Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Život, jak jej známe, je zároveň snadno ohrozitelný, ale zároveň takřka nevyhubitelný. Vstup prvního člověka na povrch Měsíce a jeho tamní první kroky byly jednak obrovským, ale krajně riskantním úspěchem, ale zároveň připomínkou až neskutečné nepatrnosti tohoto úspěchu v porovnání s rozsáhlostí miliard galaxií a jejich vzájemných vzdáleností. To zajisté muselo vést k tomu, že se lidé (člověk, lidstvo) začali tázat, jaké je vlastně místo a jaký je význam života ve Vesmíru, tedy nejen jaké je místo a význam člověka či lidstva ve Vesmíru. Po pravdě řečeno, dodnes nevíme, vyskytuje-li se život i na jiných planetách naší sluneční soustavy, natož na nějakých exo-planetách. Ale jsme nakloněni přesvědčení, že oživenost je v našem Vesmíru mnohem rozšířenější, než jsme se kdysi domnívali. A protože ze zkušenosti s naší domovskou planetou víme, že zdejší životní formy nežijí vždy v symbióze, ale často v tvrdém boji nebo alespoň v nepřátelství, musíme si klást otázku, zda pro nás nějaká cizí životní forma odjinud z Vesmíru nemůže být fatální; a ovšem zda naše životní formy, přenesené někam jinam ve Vesmíru, nemohou představovat neměně fatální nebezpečí, byť bylo třeba naprosto nezáměrné.
(Písek, 150606-1.)

Jan Patočka (19..)

Který je však život, který se sám mrzačí tam, kde na pohled je plný a bohatý? Odpověď musí být přímo v otázce.
Co je lidský život, má-li být něco takového možné – aby byl ve skutečnosti něco jiného, než čím se sobě samotnému na pohled zdá, jeví? Že se věci jeví jinak, než jsou, spočívá v tom, že se ukazují vždy jednostranně, v distanci, v perspektivě, a následkem toho mohou přijímat vzezření společné jim s jinými. Že my sami se jevíme sobě jinak než jsme, musí však spočívat na jiném základě. Sobě sám není člověk cizí, jak je mu cizí věc a její způsob být: člověk je sám sebou. Má-li se sobě jevit jinak, musí se sobě odcizit, a toto odcizování musí náležet k němu, být založeno v jeho vlastním způsobu, jak být. Člověk je tedy tak, že odcizování je mu nějak „milejší“, „přirozenější“ než vlastní bytí. Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon. V tomto smyslu lze však říci, že nakonec i odcizování je výkon, je to „ulehčení“, je to nikoli „přirozená“ lehkost, nýbrž výsledek jistého „aktu“.
Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. Pak to vypadá, jako by byl vždy mezi dvěma možnostmi, které jsou ekvivalentní. Tak tomu však není. Odcizení znamená, že není ekvivalence, nýbrž jen jeden z životů možných je ten „pravý“, vlastní, nezastupitelný, jen námi vykonavatelný v tom smyslu, že jej vskutku neseme, že jsme s jeho tíží ztotožněni – kdežto druhý je uhýbání, útěk, uchýlení do nepravosti a ulehčení. Proto /24/ hledisko „volby“, decizionismus, je vždy již falešný, objektivovaný, a objektivistický pohled zvenčí. Skutečný „pohled“ je non-ekvivalence, pro kterou je bytostný rozdíl mezi odpovědností, která nese a „exponuje“ se, a mezi ulehčováním a útěkem. Skutečnost lidského života nepřipouští proto pohled zvenčí, pohled „nezaujatého diváka“.
Je třeba ještě jiné distinkce vedle této distinkce mezi pravým a nepravým.
...
(Je technická civilizace úpadková, a proč? in: 5317, Jan Patočka – osobnost a dílo, Index, Köln 1980, str. 23-24.)

Josef Čapek (1936-39)

Zastaviti se na tom, co jest, znamená nepřičiniti se v tom, co býti má. Pokud to, co jest, je počinem člověkovým, všechny fakta, vzniklá z lidského počinu, mohou přece vždycky zase z počinu lepšího býti zrušena a nově a lépe býti vytvořena., i když všechno člověkovo usilování nese na sobě nějaká znamení naší lidské nedostatečnosti.
(Psáno do mraků, Praha 1970, str. 263.)

Josef Čapek (1936-39)

Společnost sestává z průměru, přece ale dává možnost výjimečným povahám. Ovšem na jejich nebezpečí a nepohodlí. Není možno jen tak hladce postupovati proti proudu. Ani průměr není hladinou; i to je svého druhu proud.
(Psáno do mraků, Praha 1970, str. 260.)

Ed Mc Bain (1957)

Život, když se na něj člověk podívá trochu chmurně a cynicky, je vlastně něco jako kolosální švindl. Jen se, přátelé, rozhlídněte! Vidíte všechny ty podvodníky?
(7865, Profesionál, přel. A. Maxová, Praha 21970, kap.3, str. 22.)