LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)
Adventus (přicházení) Homér
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Ve vzpomínce na presokratiky a jejich myšlení si musíme položit otázku: proč měl třeba Anaximandros za to, že „počátek“ je cosi „neomezeného“? Všechny oblohy a světy v nich vznikají podle něho z tohoto „počátku“ – tedy zřejmě myslel především na vesmírné rozměry (ostatně podobně jako Anaximenés měl za to, že „dech a vzduch objímá celý svět“, že „vzduch je bohem“, eventuelně že ze vzduchu jakožto „počátku“ vzniká „všechno, co jest, co bylo, co bude, bozi i božské věci“ a vše ostatní). Myšlenka „neomezeného“ a „neomezenosti“ tedy mířila navenek, do vnějšího světa, ale rozhodně za jeho „meze“, za jeho „hranice“. Snad jen s jedinou výjimkou, totiž Hérakleitem, všichni byli nakloněni takovou nijak neomezenou, neohraničenou skutečnost „počátku“ vidět v tom největším, co v sebe zahrnuje, co do sebe pojímá, ale nejen obklopuje, ale přímo v sobě a do sebe „objímá“ vše, co naopak nějaké meze má, v tom „největším“, v tom všechno v sebe zahrnujícím. Snad jen Hérakleitos si položil otázku, zda to, co „vše“ dělá „jedním“ (a ovšem i z jednoho vše), co z pouhé nahodilé hromady dělá nejkrásnější „krásný svět“ (kosmos), totiž Logos, není spjat s „duší“: ani duše totiž nemá hranic, které by bylo lze najít (tak hluboký má logos!), a právě duše má logos, který sebe rozmnožuje. Ale přece jen nakonec i Hérakleitos mluví o tom, co nás „obklopuje“ a „objímá“ a co má „rozum a mysl“, tedy o jakémsi „božském rozumu“, který jen vdechujeme a tak se stáváme (také trochu) rozumnými a tím „příbuznými celku“. Chybí tu (ovšem, jak by ne) ten poslední krůček, vlastně dost velký krok, totiž objev (a zčásti i vynález), že nitro, niternost, do čeho podle Hérakleita může „vstupovat“ božský rozum a o čem staří Řekové neuvažovali jinak než jako o pouhé subjektivitě, mínění, zdání, by mohlo mít samo také svou neohraničenost, svou neomezenost, a nikoli přesto, nýbrž právě proto by mohlo být zdrojem, původcem, „počátkem“ všeho, co nějaké hranice či meze má. Mluví-li tedy např. Jaspers o „objímajícím“ (v rozmanitých způsobech, „in verschiedenen Weisen des Umgreifenden“) stále ještě v navázání na ono starořecké „peri“, tedy kolem a tudíž „vně“ jako o „horizontu“, pak nezbývá už nic než v této věci a na tomto „místě“ celé problematiky vzít i v tomto ohledu vážně onu geniální myšlenku Leibnizovu, že daleko, ba nesmírně důležitější je nitro a niternost monády než její vnějšek, a onu převratnou myšlenku, která vlastně byla jen důsledkem Leibnizova vynálezu, že „subjekt“ je třeba chápat jako „non-objekt“, „ne-předmět“, který má svůj původ, svůj „počátek“ v hlubině nepředmětnosti (niternosti), jíž je také (a mnohem spíš) cizí každá hranice a mez.
(Písek, 140514-2.)