Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
doc01945620171128194156_001.jpg
====================
Bod 3. Sakrálno a profánno v Ježíšově učení. Dovršení radikálního přehodnocení v prorocké linii. 1. Obtíže ve stanovení přesných obrysů Ježíšova učení. Vylučovací metoda, jíž by měla být odhalena "ipsissima verba", nevede k cíli, protože ztrácí nejdůležitější, totiž celek. Přesto máme za to, že úsilí o orientaci na "historickém Ježíši" představuje schůdnou cestu. Je třeba si ovšem jasně uvědomit, že nejde o historické zkoumání (ve starém smyslu), ale o práci, která se uskutečňuje především na rovině systematické, tj. theologické, dogmatické a last not least filosofické (srv. Ebeling, Theologie und Verkündigung 1962, S.52-3 - i jinde). Tím nemá být ovšem historické hledisko potlačeno, ale spíše pozvednuto na novou úroveň a vyzbrojeno novým typem pracovního aparátu. 2. Je jistě pochopitelné, že případné "korektury" na autentické zvěsti Ježíšově (k nimž beze sporu došlo) se orientovaly především na místa nápadná nebo ústřední s hlediska autorovy koncepce. Všeobecně vzato lze s určitou setrvačností tradice počítat všude tam, kde nejde na první pohled o centrální thema. Atd. (Vůbec tohle je partie pro odborníka-theologa.) 3. Celková Ježíšova orientace je dost spolehlivě zachycena v Kázání na hoře. Ježíš se orientuje na chudé, lkající, k tichosti přinucené (tj. umlčené), lačné a žíznivé po spravedlnosti (tj. kterým se nedostává, kterým byla odepřena spravedlnost, tedy kteří byli postiženi nespravedlností), milosrdné (tj. k milosrdenství proti právu a proti zákonu nakloněné, případně pro milosrdenství tvrdě postihované nebo alespoň postižení se vystavující), čistého srdce (a třebas jinak ne příliš na výši s neumytýma rukama), pokojné (k pokoji přinucené, či k pokoji se přinutit dávající, svým podrobením pokoj nastolující), protivenství trpící pro spravedlnost, zlořečené.

====================
doc01945620171128194156_002.jpg
====================
2 4. Už na tom je vidět pozoruhodnou věc: zaslíbení mají nikoli "přední v lidu", nýbrž spíše poslední (k tomu i jiné odkazy). A to nikoli "prostě poslední", ale ještě spíše posledními učinění. (Neboť není přirozeně posledních, ani děti jimi nejsou, jinak by nemohly být vzorem.) Objevuje se tu někde nový gravitační střed: nikoliv už od prostého člověka přes knížete, bohatýra, heroa, poloboha a boha k absolutnu, nýbrž spíše nějak naopak, alespoň v některých úsecích. Bůh je blíže chudým než bohatým, utlačeným než panujícím, potřebným než blahobytným, slovy posledním než prvním. Není to ovšem filantropie a nelze to zjednodušeně chápat jako otázku "zahynulých ovcí", pro něž pastýř opouští své stádo, aby je nenchal jejich bidnému osudu. Požadavek hojnější spravedlnosti je adresován právě těmto "okrajům společnosti" (kam patřily nevěstky, publikáni, malomocní, vojáci a pod.). Blahoslavenství všech těchto lidí spočívá v tom, že mají budoucnost (tak je to vyjádřeno ve všech blahoslavenstvích, i když v nestejné kvantitě). To ostatně platí právě i o dětech. Jde tedy v Ježíšově programu o dvě základní věci: předně se rozhodujícím časovým rozmě stává budoucnost (proti mythu je to obrat o 180 stupňů, jde o přímou protivu proti všemu starému náboženství); za druhé je tu jasné rozpoznání, že budoucnost je otevřena především těm, kteří nejsou hýčkáni přítomností, kteří nejsou v přítomnosti uzavřeni, kteří nemají proč se v přítomnosti ohradit a zabednit. 5. Tóra ovšem nikterak nepředstavovala výkvět my thu resp. starého "náboženství". Mnoho předpisů mělo positivní veřejný smysl a mnoho z nich se výslovně ujímalo utištěných. Přece však formální, právní stránka věci nabývala v mnohém vrchu a zvláště zákonickým výkladem vyprazdňovala původní smysl příkazů. (Ježíš mluví o zrušení božích přikázání a o jejich nahražení lidskými ustanoveními Mat 15,6.) Ježíš v jistém smyslu vskutku neruší Zákon: totiž tam, kde brání násilí a neprávu na člověku. Naproti tomu ruší Zákon tam, kde jde o pouhé kultické předpisy. Odvo-

====================
doc01945620171128194156_003.jpg
====================
lává se na Zákon jako jeho naplnitel tam, kde vykladači připouštějí kultický úkon (obě) v náhradu za lidské jednání (ctění rodičů). Naproti tomu neváhá hájit výslovné porušení sabatu nejen svých učedlníků, ale i své v případě hladovění nebo pomoci nemocnému. Jinými slovy: Ježíš ruší zákon a právo tam, kde slouží k udržení přítomnosti, k udržení dosavadního společenského pořádku, k vyrovnání (pomyslnému) rozporů (skutečných) tak, že podstata rozporů zůstává nepostižena a tím zachována. Ježíš odmítá přikrývat rozpory, ale chce je zrušit. Nechce odvádět pozornost od politováníhodné skutečnosti, ale chce ukázat cestu ven. Proti zákonu (právnímu) staví tedy nový princip: lásku a milosrdenství. Motivem vyhlášení náročné vyšší spravedlnosti není aske se a zpřísnění osobního režimu a tím vlastní zdokonalení, nýbrž dobro pro druhého člověka. Mládenec ušlechtilých mravů a ostříhající všech přikázání od mladosti má dovršit "svou" dokonalost tím, že svůj majetek rozdá chudým. To není příkaz sine qua non; bohatství nemusí být ještě zlem (v každém jednotlivém případě). Může se stát dobrem pro druhé lidi: k tomu je však nutno ho použít. Nejde o asketickou chudobu, ale o pomoc lidem. Opuštění bohatství, ale i domů, rodin a pod. má jednostejný smysl: jde o to, udržet otevřenu cestu do budoucnosti; jen pak má takové opouštění smysl. 6. Když si Ježíš ujasnil význam chudých, bezvýznamných (a smysl ne smyslnosti), nemohl nedojít k svému významnému universalismu. Štěňata mohou na tom být ještě hůře než synové. Kdo vidí budoucnost, nemůže nevidět budoucnost celého světa. Láska nezná mezí: chudé vždycky bude mít s sebou - v jiném arci smyslu než se obvykle vykládá. Ne že budou vždycky chudí, že to jinak nejde. Ale tak, že láska si vždycky najde i to sebenepatrně jší místečko zranění či nedostatku a chopí se ho, aby pomohla. Pozdější protižidovský tenor křesťanského zvěstování, byt v neprávu, přece jen mohl navazovat na pravděpodobně opravdu Ježišovo hodnocení vlastního národa jako "pokolení zlého a cizoložného" (v čemž on sám opět navazoval na Jana Křtitele). To-

====================
doc01945620171128194156_004.jpg
====================
to významné místo korekte prorockého schematu i lidových nadějí spolu s odmítnutím zélotství je likvidací v podstatě kultické nadřaděnosti Izraele nad ostatními národy a je proto neobyčejně důležitým činem protináboženským. 7. Království resp. vláda boží má své důležité místo v Ježíšově poselství. Obrazy posledního soudu na konci věků asi nejsou ježíšovské. V evangeliích je mnoho míst, ukazujících na aktuální uskutečňování této vlády uprostřed světa. Jsou to především podobenství (růst contra jako zloděj), ale i jiná místa. Pozoruhodně přesvědčivé je ku př. Mat.21, 43: království boží bude odňato od předních kněží a starších lidu a bude dáno lidu činícímu užitky jeho. Atd. Rozvedení ad libitum. 8. Ježíš a chrám. Očištění, ale spolu s tím i kritika: peleš lotrovská. Zboření (to asi bude interpolace). Proti desátkám z máty a kmínu. Pozdější navázání: roztržení opony chrámové. 4 9. Neexistuje ani jeden kultický předpis Ježíšův. Je třeba probrat křesť a večeři. Polemika se svátostným pojetím, jaké se zakořenilo v církvi. Exkurs: otázka kultu v křesťanských sborech, v církvi. Liturgie a kult. 10. Ježíšova orientace na budoucnost asi nejvíce utrpěla pozdějšími redakcemi. Znamená totiž jistou relativisaci i vlastního dějinného zařazení. (Divy: i vy budete činiti, a ještě větší.) Církev se pokusila udělat z Ježíše heroa, archetypickou osobu, druhého Adama. Proti tomu Ježíš sám sebe chápe jako cestu.