Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1968)

Překladová literatura filosofická u nás v poválečné době silně vzrostla a zvlášť v letech šedesátých dosáhla nového rozmachu. Nelze sice říci, že by překládání filosofických děl bylo dříve zanedbáváno, existovala přece v údobí starším již Filosofická bibliotéka, vydávaná Českou (později Československou) akademií věd a umění, a Laichterova filosofická knihovna přinesla vedle původních děl též neméně významné filosofické překlady, kterým dosud nedovedeme postavit po bok ekvivalent (úplný Platón v překladu Frant. Novotného, četná díla Aristotelova v překladu Křížově aj.). Ale za dnešními překlady klasických filosofických děl stojí soustavný program osvojení celé základní filosofické literatury starší i současné doby českým čtenářem, což je i při nedostatečné realizaci nová fáze a nové niveau překladatelského úsilí. Tato nová fáze souvisí s vědomím, že překlady filosofických děl nemají, nesmějí být něčím izolovaným. Filosofická díla mají být osvojena vzdělaným jazykem co možná v úplnosti – má-li v tomto jazyce vzniknout skutečná filosofická kultura. Protože se domnívám, že taková kultura u nás za určitých předpokladů nemusí být věcí ztracenou, píši k tématu filosofického překladu a jeho významu pro takovou kulturu těchto několik poznámek.
(K problémům filosofických překladů, in : Umění a filosofie sv. IV .- Dodatky, ed. Chvatík etc., 4.9.2.)

Arthur C. Clarke (1953-56)

Ve vědomí, že dlouho vytoužený cíl byl nakonec dosažen a že život teď změní svůj běh v úsilí o realizaci nových úmyslů, leží nepopsatelný žal. …
(7110, Město a hvězdy, Plzeň 1992, str. 203.)

Arthur C. Clarke (1953 (-56))

„Och, napadá mě hodně důvodů. … Ale nemá smysl na toto téma spekulovat. Za několik hodin se dozvíme pravdu.“
Dozvíme se pravdu. Možná, pomyslel si Alvi, ale kolik z té pravdy pochopíme? …
(7110, Město a hvězdy, Plzeň 1992, str. 157.)

Arthur C. Clarke (1988)

Je osvědčenou vědeckou zásadou nedůvěřovat žádnému „faktu“ jakkoli dobře ověřenému – dokud nezapadne do nějaké přijaté teoretické soustavy. Samozřejmě občas jednotlivé pozorování může otřást celým systémem a vynutit si vybudování nového, avšak to se stává nesmírně vzácně. Galileové a Einsteinové se zřídkakdy objevují častěji než jedenkrát za století, což je na druhé straně dobře pro duševní rovnováhu lidstva.
Doktor Krueger tuto zásadu plně uznával: neuvěří objevu svého synovce dříve, než ho bude schopen vysvětlit. Jenže tohle nevyžadovalo nic menšího než přímý zásah boží moci. Považoval za pravděpodobnější, když vycházel ze stále ještě dobře použitelného principu Occamovy břitvy, že chyby se dopustil Rolf. Pokud ano, mělo by být dost snadné, aby ji nalezl.
K ohromnému překvapení strýce Paula se úkol ukázal velmi obtížný. …
(7109, 2061: Třetí vesmírná odyssea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 52.)

Arthur C. Clarke (1988)

„Dobrá práce. Teď už je nic nebude lákat k návratu.“
„V téhle chvíli jsem už pochopil mnoho věcí, ale stále se nemůžu zbavit smutku, že můj starý život vyhasíná.“
„I tohle přejde. Já jsem se také vrátil na Zemi, abych se setkal s těmi, které jsem měl kdysi rád. Nyní už vím, že existují větší věci než láska.“
„A které?“
„Třeba soucit. Spravedlnost. Pravda. A ještě jsou další.“
„Takové názory rád přijímám. Byl jsem už velice starý na příslušníka svého druhu. Mladistvé vášně ze mě už dávno vyprchaly. … „
(2061: Třetí vesmírná odysea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 182.)