LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Oldřich Bureš (1965)

Původ: Jižní Afrika (jako Amaryllis, je však méně náročná).
Popis: Cibulovitá rostlina s vejčitou cibulí a řemenovitými listy, jež zůstávají na rostlině po celý rok; nezatahuje. Květy jsou ohnivě červené a objevují se v podzimních měsících.
Umístění: Trvale v pokoji na slunečném okně chráněném před poledním sluncem.
Přezimování: Nemá výraznou dobu odpočinku, roste i v zimě v chladnějším pokoji.
Zálivka: V létě chce vody hodně, nutno ji však mírně zalévat i v zimě. V srpnu před vývojem květů zálivku přechodně omezit.
Přesazování: Není třeba každoročně, stačí jednou za 3 až 4 roky. Při častém přesazování špatně kvetou. Cibule vsadíme tak, aby byly z poloviny ve směsi zemin (listovky, drnovky a písku).
Hnojení: Často a silnými roztoky, v zimě však jen slabými dávkami a méně často.
Jiné poznámky: Množí se postranními cibulkami při přesazování, v domácnostech ojediněle i semenem.
Nejkrásnější valoty vídáme na venkově, zahradnické podniky je z neznámého důvodu opomíjejí, ač krása jejich květu nemá konkurence. Zajímavé je, že valota pěstěná jako jednotlivá cibule valně neroste, jer-li však v květináči více cibulí společně, daří se jí dobře. Přesazujeme proto teprve tehdy, když je květináč pro celou rodinu cibulí příliš malý. Zem v květináči je tím však značně vyčerpána; vydatné hnojení je nutné, nejlépe zředěnou močůvkou (proto i dobré výsledky na venkově). V městech přihnojíme OBM-výživou. Při přesazování dáme do země dostatek rohových pilin, které se pomalu rozkládají a jsou tak trvalým zdrojem dusíku a fosforu.
Vallota nesnáší vysokou teplotu ani v zimě, ani v létě, a proto se jí daří nejlépe na otevřeném okně nebo ještě lépe před oknem. Kdo má zahradu, zapustí valotu i s květináčem do země na slunném místě.
(2579, Pěstujeme pokojové květiny, Praha 1965, str. 206 + černobílé foto.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)