Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Einstein (???)

Máme poznání pravdy, anebo skromněji pověděno, pochopení poznatelného světa konstruktivním logickým myšlením zvolit za samostatný cíl svého snažení? Anebo má být toto snažení po rozumovém poznání podřízeno nějakým jiným cílům, například „praktickým“? Pouhé myšlení nemá vůbec prostředek, aby rozhodlo tuto otázku. Toto rozhodnutí má však značný vliv na naše myšlení a hodnocení, jestliže předpokládáme, že má charakter neochvějného přesvědčení. Dovolte mně tedy doznat: Pro mne je snaha poznávat jedním z oněch samostatných cílů, bez nichž se myslícímu člověku zdá nemožným uvědoměle přitakávat životu.
V podstatě snahy poznávat tkví to, že se snaží jak o dalekosáhlé zvládání rozmanitých zkušeností, tak o jednoduchost a úspornost základních hypotéz. Zda se tyto cíle nakonec sjednotí, je při primitivním stavu našeho bádání věcí víra. Bez takové víry by pro mě přesvědčení o samostatné ceně poznání nebylo silné a neochvějné.
Tento takřka zbožný postoj vědeckého člověka k pravdě není bez vlivu na celou osobnost. …
(K ponižování vědeckého člověka, in: 2ll8, Jak vidím svět, Praha l96l, s. l24.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)