Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
ScanImage577.jpg
====================

Recenze (referát)
Vom Karl Jaspers, Ursprung und Ziel der Geschichte München. 349 S.

====================
ScanImage580.jpg
====================
Karl Jaspers: Vom Ursprung und Ziel der Geschichte. R.Piper & Co. Verlag, München 1950. (Orig.1949.) 349 S. Jaspersova kniha, o níž máme referovat, sestává ze tří tématicky odlišných částí. V první z nich se zabývá problematikou světových dějin, ve druhé se orientuje na současnou dějinnou situaci, vytnačující se především vědou a technikou a jejich důsledky, a odtud ukszuje některé výhledy do budoucnosti, a konečně v třetí pojednává o otázkách smyslu dějin. Obrovská rozmanitost a šíře detailních themat, která Jaspers pojal do svých úvah, nedovolují nám podrobnější setrvání u jednotlivých, byt jen hlavních kapitol a nutí nás k pokusu o vybrání několika ústředních myšlenek, na nichž by Jaspersovo pojetí dějin mohlo být ještě nejspíše ukázáno. Nejméně se hodláme zdržovat u prostředního oddílu Jappersovy knihy, kde je sice mnoho zajímavých myšlenek o vědě a technice, ale kde nenajdeme mnoho ze samotného pojetí dějin. Vcelku charakterisuje autor nejnovější období lidských dějin, určené převážně vědou a technikou, jako druhou prome theovskou éru, která vede k společenským útvarům velmi obdobným organisaci starých velikých kultur (na př. Mesopotamie, Egypt, Indie, Čína) a přes ně k jakési ještě vzdálené a dosud nezřetelné ústřední, tzv. osobé době, která by znamenala další podstatný krok kupředu ve vlastním polidštění člověka. Ve vylíčení moderní vědy, která je Jaspersovi charakterisována především jako metodické poznání, přesvědčivé až vnucující se svou určitostí a jistotou a svou všeobecnou platností, universálností, klade autor důraz na to, že jednota vědy je založena nikoli v jejím předmětu, ve skutečnosti, nýbrž ve formě poznání, to znamená v metodě. Každá věđa je zvláštní, speciální vědou, zabývá se nějakým úsekem, výřezem skutečnosti nebo nějakou její stránkou, neexistuje žádná věda o skutečnosti všeobecně. Mezi vědami neexistuje hierarchie v přiblížení ke skutečnosti, každá věda je svým způsobem partikulární a jedna má pro druhou pomocný charakter. Ovšem jestliže věda opravdu dosahuje své jednoty metodou, to jest konec konců něčím vlastním, co si v přístupu ke skutečnosti přináší s sebou a co tedy je mimbań skutečnosti cizí, vnější, je tím naznačena tradice, k níž se Jaspers svým pojetím hlásí a kterou Emanuel Rádl nazval tradicí romantickou (počínaje Kantem). Jaspers se ovšem brání výkladu, že by moderní věda vcelku a zvláště ve svých experimentech měla vlastně agresivní charakter. Agresivitu ovšem vykládá jako něco náležejícího k nepřesnosti a nahodilosti, takže to v jeho pojetí je vyloučena tam, kde se nejvyšší měrou projevuje vile k zřetelnosti a spolehlivosti. Tato místa jsou velmi nepřesvědčivá a i v širších souvislostech ukazují značné slabiny Jaspersovy filosofie, na př. v otázce zneužití vědy a vědeckého experimentu, které je zneužitím jen s hlediska humanity a základních lidských práv, nikoli však s hlediska a ve smyslu samotné vědy, a pod. Ostatní dva oddíly knihy nám poskytnou více materiálu k objasnění Jaspersových myšlenek. Zvláště pozoruhodný je začátek první oddílu, kde autor předkládá své pojetí počátku světových dějin. Co však rozumí autor dějinami ?

====================
ScanImage581.jpg
====================

Dějiny jsou pro Jasperse vzpomínkou, o níž nejenom víme, ale
z níž žijeme. Dějiny nejsou prostě minulost, nýbrž právě člověku
jasná minulost, je to prostor, v němž si člověk tuto minulost osvo-
juje, je to vědomí vlastního i širšího původu. Skutečná, ale člově-
kem vědomě neosvojená minulost patří do před-dějin. Dějiny jsou jenom
tam, kde je vědomí dějinách, vědění o dějinách. To je falešná před-
stava, že dějiny jsou i tam, kde chybí tradice. Onen důležitý pře-
chod, krok z před-dějin do skutečných dějin se odehrál současně na
třech odlehlých místech na světě a to ve vzájemné nezávislosti někdy
v období mezi 800 až 200 let před Kr. V té době žil v Číně Konfucius
a Laotse, vznikly všechny směry čínské filosofie, tehdy mysleli Mo-Ti,
Čuang-Tse, Li-Tse a nesčetní jiní; v Indii vznikly Upanišady, žil
Buddha, rozvinuly se všechny filosofické možnosti až ke skepsi a k ma-
terialismu, k sofistice a nihilismu jako v Číně; v Iránu učil Zarat-
huštra; v Palestině přišli proroci od Eliáše přes Izaiáše a Jeremi-
áše až k Deutero jeremiášovi; Řecko uvidělo Homéra, filosofy jako
Parmenida, Herakleita, Platona a tragiky, Thikydida a Archimeda. To
všechno vyrostlo v oněch několika málo staletích přibližně současně
v Číně, Indii a na Západě, aniž by myslitelé těchto oblastí navzájem
o sobě věděli. To nové spočívá v tom, že ve všech třech světěch si
v té době člověk uvědomil jsoueno v celku, sebe sama a své meze: k to-
muto uvědomění dospěl reflexí. V ní se myšlení zaměřilo na myšlení a
tak tato uvědomělost prohloubila vědomí tím, že jej učinila vědomým.
Z toho, co se tenkrát odehrálo a promyslilo, žije lidstvo dodnes.
V každé době nového rozmachu se vrací k této / "osové době"
(Achsenzeit) a znovu si tam připaluje svou pochoden. Tehdy skončila
doba lokálních dějin a započala doba dějin světových, které byly
právě tenkrát určeny ve své struktuře a ve své jednotě.
Nevysvětlenou okolností je právě onen současný průběh světového
převratu nezávisle v třech vzdálených navzájem ohniscích. Jaspers má
za to, že tu stojíme před dějinným tajemstvím, které se před námi
bude při pokračujícím zkoumání skutečného průběhu jen stále prohlubo-
vat. Blízkost oněch paralelních tří dějinných pohybů je vyhrazena
totiž jen jejich počátkům, to jest oněm prvním staletím, oné "osové
době". V pozdější době už se nám každý pokus o paralelu hroutí, ne-
bot ona hnutí čím dále tím více divergují. Zatím co se spočátku zdají
být třemi cestami k témuž cíli, v pozdější době se navzájem krajně
odcizují. Jaspers trvá na tom, že nejde a nemůže jít o pouhou hru
dějinné náhody; nicméně se nepokouší e racionální vysvětlení, ale
zdůrazňuje ono v průběhu dalšího badání stále narůstající dějinné
tajemnství, aniž by tím ovšem chtěl uprázdnit místo pro vtržení bož-
ské zásahu do dějin. Ukazuje však spíše, že tuto otázku je třeba nee
chat otevřenou pro možné budoucí řešení, o němž dosud nemáme ani tuchy.
A tak představují dějiny v dosavadním smyslu jen krátké meziobdo-
bí takových pěti tisíc let, které je dnes u konce. Smyslem tohoto
období bylo setkání a shromáždění lidí k světodějné akci, uskutečnění
duchovního a technického vyzbrojení člověka pro život uprostřed svě-
tových dějin. Tento život právě začíná.

====================
ScanImage582.jpg
====================

Je třeba se zmínit také o Jaspersově pojetí víry, jak se ukazuje
v řadě míst knihy, o níž referujeme. Toto pojetí úzce souvisí s po-
jetím svobody a pravay a vůbec s pojetím dějin a dějinné perspekti-
vy. Okolnost, že celé světové dějiny jsou ve své struktuře a v celém
svém jedinečném průběhu určeny oním zásadním obratem, k němuž v "oso-
vé době" došlo současně, ale navzájem nezávisle na třech různých
místech na světě, zvláště však okolnost, že přes veškeré hluboké ana-
logie, charakteristické pro tuto dobu prvního rozletu světových dějin,
dochází k podstatné divergenci dalšího rozvoje těchto třech oblastí,
je pro Jasperse základně významné. Tato okolnost zřetelně ukazuje,
že Bůh se dějinně ukázal vícerým způsobem a že otevřel k sobě mnoho
cest. Vypadá to tak, jako by božství řečí universálních dějin varo-
valo před nároky výlučnosti. Lidé se nemohou spojit, sjednotit na
základě zjevení (které je rozmanité a ve své odlišnosti od ostatních
výlučné), nýbrž na základě zkušenosti. Zjevení je výrazem dějinně
partikulární víry, zatím co zkušenost je člověku přístupná právě jako
člověku. Dějinná skutečnost trojího počátku světových dějin je výzvou
k rozhovoru, ke komunikaci, která nezná hranie a která je tudíž nej-
lepším prostředkem proti pobloudění nějaké pravdy víry. Vira je bez-
poamínečně vázána na dějinnou existenci, nemůže však být vyslovena
v té všeobecné platnosti pro všechny, jak tomu je u pravdy vědecké.
Pravda znamená komunikaci, znamená i otevřenost pro komunikaci, není
v ničím majetku jakožto definitivní a absolutní. Nikde na zemi není
poslední pravda. Právě proto stojí moderní vědě všechno za poznání,
nic není lhostejné, pro všedhno je věda otevřená.
Jaspers si je ovšem dobře vědom, že na této vědě a z ní vzešlé
technice a civilisaci nelze založit nejen individuální lidský život,
ale ani společenský, dějinný život. Věda může stát právě tak ve služ
bách dobrého jako zlého. Proto musí člověk žít z jiného zdroje. A tím-
to zdrojem či základem je neodůvodnitelná důvěra, jistota víry, že
to všechno není nicotné, že to není jen cizí, nesmyslný chaos, pohyb
odnikud nikam. A právě této důvěře se ukazují ideje, které nás vedou
na naší cestě časem, dějinami. A to je právě místo víry: u víry ovšem
nejde o zvolené cíle ani o racionální obsahy, které mají charakter
učelů. Víru nelze chtít, víry nenajdeme ve větách, mezi nimiž bychom
musili volit, vira se vymyká každému programu. Přece však je čímsi
všeobsáhlým, na čem teprve je možno jednotlivé programy založit a co
jim teprve dává smysl. Bez víry neexistuje žádná cesta kupředu od
zdrojů lidství, bez víry jen propadáme myšlenému, míněnému, předsta-
vovanému, doktrinám a v důsledku toho násilí, chaosu a zhroucení.
Víru ovšem nemůžeme makat a makavě popsat, ale můžeme ji objasňovat.
Můžeme naznačit a obkroužit její možnosti. V tom smyslu je víra vírou
v Boha, vírou v člověka a vírou v možnosti světa. Jaspers ovšem
zdaleka nemá na mysli konkrétní křestanovu víru; do budoucna očekává
nové formy a nové formulace víry, ovšem jednotlivé a mnohé, které
by právě pro svou mnohost a z vědomí této mnohosti byly navzájem o-
tevřené a přístupné komunikaci. Jaspers odmítná totalitní pravau
víry stejně jako totalitní světové imperium.
Celá tato Jaspersova koncepce se zdá dost labilní a vůbec po-
chybná. Hned na začátku jsme viděli, jak jednota vědy je založena
v jejím metodě, tedy v jejím přístupu k realitě, nikoli v realitě

====================
ScanImage583.jpg
====================

samotné. Autor v té chvíli však zapomíná, že pak musí nutně připus-
tit i jiné metody a této jediné, která zakládá jednotu vědy, že musí
připsat právě z toho důvodu také zřejmou výlučnost. Přitom však jed-
nota vědy je dost zvláštní povahy, jestliže už nemůže zvládnout peri-
fernější oblasti, jak je představují rozmanité (převážně společenské)
důsledky vědy, takže se tím otevírá možnost zneužití vědy k zlému om
současně s možností jejího dobrého využití. Pro lidský život je tedy
celá ohromná skutečnost vědy a jejích technických a civilisačních
důsledků opět jenom jakousi předimensovanou partikularitou, která
však naprosto nestačí na to, aby se mohla stát základem životní jed-
noty. Životní jednota může být založena jen ve víře, která je však
zase nezdůvodnitelná a tedy v posledu nekomunikovatelná (při nejmen-
ším alespoň universálně nekomunikovatelná, protože universálně ne-
přesvědčivá, postrádající všeobecnou platnost). To znamená, že i ži-
votní jednota konkrétního člověka může a musí být založena jenom par-
tikulárně a že tedy nemůže představovat základ pro duchovní, myšlenko-
vé i životní sjednocení lidstva.
A skutečně, snad nejslabším místem Jaspersova pojetí dějin je
otázka jednoty těchto dějin, otázka jednoty světových dějin. Jaspers
uniká tím, že si používá jako obrázu, jako symbolu myšlenky božské-
ho původu člověka ve stvoření k božímu obrazu a myšlenky pádu a hříchu.
V tom obojím a potom v božském určení cíle lidského života a cíle
dějin je naznačena ona dějinná jednota, která ovšem není danou sku-
tečností, nýbrž právě cílem. Pro Jasperse to ovšem opravdu není víc
než symbol, je to něco, co ukazuje za hranice jeho filosofické kon-
cepce a co tedy je v nejlepším případě mimo filosofickou korekturou
jeho chybného, rozporného a tím málo přesvědčivého pojetí. I tam,
kde se pohybuje v perspektivách budoucnosti, tedy kdy - jak bychom
řekli - myslí eschatologicky, a kdy se pokouší ukázat jednotu dějin
v tom, že si lidé mohou navzájem rozumět v ideji jednoho, jediné
pravdy, ve světě ducha, k němuž všechno vztahuje svůj smysl a v němž
náleží navzájem k sobě, i když by si bylo na počátku sebe cizejší,
Jaspers podlamuje svým perspektivám každou oporu, ničí základy na
nějž by jedině mohly být postaveny prostě tím, že nevidí možnost a
skutečnost dějinné konvergence. Samým zdůrazňováním svobodné otevře-
nosti, k níž volá všechny lidi a všechny dějinné skutečnosti a útva-
ry, zapomíná na to, že rozhovor není defilé rozmanitých názorů, ný-
brž střetnutí a prověrka jejich síly a přesvědčivosti. Dialog má
smysl právě proto, že nekončí tam, kde začal, ale že spěje nebo ales-
poň může dospět k pravdě, k společné pravdě, k jediné pravdě. Jedno-
ta lidstva, jednota universálních dějin má ovšem eschatologický cha-
rakter, ale přítomná skutečnost se k eschatologické skutečnosti reál-
ně vztahuje, obráží ji, míří k ní, nese rysy konvergence. Odpor Jas-
persův proti každé vyhraněnosti - již říká výlučnost je pochybný:
celkové pravdy nelze dosáhnout součtem jedntlivých prava, jedno ta
světových dějin není agregátem partikulárních tendencí. Vítězství
pravdy není v rozbředlosti, ale naopak ve vyostření formulace. Jas-
persovo pojetí, tolik můžeme závěrem prohlásit, není řešením otázky
jednoty dějin a proto není ani uspokojivým řešením otázky dějin
vůbec. Autor sám v závěru přiznává, že se řešení vzdává, když vyjad-
řuje své přesvědčení, že představy jednoty jsou mylné a zavádějí všu-
de tam, kdy chatjí být něčím víc než symboly.