LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1976)

Nejdůležitější je však, zdá se, toto: jakmile uspořádání věcí obecných vystupuje z ničím nezaložené anonymity a ocitá se ve světle veřejnosti, stalo se nevyhnutelným hledat její založení na základech bytostných, principiálních. Zatímco egyptské uspořádání bylo přijímáno a pasivně prožíváno po tisíciletí bez otázky a neproblematicky, je polic od počátku vystavena problematizaci a nemůže se zachovávat, aniž se sama stává tématem myšlení, problémem.
Zkrátka: vztah původně-politického k filosofii nelze vyložit ani z kauzality, ať už byla pojata jakkoli, ani z jednostranné fundace; je to vztah, v němž jsou oba členy stejně původní. Teprve možnost odvážné velkorysé lidskosti dosažená v politickém životě BIOS POLITIKOS umožňuje na jedné straně, aby do života vstoupilo něco takového jako filosofické kladení otázek, filosofické tázání a bádání ze sebe, na druhé straně plodí možnosti veřejného života a kontinuitu jeho modalit tím, že se spolupodílí na tvorbě smyslu dějinné situace.
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 237.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)