V němčině tedy došlo k malé změně: obiectum už není to, co před námi leží, ale co před námi stojí (was uns gegenüber-steht). Naproti tomu slovo "objektivní" a "objektivita" dostalo v nové době a zejména v jejím posledním období, vyznačujícím se obrovským sebevědomím vědy resp. vědců (přírodovědců, zejména tzv. exaktních), výzmnam naprosto zbavený jakéhokoliv vztahu ke komukoli, před nímž nebo naproti němuž by to stálo či leželo, neřku-li bylo jím pohozeno či někým jiným jemu předhozeno. Podobný osud mělo i jiné slovo, které nemělo tak dvojaké kořeny, totiž "danost". Jazyk sám nám připomíná, že to je něco, co nám (nebo někomu jinému) bylo anebo právě teď je "dáno", tedy že nám (nebo někomu jinému) to nejspíš "někdo - "dal". Musíme se proto tázat, jak k tomu vůbec mohlo dojít, když tu šlo přece o vývoj "jazyku proti srsti". Jakmile si postavíme tuto otázku, dostáváme se na stopu toho, čemu budeme říkat "předmětné myšlení" (přesněji: zpředmětňující myšlení). (Berlín, 930221-3 Předmět LVH, 1993 Abychom mohli myšlenkově pracovat s náležitou určitostí, musíme se dohodnout, jak budeme napříště slovu *předmět" rozumět. Jde v takovém případě o pouhou konvenci; nejde vůbec o to, které slovo nebo dokonce který "pojem" je správnější. Ať se rozhodneme pro kterýkoli z nich, abychom jej spojovali se slovem "předmět", budeme nutně potřebovat ještě druhé slovo, s nímž bychom mohli spojovat ten druhý význam, druhý pojem. A protože jde jen o konvenci, můžeme rozhodnutí bez obav svěřit jazyku. Víme už, že česká etymologie naprosto zřetelně a jednoznačně odkazuje k zmíněnému "metání", budeme napříště slovu "předmět" rozumět tak, že to je jakýsi "obraz" či spíše myšlenkový "model", který před sebe (před svou mysl či vědomí, před svou myšlenkovou pozornost) před-mítáme, tedy promítáme. Už toto užití blízkého slova naznačuje, že jsme na správné cestě (zvolený myšlenkový model promítáme do skutečnosti kolem sebe a chápeme ji jeho prostřednictvím). Filosofovat je třeba nejenom pomocí jazyka jako nějakého instrumentu, ale z jazyka jako určitého prostředí; základní filosofický přístup (k čemukoliv) je v jazyce zakotven a tedy myslí jazyku "po srsti", co možná v souhlase s jazykem, s tím, co nám jazyk napovídá. Někdy to ovšem nejde, protože máme vážné důvody, proč pokynů jazyka neuposlechnout a myslit mu "proti srsti". Pak to řešíme dvojím možným způsobem: bud si zvykneme v tom konkrétním (a tedy vymezeném) ohledu jazyka nedbat (což je filosofická nedbalost), anebo se pokusíme vytvořit nová slova tak, aby byla (ve spojení s jinými slovy, ovšem) v souhlase nejenom s tím, čeho se "předmětně" 3
====================
ScanImage215.jpg
====================
- leden/únor 93 Berlin - 4 A6-LVH-evidence týkají, nýbrž také s jazykem a s jeho živou strukturou. Této druhé cesty budeme muset napříště několikrát použít, neboť odedávna náleží k filosoficky legitimním. Jít první cestou nás tlačí spíše obecný (tj. ne-filosofický) úzus či zvyk, návyk (proto dodnes říkáme o Slunci, že vychází nebo zapadá, ale si to doopravdy nemyslíme). (Berlín, 930222-1) LVH, 1993 Protože žijeme na konci jedné myšlenkové epochy a teprve vstupujeme do epochy nové, není možné a nebylo by ani žádoucí pracovat s nějakou pevnou terminologií. Přechody mezi epochami vždycky znamenají jisté rozvolnění dosavadních relativně pevných (protože v rámci epochy zafixovaných) struktur at' už pojmových, at terminologických, slovních. To není jen cosi nežádoucího, čeho lze pouze litovat. Rozvolnění je příležitostí k rozvázání některých vazeb, které už začaly překážet v další myšlenkové práci, a k nahražení těchto vazeb vazbami jinými, novými nebo jen obnovenými a dočasně zapomenutými. Ostatně rozvolnění se jen zdánlivě nebo jen okrajově týká pojmové struktury myšlení: lze naopak zjišťovat v podobných situacích i v minulosti, že myšlení v jakémsi jasnozření spatřuje přesnější kontury toho, k čemu se odnáší, a že jen opouští zafixované staré slovní obraty a myšlenkové návyky, které s pojmovou přesností nejen neměly nic společného, ale naopak jí byly na obtíž, zejména pak proto, že se přesné myšlení pokoušely nahražovat a přestírat. Ve filosofii není nic horšího ničivějšího než návyk na určitý žargón, jehož dokonalé zvládnutí má nahradit skutečnou práci s myšlenkou. (Berlín, 930223-1) Pojem LvH, 1993 Povrchní resp. málo do hloubky jdoucí úvaha nás může dovést k závěru, že pojem je čímsi pevným, neproměnným, nehybným, a že právě díky této své pevnosti a nehybnosti propůjčuje jinak velmi pohyblivému a proměnlivému myšlení rovněž onu pevnost a jistotu. Ale bližší úbaha nás přesvědčí, že by to byl závěr velmi ukvapený. Položme si otázku, jak by něco tak naprosto pevného a nehybného mohlo upevnit a posílit či organizovat, uložit řád našemu jinak těkavému nebo alespoň nepřesnému a často i konfúznímu myšlení. Bud by něco takového muselo samo aktivně naše myšlení ovlivňovat a pak ovšem by to nemohlo zůstat nehybným -, anebo by se myšlení muselo začít "sebe-organizovat" takovým způsobem, aby si vybudovalo pevný vztah k onomu pevnému a nehybnému "čemusi". Protože však víme, že ona naprosto překvapující a po celou dobu za největší a nejdůležitější považovaná schopnost pojmového myšlení spočívá v tom, že se téměř za všech okolností dovede vztáhnout vždycky k přesně témuž (a to se modelově "vypracovalo" na geometrii). Už tato úvaha nám napovídá, že mezi obrovsky proměnlivým myšlením (vůbec vědomím, oněmi stále uplývajícími nepřesnými představami a těkavými, rozkolísanými vzpomínkami a mezi pevností a stálostí takového čtverce nebo kruhu v geometrickém smyslu musí nutně být ještě nějaký prostředník. Na toho se však dlouho zapomínalo, a zejména ze zapomínalo na to, že tu musí být nějaký "prostředník" či aktivní činitel v myšlení samém, neboť ono "pevné", k čemu se pojmové myšlení s takovou jistotou vztahuje, není žádnou součástí ani složkou myšlení, ale čímsi mimo sám průběh, sám akt myšlení; na to upozornili teprve takové myslitelé jako Bolzano, Brentano a zvláště Husserl. A proto potřebujeme také nové termíny. (Berlín, 930225-1) LVH, 1993 Filosofování Lidé a společnosti mají vždy tendenci se zabydlit a vytvořit si prostředí, kde se cítí dobře a "doma". Filosofie bude vždycky tento domácký klid rušit poukazováním na různé temné kouty takové "domácnosti" a zejména na naléhavé problémy, před které je tato "domácnost" postavena a na které většinou není vůbec připravena. Proč to filosof dělá, když mu to přináší jen svízele? Proč se nesnaží být společnosti užitečný, tak aby se obecně uznávalo, že si zaslouží "doživotní pobyt v prytaneiu"? Proč už tento nárok sám zní ve společnosti obvykle provokativně? To souvisí se samotnou povahou filosofie. Jak její jméno napovídá (ovšem v řečtině), jde tu o její lásku k moudrosti a touhu po moudrosti. V pozadí je tu ovšem přítomna myšlenka, že většina lidí po moudrosti (doopravdy) nebaží, nýbrž spíše po docela jiných věcech. Většina - v onom starém pojetí - je nemoudrá a nechce ani být moudrá, ale chce se prostě dobře mít, chce si žít spokojeně a dobře a problémy "nechávat koňům", neboť mají "větší hlavu". Už tato základna sama je čímsi provokujícím; málokterý politik by si dnes dovolil na velkém shromáždění prohlásit, že většina přítomných má je "přízemní zájmy" a že se nestará o "vyšší věci". Když to někdy musí nějak naznačit, musí si počínat velice obezřele a takticky. Filosof má tendenci to vždycky říci přímo a bez okolků. Proč? Je to snad otázka jeho letory, jeho nekultivovanosti, nevychovanosti?
ScanImage215.jpg
====================
- leden/únor 93 Berlin - 4 A6-LVH-evidence týkají, nýbrž také s jazykem a s jeho živou strukturou. Této druhé cesty budeme muset napříště několikrát použít, neboť odedávna náleží k filosoficky legitimním. Jít první cestou nás tlačí spíše obecný (tj. ne-filosofický) úzus či zvyk, návyk (proto dodnes říkáme o Slunci, že vychází nebo zapadá, ale si to doopravdy nemyslíme). (Berlín, 930222-1) LVH, 1993 Protože žijeme na konci jedné myšlenkové epochy a teprve vstupujeme do epochy nové, není možné a nebylo by ani žádoucí pracovat s nějakou pevnou terminologií. Přechody mezi epochami vždycky znamenají jisté rozvolnění dosavadních relativně pevných (protože v rámci epochy zafixovaných) struktur at' už pojmových, at terminologických, slovních. To není jen cosi nežádoucího, čeho lze pouze litovat. Rozvolnění je příležitostí k rozvázání některých vazeb, které už začaly překážet v další myšlenkové práci, a k nahražení těchto vazeb vazbami jinými, novými nebo jen obnovenými a dočasně zapomenutými. Ostatně rozvolnění se jen zdánlivě nebo jen okrajově týká pojmové struktury myšlení: lze naopak zjišťovat v podobných situacích i v minulosti, že myšlení v jakémsi jasnozření spatřuje přesnější kontury toho, k čemu se odnáší, a že jen opouští zafixované staré slovní obraty a myšlenkové návyky, které s pojmovou přesností nejen neměly nic společného, ale naopak jí byly na obtíž, zejména pak proto, že se přesné myšlení pokoušely nahražovat a přestírat. Ve filosofii není nic horšího ničivějšího než návyk na určitý žargón, jehož dokonalé zvládnutí má nahradit skutečnou práci s myšlenkou. (Berlín, 930223-1) Pojem LvH, 1993 Povrchní resp. málo do hloubky jdoucí úvaha nás může dovést k závěru, že pojem je čímsi pevným, neproměnným, nehybným, a že právě díky této své pevnosti a nehybnosti propůjčuje jinak velmi pohyblivému a proměnlivému myšlení rovněž onu pevnost a jistotu. Ale bližší úbaha nás přesvědčí, že by to byl závěr velmi ukvapený. Položme si otázku, jak by něco tak naprosto pevného a nehybného mohlo upevnit a posílit či organizovat, uložit řád našemu jinak těkavému nebo alespoň nepřesnému a často i konfúznímu myšlení. Bud by něco takového muselo samo aktivně naše myšlení ovlivňovat a pak ovšem by to nemohlo zůstat nehybným -, anebo by se myšlení muselo začít "sebe-organizovat" takovým způsobem, aby si vybudovalo pevný vztah k onomu pevnému a nehybnému "čemusi". Protože však víme, že ona naprosto překvapující a po celou dobu za největší a nejdůležitější považovaná schopnost pojmového myšlení spočívá v tom, že se téměř za všech okolností dovede vztáhnout vždycky k přesně témuž (a to se modelově "vypracovalo" na geometrii). Už tato úvaha nám napovídá, že mezi obrovsky proměnlivým myšlením (vůbec vědomím, oněmi stále uplývajícími nepřesnými představami a těkavými, rozkolísanými vzpomínkami a mezi pevností a stálostí takového čtverce nebo kruhu v geometrickém smyslu musí nutně být ještě nějaký prostředník. Na toho se však dlouho zapomínalo, a zejména ze zapomínalo na to, že tu musí být nějaký "prostředník" či aktivní činitel v myšlení samém, neboť ono "pevné", k čemu se pojmové myšlení s takovou jistotou vztahuje, není žádnou součástí ani složkou myšlení, ale čímsi mimo sám průběh, sám akt myšlení; na to upozornili teprve takové myslitelé jako Bolzano, Brentano a zvláště Husserl. A proto potřebujeme také nové termíny. (Berlín, 930225-1) LVH, 1993 Filosofování Lidé a společnosti mají vždy tendenci se zabydlit a vytvořit si prostředí, kde se cítí dobře a "doma". Filosofie bude vždycky tento domácký klid rušit poukazováním na různé temné kouty takové "domácnosti" a zejména na naléhavé problémy, před které je tato "domácnost" postavena a na které většinou není vůbec připravena. Proč to filosof dělá, když mu to přináší jen svízele? Proč se nesnaží být společnosti užitečný, tak aby se obecně uznávalo, že si zaslouží "doživotní pobyt v prytaneiu"? Proč už tento nárok sám zní ve společnosti obvykle provokativně? To souvisí se samotnou povahou filosofie. Jak její jméno napovídá (ovšem v řečtině), jde tu o její lásku k moudrosti a touhu po moudrosti. V pozadí je tu ovšem přítomna myšlenka, že většina lidí po moudrosti (doopravdy) nebaží, nýbrž spíše po docela jiných věcech. Většina - v onom starém pojetí - je nemoudrá a nechce ani být moudrá, ale chce se prostě dobře mít, chce si žít spokojeně a dobře a problémy "nechávat koňům", neboť mají "větší hlavu". Už tato základna sama je čímsi provokujícím; málokterý politik by si dnes dovolil na velkém shromáždění prohlásit, že většina přítomných má je "přízemní zájmy" a že se nestará o "vyšší věci". Když to někdy musí nějak naznačit, musí si počínat velice obezřele a takticky. Filosof má tendenci to vždycky říci přímo a bez okolků. Proč? Je to snad otázka jeho letory, jeho nekultivovanosti, nevychovanosti?
====================
ScanImage216.jpg
====================
Berlin - 5 A6-LVH-evidence - leden/únor 93 Nikoliv; jde o to, že tam, kde jde o moudrost, okolky a opatrnost a přizpůsobování se situaci atd. jsou prvním krokem k selhání, k opuštění oné první a největší lásky, jíž je moudrost. Ono to slovo dnes nezní nejpřesvědčivěji, a proto bude lépe je zaměnit za jiné, totiž za "pravdu". Není to žádná svévole; první provedl tuto záměnu už sám Platón, u něhož nacházíme vůbec nejstarší literární doklad výkladu nejen slova "filosofie", ale také jejího smyslu a poslání. Platón ve své Hostině nechá Sókrata vzpomínat, jak jej uváděla do filosofie "žena znalá božských věcí a zřejmě neznalá nebo nedostatečně znalá filosofie, totiž jakási Diotima. A nechá Sókrata mluvit o filosofování, tj. o milování moudrosti, ve významu zcela rovnoceném s milováním pravdy (FILOSOFEIN = FILALÉTHEIN). (Berlín, 930225-2) Filosofie LVH, 1993 Reflexe je ovšem v jakési "před-podobě" možná ještě před vynálezem pojmů a pojmovosti, ale jakmile se myšlení začalo vnitřně organizovat pojmově, stala se ustavičná, nikdy konce ani dna nedosahující reflexe nezbytností a takřka posedlostí každého opravdového myšlení. A to vedlo první filosofy k tomu, aby se pokusili myšlenkově uchopit a zvládnout to, co se právě naučili (alespoň v prvních krocích) myšlenkově podnikat. Mohli bychom to také vyjádřit tak, že filosofie vlastně začala existovat v okamžiku, kdy se začala pokoušet sebe samotnou pochopit. Určité geometrické (přesněji: před-geometrické) poznatky byly známy už dost dlouho (např. v Egyptě, si prý řadu těchto i jiných, např. astronomických poznatků z cesty přivezl Thalés), ale geometrie mohla vzniknout teprve na základě filosofickém. Není bez významu, že mezi prvními filosofy najdeme hned i praotce geometrie. Filosofie totiž vznikala jako jakési nové myšlenkové zpracování, utřídění, strukturování vědomostí a poznatků již starších. Pro filosofii nejsou tím nejdůležitějším poznatky a vůbec současný stav vědění, i když tohoto v dané době platného stavu nemůže žádný filosof nedbat. To, co víme resp. o čem víme, je jedna věc, a jak to myšlenkově zpracujeme, to je věc druhá. Každé vědění je ovšem už jistým zpracováním čehosi, co vědění předchází, tedy jakéhosi před-vědění. Ale tytéž vědomosti, tytéž znalosti a poznatky můžeme zpracovat různým způsobem. A filosofie je především doma v tomto zpracování vědomostí a poznatků. A protože umí zpracovávat i před-vědění a před-poznatky, může někdy (spíše ovšem jen výjimečně) objevit celé nové říše skutečností, o kterých by bylo záhodno něco podstatnějšího vědět, ale co zatím zůstalo stranou etablovaného a kodifikovaného souboru znalostí (dnes tomuto souboru říkáme věda resp. vědy). Ovšem to, co takto filosofie zpracovává, a zejména v době, kdy se filosofie teprve začala formovat a ještě si dost nerozuměla, mohlo a dokonce ještě i dnes může právě sám způsob jejího myšlenkového podnikání někdy méně, někdy více, někdy dokonce dalekosáhle ovlivnit. Dříve nebo později však filosofie tuto svou situaci podrobí znovu reflexi. (Berlin, 930225-3) Filosofování LVH, 1993 Filosofovat znamená především myslit, a to myslit po svém, ze svého, být ve svém myšlení plně angažován, přímo se s ním ovšem provizorně a předběžně ztotožňovat, nenechávat si jakási zadní dvířka pouhého pozorovatele, jak "to myslí", kam nás "to myšlení vede" apod. Proto uvádět do filosofování nelze předváděním postav a relikvií nějakého filosofického muzea, ale ani nějakou filosofickou módní přehlídkou. Cílem historických exkurzů není a nemůže být přesná a věrná interpretace starých (nebo současných) myslitelů - to je jen materiál, na kterém se dostáváme myšlenkově tam, kam se dostávat máme. Toto vědět je tím významnější, že právě při tom si od počátku musíme uvědomovat, že nic není neměnitelné, nezrušitelné, nic není ani definitivně zajištěno, vše může být podrobeno kritice a reformě, i to, co sami myslíme a říkáme. Tuto zásadu si předvedeme a toto povědomí si posílíme výkladem o prvních filosofech, a to v jednom jediném ohledu. Nebudeme se tvářit, že to je ohled rozhodující, nade všechny ostatní významný - to nemůžeme v této chvíli ještě rozhodnout, protože nemáme, s čím méně důležitým anebo dokonce bezvýznamných bychom to mohli srovnávat; jsme totiž teprve na začátku. Nejde tu o předvádění nějakých faktů, nějakých poznatků o filosofech, nýbrž jen o přísun nezbytného materiálu k rozvíjení vlastního myšlení. Teprve rozvinuté vlastní myšlení dovolí, abychom se mohli později pokusit proniknout k myšlení jinému, třeba právě k myšlení dávných filosofů. Kdo si při tomto pronikání neuvědomuje, že přichází s náručí vlastních myšlenek, kdo je považuje za samozřejmost, ten je pak nekriticky podkládá i autorům, jimiž se zabývá, a vlastně neví dost dobře, co dělá a jak to dělá. Bohužel je tato filosofická neuvědomělost a nevědomost průvodkyní mnoha literárních produktů, s kterými se dnes setkáváme (a nejen u nás). (Berlin, 930225-4) Myšlení a skutečnost LVH, 1993 Tradičně se jako nejen dosud (řádně) neřešený, ale dokonce snad neřešitelný uvádí problém, jak můžeme vůbec myšlenkově předpokládat (nejen prokázat), že to, co si můžeme zpřítomnit pouze ve svých myšlenkách, můžeme mínit (chápat, interpretovat) jako něco na našich myšlenkách nezávislé. Ale to je předsudek, spočívající na falešných předpokladech. Především tu vůbec nejde resp. nemusí jít o tzv. realitu, nýbrž třeba jen o geometrii. Trojúhelníky a čtverce a kruhy atd. jistě nejsou samostatnými realitami někde v prostoru a v čase, nýbrž jsou to vymyšlené (ovšem přesně vymyšlené), konstruované modely. A jakmile je takový modedl jednou konstituován (pokud je konstituován řádně a platně), je už nadále naprosto nezávislý na veškeré subjektivitě, je jakoby samostatnou "skutečností", kterou každý člověk na světě (a někteří jsou dokonce přesvědčeni, že každá myslící bytost ve vesmíru či dokonce ve všech možných vesmírech, pokud je jich opravdu víc) musí chápat jediným možným způsobem a každý
ScanImage216.jpg
====================
Berlin - 5 A6-LVH-evidence - leden/únor 93 Nikoliv; jde o to, že tam, kde jde o moudrost, okolky a opatrnost a přizpůsobování se situaci atd. jsou prvním krokem k selhání, k opuštění oné první a největší lásky, jíž je moudrost. Ono to slovo dnes nezní nejpřesvědčivěji, a proto bude lépe je zaměnit za jiné, totiž za "pravdu". Není to žádná svévole; první provedl tuto záměnu už sám Platón, u něhož nacházíme vůbec nejstarší literární doklad výkladu nejen slova "filosofie", ale také jejího smyslu a poslání. Platón ve své Hostině nechá Sókrata vzpomínat, jak jej uváděla do filosofie "žena znalá božských věcí a zřejmě neznalá nebo nedostatečně znalá filosofie, totiž jakási Diotima. A nechá Sókrata mluvit o filosofování, tj. o milování moudrosti, ve významu zcela rovnoceném s milováním pravdy (FILOSOFEIN = FILALÉTHEIN). (Berlín, 930225-2) Filosofie LVH, 1993 Reflexe je ovšem v jakési "před-podobě" možná ještě před vynálezem pojmů a pojmovosti, ale jakmile se myšlení začalo vnitřně organizovat pojmově, stala se ustavičná, nikdy konce ani dna nedosahující reflexe nezbytností a takřka posedlostí každého opravdového myšlení. A to vedlo první filosofy k tomu, aby se pokusili myšlenkově uchopit a zvládnout to, co se právě naučili (alespoň v prvních krocích) myšlenkově podnikat. Mohli bychom to také vyjádřit tak, že filosofie vlastně začala existovat v okamžiku, kdy se začala pokoušet sebe samotnou pochopit. Určité geometrické (přesněji: před-geometrické) poznatky byly známy už dost dlouho (např. v Egyptě, si prý řadu těchto i jiných, např. astronomických poznatků z cesty přivezl Thalés), ale geometrie mohla vzniknout teprve na základě filosofickém. Není bez významu, že mezi prvními filosofy najdeme hned i praotce geometrie. Filosofie totiž vznikala jako jakési nové myšlenkové zpracování, utřídění, strukturování vědomostí a poznatků již starších. Pro filosofii nejsou tím nejdůležitějším poznatky a vůbec současný stav vědění, i když tohoto v dané době platného stavu nemůže žádný filosof nedbat. To, co víme resp. o čem víme, je jedna věc, a jak to myšlenkově zpracujeme, to je věc druhá. Každé vědění je ovšem už jistým zpracováním čehosi, co vědění předchází, tedy jakéhosi před-vědění. Ale tytéž vědomosti, tytéž znalosti a poznatky můžeme zpracovat různým způsobem. A filosofie je především doma v tomto zpracování vědomostí a poznatků. A protože umí zpracovávat i před-vědění a před-poznatky, může někdy (spíše ovšem jen výjimečně) objevit celé nové říše skutečností, o kterých by bylo záhodno něco podstatnějšího vědět, ale co zatím zůstalo stranou etablovaného a kodifikovaného souboru znalostí (dnes tomuto souboru říkáme věda resp. vědy). Ovšem to, co takto filosofie zpracovává, a zejména v době, kdy se filosofie teprve začala formovat a ještě si dost nerozuměla, mohlo a dokonce ještě i dnes může právě sám způsob jejího myšlenkového podnikání někdy méně, někdy více, někdy dokonce dalekosáhle ovlivnit. Dříve nebo později však filosofie tuto svou situaci podrobí znovu reflexi. (Berlin, 930225-3) Filosofování LVH, 1993 Filosofovat znamená především myslit, a to myslit po svém, ze svého, být ve svém myšlení plně angažován, přímo se s ním ovšem provizorně a předběžně ztotožňovat, nenechávat si jakási zadní dvířka pouhého pozorovatele, jak "to myslí", kam nás "to myšlení vede" apod. Proto uvádět do filosofování nelze předváděním postav a relikvií nějakého filosofického muzea, ale ani nějakou filosofickou módní přehlídkou. Cílem historických exkurzů není a nemůže být přesná a věrná interpretace starých (nebo současných) myslitelů - to je jen materiál, na kterém se dostáváme myšlenkově tam, kam se dostávat máme. Toto vědět je tím významnější, že právě při tom si od počátku musíme uvědomovat, že nic není neměnitelné, nezrušitelné, nic není ani definitivně zajištěno, vše může být podrobeno kritice a reformě, i to, co sami myslíme a říkáme. Tuto zásadu si předvedeme a toto povědomí si posílíme výkladem o prvních filosofech, a to v jednom jediném ohledu. Nebudeme se tvářit, že to je ohled rozhodující, nade všechny ostatní významný - to nemůžeme v této chvíli ještě rozhodnout, protože nemáme, s čím méně důležitým anebo dokonce bezvýznamných bychom to mohli srovnávat; jsme totiž teprve na začátku. Nejde tu o předvádění nějakých faktů, nějakých poznatků o filosofech, nýbrž jen o přísun nezbytného materiálu k rozvíjení vlastního myšlení. Teprve rozvinuté vlastní myšlení dovolí, abychom se mohli později pokusit proniknout k myšlení jinému, třeba právě k myšlení dávných filosofů. Kdo si při tomto pronikání neuvědomuje, že přichází s náručí vlastních myšlenek, kdo je považuje za samozřejmost, ten je pak nekriticky podkládá i autorům, jimiž se zabývá, a vlastně neví dost dobře, co dělá a jak to dělá. Bohužel je tato filosofická neuvědomělost a nevědomost průvodkyní mnoha literárních produktů, s kterými se dnes setkáváme (a nejen u nás). (Berlin, 930225-4) Myšlení a skutečnost LVH, 1993 Tradičně se jako nejen dosud (řádně) neřešený, ale dokonce snad neřešitelný uvádí problém, jak můžeme vůbec myšlenkově předpokládat (nejen prokázat), že to, co si můžeme zpřítomnit pouze ve svých myšlenkách, můžeme mínit (chápat, interpretovat) jako něco na našich myšlenkách nezávislé. Ale to je předsudek, spočívající na falešných předpokladech. Především tu vůbec nejde resp. nemusí jít o tzv. realitu, nýbrž třeba jen o geometrii. Trojúhelníky a čtverce a kruhy atd. jistě nejsou samostatnými realitami někde v prostoru a v čase, nýbrž jsou to vymyšlené (ovšem přesně vymyšlené), konstruované modely. A jakmile je takový modedl jednou konstituován (pokud je konstituován řádně a platně), je už nadále naprosto nezávislý na veškeré subjektivitě, je jakoby samostatnou "skutečností", kterou každý člověk na světě (a někteří jsou dokonce přesvědčeni, že každá myslící bytost ve vesmíru či dokonce ve všech možných vesmírech, pokud je jich opravdu víc) musí chápat jediným možným způsobem a každý
====================
ScanImage217.jpg
====================
A6-LVH-evidence - leden/únor 93 Berlín - 6 tudíž stejně, identicky. Z toho tedy vyplývá, že pro myšlení jako intencionálně zaměřenou aktivitu je naopak právě samozřejmé a nezbytné, že se vztahuje k něčemu, čím není samo a co není jeho bezprostředním produktem, jeho aktuálním výkonem. A pak tu je druhý předsudek: protože náš myšlenkovým "přístup ke skutečnosti je nutně subvjektivní, zůstáváme ve své subjektivitě uzavřeni, takřka zakleti, a nikdy se k nějaké skutečnosti mimo své vědomí (a mimo rámec oněch "modelů", o kterých právě byla řeč) nemůžeme dostat. Zase nesmysl: právě jen díky subjektivitě a díky intencionalitě našeho myšlení a zejména díky oné reflexi, jíž je myšlení schopno a kterou dovedlo díky pojmovosti k takovému rozvinutí, můžeme poznávat skutečnost, jaká vskutku jest (a ne tedy jen jaká se nám jeví). (Berlin, 930225-5) Celek LVH, 1993 Tradiční dvojice celek-část s sebou významově přináší a nám pak sugeruje cosi hluboce nesprávného, totiž že celek můžeme v části rozdělit, nebo dokonce něco tak naprosto protismyslného, jako že celek je možno z částí ustavit (případně sestavit). Nechme na chvíli stranou přesné vymezení toho, co to je část, neboť i tady budeme mít již za chvíli co opravovat. To, co lze z částí sestavit, není nikdy celek, nýbrž vždycky pouze hromada. Naproti tomu celek, který rozdělíme či rozložíme v části, přestává být celkem a stává se také hromadou. Hromadu ovšem docela dobře můžeme rozdělovat na části, a budou to pak opět hromady (menší hromádky), nebo to bude něco dále již nerozdělitelného (staří Řekové tomu dále nedělitelnému říkali ATOMOS). Řekové nám vsugerovali, že to, co už nelze dál dělit, je vlastně proto nedělitelné, že je to tak malé. To také byla chyba: nedělitelný je každý celek. Násilím z něho sice můžeme udělat několik kusů (částí), ale tím celek zničíme (nebo alespoň vážně poškodíme; některé celky jsou schopny regenerace, ale to bychom předbíhali). Proti celku tedy logicky nestojí část, nýbrž hromada. Základní otázkou pak zůstává, v čem nebo čím je založen rozdíl mezi hromadou a celkem: co dělá celek celkem? V hromadě je každá "část* více méně samostatná a souvisí s ostatními částmi a s celou hromadou je vnějšně. Naproti tomu v celku zůstává každá "část" částí celku a není samostatná, nýbrž je vnitřně zaujatá svou přináležitostí k celku: každá taková "část" celku je opravdu sama také tím celkem, není jenom a ani hlavně sebou samotnou. Celek se tak z částí neskládá, nýbrž "části" takto angažované vytvářejí celek: celek je společným "výtvorem" oněch "částí", které nezůstaly sebou samými. (Berlín, 930227-1) Celek LvH, 1993 Celek není "složen" z částí, ale části nacházejí v celku, který vytvářejí, svou společnou totožnost. Navzájem se od sebe sice liší, ale v onom celku mají svou jednotu. Identita celku proto není založena na některé z částí, nýbrž na všech dohromady. Celek také není a ani nemůže být celý najednou tady a teď, ale je celkem "rozloženým" v čase. (To slovo je nevhodné, protože "rozložený" celek přestává být celkem; to jen svědčí o tom, že neužíváme správně a odpovědně svého jazyka. V jiných jazycích to není lepší. Bergson přesvědčivě ukázal, jak nám chybí výrazy pro časovost, takže si vypomáháme termíny, jež jsou vhodné pro prostor. Toto je typická ukázka: událost nebo děj mají nějakou "délku" či "rozlohu", "rozprostraněnost" v čase.) Proto také různé jeho nesoučasné "části" musí tvořit trvající celek a najít v něm svou jednotu, svou totožnost (identitu). Tradiční (tv. "metafyzická") filosofie měla za to, že jednotu, totožnost celku umožňuje a zakládá ta jeho část (složka), která se nemění. Tento málo důmyslný předsudek však přetrvává dodnes v té podobě, že máme za to, jako by se to, co se mění, vlastně neměnilo (nebo jako by se to, co se vyvíjí, nevyvíjelo). Chyba je v tom, že totožnost zaměňujeme s neměnností. V celku, který představuje vnitřně sjednocený "kus" událostného dění, tj. je událostí, která má počátek, průběh a konec, ale je to jedna událost, se mění vše. Jsou tu jen nápadné rozdíly, protože některé změny probíhají poměrně rychle a proto zjevně, jiné probíhají na povrchu velmi pomalu nebo mají cyklicky návratnou nebo sebeobnovnou podobu - ale to všechno jsolu jen naše makroskopické dojmy. Ve "skutečnosti" (jak nám ukazuje dnešní věda, kterou sice musíme brát vážně, ale s nezbytnou filosofickou kritičností) všeho trvání, vší zdánlivé neměnnosti se dosahuje obrovským úsilím", a není to v žádném případě pouhou setrvačností neměnných "složek" dění. Vposledu platí, že jediná trvalost, jediné opravdové trvání ve vesmíru, v němž žijeme, je založeno na trvání uvnitř - zejména časově uvnitř - proměnlivých celků. To, čemu kdysi Řekové dali jméno "atom" a o čem jsme donedávna měli za to, že se nemění, je celek s nesmírně rychlým "vnitřním životem". A jdeme-li k menším částicím, nerozlišíme je od "dění". Filosofie (Berlin, 930227-2) LVH, 1993 přístup k ní Mnozí studenti přicházejí na filosofickou fakultu studovat právě filosofii (ačkoliv tam je oborů celá řada, mezi nimiž je skutečná filosofie takřka utlačena, a fakulta má jméno "filosofická" jenom z historických důvodů; ve Francii se užívá názvu "faculté des lettres" a je to možná méně matoucí) většinou "ze zájmu", jak sami říkají. Ovšem zájem o filosofii může, ale také nemusí být tím "pravým" zájmem. Prravý zájem o filosofii je vlastně zájnen o to, čím se filosofie zabývá, nebo jinak řečeno, co je zájmem samotné filosofie. Pravý, legitimní zájem o filosofii znamená zájem o to, oč se sama filosofie zajímá, tedy zájmem o její zájem. A co je vlastně zájmen filosofie? A jak může mít někdo zájem o to, oč se zajímá filosofie (nebo oč se zajímají filosofové), aniž by se předem zajímal o filosofii? Zajímá se
ScanImage217.jpg
====================
A6-LVH-evidence - leden/únor 93 Berlín - 6 tudíž stejně, identicky. Z toho tedy vyplývá, že pro myšlení jako intencionálně zaměřenou aktivitu je naopak právě samozřejmé a nezbytné, že se vztahuje k něčemu, čím není samo a co není jeho bezprostředním produktem, jeho aktuálním výkonem. A pak tu je druhý předsudek: protože náš myšlenkovým "přístup ke skutečnosti je nutně subvjektivní, zůstáváme ve své subjektivitě uzavřeni, takřka zakleti, a nikdy se k nějaké skutečnosti mimo své vědomí (a mimo rámec oněch "modelů", o kterých právě byla řeč) nemůžeme dostat. Zase nesmysl: právě jen díky subjektivitě a díky intencionalitě našeho myšlení a zejména díky oné reflexi, jíž je myšlení schopno a kterou dovedlo díky pojmovosti k takovému rozvinutí, můžeme poznávat skutečnost, jaká vskutku jest (a ne tedy jen jaká se nám jeví). (Berlin, 930225-5) Celek LVH, 1993 Tradiční dvojice celek-část s sebou významově přináší a nám pak sugeruje cosi hluboce nesprávného, totiž že celek můžeme v části rozdělit, nebo dokonce něco tak naprosto protismyslného, jako že celek je možno z částí ustavit (případně sestavit). Nechme na chvíli stranou přesné vymezení toho, co to je část, neboť i tady budeme mít již za chvíli co opravovat. To, co lze z částí sestavit, není nikdy celek, nýbrž vždycky pouze hromada. Naproti tomu celek, který rozdělíme či rozložíme v části, přestává být celkem a stává se také hromadou. Hromadu ovšem docela dobře můžeme rozdělovat na části, a budou to pak opět hromady (menší hromádky), nebo to bude něco dále již nerozdělitelného (staří Řekové tomu dále nedělitelnému říkali ATOMOS). Řekové nám vsugerovali, že to, co už nelze dál dělit, je vlastně proto nedělitelné, že je to tak malé. To také byla chyba: nedělitelný je každý celek. Násilím z něho sice můžeme udělat několik kusů (částí), ale tím celek zničíme (nebo alespoň vážně poškodíme; některé celky jsou schopny regenerace, ale to bychom předbíhali). Proti celku tedy logicky nestojí část, nýbrž hromada. Základní otázkou pak zůstává, v čem nebo čím je založen rozdíl mezi hromadou a celkem: co dělá celek celkem? V hromadě je každá "část* více méně samostatná a souvisí s ostatními částmi a s celou hromadou je vnějšně. Naproti tomu v celku zůstává každá "část" částí celku a není samostatná, nýbrž je vnitřně zaujatá svou přináležitostí k celku: každá taková "část" celku je opravdu sama také tím celkem, není jenom a ani hlavně sebou samotnou. Celek se tak z částí neskládá, nýbrž "části" takto angažované vytvářejí celek: celek je společným "výtvorem" oněch "částí", které nezůstaly sebou samými. (Berlín, 930227-1) Celek LvH, 1993 Celek není "složen" z částí, ale části nacházejí v celku, který vytvářejí, svou společnou totožnost. Navzájem se od sebe sice liší, ale v onom celku mají svou jednotu. Identita celku proto není založena na některé z částí, nýbrž na všech dohromady. Celek také není a ani nemůže být celý najednou tady a teď, ale je celkem "rozloženým" v čase. (To slovo je nevhodné, protože "rozložený" celek přestává být celkem; to jen svědčí o tom, že neužíváme správně a odpovědně svého jazyka. V jiných jazycích to není lepší. Bergson přesvědčivě ukázal, jak nám chybí výrazy pro časovost, takže si vypomáháme termíny, jež jsou vhodné pro prostor. Toto je typická ukázka: událost nebo děj mají nějakou "délku" či "rozlohu", "rozprostraněnost" v čase.) Proto také různé jeho nesoučasné "části" musí tvořit trvající celek a najít v něm svou jednotu, svou totožnost (identitu). Tradiční (tv. "metafyzická") filosofie měla za to, že jednotu, totožnost celku umožňuje a zakládá ta jeho část (složka), která se nemění. Tento málo důmyslný předsudek však přetrvává dodnes v té podobě, že máme za to, jako by se to, co se mění, vlastně neměnilo (nebo jako by se to, co se vyvíjí, nevyvíjelo). Chyba je v tom, že totožnost zaměňujeme s neměnností. V celku, který představuje vnitřně sjednocený "kus" událostného dění, tj. je událostí, která má počátek, průběh a konec, ale je to jedna událost, se mění vše. Jsou tu jen nápadné rozdíly, protože některé změny probíhají poměrně rychle a proto zjevně, jiné probíhají na povrchu velmi pomalu nebo mají cyklicky návratnou nebo sebeobnovnou podobu - ale to všechno jsolu jen naše makroskopické dojmy. Ve "skutečnosti" (jak nám ukazuje dnešní věda, kterou sice musíme brát vážně, ale s nezbytnou filosofickou kritičností) všeho trvání, vší zdánlivé neměnnosti se dosahuje obrovským úsilím", a není to v žádném případě pouhou setrvačností neměnných "složek" dění. Vposledu platí, že jediná trvalost, jediné opravdové trvání ve vesmíru, v němž žijeme, je založeno na trvání uvnitř - zejména časově uvnitř - proměnlivých celků. To, čemu kdysi Řekové dali jméno "atom" a o čem jsme donedávna měli za to, že se nemění, je celek s nesmírně rychlým "vnitřním životem". A jdeme-li k menším částicím, nerozlišíme je od "dění". Filosofie (Berlin, 930227-2) LVH, 1993 přístup k ní Mnozí studenti přicházejí na filosofickou fakultu studovat právě filosofii (ačkoliv tam je oborů celá řada, mezi nimiž je skutečná filosofie takřka utlačena, a fakulta má jméno "filosofická" jenom z historických důvodů; ve Francii se užívá názvu "faculté des lettres" a je to možná méně matoucí) většinou "ze zájmu", jak sami říkají. Ovšem zájem o filosofii může, ale také nemusí být tím "pravým" zájmem. Prravý zájem o filosofii je vlastně zájnen o to, čím se filosofie zabývá, nebo jinak řečeno, co je zájmem samotné filosofie. Pravý, legitimní zájem o filosofii znamená zájem o to, oč se sama filosofie zajímá, tedy zájmem o její zájem. A co je vlastně zájmen filosofie? A jak může mít někdo zájem o to, oč se zajímá filosofie (nebo oč se zajímají filosofové), aniž by se předem zajímal o filosofii? Zajímá se
====================
ScanImage218.jpg
====================
Berlín - 7 A6-LVH-evidence - leden/únor 93 snad filosofie o to, oč se může zajímat i nefilosof? Nebo začíná filosofie už tam, kde ještě žádný filosofem není? Jsou počátky filosofie nefilosofické? A jak se vlastně z oněch nefilosofických počátků zrodií filosofie? Jak se ze zájmu o filosofii může stát opravdu filosofický zájem? Kdy začíná být filosofie vskutku filosofií? A na čem to záleží? Co to je vlastně filosofie? V čem spočívá její bytostná určenost? A ovšem otázka nejdůležitější: kdo je dost kompetentní, aby na tuto otázku odpověděl? Ke komu si může tzv. laik, tj. neznalec filosofie, jít pro radu? To vše jsou otázky, na kterých hned na počátku můžeme demonstrovat, jak si vlastně počíná filosofie a co je jejím opravdovým, tj. filosofickým zájmem. A hned jedna další otázka k tomu nezbytně náleží: je možné projevovat filosofický zájem a dokonce filosofovat, aniž bychom o tom věděli? Tj. nikoliv, aniž bychom to dovedli pojmenovat ve shodě se zvyklostmi (a ve shodě se starými Řeky), nýbrž aniž bychom si uvědomili, že to je něco jiného, zvláštního, odlišného třeba od jiných disciplín? Filosofie (Berlín, 930228-1) LVH, 1993 v lidském životě Filosofování je nepochybně především záležitost myšlenková, a myšlení je lidská aktivita. Bez člověka tedy není filosofování možné; pokud víme, je člověk jedinou živou bytostí, která je schopna myslit takovým způsobem, abychom mohli vůbec jen začít uvažovat, zda to je či není filosofie. Všude tam, kde jde o nějakou aktivitu, musíme se tázat po subjektu této aktivity. Takovým subjektem rozumíme toho, kdo onu činnost provádí a kdo za ni odpovídá. Nejsme zatím připraveni vydat počet ze svého pojetí subjektu a ponecháme si tento úkol na pozdější dobu (viz kap. xx); zatím to je pro nás jen tentativní pojem, spjatý se slovem, které má dlouhou a velmi křivolakou historii a které je zejména pro své etymologické náznaky a matné významové pokyny, pocházející od jeho kořenů i od tradice, která si toho slova používala, dost nevhodné. Ale k tomu všemu se vrátíme. Tradičně se o tom mluví tak, že člověk má "schopnost" filosofovat, je to bytost "potenciálně" filosofující. Problémem tzv. možnosti se ještě budeme zabývat zvlášť, tak to nebudu kriticky rozvádět. Pochopitelně je tu možné i opačné hledisko: možná teprve díky tomu, že člověk vynalezl filosofii, se vydal na vskutku lidskou cestu (jednostrannost tu bije víc do očí, protože na onu první jsme už navyklí). Ale už to, že otázka může být postavena tímto dvojím, od sebe se tak odlišujícím způsobem, jen podtrhuje nutnost, aby si filosofové nějak vydali počet nejenom ze svého filosofování, ale ze svého lidství. Jestliže je filosofie především reflexe, bude asi platit, že jaký člověk, taková filosofie; ale také obráceně: jaká filosofie, takový člověk. Člověk pochybných kvalit asi nebude schopen vybudovat opravdu dobrou filosofii, i když intelektuálně bude vybaven zcela mimořádně. Na druhé straně, alespoň jsem o tom přesvědčen, dobrá filosofie bude člověku cenným průvodcem i na jeho lidské cestě, nejen intelektuálně. (Berlín, 930228-2) člověk LVH, 1993 a filosofie Filosofování je nepochybně především záležitost myšlenková, a myšlení je lidská aktivita. Bez člověka tedy není filosofování možné; pokud víme, je člověk jedinou živou bytostí, která je schopna myslit takovým způsobem, abychom mohli vůbec jen začít uvažovat, zda to je či není filosofie. Všude tam, kde jde o nějakou aktivitu, musíme se tázat po subjektu této aktivity. Takovým subjektem rozumíme toho, kdo onu činnost provádí a kdo za ni odpovídá. Nejsme zatím připraveni vydat počet ze svého pojetí subjektu a ponecháme si tento úkol na pozdější dobu (viz kap. xx); zatím to je pro nás jen tentativní pojem, spjatý se sloven, které má dlouhou a velmi křivolakou historii a které je zejména pro své etymologické náznaky a matné významové pokyny, pocházející od jeho kořenů i od tradice, která si toho slova používala, dost nevhodné. Ale k tomu všemu se vrátíme. Tradičně se o tom mluví tak, že člověk má "schopnost" filosofovat, je to bytost "potenciálně" filosofující. Problémem tzv. možnosti se ještě budeme zabývat zvlášť, tak to nebudu kriticky rozvádět. Pochopitelně je tu možné i opačné hledisko: možná teprve díky tomu, že člověk vynalezl filosofii, se vydal na vskutku lidskou cestu (jednostrannost tu bije víc do očí, protože na onu první jsme už navyklí). Ale už to, že otázka může být postavena tímto dvojím, od sebe se tak odlišujícím způsobem, jen podtrhuje nutnost, aby si filosofové nějak vydali počet nejenom ze svého filosofování, ale ze svého lidství. Jestliže je filosofie především reflexe, bude asi platit, že jaký člověk, taková filosofie; ale také obráceně: jaká filosofie, takový člověk. Člověk pochybných kvalit asi nebude schopen vybudovat opravdu dobrou filosofii, i když intelektuálně bude vybaven zcela mimořádně. Na druhé straně, alespoň jsem o tom přesvědčen, dobrá filosofie bude člověku cenným průvodcem i na jeho lidské cestě, nejen intelektuálně. (Berlin, 930228-2) Filosofie LVH, 1993 a veřejné působení Filosofování a zejména veřejné působení filosofie (což nemusí znamenat a vpravdě také nikdy doopravdy neznamená působení masové) má některá svá vnitřní pravidla, která činí filosofovu situaci nesrovnatelně obtížnější, než je situace umělcova nebo vědcova, neřku-li politikova nebo řečníkova. Filosof totiž nehledá a ani nemá a nesmí hledat jen souhlas se svými myšlenkami, tím méně jen příznivce a fanoušky. To znamená, že nesmí sám příliš okázale vystupovat do popředí a soustředovat na sebe nadlouho pozornost, ale že musí soustředovat pozornost a hledat i připravovat porozumění především pro svou "věc", tj. pro to, co je
ScanImage218.jpg
====================
Berlín - 7 A6-LVH-evidence - leden/únor 93 snad filosofie o to, oč se může zajímat i nefilosof? Nebo začíná filosofie už tam, kde ještě žádný filosofem není? Jsou počátky filosofie nefilosofické? A jak se vlastně z oněch nefilosofických počátků zrodií filosofie? Jak se ze zájmu o filosofii může stát opravdu filosofický zájem? Kdy začíná být filosofie vskutku filosofií? A na čem to záleží? Co to je vlastně filosofie? V čem spočívá její bytostná určenost? A ovšem otázka nejdůležitější: kdo je dost kompetentní, aby na tuto otázku odpověděl? Ke komu si může tzv. laik, tj. neznalec filosofie, jít pro radu? To vše jsou otázky, na kterých hned na počátku můžeme demonstrovat, jak si vlastně počíná filosofie a co je jejím opravdovým, tj. filosofickým zájmem. A hned jedna další otázka k tomu nezbytně náleží: je možné projevovat filosofický zájem a dokonce filosofovat, aniž bychom o tom věděli? Tj. nikoliv, aniž bychom to dovedli pojmenovat ve shodě se zvyklostmi (a ve shodě se starými Řeky), nýbrž aniž bychom si uvědomili, že to je něco jiného, zvláštního, odlišného třeba od jiných disciplín? Filosofie (Berlín, 930228-1) LVH, 1993 v lidském životě Filosofování je nepochybně především záležitost myšlenková, a myšlení je lidská aktivita. Bez člověka tedy není filosofování možné; pokud víme, je člověk jedinou živou bytostí, která je schopna myslit takovým způsobem, abychom mohli vůbec jen začít uvažovat, zda to je či není filosofie. Všude tam, kde jde o nějakou aktivitu, musíme se tázat po subjektu této aktivity. Takovým subjektem rozumíme toho, kdo onu činnost provádí a kdo za ni odpovídá. Nejsme zatím připraveni vydat počet ze svého pojetí subjektu a ponecháme si tento úkol na pozdější dobu (viz kap. xx); zatím to je pro nás jen tentativní pojem, spjatý se slovem, které má dlouhou a velmi křivolakou historii a které je zejména pro své etymologické náznaky a matné významové pokyny, pocházející od jeho kořenů i od tradice, která si toho slova používala, dost nevhodné. Ale k tomu všemu se vrátíme. Tradičně se o tom mluví tak, že člověk má "schopnost" filosofovat, je to bytost "potenciálně" filosofující. Problémem tzv. možnosti se ještě budeme zabývat zvlášť, tak to nebudu kriticky rozvádět. Pochopitelně je tu možné i opačné hledisko: možná teprve díky tomu, že člověk vynalezl filosofii, se vydal na vskutku lidskou cestu (jednostrannost tu bije víc do očí, protože na onu první jsme už navyklí). Ale už to, že otázka může být postavena tímto dvojím, od sebe se tak odlišujícím způsobem, jen podtrhuje nutnost, aby si filosofové nějak vydali počet nejenom ze svého filosofování, ale ze svého lidství. Jestliže je filosofie především reflexe, bude asi platit, že jaký člověk, taková filosofie; ale také obráceně: jaká filosofie, takový člověk. Člověk pochybných kvalit asi nebude schopen vybudovat opravdu dobrou filosofii, i když intelektuálně bude vybaven zcela mimořádně. Na druhé straně, alespoň jsem o tom přesvědčen, dobrá filosofie bude člověku cenným průvodcem i na jeho lidské cestě, nejen intelektuálně. (Berlín, 930228-2) člověk LVH, 1993 a filosofie Filosofování je nepochybně především záležitost myšlenková, a myšlení je lidská aktivita. Bez člověka tedy není filosofování možné; pokud víme, je člověk jedinou živou bytostí, která je schopna myslit takovým způsobem, abychom mohli vůbec jen začít uvažovat, zda to je či není filosofie. Všude tam, kde jde o nějakou aktivitu, musíme se tázat po subjektu této aktivity. Takovým subjektem rozumíme toho, kdo onu činnost provádí a kdo za ni odpovídá. Nejsme zatím připraveni vydat počet ze svého pojetí subjektu a ponecháme si tento úkol na pozdější dobu (viz kap. xx); zatím to je pro nás jen tentativní pojem, spjatý se sloven, které má dlouhou a velmi křivolakou historii a které je zejména pro své etymologické náznaky a matné významové pokyny, pocházející od jeho kořenů i od tradice, která si toho slova používala, dost nevhodné. Ale k tomu všemu se vrátíme. Tradičně se o tom mluví tak, že člověk má "schopnost" filosofovat, je to bytost "potenciálně" filosofující. Problémem tzv. možnosti se ještě budeme zabývat zvlášť, tak to nebudu kriticky rozvádět. Pochopitelně je tu možné i opačné hledisko: možná teprve díky tomu, že člověk vynalezl filosofii, se vydal na vskutku lidskou cestu (jednostrannost tu bije víc do očí, protože na onu první jsme už navyklí). Ale už to, že otázka může být postavena tímto dvojím, od sebe se tak odlišujícím způsobem, jen podtrhuje nutnost, aby si filosofové nějak vydali počet nejenom ze svého filosofování, ale ze svého lidství. Jestliže je filosofie především reflexe, bude asi platit, že jaký člověk, taková filosofie; ale také obráceně: jaká filosofie, takový člověk. Člověk pochybných kvalit asi nebude schopen vybudovat opravdu dobrou filosofii, i když intelektuálně bude vybaven zcela mimořádně. Na druhé straně, alespoň jsem o tom přesvědčen, dobrá filosofie bude člověku cenným průvodcem i na jeho lidské cestě, nejen intelektuálně. (Berlin, 930228-2) Filosofie LVH, 1993 a veřejné působení Filosofování a zejména veřejné působení filosofie (což nemusí znamenat a vpravdě také nikdy doopravdy neznamená působení masové) má některá svá vnitřní pravidla, která činí filosofovu situaci nesrovnatelně obtížnější, než je situace umělcova nebo vědcova, neřku-li politikova nebo řečníkova. Filosof totiž nehledá a ani nemá a nesmí hledat jen souhlas se svými myšlenkami, tím méně jen příznivce a fanoušky. To znamená, že nesmí sám příliš okázale vystupovat do popředí a soustředovat na sebe nadlouho pozornost, ale že musí soustředovat pozornost a hledat i připravovat porozumění především pro svou "věc", tj. pro to, co je
====================
ScanImage219.jpg
====================
Berlín - 8 A6-LVH-evidence - leden/únor 93 ústředním tématem a cílem jeho myšlenkového úsilí a k čemu je zaměřena všechna jeho intelektuální i duchovní energie, totiž vždy znovu iniciovat porozumění pro pravdu. Filosof je vždy připraven se sám postavit do prudkého světla pravdy, aby se ukázaly chyby a nedostatky jeho vlastního úsilí; a byl by v rozporu nejen s filosofií, ale i sám se sebou, kdyby se pokoušel přesvědčovat druhé tak, že by světlo pravdy nějak přitlumoval či moderoval, aby u druhých tolik nenaráželo a aby je tolik neuráželo a neodrazovalo. Vynikající příběh muže, který o polednách s rozsvícenou lucernou po všech koutech náměstí hledá Boha, aby pak lucernu okázale rozbil o zem a přihlížející žertéře a nic nechápající diváky obvinil z toho, že oni Boha zabili, je zároveň příběhem filosofa: filosof dělá často věci bláznivé, někdy však vysoce nepopulární a lidi spíše dráždící než přesvědčující. A přece chce v samotném jádru svého úsilí lidi přesvědčit, nikoli odradit ani zastrašit. To má nemalé důsledky také pro politickou angažovanost filosofovu. Filosof se musí starat o veřejné záležitosti nejen jako občan, ale též jako filosof, neboť filosof nemůže dělat svou práci bez jistého porozumění a podpory společnosti, v níž žije a pro niž především filosofuje. (Berlin, 930228-3) Filosofování 8. 9. subjekt x objekt 10. skutečnost 11. svět přírody 12. svět dějin 13. situovanost člověka 14. 1 1. myšlení 2. myslí člověk 3. člověk je ve světě a na světě 4. vědy, vědecké konstrukce 5. umění, mýtus, náboženství 6. pojmy proti mýtu 7. reflexe úvod předmětnost a zpředmětňování 18. pravda a "to pravé" 19. etika a politika 20. budoucnost filosofie jsou rušeny myšlením? čas událostí - odkud přichází čas? 15. předmětná a nepředmětná stránka konkrétních jsoucen 16. hodnoty jako nepředmětné výzvy: co "býti má" 7. filosofie "první" a "druhá" (Berlín, 930228-4) Intencionální předměty LVH, 1993 Vynález pojmů a pojmovosti umožnil mínit s neobyčejnou přesností tzv. intencionální předměty, tj. vymyšlené, myšlenkově ustavené a tedy jaksi "umělé" předměty, které se sice nikde v našem světě (vesmíru) nevyskytují, ale které mají tu výhodu, že s nimi můžeme skvěle pracovat právě proto, že to jsou naše výtvory a že je tedy v jejich základních parametrech známe. Nejlépe si to můžeme ukázat na "předmětech" geometrických, což ostatně odpovídá i historickému vývoji, tedy genezi filosofie. Takový trojúhelník může být naprosto přesně určen, protože je vymyšlen a protože to, co je myšleno, je myslícímu myšlení tou nejbližší "skutečností". To neznamená nikterak, že trojúhelník má právě jen takové vlastnosti, které jsme mu udělili. Právě proto platí, že míněný trojúhelník není složkou, součástí samotného aktu mínění, nýbrž je něčím od myšlenkového aktu bytostně odlišným a dokonce "odděleným" (tu problematickou "oddělenost" si ještě přiblížíme a ujasníme). Když chceme druhému objasnit, o čem uvažujeme a kterým směrem chceme jeho pozornost upoutat, musíme ovšem použít jazyka, tj. několika slov, kterým ten druhý rozumí. Když si spolu dobře rozumíme, můžeme dokonce zavádět nová slova, jejichž užitím ve spojitosti se slovy známými mu můžeme objasnit, jaký jin ny chceme dát význam. Na slovech samotných mnoho nezáleží; Pascal, ještě jako dítě stačil v jedné knížce zahlédnout několik stránek, a když mu další četba byla zakázána, musel si geometrickou terminologii vymyslet sám. Přesto si odvodil Eukleidovy poučky, i když místo o "přímkách" mluvil o "tyčkách" apod. Rozhodující pro naše úvahy je skutečnost, že v takto naprosto jednoznačně a zcela přesně ustaveném trojúhelníku jako míněném geometrickém obrazci (tj. jakožto v intencionálním předmětu) lze potom najít spoustu detailů a pozoruhodným vlastností, o nichž jsme při ustavování onoho "předmětu* neměli ani ponětí. V případě trojúhelníku trvalo celá staletí, ba tisíciletí, jak se postupně a tu a tam i skokem lidé naučili poznávat nové vztahy v trojúhelnících a mezi nimi, takže posléze mohli založit celou vědu o trojúhelnících, tzv. trigonometrii. A to ne proto, že k trojúhelníku ony nové charakteristiky přimýšleli, nýbrž protože je vskutku odhalovali a poznávali jako cosi nového, jim dosud naprosto neznámého. (Berlin, 930228-5) Pojem a intencionální předmět LVH, 1993 Vynález pojmů a pojmovosti umožnil mínit s neobyčejnou přesností tzv. intencionální předměty, tj. vymyšlené, myšlenkově ustavené a tedy jaksi "umělé" předměty, které se sice nikde v našem světě (vesmíru) nevyskytují, ale které mají tu výhodu, že s nimi můžeme skvěle pracovat právě proto, že to jsou naše výtvory a že je tedy v jejich základních parametrech známe. Nejlépe si to můžeme ukázat na "předmětech" geometrických, což ostatně
ScanImage219.jpg
====================
Berlín - 8 A6-LVH-evidence - leden/únor 93 ústředním tématem a cílem jeho myšlenkového úsilí a k čemu je zaměřena všechna jeho intelektuální i duchovní energie, totiž vždy znovu iniciovat porozumění pro pravdu. Filosof je vždy připraven se sám postavit do prudkého světla pravdy, aby se ukázaly chyby a nedostatky jeho vlastního úsilí; a byl by v rozporu nejen s filosofií, ale i sám se sebou, kdyby se pokoušel přesvědčovat druhé tak, že by světlo pravdy nějak přitlumoval či moderoval, aby u druhých tolik nenaráželo a aby je tolik neuráželo a neodrazovalo. Vynikající příběh muže, který o polednách s rozsvícenou lucernou po všech koutech náměstí hledá Boha, aby pak lucernu okázale rozbil o zem a přihlížející žertéře a nic nechápající diváky obvinil z toho, že oni Boha zabili, je zároveň příběhem filosofa: filosof dělá často věci bláznivé, někdy však vysoce nepopulární a lidi spíše dráždící než přesvědčující. A přece chce v samotném jádru svého úsilí lidi přesvědčit, nikoli odradit ani zastrašit. To má nemalé důsledky také pro politickou angažovanost filosofovu. Filosof se musí starat o veřejné záležitosti nejen jako občan, ale též jako filosof, neboť filosof nemůže dělat svou práci bez jistého porozumění a podpory společnosti, v níž žije a pro niž především filosofuje. (Berlin, 930228-3) Filosofování 8. 9. subjekt x objekt 10. skutečnost 11. svět přírody 12. svět dějin 13. situovanost člověka 14. 1 1. myšlení 2. myslí člověk 3. člověk je ve světě a na světě 4. vědy, vědecké konstrukce 5. umění, mýtus, náboženství 6. pojmy proti mýtu 7. reflexe úvod předmětnost a zpředmětňování 18. pravda a "to pravé" 19. etika a politika 20. budoucnost filosofie jsou rušeny myšlením? čas událostí - odkud přichází čas? 15. předmětná a nepředmětná stránka konkrétních jsoucen 16. hodnoty jako nepředmětné výzvy: co "býti má" 7. filosofie "první" a "druhá" (Berlín, 930228-4) Intencionální předměty LVH, 1993 Vynález pojmů a pojmovosti umožnil mínit s neobyčejnou přesností tzv. intencionální předměty, tj. vymyšlené, myšlenkově ustavené a tedy jaksi "umělé" předměty, které se sice nikde v našem světě (vesmíru) nevyskytují, ale které mají tu výhodu, že s nimi můžeme skvěle pracovat právě proto, že to jsou naše výtvory a že je tedy v jejich základních parametrech známe. Nejlépe si to můžeme ukázat na "předmětech" geometrických, což ostatně odpovídá i historickému vývoji, tedy genezi filosofie. Takový trojúhelník může být naprosto přesně určen, protože je vymyšlen a protože to, co je myšleno, je myslícímu myšlení tou nejbližší "skutečností". To neznamená nikterak, že trojúhelník má právě jen takové vlastnosti, které jsme mu udělili. Právě proto platí, že míněný trojúhelník není složkou, součástí samotného aktu mínění, nýbrž je něčím od myšlenkového aktu bytostně odlišným a dokonce "odděleným" (tu problematickou "oddělenost" si ještě přiblížíme a ujasníme). Když chceme druhému objasnit, o čem uvažujeme a kterým směrem chceme jeho pozornost upoutat, musíme ovšem použít jazyka, tj. několika slov, kterým ten druhý rozumí. Když si spolu dobře rozumíme, můžeme dokonce zavádět nová slova, jejichž užitím ve spojitosti se slovy známými mu můžeme objasnit, jaký jin ny chceme dát význam. Na slovech samotných mnoho nezáleží; Pascal, ještě jako dítě stačil v jedné knížce zahlédnout několik stránek, a když mu další četba byla zakázána, musel si geometrickou terminologii vymyslet sám. Přesto si odvodil Eukleidovy poučky, i když místo o "přímkách" mluvil o "tyčkách" apod. Rozhodující pro naše úvahy je skutečnost, že v takto naprosto jednoznačně a zcela přesně ustaveném trojúhelníku jako míněném geometrickém obrazci (tj. jakožto v intencionálním předmětu) lze potom najít spoustu detailů a pozoruhodným vlastností, o nichž jsme při ustavování onoho "předmětu* neměli ani ponětí. V případě trojúhelníku trvalo celá staletí, ba tisíciletí, jak se postupně a tu a tam i skokem lidé naučili poznávat nové vztahy v trojúhelnících a mezi nimi, takže posléze mohli založit celou vědu o trojúhelnících, tzv. trigonometrii. A to ne proto, že k trojúhelníku ony nové charakteristiky přimýšleli, nýbrž protože je vskutku odhalovali a poznávali jako cosi nového, jim dosud naprosto neznámého. (Berlin, 930228-5) Pojem a intencionální předmět LVH, 1993 Vynález pojmů a pojmovosti umožnil mínit s neobyčejnou přesností tzv. intencionální předměty, tj. vymyšlené, myšlenkově ustavené a tedy jaksi "umělé" předměty, které se sice nikde v našem světě (vesmíru) nevyskytují, ale které mají tu výhodu, že s nimi můžeme skvěle pracovat právě proto, že to jsou naše výtvory a že je tedy v jejich základních parametrech známe. Nejlépe si to můžeme ukázat na "předmětech" geometrických, což ostatně