Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1920)

V tom všem jest kus pravdy, ale ne pravda celá.
Neboť i my, dnešní živí, jsme mrtví vzhledem k budoucnosti. Člověk, který by naslouchal duši mrtvých zcela trpně, nebude nikdy kvasem budoucnosti. Mrtví mohou a mají míti svůj hlas, kde rozhoduje se o bytí nebo nebytí národa; ale vliv jejich nemůže býti výlučný, jinak národ netvoří, nýbrž opakuje, a opakování jest smrt.
Ani duše národní není neproměnná, neboť tím by byla mrtva; ani duše národní nestojí, nýbrž vyvíjí se a proměňuje se, byť nesmírně zvolna. Ani duše národní není cílem sama sobě, nýbrž nástrojem života, a to života věčného; kde není cestou k němu, tam lépe by bylo, kdyby jí nebylo. Corruptio optimi pessima.
I duše národní roste, vyvíjí se, obrozuje se, a to nárazy duší jednotlivých, konflikty, jež vznikají mezi ní a nimi.
I duše národa roste. Růst je zápas: překonávání starého, formace nového. Růst duše národní ve vnějším smyslu jest přizpůsobování se novým podmínkám lidství, civilisace, kultury; národ, který toho nedovede, stárne a hyne. …
(O duši národa, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 183.)
(původně: Venkov 23.5.1920, č. 121, str. 1-2; pak znovu in: Časové a nadčasové, str. 383-387.)

Platón (-774)

Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má konec pohybu /25/ a tím i konec života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť z počátku musí vznikati všechno, co vzniká, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nebyl počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati ani vznikati, sice by se musilo veškeré nebe i veškerá země shroutit a zastavit a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému sebe, oduševněné, protože toto je přirozená podstata duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě je promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. Dejme tomu tedy, že ...
(1005, Faidros, přel. Frant. Novotný, Praha 1937, str. 24-25.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Patočka udělal hodně pro to, aby toto spojení, totiž „péče o duši“, u nás nejen zakotvilo a zdomácnilo, ale aby se dokonce stalo jakýmsi novým sloganem. Původně ovšem jde o Platóna a o jeho „epimeleia tés psychés“, a mně se zdá, že onu epimeleia překládat jako „péči“ není zrovna nejšťastnější (v češtině je toto slovo dost zatíženo). Jde spíš o starost (německy Sorge) resp. (aby to nebylo příliš zatíženo pocitovostí) starání se, pracování na (vlastní) duši, tedy nikoli pouhé opečovávání. Ta „péče“ či „starost“ o duši totiž cílí k tomu, aby duše byla lepší a lepší, ba co nejlepší, nikoli o to, aby byla „zachována“. Podobně ostatně „péče o obec“ neznamená opečovávání obce, aby byla, aby zůstala, aby se nepoškodila, ale je to praktické ustavičné starání se o to, aby byla dobrá, aby žila, aby se v ní dobře žilo. To znamená, že vlastním cílem „péče o obec“ není sama obec, ale ti, kdo v ní žijí – těm se v ní má dobře žít. Podobně je tomu i s tou duší: vlastním cílem „péče o duši“ také není duše sama, ale to, jaký je život člověka, především pak jaké plody to „vychovávání“ a „vylepšování“ duše může a má mít. [Musíme ostatně mít stále na paměti, že spojení slov „péče o duši“ je historicky velmi významně spojeno s překladem Kralických, totiž se slovy\ Ježíšovými, že kdo by o svou duši pečoval (kdo by ji hledal, kdo by ji našel), ten ji ztratí, ale kdo ji ztratí pro něho, ten že ji najde (Mt 10,39; Mk 8,35; Lk 9,24 a 17,33). Soulad tu můžeme najít jen pod tou podmínkou, že budeme náležitě interpretovat, co máme vlastně na mysli, když mluvíme o „duši“; starého Platóna se v té věci bohužel ve všem držet nemůžeme, aspoň jak já mám za to: já prostě nemohu držet představu či myšlenku jakési nesmrtelné duše, aspoň trošku podobné těm nesmrtelným ideám, mezi něž původně patřila, ale pak nějakým nedopatřením ze světa idejí vypadla a byla uvězněna v těle, a tam aby čekala na to, až bude opět osvobozena.]
(Písek, 120427-1.)

Demokritos (≈460-370)

Demokritos praví, že má vše podíl v jakési duši, i mrtvá těla, ježto mají zřejmě podíl v jakémsi teple a vnímání, většina toho arci vyvane.
(Zl. A 117 z Aetia.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. Karel Svoboda, Praha 1944,
str. 131.)