Představa, pojem atd. I
| raw | skeny ◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 19. 9. 1983
text je přípravou k tomuto výslednému dokumentu:Představa, pojem atd. I
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
ScanImage048.jpg
====================
vyb 16 feh okolnostech Seminář fils. 19.9.83
ScanImage048.jpg
====================
vyb 16 feh okolnostech Seminář fils. 19.9.83
====================
ScanImage049.jpg
====================
Pha, 19.9.83 /výklad LvH/ Příprava 01 Úvodem: instituce semináře z podstaty věci i situace není dost kompaktní, neboť představuje nepravidelnou střídu výkladů soustavných s výklady, jejichž tématika je z hlediska semináře a jeho účastníků v jistém smyslu nahodilá. V současné době není v našich možnostech tuto skutečnost změnit. 02 S ohledem na povahu filosofie i na to, v jakých okolnostech můžeme a musíme pracovat, to není závada nikterak fatální, ba ani podstatně rušivá. Mnohem rušivější a zároveň závažnější je nepřístupnost toho, co v dosavadních výkladech systematických byle už probráne. Úmysl sepsat prebraná témata v podobě integrovaného svazku mi nebyle dosud možne realizovat; snad to bude možné v budoucnu. 03 Protože většina účastníků neměla příležitost se dosavadních systematických výkladů účastnit, budeme v letošním kurzu postupovat tak, že nebudeme předpokládat nic z toho, co už bylo prebráno. Zároveň však se vyhneme opakování toho, čím jsme se v minulých více než třech letech zabývali, i když se nikterak ne budeme vyhýbat narážkám a důrazům na spojovací cesty k širším kentextům, mezi nimiž ovšem nebude chybět tématika již vyložená a diskutovaná. 04 V minulosti jsme se zabývali zatím dvojím tématickým okruhem, totiž filosofií přírody a potom filosofií dějin (samozřejmě jen vybranými partiemi, v žádném případě nikoliv vyčerpávajícím způsobem). Tento rok půjdeme odlišnou cestou: pokusíme se vyjasnit povahu vztahu myšlení ke skutečnosti resp. ke skutečnostem, a to tím, že podrobíme rozboru samo myšlení a jeho nástroje i postupy resp. přístupy. 05. Výchozí bod: Heidegger, Vom Wesen der Wahrheit (česky: 0 pravdě a bytí), začátek druhé kapitolky. Povaha "souladu" (Übereinstimmung): ad-aequatio. Připomínka středověké filosofické tradice s odlišováním rozumu božského a lidského v našem problému nepomáhá, protože ukazuje pouze možnost adekvace obojího rozumu, ale vůbec neobjasňuje adekvátnost "věci". 06. Podle Heideggera spočívá problematičnost adekvační teorie pravdy
ScanImage049.jpg
====================
Pha, 19.9.83 /výklad LvH/ Příprava 01 Úvodem: instituce semináře z podstaty věci i situace není dost kompaktní, neboť představuje nepravidelnou střídu výkladů soustavných s výklady, jejichž tématika je z hlediska semináře a jeho účastníků v jistém smyslu nahodilá. V současné době není v našich možnostech tuto skutečnost změnit. 02 S ohledem na povahu filosofie i na to, v jakých okolnostech můžeme a musíme pracovat, to není závada nikterak fatální, ba ani podstatně rušivá. Mnohem rušivější a zároveň závažnější je nepřístupnost toho, co v dosavadních výkladech systematických byle už probráne. Úmysl sepsat prebraná témata v podobě integrovaného svazku mi nebyle dosud možne realizovat; snad to bude možné v budoucnu. 03 Protože většina účastníků neměla příležitost se dosavadních systematických výkladů účastnit, budeme v letošním kurzu postupovat tak, že nebudeme předpokládat nic z toho, co už bylo prebráno. Zároveň však se vyhneme opakování toho, čím jsme se v minulých více než třech letech zabývali, i když se nikterak ne budeme vyhýbat narážkám a důrazům na spojovací cesty k širším kentextům, mezi nimiž ovšem nebude chybět tématika již vyložená a diskutovaná. 04 V minulosti jsme se zabývali zatím dvojím tématickým okruhem, totiž filosofií přírody a potom filosofií dějin (samozřejmě jen vybranými partiemi, v žádném případě nikoliv vyčerpávajícím způsobem). Tento rok půjdeme odlišnou cestou: pokusíme se vyjasnit povahu vztahu myšlení ke skutečnosti resp. ke skutečnostem, a to tím, že podrobíme rozboru samo myšlení a jeho nástroje i postupy resp. přístupy. 05. Výchozí bod: Heidegger, Vom Wesen der Wahrheit (česky: 0 pravdě a bytí), začátek druhé kapitolky. Povaha "souladu" (Übereinstimmung): ad-aequatio. Připomínka středověké filosofické tradice s odlišováním rozumu božského a lidského v našem problému nepomáhá, protože ukazuje pouze možnost adekvace obojího rozumu, ale vůbec neobjasňuje adekvátnost "věci". 06. Podle Heideggera spočívá problematičnost adekvační teorie pravdy
====================
ScanImage050.jpg
====================
v základní nesnázi, že nelze ukázat na ono tertium adaequationis resp. tertium comparationis, totiž na to, co je onomu dvojímu, které je v souladu, vskutku společné. Heideggerův argument má podstatnou slabinu v tom, že srovnává na jedné straně minci a na druhé straně výpověď o minci. Ale je to legitimní ? 07. Abychom mohli otázku lépe posoudit, připomeňme si ještě jeden filosofický text, mnohem starší (víc než o 23 století), totiž Platónův dialog Faidros. Po vyslechnutí Faidrem předčítané Lygiovy řeči pronáší Sókratés ještě dvojí vlastní řeč na stejné téma, první jen jako jakési evičení, při němž se mu ovšem stále více ozývá daimonion, a potom řeč "pravou". Již Lysias proslovil a napsal svou řeč "a nějakém krásném chlapci, kterého kdosi sváděl", jak to charakterizuje Faidros. A Sókratés svou první i druhou řeč pronáší také (po sžíravé kritice Lysiovy řeči) o jednom velice krásném mladíkovi, který měl mnoho milovníků. Za jednoho z nich tedy Sókratés mluví. Pak zase všechno bere zpět, svou řeč pokládá za hroznou, a když ho Faidros nenechává odejít, oslovuje ve své druhé řeči Sókratés onoho mladíka jakoby přímo. 08. Sókratés, když se již rozhodl pronést druhou, "pravou" řeč, se řečhicky zeptá: "Kam se mi poděl ten chlapec, ke kterému jsem mluvil? At si to také poslechne..." A tu jej ujišťuje Faidros, velmi žádostivý vyslechnout onu novou řeč: "Stojí před tebou, docela blízko, a je stále s tebou, kdykoli se ti zachce." Naše otázka zní: co lze říci o tomto vymyšleném, pouze představovaném chlapci, k němuž chce Sókratés promluvit ? Mluví tu Sókratés jen k nějaké své představě? To je jistě ne smysl; především to není jen jeho subjektivní představa, neboť jeho společník Faidros jej přece ujišťuje, že chlapec je tu, před ním. Ale to přece znamená, že je tu také před Faidrem, nikoliv pouze před Sókratem. Je tu před nimi oběma. 09. Zároven však je zřejmé, že nejde o žádného skutečného, živého chlapce, kterého by oba dobře nebo třeba jen povrchně znali. O ničem takovém nebyla řeč a Sókratés se s Faidrem vůbec nedomlouvali o tom, že by ho znali a odkud. Kromě toho Faidros přece říká, že chlapec jakoby stojí před nimi, docela blízko, a stále s nimi oběma, kdykoli se jim zachce. Žádný skutečný chlapec by
ScanImage050.jpg
====================
v základní nesnázi, že nelze ukázat na ono tertium adaequationis resp. tertium comparationis, totiž na to, co je onomu dvojímu, které je v souladu, vskutku společné. Heideggerův argument má podstatnou slabinu v tom, že srovnává na jedné straně minci a na druhé straně výpověď o minci. Ale je to legitimní ? 07. Abychom mohli otázku lépe posoudit, připomeňme si ještě jeden filosofický text, mnohem starší (víc než o 23 století), totiž Platónův dialog Faidros. Po vyslechnutí Faidrem předčítané Lygiovy řeči pronáší Sókratés ještě dvojí vlastní řeč na stejné téma, první jen jako jakési evičení, při němž se mu ovšem stále více ozývá daimonion, a potom řeč "pravou". Již Lysias proslovil a napsal svou řeč "a nějakém krásném chlapci, kterého kdosi sváděl", jak to charakterizuje Faidros. A Sókratés svou první i druhou řeč pronáší také (po sžíravé kritice Lysiovy řeči) o jednom velice krásném mladíkovi, který měl mnoho milovníků. Za jednoho z nich tedy Sókratés mluví. Pak zase všechno bere zpět, svou řeč pokládá za hroznou, a když ho Faidros nenechává odejít, oslovuje ve své druhé řeči Sókratés onoho mladíka jakoby přímo. 08. Sókratés, když se již rozhodl pronést druhou, "pravou" řeč, se řečhicky zeptá: "Kam se mi poděl ten chlapec, ke kterému jsem mluvil? At si to také poslechne..." A tu jej ujišťuje Faidros, velmi žádostivý vyslechnout onu novou řeč: "Stojí před tebou, docela blízko, a je stále s tebou, kdykoli se ti zachce." Naše otázka zní: co lze říci o tomto vymyšleném, pouze představovaném chlapci, k němuž chce Sókratés promluvit ? Mluví tu Sókratés jen k nějaké své představě? To je jistě ne smysl; především to není jen jeho subjektivní představa, neboť jeho společník Faidros jej přece ujišťuje, že chlapec je tu, před ním. Ale to přece znamená, že je tu také před Faidrem, nikoliv pouze před Sókratem. Je tu před nimi oběma. 09. Zároven však je zřejmé, že nejde o žádného skutečného, živého chlapce, kterého by oba dobře nebo třeba jen povrchně znali. O ničem takovém nebyla řeč a Sókratés se s Faidrem vůbec nedomlouvali o tom, že by ho znali a odkud. Kromě toho Faidros přece říká, že chlapec jakoby stojí před nimi, docela blízko, a stále s nimi oběma, kdykoli se jim zachce. Žádný skutečný chlapec by
====================
ScanImage051.jpg
====================
jim nemohl být ustavičně tak po ruce; nehledíc k tomu, že se v expozici dialogu dozvídáme, že spolu hovoří jen dvě osoby, totiž Faidros a Sókratés. Kdo to je tedy ten třetí, onen velmi krásný chlapec, který je tu zároveň s nimi, stojí tu docela blízko před nimi a je stále s nimi, pokud si to přejí? 10. Kant ve své Logice (z r.1800) začíná první oddíl obecné elementární nauky následující větou: Veškeré poznatky, to znamená: všechny představy, vědomě vztažené na nějaký objekt, jsou buď názory (náhledy - Anschauungen) anebo pojmy. Ptejme se tedy: je onen představovaný krásný chlapec spíše náhledem anebo pojmem ? Zjevně není ani jedním, ani druhým. Když mluvíme o představě, směšujeme obvykle na jedné straně představu jakožto duševní jev s tím, co je představováno, tedy s předmětem představy. Když však chceme postupovat řádně a metodicky, musíme rozdíl mezi obojím důsledně dodržovat. 11. Tady musíme vsunout jakousi filologickou či spíše jen etymologickou vsuvku. České slovo bih "předmět" bylo vytvořeno ze slovesa, které dnes už běžně nežije, totiž "předmítati", což poukazuje k základnímu slovesu "metati", tedy "metati před". Slyšíme v tom slově názvuky a podobností, připomínající takové dvojice jako promítati - průmět, vymítati – výmět, namítati - námět atd. (Odhlížíme tu od významových posunů.) Základní sloveso metati spolu přináší jako důležitou významovou složku hybnost, aktivitu, usilování. 12. Naproti tomu slovo "představa" je v tom směru poněkud ambivalentní, neboť na jedné straně sice připomíná aktivní stavění před, ale na druhé straně poukazuje neméně důrazně na to, co stojí před. V němčině k taktové dvojsmyslnosti nemůže dojít, protože zůstává veliký rozdíl mezi "Gegenstand" a mezi "Gegenstell" (event. "Gegenstellung" či "Vorstellung"). Právě touto okolností je umožněna ona konfuze, již s sebou přináší slovo "představa". Aniž bychom na tomto místě museli rozhodovat terminologickou nesnáz, můžeme si pomoci odlišujícím adéjektivem a mluvit na jedné straně o představě představující a na druhé straně o představě představované. 13. Pokud jde o text z Platónova Faidra, je zřejmé, že onen krásný
ScanImage051.jpg
====================
jim nemohl být ustavičně tak po ruce; nehledíc k tomu, že se v expozici dialogu dozvídáme, že spolu hovoří jen dvě osoby, totiž Faidros a Sókratés. Kdo to je tedy ten třetí, onen velmi krásný chlapec, který je tu zároveň s nimi, stojí tu docela blízko před nimi a je stále s nimi, pokud si to přejí? 10. Kant ve své Logice (z r.1800) začíná první oddíl obecné elementární nauky následující větou: Veškeré poznatky, to znamená: všechny představy, vědomě vztažené na nějaký objekt, jsou buď názory (náhledy - Anschauungen) anebo pojmy. Ptejme se tedy: je onen představovaný krásný chlapec spíše náhledem anebo pojmem ? Zjevně není ani jedním, ani druhým. Když mluvíme o představě, směšujeme obvykle na jedné straně představu jakožto duševní jev s tím, co je představováno, tedy s předmětem představy. Když však chceme postupovat řádně a metodicky, musíme rozdíl mezi obojím důsledně dodržovat. 11. Tady musíme vsunout jakousi filologickou či spíše jen etymologickou vsuvku. České slovo bih "předmět" bylo vytvořeno ze slovesa, které dnes už běžně nežije, totiž "předmítati", což poukazuje k základnímu slovesu "metati", tedy "metati před". Slyšíme v tom slově názvuky a podobností, připomínající takové dvojice jako promítati - průmět, vymítati – výmět, namítati - námět atd. (Odhlížíme tu od významových posunů.) Základní sloveso metati spolu přináší jako důležitou významovou složku hybnost, aktivitu, usilování. 12. Naproti tomu slovo "představa" je v tom směru poněkud ambivalentní, neboť na jedné straně sice připomíná aktivní stavění před, ale na druhé straně poukazuje neméně důrazně na to, co stojí před. V němčině k taktové dvojsmyslnosti nemůže dojít, protože zůstává veliký rozdíl mezi "Gegenstand" a mezi "Gegenstell" (event. "Gegenstellung" či "Vorstellung"). Právě touto okolností je umožněna ona konfuze, již s sebou přináší slovo "představa". Aniž bychom na tomto místě museli rozhodovat terminologickou nesnáz, můžeme si pomoci odlišujícím adéjektivem a mluvit na jedné straně o představě představující a na druhé straně o představě představované. 13. Pokud jde o text z Platónova Faidra, je zřejmé, že onen krásný
====================
ScanImage052.jpg
====================
chlapec je představou ve smyslu představy představované, tedy že je tím, co je představováno. Co o tomto představovaném chlapci víme? Víme o něm například to, že je velice krásný. Můžeme snad říci, že velice krásná je také představa chlapce ve smyslu představy představující? Snad by to bylo možné, ale jistě nikoliv v tom smyslu, že představa ošklivého chlapce by nutně musela být ošklivá. 14. Ještě zřejmější to je u druhé vlastnosti onoho chlapce. Víme totiž, že to je chlapec a nikoliv dívka. Chlapec je tedy nepochybně mužského pohlaví. Mluvit však o tom, že představa ve smyslu představy představující je mužského pohlaví či mužského rodu, by bylo naprosto ne smyslné. 15. Vratme se k Heideggerovi, od něhož jsme vyšli. Když argumentuje tím, že mezi výpovědí o minci a mezi mincí není žádné shody, protože mince je kulaté, ale výpověď o minci nemá žádný tvar v prostoru, že mince je kovová, ale výpověď o ní že není vůbec z nějaké látky, že za minci si můžeme něco koupit, ale výpověd o minci že není žádným platidlem, dopouští se nepředsnosti a konfuze práně tím, že nerozlišuje mezi představou představující (což je výpověď) a mezi představou představovanou (což je mince). 16. Je tu však ještě druhá konfuze, mnohem významnější, způsobená záměnou či dokonce identifikací dvojí mince, totiž představované a skutečné. Chápeme totiž docela přesně, že je rozdíl mezi dvěma různými mincemi, např. v roce, kdy byly raženy. Když však mluvíme o rozdílu mezi mfcí představovanou a mincí skutečnou, je zřejmé, že také mince představovaná je kulatá a kovová, ale že si za ni nelze nic koupit; zároveň k oné představě mince (jakožto představě představované) si můžeme představit určitý rok ražby, ale také nemusíme. To znamená, že některé vlastnosti představované mince si musíme představit spolu s představou mince, jiné můžeme a nemusíme, a ještě jiné prostě nemůžeme. A tady se nám otvírá problém, který je sice významný, ale který můžeme odložit na později. 17. Rozhodující výsledek našich úvah můžeme formulovat asi takto: Nejdůležitější dvojice, kterou se musíme zabývat, není myšlenka (představa představující) a věc, nýbrž věc představovaná a věc skutečná. A mezi nimi nějaká shoda musí být. (19.9.83)
ScanImage052.jpg
====================
chlapec je představou ve smyslu představy představované, tedy že je tím, co je představováno. Co o tomto představovaném chlapci víme? Víme o něm například to, že je velice krásný. Můžeme snad říci, že velice krásná je také představa chlapce ve smyslu představy představující? Snad by to bylo možné, ale jistě nikoliv v tom smyslu, že představa ošklivého chlapce by nutně musela být ošklivá. 14. Ještě zřejmější to je u druhé vlastnosti onoho chlapce. Víme totiž, že to je chlapec a nikoliv dívka. Chlapec je tedy nepochybně mužského pohlaví. Mluvit však o tom, že představa ve smyslu představy představující je mužského pohlaví či mužského rodu, by bylo naprosto ne smyslné. 15. Vratme se k Heideggerovi, od něhož jsme vyšli. Když argumentuje tím, že mezi výpovědí o minci a mezi mincí není žádné shody, protože mince je kulaté, ale výpověď o minci nemá žádný tvar v prostoru, že mince je kovová, ale výpověď o ní že není vůbec z nějaké látky, že za minci si můžeme něco koupit, ale výpověd o minci že není žádným platidlem, dopouští se nepředsnosti a konfuze práně tím, že nerozlišuje mezi představou představující (což je výpověď) a mezi představou představovanou (což je mince). 16. Je tu však ještě druhá konfuze, mnohem významnější, způsobená záměnou či dokonce identifikací dvojí mince, totiž představované a skutečné. Chápeme totiž docela přesně, že je rozdíl mezi dvěma různými mincemi, např. v roce, kdy byly raženy. Když však mluvíme o rozdílu mezi mfcí představovanou a mincí skutečnou, je zřejmé, že také mince představovaná je kulatá a kovová, ale že si za ni nelze nic koupit; zároveň k oné představě mince (jakožto představě představované) si můžeme představit určitý rok ražby, ale také nemusíme. To znamená, že některé vlastnosti představované mince si musíme představit spolu s představou mince, jiné můžeme a nemusíme, a ještě jiné prostě nemůžeme. A tady se nám otvírá problém, který je sice významný, ale který můžeme odložit na později. 17. Rozhodující výsledek našich úvah můžeme formulovat asi takto: Nejdůležitější dvojice, kterou se musíme zabývat, není myšlenka (představa představující) a věc, nýbrž věc představovaná a věc skutečná. A mezi nimi nějaká shoda musí být. (19.9.83)
====================
ScanImage079.jpg
====================
Pha, 19.9.83 /výklad LvH/ Příprav a 01 Úvodem: instituce semináře z podstaty věci i situace není dost kompaktní, neboť představuje nepravidelnou střídu výkladů soustavných s výklady, jejichž tématika je z hlediska semináře a jeho účastníků v jistém smyslu nahodilá. V současné době není v našich možnostech tuto skutečnost změnit. 02 S ohledem na povahu filosofie i na to, v jakých okolnostech můžeme a musíme pracovat, to není závada nikterak fatální, ba ani podstatně rušivá. Mnohem rušivější a zároveň závažnější je nepřístupnost toho, co v dosavadních výkladech systematických bylo už probráno. Úmysl sepsat probraná témata v podobě integrovaného svazku mi nebylo do sud možno realizovat; snad to bude možné v budoucnu. 03 Protože většina účastníků neměla příležitost se dosavadních systematických výkladů účastnit, budeme v letošním kurzu postupovat tak, že nebudeme předpokládat nic z toho, co už bylo probráno. Zároveň však se vyhneme opakování toho, čím jsme se v minulých více než třech letech zabývali, i když se nikterak nebudeme vyhýbat narážkám a důrazům na spojovací cesty k širším kontextům, mezi nimiž ovšem nebude chybět tématika již vyložená a diskutovaná. 04 V minulosti jsme se zabývali zatím dvojím tématickým okruhem, totiž filosofií přírody a potom filosofií dějin (samozřejmě jen vybranými partiemi, v žádném případě nikoliv vyčerpávajícím způsobem). Tento rok půjdeme odlišnou cestou: pokusíme se vyjasnit povahu vztahu myšlení ke skutečnosti resp. ke skutečnostem, a to tím, že podrobíme rozboru samo myšlení a jeho nástroje i postupy resp. přístupy. 05. Výchozí bod: Heidegger, Vom Wesen der Wahrheit (česky: 0 pravdě a bytí), začátek druhé kapitolky. Povaha "souladu" (Übereinstimmung): ad-aequatio. Připomínka středověké filosofické tradice s odlišováním rozumu božského a lidského v našem problému nepomáhá, protože ukazuje pouze možnost adekvace obojího rozumu, ale vůbec neobjasňuje adekvátnost "věci". 06. Podle Heideggera spočívá problematičnost adekvační teorie pravdy
ScanImage079.jpg
====================
Pha, 19.9.83 /výklad LvH/ Příprav a 01 Úvodem: instituce semináře z podstaty věci i situace není dost kompaktní, neboť představuje nepravidelnou střídu výkladů soustavných s výklady, jejichž tématika je z hlediska semináře a jeho účastníků v jistém smyslu nahodilá. V současné době není v našich možnostech tuto skutečnost změnit. 02 S ohledem na povahu filosofie i na to, v jakých okolnostech můžeme a musíme pracovat, to není závada nikterak fatální, ba ani podstatně rušivá. Mnohem rušivější a zároveň závažnější je nepřístupnost toho, co v dosavadních výkladech systematických bylo už probráno. Úmysl sepsat probraná témata v podobě integrovaného svazku mi nebylo do sud možno realizovat; snad to bude možné v budoucnu. 03 Protože většina účastníků neměla příležitost se dosavadních systematických výkladů účastnit, budeme v letošním kurzu postupovat tak, že nebudeme předpokládat nic z toho, co už bylo probráno. Zároveň však se vyhneme opakování toho, čím jsme se v minulých více než třech letech zabývali, i když se nikterak nebudeme vyhýbat narážkám a důrazům na spojovací cesty k širším kontextům, mezi nimiž ovšem nebude chybět tématika již vyložená a diskutovaná. 04 V minulosti jsme se zabývali zatím dvojím tématickým okruhem, totiž filosofií přírody a potom filosofií dějin (samozřejmě jen vybranými partiemi, v žádném případě nikoliv vyčerpávajícím způsobem). Tento rok půjdeme odlišnou cestou: pokusíme se vyjasnit povahu vztahu myšlení ke skutečnosti resp. ke skutečnostem, a to tím, že podrobíme rozboru samo myšlení a jeho nástroje i postupy resp. přístupy. 05. Výchozí bod: Heidegger, Vom Wesen der Wahrheit (česky: 0 pravdě a bytí), začátek druhé kapitolky. Povaha "souladu" (Übereinstimmung): ad-aequatio. Připomínka středověké filosofické tradice s odlišováním rozumu božského a lidského v našem problému nepomáhá, protože ukazuje pouze možnost adekvace obojího rozumu, ale vůbec neobjasňuje adekvátnost "věci". 06. Podle Heideggera spočívá problematičnost adekvační teorie pravdy
====================
ScanImage080.jpg
====================
v základní nesnázi, že nelze ukázat na ono tertium adaequationis resp. tertium comparationis, totiž na to, co je onomu dvojímu, které je v souladu, vskutku společné. Heideggerův argument má podstatnou slabinu v tom, že srovnává na jedné straně minci a na druhé straně výpověd o minci. Ale je to legitimní ? 07. Abychom mohli otázku lépe posoudit, připomeňme si ještě jeden filosofický text, mnohem starší (víc než o 23 století), totiž Platónův dialog Faidros. Po vyslechnutí Faidrem předčítané Lygiovy řeči pronáší Sókratés ještě dvojí vlastní řeč na stejné téma, první jen jako jakési evičení, při němž se mu ovšem stále více ozývá daimonion, a potom řeč "pravou". Již Lysias proslovil a napsal svou řeč "a nějakém krásném chlapci, kterého kdosi sváděl", jak to charakterizuje Faidros. A Sókratés svou první i druhou řeč pronáší také (po sžíravé kritice Lysiovy řeči) o jednom velice krásném mladíkovi, který měl mnoho milovníků. Za jednoho z nich tedy Sókratés mluví. Pak zase všechno bere zpět, svou řeč pokládá za hroznou, a když ho Faidros nenechává odejít, oslovuje ve své druhé řeči Sókratés onoho mladíka jakoby přímo. 08. Sókratés, když se již rozhodl pronést druhou, "pravou" řeč, se řečhicky zeptá: "Kam se mi poděl ten chlapec, ke kterému jsem mluvil ? At si to také poslechne..." A tu jej ujišťuje Faidros, velmi žádostivý vyslechnout onu novou řeč: "Stojí před tebou, docela blízko, a je stále s tebou, kdykoli se ti zachce." Naše otázka zní: co lze říci o tomto vymyšleném, pouze představovaném chlapci, k němuž chce Sókratés promluvit ? Mluví tu Sókratés jen k nějaké své představě? To je jistě ne smysl; především to není jen jeho subjektivní představa, neboť jeho společník Faidros jej přece ujišťuje, že chlapec je tu, před ním. Ale to přece znamená, že je tu také před Faidrem, nikoliv pouze před Sókratem. Je tu před nimi oběma. 09. Zároveň však je zřejmé, že nejde o žádného skutečného, živého chlapce, kterého by oba dobře nebo třeba jen povrchně znali. O ničem takovém nebyla řeč a Sókratés se s Faidrem vůbec nedomlouvali o tom, že by ho znali a odkud. Kromě toho Faidros přece říká, že chlapec jakovy stojí před nimi, docela blízko, a stále s nimi oběma, kdykoli se jim zachce. Žádný skutečný chlapec by
ScanImage080.jpg
====================
v základní nesnázi, že nelze ukázat na ono tertium adaequationis resp. tertium comparationis, totiž na to, co je onomu dvojímu, které je v souladu, vskutku společné. Heideggerův argument má podstatnou slabinu v tom, že srovnává na jedné straně minci a na druhé straně výpověd o minci. Ale je to legitimní ? 07. Abychom mohli otázku lépe posoudit, připomeňme si ještě jeden filosofický text, mnohem starší (víc než o 23 století), totiž Platónův dialog Faidros. Po vyslechnutí Faidrem předčítané Lygiovy řeči pronáší Sókratés ještě dvojí vlastní řeč na stejné téma, první jen jako jakési evičení, při němž se mu ovšem stále více ozývá daimonion, a potom řeč "pravou". Již Lysias proslovil a napsal svou řeč "a nějakém krásném chlapci, kterého kdosi sváděl", jak to charakterizuje Faidros. A Sókratés svou první i druhou řeč pronáší také (po sžíravé kritice Lysiovy řeči) o jednom velice krásném mladíkovi, který měl mnoho milovníků. Za jednoho z nich tedy Sókratés mluví. Pak zase všechno bere zpět, svou řeč pokládá za hroznou, a když ho Faidros nenechává odejít, oslovuje ve své druhé řeči Sókratés onoho mladíka jakoby přímo. 08. Sókratés, když se již rozhodl pronést druhou, "pravou" řeč, se řečhicky zeptá: "Kam se mi poděl ten chlapec, ke kterému jsem mluvil ? At si to také poslechne..." A tu jej ujišťuje Faidros, velmi žádostivý vyslechnout onu novou řeč: "Stojí před tebou, docela blízko, a je stále s tebou, kdykoli se ti zachce." Naše otázka zní: co lze říci o tomto vymyšleném, pouze představovaném chlapci, k němuž chce Sókratés promluvit ? Mluví tu Sókratés jen k nějaké své představě? To je jistě ne smysl; především to není jen jeho subjektivní představa, neboť jeho společník Faidros jej přece ujišťuje, že chlapec je tu, před ním. Ale to přece znamená, že je tu také před Faidrem, nikoliv pouze před Sókratem. Je tu před nimi oběma. 09. Zároveň však je zřejmé, že nejde o žádného skutečného, živého chlapce, kterého by oba dobře nebo třeba jen povrchně znali. O ničem takovém nebyla řeč a Sókratés se s Faidrem vůbec nedomlouvali o tom, že by ho znali a odkud. Kromě toho Faidros přece říká, že chlapec jakovy stojí před nimi, docela blízko, a stále s nimi oběma, kdykoli se jim zachce. Žádný skutečný chlapec by
====================
ScanImage081.jpg
====================
jim nemohl být ustavičně tak po ruce; nehledíc k tomu, že se v expozici dialogu dozvídáme, že spolu hovoří jen dvě osoby, totiž Faidros a Sókratés. Kdo to je tedy ten třetí, onen velmi krásný chlapec, který je tu zároveň s nimi, stojí tu docela blízko před nimi a je stále s nimi, pokud si to přejí? 10. Kant ve své Logice (z r.1800) začíná první oddíl obecné elementární nauky následující větou: Veškeré poznatky, to znamená: všechny představy, vědomě vztažené na nějaký objekt, jsou bud názory (náhledy Anschauungen) anebo pojmy. Ptejme se tedy: je onen představovaný krásný chlapec spíše náhledem anebo pojmem ? Zjevně není ani jedním, ani druhým. Když mluvíme o představě, směšujeme obvykle na jedné straně představu jakožto duševní jev s tím, co je představováno, tedy s předmětem představy. Když však chceme postupovat řádně a metodicky, musíme rozdíl mezi obojím důsledně dodržovat. 11. Tady musíme vsunout jakousi filologickou či spíše jen etymologickou vsuvku. České slovo nya "předmět" bylo vytvořeno ze slovesa, které dnes už běžně nežije, totiž "předmítati", což poukazuje k základnímu slovesu "metati", tedy "metati před". Slyšíme v tom slově názvuky a podobnosti, připomínající takové dvojice výmět, namítati jako promítati - průmět, vymítati námět atd. (Odhlížíme tu od váznamových posunů. ) Základní sloveso metati spolu přináší jako důležitou významovou složku hybnost, aktivitu, usilování. 12. Naproti tomu slovo "představa" je v tom směru poněkud ambivalentní, neboť na jedné straně sice připomíná aktivní stavění před, ale na druhé straně poukazuje neméně důrazně na to, co stojí před. V němčině k takové dvojsmyslnosti nemůže dojít, protože zůstává veliký rozdíl mezi "Gegenstand" a mezi "Gegenstell" (event. "Gegenstellung" či "Vorstellung"). Právě touto okolností je umožněna ona konfuze, jíž s sebou přináší slovo "představa". Aniž bychom na tomto místě museli rozhodovat terminologickou nesnáz, můžeme si pomoci odlišujícím adéjektivem a mluvit na jedné straně o představě představující a na druhé straně o představě představované. 13. Pokud jde o text z Platónova Faidra, ze zřejmé, že onen krásný www
ScanImage081.jpg
====================
jim nemohl být ustavičně tak po ruce; nehledíc k tomu, že se v expozici dialogu dozvídáme, že spolu hovoří jen dvě osoby, totiž Faidros a Sókratés. Kdo to je tedy ten třetí, onen velmi krásný chlapec, který je tu zároveň s nimi, stojí tu docela blízko před nimi a je stále s nimi, pokud si to přejí? 10. Kant ve své Logice (z r.1800) začíná první oddíl obecné elementární nauky následující větou: Veškeré poznatky, to znamená: všechny představy, vědomě vztažené na nějaký objekt, jsou bud názory (náhledy Anschauungen) anebo pojmy. Ptejme se tedy: je onen představovaný krásný chlapec spíše náhledem anebo pojmem ? Zjevně není ani jedním, ani druhým. Když mluvíme o představě, směšujeme obvykle na jedné straně představu jakožto duševní jev s tím, co je představováno, tedy s předmětem představy. Když však chceme postupovat řádně a metodicky, musíme rozdíl mezi obojím důsledně dodržovat. 11. Tady musíme vsunout jakousi filologickou či spíše jen etymologickou vsuvku. České slovo nya "předmět" bylo vytvořeno ze slovesa, které dnes už běžně nežije, totiž "předmítati", což poukazuje k základnímu slovesu "metati", tedy "metati před". Slyšíme v tom slově názvuky a podobnosti, připomínající takové dvojice výmět, namítati jako promítati - průmět, vymítati námět atd. (Odhlížíme tu od váznamových posunů. ) Základní sloveso metati spolu přináší jako důležitou významovou složku hybnost, aktivitu, usilování. 12. Naproti tomu slovo "představa" je v tom směru poněkud ambivalentní, neboť na jedné straně sice připomíná aktivní stavění před, ale na druhé straně poukazuje neméně důrazně na to, co stojí před. V němčině k takové dvojsmyslnosti nemůže dojít, protože zůstává veliký rozdíl mezi "Gegenstand" a mezi "Gegenstell" (event. "Gegenstellung" či "Vorstellung"). Právě touto okolností je umožněna ona konfuze, jíž s sebou přináší slovo "představa". Aniž bychom na tomto místě museli rozhodovat terminologickou nesnáz, můžeme si pomoci odlišujícím adéjektivem a mluvit na jedné straně o představě představující a na druhé straně o představě představované. 13. Pokud jde o text z Platónova Faidra, ze zřejmé, že onen krásný www
====================
ScanImage082.jpg
====================
chlapec je představou ve smyslu představy představované, tedy že je tím, co je představováno. Co o tomto představovaném chlapci víme? Víme o něm například to, že je velice krásný. Můžeme snad říci, že velice krásná je také představa chlapce ve smyslu představy představující ? Snad by to bylo možné, ale jistě nikoliv v tom smyslu, že představa ošklivého chlapce by nutně musela být ošklivá. 14. Ještě zřejmější to je u druhé vlastnosti onoho chlapce. Víme totiž, že to je chlapec a nikoliv dívka. Chlapec je tedy nepochybně mužského pohlaví. Mluvit však o tom, že představa ve smyslu představy představující je mužského pohlaví či mužského rodu, by bylo naprosto ne smyslné. 15. Vratme se k Heideggerovi, od něhož jsme vyšli. Když argumentuje tím, že mezi výpovědí o minci a me zi mincí není žádné shody, protože mince je kulaté, ale výpověď o minci nemá žádný tvar v prostoru, že mince je kovová, ale výpověď o ní že není vůbec z nějaké látky, že za minci si můžeme něco koupit, ale výpověď o minci že není žádným platidlem, dopouští se nepředsnosti a konfuze právě tím, že nerozlišuje mezi představou představující (což je výpověď) a mezi představou představovanou (což je mince). 16. Je tu však ještě druhá konfuze, mnohem významnější, způsobená záměnou či dokonce identifikací dvojí mince, totiž představované a skutečné. Chápeme totiž docela přesně, že je rozdíl mezi dvěma různými nincemi, např. v rece, kdy byly raženy. Když však mluvíme o rozdílu mezi micí představovanou a mincí skutečnou, je zřejmé, že také mince představovaná je kulatá a kovová, ale že si za ni nelze nic koupit; zároveň k oné představě mince (jakožto představě představované) si můžeme představit určitý rok ražby, ale také nemusíme. To znamená, že některé vlastnosti představované mince si musíme představit spolu s představou mince, jiné můžeme a nemusíme, a ještě jiné prostě nemůžeme. A tady se nám otvírá problém, který je sice významný, ale který můžeme odložit na později. 17. Rozhodující výsledek našich úvah můžeme formulovat asi takto: Nejdůležitější dvojice, kterou se musíme zabývat, není myšlenka (představa představující) a věc, nýbrž věc představovaná a věc skutečná. A mezi nimi nějaká shoda musí být. (19.9.83)
ScanImage082.jpg
====================
chlapec je představou ve smyslu představy představované, tedy že je tím, co je představováno. Co o tomto představovaném chlapci víme? Víme o něm například to, že je velice krásný. Můžeme snad říci, že velice krásná je také představa chlapce ve smyslu představy představující ? Snad by to bylo možné, ale jistě nikoliv v tom smyslu, že představa ošklivého chlapce by nutně musela být ošklivá. 14. Ještě zřejmější to je u druhé vlastnosti onoho chlapce. Víme totiž, že to je chlapec a nikoliv dívka. Chlapec je tedy nepochybně mužského pohlaví. Mluvit však o tom, že představa ve smyslu představy představující je mužského pohlaví či mužského rodu, by bylo naprosto ne smyslné. 15. Vratme se k Heideggerovi, od něhož jsme vyšli. Když argumentuje tím, že mezi výpovědí o minci a me zi mincí není žádné shody, protože mince je kulaté, ale výpověď o minci nemá žádný tvar v prostoru, že mince je kovová, ale výpověď o ní že není vůbec z nějaké látky, že za minci si můžeme něco koupit, ale výpověď o minci že není žádným platidlem, dopouští se nepředsnosti a konfuze právě tím, že nerozlišuje mezi představou představující (což je výpověď) a mezi představou představovanou (což je mince). 16. Je tu však ještě druhá konfuze, mnohem významnější, způsobená záměnou či dokonce identifikací dvojí mince, totiž představované a skutečné. Chápeme totiž docela přesně, že je rozdíl mezi dvěma různými nincemi, např. v rece, kdy byly raženy. Když však mluvíme o rozdílu mezi micí představovanou a mincí skutečnou, je zřejmé, že také mince představovaná je kulatá a kovová, ale že si za ni nelze nic koupit; zároveň k oné představě mince (jakožto představě představované) si můžeme představit určitý rok ražby, ale také nemusíme. To znamená, že některé vlastnosti představované mince si musíme představit spolu s představou mince, jiné můžeme a nemusíme, a ještě jiné prostě nemůžeme. A tady se nám otvírá problém, který je sice významný, ale který můžeme odložit na později. 17. Rozhodující výsledek našich úvah můžeme formulovat asi takto: Nejdůležitější dvojice, kterou se musíme zabývat, není myšlenka (představa představující) a věc, nýbrž věc představovaná a věc skutečná. A mezi nimi nějaká shoda musí být. (19.9.83)