ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

Praha, dne 10. března 1967

Milý Jendo,

děkuji za psaní. Udivilo mne, že Milena odhadla můj stav. Vše se vysvětlilo, když Heda podotkla, že mne Milena vlastně zažila dost pozdě veder, když jsem už byl ochrápán a tím pádem ve zjevně zvadlém stavu. Že to odpovídalo méně zjevné situaci vnitřní, byla tak trochu náhoda. Moje zvadlost podstatná je však přece jenom trochu jiného druhu. Nechce se mi do tvrdého tažení, rád bych, aby to udělal raději někdo jiný. Neumím to ani, nemám dost schopností, zejména jich mám méně než celá řada jiných lidí, které bych rád do věci postrčil. Je mi stále víc a víc zřejmé, že je nutno říci někte­ré (další) tvrdé věci Hromádkovi, ale také Součkovi, ovšem Smolíkovi, tím spíše dalším na fakultě i jinde. Mnoho tvrdých slov je nutno ří­ci novoorientačníkům. Někdo by měl ovšem leccos tvrdého (a jak tvrdé­ho) říci také mně. Jsme velcí srabíci. Jircháře jsou plny srabu, až se zvedá žaludek. Nepřirozená tolerance vůči idiotům a posedlíkům se vydává za křesťanskou mírnost a lásku. Je třeba se do toho všeho pustit a mlátit hlava nehlava; moc bych rád, aby se toho ujal někdo jiný. Tím spíše, že moc lidí by chtělo, abych to dělal já. Nemohu se odhodlat k velkému tažení, a malé nestačí. To není tedy rozklíženost; je to stav, kdy si uvědomuji, že bych měl něco podstatného a důležité­ho udělat, kdy si současně uvědomuji svou neschopnost udělat to po­řádně, a kdy si navíc uvědomuji, že pomocí této "neschopnosti" jen uhýbám před tím, co je v každém případě třeba udělat.