LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?

Oldřich Bureš (1965)

Původ: Pralesy jižní Ameriky, Brazilie, Venezuela.
Popis: Šplhavý keřík s poměrně velikými, špičatě vejčitými, zvlněnými listy; květ je nevýrazný, žlutavý, trubkovitý, pěticípý. Co však je ozdobou rostliny a mylně pokládáno za květ, jsou krásné fialové listeny srdčitého tvaru-
Umístění: V mírně teplém pokoji na plném slunci.V létě nejlépe před oknem nebo na zahradě na výsluní, kde ji zapustíme do země i s kořenáčem.
Přezimování: Na jasném místě v pokoji s teplotou 12 až 15° C, kam ji přeneseme na podzim, před příchodem mrazů. Na zimu ztrácí listy.
Zálivka: V létě velmi mnoho, v zimě jen nepatrně, neboť bezlistá rostlina neodpařuje vodu.
Přesazování: Koncem března rostlinu přesadíme do směsi listovky, rašeliny a písku, s dobrou drenáží, větévky značně zkrátíme a postavíme ji pak na slunné místo.
Hnojení: Od začátku růstu až do podzimu každý týden.
Jiné poznámky: Kvete jen na plném slunci, v deštivém létě narostou jen listy. Množí se řízky, v bytě ji však množit nelze.
Tato v květinových síních celkem vzácně se vyskytující květina je krásným dárkem, zejména B. glabra varieta sanderiana s purpurově fialovými listeny. Znamenitě se hodí k popnutí stěn zimní zahrady nebo vytápěné verandy či rozšířeného okna přeměněného na malý skleníček. Původní druh má listeny světlefialové barvy, je však odolnější než purpurová varieta. V chladném a deštivém létě však Bougainvillea selže, neboť v nedostatečných světelných podmínkách se listeny nevybarví. Neúspěch v některém roce není tedy důvodem k ztrátě trpělivosti. Rostliny pěstěné v zahradě vyzrávají lépe, je však nutno přenést je na podzim včas do místnosti, protože Bougainvillea je velmi citlivá na chladno.
(2579, Pěstujeme pokojové květiny, Praha 1965, str. 100 + černobílé foto.)

Oldřich Bureš (1965)

Původ: Jižní Afrika (jako Amaryllis, je však méně náročná).
Popis: Cibulovitá rostlina s vejčitou cibulí a řemenovitými listy, jež zůstávají na rostlině po celý rok; nezatahuje. Květy jsou ohnivě červené a objevují se v podzimních měsících.
Umístění: Trvale v pokoji na slunečném okně chráněném před poledním sluncem.
Přezimování: Nemá výraznou dobu odpočinku, roste i v zimě v chladnějším pokoji.
Zálivka: V létě chce vody hodně, nutno ji však mírně zalévat i v zimě. V srpnu před vývojem květů zálivku přechodně omezit.
Přesazování: Není třeba každoročně, stačí jednou za 3 až 4 roky. Při častém přesazování špatně kvetou. Cibule vsadíme tak, aby byly z poloviny ve směsi zemin (listovky, drnovky a písku).
Hnojení: Často a silnými roztoky, v zimě však jen slabými dávkami a méně často.
Jiné poznámky: Množí se postranními cibulkami při přesazování, v domácnostech ojediněle i semenem.
Nejkrásnější valoty vídáme na venkově, zahradnické podniky je z neznámého důvodu opomíjejí, ač krása jejich květu nemá konkurence. Zajímavé je, že valota pěstěná jako jednotlivá cibule valně neroste, jer-li však v květináči více cibulí společně, daří se jí dobře. Přesazujeme proto teprve tehdy, když je květináč pro celou rodinu cibulí příliš malý. Zem v květináči je tím však značně vyčerpána; vydatné hnojení je nutné, nejlépe zředěnou močůvkou (proto i dobré výsledky na venkově). V městech přihnojíme OBM-výživou. Při přesazování dáme do země dostatek rohových pilin, které se pomalu rozkládají a jsou tak trvalým zdrojem dusíku a fosforu.
Vallota nesnáší vysokou teplotu ani v zimě, ani v létě, a proto se jí daří nejlépe na otevřeném okně nebo ještě lépe před oknem. Kdo má zahradu, zapustí valotu i s květináčem do země na slunném místě.
(2579, Pěstujeme pokojové květiny, Praha 1965, str. 206 + černobílé foto.)