Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1934)

… Připomínáme si při této slavnostní příležitosti, jaké také u nás měla filosofie domov od dob středověkých; vzpomínáme, jak sporem o nominalismus … Připomínajíce si tyto věci, uznáváme, že tato minulost i zavazuje: k úctě k filosofii, ke spoléhání na pravdu, která často bolí, jak říkával Masaryk, ale která nakonec vítězí; zavazuje nás k tomu, abychom se cítili členy jedné rodiny národů, podřízené témuž svrchovanému zákonu civilisace, víry v pokrok, ve svobodu, v humanitu, a abychom pomáhali tomuto zákonu k vítězství, které jest zároveň vítězstvím lásky k pravdě, vítězstvím filosofie.
(Co nám slibuje filosofie? in: Česká mysl 30, duben-září 1934, str. 79.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Karl Jaspers řekl ve svých rozhlasových přednáškách („Úvod do filosofie“, vyšly 1953 jako knížka), že filosofie znamená: být na cestě. Možná, že by bylo lépe říci: filosofování znamená být na cestě, neboť na cestě není ani pouze, ani především filosofie, nýbrž filosof. Marně se nám nejrůznější učebnice filosofie pokoušejí předestřít cestu filosofie jako zestručněnou historii některých aspektů filosofování za dobu delší než půl třetího tisíciletí. Ve skutečnosti ukazují jen, jak různí filosofové cestovali někdy po stejných cestách, jindy dokonce po cestách značně odlišných a navzájem neslučitelných. A přece pochopit ty různé cesty můžeme jen tak, že dbáme toho, jak na sebe navzájem reagovaly a reagují. Ale zabudovat všechny ty cesty do nějakého uspořádaného systému nelze, neboť „cesta“ filosofie není dána, není postavena ani vydlážděna minulými filosofy, ale představuje na prvním místě živé, živoucí myšlení, tedy cestování, které je sice vždy nějak na minulé myslitele vázáno, ale zároveň je od nich svobodné v té míře, v jaké je poznalo a v jaké jim porozumělo (a třeba lépe, než jak ski rozuměli oni sami). Žádný filosof není nucen ani povinen vycházet z určitého filosofa jiného, ale pokud na něm, nechce být závislý, musí jej poznat a pochopit – aspoň v něčem zásadně důležitém (nemusí to být ve všem).
(Písek, 130505-3.)

Emanuel Rádl (1933)

Tak každý filosof se obrací ke své době, která je pro něho hic Rhodus, hic salta! Prožil nesnáze, vidí nebezpečí, učinil diagnosu krise, hledá pomoci; podává jako lék svůj nový filosofický program. … Proto velká filosofie byla vždycky blízka politice a revolucionářství. … Čím větší filosofie, tím více vyniká její základní účel: být programem pro reformu světa!
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 4 – 5.)

Martin Heidegger (1963)

A co dnes? Čas fenomenologické filosofie se zdá být ten tam. Fenomenologická filosofie se dnes pokládá za něco minulého, co je zaznamenáváno již jen historicky vedle jiných směrů. Avšak v tom, co je jí nejvlastnější, není fenomenologie žádný směr. Je to v průběhu časů se proměňující a jen tím setrvávající možnost myšlení odpovídat nároku toho, co má být myšleno. Bude-li fenomenologie takto zakoušena a uchovávána, pak může jako název zmizet ve prospěch věci myšlení, jejíž zřejmost zůstává tajemstvím.
(Moje cesta k fenomenologii, in: Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993, str. 49.)

Gabriel Marcel (1968)

… Je pravda, že vztah filosofie a dramatu je u mě tak úzký a důvěrný, jak jen může být.
Mám-li shrnout své myšlení, řekl bych, že má filosofie je existenciální natolik, nakolik je zároveň divadlem, tj. dramatickým výtvorem. Když jsem v posledních letech přemýšlel nad svým dílem, velice /34/ mě zaujala skutečnost, že existence – nebo, chcete-li, existující subjekt – může být skutečně promýšlena jen tam, kde je jí dáno slovo. V opačném případě hovoříme o existujícím subjektu, pomocí slov zdůrazňujeme jeho hodnotu jakožto subjektu, ale prakticky už tím, že o něm mluvíme, ho nevyhnutelně objektivujeme a následkem toho deformujeme.
Rozumí se, že toto je pohled a posteriori. Ve skutečnosti jsem vůbec nepostupoval takto chronologicky – …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 33-34.)