LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1973)

Schválně jsme v tomto stručném připomenutí známých věcí mluvili o nepředmětné ARCHÉ, abychom nechali vyvstat to, co se nám zdá hlavním napětím v metafyzickém myšlení: není možné bez ne-předmětného, ale myslí je předmětně; zmírňuje si toto napětí tím, že „předmětnost“ identifikuje se smyslovostí, s realitou smyslům přístupných věcí, ale zpředmětňování nepředmětného je jejím hlavním námětem. Avšak předmět a předmětnost znamenají přítomnost, a to přítomnost člověku, a v přítomnosti je to člověk, který se pevně instaluje do centra věcí, poněvadž jeho pohled z přítomnosti věcí získává pevnou míru všeho, co říká a říkat může, prav-dy jako správnosti svých výroků odkrývajících (LOGOI APOFANTIKOI).
Na jedné straně nemůže tedy metafyzika existovat bez nepředmětného; na druhé straně je však myslet dovede jen v podobě předmětných jsoucen. Její otázka zní podle toho též – formuluje ji Aristoteles po Platónovi – zároveň abstrúzně a věcně: TI TO ON? Co Je jsoucí? Ještě plněji je kontradikce metafyziky vyjádřena v Aristotelově formuli ON HÉ ON, kde jsoucno je tematizováno jako jsoucí, což předpokládá a vyzývá ke zkoumání významu slova „být“, takže je jasné: v otázce po jsoucnu je obsažena a skrývá se otázka bytí, v otázce po předmětu odkrytém otázka po nepředmětném a skrytém.
Je nyní pochopitelné, že metafyzické filosofování ustavičně kolísá mezi tím, co je jeho zásadní podmínkou (tím, co vskrytu dává porozumět jsoucnu, aniž samo bylo jsoucnem, co odkrývá věci i předměty, aniž bylo věcí a předmětem, či abstrakcí nebo jiným derivátem z nich), a mezi věcným, předmětným způsobem kladení a řešení otázek – mezi metodou. Co cítí pozitivisté i Marxovi stoupenci v metafyzice plným právem jako rozpor, je paradox nepředmětné předmětnosti, nejlépe exemplifikovaný v Platónových ideálech, je to onen idealismus pseudověcí a pseudopředmětů, které sídlí mimo bezprostřední jsoucno našeho prostředí a které mají být výkladem a základem pochopení tohoto světa, příčinou jeho bytí, vznikání i poznání. Je potom též pochopitelné, že vlastním výsledkem metafyzického úsilí není všeobecně přesvědčivá a sdílená věda o první příčině a nadsmyslném jsoucnu, nýbrž že metafyzická filosofie vytváří především pořádek aplikovatelný ve skutečně předmětném světě: Platónova filosofie je u základů soustav antické matematiky,7 Aristotelova u počátků biologické systematiky, deduktivní metody, sylogistické logiky, stoická plodí logiku výrokovou atd. A zde jsme u toho zjevu, který možná pozitivistickému zákonu stadií dal jistý podklad: metafyzika intenduje samostatnou doktrínu o nadsmyslném a ne-přítomném, a výsledek jejího úsilí jsou základy poznání předmětného jsoucna; směřuje mimo tento svět, a co reálně, lidsky způsobuje – je účinné poznání v tomto světě; tam, kde tedy „opravdové jsoucno“ je jedinou mírou pravdy (správnosti), metafyzická intence nezbytně musí od „nadsmyslného“ sestoupit k smyslům přístupnému, k tomu, s čím se setkáváme ve svém prostředí. A právě tento fenomén,
(Může filosofie zaniknout? [1973-4], in: Filos.časopis 38, 1990, č. 1-2, str. 12.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)