Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

V určité filosofické tradici se stalo zvykem mluvit o transcendentáliích a o transcendentálním myšlení či transcendentální filosofii v tom smyslu, že jde o reflexi, jíž se vědecký rozum obrací sám k sobě resp. k podmínkám svého fungování a vůbec své možnosti. Po mém soudu to je termín poněkud odstrašující, zejména však zavádějící právě onou předponou trans-, sugerující, jako by šlo o nějakou horní, vrchní vrstvu myšlení, zatímco ve skutečnosti jde o hloubku, o hlubší a ještě hlubší předpoklady a základy myšlení, a to základy, kterých si původně ono myšlení není ani dost vědomo a které je třeba nejprve v reflexi rozpoznávat. Proto také nejde o žádné „šplhání vzhůru“, jak by naznačovalo i latinské sloveso „scando“. Když si všechno tohle uvědomíme, pochopíme na jedné straně, proč taková reflexe znamená jakési navracení myšlení k vlastním předpokladům, které ovšem původně nebyly vědomě a už vůbec ne cíleně „před-položeny“ – tím je plně odůvodněno ono „re-“ i ono „ohýbání“ (zpět), ona „flexe“. Zároveň však se stává zřejmějším, jakou povahu ony „předpoklady“ či spíš „základy“ mají – nese je s sebou ono myšlení samo, které se k sobě ještě nevrátilo a nepodrobilo samo sebe svému vlastnímu přezkoumávání. Prostě a dobře: onen kantovský termín, byť reinterpretovaný, se vůbec nehodí.
(Písek, 101016-1.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)