Úryvek z textu „Milánská výzva a co je kolem“

(Po dohodě s autorem mírně upraveno.)


Je to vlastně už otřepaná záležitost: ať už to někdo považuje za šťastnou či naopak nešťastnou okolnost, Charta nevznikla ani jako organizace, ani jako hnutí, nýbrž jako stanovisko ve dvou základních bodech, k němuž připojili svůj podpis ti, kteří souhlasili a kteří to považovali pro sebe za únosné vzhledem k možným a pravděpodobným represím. Kdyby politické (a mocenské) vedení – ať už samo nebo pro­střednictvím své „administrace“ (úřadů apod.) – bylo tenkrát přijalo nabízený dialog, velmi rychle by se ukázala nutnost Chartu 77 v nějaké podobě institucionalizovat, a to znamená také formálně demokratizovat. To se však nestalo, a proto není možné Chartu např. rozpustit (zrušit), ale ani ji vést po nějakých cestách politické nebo jiné transformace, vývoje, toho či onoho kroku vpřed atd. Ačkoli nechybělo pokusů, orientovaných nějakým takovým směrem, přece se nakonec zatím vždy ukázalo, že se to nemůže zdařit.

To pochopitelně vůbec neznamená, že by takových pokroků a vývojových vylepšení a proměn atd. nebylo čas od času svr­chovaně zapotřebí. Ale jedna věc by už měla vejít do krve alespoň všem těm, kdo chtějí být aktivní a něco opravdu pot­řebného dělat: nedá se to dělat v rámci Charty 77 a pod její střechou, nýbrž mimo ni a ovšem – to je zajisté možné – na je­jí bázi eventuálně s vysloveným odvoláním na ni. Naposledy jsme tuto otázku diskutovali, když bylo zapotřebí odpovědět na „partnerské“ dopisy některých Mírových skupin. Také jim jsme museli –nebo aspon někteří z nás – vysvětlovat, že pro západní mírová hnutí nejsme z několikerého důvodu přiměře­nými partnery. Jedním z těchto důvodů je nezanedbatelná okolnost, že se nemůžeme stát ani mírovou organizací ani mírovým hnutím. Mluvčí Charty 77 nemohou vstoupit do rozho­voru s takovými hnutími apod. jako skuteční partneři. Těmi nejsou a nikdy nemohou být.

V dané chvíli však se dokonce sami mluvčí jen těžko mo­hou tvářit jako „mrtví brouci“. K jistým rozhovorům již do­šlo, kontakty byly navázány – a bylo by divné na to nenava­zovat. Proto si myslím, že dokonce – jsou-li přímo vyzváni – mohou i mluvčí jakožto mluvčí na takové výzvy nebo dopisy atd. odpovídat „ex cathedra“. Ovšem jejich „manévrovací pro­stor“ vskutku není veliký: k otázkám míru se mohou a smějí vyslovovat jen potud, pokud to zcela úzce souvisí s otázkou lidských práv (eventuálně s otázkou zákonnosti, pokud by se nějaká souvislost našla a pokud by smysluplně vyvstala). Jestliže byla Milánská výzva Chartě 77 resp. jejím mluvčím přímo adresována, sluší se odpovědět. Ale sluší se také po­dotknout, že Charta 77 není opravdu vhodný a přiměřený part­ner (eventuálně zopakovat důvody) a že by bylo nejlépe, kdy­by se vhodný partner také u nás konečně ustavil.

Na „bázi“ Charty 77 funguje už několik „pracovních sku­pin“, aniž by se nutně omezovaly na signatáře (takže záro­veň představují jakýsi přechod ke společnosti vcelku). Nej­blíže jí snad je VONS, kde v podstatě pracují jen signatáři x), ale přesto VONS nepředstavuje žádný výbor, komisi ani slož­ku Charty. Dost podobně je na tom kruh Infochu; také není žádným orgánem Charty 77 (tam je to už zřetelneji vidět pro každého pozornějšího čtenáře). A z ostatních iniciativ jsou to některé semináře, aniž by to musely nějak zvlášť demon­strovat. Proto je velmi dobře možné, aby podobným způsobem pracovala skupina pro otázky míru nebo třeba neméně potřeb­ná skupina pro otázky pracovní a odborářské, eventuálně i další.

Proto považuji za velmi užitečné, jestliže se doporučuje jako „jediné pozitivní pro všechny zúčastněné přijatelné ře­šení …, aby se konečně … ustavil nějaký nezávislý mírový vý­bor, skupina nebo hnutí, které nebudou přímo spojovány s Chartou 77“. Sám to také považuji za jediné uspokojivé ře­šení — a také za jediné možné, pokud jde o zmíněné souvis­losti.


---


x) tvrzení autora neodpovídá zcela skutečnosti, mezi členy a zvláště spolupracovníky VONS jsou lidé, kteří nejsou sig­natáři Charty 77. Pozn. T. A.