Cenzurovaný Søren Kierkegaard

Søren Kierkegaard: Okamžik

Kalich, Praha 2005, 248 s., z dánštiny přeložila Milada Krausová-Lesná

Vydavatelství Kalich se dopustilo trapné, řekl bych přímo ostudné věci. Editoři se rozhodli znovu vydat téměř stoletý (přesně 95 let starý) překlad Kierkegaardova Okamžiku, souboru devíti čísel vlastním nákladem jím vydávaného kodaňského časopisu (s několika výňatky z připraveného dopisu desátého, který za Kierkegaardova života již nevyšel, protože vysílený autor náhle zemřel). Překlad tehdy pořídila paní Milada Krausová-Lesná, úvod k překladu napsal Arnošt Kraus. Nakladatel Jan Laichter měl však s rakouskými úřady při vydání knížky (vyšla jako 32. svazek řady Otázky a názory) nemalé potíže; cenzor nedovolil otisknout dvě dost rozsáhlé partie, takže knížka vyšla ochuzena o část 9. čísla v rozsahu více než pěti tištěných stran. Ve shodě s tehdejší praxí byly po vynechaných místech ponechány cenzurované stránky nebo části stránek nepotištěny, ale s příslušným tučným vyznačením [Zabaveno.] – A nyní ten nemožný, negramotný trapas: editoři, kteří se hlásí k jazykovým úpravám a k přípravě textu, vydali vše bez doplnění míst zabavených rakousko-uherským cenzorem, a slovo „(Zabaveno.)“, tentokrát už nikoli tučně, nechali otisknout hned za sebou pětkrát a pak dvakrát (asi kvůli „věrnosti“ vůči původnímu textu překladu), ačkoliv jde jen o dvě, i když rozsáhlejší cenzurovaná místa. Zřejmě se domnívali, že cenzurován byl už v Dánsku sám originál v Kierkegaardově časopisu!

Editorům – nejspíš z nevědomosti – ani nenapadlo, jaká to je příležitost po tolika letech vydat „Okamžik“ – třeba ve starém překladu, ale v úplnosti, nechat dopřeložit cenzurovaná místa z 9. čísla a doplnit také zbývající části 10. čísla, z kterého paní překladatelka před stoletím zařadila do knížky jen jeho některé části (nejspíš také z obavy před cenzurou nebo na přímý pokyn cenzora). V tiráži sice editoři uvedli, že jde o druhé vydání (a příznačně bez data vydání prvního), avšak jméno prvního nakladatele, totiž Jana Laichtera, se nikde nevyskytuje. (Myslím, že stojí za připomenutí, že jeho zasloužilé a věhlasné nakladatelství vydalo ještě za Rakouska např. pět svazků Havlíčkových politických spisů a rovněž ještě za Rakouska a potom za republiky řadu Masarykových spisů a že vydávalo také Masarykem řízenou Naši dobu; po druhé velké válce – ovšem ještě před Únorem – dostal Jan Laichter už jako stařec za své zásluhy čestný doktorát Univerzity Karlovy. Naproti tomu bylo jeho nakladatelství po několika dalších letech komunisty zrušeno, knihy byly odvezeny do „sběrných surovin“ a syn František, který je už leta samostatně vedl, pracoval pak z milosti v Kalichu.)

Kierkegaard má bohužel s překlady do češtiny velkou smůlu (třeba na rozdíl od situace v Německu, kde některé jeho knížky vyšly v různých překladech už mnohokrát). Především toho bylo stále ještě vydáno dosud málo a nepříliš kvalitně; dříve šlo často o překlady z němčiny, dnes sice už z původního jazyka, ale bez náležité filosofické průpravy a s hrubými věcnými chybami. Navzdory tomu všemu se sluší říci: lepší něco nežli nic. Je ovšem neštěstí, že proto na nová vydání v nových překladech hned tak nebude možno pomyslit. – Člověk si má chuť povzdechnout: aspoň kdyby tento Kierkegaardův útok na upadlou církev naši dnešní křesťané vskutku četli, pokud pro ně to pojmenování ještě něco pořádného znamená. – „Okamžik“ je mimořádné a inspirující čtivo; F. X. Šalda kdysi napsal, že to je „arcidílo ironie a opravdovosti, jemuž se po bok mohou postavit snad jen Apologie Sókratova od Platóna a Provinciální listy Pascalovy“. – Studenti dnes už zase čtou Platóna (téměř všechny Novotného překlady dialogů vyšly původně také u Laichtera, s výjimkou Zákonů); nevím, jak je to s Pascalem (jeho Myšlenky vyšly kdysi rovněž u Laichtera, vybrané části pak rovněž už před lety v Odeonu). Snad si k nim uvedená staro-nová knížka také najde cestu. Jen ta zátěž nepořádnosti a diletantismu nás asi ještě nějaký čas bude tlačit.

Søren Kierkegaard: Okamžik (recenze) in: Křesťanská revue 74, 2007, č. 1, str. 43–44