Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
ScanImage061a.jpg
====================
- 2na hluboký rozdíl mezi tím, když mluvíme o historii geologických převratů nebe, o historii biologického vývoje koně /t.j. o fylogene si koně/, a na druhé strané mezi tfm, když mluvíme o historii geologie, o historii vývojových theorif, o historii státních zifzení, o historii myšlenkového vývoje lidstva atd. V prvním případě nejde vlastně o historii ve vlastnim slova smyslu; jde o pouhý popis a výklad zmén, které probíhaly na nějakém kuse hmoty /geologickém útvaru, dedičné plasmé konf a p./. Při takovém popisu stojí člověk stranou, jako divák, jako chladný a objektivni, védec. V druhém případě jde sice vždy také o nejakou hmotu 70 védeckou kn/ku geologickou nabo o spousty svazků pojednávejfefch o vývoji, o budovy, o tinh y sifer lidi/, ale předmětem déjin je měco jiného než tato hnota. U státnfho zijzen nelze popisovat, kolik nářf a váš a jak se hýbaj jeho součástky; je nutno pochopit, jak funguje v lidskén spoledenství. Nepochopíme také nič! myslenku, budeme-11 zkoumat způsob proarvování jeho mozku, budeme-li popisovat lecjaké fysiologické děje jeho šedé kory mozkové, budeme-li vysvét lovat psychologické souvislosti jeho představ pomocf popisu hmotných nebe energetických koreláta v jeho mozku; naproti tomu musfme dát pozor na to, co ifké nebo co napsal a co tfa asi myslf. V tomto druhém případá nikdy hendene zůstat nezaujatými pozorovateli a objektivnfai diváky; naopak, musime se vložit do věci jako aktivny ústníci. Skutočné dějiny je schopen tvořit jediné člověk; a také jen č18vak může dějinám rozumit a je poznávat. Ale souvislost je joštë teamojší: správné pojetí dejin velice závisf na správném pojetí člověka. A protože výklad dějin dopadne vždycky podle toho, jaké bylo pojetí historia, vidíme, že nerozumfme-li člověku, nemůžeme rozumět ani historii. To je myšleno tim, he i ve studiu déjín se musfma vložit do věci jako aktivnf účastafci, že nepochopims anyslu nějaké dějinné události, jestliže se nebudeme dívat na osoby v ni jednajfof jako na stajné lidi, jakými jame sami. Je vždycky něco společného jim i núm; by t by nás i oddělovály váky; baz toho jim namižame rozumět, baz této společné věci by nebylo historie. 5. Vratma sa však ke kořenam onoho podvojného smyslu slova historie. Dommfvám se, že tato podvojnost patřf k samé podstatě věci. Uvedu zde Niebuhra, který ká, že je to právě schopnost člověka přesahovat maza pouhého přfrodního ding, která mu umožňuje tvožit déjiny. Lidské dějiny jsou zamazany, zakořeněny v přírodafn procesu, ale jsou přas to nöfn vic než třebas determinovaná řada přirozených přföin a následků a vůbec neš náhodilosti a přfhody ve světě přfrodeném. Pravi, že historie je výsledkem přfrodaf nutnosti a lidské svobody. Tolik Niabuhr. Uvidfme, že v této lidské avobodě, přesahujfcf přírodní nutno at, je nutno hledati původ dvojfho smyslu slova historia, ale také podstatu dějin vabac. Lidská svoboda totiž sama o sobě ještě nepřesahuje přfrodní proces; pokud by byla pouhou libovolností a náhodností, spadala by calá do přfrodnfho procesu jako jeho součást, jajfa zakonitost je vyjádřitálná počtem pravdepodobnosti. Lidská avoboda však maža prasahovat tento zakon pravděpodobnosti, když se cele odevzdá nějakému programu, nejaké myšlence, ideálu, prosté když se stane poslušnou takovéno pána a vůdce, který není v touto světě přirozeném a přírodnfm, nýbrä ktarý přichází odjinud. Historie je jistě poaminen sfeenfet přfrodnf nutností a-tejfel-menom, a nikdy nenf od přírodních mezí docela osvobozena; přesto však téžiště a smysl deján je právé tam, kde se prosadila svoboda člověka tím, že překročila pouhé přírodní hranice. Ted jsme u najdle žitejšf véci: k takovému překročenf mezf je nutno vyloučit z přirozeného průběhu věcí prvky nahodilé, nedůležité

====================
ScanImage061.jpg
====================
C CESKA heaorončens; püsprengt pripremit non text. 45 OTAZKA. Předneseno 25.jna 1948 ve Sdruž.čbr.ev.ml.na Vinohradech. Úvodem. $1. Ve čtvrtek budeme vzpomínat třicátého výročí vzniku československé republiky. Bude to letos zvláštnf a v jistém smyslu pohnuté výročí, nebot pubdaykendbydanzatem hann duch té republiky, kterou založil Masaryk, již nežije v našem státě. Nedlouhé období jeho trvánf, ukončené definitivné revolučním zvratem letos za únorových událostí, zdá se jakoby přechodné a dost i neorganicky zasazeno mezi dva masivy naší historie. Bylo Masarykovo a Benešovo úsilf historickým omylem ? To je otázka, která se nám dnes otvírá v celé své hloubes a neodkladnosti. 82. Při oceňováns historického významu Masarykovské a Banešovské republiky nestačf ovšem posuzovat jednotlivé události a politické počiny jejich představitel a hlavná nestačf mořit tehdejšf státnické úsilf dnešnfm stavem. Nelze se vyvarovati nejhrubších oty 18 v takovém způsobu hodnocent, který se omezuje na zjišťovány toho, jak vývoj události dal za pravdu těm či oněm politickým programm. Odhad událostí nenže a nesmf být jedinou směrnicf politických čing. To by by lo pouhé silama přizpůsobování proudu dijin; pravý politický čin však znamená rozhodné úsilf vtisknout době a historii zcela určitý, nový ráz, jinou tvář. Chceme-li posoudit Masarykovu republiku, stojfme zároveň před zhodnocením široce založeného pojetí smyslu českých dějin, které bylo základem všeho státnického program a politických rozhodnuti. To je say slem thematu, které bylo vybráno pro mou dnešní úvahu. Masarykovský termin "česká otázka" označuje právě celou problematiku szy slu českých dějin. § 3. Významná je i ta okolnost, že mám mluvit o české otázce ve sdruženf křesťanské mládeže; je to důrazná připomfaka, že ne smí jít jen e historické úvahy. A znamená to také dalef úkol: je nutno se ptát, zda je otázką po smyslu dějin kteréhokoli národa vůbec oprávněna s křesťanského stanoviska. Půjde tedy o to, analysovat pojem smyslu národnfch dějin a potom jej konfrontovat s biblickým pojetím. Z methodických divoda začneme právě touto analy sou. Pojoti dějin. § 4. Chtěl bych nejprve poukázat na to, že tým slovem "dějiny nebo "historie jsou označovány vlastně dvě razné věci; jednak jsou myšleny dějiny tak jak by ly, tedy řekli bychom historický prabah; jednak se tim mysli na různá dfla lidská, historické knihy anebo vůbec věda historické, tedy řekněme záznam, zápis o historickém praběhu. Není to nedokonalost naši tači, která by byla příčinou této dvojsmyslnosti; příčiny jsou daleko hlubší a celá věc nám poslouží za východisko našeho zkoumány. Difve však bych chtěl ještě v krátkosti upozornit

====================
ScanImage062a.jpg
====================
we jen nepřehledné záplava slavnostních slov a prohiéření, ale i činy a disledky programa. V tom any slu pak některé starší programy odmitáme, jiné opět schvalujeme a bereme je za své; mluvíme o navazování na předchodce /Masarykav termfn/. Ovšem k takovém schvalování nebo odmítání potřebujeme nejen dobře rozličovat, ale také hodnotit a měřit; navazovány znamená vždy výběr. Odkud vezmeme měIftka ? Vždyt i ta přejímáme od svých rodičů a učitelů, vädyt i těm jsme byli vyučeni, a to i jak se zdá již bez to no at i své vlastní kontroly. Jak ven z tohoto kruhu ? Je několik cest; vybereme si pouze jednu. 8. Chtel bych totiž ukázat, že v okamžiku, kdy šlovek přistupuje, aby hodnotile a vážil odkaz svých předchůdců, znamená to začátek velikého dvojho soudu, jehož předmětem je v obou přpadech človok sám. Ale postupujme souvisle. Kdykoliv totiž přicházíme, abychom soudili iyšlenkové, politické, mravny i duchovnf dédictvf po svých otefch, jsme tímto soudem postiženi také my sami, neboť jakým soudem soudíme, takovýmž budeme, souzeni, a jakou morou měIfne,takovouž bude nám zase odmořano" /at.7,2/. A to neplatf jen o našich úsudcích a myšlenkách, nýbrž i o všech činech, à nejen o jednotlivefch, nýbrž i o národech a o celé společnosti: 712. 33,1-2/. Ale to je jenom ona méne dalažité polovina dvojfho soudu. Jejf any al je v požadavku pevného přesvědčenf, důslednosti a opravdovosti všeho úsiif. člověk ne smf být tft inou vétrem so klátici a nasmf být pomlouvačen and pochlebnikom. Ale je ještš druhá polovina tohoto soudu dějin, ne poměrně vážnějšf a hlubši. 39. Každý soudný proces představuje vyvrcholenf toho stavu věcí, kde dvě strony se dostaly do konfliktu ve věcech, které alespoň jedna strana považuje za základny a zásadní. V procesu se tanto konflikt řeši tím, že silnějšf mocenským výrokem postihne slabšfho a prosadf tak svou vůli. Pravá podstata soudu je však skryta pod povrchen pohého soudnfho řízení a je od ného jako od instituce oddélitelná. Tento skutečný soud je konfrontacf a konfliktam dvojfhopojetí života, dvojf soustavy hodnost, dvojfho smyslu životnfho /Patočka/. Tato čisté forma pravého soudu je možná jen v soudu dějin nad námi a v našem soudu nad dejinami. V nám nejde o vy Ičonf rozsudku, neboť výsledek je dán již předem; jde právé o tu konfrontaci, jejíž smysl je v otřesenf zaklady našeho myšlení, v probuzení nés ze sebejistoty, v tom, že otevřeme oči a budeme bděle a s větší skromností naslouchat odkazu dějin a zvästi, která jemné znf celgu historif. Smysl dějin je v tom, že to, co my hledáme v historii, je vždycky v kontextus tfm, co hledá nás v tomto okamžiku. Tehdy, když chceme hodnotit a soudit dějiny, přichází k nám vždycky něco, co nabylo v našem přístupu a v našem pojat, nýbrž co je pro nás pokynam, vzoram, pobfdkou, výzvou k odpovednosti, co nijak nelze formovat, ale co formuje a utvét nés a co přichází s takovou mravnf silou a duchovní mocf, Ea je zřetelné, že to nemůže být výtvor lidský, ideál nebo program. Naopak je patrné, so to panovalo nad životem i nad zvěstf našich otců, nebot pochopfme-li jejich zvist, uvidime i to, že jsme pochopili néco neskonsle vétěho a moonájšfho, než jak to oni dovedli vyjédit; o snad ponskud paradoxné vyjádřeno, pochopfme i to, le tato valikost a moc přesahuje i v tuto chvfli naše chápání. Tento element, který človeka vyhledávé a který jej svou mocf začleňuje do historie, je celý zaměřen do budoucnosti: najen že dosahuje do této přftomné chvfle, ale činf z nf jako ze všeho času vůbec jen jakousi připravu na ten okamžik, kdy veliký soud, který se v celé historii prévé děje, bude definitivně vykonán. Celá historie má svůj jednotný smy sl v této připravé; a tento jediný siy al vei historie je ta první věc, na kterou my slfme, mluv/me-li p smyslu dejan.

====================
ScanImage062b.jpg
====================
Smysl da jin da jin národních. $ 10. Tento jediný a jednotný sny al celých dějin nenf však v dějinách obsažen, Ikáme, že jim nanf imanentnfi dějiny nejsou vtělenfm tohoto sy slu; tento smysl nikde v dejinách a v žádné době nanajdeme tak, aby chon jej mohli popdal a zařadit do dějinného procesu. Mažeme o něm mluvit jenom tak, že je dějinám určen, předepsán, že pro celou historii plati; smy sl ten ja nad dějinami, nad histori tak, že prohlašuje za cfl všach událost naco, co se neustále od počátku až do dnešní doby děje a co se bude dft i nadále ve všech časech budoucfch a co se definitivně naplnf až na samém konci ve historie. Mluvíme tedy o tomto smyslu calých dájin jako o séče o normé a plánu, jenž se lidé všech dob pouze přibližují, ale který nikdy nemohou sami splnit a provést; pojem takového smyslu dějin je metafy sický /theologové by tekli eschatologický/. Mluvíme-li však o smyslu dějin, mene nft na mysli ještě něco jiného. Kdykoli lidé pocítili nad sebou moc, která stavy před člověka své požadavky, mělo to vědy velký vliv na jejich pojetí situace a déjin, na jejich programy a jejich rozhodováng diny. Nepochopime jejich činy a vibec všechny historické události, jestliže neporozumíme, co pro né znamenal požadavek lásky, pravdy a spravealnosti. Ale přesto jejich činy a jejich rozhodnutí nejacu čistými činy a rozhodnut fai lásky, pravdy ani spravedlnosti; v dojinách všech dob, ale i v osobním životé najlepších lidí najdeme mnoho nelásky, polopravd, 1f a bezprévf. Nikdo z lid se nemůže chlubit svou bezúhonností, všichni zhřešili a hřeš až do konce svého života. Ale přece jenom život oněch lidí, kteřf nad sebou uznali wee zákon, ktorý vládne nad jejich životy a nad calými dějinami, ja pli v nedokonalosti a za stélého klopýtání opětovným ukazovánfm na skutečnou lásku, skutečnou pravdu a skutečnou spravedlnost. Jejich všelijak narušený život je nicméně zvěstí o životé pravén. Absolutno se zjevuje takovýmto způsobem v naprosto neabsoluthf formé. § 11. Viacmi si avé odpovědnosti, snažili se lidé v celých dějinách juanat podle uznaných zákoná. To ovšem nen nikdy přfliš jednoduché, neboť takový zákon nikdy nemé formu receptu. Je třeba ne sufrného úsily myšlenkového à travnfho, abychom mohli svjj život soukromý i celou činnost veřejnou zalokit na tomto principu. Ani zde nazačnése nikdy docela od počátku, ale máme k disposici rady a zkušenosti ostatnich liaf, otců, učitelů, přátel - a máme i zde odkaz předchůdců, odkaz dějin. Člověk mi že ovšem postihnout z celé rozschlosti iveta vždy jen nepatrnou čest; a prává takže jen maličký úsek postihnout ze široké platnosti uznaných zákonů. Proto vidíme, že pochopení absolut nich norem bylo vždy vázáno na celou tadu okolností. Také daraz byl kladen vždy je jinam podle toho, jak bylo zapotřebf v té či oné situaci. A protože učitel najde své žky nejepše kolem sebe, udržovaly sa podobné zvláštnosti a odchylky po dlouhých letech a daly vznik razným skupinám a složkám lidské společnosti. § 12. Kayif uvažujeme o smyslu déjin nájakého národa, nany alfme tim, la platí nějaké odvěké poslánf jaho, v němž nemže být nahrazen jiným národám Naplaty žádný národní duch ani večný úradek proztetelnosti. Smysl národních dějin nen předurčon. Kdybychom tak to rozuměli otázea, pak nens édného zvláštnfho anyslu nerodnfch dějin. Jde o takovou véc: jsme-li v kritické situaci a chceme-11 se správná rozhlédnout po tom, co máme dělat, uvidfme, že žijeme v docela určité historické situaci určené časově i uf stně, že tato situace nenf náhodná ani že ne spadla najednou s nabe, nýbrž že má docela určité historické souvislosti a koženy, sahajfcf dlouhá staletf nazpát do národní historie, že dnešní otázky se v podobné formě vyskytují už dlouhou dobu a že by ly nejznamenitájemi shum

====================
ScanImage062.jpg
====================
- 3 a vzájemné si odporujfcf; k tomu efli však musí člověk nejprve rozaznat v přfrodnfm procesu tyto věci od sebe. Must aft tedy nějaké své pojati situace; a ovšem toto pojetí je založeno na širokém základě zkušeností a na jejich zpracování. Je tedy vidět, že od počátku a z podstatné nutnosti se historie jako řada událostí a historie jako pojatí vady doprovázejí a že jedno se nemůže vyskytovat baz druhého. Odtud také původ onoho dvojího významu slova historie. 6. Bylo by zdlouhavé a nepřehledné sladovat tady všechny znaky a okolnosti, provázejfof vznik a pribeh historie. Uvademe však alespoň ještě jeden důležitý charakter podstaty dejin. Půjde o otázku souvislosti, kontinuity historie. Je zřejmé, že myšlenky a názory se nepřenášejí s člověka na človeka dadične, nýbrž že človek je jim vyučován, a to každý člověk zvlášť, vždy znovu. V tomto smyslu je jakési přetraitost základnfm vlastnosti dăjin. Naproti tomu jsme si ukázali, že je náco spolačného lidem různých věků, co umožňuje jejich vzájemné pochopenf a co dovoluje dnešnfm lidem rozunét dlouhým řadám předchůdch. Celá výchova je založena na tom, že lidé se mohou dohovořit, že si mohou rozumět a že si navzájom mohou radit. To se nedá redukovat na přirozenou schopnost lidskou; ta je pouze technickým zalizanfm, podmfukou a pockou. To, že si lidé mohou rozumst, zálef také do velké mfry ma tom, o čem se chtéjf resumé dorozumět - nebol lidé se ne mohou dorozumět o všem ve a va všem. Lidé se mohou dorozumět jen o tom, co je pro ně společné, stejné, co pre jedny existuje nebo platí právě tak jako pro ty druhé. A ta skutečnost, že nikdo z lidt nezačíná ve všem docela od začátku, nýbrž že ostátnf přichézají k němu se svou pomoci, se svými radami a zkušenostmi, tato skutečnost je zárukou toho, že v dejinách nepanuje jenom nehodnost a nahodilé nápady jednotlivých lidf, nýbrž že tam najdeme vždy také řád a obecné povědomf o základních věcech lidských. A to je též jediná rovina, na které se lidé mohou spolu domluvit. Patif k základnfn otázkám všech úvah o dá jinách, je-li možno mluvit o nějaké trvalé a obecné roviné tohoto druhu s pro všechny-doby. Na způsobu odpovědi záleží celé pojetí smyslu dujin. Smy si dějin. $ 7.0 smyslu dějin je velmi ne snadne hovořiti, neboť jsme v ustavičném nebezpečí, že sejdeme s cesty a propadneme novým a novým omylin. V takových případech nezbývá než věnovat se přesné práci s pojmy, abychom alespoň po této stránce chy by odstranili. Musius však dobře vědát, že není v moci našeho přesného mylonf vyvarovat se všech ony 18, nabot naše omyly v takovém uvažovánf nikdy nejsou pouze defektem našeho rozumu, intelektu, nýbrž že to je předevšim defekt mravat a duchovaf. My, lidé zkaženého srdce, nejsme prostě schopni vy stffhat se ony li ve avém myšlenf i ve svém jednání. Pochopení, vidání poslední pravdy je vyhraženo tém, kteř jsou čistého srdce. Abychom co nejdříve do spáli do středu vecf, postupujme tfate smérem. Mluvili jsme již o výchová, při které se předpokládá, že se dve lidé mohou domluvit, že jeden má co by žekl druhéuni. I v dějinách jde o jakousi výchovu; je to vec známá po tisfciletf. Jisté vám nent cizí příslovi "historia magistra vitaa Jde tady o to, že člověk nikdy nepřejiné ciaf wyšlenky se vším văudy, že si je nepřisvojuje 1 a chlupy", nýbrž naopak, de je kontroluje, posuzuje a vált. A déjiny mu představují velikou školu, kde se množství lidi pokouš zvládnout situaci všelijakými způsoby. A ovšem to je velká přgležitost à poučenf, nebot mažeme dobře a takožka jako na dlani pozorovat, kan který progr gran lidi zavádí, k jakým koncm vade, prosté není před námi