Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Počátky (ARCHAI) a „věda“ o nich | Moudrost (SOFIA) jako „věda“ | Jednota „vědy“ o ARCHAI | SOFIA jako „věda“
Aristotelés
(-706)
Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)
vznik lístku: listopad 2008
Platón - nepsaná doktrina
Aristotelés
()
This is why Plato, in the Timaeus, identifies ´matter´ and ´room´, because ´room´ and ´the receptive-of determination´ are one and the same thing. His account of the ´receptive´ differs in the Timaeus and in what are known as his Unwritten Teachings, but he is consistent in asserting the identity of ´place´ and ´room´. Thus, whereas everyone asserts the reality of ´place´, only Plato has so much as attempted to tell us what it is.b
(Physics IV, 2, 209b 14)
- – - – - – -
b Aristotle too identifies ´place´ and ´room´ (cf. Introduction to this Book, p. 272), but Aristotle assimilates them /289/ both to the surface-continent, and Plato to the intramural dimensionally. See Plato, Tim. 52 A and Archer Hind, ad loc.
(xxxx, Physics, Cambridge, Mass. + London 1980, p. 289.)
vznik lístku: duben 2001
Idea a ideologie | Ideologie a idea
Jan Patočka
(1946)
Mluvíme o pojetí a ideji a chtěli bychom tyto dvě věci určitěji rozlišit. Pojetí člověka je teorie o něm, a to teorie, která může stát vedle jiných teorií; teorie, pokud nás neangažuje. Takové pojetí se může stát mýtem či ideologií, která angažuje, která vychází vstříc našim tendencím, potřebám, prostě silám, které v nás dřímou, aby je vedla, usměrňovala, shrnovala k potřebám společenské akce.
Nicméně ideologie, ačkoli nás angažuje, zachycuje, zavazuje, chápe se člověka vnějškově, jako určité síly v celkovém komplexu sil, síly, které třeba použít k určitému sociálnímu cíli, který sám jedině je cenný a platný, takže od něho teprve vše ostatní, ne v poslední míře chtění a činnost jednotlivce, dostává svůj význam. Naproti tomu idea je něco odlišného: idea musí být vtělena, a toto vtělení v životě týká se našeho /126/ nejvlastnějšího nitra a nemůže k němu nikdy být lhostejné; idea na nás apeluje nikoli snad, abychom se „dali do jejích služeb“, nýbrž abychom v ní byli, v ní existovali.
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 125-26.)
vznik lístku: červenec 2007
Ideologie x idea | Socialismus jako ideologie a jako idea | Socialismus jako idea | Idea x ideologie
Jan Patočka
(1946)
Ideologie jakožto působící teorie nemůže se sama vymknout z mezí logiky teorie, logiky, která na svůj předmět pohlíží zvenčí. Naproti tomu ideová logika má tu zvláštnost, že není jen pouhým „přemýšlením o věci“, nýbrž identifikací s ideou. Takovou logiku v klasickém specimen máme u Sókrata, který přemýšlí p tom, co je dobré, s tím výsledkem, že dobro nekonstatuje (naopak, pouhý konstatující výměr jeho myšlení stále nějak uniká), ale že se dobrým stává – že se dobré v samém tomto životě a myšlení usidluje. Avšak idea člověka je v podařte stále táž, jen historická situace, v níž se uskutečňuje, se mění, jen hlavní fronta, proti níž se staví, je vždy jiná. Idea je lidská svoboda; idea člověka je idea lidské svobody. Pohlížet na člověka ryze věcně zůstane vždy naprostým opakem ideje. Proto je socialismus idea: Tvrdí a ztělesňuje lidskou svobodu v rozdílu od hospodářského útlaku a vykořisťování člověka člověkem. Proto je však též v nepřekonatelném napětí s naturalistickou ideologií. Podle logiky ideje je člověk s to žíti z vlastního pramene, podle věcné logiky jen z celkového kontextu věcí; podle jedné je lidský svět autonomní, samoúčelný svět bratrských vztahů, podle druhé jen obraz věcného pořádku; podle první je původem vší hodnoty, tím nejvážnějším, podle druhé naprosté ničil ceny, tím nejlehčím; jedna zná rozdíl mezi tím, co je dovoleno a co nikoli, druhá jen rozdíl mezi tím, co lze a nelze provést. Rozdíl dvojí logiky je též důvodem toho, co mnozí cítili jako tak zvláštní diskrepanci v moderním socialismu, totiž posvěcení prostředků účelem. Toliko ve věcné logice platí neutralita prostředků, poněvadž jsou to pouhé příčiny věcných následků a nezáleží na ničem jiném než na účinku; v ideové logice toto neplatí, poněvadž tu nejde o pouhý výsledek věcný, nýbrž o uskutečnění člověka, o to, aby životně, vnitřně splynul s ideou, která mu kyne; a tu je jasné, že ji v sobě neuskuteční, pakliže vyvine vlastnosti a síly, které s ní jsou v zásadním rozporu, jestliže lidskost bude uskutečňovat nelidským násilím, pravdu a upřímnost umlčováním a lhaním, bratrství ovládnutím zevně i zevnitř. ...
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 129.)
vznik lístku: červenec 2007
Reflexe
Aristotelés
(-706)
Je-li tedy život sám o sobě dobrý a žádoucí, a když si pak vidoucí uvědomí, že vidí, slyšící, že slyší, jdoucí, že jde a když máme i pro všechny ostatní činnosti vědomí, že jsme činní, takže vnímáme, že vnímáme, a myslíme, že myslíme, je to pro nás známka, že jsme.
(Etika Nikomachova, Praha 19nn, str. – IX.9., 1170a25 a násl.)
vznik lístku: září 2008