LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (-384-322)

Neboť téměř všem, kdo se zabývají zkoumáním přírody, jest společné učení, že nic nevzniká z toho, co není, nýbrž že všechno vzniká z něčeho jsoucího. Ježto tedy nebílé vzniká z dokonale bílého, a vůbec ne z nebílého, potom však, stalo-li se něco nebílým, vznikalo by to, co se stává nebílým, z toho, co není nebílé. Podle jmenovaných badatelů vznikalo by tedy z nejsoucího, kdyby totéž skutečně nebylo nebílé a bílé.
Tuto nesnáz však řešiti není nesnadno. Bylo totiž řečeno již ve spisech o přírodě, jak to, co vzniká, vzniká z nejsoucího a jak ze jsoucího.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 279 – XI, 1062b.)

Aristotelés (-384-324)

V dalším výkladu obraťme zřetel k podstatám, jež jsou souhlasně uznávány. Jsou to podstaty smyslové. Všechny smyslové podstaty však mají látku. Podstatou jest podmět, v jednom smyslu látka – látkou rozumím to, co sice není toto zde, určitá věc, ve skutečnosti, ale jest toto zde v možnosti – , v jiném smyslu však pojem a tvar, a to, poněvadž jest něčím určitým, jest pojmově odlučitelné. Za třetí jest to, co jest z nich složeno; a jenom tomu náleží vznik a zánik a co jest prostě odlučitelné; neboť s hlediska pojmu jsou jedny podstaty odlučitelné, druhé nikoli.
Je však patrno, že také látka jest podstatou. Neboť ve všech změnách z jedné protivy do druhé jest nějaký podklad, na němž se změny dějí; tak při změně místa to, co jest nyní tu, nato někde jinde, při změně kolikostní to, co jest nyní tak veliké a potom menší nebo větší, a při změně jakostní to, co jest nyní zdravé a potom nemocné. A podobně jest také při změně z hlediska podstaty něco, co nyní vzniká a potom zaniká, a co nyní jest podkladem jako toto zde, tj. něco určitého, a potom jako něco ve smyslu zbavenosti, co je prosto tvaru.
(0176, Metafysika, př. A. Kříž, Praha 1946, str. 213 – VIII, 1042a,b.)

Aristotelés (-384-324)

Zřejmě nemluví pravdu ani ti, kdo tvrdí, že všechno jest v klidu, jako ti, kdo říkají, že se všechno pohybuje.
Neboť je-li všechno v klidu, bude vždy totéž pravdivé a mylné; ale patrně se to mění. Vždyť ten, kdo mluví, sám kdysi nebyl a opět jednou nebude.
Jestliže se však všechno pohybuje, nebude nic pravdivého; všechno by tedy bylo mylné. Ale bylo dokázáno, že je to nemožné. /124/
Dále to, co se mění, musí býti jsoucí. Neboť změna se děje z něčeho v něco.
Ale zajisté tomu není ani tak, že by všechno bylo v klidu nebo se pohybovalo jenom někdy, nic však stále. Neboť jest něco, co stále pohybuje tím,co jest pohybováno; a tento první hybný činitel jest sám nehybný.
Met IV, 8, 1012b
(0176, Metafysika, př. A. Kříž, Praha 1946, str. 123-24.)

Aristotelés (-384-324)

25. Část. Částí (meros) se nazývá jednak to, v co se nějak dá rozložit kolikost; neboť to, co bylo odděleno od něčeho kolikostního jako takového, nazývá se vždy jeho částí, na příklad dvě jsou v jistém smyslu částí tří. Jinak se tak nazývá jenom to, co je měřítkem pro to, co je kolikostní; dvě jsou tedy v jistém smyslu částí tří, v jistém smyslu nikoli. Dále se částí nazývá to, v co se dá rozložiti tvar, při čemž se však nehledí ke kolikosti, a tak se říká, že druhy jsou částí rodu. Dále to, v co se něco rozkládá nebo z čeho se skládá celek nebo tvar anebo jeho nositel, na příklad částí kovové koule nebo kovové /159/ krychle jest kov, to jest látka, v níž jest tvar; také úhel jest částí. Konečně částí celku jsou také znaky v pojmu, označujícím jednotlivou věc, a tak také rod se nazývá částí druhu, jinak však druh jest částí rodu.
(0176, Metafysika, př. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 158-59.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Aristotelés zjevně opouští myšlenku, že filosofie je jen relativní lidský pokus o poznání resp. vědění, tedy myšlenku snad původně Pythagorovu, kterou však najdeme znovu u Platóna (např. zejména v Symposiu, kde je v jakési předfilosofické podobě vložena do úst ,theoložky‘ (asi kněžky) Diotimy, zatímco Sókratés to pak vlastně jen opakuje po ní, i když to formuluje lépe. Samu moudrost (SOFIA) hned na počátku Metafyziky ztotožňuje Aristotelés s „vědou“ či „věděním“, a navíc přisuzuje míru moudrosti různým vědám podle toho, čím se zabývají (Kříž sice překládá, „co je jejich předmětem“, ale slovo „předmět“ v textu vůbec není; jiní to překládají jako „týká se toho a toho“ anebo „vědění je věděním toho a toho). Tak např. Aristotelés má za to, že vědám teoretickým (což jsou tři vědy, představující „první filoosofii“, jak víme odjinud) náleží moudrost „ve větší míře“ než vědám poietickým (jindy mluví o vědách praktických, i když trvá na tom, že to všechno jsou disciplíny filosofické). Je tomu tak proto, že „moudrost je spíše věda vládnoucí než sloužící“; lidé, kteří filosofovali, „usilovali o vědění proto, aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (s. 37; 38). – Tak to vypadá, že pro Aristotela – aspoň pro začátky Metafyziky resp. její první knihy – je „moudrost“ i „filosofie“ prostě vědou resp. věděním, EPISTÉMÉ. Mezi Platónem a Aristotelem je tedy v tomto bodě vážná roztržka, přeryv, předěl, závažný rozdíl: Platón stále ještě ví o tom, že lidské poznání může k moudrosti (pravdě) jen mířit, že tedy „filosofie“ je správné pojmenování, protože nejde o to, moudrost mít, moudrostí disponovat, ale o moudrost (pravdu) se snažit, usilovat o ni, toužit po jí a milovat ji. Naproti tomu pro Aristotela je filosofie EPISTÉMÉ TÉS ALÉTHEIAS, věděním pravdy (nazíráním nahlížením pravdy). (Písek, 030924-1.)