Hromádkovo pojetí pravdy
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
1980-06-23 Hromádkovo pojetí pravdy [neúplný přepis]_Stránka_1.jpg
====================
: 1 V předcházejících večerech jsme si připomměli, že v obecném povědomí je přítomnost tří složek třeba v poznání: především to je subjekt poznání, potom tu musí být nějaký předmět, který je poznáván, a poslése one poznávání samo, tj. pojmové a vůbec myšlenkové prostředky, myšlenková tradice ată. A zároveň jame si ukázali, še toto trojí nestačí, že k poznávání je zapotřebí ještě něčeho dalšího; předběžně jme začali mluvit o "ten štvrtén". Nesbytnost "toho štvrtého" vůbec není omesena na problematiku neetickou; a filosofię od samého počátku soustřeďuje svou ponernost předevšín na "te štvrté". Původně byla pro filesofii "tím štvrtýn" moudrost, sofia. Noudří, sofei, jsou svšem jenom bosí; člověk moudrostí neevä disponuje, she toukí po ní a v lásce usiluje, aby se jí příklíšil. so Pilosofie je tedy v očích nejstarších filosofi láskou k moudrosti, sofie-filif neboli filo-sofif. V tomto starém pojetí je ena moudrost, jíž jsou vybavení bohové, ale která nepatří k výbavě lidských tvorů, stejně nutnou podmínkou pravdivého poznání jako pomávající subjekt, jako poznávaný objekt a jake všechny prostředky poznáváxí. A tak jao vođení k otánce, co vlastně je “k£x “"Utvrtýn", jik nejstarší filosofickou tradicí. “kín jiš Xy įmo si však řekli, že dnes už oun otázku takto formalevat nemůžeme a nesuíme, protože jame rozpoznali, že takto postavená otáska není soela korektní. Jak se totiž septáme, je "te čtvrté", tak předpokládáme a vlastně tín vlastně tín eo ipso tvrdíme, že to čtvrté" je xăce, tedy Xá há už samotnou otázkeď½ “temi štvrtém" vstalujene jako k jakémusí předmětu, objektu. Kokorektnost oné otásky spočívá v tom, že sugeruje předem nšos s edpovědi; a my náme nejvážně j ší důvody k podezření, že tato sugestivní nápověď, skrytá v otásce a nijak nápadně na sebe neuponerňující, protože odpovídá jakémoi obeanému povědomí, by nás vlastuš odvedla od toho, co cheeme ce nejdůkladněji skoumat. A tak se chceme detasovat po "tom čtvrtén", ale nevíme jak to provést, abychom snovu neupadli do zmíněných obtíží a nesešli znovu xa soestí. Kdyš noveđe kupředu příná cesta, musíme to skusit ona klikou. Podobně, jako jme se na začátku soustředili na sájem o filosofiì, protože jame nemphli sačít samotnou filosofií (všảyš jme ja
1980-06-23 Hromádkovo pojetí pravdy [neúplný přepis]_Stránka_1.jpg
====================
: 1 V předcházejících večerech jsme si připomměli, že v obecném povědomí je přítomnost tří složek třeba v poznání: především to je subjekt poznání, potom tu musí být nějaký předmět, který je poznáván, a poslése one poznávání samo, tj. pojmové a vůbec myšlenkové prostředky, myšlenková tradice ată. A zároveň jame si ukázali, še toto trojí nestačí, že k poznávání je zapotřebí ještě něčeho dalšího; předběžně jme začali mluvit o "ten štvrtén". Nesbytnost "toho štvrtého" vůbec není omesena na problematiku neetickou; a filosofię od samého počátku soustřeďuje svou ponernost předevšín na "te štvrté". Původně byla pro filesofii "tím štvrtýn" moudrost, sofia. Noudří, sofei, jsou svšem jenom bosí; člověk moudrostí neevä disponuje, she toukí po ní a v lásce usiluje, aby se jí příklíšil. so Pilosofie je tedy v očích nejstarších filosofi láskou k moudrosti, sofie-filif neboli filo-sofif. V tomto starém pojetí je ena moudrost, jíž jsou vybavení bohové, ale která nepatří k výbavě lidských tvorů, stejně nutnou podmínkou pravdivého poznání jako pomávající subjekt, jako poznávaný objekt a jake všechny prostředky poznáváxí. A tak jao vođení k otánce, co vlastně je “k£x “"Utvrtýn", jik nejstarší filosofickou tradicí. “kín jiš Xy įmo si však řekli, že dnes už oun otázku takto formalevat nemůžeme a nesuíme, protože jame rozpoznali, že takto postavená otáska není soela korektní. Jak se totiž septáme, je "te čtvrté", tak předpokládáme a vlastně tín vlastně tín eo ipso tvrdíme, že to čtvrté" je xăce, tedy Xá há už samotnou otázkeď½ “temi štvrtém" vstalujene jako k jakémusí předmětu, objektu. Kokorektnost oné otásky spočívá v tom, že sugeruje předem nšos s edpovědi; a my náme nejvážně j ší důvody k podezření, že tato sugestivní nápověď, skrytá v otásce a nijak nápadně na sebe neuponerňující, protože odpovídá jakémoi obeanému povědomí, by nás vlastuš odvedla od toho, co cheeme ce nejdůkladněji skoumat. A tak se chceme detasovat po "tom čtvrtén", ale nevíme jak to provést, abychom snovu neupadli do zmíněných obtíží a nesešli znovu xa soestí. Kdyš noveđe kupředu příná cesta, musíme to skusit ona klikou. Podobně, jako jme se na začátku soustředili na sájem o filosofiì, protože jame nemphli sačít samotnou filosofií (všảyš jme ja
====================
1980-06-23 Hromádkovo pojetí pravdy [neúplný přepis]_Stránka_2.jpg
====================
· 2 nevěděli, "bo" to vlastně filosofie jest)?, také nyní, když nevíme, "oe" je "tím čtvrtým", se můžeme soustředit alespoň na jednotlivé své xRxJJIH*³*tím čtvrtfu" a na postup měrem k "tom čtvrtému" (a zRökf?£1štím jame si přítem vědomi, že i tate formulace se může ukásat jako nějak vadná). Posději jsme si ukázali, že na té cestě k "tomu čtvrtém" dochásí nejprve k setkání s druhým človškem resp. a druhými lidmi a hned v závěsu za tím se světem řeči. Svět řeši pak skvalitňuje i lidské vstahy, takše obojí jảo đál už ruku v ruce jake lidský jde svět, který se môže ustavit a rosvinout (jakošto svět) pouze ve světě řeči. A také jme si ukásali, še řeč sama nestačí, že řeč sama nás necalovuje, že skrse řeč nás oslavuje nšdo dalšího, totiž právě "to čtvrté". Tak jane peohopili, že na cestě za "tím štvrtýn" = se setkáváme a eslovením a še to eslovající nás oslovuje skrze řeč a skrue lidi (a jejich promlouvání). Stále však jume se ještě nepokoušeli určit hlíše, "co" "to štvrté" vlastně jest; jenom jame ni naznačili, že nebude nejlépe mluvit o moudrosti, protože nás zaváđể băný výmam toho sleva, vedoucí nás vždycky k otásoe, e čí mendrost jde (v Řecku to tak nebylo, tam moudrost ještě nebyla tak semubjektivínována); a namačili jme si také, že by hyle bylo mo Ene mluvit místo moudrosti o pravdě. ja To však ještě není a nemůže být náš vlastní krok, neboť ještě nejame připraveni, nemáme k tom ještě potřebné filosofické odrasiště. A tak bude dobré, když se podíváme na nějaké pojetí pravdy, které ohle při sledování našeho cíle prokázat dobré alužky, # např. již tín, še tychen se později mohli vymezovat vůči určitéma již formulovanému pojetí. A mně se zdálo, že pro sáměr tohoto ve čera bude svláště vhodné Hromádkovo pojetá pravdy, mimo jiné také proto, že jde o filosofický pokus theelega. Bude pro nás v této chvíli poučnější než třeba pojetí Rádlevo, protože na něm budeme sároveň moci ukásat, do jakých nesnází se dostává theoleg, kiyš v takovémto tématu na tom chce být lépe než filosof nebo vědec. Ovšem naším nejbližším oflem nená být pokus postavit proti Hromád-kova řešení řešení své; hlavním úkolem filosofie není odpovídat, nýbrž tázat se po pravdě, tj. postavit legitimní, nie falešného ●
1980-06-23 Hromádkovo pojetí pravdy [neúplný přepis]_Stránka_2.jpg
====================
· 2 nevěděli, "bo" to vlastně filosofie jest)?, také nyní, když nevíme, "oe" je "tím čtvrtým", se můžeme soustředit alespoň na jednotlivé své xRxJJIH*³*tím čtvrtfu" a na postup měrem k "tom čtvrtému" (a zRökf?£1štím jame si přítem vědomi, že i tate formulace se může ukásat jako nějak vadná). Posději jsme si ukázali, že na té cestě k "tomu čtvrtém" dochásí nejprve k setkání s druhým človškem resp. a druhými lidmi a hned v závěsu za tím se světem řeči. Svět řeši pak skvalitňuje i lidské vstahy, takše obojí jảo đál už ruku v ruce jake lidský jde svět, který se môže ustavit a rosvinout (jakošto svět) pouze ve světě řeči. A také jme si ukásali, še řeč sama nestačí, že řeč sama nás necalovuje, že skrse řeč nás oslavuje nšdo dalšího, totiž právě "to čtvrté". Tak jane peohopili, že na cestě za "tím štvrtýn" = se setkáváme a eslovením a še to eslovající nás oslovuje skrze řeč a skrue lidi (a jejich promlouvání). Stále však jume se ještě nepokoušeli určit hlíše, "co" "to štvrté" vlastně jest; jenom jame ni naznačili, že nebude nejlépe mluvit o moudrosti, protože nás zaváđể băný výmam toho sleva, vedoucí nás vždycky k otásoe, e čí mendrost jde (v Řecku to tak nebylo, tam moudrost ještě nebyla tak semubjektivínována); a namačili jme si také, že by hyle bylo mo Ene mluvit místo moudrosti o pravdě. ja To však ještě není a nemůže být náš vlastní krok, neboť ještě nejame připraveni, nemáme k tom ještě potřebné filosofické odrasiště. A tak bude dobré, když se podíváme na nějaké pojetí pravdy, které ohle při sledování našeho cíle prokázat dobré alužky, # např. již tín, še tychen se později mohli vymezovat vůči určitéma již formulovanému pojetí. A mně se zdálo, že pro sáměr tohoto ve čera bude svláště vhodné Hromádkovo pojetá pravdy, mimo jiné také proto, že jde o filosofický pokus theelega. Bude pro nás v této chvíli poučnější než třeba pojetí Rádlevo, protože na něm budeme sároveň moci ukásat, do jakých nesnází se dostává theoleg, kiyš v takovémto tématu na tom chce být lépe než filosof nebo vědec. Ovšem naším nejbližším oflem nená být pokus postavit proti Hromád-kova řešení řešení své; hlavním úkolem filosofie není odpovídat, nýbrž tázat se po pravdě, tj. postavit legitimní, nie falešného ●
====================
1980-06-23 Hromádkovo pojetí pravdy [neúplný přepis]_Stránka_3.jpg
====================
BA 3 I pokud možná nesugerující a tedy kritickým námitkám co nejlépe odolávající otázku po pravdě. Pravá otázka nenapovídá odpověď, ale je vůči pravdivé odpovědi resp. vůbec vůči pravdě otevřena: otázka je pouze počátkem naslouchání, otevřenéňůslovující pravdě. Tím se také vyjasňuje další perspektiva našich společných úvah: nebudeme předčasně formulovat nějaké pozitivní pojetí pravdy, ale vyhradíme si příští, před prázdninami poslední večer pro zkoumání toho, co vlastně podnikáme, když se tážeme. Naším příštím tématem bude tedy problém otázky neboli otázka otázky. Dnes tedy zůstaneme u J.L. Hromádky. Jeho pojetí pravdy najdeme zejména 1 ! A
1980-06-23 Hromádkovo pojetí pravdy [neúplný přepis]_Stránka_3.jpg
====================
BA 3 I pokud možná nesugerující a tedy kritickým námitkám co nejlépe odolávající otázku po pravdě. Pravá otázka nenapovídá odpověď, ale je vůči pravdivé odpovědi resp. vůbec vůči pravdě otevřena: otázka je pouze počátkem naslouchání, otevřenéňůslovující pravdě. Tím se také vyjasňuje další perspektiva našich společných úvah: nebudeme předčasně formulovat nějaké pozitivní pojetí pravdy, ale vyhradíme si příští, před prázdninami poslední večer pro zkoumání toho, co vlastně podnikáme, když se tážeme. Naším příštím tématem bude tedy problém otázky neboli otázka otázky. Dnes tedy zůstaneme u J.L. Hromádky. Jeho pojetí pravdy najdeme zejména 1 ! A
====================
ScanImage497.jpg
====================
23.6. Jenom pro kántext takové maličké zopakování tročku posunuté. My jsme si zatím ukázali, že to, co je v obecném povědomí, když uvažujeme o poznání, o vědě, vědeckém poznávání, totiž že tady jsou 3 složky: 1) subjekt poznávající 2) předmět (objekt),který je poznáván 3) poznávání, prostředky myšlenkové že to nestačí, že potřebujeme ještě něco čtvrté ho. Filosofie od samého začátku upozorňuje na to čtvrté. Původně tomu říkala moudrost. Ta moudrost, která je k dispozici bohům a není k dispozici člověku je podmínkou poznávání stejně tak jako lidská subjektivita, stejně tak jako subjekt a stejně tak jako předmět který je poznáván, No a teď tedy my se zmexzabývat celou tu dobu vlastně zabýváme otázkou, co jš to vlastně to čtvrté. Ovšem my jsme to takhle neformulovali, protože jsme od sam. poč. věděli, že už tahle otázka, jak ji postavíme, není korektní. Jak se zeptáme co to je to čtvrté, tak předpokládáme, že to čtvrté je něco už se na to tážeme jako na jakýsi předmět, což už není korektní proto, že tam sugerujeme něco z toho obecného povědomí proti kterému se chceme postavit. Ale nicméně se chceme tázat na to čtvrté a nevíme jak, tak jsme se soustředili - podobně, když jsme nevěděli na začátku co je to filosofie, nemohli jsme s tím začít, tak jsme se soustředili aspoň na zájem o filosofii tak podobně teď, když nevíme co to je to čtvrté, tak se alespoň soustředíme na ty jednotlivé krpky na cestě za tím čtvrtým. No a na té cestě nejprve jsme si ukázali že je druhý člověk (nebo druzí lidé) a hned maličko v závěsu - o koňskou hlavu v závěsu za tím je svět řeči. A ten světřeči zkvalitňuje pak i ty lidské vztahy takže to jde pak už ruku v ruce, a je to lidský svět, který se může rozvinout jedině ve světě řeči. D -PD Ale také jsme si ukázali, že ta řeč nestačí, že, to jsme si říkali hned na začátku že ta řeč sama nás neoslovuje, že skrze řeč nás oslovuje něco dalšího, totiž právě to čtvrté. To nás oslovuje skrze řeč. To nás oslovuje skrze lidi a my jsme se zatím nepokoušeli blíže určit, co to čtvrté je. Jenom jsme si na značiki, že je možná vhodnější než mluvit o moudrosti,- což v našem povědomí je trošku zavádějící, protože jsme zvyklí na to, vždycky uvažovat o tom, že moudrost je něčí moudrost, což v Řecku tak nebylo (Sofiá nebylo takto subjektivně přeznačeno , takže např. bychom mohli uvažovat o иr pravdě. O A protože ještě to není náš krok, protože ještě jsme se nerozhodli sami a filosoficky nemáme k tomu připravené odraziště, tak se nám bude hodit, když se podíváme na ně jaké pojetí pravdy, abychom nesoukali své pojetí pravdy ze sebe ale abychom se mohli vymezovat vůči jakémusi již formulovanému pojetí. A tedy to je cílem tohoto dnešního večera a mě se zdálo, že bude vhodné
ScanImage497.jpg
====================
23.6. Jenom pro kántext takové maličké zopakování tročku posunuté. My jsme si zatím ukázali, že to, co je v obecném povědomí, když uvažujeme o poznání, o vědě, vědeckém poznávání, totiž že tady jsou 3 složky: 1) subjekt poznávající 2) předmět (objekt),který je poznáván 3) poznávání, prostředky myšlenkové že to nestačí, že potřebujeme ještě něco čtvrté ho. Filosofie od samého začátku upozorňuje na to čtvrté. Původně tomu říkala moudrost. Ta moudrost, která je k dispozici bohům a není k dispozici člověku je podmínkou poznávání stejně tak jako lidská subjektivita, stejně tak jako subjekt a stejně tak jako předmět který je poznáván, No a teď tedy my se zmexzabývat celou tu dobu vlastně zabýváme otázkou, co jš to vlastně to čtvrté. Ovšem my jsme to takhle neformulovali, protože jsme od sam. poč. věděli, že už tahle otázka, jak ji postavíme, není korektní. Jak se zeptáme co to je to čtvrté, tak předpokládáme, že to čtvrté je něco už se na to tážeme jako na jakýsi předmět, což už není korektní proto, že tam sugerujeme něco z toho obecného povědomí proti kterému se chceme postavit. Ale nicméně se chceme tázat na to čtvrté a nevíme jak, tak jsme se soustředili - podobně, když jsme nevěděli na začátku co je to filosofie, nemohli jsme s tím začít, tak jsme se soustředili aspoň na zájem o filosofii tak podobně teď, když nevíme co to je to čtvrté, tak se alespoň soustředíme na ty jednotlivé krpky na cestě za tím čtvrtým. No a na té cestě nejprve jsme si ukázali že je druhý člověk (nebo druzí lidé) a hned maličko v závěsu - o koňskou hlavu v závěsu za tím je svět řeči. A ten světřeči zkvalitňuje pak i ty lidské vztahy takže to jde pak už ruku v ruce, a je to lidský svět, který se může rozvinout jedině ve světě řeči. D -PD Ale také jsme si ukázali, že ta řeč nestačí, že, to jsme si říkali hned na začátku že ta řeč sama nás neoslovuje, že skrze řeč nás oslovuje něco dalšího, totiž právě to čtvrté. To nás oslovuje skrze řeč. To nás oslovuje skrze lidi a my jsme se zatím nepokoušeli blíže určit, co to čtvrté je. Jenom jsme si na značiki, že je možná vhodnější než mluvit o moudrosti,- což v našem povědomí je trošku zavádějící, protože jsme zvyklí na to, vždycky uvažovat o tom, že moudrost je něčí moudrost, což v Řecku tak nebylo (Sofiá nebylo takto subjektivně přeznačeno , takže např. bychom mohli uvažovat o иr pravdě. O A protože ještě to není náš krok, protože ještě jsme se nerozhodli sami a filosoficky nemáme k tomu připravené odraziště, tak se nám bude hodit, když se podíváme na ně jaké pojetí pravdy, abychom nesoukali své pojetí pravdy ze sebe ale abychom se mohli vymezovat vůči jakémusi již formulovanému pojetí. A tedy to je cílem tohoto dnešního večera a mě se zdálo, že bude vhodné
====================
ScanImage498.jpg
====================
23.6. 2 se zabývat Hromádkovým pojetím pravdyz důvodu, který vysvitne, ale mimo jiné také proto, že ten jeho pokus je pokusem teologa. To musím hned vzápětí opravit, protože sám jsem se pokusil před lety ukázat, že ten jeho pokus má filosofický charakter. Tedy je to pokus teologa, ale filosofický pokus. Je to proto užitečné si vzít Hromádku raději než třeba Rádla, protože zároveň tam budeme moci ukázat do jakých nesnází se dostává teolog, když chce na tom být líp než filosof nebo věde což z toho všeho vyplyne. A když už jsme v tom přehledu nebo v tom rozřhu tak bych chtěl hned říci, co bude naším tématem posledním před prázdninami (příště), protože tohle to je tam vlastně vsunuto jenom jako pokus teologův, ale my se k tomu musíme dostat po filosofické cestă, co proti tomu pokusu teologovu budeme moci udělat my. Samozřejmě vlastně ten Hromádka dneska vsunutý je jenom takovým aktem dobré vůle vůči Honzovi, který chce furt ten konec mít přítomný. Takže tady ten konec už tedy budeme mít, ovšem abychom mohli ukázat na jeho problematičnost. A filosofii nezbývá než nikoliv proti tomuhle určitému pojetí udělat jiné pojetí, formulovat jiné ppjetí, ale tázat se - postavit co možné vší kritice odolávající legitimní otázku po pravdě. Čli příští večer si vyhradíme pro zkoumání toho, co vlastně děláme když se tážeme. Problém otázky. Otázka otázky. To budě tedy příští téma. No a dneska tedy máme toho Hromádku. Tak to pojetí Hromádko vo je teda zejména v té studii, na kterou jsem vás upozornil a kterou přednesl jako děkan při x inauguras a to roue 28, nemýlám-bi se, a te 1 listop koneem roke. Ne a dokonee ta inaugurace tenkrát to byly ještě doby! se konala ve velké aule Karlovy university v Praze - v žádném brlůžku v Ka Jungmance nebo v Konviktské. No já nevím, asi jste stejně neměli možnost a v žádném případě všichni se na to podívat sami, doporučuji vám to, je to kraťoučké, poměrně, ta přednáška, zdaleka není pět čtvrtí hodinyodhadl bych to na 20-25 minut maximálně, ale já tady teď v tom výkladu použiji ne jenom této přednášky, ale ještě některých věcí starších let starších- jako jsou Ústřední principy protestantské 25, Masaryk a a dnešní diskuse o náboženství 29 a Zásady cárkve českobratrské evangelické z r. 27. Myslím, že pic jiného tam nebudu citovat. o několik Tak Hromádka drží základní distanci teda to z toho poznáte, ze všech těch textů i z té jeho inaugurační přednášky - základní distanci mezi pravdou, kterou ztotožňuje s Bohem na straně jedné a mezi světem na straně druhé. Tak v těch Ústředních principech protestantských na straně 17 říká "Bůh nemluví k lidem přírodou .. ale neztrácí se ani v toku a procesu dějinném". Ta formulace je zajímavá potud, že neříká " nemluví k lidem přírodou ani dějinami". To neříká. " Nemluví přírodou a neztrácí se ani v toku a procesu dějinném ". Je to trošku odlišná formulace. Je to významné., protože v dějinách se skutečně něco víc odehrává než v přírodě. Tamtéž potom najdeme, že
ScanImage498.jpg
====================
23.6. 2 se zabývat Hromádkovým pojetím pravdyz důvodu, který vysvitne, ale mimo jiné také proto, že ten jeho pokus je pokusem teologa. To musím hned vzápětí opravit, protože sám jsem se pokusil před lety ukázat, že ten jeho pokus má filosofický charakter. Tedy je to pokus teologa, ale filosofický pokus. Je to proto užitečné si vzít Hromádku raději než třeba Rádla, protože zároveň tam budeme moci ukázat do jakých nesnází se dostává teolog, když chce na tom být líp než filosof nebo věde což z toho všeho vyplyne. A když už jsme v tom přehledu nebo v tom rozřhu tak bych chtěl hned říci, co bude naším tématem posledním před prázdninami (příště), protože tohle to je tam vlastně vsunuto jenom jako pokus teologův, ale my se k tomu musíme dostat po filosofické cestă, co proti tomu pokusu teologovu budeme moci udělat my. Samozřejmě vlastně ten Hromádka dneska vsunutý je jenom takovým aktem dobré vůle vůči Honzovi, který chce furt ten konec mít přítomný. Takže tady ten konec už tedy budeme mít, ovšem abychom mohli ukázat na jeho problematičnost. A filosofii nezbývá než nikoliv proti tomuhle určitému pojetí udělat jiné pojetí, formulovat jiné ppjetí, ale tázat se - postavit co možné vší kritice odolávající legitimní otázku po pravdě. Čli příští večer si vyhradíme pro zkoumání toho, co vlastně děláme když se tážeme. Problém otázky. Otázka otázky. To budě tedy příští téma. No a dneska tedy máme toho Hromádku. Tak to pojetí Hromádko vo je teda zejména v té studii, na kterou jsem vás upozornil a kterou přednesl jako děkan při x inauguras a to roue 28, nemýlám-bi se, a te 1 listop koneem roke. Ne a dokonee ta inaugurace tenkrát to byly ještě doby! se konala ve velké aule Karlovy university v Praze - v žádném brlůžku v Ka Jungmance nebo v Konviktské. No já nevím, asi jste stejně neměli možnost a v žádném případě všichni se na to podívat sami, doporučuji vám to, je to kraťoučké, poměrně, ta přednáška, zdaleka není pět čtvrtí hodinyodhadl bych to na 20-25 minut maximálně, ale já tady teď v tom výkladu použiji ne jenom této přednášky, ale ještě některých věcí starších let starších- jako jsou Ústřední principy protestantské 25, Masaryk a a dnešní diskuse o náboženství 29 a Zásady cárkve českobratrské evangelické z r. 27. Myslím, že pic jiného tam nebudu citovat. o několik Tak Hromádka drží základní distanci teda to z toho poznáte, ze všech těch textů i z té jeho inaugurační přednášky - základní distanci mezi pravdou, kterou ztotožňuje s Bohem na straně jedné a mezi světem na straně druhé. Tak v těch Ústředních principech protestantských na straně 17 říká "Bůh nemluví k lidem přírodou .. ale neztrácí se ani v toku a procesu dějinném". Ta formulace je zajímavá potud, že neříká " nemluví k lidem přírodou ani dějinami". To neříká. " Nemluví přírodou a neztrácí se ani v toku a procesu dějinném ". Je to trošku odlišná formulace. Je to významné., protože v dějinách se skutečně něco víc odehrává než v přírodě. Tamtéž potom najdeme, že
====================
ScanImage499.jpg
====================
23.6. "Bůh v plnosti své svaté pravdy, bezvýhradného zákona i lásky může promluvit pouze dokonalou lidskou osobností". ak to je formulace, která nám připomíná některé věci, které jsme sitady řekli, že totiž to my bychom to formulovali tak, že to setkání s pravdou, k tomu setkání s pravdou nemůže dojít pro člověka v přírodě a nemůže dojít ani také tváří v tvář dějinám, ale tam kde se člověk setkává s člověkém. My bychom vynechali dokonalým člověkem, protože ta dokonalá lidská osobnost, to je určité zeologéma, které zatím necháváme stranou. to Tomáš: Co že je teologéma? To, že Bůh v plnosti své svaté pravdy může promluvit poże dokonalou lidsk osobnosté. Tím se rozumí Ježíš Kristus. Tomáš: Ale ne Izaiáš nebo Jeremiáš Dokonalá lidská bytost je jen jedna a tedy proto se tam mluví " Bůh v plnos ti své svaté pravdy ". V žádném JEremiáši, Izaiáši atd se nevy jevuje Bůh v plnosti své pravdy. V plnosti nikoliv. V plnosti jen v Ježíši Kristu. Tedy tohle to je teologéma. Nám nejde o to jak v plnosti, my jsme zůstali na rovině daleko skromnější, nám šlo o to, že s pravdou se člověk může setkat pouze v člověku, v setkání s člověkem, že nelze se s pravdou setkat mámo setkání s člověkem. Tedy po téhle stránce můžeme vést tu paralelu. 11 3 V Masarykovi a dnšní diskuzi o náb. říká Hrom. "Ani Bůh jako poslední pravda, která přece platí, nemůže splynout se světem jeho řádem, vývojem, zákonitostí, a není totožný ani s principem duchovosti.". Takže nejenom je tady odmítnut pantheismus ne bo panentheismus. ale je tady odmítnuta jakákoli forma idealismu., že by nějaký světoduch byl pochopen jako Bůh, ne bo Bůh byl pochopen jako světoduch princip duchovosti. Tímto způsobem Hrom. formuluje hráz, nebo frontu zápasu jako protinaturalistickou, nebo jinde protiimanentistickou. Konkrétně tedy, že to je proti naturalismu říká v TGM a dnešní diskuzi... na straně 208 a že to je proti imanentismu to je o stranu dál za tímto článkem. V Zásadách z r. 27 říká, že "pravda nesplývá a nekončí se světem. I kdy by svět zanikl, pravda nezanikne". To připomíná tašku trochu Rádla, kdy v dějinách filosofie říká o tom konci světa, že všechno vzplane, shoří, spadne do propasti a jedině co zůstane je věčný zákon "ty máš". Tedy, i kdyby svět zanikl, pravda ne zanikne. - v Zásadách str. 59. V tomhle smyslu mluví tedy Hrom. o absolutní pravdě, která není z tohoto světa. Ten termín "absolutní" mně je tedy nepřijatelný, pokud to vezmeme etymologicky absolutní t.zn. ode všeho oddělený. To není docela fér jak se ihned přesvědčíme a Hromádka to taky tak nebere, nicměně o absolutní pravdě stále mluví, aby rozlišil tito absolutní pravdu od jakéhokoli našeho poznávání. -
ScanImage499.jpg
====================
23.6. "Bůh v plnosti své svaté pravdy, bezvýhradného zákona i lásky může promluvit pouze dokonalou lidskou osobností". ak to je formulace, která nám připomíná některé věci, které jsme sitady řekli, že totiž to my bychom to formulovali tak, že to setkání s pravdou, k tomu setkání s pravdou nemůže dojít pro člověka v přírodě a nemůže dojít ani také tváří v tvář dějinám, ale tam kde se člověk setkává s člověkém. My bychom vynechali dokonalým člověkem, protože ta dokonalá lidská osobnost, to je určité zeologéma, které zatím necháváme stranou. to Tomáš: Co že je teologéma? To, že Bůh v plnosti své svaté pravdy může promluvit poże dokonalou lidsk osobnosté. Tím se rozumí Ježíš Kristus. Tomáš: Ale ne Izaiáš nebo Jeremiáš Dokonalá lidská bytost je jen jedna a tedy proto se tam mluví " Bůh v plnos ti své svaté pravdy ". V žádném JEremiáši, Izaiáši atd se nevy jevuje Bůh v plnosti své pravdy. V plnosti nikoliv. V plnosti jen v Ježíši Kristu. Tedy tohle to je teologéma. Nám nejde o to jak v plnosti, my jsme zůstali na rovině daleko skromnější, nám šlo o to, že s pravdou se člověk může setkat pouze v člověku, v setkání s člověkem, že nelze se s pravdou setkat mámo setkání s člověkem. Tedy po téhle stránce můžeme vést tu paralelu. 11 3 V Masarykovi a dnšní diskuzi o náb. říká Hrom. "Ani Bůh jako poslední pravda, která přece platí, nemůže splynout se světem jeho řádem, vývojem, zákonitostí, a není totožný ani s principem duchovosti.". Takže nejenom je tady odmítnut pantheismus ne bo panentheismus. ale je tady odmítnuta jakákoli forma idealismu., že by nějaký světoduch byl pochopen jako Bůh, ne bo Bůh byl pochopen jako světoduch princip duchovosti. Tímto způsobem Hrom. formuluje hráz, nebo frontu zápasu jako protinaturalistickou, nebo jinde protiimanentistickou. Konkrétně tedy, že to je proti naturalismu říká v TGM a dnešní diskuzi... na straně 208 a že to je proti imanentismu to je o stranu dál za tímto článkem. V Zásadách z r. 27 říká, že "pravda nesplývá a nekončí se světem. I kdy by svět zanikl, pravda nezanikne". To připomíná tašku trochu Rádla, kdy v dějinách filosofie říká o tom konci světa, že všechno vzplane, shoří, spadne do propasti a jedině co zůstane je věčný zákon "ty máš". Tedy, i kdyby svět zanikl, pravda ne zanikne. - v Zásadách str. 59. V tomhle smyslu mluví tedy Hrom. o absolutní pravdě, která není z tohoto světa. Ten termín "absolutní" mně je tedy nepřijatelný, pokud to vezmeme etymologicky absolutní t.zn. ode všeho oddělený. To není docela fér jak se ihned přesvědčíme a Hromádka to taky tak nebere, nicměně o absolutní pravdě stále mluví, aby rozlišil tito absolutní pravdu od jakéhokoli našeho poznávání. -
====================
ScanImage500.jpg
====================
23.6. A v inaugurační přednášce o pravdě říká " princip pravdy a norma veškerého života je mimo tento svět a nad světem. Je tvůrcem světa." Tomáš: princip a norma veškerého života? 4 To je jenom pleonasmus. Pro něj princip pravdy není otázka jenom poznání, myšlení, ale je to otázka celého života včetně myšlení. Pravdu je nutno ne jenom myslet, ale žít. Takže z tohot vidíme ( K otázce tvůrcovství se ještě vrátíme), že pro Hrom. je v jistém smyslu mezi pravdou a světem cézůra, distance až propast. To platí ovšem jen v jistém smyslu, jen v jisté rovině; totiž pokud jde o příčinné souvislosti. V Masarykovi říká: vztah mezi Bohem a člověkem není vztahem příčinné souvislosti, ale je to vztah rozkazující pravdy a člověka určeného k poslušnosti a odpovědnosti. Nejde tedy o to, že Bůh je causa a člověk je effectus (Bůh je příčina a člověk je následek, důsledek, produkt). Tedy takováhle příčinná soávislost tady není, ale Bůh je ve vztahu k člověku ve vztahu rozkazující pravdy a člověka určenéhoo k poslušnosti a odpovědnosti. Příčina nerozkazuje svému následku, ta ten následek prostě plodí. Ale tady to je jinak a všude tam, kde říká vztah mezi Bohem a člověkem" tak to je mezi pravdou a člověkem. To ne budeme tady rozlišovat. On koncipuje Boha jakk pravdu, čili to všechno tedy vztáhneme k jeho pojetí pravd y. čili pravda zjistili jsme tam předtím - je tvůrcem světa, ale ne v tom smyslu, že by ten svět byl kus álním následkem, důsledkem pravdy, nýbrž je to tak, že ten svět je stvořen tím způsobem, že pravda rozkazuje a svět na to odpovídá. A samozřejmě to platí i pro člověka, tedy že pravda je tvůrcem člověka a to tak, že rozkazuje člověku a člověk je určen, má určení, posláná poslouchat a odpovídat. Mohli bychom tedy říci, že tu ne jde o vztalt předmětné povahy kterému se samozřejmě nemůžeme vyhnout, když jdě o příčinné souvislosti že ten vztah nemá povahu předmětnou, není to vztah mezi předměty, předmětnostmi. A tedy také jedině za tohoto předpokladu (že to není vztah Rěměty) lze držet, že "není přímého přechodu mezi přírodním děním, příčinným procesem přírodním, biologickým, ne bo dějinným a působením Božím ". To je také tam v tom článku o Masarykovi a náb.. ( Tady tedyz toho procesu přírodního je biologický proces vydělen to přírodní je tedy míněno tedy neorganicky přírodní). To umožňuje Hromádkovi upozorňovat na to, že žádný průběh přírodní, biologický, nebo dějinný není hierofanií, není zjevením Božím. Přechod od jednoho k druhému není přímý. To znamená, že ona propast a v té věci Hromádkův důraz sice není tak radikální jak ho třeba najdeme u Bartha, ale je natolik radikální, že tam plně zaznívá že tam tedy ta cézůra, ten příkopnebo ta propast mezi stvořitelšm a stvořením je. Přece jenom však - tím že říká, že není přímého přechodu, tak si připravuje pozici pro možnost, pro uznání možnosti, že ta propast nemá absolutní povahu. Nemá absolutní povahu v tom smyslu, že není definitibní, není konečná, . G 1
ScanImage500.jpg
====================
23.6. A v inaugurační přednášce o pravdě říká " princip pravdy a norma veškerého života je mimo tento svět a nad světem. Je tvůrcem světa." Tomáš: princip a norma veškerého života? 4 To je jenom pleonasmus. Pro něj princip pravdy není otázka jenom poznání, myšlení, ale je to otázka celého života včetně myšlení. Pravdu je nutno ne jenom myslet, ale žít. Takže z tohot vidíme ( K otázce tvůrcovství se ještě vrátíme), že pro Hrom. je v jistém smyslu mezi pravdou a světem cézůra, distance až propast. To platí ovšem jen v jistém smyslu, jen v jisté rovině; totiž pokud jde o příčinné souvislosti. V Masarykovi říká: vztah mezi Bohem a člověkem není vztahem příčinné souvislosti, ale je to vztah rozkazující pravdy a člověka určeného k poslušnosti a odpovědnosti. Nejde tedy o to, že Bůh je causa a člověk je effectus (Bůh je příčina a člověk je následek, důsledek, produkt). Tedy takováhle příčinná soávislost tady není, ale Bůh je ve vztahu k člověku ve vztahu rozkazující pravdy a člověka určenéhoo k poslušnosti a odpovědnosti. Příčina nerozkazuje svému následku, ta ten následek prostě plodí. Ale tady to je jinak a všude tam, kde říká vztah mezi Bohem a člověkem" tak to je mezi pravdou a člověkem. To ne budeme tady rozlišovat. On koncipuje Boha jakk pravdu, čili to všechno tedy vztáhneme k jeho pojetí pravd y. čili pravda zjistili jsme tam předtím - je tvůrcem světa, ale ne v tom smyslu, že by ten svět byl kus álním následkem, důsledkem pravdy, nýbrž je to tak, že ten svět je stvořen tím způsobem, že pravda rozkazuje a svět na to odpovídá. A samozřejmě to platí i pro člověka, tedy že pravda je tvůrcem člověka a to tak, že rozkazuje člověku a člověk je určen, má určení, posláná poslouchat a odpovídat. Mohli bychom tedy říci, že tu ne jde o vztalt předmětné povahy kterému se samozřejmě nemůžeme vyhnout, když jdě o příčinné souvislosti že ten vztah nemá povahu předmětnou, není to vztah mezi předměty, předmětnostmi. A tedy také jedině za tohoto předpokladu (že to není vztah Rěměty) lze držet, že "není přímého přechodu mezi přírodním děním, příčinným procesem přírodním, biologickým, ne bo dějinným a působením Božím ". To je také tam v tom článku o Masarykovi a náb.. ( Tady tedyz toho procesu přírodního je biologický proces vydělen to přírodní je tedy míněno tedy neorganicky přírodní). To umožňuje Hromádkovi upozorňovat na to, že žádný průběh přírodní, biologický, nebo dějinný není hierofanií, není zjevením Božím. Přechod od jednoho k druhému není přímý. To znamená, že ona propast a v té věci Hromádkův důraz sice není tak radikální jak ho třeba najdeme u Bartha, ale je natolik radikální, že tam plně zaznívá že tam tedy ta cézůra, ten příkopnebo ta propast mezi stvořitelšm a stvořením je. Přece jenom však - tím že říká, že není přímého přechodu, tak si připravuje pozici pro možnost, pro uznání možnosti, že ta propast nemá absolutní povahu. Nemá absolutní povahu v tom smyslu, že není definitibní, není konečná, . G 1
====================
ScanImage501.jpg
====================
23.6. není nepřekročitelná, je překračována, je přek ze strany pravdy, ne bo, tedy, ze strany Boha. Je překlenována ze strany pravdy o které můžeme říci, že říká rom. v ústředních principech protest. - " přece znovu a poznovu člověka volá, na něho nárok činí, jemu plnost odpouštějící lásky zjevuje". (Je jasné, že jak se tam dostane ta plnost odpouštějící lásky, je okamžitě vidět, jak to přeskočí z roviny myšlenkového uchopování do teologematu). 5 11 V tom smyslu tedy představuje pravda onen nads větný bod - jak říká Hromádk v Zásadách který jedině celému světu a všemu lidskému poznání "všimněte si toho dvojího "dává smysl a věčně platné měřítko". Tedy ta pravda představuje nadsvětný bod, který ne jenom poznání/lidskému ještě chápali - ale celému světu - a proto ten bod je nads větný světu dává smysl a věčně platné měřítko. Tady vidíme, že nejde jenom o to tvůrcovství, stvořitelství ve vztahu ke světu, ale je tady ještě něco navíc celému pravda ne jenom tvořísvět, ale pravda garantuje jeho smysk, a je mu, zůstává mu měřítkem, mírou. Zůstává mu jakýmsi kriteriem. To je strašně důležitá věc. Když si představíme: Hromádka tímto způsobem stále mocněji a mocně ji přesouvá problematiku do roviny ontologické a v té ontologické rovině mluví o měřítcích o smyslu a o měřítku. Ztoho všeho vyplývá, že člověk se tedy může s pravdou setkávat, i když tady ta propast me zi člověkem a pravdou je. Člověk se tedy může s pravdou setkávat. A jak se může setkávat říká Hrom. v ústředních principech: "absolutní pravda a norma životní P na O to bychom > vidíte jak to vždycky říká vedle sebe, aby zabránil tomu nedorozumění, že jde jen o pravdu ve smyslu noetickém. Je to pravda, která zavazuje životně, proto je tu absolutní norma životní tedy "absolutní pravda a absolut ní norma životní není ve své podstatě jinak poznatelna než pokornou poslušností a rozhodnou věrou". To je velmi paradoxně vyjádřeno, protože nebýváme zvyklí chápat poslušnost ještě u té víry, řekněme tam je poznání víry, ale že bycom pomocí poslušnostiněco poznávali to tedy nebývá zvykem to takhle formulovat. Tedy ta absolutní pravda žixatn a absolutní norma životní není ve své podstatě jinak poznatelna než pokornou poslušností a rozhodnou věrou. To je velmi zvláštní, protože se z toho jako by zdá, že poslušnost snad předchází poznání toho čeho jsem poslušen. Jestliže tu pravdu mohu poznat jenom poslušností, tak ta poslušnost je předpokladem poznání pravdy. Dříve než pravdu poznám, musím ji poslouchat. To je velmi paradoxně formulováno. Jak se z toho dostaneme? Z tohohle paradoxu, nebo z tohohle roporu. Dostaneme se z toho jasně, protože už jsme si to teda připravili: Je to poslušnost nikoli něčeho daného, není to poslušnost otevřená vůči čemusi, co ti je, co je dáno, co lze konstatovat a pak poslouchat, nýbrž je to poslušnost, která je otevřená vůči něčemu co tady ještě není. Je to jakási připravenost k poslušnosti. Je to nakloněnost k poslušnosti, naklo-
ScanImage501.jpg
====================
23.6. není nepřekročitelná, je překračována, je přek ze strany pravdy, ne bo, tedy, ze strany Boha. Je překlenována ze strany pravdy o které můžeme říci, že říká rom. v ústředních principech protest. - " přece znovu a poznovu člověka volá, na něho nárok činí, jemu plnost odpouštějící lásky zjevuje". (Je jasné, že jak se tam dostane ta plnost odpouštějící lásky, je okamžitě vidět, jak to přeskočí z roviny myšlenkového uchopování do teologematu). 5 11 V tom smyslu tedy představuje pravda onen nads větný bod - jak říká Hromádk v Zásadách který jedině celému světu a všemu lidskému poznání "všimněte si toho dvojího "dává smysl a věčně platné měřítko". Tedy ta pravda představuje nadsvětný bod, který ne jenom poznání/lidskému ještě chápali - ale celému světu - a proto ten bod je nads větný světu dává smysl a věčně platné měřítko. Tady vidíme, že nejde jenom o to tvůrcovství, stvořitelství ve vztahu ke světu, ale je tady ještě něco navíc celému pravda ne jenom tvořísvět, ale pravda garantuje jeho smysk, a je mu, zůstává mu měřítkem, mírou. Zůstává mu jakýmsi kriteriem. To je strašně důležitá věc. Když si představíme: Hromádka tímto způsobem stále mocněji a mocně ji přesouvá problematiku do roviny ontologické a v té ontologické rovině mluví o měřítcích o smyslu a o měřítku. Ztoho všeho vyplývá, že člověk se tedy může s pravdou setkávat, i když tady ta propast me zi člověkem a pravdou je. Člověk se tedy může s pravdou setkávat. A jak se může setkávat říká Hrom. v ústředních principech: "absolutní pravda a norma životní P na O to bychom > vidíte jak to vždycky říká vedle sebe, aby zabránil tomu nedorozumění, že jde jen o pravdu ve smyslu noetickém. Je to pravda, která zavazuje životně, proto je tu absolutní norma životní tedy "absolutní pravda a absolut ní norma životní není ve své podstatě jinak poznatelna než pokornou poslušností a rozhodnou věrou". To je velmi paradoxně vyjádřeno, protože nebýváme zvyklí chápat poslušnost ještě u té víry, řekněme tam je poznání víry, ale že bycom pomocí poslušnostiněco poznávali to tedy nebývá zvykem to takhle formulovat. Tedy ta absolutní pravda žixatn a absolutní norma životní není ve své podstatě jinak poznatelna než pokornou poslušností a rozhodnou věrou. To je velmi zvláštní, protože se z toho jako by zdá, že poslušnost snad předchází poznání toho čeho jsem poslušen. Jestliže tu pravdu mohu poznat jenom poslušností, tak ta poslušnost je předpokladem poznání pravdy. Dříve než pravdu poznám, musím ji poslouchat. To je velmi paradoxně formulováno. Jak se z toho dostaneme? Z tohohle paradoxu, nebo z tohohle roporu. Dostaneme se z toho jasně, protože už jsme si to teda připravili: Je to poslušnost nikoli něčeho daného, není to poslušnost otevřená vůči čemusi, co ti je, co je dáno, co lze konstatovat a pak poslouchat, nýbrž je to poslušnost, která je otevřená vůči něčemu co tady ještě není. Je to jakási připravenost k poslušnosti. Je to nakloněnost k poslušnosti, naklo-
====================
ScanImage502.jpg
====================
23.6. 6 něnost poslouchatpravdu xj ve chvíli, kdy promluví. Já jsem nakloněn poslechočekávat slova pravdy a už předem jsem rozhodnut - at je gakékoll, nout. To je ta podstatą věci, že to není poslušnost pravdy, která je tady, která je hotová, daná, je to poslušnost vůči pravdě jaká bude, jaká se teprve ukáže. Je to tedy poslušnost nikolivůči něčemu minulému, nýbrž je to poslušnost vůči něčemu, co teprve přijde, vůči něčemu budoucímu. Pravda není dána proto říká v naprosté shodě s Rádlem (Rádl to píše samozřejmě dřív už v Dějinách vývojových teorií a také v Romantické vědě, která vyšla za války. ve shodě s ním, ale oba ve shodě s Kierkegaardem říkají, že není pro člověka pravdy bez osobního rozhodnutí. Rádl to říká samozřejmě ještě radikálně ji - ne "pro člověka", Rádl říká: "není pravdy bez osobního rozhodnutí". Tam kde se žádný člověk osobně nerozhodne, tam pravda jako by nebyla. Čli Rádl to ještě radikalizuje. Hromádka je opatrný jako teolog a říká, že není pro člověka pravdy bez osobního rozhodnutí. T.zn.: to není tak, že by to bylo na člověkově vnímavosti jestli respektuje pravdu nebo ne. elbvěk se musí rozhodnout pro pravdu. Toto rozhodnutí pro pravdu je jenom jinými slovy: pro tu poslušnost vůči pravdě, která teprve přijde, o které nic nevím. To je to rozhodnutí pro pravdu. To rozhodnutí není založeno na ně jakém daném příkazu, to je rozhodnutí jiného typu. My si potom později ukážeme to jenom předem - že i to rozhodnutí není nahodilé, není z člověka z člověka samotného, že to není věc lidské libovůle, jestli se rozhodne pro pravdu ne bo ne, ale že tohle to rozhodnutí je samo zakotveno v pravdě, ale ne v pravdě poznané, nýbrž v pravdě působící.Pravda působí v našem životě tak, že my se vůči ní otevíráme do budoucnosti, my se otevíráme vůči setkání s ní. Je to pravda sama, která v nás působí to, abychom se ogevřeli. Amy se ovšem s tou pravdou můžeme setkat, skutečně tak říkajíc partnersky setkat, teprve když se otevřeme, ale pravda sama, zcela nepartnersky, na nás musí zapracovat, abychom se mohli otevřít. Aby se tohle to objasnilo, tak samozřejmě potřebujeme tady vypracovat celý koncept té niternosti, niterného, nebo vnitřního počátku událostí a xx průběhu událostí, během něhož se to niterné zvnějšňuje atd. To všechno tady budeme potřebovat. Ale zatím tohle vidíme, že u Hrom. to tady máme připraveno. Není pro člověka pravdy bez osobního rozhpdnutí. A hned paralelně říká: není náboženské pravdy bez aktu víry. Tady si dáme distanci vůči tomu "náboženské", ale i když tu distanci si tam zavedeme, tak přece jenom je velmi pozoruhodné, že Hromádka, který necítil nutnost téhle té distance, tam ptoti tomu náboženství dává víru. Akt víry je předpokladem náboženské pravdy, t. j. pravého náboženství, by se dalo říci. Náboženská pravda, narozdíl od náboženské iluze, to je pravé náboženství. Tedy pravé náboženství, můžeme-li tak říci, není možné bez aktu víry, a ten akt, víry je tím, co zakládá pravé náboženství. Proti tomu tedy ta naše distance, že pravé náboženství je nenáboženstí. Ale to nechme stranou, zatím.) p
ScanImage502.jpg
====================
23.6. 6 něnost poslouchatpravdu xj ve chvíli, kdy promluví. Já jsem nakloněn poslechočekávat slova pravdy a už předem jsem rozhodnut - at je gakékoll, nout. To je ta podstatą věci, že to není poslušnost pravdy, která je tady, která je hotová, daná, je to poslušnost vůči pravdě jaká bude, jaká se teprve ukáže. Je to tedy poslušnost nikolivůči něčemu minulému, nýbrž je to poslušnost vůči něčemu, co teprve přijde, vůči něčemu budoucímu. Pravda není dána proto říká v naprosté shodě s Rádlem (Rádl to píše samozřejmě dřív už v Dějinách vývojových teorií a také v Romantické vědě, která vyšla za války. ve shodě s ním, ale oba ve shodě s Kierkegaardem říkají, že není pro člověka pravdy bez osobního rozhodnutí. Rádl to říká samozřejmě ještě radikálně ji - ne "pro člověka", Rádl říká: "není pravdy bez osobního rozhodnutí". Tam kde se žádný člověk osobně nerozhodne, tam pravda jako by nebyla. Čli Rádl to ještě radikalizuje. Hromádka je opatrný jako teolog a říká, že není pro člověka pravdy bez osobního rozhodnutí. T.zn.: to není tak, že by to bylo na člověkově vnímavosti jestli respektuje pravdu nebo ne. elbvěk se musí rozhodnout pro pravdu. Toto rozhodnutí pro pravdu je jenom jinými slovy: pro tu poslušnost vůči pravdě, která teprve přijde, o které nic nevím. To je to rozhodnutí pro pravdu. To rozhodnutí není založeno na ně jakém daném příkazu, to je rozhodnutí jiného typu. My si potom později ukážeme to jenom předem - že i to rozhodnutí není nahodilé, není z člověka z člověka samotného, že to není věc lidské libovůle, jestli se rozhodne pro pravdu ne bo ne, ale že tohle to rozhodnutí je samo zakotveno v pravdě, ale ne v pravdě poznané, nýbrž v pravdě působící.Pravda působí v našem životě tak, že my se vůči ní otevíráme do budoucnosti, my se otevíráme vůči setkání s ní. Je to pravda sama, která v nás působí to, abychom se ogevřeli. Amy se ovšem s tou pravdou můžeme setkat, skutečně tak říkajíc partnersky setkat, teprve když se otevřeme, ale pravda sama, zcela nepartnersky, na nás musí zapracovat, abychom se mohli otevřít. Aby se tohle to objasnilo, tak samozřejmě potřebujeme tady vypracovat celý koncept té niternosti, niterného, nebo vnitřního počátku událostí a xx průběhu událostí, během něhož se to niterné zvnějšňuje atd. To všechno tady budeme potřebovat. Ale zatím tohle vidíme, že u Hrom. to tady máme připraveno. Není pro člověka pravdy bez osobního rozhpdnutí. A hned paralelně říká: není náboženské pravdy bez aktu víry. Tady si dáme distanci vůči tomu "náboženské", ale i když tu distanci si tam zavedeme, tak přece jenom je velmi pozoruhodné, že Hromádka, který necítil nutnost téhle té distance, tam ptoti tomu náboženství dává víru. Akt víry je předpokladem náboženské pravdy, t. j. pravého náboženství, by se dalo říci. Náboženská pravda, narozdíl od náboženské iluze, to je pravé náboženství. Tedy pravé náboženství, můžeme-li tak říci, není možné bez aktu víry, a ten akt, víry je tím, co zakládá pravé náboženství. Proti tomu tedy ta naše distance, že pravé náboženství je nenáboženstí. Ale to nechme stranou, zatím.) p
====================
ScanImage503.jpg
====================
23.6. 7 Téhle to tedy, já je v Ústředních principech protestantských. (to, že není · pro čl. pravdy bez osobního rozhodnutí). A v Zásadách pak říká: "Tuto věčnou pravdu postihuje pouze víra." A teďka říká strašně důležitou věc, na kterou pa připomíná pak navážememe v kritice. Ani víra ovšem nezří pravdy ". To Pavla. Hromádka. hodně dal na Pavla, To je zvláštní, jemu ten Pavlův gnosticismus moc nevadil, tak jako- nebral ho příliš vážně. Takže v jeho textech najdeme mnoho ohlasů Bavlovských bez jakékoli distance. Já sám to nedovedu apodost dobře pochopit, jak se člověk může bez této distance obejít. Mně štol Pafel jde velice na nervy tím svým gnosticismem, tím tou poznamenaností gnosí. Mám dojem že musím být velice opatrný, má výborná místa a má místa naprosto falešná t. j. naprosto vybočující z linie evangelia, tvrdě vybočující. A No a tahle citace z Hromádky jasně připokíná to pavlovské, že nechodíme u vidění ale u víře. Jako kdyba víra byla takovým částečným, předběžným viděním, takovým předstupměm toho pravého vidění, zírání, the oria. Jako kdyby teoria skutečně bylo to hlavní a protože ještě nemůžeme pravdu vidět tváří v tvář tak věříme. To je hrubě protievangelijní. Hromádka přesto na to navazuje a říká " ani víra ovšem nezří pravdy, nýbrž jen v jisttotě volá, že tato pravda je, že jsme ji všichni podrobeni a že všechno naše poznání je dar její milosti,", čímž ulamuje Pavlovi hrot. On tady nemysl í tím "nezří pravdy" že tedy pravda je k tomu, abychom nazírali, nýbrž nezří pravdy v tom smyslu, že nevíme přesně, nemůžme přesně formulovat co to ta pravda je. Nemůžeme tu pravdu zachytit, nemůžeme ji chytit do našich formulí. Jen v jistotě voláme, že tato pravda je, že jsme ji všichni podrobeni. Nevíme jaká je, která je, co říká, totiž, my to tušíme, my se o to snažíme, ale nikdy ji nemáme v ruce tak abychom to mohli s definitivností říct. A tedy jenom můžeme říct s definitivností, že všichni jsme ji podrobeni, že tato pravda je. Tam je "je". (Rádl by se velice ošíval a říkal by platí).a že všechno naše poznání t.j. i to částečné, je dar její milosti. Kdyby této pravdy nebylo, nebylo by možné žádné, ani přibližnénaše poznání. To je tedy v Zásadách. Av Masarykovi ještě je: "všechen boj o pravdu, dobro spravedlnost má jen tenkráte smysl, existuje-li absolutní věčná pravda, dobro, řád! Tady vidíme ten pleonasmus, tu mnohost pojmovou, nebo aspoň terminologickou (pravda, dobro, řád). Ani Hromádka přesně tedy nechce fixovat definitivně to všechno na tu pravdu. Připouští i to dobro, řád, ne bo jinde spravedlnost. Ale důležitá věc oč jde, že boj o pravdu t.j. m náš boj o pravdu, dobro, spravedlnost má jenom tenkráte smysl, existujeli absolutní, věčná pravda, dobro, spravedlnost atd.. Tedy není to tak, že by tím, že bojujeme o dobro atd., že dáváme dějinám smysl. Ten smysl je založen tím, že tady ta pravda skutečně je, a jenom proto, že tu je, má náš zápas o pravdu smysl. Zas samozřejmě - poněvadž je tady: existuje, poněvadž je tady: existuje, je věčná pravda to je velký problém, poněvadž to znamená, že to je jsoucno. Od toho se zas musíme distancovat. GHD
ScanImage503.jpg
====================
23.6. 7 Téhle to tedy, já je v Ústředních principech protestantských. (to, že není · pro čl. pravdy bez osobního rozhodnutí). A v Zásadách pak říká: "Tuto věčnou pravdu postihuje pouze víra." A teďka říká strašně důležitou věc, na kterou pa připomíná pak navážememe v kritice. Ani víra ovšem nezří pravdy ". To Pavla. Hromádka. hodně dal na Pavla, To je zvláštní, jemu ten Pavlův gnosticismus moc nevadil, tak jako- nebral ho příliš vážně. Takže v jeho textech najdeme mnoho ohlasů Bavlovských bez jakékoli distance. Já sám to nedovedu apodost dobře pochopit, jak se člověk může bez této distance obejít. Mně štol Pafel jde velice na nervy tím svým gnosticismem, tím tou poznamenaností gnosí. Mám dojem že musím být velice opatrný, má výborná místa a má místa naprosto falešná t. j. naprosto vybočující z linie evangelia, tvrdě vybočující. A No a tahle citace z Hromádky jasně připokíná to pavlovské, že nechodíme u vidění ale u víře. Jako kdyba víra byla takovým částečným, předběžným viděním, takovým předstupměm toho pravého vidění, zírání, the oria. Jako kdyby teoria skutečně bylo to hlavní a protože ještě nemůžeme pravdu vidět tváří v tvář tak věříme. To je hrubě protievangelijní. Hromádka přesto na to navazuje a říká " ani víra ovšem nezří pravdy, nýbrž jen v jisttotě volá, že tato pravda je, že jsme ji všichni podrobeni a že všechno naše poznání je dar její milosti,", čímž ulamuje Pavlovi hrot. On tady nemysl í tím "nezří pravdy" že tedy pravda je k tomu, abychom nazírali, nýbrž nezří pravdy v tom smyslu, že nevíme přesně, nemůžme přesně formulovat co to ta pravda je. Nemůžeme tu pravdu zachytit, nemůžeme ji chytit do našich formulí. Jen v jistotě voláme, že tato pravda je, že jsme ji všichni podrobeni. Nevíme jaká je, která je, co říká, totiž, my to tušíme, my se o to snažíme, ale nikdy ji nemáme v ruce tak abychom to mohli s definitivností říct. A tedy jenom můžeme říct s definitivností, že všichni jsme ji podrobeni, že tato pravda je. Tam je "je". (Rádl by se velice ošíval a říkal by platí).a že všechno naše poznání t.j. i to částečné, je dar její milosti. Kdyby této pravdy nebylo, nebylo by možné žádné, ani přibližnénaše poznání. To je tedy v Zásadách. Av Masarykovi ještě je: "všechen boj o pravdu, dobro spravedlnost má jen tenkráte smysl, existuje-li absolutní věčná pravda, dobro, řád! Tady vidíme ten pleonasmus, tu mnohost pojmovou, nebo aspoň terminologickou (pravda, dobro, řád). Ani Hromádka přesně tedy nechce fixovat definitivně to všechno na tu pravdu. Připouští i to dobro, řád, ne bo jinde spravedlnost. Ale důležitá věc oč jde, že boj o pravdu t.j. m náš boj o pravdu, dobro, spravedlnost má jenom tenkráte smysl, existujeli absolutní, věčná pravda, dobro, spravedlnost atd.. Tedy není to tak, že by tím, že bojujeme o dobro atd., že dáváme dějinám smysl. Ten smysl je založen tím, že tady ta pravda skutečně je, a jenom proto, že tu je, má náš zápas o pravdu smysl. Zas samozřejmě - poněvadž je tady: existuje, poněvadž je tady: existuje, je věčná pravda to je velký problém, poněvadž to znamená, že to je jsoucno. Od toho se zas musíme distancovat. GHD
====================
ScanImage504.jpg
====================
23.6. 8 Je otázka, jak to říkat jinak, ale my si musíme být vědomi, že v tom je určitý problém. A tedy: takto garantobán (totiž pravdou samotnou), má boj o pravdu smysl. A díky tomu můžemem mluvit o dějinách boje o pravdu, dějinách teď se vracíme zápasu o pravdu (Ústř. princ. protest. str.9). Tedy ačkoliv es k tomu co bylo na pačátku ačkoliv Bůh nemluví k lidem přírodou, a ne ztrácí se ani v toki Regiffem, přesto v dějinách můžeme mluvit o něčem takovém, jako je boj o pravdu, který má smysl. To jest: nemají smysl dějineko takové, právě tak jako nemá smysl příroda, nemá smysl život, vývoj života sám o sobě. Není to tak, že tak jak to je, jak to funguje, jak to běží, jak se to vyvíjí, že by to bylo smysluplné, nýbrž že uprostřed přírody, uprostřed životního vývoje (vývoje živých organismů), uprostřed dějin, můžeme najít něco, co má smysl - a to je - boj é pravdu, boj o to aby pravda byla vítězná, aby zvítězila, aby platila. Jak tedy můžeme shrnout Hromádkovo pojetí vztahu mezi pravdou a světem, světem včetně člověka. Člověk se svým myšlením a se svým zápasem patří do světa. str.2 kazety 1 Tedy jaká je podstata pojetí Hromádky o vztahu mezi pravdou a světem. Pravda jest (podele Hrom.). Když my to řekneme, tak je to silnější, než když to říká on. Protože my ksme si už vypracovali takovou, dosti sitnuvysokou hladinu protilátek proti tomu jest, jsoucno, jsoucnost atd.. Pro Hrom. pravda jest, a ve své jsoucnosti je nezávislá na jakémkoli jiném jso ucnu na celém světě. Je nezávislá proto, že je mimo svět a nad světem, že není ze světa. Ale tahle ta nezávislost je poněkud zrelativizována, nebo alespoň omezena tím, že především je v podstatném vztahu ke světu. Pravda je v ppodstatném vztahu ke světu. V takovém vztahu, který je neodmyslitelný, totiž,že je tvůrcem světa. Co znamená toto tvůrcovství? Tohle je věc kterou musíme přemyslet( to si zapíšeme do poznámek jako úkol). Co to je stvoření? My všichni máme dojem, že to je něco známého, ale to je proto, že se o tom pořád mluví. ale co to vlastně je? - když my víme, že se to nedá srobnat s tím co dělá kdokoli z lidí. To o čem mluvíme u člověka jako o tvůrcovství, to se ničím nepodobá tomuhle tvůrcovství, protože hodinář, který vytvoří hodiny, fychází z Uějakého materiálu, truhlář, který vytvoří stůl, vychází ze dřeva, nikdo není schopen z ničeho si něco vytvořit, potřebuje mít nějaký výchozí materiál, který zformuje, upraví, s kterým něco udělá. Tedy jde o něco jiného. Navíc, to co dělá člověk, jakožto tvůrce, to je jemnější stránky - ale: ten truhlář, když dělá má to tedy taky některé jemnější stránky stůl, tak vlastně znásilňuje to dřevo, dělá něco, co tomu dřevu vůbec neodpovídá, k čemu to dřevo samo ne tíhne, on ne pomáhá dřevu, aby byla se stalo stolem, nýbrž on to dřevo donutí, aby bylo stolem, židlí, bednou Není to tak, že by člověk přišel před dřevo a řekl velmi naléhavě: dřevo, staň se bednou, stolem, židlí! - a teď to vyžadoval, trval na tom, a to dřevo nakonexc by si dalo říct. Není to tak. Člověk prostě přijde a vezme -
ScanImage504.jpg
====================
23.6. 8 Je otázka, jak to říkat jinak, ale my si musíme být vědomi, že v tom je určitý problém. A tedy: takto garantobán (totiž pravdou samotnou), má boj o pravdu smysl. A díky tomu můžemem mluvit o dějinách boje o pravdu, dějinách teď se vracíme zápasu o pravdu (Ústř. princ. protest. str.9). Tedy ačkoliv es k tomu co bylo na pačátku ačkoliv Bůh nemluví k lidem přírodou, a ne ztrácí se ani v toki Regiffem, přesto v dějinách můžeme mluvit o něčem takovém, jako je boj o pravdu, který má smysl. To jest: nemají smysl dějineko takové, právě tak jako nemá smysl příroda, nemá smysl život, vývoj života sám o sobě. Není to tak, že tak jak to je, jak to funguje, jak to běží, jak se to vyvíjí, že by to bylo smysluplné, nýbrž že uprostřed přírody, uprostřed životního vývoje (vývoje živých organismů), uprostřed dějin, můžeme najít něco, co má smysl - a to je - boj é pravdu, boj o to aby pravda byla vítězná, aby zvítězila, aby platila. Jak tedy můžeme shrnout Hromádkovo pojetí vztahu mezi pravdou a světem, světem včetně člověka. Člověk se svým myšlením a se svým zápasem patří do světa. str.2 kazety 1 Tedy jaká je podstata pojetí Hromádky o vztahu mezi pravdou a světem. Pravda jest (podele Hrom.). Když my to řekneme, tak je to silnější, než když to říká on. Protože my ksme si už vypracovali takovou, dosti sitnuvysokou hladinu protilátek proti tomu jest, jsoucno, jsoucnost atd.. Pro Hrom. pravda jest, a ve své jsoucnosti je nezávislá na jakémkoli jiném jso ucnu na celém světě. Je nezávislá proto, že je mimo svět a nad světem, že není ze světa. Ale tahle ta nezávislost je poněkud zrelativizována, nebo alespoň omezena tím, že především je v podstatném vztahu ke světu. Pravda je v ppodstatném vztahu ke světu. V takovém vztahu, který je neodmyslitelný, totiž,že je tvůrcem světa. Co znamená toto tvůrcovství? Tohle je věc kterou musíme přemyslet( to si zapíšeme do poznámek jako úkol). Co to je stvoření? My všichni máme dojem, že to je něco známého, ale to je proto, že se o tom pořád mluví. ale co to vlastně je? - když my víme, že se to nedá srobnat s tím co dělá kdokoli z lidí. To o čem mluvíme u člověka jako o tvůrcovství, to se ničím nepodobá tomuhle tvůrcovství, protože hodinář, který vytvoří hodiny, fychází z Uějakého materiálu, truhlář, který vytvoří stůl, vychází ze dřeva, nikdo není schopen z ničeho si něco vytvořit, potřebuje mít nějaký výchozí materiál, který zformuje, upraví, s kterým něco udělá. Tedy jde o něco jiného. Navíc, to co dělá člověk, jakožto tvůrce, to je jemnější stránky - ale: ten truhlář, když dělá má to tedy taky některé jemnější stránky stůl, tak vlastně znásilňuje to dřevo, dělá něco, co tomu dřevu vůbec neodpovídá, k čemu to dřevo samo ne tíhne, on ne pomáhá dřevu, aby byla se stalo stolem, nýbrž on to dřevo donutí, aby bylo stolem, židlí, bednou Není to tak, že by člověk přišel před dřevo a řekl velmi naléhavě: dřevo, staň se bednou, stolem, židlí! - a teď to vyžadoval, trval na tom, a to dřevo nakonexc by si dalo říct. Není to tak. Člověk prostě přijde a vezme -
====================
ScanImage505.jpg
====================
23.6. 9 do ruky pilu a hoblíka kladivo a klíh atd. a na nic se neptá, to dřevo neodpovídá, to dřevo na to nereaguje, je inertní, to dřevo zůstává tím, čím je a člověk to jenom opracovává. Tedy tohle to je něco úplně jiného. Jak my máme pojmout, co to je to stvořitelsttí, to tvůrcovství pravdy? Tedy my to musíme přemyslet. To není jen tak jednoduché, to nazvat a nestarat se o ten pojem, pojem, . Ale to je do budoucích úkolů. Když tomu nerozumíme, když nevíme jakým způsobem je svět (třeba příroda) stvořen, tak si musíme vzít na pomoc rovinu, která nám je blízká. My neví me jak pravda atakuje molekuly, atomy, jak atakuje buňky, rostliny a nižší živočišné organismy, ale víme, jak atakuje nás. Tedy my si musíme vyložit útok pravdy na přírodu, kterým ta příroda jaksi je tvořena a dostává smysl (jak jsme si řekli to k tomu patří), my si to musíme vysvětlit něj jak ve světle toho, co známe z vlastní zkušenosti. Tedy jak jsme atakováni my, jak jsme my tvořeni, dotvořováni a jak náš život dostává smysl. Ve vztahu k člověku je totiž pravda také tvůrcem člověka, ale zároveň je výzvou pro něho, je oslovením, příkazem. Je to něco dvojího, je to dvojí přístup pravdy, anebo ta dvojí podoba je jenom dvojím typem odpovědi člověka na atakující pravdu? Je to sama pravda, která to dělá dvojím způsobem, anebo ta pravda to dělá jedním způsobem a my na to dvojím způsobem odpovídáme? Jestliže to je otázka naší odpovědi, že my jednak odpovídáme bytostně, celou svou bytostí a jednak odpovídáme svou reflexí, skrze svou reflexi, pak můžeme předpokládat, že ta naše bytostná odpověď je v jedné linii nebo alespoň je analogická s odpovědí na výzvu, před kterou stojí každá stvořená skutečnost a celý svět. To znamená zároveň a to vykládáme vlastně v naprosté shodě s Hrom. že pravda je ne jenom stvořitelem světa i člověka, ale je zároveň garantem smyslu, smysluplnosti a to zase pro celý svět i pro lidský zápas o pravdu, dobro, spravedlnost, který je veden v dějinách. A není to tak, že to pravda dělá dvojím způso bem. Jenomžčlověk, kromě toho, že jest, taky myslí, tedy si uvědomuje. A právě ve svém vědomí, ve svém myšlení, protože myšlení je jenom řeč, vstupuje do světa řeči a tím se dostává do situace, kdy může být oslovován pravdou ne jenom jako atakem, pod jehož tlakem jsou i molekuly a buňky a živé organismy a také člověk (jako živý organismus), ale atakem, který je artikulován řečově. A protože pravda daleko mocněji a přesněji a účinněji a efektivně ji se prosazuje, oslovuje i uskutečň je skzze řeč, tak u člověka jsou tyhlety dvě cesty jeho odpovědí. On odpovídá bytostně a odpovídá svým vědomím resp. odpovídá životně skrze reflexi, skrze vědomí. Tedy pravda je garantem ne jen existence světa, ale také jeho smyslu, smysluplnosti - ato zároveň. Ne tak, že by bylo v pravdě něco dvojího, nýbrž pravda zároveň tvořf, a zároveň garantuje smysl. To pak znamená, že ve světě a zejména v dějinách se odehrává zápas o prosazení o vítězství pravdy. V celém světě a zejména v dějinách, ne bot dějiny jsou jenom tam, kde už je přítomna reflexe, je
ScanImage505.jpg
====================
23.6. 9 do ruky pilu a hoblíka kladivo a klíh atd. a na nic se neptá, to dřevo neodpovídá, to dřevo na to nereaguje, je inertní, to dřevo zůstává tím, čím je a člověk to jenom opracovává. Tedy tohle to je něco úplně jiného. Jak my máme pojmout, co to je to stvořitelsttí, to tvůrcovství pravdy? Tedy my to musíme přemyslet. To není jen tak jednoduché, to nazvat a nestarat se o ten pojem, pojem, . Ale to je do budoucích úkolů. Když tomu nerozumíme, když nevíme jakým způsobem je svět (třeba příroda) stvořen, tak si musíme vzít na pomoc rovinu, která nám je blízká. My neví me jak pravda atakuje molekuly, atomy, jak atakuje buňky, rostliny a nižší živočišné organismy, ale víme, jak atakuje nás. Tedy my si musíme vyložit útok pravdy na přírodu, kterým ta příroda jaksi je tvořena a dostává smysl (jak jsme si řekli to k tomu patří), my si to musíme vysvětlit něj jak ve světle toho, co známe z vlastní zkušenosti. Tedy jak jsme atakováni my, jak jsme my tvořeni, dotvořováni a jak náš život dostává smysl. Ve vztahu k člověku je totiž pravda také tvůrcem člověka, ale zároveň je výzvou pro něho, je oslovením, příkazem. Je to něco dvojího, je to dvojí přístup pravdy, anebo ta dvojí podoba je jenom dvojím typem odpovědi člověka na atakující pravdu? Je to sama pravda, která to dělá dvojím způsobem, anebo ta pravda to dělá jedním způsobem a my na to dvojím způsobem odpovídáme? Jestliže to je otázka naší odpovědi, že my jednak odpovídáme bytostně, celou svou bytostí a jednak odpovídáme svou reflexí, skrze svou reflexi, pak můžeme předpokládat, že ta naše bytostná odpověď je v jedné linii nebo alespoň je analogická s odpovědí na výzvu, před kterou stojí každá stvořená skutečnost a celý svět. To znamená zároveň a to vykládáme vlastně v naprosté shodě s Hrom. že pravda je ne jenom stvořitelem světa i člověka, ale je zároveň garantem smyslu, smysluplnosti a to zase pro celý svět i pro lidský zápas o pravdu, dobro, spravedlnost, který je veden v dějinách. A není to tak, že to pravda dělá dvojím způso bem. Jenomžčlověk, kromě toho, že jest, taky myslí, tedy si uvědomuje. A právě ve svém vědomí, ve svém myšlení, protože myšlení je jenom řeč, vstupuje do světa řeči a tím se dostává do situace, kdy může být oslovován pravdou ne jenom jako atakem, pod jehož tlakem jsou i molekuly a buňky a živé organismy a také člověk (jako živý organismus), ale atakem, který je artikulován řečově. A protože pravda daleko mocněji a přesněji a účinněji a efektivně ji se prosazuje, oslovuje i uskutečň je skzze řeč, tak u člověka jsou tyhlety dvě cesty jeho odpovědí. On odpovídá bytostně a odpovídá svým vědomím resp. odpovídá životně skrze reflexi, skrze vědomí. Tedy pravda je garantem ne jen existence světa, ale také jeho smyslu, smysluplnosti - ato zároveň. Ne tak, že by bylo v pravdě něco dvojího, nýbrž pravda zároveň tvořf, a zároveň garantuje smysl. To pak znamená, že ve světě a zejména v dějinách se odehrává zápas o prosazení o vítězství pravdy. V celém světě a zejména v dějinách, ne bot dějiny jsou jenom tam, kde už je přítomna reflexe, je
====================
ScanImage506.jpg
====================
2316. 10 přítomno vědomí a prostředkuje určité formy zápasu. Tedy ve světě vůbe a zejména v dějinách se odehrává zápas o prosazení, vítězství pravdy. Pravda atakuje, aby byla respektována a aby byla uskutečňována, protože je normou života. Pravda tedy atakuje každou skutečnost, každou živou bytost, a každého člověka ale atakuje. Pravda tady není žádným předsedou vlády, žádným diktátorem, není žádným řídícím centrem. T.zn. že lidské dějiny, ani celé světové dění nejsou přímým zjevením pravdy. Lidské dějiny a celé světové dění jsou pouze dějištěm odpovědí na výzvy pravdy - a to na všech úrovních: od těch nejnižších, atomárních, přes biologické, až po dějiny lidské. Hromádka se, jak jsme viděli, zvlášť vehementně brání sepětí působnosti pravdy a příčinnými souvislostmi. To je pochopitelné, jestliže kauzální nexus chápeme buď jako vnější souvislosti PĚážněžné zai např. setrvačnost. To je možné, kauzální nexus to je, prostě, když kopnu do míče, tak on se kaulí a v tom kopnutí je už to koulení obsaženo. Tím, že jsem do něho kopl, dostal se do puhy bu a teď se setrvačností pohybuje). Tedy buď ta kauzalita je setrvačnost a nebo to je něco jiného totiž reagování. Ale ovšem reagování předpokládá, ale neustavuje subjekt reagující. T.zn., když já kopnu do psa, tak tím toho psa netvořím, já jsem jenom dal popud k tomu, aby pes začal štěkat, event. kousat. Tedy tam, kde jde o reagování, jestliže tam nexus znamená serii reakcí, pak ovšem ten subjekt je předpokládán, a není ustavován. Pravda však je tím ustavujícím, jak jsme si řekli. Nejde-li o astavení, ustanovení kauzální t. j. zvnějšku, tak jako truhlář ustavuje stůl zvnějšku, pak zbývá jen ustavení zevnitř nepředmětné ustavení. A nepředmětné ustavení to je to atakování, na něž ten druhý odpovídá. Ted je podstatné, že ta odpověď není jenom reakce. To atakování je zároveň tvoření. Teď se k tomu vracíme z druhé strany. t.j. to, že Bůh osloví, způsobuje, že se tady ustaví někdo, kdo odpoví. to je ta stvořitelská funkce. Ne tak, že tady udělá něco daného, nýbrž jeho akt, akt oslovující, akt toho ataku, toho útoku, vlastně vyvolá v život tu odpověď. Vztah k ustavujícímu je pak legitimní pouze jako sebe ustavení ve vztahu k pravdě. T.j.: pravda oslovuje člověka. Jak může pravda oslovit člověka? Jedině ve světě řeči, skrze svět řeči. Jak múže vůbec člověk se setkat se světem řeči? Jedině skrze člověka, který ho uvede do světa řeči, lépe řečeno, který ho vyvede z té situace mimořečové. Tedy pravda může oslovit člověka jenom tímhletím prostřednictvím, kteréžto prostřednictví zároveň z toho nečlověka dělá člověka. Je to srozumitelné? Dítě, když se narodí, není ještě člověk. Aby se stalo člověkem musí být uvedeno do světa řeči. Do světa řeči ho může uvést jedině 'matka nebo někdo, kdo ji nahražuje. Ale to, že vůbec ně jaké matka je schopna uvést dítě do světa řeči, to, že vůbec nějaký svět řeči je schopen umožnit matce, aby zvala dítě ke vstupu do světa řeči, to všechno předpokládă, že tady je něco, (promiňte za to "něco"), co dává smysl tomu, že nějaká
ScanImage506.jpg
====================
2316. 10 přítomno vědomí a prostředkuje určité formy zápasu. Tedy ve světě vůbe a zejména v dějinách se odehrává zápas o prosazení, vítězství pravdy. Pravda atakuje, aby byla respektována a aby byla uskutečňována, protože je normou života. Pravda tedy atakuje každou skutečnost, každou živou bytost, a každého člověka ale atakuje. Pravda tady není žádným předsedou vlády, žádným diktátorem, není žádným řídícím centrem. T.zn. že lidské dějiny, ani celé světové dění nejsou přímým zjevením pravdy. Lidské dějiny a celé světové dění jsou pouze dějištěm odpovědí na výzvy pravdy - a to na všech úrovních: od těch nejnižších, atomárních, přes biologické, až po dějiny lidské. Hromádka se, jak jsme viděli, zvlášť vehementně brání sepětí působnosti pravdy a příčinnými souvislostmi. To je pochopitelné, jestliže kauzální nexus chápeme buď jako vnější souvislosti PĚážněžné zai např. setrvačnost. To je možné, kauzální nexus to je, prostě, když kopnu do míče, tak on se kaulí a v tom kopnutí je už to koulení obsaženo. Tím, že jsem do něho kopl, dostal se do puhy bu a teď se setrvačností pohybuje). Tedy buď ta kauzalita je setrvačnost a nebo to je něco jiného totiž reagování. Ale ovšem reagování předpokládá, ale neustavuje subjekt reagující. T.zn., když já kopnu do psa, tak tím toho psa netvořím, já jsem jenom dal popud k tomu, aby pes začal štěkat, event. kousat. Tedy tam, kde jde o reagování, jestliže tam nexus znamená serii reakcí, pak ovšem ten subjekt je předpokládán, a není ustavován. Pravda však je tím ustavujícím, jak jsme si řekli. Nejde-li o astavení, ustanovení kauzální t. j. zvnějšku, tak jako truhlář ustavuje stůl zvnějšku, pak zbývá jen ustavení zevnitř nepředmětné ustavení. A nepředmětné ustavení to je to atakování, na něž ten druhý odpovídá. Ted je podstatné, že ta odpověď není jenom reakce. To atakování je zároveň tvoření. Teď se k tomu vracíme z druhé strany. t.j. to, že Bůh osloví, způsobuje, že se tady ustaví někdo, kdo odpoví. to je ta stvořitelská funkce. Ne tak, že tady udělá něco daného, nýbrž jeho akt, akt oslovující, akt toho ataku, toho útoku, vlastně vyvolá v život tu odpověď. Vztah k ustavujícímu je pak legitimní pouze jako sebe ustavení ve vztahu k pravdě. T.j.: pravda oslovuje člověka. Jak může pravda oslovit člověka? Jedině ve světě řeči, skrze svět řeči. Jak múže vůbec člověk se setkat se světem řeči? Jedině skrze člověka, který ho uvede do světa řeči, lépe řečeno, který ho vyvede z té situace mimořečové. Tedy pravda může oslovit člověka jenom tímhletím prostřednictvím, kteréžto prostřednictví zároveň z toho nečlověka dělá člověka. Je to srozumitelné? Dítě, když se narodí, není ještě člověk. Aby se stalo člověkem musí být uvedeno do světa řeči. Do světa řeči ho může uvést jedině 'matka nebo někdo, kdo ji nahražuje. Ale to, že vůbec ně jaké matka je schopna uvést dítě do světa řeči, to, že vůbec nějaký svět řeči je schopen umožnit matce, aby zvala dítě ke vstupu do světa řeči, to všechno předpokládă, že tady je něco, (promiňte za to "něco"), co dává smysl tomu, že nějaká