LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Søren Kierkegaard (1813-55)

... „Stát se křesťanem“ je – bezprostředně (vzato) – čímsi zcela prostým; ale měřítkem pro pravdu a niternost reflexivního vyjádření ve vztahu k onomu „státi se křesťanem“ je právě, jak cenné je to, od čeho se přitom reflexe odvrací. Neboť křesťany se nestáváme skrze reflexi, nýbrž v reflexi znamená „státi se křesťanem“ to, že tu je něco jiného, od čeho se odvracíme; nemůžeme se proreflektovat do toho, abychom se stali křesťany, nýbrž musíme se vyreflektovat z čehosi jiného, abychom se jimi stali – a tu je cosi zvláštního v tom, že stav křesťanství je už takový, že je třeba se (nejprve) vyreflektovat ze zdání, že křesťany (už) jsme. Povaha tohoto „jiného“ určuje, jak hluboký, jak smysluplný je pohyb reflexe. Určením reflexe je právě: že k tomu, abychom se stali křesťany, přicházíme z dálky a z jak velké dálky. Určení reflexe záleží na obtížnosti, která je tím větší, čím větší je odpovídající hodnota toho, co necháváme za sebou.
Takovouto měrou jsem, jak se domnívám, posloužil věci křesťanství, zatímco jsem byl sám uprostřed něho vychováván.
(5911, Samlede Varker, Bind 18, Gyldental 1964, S. 140.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Was wird geschehen? Was wird die Zukunft bringen? Ich weiß es nicht, ich ahne nichts. Wenn eine Spinne von einem festen Punkt sich herniederstürzt in ihre notwendigen Folgen, so sieht sie fort und fort vor sich einen leeren Raum, in dem es ihr unmöglich ist, festen Fuß zu fassen, und wenn sie sich noch so sehr spreizte. Ebenso ergeht es mir; nach vorne fort und fort ein leerer Raum, und was mich vorwärts treibt, ist eine Folgerichtigkeit, die hinter mir liegt. Dies Leben ist nach rückwerts gekehrt und grauenhaft, nicht auszuhalten.
(7046, Entweder-Oder I., Düsseldorf 1964, S. 25.)
Co bude? Co přinese budoucnost? Nevím to, nic netuším. Když se pavouk spouští z pevného bodu dolů do svých nutných následků, vidí před sebou jen a jen prázdný prostor, v němž mu je nemožné se pevně postavit. Přesně tak je tomu se mnou; vpředu jen a jen prázdný prostor, a kupředu mne žene nutnost, která leží za mnou. Takový život je obrácen dozadu a je hrozný, nelze jej vydržet.
(11.3.1995 – LvH.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Ke skutečnému porozumění (a to jak situaci, světu vůbec, druhým, ale i sobě, atd.) lze dospět jen tak, že jakoby opustíme sebe samy, svou subjektivitu, svou uzavřenost do sebe, svou sebestřednost. V tom smyslu je každé opravdové porozumění ex-centrické, ze sebe vystupující, sebe opouštějící nebo aspoň sebe relativizující, vůči sobě se distancující (a jen díky tomu reflektující – bez reflexe není žádného skutečného porozumění); a s tím úzce souvisí také to, že nelze skutečně porozumět někomu či něčemu, aniž by to znamenalo vážnou proměnu sebe-vidění a sebe-porozumění. O to je však postaráno již tím, že předpokladem a podmínkou reflexe je aktivita, že něco uděláme, a v tomto případě že vykonáme něco ve vztahu k někomu (nebo něčemu) druhému, jinému, a že pak může tento výkon podrobit reflexi. V akci, ve výkonu akce subjekt v jisté míře (v jistém rozsahu) jakoby opouští sám sebe, ale nepřechází v tuto akci, v její výkon celý. Akce do jisté míry či v jistém rozsahu a fázi vskutku opouští subjekt, který je jejím „zdrojem“, jejím „činitelem“, ale něco buď v této akci samé (nebo i z ní samé) se ke svému původci „vrací“ (přinejmenším jako informace, ale nechtěl bych předčasně tento typ návratu subjektu k sobě redukovat na pouhé shromažďování informací a „dat“ – je v tom mnohem víc, je to jakási celková zkušenost vykonané akce). A tento „návrat“ představuje předpoklad a základ pro rozpoznávání, analýzu a interpretaci toho, k čemu v oné akci vlastně došlo, tj. co bylo skutečně vykonáno, tj. „uděláno“ subjektem resp. jeho akcí, k čemu došlo v setkání s něčím, co nebylo součástí tohoto výkonu, ale co bylo nutno respektovat, „vzít na vědomí“ a akci už třeba v samém jejím průběhu přizpůsobit (eventuelně přizpůsobit při jejím zopakování, pokud ta první akce nebyla zcela nebo vůbec úspěšná, atd.). Ovšem pokud to, s čím (nebo ten, s kým) se subjekt ve své výkonu skutečně (nejen v představách a tedy v rámci své subjektivity) setkal, bylo schopno na akci, na její výkon nějak aktivně odpovědět, bude pak zapotřebí ještě odlišit od okolností v jejich danosti (fakticitě) ještě zdroj aktivity, která přichází nejen jako okolnost, ale jako výkon jiného, druhého subjektu. A pak ovšem už n půjde jen o porozumění situaci ve smyslu rekognoskace, ale o navázání kontaktu s druhým subjektem, tedy o intersubjektní kontakt a komunikaci.
(Písek, 081024-2.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Jede Reformation, die nicht aufmerksam darauf achtet, dass das zu Reformierende im Grunde jeder Einzelne ist, ist eo ipso Sinnenbetrug.
(Tagebücher VII2 B 235 S. 49)
(3916, Die Religion der Tat, Kröner, Leipzig s.d., S. 242.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Das Böse in unsrer Zeit ist nicht das Bestehende mit seinen vielen Fehlern; nein, das Böse in unsrer Zeit ist gerade die böse Lust, dies Liebäugeln mit dem Reformieren-Wollen.
(Richtet selbst – XII 479)
(3916, Die Religion der Tat, Kröner, Leipzig s.d., S. 242.)