Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Patočkovo koketování s mýtem.wav
====================
Poznámky, které hodlám kriticky zaměřit proti tomu, čemu jsem řekl na počátku, patočkovo koketování s křesťanstvím. Hodlám začít oddílkem, který bych nazval patočkovo koketování s mýtem. Patočka má několik věd, které je třeba analyzovat, důkladně přečíst, i když tedy nejsou dostatečně rozvedeny ty myšlenky, když tam samozřejmě jsou obrovské mezery, tak jedna věc je jasná. Především, že v mýtu přichází ke slovu rituálně znázornující chování. To máme na straně 229. Ale mýtus pak je vyložen i hned jako něco, co překračuje tuto první rovinu. Mýtus nejenom poskytuje rituálnímu chování průhledné prostředí řeči, ale proniká do tajín lidského života. Tedy to je zajímavá věc. Není vyjasněno, zda do těch tajín lidského života proniká již prvotní rituálně znázornující chování. Jímž je život modifikován, zařazen do svatby nebez a země a tak dále. V každém případě tedy mýtus najednou se stává něčím podstatnějším, než jenom, že by poskytl ono průhledné prostředí řeči onom rituálně znázornujícímu chování. Ta pronikavost, s níž mýtus vniká do tajín lidského života, je podle Patočka tak veliká, tak nesnesitelná, tak neúnosná, neunositelná, že musí být mírněna. A je mírněna právě tou formou, čili pouze formou, ale podstata zůstává, že je formou vyprávění onou předstíranou historii, oním umístěním do minula. Podle Patočky toto umístění do minula je pouhá forma, protože jakmile pochopíme indenci mýtu, prohlédneme, že nespůhledňuje jen přítomnou skutečnost člověka, takže tady bychom řekli, nespůhledňuje jenom rituálně vznázornící chování, nespůhledňuje jen přítomnou skutečnost člověka s oním mhledem do tajín lidského života, jak jsme četli, nýbrž je v něm obsaženo i stanovisko, postoj, otevřenost do budoucna. V něm si odmýkáme nejvlastnější možnost. To znamená, v mýtu nejenom se neomezuje na to, že poskytuje slovo, logos nebo mýtchos, ono mu rituálně vznázornícím chování. Nýbrž nejenom zprůhledňuje přítomnou skutečnost člověka a to až do těch nejhlubších tajín, ale zprůhledňuje budoucnost. Obsahuje stanovisko k budoucnu, stanovisko do budoucna, postoj do budoucna, otevřenost do budoucna. Jestliže pak se ptáme, proč musí být mírněn, proč je nejméně únosné, aby jeho pronikavost šla v plném světle, až tam těm největším hlubinám, tak zdá se mimo veškerou pochybnost, že to nejméně únosné je právě to třetí. To je to, jak je v mitu obsažena otevřenost do budoucna, stanovisko, postoj do budoucnosti. A právě tento moment musí být mírněn před stíranou historií, o ním umístěním dominua. Na konci stran 230 a potom na dalších mluví Patočka o tom, že mitus ohledává, ohomatává vazby života. A v tom smyslu, že je u základů spekulativního, experimentujícího průzkumu existence, který plní věky. Tedy je to jakýsi základ, jakýsi pramen první rovina nebo počátek onoho průzkumu existence, který později nabývá spekulativního experimentujícího charakteru. Jak vypadá to mitické ohmatávání, ohledávání vazeb? Vypadá tak, říká Patočka, že vytváří představu o kole znovuzrození. Vina, říká, je tu promítnuta do minulosti. Odkud? Z přítomnosti či z budoucnosti? Co to znamená, že je promítnuta do minulosti? To se tam nepraví. Ale říká se, že anticipativně podmínuje budoucnost, tj. tato vina, promítnutá do minulosti, anticipativně podmínuje budoucnost jako nepohnutý fatální zákon. Tedy ten vztah do budoucnosti, který je poněkud zastřen, zakryt, právě o ním promítnutím do minulosti, tento vztah k budoucnosti je zvláštní. Ve vztahu k budoucnosti mýtus trvá na představě okoleznovu zrození a to proto, že vina je jím interpretováno jako nepohnutý fatální zákon. Právě ve své váze, ve své důsažnosti pro budoucnost. Tedy je jasné, že mýtus je tady de facto pojat zcela příměřeně věci, je to skutečně tedy tendence směřování k dosažení jakési dokonalosti právě v onom koleznovu zrození nebo přesně v onom mýtu věčného návratu. A jako rozhodující pro budoucnost se ukazuje onen nepohnutý fatální zákon, co má charakter jakési nadčasové minulosti, nebo přímo minulosti, pokud je to promítnuto do minulosti. Ale o tomto mýtu najednou Patočka říká, že pokud jeho intenci pochopíme, tak prohlédneme, že nesprůhledňuje jen ono rituální znázornějící chování, ani nesprůhledňuje jen přítomnou skutečnost člověka, ani nesprůhledňuje jen ty hlubiny, tajiny lidského života, ale sprůhledňuje otevřenost do budoucna. Ale protože ta je čímsi tak děsivým, tak neunesitelným, promítá i do minulosti, je základ toho, co má největší váhu v budoucnosti, je promítnuto do minulosti. A co je tímto základem? Je nepohnutý fatální zákon. Takže ta otevřenost do budoucna se najednou ukazuje, že to není otevřenost do budoucna, nebože je to uzavřenost budoucna. Uzavřenost o ním nepohnutým fatálním zákonem. V tomto smyslu tedy, jestliže se hovoří pak o mýtu o stvoření, nebo mýtu o stromu poznání, to je 230.231. z Geneze, tak to by vyžadovalo zvláštního výkladu. Na něm by se ukázalo, že v pozadí je nepochopení. Ale tyto konkrétní výklady necháme zatím stranou. Pokud jde o tyto dva konkrétní mýty, takzvané mýty starozákonní, je to zejména proto, že nikdo z nás v tom není odborníkem, že by tady bylo zapotřeba nějakého hebraistu mít po ruce a člověka, který je zběhlý v religionistice, aby mohl provádět příslušná srovnání, aby mohl ukázat, jaké skutečné mýty byly předlohou pro ono starozákonní přeznačení, přestrukturování, vnitřní přestavbu a tedy odmytyčtění, odmytizování těchto použitých materiálů, použitých předloh. Jedna věc je tedy jasná, že nejen ty uvedené konkrétní dva mýty z Geneze, ale samokřesťanství je pak pochopeno jako další novější mýtus a to takový nový mýtus, který je jedním z nejhlubších a nejrozšířenějších. Tedy jedním z nejvýznamnějších, nikoli není řečeno tím nejvýznamnějším, že jedním z nejhlubších, z nejrozšířenějších. To je právě mýtus o božském člověku. Tady přicházíme k bodu, kde Patočka se pokouší interpretovat křesťanství jako mýtus, analogický onomu mýtu o stromu poznání nebo mýtu o vyhnání z ráje. A pokouší se logizovat tento mýtus v následujících řádcích, celkem to je asi půl druhé stránky. Takový krátký text, ale nic nám nezbývá.
Patočkovo koketování s mýtem.wav
====================
Poznámky, které hodlám kriticky zaměřit proti tomu, čemu jsem řekl na počátku, patočkovo koketování s křesťanstvím. Hodlám začít oddílkem, který bych nazval patočkovo koketování s mýtem. Patočka má několik věd, které je třeba analyzovat, důkladně přečíst, i když tedy nejsou dostatečně rozvedeny ty myšlenky, když tam samozřejmě jsou obrovské mezery, tak jedna věc je jasná. Především, že v mýtu přichází ke slovu rituálně znázornující chování. To máme na straně 229. Ale mýtus pak je vyložen i hned jako něco, co překračuje tuto první rovinu. Mýtus nejenom poskytuje rituálnímu chování průhledné prostředí řeči, ale proniká do tajín lidského života. Tedy to je zajímavá věc. Není vyjasněno, zda do těch tajín lidského života proniká již prvotní rituálně znázornující chování. Jímž je život modifikován, zařazen do svatby nebez a země a tak dále. V každém případě tedy mýtus najednou se stává něčím podstatnějším, než jenom, že by poskytl ono průhledné prostředí řeči onom rituálně znázornujícímu chování. Ta pronikavost, s níž mýtus vniká do tajín lidského života, je podle Patočka tak veliká, tak nesnesitelná, tak neúnosná, neunositelná, že musí být mírněna. A je mírněna právě tou formou, čili pouze formou, ale podstata zůstává, že je formou vyprávění onou předstíranou historii, oním umístěním do minula. Podle Patočky toto umístění do minula je pouhá forma, protože jakmile pochopíme indenci mýtu, prohlédneme, že nespůhledňuje jen přítomnou skutečnost člověka, takže tady bychom řekli, nespůhledňuje jenom rituálně vznázornící chování, nespůhledňuje jen přítomnou skutečnost člověka s oním mhledem do tajín lidského života, jak jsme četli, nýbrž je v něm obsaženo i stanovisko, postoj, otevřenost do budoucna. V něm si odmýkáme nejvlastnější možnost. To znamená, v mýtu nejenom se neomezuje na to, že poskytuje slovo, logos nebo mýtchos, ono mu rituálně vznázornícím chování. Nýbrž nejenom zprůhledňuje přítomnou skutečnost člověka a to až do těch nejhlubších tajín, ale zprůhledňuje budoucnost. Obsahuje stanovisko k budoucnu, stanovisko do budoucna, postoj do budoucna, otevřenost do budoucna. Jestliže pak se ptáme, proč musí být mírněn, proč je nejméně únosné, aby jeho pronikavost šla v plném světle, až tam těm největším hlubinám, tak zdá se mimo veškerou pochybnost, že to nejméně únosné je právě to třetí. To je to, jak je v mitu obsažena otevřenost do budoucna, stanovisko, postoj do budoucnosti. A právě tento moment musí být mírněn před stíranou historií, o ním umístěním dominua. Na konci stran 230 a potom na dalších mluví Patočka o tom, že mitus ohledává, ohomatává vazby života. A v tom smyslu, že je u základů spekulativního, experimentujícího průzkumu existence, který plní věky. Tedy je to jakýsi základ, jakýsi pramen první rovina nebo počátek onoho průzkumu existence, který později nabývá spekulativního experimentujícího charakteru. Jak vypadá to mitické ohmatávání, ohledávání vazeb? Vypadá tak, říká Patočka, že vytváří představu o kole znovuzrození. Vina, říká, je tu promítnuta do minulosti. Odkud? Z přítomnosti či z budoucnosti? Co to znamená, že je promítnuta do minulosti? To se tam nepraví. Ale říká se, že anticipativně podmínuje budoucnost, tj. tato vina, promítnutá do minulosti, anticipativně podmínuje budoucnost jako nepohnutý fatální zákon. Tedy ten vztah do budoucnosti, který je poněkud zastřen, zakryt, právě o ním promítnutím do minulosti, tento vztah k budoucnosti je zvláštní. Ve vztahu k budoucnosti mýtus trvá na představě okoleznovu zrození a to proto, že vina je jím interpretováno jako nepohnutý fatální zákon. Právě ve své váze, ve své důsažnosti pro budoucnost. Tedy je jasné, že mýtus je tady de facto pojat zcela příměřeně věci, je to skutečně tedy tendence směřování k dosažení jakési dokonalosti právě v onom koleznovu zrození nebo přesně v onom mýtu věčného návratu. A jako rozhodující pro budoucnost se ukazuje onen nepohnutý fatální zákon, co má charakter jakési nadčasové minulosti, nebo přímo minulosti, pokud je to promítnuto do minulosti. Ale o tomto mýtu najednou Patočka říká, že pokud jeho intenci pochopíme, tak prohlédneme, že nesprůhledňuje jen ono rituální znázornějící chování, ani nesprůhledňuje jen přítomnou skutečnost člověka, ani nesprůhledňuje jen ty hlubiny, tajiny lidského života, ale sprůhledňuje otevřenost do budoucna. Ale protože ta je čímsi tak děsivým, tak neunesitelným, promítá i do minulosti, je základ toho, co má největší váhu v budoucnosti, je promítnuto do minulosti. A co je tímto základem? Je nepohnutý fatální zákon. Takže ta otevřenost do budoucna se najednou ukazuje, že to není otevřenost do budoucna, nebože je to uzavřenost budoucna. Uzavřenost o ním nepohnutým fatálním zákonem. V tomto smyslu tedy, jestliže se hovoří pak o mýtu o stvoření, nebo mýtu o stromu poznání, to je 230.231. z Geneze, tak to by vyžadovalo zvláštního výkladu. Na něm by se ukázalo, že v pozadí je nepochopení. Ale tyto konkrétní výklady necháme zatím stranou. Pokud jde o tyto dva konkrétní mýty, takzvané mýty starozákonní, je to zejména proto, že nikdo z nás v tom není odborníkem, že by tady bylo zapotřeba nějakého hebraistu mít po ruce a člověka, který je zběhlý v religionistice, aby mohl provádět příslušná srovnání, aby mohl ukázat, jaké skutečné mýty byly předlohou pro ono starozákonní přeznačení, přestrukturování, vnitřní přestavbu a tedy odmytyčtění, odmytizování těchto použitých materiálů, použitých předloh. Jedna věc je tedy jasná, že nejen ty uvedené konkrétní dva mýty z Geneze, ale samokřesťanství je pak pochopeno jako další novější mýtus a to takový nový mýtus, který je jedním z nejhlubších a nejrozšířenějších. Tedy jedním z nejvýznamnějších, nikoli není řečeno tím nejvýznamnějším, že jedním z nejhlubších, z nejrozšířenějších. To je právě mýtus o božském člověku. Tady přicházíme k bodu, kde Patočka se pokouší interpretovat křesťanství jako mýtus, analogický onomu mýtu o stromu poznání nebo mýtu o vyhnání z ráje. A pokouší se logizovat tento mýtus v následujících řádcích, celkem to je asi půl druhé stránky. Takový krátký text, ale nic nám nezbývá.