LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)

Henri Bergson (1934)

Totéž můžeme říci o změně. Rozum ji rozkládá do stavů jdoucích po sobě a vzájemně odlišených, které mají být neměnné. Pokud však každý z těchto stavů pozorujeme blíže, všimneme si, že se obměňuje, a ptáme se, jak by mohl trvat, kdyby se neměnil. Rozum jej rychle nahradí řadou kratších stavů, které se v případě potřeby mohou bez omezení dále rozkládat. Je však možné nevidět, že podstatou trvání je uplývání a že když lepíme jednu stálou věc ba druhou, nikdy nedostaneme nic, co trvá? Opakujeme, že skutečné nejsou „stavy“, pouhé momentky, které snímáme v průběhu změny. Skutečný je naopak proud, kontinuita přechodu, změna sama. Tato změna je nedělitelná, je přímo substanciální. Jestliže ji náš intelekt vytrvale pokládá za nesoudržnou, neustále k ní připojuje nějakého nositele, je to proto, že ji nahradil řadou stavů kladených vedle sebe. Tato mnohost je však umělá a stejně umělá je i jednota, kterou v ní ustavujeme. Je tu jen nepřetržitý tlak změny – změny vždy přiléhající k sobě samé v trvání, které se bez konce prodlužuje.
(7287, Myšlení a pohyb, Praha 2003, str. 17.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

To není jen v parlamentě, nýbrž více méně všichni se podřizujeme většině: většina to řekla. Co je minorita, co je individuum? Je třeba vytknout pravidla, podle kterých se pravda určuje. Pravda není závislá na majoritě, je výsledkem práce individuální; proto pořád se určují práva, tj. pravda minority, proto dnešní problém pro parlament je: učinit takový řád volební, který by zaručoval mínění celku. …
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1931)

...Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov... Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filosofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky.
(Karel Čapek: Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 115.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Dále práci charakterizuje vedle této přesnosti – pozornost. Vědecky pracovat znamená být pozorným. Dej pozor! Jiného logického pravidla není. Celý experiment není než dávat pozor. A to není jen intelektuální vlastnost, nýbrž i mravní: konstatovat pravdu, neklamat ve vědě sebe ani jiných.
A my pořád zúmyslně nebo nezúmyslně nedáváme pozor.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 31-32.)