Strojový, zatím neredigovaný přepis
10.jpg
====================
Příloha č.2 Opožděná recense (Karl Jaspers: Vom Ursprung und Ziel der Geschichte. R.Piper & Co. Verlag, München 1950. Orig.1949. 349 S.) str.1. Jaspersova kniha, o níž máme referovat, sestává ze tří tématicky odlišných částé. V první z nich se autor zabývá problematikou světových dějin, ve druhé se orientuje na současnou dějinnou situaci, vyznačující se především vědou a technikou a jejich důsledky, a odtud ukazuje některé výhledy do budoucnosti, a konečně v třetí pojednává o otázkách smyslu dějin. Obrovská rozmanitost a šíře detailních themat, která Jaspers pojal do svých úvah, nedovolují nám podrobnější setrvání u jednotlivých, byt jen hlavních kapitol a nutí nás k pokusu o vybrání několika ústředních myšlenek, na nichž by Jaspersovo pojetí dějin mohlo být ještě nejspíše ukázáno. Nejméně se hodláme zdržovat u prostředního oddílu Jaspersovy knihy, kde je sice mnoho zajímavých myšlenek o vědě a technice, ale kde nenajdeme mnoho ze samotného pojetí dějin. Vcelku charakterisuje autor nejnovější období lidských dějin, určené převážně vědou a technikou, jako druhou prometheovskou éru, která vede k společenským útvarům velmi obdobným organizaci starých velikých kultur (na př. Mesopotamie, Egypt, Indie, Čína) a přes ně k jakési ještě vzdálené a dosud nezřetelné ústřední, tzv. osové době, která by znamenala další podstatný krok kupředu ve vlastním polidštění člověka. Ve vylíčení moderní vědy, která je Jaspersovi charakterisována především jako metodické poznání, přesvědčivé až vnucující se svou určitostí a jistotou a svou všeobecnou platností, universálností, klade autor důraz na to, že jednota vědy je založena nikoli v jejím předmětu, ve skutečnosti, nábrž ve formě poznání, to znamená v metodě. Každá věda je zvláštní, speciální vědou, zabývá se nějakým úsekem, výřezem skutečnosti nebo nějakou její stránkou, neexistuje žádná věda o skutečnosti všeobecně. Mezi vědami neexistuje hierarchie v přiblížení ke skutečnosti, každá věda je svým způsobem partikulární a jedna má pro druhou pomocný charakter. Ovšem jestliže věda opravdu dosahuje své jednoty metodou, to jest konec konců něčím vlastním, co si v přístupu ke skutečnosti přináší s sebou a co tedy je skutečnosti cizí, vnější, je tím naznačena tradice, k níž se Jaspers svým pojetím hlásí a kterou Emanuel Rádl nazval tradicí romantickou (počínajíc Kantem). Jaspers se ovšem brání výkladu, že by moderní věda vcelku a zvláště ve svých experimentech měla vlastně agresivní charakter. Agresivitu ovšem vykládá jako něco náležejícího k nepřesnosti a nahodilosti, takže v jeho pojetí je vyloučena tam, kde se nejvyšší měrou projevuje vůle k zřetelnosti a spolehlivosti. Tato místa jsou velmi nepřesvědčivá a i v širších souvislostech ukazují značné slabiny Jaspersovy filosofie, na př. v otázce zneužití vědy a vědeckého experimentu, které je zneužitím jen z hlediska humanity a základních lidských práv, nikoli však z hlediska a ve smyslu samotné vědy, a pod. Ostatní dva oddíly knihy nám poskytnou více materiálu k objasnění Jaspersových myšlenek. Zvláště pozoruhodný je začátek prvního oddílu, kde autor předkládá své pojetí počátku světových dějin. Co však rozumí autor dějinami ? Dějiny jsou pro Jasperse vzpomínkou, o níž nejenom víme, ale z níž žijeme. Dějiny nejsou prostě minulost, nýbrž právě člověku jasná minu lost, je to prostor, v němž si člověk tuto minulost osvojuje, je to
11.jpg
====================
2/2 vědomí vlastního i širšího původu. Skutečná, ale člověkem vědomě neosvojená minulost patří do před-dějin. Dějiny jsou jenom tam, kde je vědomí dějin, vědění o dějinách. To je falešná představa, že dějiny jsou i tam, kde chybí tradice. Onen důležitý přechod, krok z před-dejin do skutečných dějin se odehrál současně na třech odlehlých místech na světě, a to ve vzájemné nezávislosti někdy v období mezi 800 až 200 let př.Kr. V té době žil v Číně Konfucius a Laotse, vznikly všechny směry čínské filosofie, tehdy žili myslitelé Mo. Ti, Čuang-Tse, Li-Tse a nesčetní jiní; v Indii vznikly Upanišady, žil Buddha, rozvinuly se všechny filosofické možnosti až ke skepsi a k materialismu, k sofistice a nihilismu jako v Číně; v Iránu učil Zarathustra; v Palestině přišli proroci od Eliáše přes Izaiáše a Jeremiáše až k Deutero jeremiášovi; Řecko uvidělo Homéra, filosofy jako Parmenida, Herakleita, Platona a tragiky, Thúkidida a Archimeda. To všechno vyrostlo v oněch několika málo staletích přibližně současně v Číně, Indii a na Západě, aniž by myslitelé těchto oblastí navzájem o sobě věděli. To nové spočívá v tom, že ve všech třech světech si v té době člověk uvědomil jsoucno v celku, sebe sama a své meze: k tomuto uvědomění dospěl reflexí. V ní se myšlení zaměřilo na myšlení a tak tato uvědomělost prohloubila vědomí tím, že je učinila vědomým. Z toho, co se tenkrát odehrálo a promyslilo, žije lidstvo dodnes. V každé době nového rozmachu se vrací k této "osové době" (Achsenzeit) a znovu si tam připaluje svou pochodeň. Tehdy skončila doba lokálních dějin a započala doba dějin světových, které byly právě tenkrát určeny ve své struktuře a ve své jednotě. Nevy světlenou okolností je právě onen současný průběh světového převratu nezávisle na třech vzdálených navzájem ohniscích. Jaspers má za to, že tu stojíme před dějinným tajemstvím, které se před námi bude při pokračujícím zkoumání skutečného průběhu jen stále prohlubovat. Blízkost oněch paralelních tří dějinných pohybů je vyhrazena totiž jen jejich počátkům, to jest oněm prvním staletím, oné "osové době". V pozdější době už se nám každý pokus o paralelu hroutí, neboť ona hnutí čím dále tím více divergují. Zatím co se spočátku zdají být třemi cestami k témuž cíli, v pozdější době se navzájem krajně odcizují. Jaspers trvá na tom, že nejde a nemůže jít o pouhou hru dějinné náhody; nicméně se nepokouší o racionální vysvětlení, ale zdůrazňuje ono v průběhu dalšího bádání stále narůstající dějinné tajemství, aniž by tím ovšem chtěl uprázdnit místo pro vtržení božského zásahu do dějin. Ukazuje však spíše, že tuto otázku je třeba nechat otevřenou pro možné budoucí řešení, o němž dosud nemáme ani tuchy. A tak představují dějiny v dosavadním smyslu jen krátké mezidobí takových pěti tisíc let, které je dnes u konce. Smyslem tohoto období bylo setkání a shromáždění lidí k světodějné akci, uskutečnění duchovního a technického vyzbrojení člověk pro život uprostřed světových dějin. Tento život právě začíná. Je třeba se zmínit také o Jaspersově pojetí víry, jak se ukazuje v řadě míst knihy, o níž referujeme. Toto pojetí úzce souvisí s pojetím svobody a pravdy a vůbec s pojetím dějin a dějinné perspektivy. Okolnost, že celé světové dějiny jsou ve své struktuře a v celém svém jediněčném průběhu určeny oním zásadním obratem, k němuž v "osové době" došlo současně, ale navzájem nezávisle na třech různých místech na světě, zvláště však okolnost, že přes veškeré hluboké analogie, charakteristické pro tuto dobu prvního rozletu světových dějin, dochází
12.jpg
====================
2/3 k podstatné divergenci dalšího rozvoje těchto třech oblastí, je pro Jasperse základně významná. Tato okolnost zřetelně ukazuje, že Bůh se dějinně ukázal vícerým způsobem a že otevřel k sobě mnoho cest. Vypadá to tak, jako by božství řečí universálních dějin varovalo před nároky výlučnosti. Lidé se nemohou spojit, sjednotit na základě zjevení (které je rozmanité a ve své odlišnosti od ostatních výlučné), nýbrž na základě zkušenosti. Zjevení je výrazem dějinně partikulární víry, zatímco zkušenost je člověku přístupná právě jako člověku. Dě jinná skutečnost trojího počátku světových dějin je výzvou k rozhovoru, ke komunikaci, která nezná hranic a která je tudíž nejlepším prostředkem proti pobloudění nějaké pravdy víry. Víra je bezpodmínečně vázána na dějinnou existenci, nemůže však být vyslovena v té všeobecné platnosti pro všechny, jak tomu je u pravdy vědecké. Pravda znamená komundkaci, znamená i otevřenost pro komunikaci, není v ničím majetku jakožto definitivní a absolutní. Nikde na zemi není poslední pravda. Právě proto stojí moderní vědě všechno za poznání, nic není lhostejné, pro všechno je věda otevřená. Jaspers si je ovšem dobřě vědom, že na této vědě a z ní vzešlé technice a civilizaci nelze založat nejen individuální lidský život, ale ani společenský, dějinný život. Věda může stát právě tak ve službách dobrého jako zlého. Proto musí člověk žít z jiného zdroje. A tímto zdrojem či základem je neodůvodnitelná důvěra, jistota víry, že to všechno není nicotné, že to není jen cizí, nesmyslný chaos, pohyb odnikud nikam, A právě této důvěře se ukazují ideje, které nás vedou na naší cestě časem, dějinami. A to je právě místo víry: u víry ovšem nejde o zvolené cíle ani o racionální obsahy, které mají charakter úče1ů. Víru nelze chtít, víru nenajdeme ve větách, mezi nimiž bychom musili volit, víra se vymyká každému programu. Přece však je čímsi všeobsáhlým, na čem teprve je možno jednotlivé programy založit a co jim teorve dává smysl. Bez víry neexistuje žádná cesta kupředu od zdrojů lidství, bez víry jen propadáme myšlenému, míněnému, představovanému, doktrinám a v důsledku toho násilí, chaosu a zhroucení. Víru nemůžeme makt a makavě popsat, ale můžeme ji objasnovat. Můžeme naznačit a obkroužit její možnosti. V tom smyslu je víra vírou v Boha, vírou v člověka a vírou v možnosti světa. Jaspers ovšem zdaleka nemá na mysli konkrétní křesťanovu víru; do budoucna očekává nové formy a nové formulace víry, ovšem jednotlivé a mnohé, které by právě pro svou mnohost a z vědomí této mnohosti byly navzájem otevřené a přístupné komunikaci. Jaspers odmítá totalitní pravdu víry stejně jako totalitní světové imperium. Celá tato Jaspersova koncepce se zdá dost labilní a vůbec pochybná. Hned na začátku jsme viděli, jak jednota vědy je založena v její metodě, tedy v přístupu k realitě, nikoli v realitě samotné. Autor v té chvíli však zapomíná, že pak musí nutně připustit i jiné metody a této jediné, která zakládá jednotu vědy, že musí připsat právě z toho důvodu také zřejmou výlučnost. Přitom však jednota vědy je dost zvláštní povahy, jestliže už nemůže zvládnout perifernější oblasti, jak je představují rozmanité (převážně společenské) důsledky vědy, takže se tím otvírá možnost zneužití vědy k zlému současně s možností jejího dobrého využití. Pro lidský život je tedy celá ohromná skutečn nost vědy a jejích technických a civilizačních důsledků opět jenom jakousi předimensovanou partikularitou, která však naprosto nestačí na to, aby se mohla stát základem životní jednoty. Životní jednota může
13.jpg
====================
2/4
být založena jen ve víře, která je však zase ne zdůvodnitelná a tedy
v posledu nekomunikovatelná (při nejmenším alespoň univerzálně nekomu-
nikovatelná, protože univerzálně nepřesvědčivá, postrádající všeobec-
nou platnost). To znamená, že i životní jednota konkrétního člověka
může a musí být založena jenom partikulárně a že tedy nemůže předsta-
vovat základ pro duchovní, myšlenkové i životní sjednocení lidstva.
A skutečně, snad nejslabším místem Jaspersova pojetí dějin je o-
tázka jednoty těchto dějin, otázka jednoty světových dějin. Jaspers
uniká tím, že si používá jako obrazu, jako symbolu myšlenky božského
původu člověka ve stvoření k božímu obrazu a myšlenky pádu a hříchu.
V tom obojím a potom v božském určení cíle lidského života a cíle dě-
jin je naznačena ona dějinná jednota, která ovšem není danou skuteč-
ností, nýbrž právě cílem. Pro Jasperse to ovšem opravdu není víc než
symbol, je to něco, co ukazuje za hranice jeho filosofické koncepce
a co tedy je v nejlepším případě mimo filosofickou korekturou jeho
chybného, rozporného a tím málo přesvědčivého pojetí. I tam, kde se
pohybuje v perspektivách budoucnosti, tedy kdy - jak bychom řekli
myslí eschatologicky, a kdy se pokouší ukázat jednotu dějin v tom, že
si lidé mohou navzájem rozumět v ideji jednoho, jediné pravdy, ve světě
cha ducha, k němuž všechno vztahuje svůj smysl a v němž náleží navzá-
jem k sobě, i když by si bylo na počátku sebe cizejší, Jaspers podla-
muje svým perspektivám každou oporu, ničí základ, na nějž by jedině
mohly být postaveny prostě tím, že nevidí možnost a skutečnost dějinné
konvergence. Samým zdůraznováním svobodné otevřenosti, k níž volá vš
všechny lidi a všechny dějinné skutečnosti a útvary, zapomíná na to,
že rozhovor není defilé rozmanitých názorů, nýbrž střetnutí a prověr-
ka jejich síly a přesvědčivosti. Dialog má smysl právě proto, že nekon-
čí tam, kde začal, ale že spěje nebo alespoň může dospět k pravdě,
k společné pravdě, k jediné pravdě. Jednota lidstva, jednota univerzál-
ních dějin má ovšem eschatologický charakter, ale přítomná skutečnost
se k eschatologické skutečnosti reálně vztahuje, obráží ji, míří k ní,
nese rysy konvergence. Odpor Jaspersův vůči každé vyhraněnosti jíž
říká výlučnost je pochybný; celkové pravdy nelze dosáhnout součtem
jednotlivých pravd, jednota světových dějin není agregátem partikulár-
ních tendencí. Vítězství pravdy není v rozbředlosti, ale naopak ve vy-
ostření formulace. Jaspersovo pojetí, tolik můžeme závěrem prohlásit,
není řešením otázky jednoty dějin a proto není ani uspokojivým řešením
otázky dějin vůbec. Autor sám v závěru přiznává, že se řešení vzdává,
když vyjadřuje své přesvědčení, že představy jednoty jsou mylné a za-
vádějí všude tam, kdy chtějí být něčím víc než symboly.
LvH