ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

V Praze, dne 31. 12. 1964

Vážený pane profesore,

onen článek, na nějž jsem Vás upozorňoval, vyšel v časopise „Otázky marxistickej filozofie“ v 6. čísle letošního (19. ) ročníku, str. 528–537, napsal jej Lubomír Nový (týž, který přede dvěma lety vydal knížku „Filosofie T. G. Masaryka“, o které asi víte), a to pod názvem „Problémy kritiky iracionalismu. (K interpretaci české nepozitivistické filosofie 20. století)“. Nový se staví kriticky ke skutečnosti, že „marxistická kritika považovala právě nepozitivistickou filosofii za nejvýraznější projev úpadku, lineární degradace a nezadržitelné iracionalizace buržoazního myšlení“ (528). Je přesvědčen, že „musíme překonávat názor, že pozitivistický způsob myšlení je bližší českému národnímu charakteru než filosofie nepozitivistická, představu, že směry nepozitivistické filosofie jsou nečeskými importovanými odpadky nejvýrazněji degradující linie nemarxistické filosofie. Odmítnutí tohoto postupu je spjato s překonáváním deformací marxismu a představy, že pouze racionalistické, objektivistické, scientistní, empirické, ateistické aj. tradice filosofické jsou průpravou na vědeckou filosofii marxismu a že jsou příznivější bází pro přechod k marxismu nežli filosofie nepozitivistická.“ (536) „V současné době mění se předpoklady interpretace Masarykovy filosofie.“ (534) „Masarykovský proud – Masaryk, Rádl, Hromádka, do jisté míry i Kozák a v sociologii ovšem A. Bláha – našel v české společnosti mnohem pevnější místo než filosofie iracionalistická, i když po filosofické stránce byl méně teoretický a méně subtilní. Snad to bylo způsobeno tím, že se výslovně angažoval v naléhavé a často velmi konkrétní společensko-politické a kulturní problematice () a spolu s tím věnoval vytrvalou pozornost i problémům socialismu, komunismu a marxismu. Již z tohoto důvodu postavily dějinné události právě tento typ české filosofie do centra ideovýoh sporů a způsobily její celospolečenský vliv.“ (532) „Česká nepozitivistická filosofie od konce minulého století až do roku 1948 se postupně dostává na evropskou úroveň a vydává ze svého středu nemálo cenného: v obecné rovině lze říci, že se tím české myšlení vřazuje do proudu evropského myšlení, která Garaudy nazval tažením proti vědě bez člověka. Česká nepozitivistická filosofie ve svém úhrnu, v jednotlivých představitelích (Klíma, Šalda) a proudech (masarykovský, iracionalistický) a skupinách (pražský kroužek) vytváří významnou měrou naši filosofickou kulturu. Tyto tradice byly dalším vývojem nemarxistické filosofie předstiženy, vlivem marxistického myšlení u nás popřeny. Přesto však spolupůsobí na to, aby se dnešní české marxistické myšlení úspěšně vyrovnalo s filosofickou problematikou naší společnosti, vědy a kultury. Uvedené tradice byly totiž u nás spíše jen popřeny než teoreticky skutečně překonány a zhodnoceny.“ (535) „… jsme svědky nových interpretací samotné marxistické filosofie v souvislosti se stále hlubším pochopením rozsahu jejích deformací, s vědomím nových problémů, s přehodnocováním vztahů k filosofii nemarxistické. Obnova dialektiky subjektu a objektu, marxismu jako filosofie praxe, nové místo problematiky člověka a osobnosti v marxismu dávají velmi rychle zastarat schematům: kolektivistický a objektivistický marxismus proti Masarykově individualismu a subjektivismu, třídnost proti humanismu, politická proti etice, lidovost proti odbornictví, revolučnost proti řešení společenských rozporů pokojnou cestou. Vědomí mechanických, pozitivistických deformací vede … tím vším i k posunu některých stránek Masarykovy kritiky pozitivizujících tendencí v marxismu, a dialektičtější řešení vztahu k nemarxistickému myšlení vytváří základnu pro přiměřenější ocenění Masarykovy filosofie a sociologie a činí přímo nezbytným, aby její hodnocení bylo zasazeno do širších souvislostí vývoje světové a zvláště evropské filosofie.“ (534–535)

Nevím, jak snadno je Vám jmenovaný časopis dostupný, a tak jsem si dovolil ocitovat rozsáhlejší pasáže.

A snad mi prominete, když připojím ještě několik slov k jedné věci, o níž jste se zmínil před chvílí v telefonickém rozhovoru. Už v mládí (tj. ještě na gymnasiu) jsem podrobně a zaujatě četl také Vaši knížku „Essay o vědě a víře“; nikdy jsem neztratil hlubokých sympatií k velikým představitelům liberální theologie. Uznával jsem však později leccos z kritiky tzv. dialektické theologie, protože v průměru se liberální theologie opravdu dostávala na mělčiny rozbředlého humanismu apod. Na dílo Barthovo se však dívám jako na velkolepé zakončení jedné epochy, které poskytuje po mnoha stránkách hlubší a diferencovanější rozchod se starým typem křesťanství, než o jaký se neúspěšně pokoušela liberální theologie. Barthiánství znamená po mém soudu konec, nikoli počátek. Počátek představují pobarthovské směry, které se orientují protimythicky a protimythologicky a které si historicko-kritickou metodu nejen v plném rozsahu osvojují, ale ještě ji prohlubují a radikalizují. Myslím zejména na Bultmannovy žáky (ještě spíše než na samotného Bultmanna), jako jsou Conzelmann, Käsemann, Ebeling, Fuchs, kteří vesměs pozitivně navazují na poslední myšlenky Bonhoefferovy (z Widerstand und Ergebung), a mezi dalšími myslím zvláště na Herberta Brauna a celý směr tzv. „atheistické theologie“, která má velký ohlas i mezi laiky (zejména v anglosaských zemích, Robinsonova knížka „Honest to Goď' nebo odborná studie van Burenova „The secular Meaning of the Gospel“, která kuriózním způsobem používá novopositivistického aparátu). Tímto směrem se ubírám také já ve svém uvažování. Přitom nemyslím, že by bylo nutno navazovat na náboženské prvky, bez nichž ovšem dosavadní křesťanství bylo nemyslitelné, a pokouším se důsledně odlišovat náboženství a náboženskost od toho, co objevili staří Izraelci jakožto víru, tj. jako životní orientaci, nový životní styl – na němž po mém soudu je založen aktivismus moderního člověka. Jsem přesvědčen, že odnáboženštěná „zvěst evangelia“ má také dnes vysokou relevanci pro moderního člověka, a to i pro nenábožensky orientovaného člověka. Proto se domnívám, že pojem „Bůh“ bude čím dál tím více ztrácet na relevanci, kdežto skutečnost Ježíše jakožto člověka v dějinách bude nabývat na významu (nejen subjektivně, ale i objektivně). Z toho vidíte, že jsou body, v nichž navazuji na liberální theologii a v nichž jsem dokonce ještě radikálnější. Napsal jsem o tom článek do Křesťanské revue, ale nejprve se to několik měsíců zdrželo v redakci a potom po dalším několikaměsíčním váhání to zamítla cenzura (dal jsem to do časopisu v květnu); tak se teď pokusím obsah umístit částečně v recenzi Machovcovy knížky o dialektické theologii, kterou píšu pro Filosofický časopis, jednak se pokusím to poslat ven. Základní thesí je, že otázka theismus-atheismus je přinejmenším adiaforon a že je možno a zapotřebí vyjádřit podstatu křesťanství docela mimo oblast tohoto dilemmatu. (To by mohlo vypadat dost oportunně, a právě proto jsem se snažil svůj názor publikovat především v církevním tisku; podezření z oportunismu ovšem rychle zmizí, jakmile se podaří s novým vyjádřením proniknout doprostřed dnešní společnosti a vykročit tak z nábožensko-církevního „ghetta“, a tedy jakmile se podaří vejít do rozhovoru, do dialogu.)

Jsem si naprosto vědom, že nám většina zbude stejně až do společného rozhovoru, bude-li Vás to zajímat. Ale snad se mi podařilo takto alespoň předběžně ohraničit eventuální předmět rozhovoru a předejít hrubšímu nedorozumění.

A pokud jde o můj vztah k Rádlovi a Hromádkovi. Rádla jsem živého nikdy neviděl a neslyšel, nemohu se tedy považovat za jeho žáka. Byl však první, který mne (v mé četbě) seznámil s filosofií; znal jsem Rádla dříve než Masaryka i než Vás a než Hromádku. Za mnohé mu vděčím a musím přiznat, že se pro mne stal nevysychajícím zdrojem inspirace, i když si jsem dobře vědom jeho ne zcela seriózního poměru k faktům apod. Naproti tomu Hromádka se pro mne stal významnou postavou teprve od počátku padesátých let; v mnohém jsem s ním ostře nesouhlasil, zejména v jeho hodnocení Února, ale byl jsem si vždycky dobře vědom, že jeho existence v naší společnosti měla pro řadu lidí a také pro mne především ten eminentní význam, že vytvářela jakýsi volnější prostor, dýchatelnější ovzduší pro každého, kdo se nechtěl nechat zatlačit mezi tzv. „reakci“, kdo si chtěl uchovat svůj positivní přístup k socialistické skutečnosti a nepropadnout negativismu prostě jen proto, že se to dělalo špatně a někdy i zvráceně až zločinně. Snad to dovedete pochopit: díky tomu, že jsem se (nejen ovšem souhlasně, ale i polemicky) orientoval na Hromádkově linii, mohl jsem hned v roce 1956 začít pracovat promyšleně a s pevným programem v závodním výboru ROH v našem ústavu a svádět nejeden zápas politický, i když ve velmi omezeném měřítku. Chopil jsem se příležitosti v roce 1957, jak víte, a napsal jsem odpověď dr. Zemanovi do Vesmíru; se skončenou oblevou se mi možnosti další publikační činnosti ovšem opět uzavřely (s výjimkou jednoho čísla Theologické přílohy Křesťanské revue, kde se nám podařilo v rámci daných možností alespoň poněkud důstojně vzpomenout Vašich sedmdesátin). Znovu jsem se pokusil vyrazit kupředu v roce 1963, který znamenal další vlnu oblevy. Přes tvrdou kritiku, která mne (naštěstí jen slovem) zasáhla, se zdá, že tentokrát s trochu větším úspěchem; pootevřely se mi alespoň trochu dveře některých časopisů. Nikdy a nikde jsem ze sebe nedělal marxistu, ale jsem ochoten vejít s marxisty v otevřený rozhovor a jsem hotov si vážit a respektovat každý jejich věcný příspěvek i argument v takovém rozhovoru. A musím sám sobě i jiným přiznat, že jsem si tuto otevřenost dovedl v sobě vypěstovat v tak nepříznivých podmínkách, jaké představovala minulá léta, především díky Hromádkovi.

Ale ovšem, ani u Hromádky nelze mluvit o tom, že on by byl můj učitel a já jeho žák – v tom plném smyslu slova, jaký se přikládá onomu termínu mezi historiky filosofie. Nesdílím jeho názory theologické a jeho vliv po stránce teoretické je nepatrným zlomkem vlivu, jejž na mne vykonával Rádl z pouhé četby. Skutečným žákem jsem, alespoň podle svého mínění a podle své volby, pouze ve vztahu k Vám; považoval bych to za čest, ale zejména za spravedlivé a pro sebe za plně uspokojivé, kdybyste mne také ze své strany za svého žáka vždy považoval přes to všechno, co jsem o svém vztahu k Rádlovi i Hromádkovi právě napsal a co, myslím, odpovídá také dost přesně skutečnosti. Vás jsem poslouchal po celé své vysokoškolské studium, u Vás jsem dělal zkoušky a Vám jsem předložil disertační práci; zejména však jsem se u Vás mnohému učil, byl jste jediným mým učitelem filosofie, s nímž jsem sdílel v širokém rozmezí právě filosofickou orientaci (mnoho pro mne znamenal ještě také Patočka, ale filosoficky jsem vždycky byl a dosud jsem orientován jinak než on). A zejména musím přiznat jednu věc, o níž jsem Vám dosud asi neříkal: byl jste to Vy, pane profesore, kdo má jako téměř jediný a v každém případě z naprosté převahy zásluhu o to, že jsem se k filosofii aktivně vrátil po příchodu z vojny. Jistě se pamatujete na svízele, s nimiž jsem končil své studium (včas nerozpoznaná encefalitida, těžké nervové poruchy, rozsáhlá amnesie, obrovské potíže v soustředění atd.). Profesor Vítek mi řekl, že mám nejméně 3–4 roky docela vysadit a vůbec omezit každou duševní námahu. Po dokončení studia jsem pracoval jako zedník a kopáč a pak jsem byl na dva roky na vojně. Byl jsem přesvědčen, že jsem pro filosofii v podstatě vyřízen (tím spíš, že prof. Vítek prorokoval, že se do poměrného normálu dostanu nejdříve tak za 8–10 let). S tím vědomím jsem se vrátil do civilu a ani mi nenapadlo, že bych mohl brát nějak pro sebe vážně Vaše laskavá slova z dopisu, který jste mi poslal. Až když jste mne přímo pozval na svůj seminář, přiměl jste mne k tomu, abych se vrátil k tématu své disertační práce, a tak jste podpořil mé téměř resignované filosofické sebevědomí. Jenom díky tomu jsem se pokusil o onen již zmíněný článeček o subjektu (neboť k tomu vedle perspektivy politické bylo zapotřebí právě také a především perspektivy filosofické). Až do impulsu z Vaší strany jsem byl rozhodnut se orientovat jinak a v duchu jsem se už rozloučil s filosofickou prací; nemohu předpokládat, že by měl jiný impuls podobný výsledek, uvážím-li, že dokonce ještě nyní mám velké svízele se svou špatnou pamětí, obtížným soustřeďováním apod., které mne často vedou k novým a novým pochybnostem o vlastní způsobilosti ke skutečné filosofické práci (jen když uvážím, co všechno jsem zanedbal, nestačil přečíst a co dosud nemohu (vzhledem ke svému zcela nefilosofickému zaměstnání) nikterak účinně dohánět).

A tak jistě pochopíte, pane profesore, že mám alespoň všechny subjektivní důvody pro to, abych se považoval za Vašeho žáka, abych k Vám pociťoval hlubokou vděčnost a abych se Vám cítil velice zavázán. Objektivní stránku mého vztahu k Vám ovšem musíte posoudit především Vy; nemyslím však, že by bylo možno popřít základní skutečnost, totiž že bez Vás, bez Vašeho působení bych asi nebyl filosofem. (Snad se ještě pamatujete, že jsem v době Vašeho děkanství za Vámi přišel s doporučením J. B. Čapka, zda bych nemohl studovat vedle matematických disciplin na přírodních vědách také logiku na filosofické fakultě. Mým původním zájmem byla totiž moderní symbolická logika a zpočátku jsem ve studiu matematiky viděl nejlepší průpravu; po roce studia jsem začal chodit paralelně na filosofickou fakultu, kde jsem poslouchal Vaše přednášky a chodil na Patočkův proseminář o „Logische Untersuchungen“. Byl jsem filosofií stržen tak, že jsem poslouchal také druhé Vaše přednášky – z dějin filosofie – a Patočkovy přednášky o antické filosofii, až jsem nakonec zanechal po čtyřech semestrech docela studia matematiky a přešel jsem na filosofii. )

Odpusťte mi, že jsem Vás unavoval tak dlouhým psaním; snad to alespoň poněkud přispěje k vyjasnění mých vztahů k Vám.

Vám oddaný

Dr. Ladislav Hejdánek,

Slovenská 11, Praha 2.