ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

Praha, 11. listopadu 1952

Milý Sacho,

je to zvláštní ironie, když se stane člověku něco takového, co se stává nyní mně. Dlouho nejsem schopen napsat svým přátelům kloudnou řádku, jednak proto, že nemám dost energie ani k pořádné práci, jedna proto, že i ten zlomek času a energie, který mohu vynaložit, spotřebuji třebas na takovou dissertaci apod. A při tom při všem mi jde práce pořád pomalu, těžko atd. A teď nadcházejí dny největšího soustředění, kdy pracuji (ovšem relativně – co já teď vlastně mohu dělat?) daleko víc a intensivněji než dříve. Logika by uzavřela, že mi teď teprv bude chybět čas i síla na psaní dopisů; ale pravda je ku podivu jiná. Píši dopis za dopisem, a i takovému Jackovi, jemuž jsem – ke své hanbě musím přiznat – nepsal celý rok. Tajemství však je odhaleno, užijeme-li nejobyčejnějších slov: nejvíc toho udělá ten, kdo toho nejvíc udělá. Anebo, abychom se vystříhali zdánlivých tautologií: nejvíc udělá, kdo nejvíc dělá.

Za týden tedy dělám první „přísnou zkoušku“. Ani z případného úspěchu (který nepvažuji právě za pravděpodobný, ale v tom není žádná zvláštnost, neboť tak mluví každý před zkouškami; vážnější je, že já vím, co říkám, čili, že skutečně je věc dost problematická) nebudu mít velkou radost; představoval jsem si kdysi dávno svůj závěr poněkud lépe. Doktroský titul – zvlášť nyní, kdy je úroveň požadavků tak nízká – znemná ne-li nic, tedy málo; v každém příapdě však opravňuje ostatní k tomu, aby od Dra vyžadovali rady a odpovědi na otázky, na něž meumí každý odpovědět. Krátce, člověk promovaný má plnit funkci inteligenta. A právě v této věci mám o sobě nejhlubší pochybnosti. V poslední době jsem na každém kroku vždy znovu deprimován svou neschopností, nevěděním, nedostatky paměti i nepružností a nepronikavostí ducha. Nejde tu o žádné kajícnictví a sebeobviňování; prostě nemohu ani dělat, co bych chtěl. Ale nemá smyslu – ostatně právě proto, že nejde o sebeobžalobu – omlouvat skutečnosti jinými skutečnostmi apod. Jde-li o neschopnost vrozenou či nemocí získanou, to na věci nic nemění. Čeká na mne jisté provisorium, v němž se má ukázat, budu-li ještě někdy schopen vyšších intelektuálních výkonů či nikoliv. Nechápu, jakou cenu může mít osažení titulu za takovýchto okolností. Zvláště proto, že jsem přesvědčen, že požadavky – nejen své, ale ani objektivní, obecně dnes požadované – nesplňuji, a získám-li si nějaké uznání, pak spíše pro své zásluhy minulé než pro schopnosti a vědomosti, kterými bych se mohl dnes prokázat. Kdyby nebylo té zvláštní okolnosti, že mám vlastně poslední možnost, rozhodně bych svůj pokus odložil do té doby, dokud nebude i mně samotnému jasno, že nejen dosahuj slušné úrovně intelektuální a vědomostní, nýbrž že jsem schopne i dále intesivně (vědecky) pracovat. A to tím spíše, že sám sebe zkoušeje, nechal bych se dnes rozhodně propadnout. Je to zatraceně nepříjemná věc, počítat spíše se shovívavostí zkoušejících, kteří asi spíše dají na to, jak jsem se v minulosti osvědčil, než sebevědomě a cílevědomě dosáhnout svého právu i u soudců, mně právě nenakloněných. Nebudu dělat zkoušky s radostí, ale nebudu se těšit ani z případných úspěchů. Kolikrát jsem si myslil, že by bylo nejlepším vyřešením, kdybych zkoušky neudělal. Žel, že to je řešení, které nemohu dost dobře aranžovat a prosazovat, které si spíše musím dát vnutit. Je to situace zapeklitá a svízelná; a svrchovaně nepříjemná. Mnoho bych dal za to, abych alespoň co nejdříve dosáhl nejprve své bývalé úrovně, a pak ji stále zvyšoval. Podaří-li se mi titul získat, může to vskutku mít cenu a smysl jen jako závazek do budoucnosti, tedy jako začátek, a v žádném smyslu slova ne konec. Jako závěr svých universitních studií to nikdy neuznám; byl by to špatný závěr.

(…)

Salve!

Láďa