Nejhorší je zlo, které vypadá jako dobro


14.8.1995 – Olga Nytrová


S Ladislavem Hejdánkem o pravdě, zlu, feminismu a mýtu


Profesor LADISLAV HEJDÁNEK (* 1927 v Praze) studoval původně matematiku, pak přešel na Filozofickou fakultu UK; studia dokončil roce 1952 disertací o ontologických předpokladech pojetí pravdy. Poté pracoval jako kopáč, betonář, dokumentátor, v letech 1968-71 ve Filozofickém ústavu ČSAV, pak jako noční vrátný, topič, skladník. Koncem roku 1971 byl odsouzen na 9 měsíců, z nichž necelých 6 strávil ve vazbě; před nástupem trestu byl amnestován. V letech 1977-78 a v r. 1979 byl mluvčím Charty 77. Od roku 1970 organizoval filozofické semináře, později pravidelné semináře ve svém bytě. V roce 1970 podal habilitační práci o filozofickém pojetí víry, habilitační řízení proběhlo až po 20 letech. Od počátku roku 1990 přednáší na Komenského bohoslovecké fakultě a na Filozofické fakultě UK. Hejdánkovým životním tématem je vztah mezi teologií a filozofií. Publikovat začal v polovině 60. let, později ovšem jen v zahraničí nebo v samizdatu; v samizdatu vydával časopis Reflexe a knižnici Oikoumené. Hlavní díla: Filozofie a teologie, Úvod do filozofování, Pojetí pravdy, Dopisy příteli.


Navrhujete, aby se namísto slova bůh užívalo „pravda“. Dá se to chápat eticky, ale co personalita? Ta by zmizela?

Odkud víte, že „bůh“ (či „Bůh“) je osobní, že je osobou, že je personální? Mnoho bohů vůbec nemělo osobní povahu. Tu personalitu je vždycky třeba při konstrukci „boha“ dodat, jinak tam prostě chybí. A dále: odkud víte, že pravda (či Pravda) není osobní? To přece záleží na chápání významu slova. Podle mne pravda není něco, co mi někdo může dát tak, abych to pak měl. To snad mohou být pravdivé poznatky nebo pravdivé výpovědi, ale ne to, co pravdivé činí pravdivým, co umožňuje, aby vůbec byl nějaký rozdíl mezi pravdivým a nepravdivým, mezi pravým a nepravým. Zkušenost nám říká, že nás pravda oslovuje individuálně a že ji také individuálně můžeme chápat. Pravda není nikdy a nikde dána jako objektivní, ale musí vždycky někoho napadnout, musí ho oslovit, musí se mu nějak vyjevit – a to vždycky někomu, mně, tobě, někomu dalšímu. Pravda není žádným „jsoucnem“, protože něco takového přece žádné objektivní jsoucno „neumí“ – ani ono filosoficky konstruované, údajně nehybné „nejvyšší“ nebo „nekonečné“ jsoucno.


Vzít na sebe riziko


Co je dobré a co je zlé?

Odpověď na tuto otázku nebyla nikdy snadno a obecně přesvědčivě sdělitelná. Byl bych dokonce ještě radikálnější: tuto otázku nemůže mít nikdo jednou provždy vyřešenu. Dnes slyšíme každou chvíli stesky, že mravní hodnoty jsou v naší společnosti otřeseny nebo alespoň rozkolísány, že svědomí většiny lidí je otupeno apod. Jako by na doklad toho nás jednou v televizi přední politik přesvědčoval, že stejně jako v jiných dobách většina lidí ví, že je dobré pustit v tramvaji babičku sednout, tj. že to dnes není nijak horší než dříve. To je ovšem hrubý metodický omyl: jednat ve shodě s obecnou slušností a běžnými mravy není problém mravní.

Jaký tedy?

Je to záležitost sociální adaptibility. Ke skutečnému mravnímu rozhodování dochází teprve tam, kde předem nevím, co je dobré a co špatné nebo zlé, ale kdy to musím alespoň pro sebe a za sebe rozhodnout, a to tak, že na sebe vezmu riziko i rozchodu s obecnou morálkou a veřejným míněním (respektive se zvyky smečky či tlupy). Každé rozlišování – a tedy i rozlišování mezi dobrem a zlem – je věcí našeho poznání, a tedy pravdivého úsudku, věcí pravdy. A tu obecně platí, že nejtěžší je rozlišování tam, kde se sobě pravda a nepravda, dobro a zlo téměř k nerozeznání podobají. Nejhorší je takové zlo, které vypadá jako dobro – a dobrem ve skutečnosti není. Nejnebezpečnější je lež, která se pravdě velice podobá, ale pravost jen předstírá. Musím přiznat, že jsem se k tomuto zdánlivě prostému poznání propracovával dost dlouho. Hodně mi v šedesátých letech pomohlo několik studií Hermanna Brocha; měly by být přeloženy a vydány.

Můžete uvést příklad takové lži kolem nás?

Vemte si třeba feminismus. Jde tu o ideologii podobnou ideologii třídního socialismu, neboť ženy chápe jako utiskovanou třídu. Tak jako ideologie třídnosti nebyla úplně nesmyslná, protože životní podmínky proletářů opravdu nebyly růžové, má jisté zrno oprávněnosti také feminismus. Nějaké to zrnko pravdy v sobě ostatně má každá velká lež – jinak by se nikdy nestala lží mocnou či dokonce vládnoucí. Při odhalování lživosti částečně oprávněných ideologií je důležité vrhnout světlo na ty, kteří se dostávají do situace bezprávných a obětovaných. V případě feminismu to jsou především děti. Stručně bych to vyjádřil asi takto: mezi ženami i mezi muži by se měla respektovat a pěstovat vůle k odpovědnosti za život dětí, a to nejenom vlastních. To je skutečný problém naší společnosti. A nejen naší.

Je možná rovnost v rodině?

Úplná rovnost do všech detailů je nemožná a také nežádoucí, ale je dobře možná výměna rolí. Vím z vlastní zkušenosti, jak velkou oběť musí někdy žena přinést a jak se musí vzdát svých plánů, má-li muž dělat to, co považuje za nutné, a žena to považuje za legitimní. Myslím, že stejnou oběť by měli být schopni přinášet muži. Jedna věc nemůže být změněna: ženě zůstane privilegium rodit děti a rozhodnout se je mít či nemít. Muž naproti tomu tu může jenom asistovat. Myslím, že bychom si měli zvyknout na to, že některé ženy nemají k výchově dětí dostatečné vlohy nebo že v tom nemají zalíbení a nemají k tomu chuť. Měli bychom jim to tolerovat, pokud jsou dostatečně inteligentní, aby si to včas uvědomily a aby si, pokud mají děti, vybraly za partnera muže se smyslem pro rodinu a pro výchovu dětí. Pak ovšem musí převzít také funkci hlavního živitele rodiny a zastupovat rodinu navenek i jinak. Z jednoho však nelze slevit: o malé dítě se musí dobře a hlavně trvale starat spolehlivá osoba, má-li z něho vyrůst člověk, který společnosti nebude jen břemenem.


Filosofovo publikum je úzké


Jste v letech, kdy filosofové shrnují výsledky celoživotní práce. Na vydání mnoha vašich textů však dosud čekáme.

S výjimkou několika let jsem psal jen příležitostně nebo proto, že mne nějaký problém zaujal. Bylo mi vždycky jedno, kde to vyjde; řada mých textů nikdy nevyšla a také nebyla do tisku připravována. Nemám k tomu všemu nijak vřelý „otcovský“ vztah.

Je pravda, že chystáte nějaký úhrn vlastní filosofie?

Snad bych se o něco takového měl pokusit, ale zatím na to prostě nemám čas. Navíc nemám dojem, že by právě dnes mohl mít hlas filosofa nějakou zvlášť širokou odezvu. Filosofovo publikum bývá úzké – pokud se jeho filosofie nestane módní záležitostí, ale to si žádný opravdový filosof nemůže přát! Můj životní záměr je dnes už docela prostý: chci přesvědčit několik talentovaných mladých lidí, že stojí zato se zabývat několika hlavními filosofickými tématy z hlediska kritiky zpředmětňujícího způsobu myšlení, který jsme zdědili po starých Řecích spolu s jejich vynikajícím vynálezem pojmů a pojmovosti. Nějaký nový způsob nemůže být vynálezem jednoho člověka, ba ani jediné generace. To je úkol pro celou řadu generací. A protože pojmová přesnost je v našich dobách u filosofů téměř výjimkou, je stále třeba připomínat, že nejprve musíme zvládnout abecedu a malou násobilku (aniž bychom na velký cíl zapomínali). Dokonce i na nějakého velkého filosofa si zatím ještě musíme počkat.


Katedrála a mýtus


Vždycky vás zajímala politika. Z tohoto okruhu jsou například vaše Dopisy příteli, které vyšly v řadě překladů, jejich české oficiální vydání v edici OIKOUMENÉ však prý nejde příliš na odbyt. Přitom tu jsou významná pojednání o otázkách demokracie, občanských postojů, odpovědnosti atd.

Ty dopisy jsem nepsal, aby z nich byl bestseller, ale protože ve své době plnily jistý úkol. Několikrát jsem s tím chtěl přestat, ale přátelé mi to nedovolili. Teprve nemoc mne vysvobodila a já jsem se k nim potom už nevrátil. První svazeček z roku 1977 jsem nedávno znovu vydal až po delším váhání vlastně jen proto, abych dal najevo, že se ani dnes nehodlám přizpůsobovat a vzdávat se bezdůvodně, jen pod tlakem poměrů, svých starších názorů.

Nedávno jste se vyjádřil ke sporům o svatovítskou katedrálu a připomněl katakomby, které kdysi křesťanům musely stačit. Není to složitější?

Mám vskutku za to, že křesťané nepotřebují velkolepé, nádherné, okázalé chrámy – nějak mi ta triumfalistická okázalost neladí s Ježíšovým narozením v chlévě, s jeho pěším cestováním po kraji, se zvěstováním dobrého poselství chudým, a už vůbec ne s jeho popravou spolu s lotry. Pochopitelně uznávám, že u takových velechrámů jde o památníky minulosti a že je třeba je udržovat, pečovat o ně a předávat budoucím věkům podobně jako mnoho jiných pokladů uměleckých a vůbec kulturních. Nezdá se mi však, že by církve měly mít nějaký zvláštní zájem na jejich vlastnění a správu nad nimi. Vlastně je to odvádí od jejich hlavních povinností, které jsou zaměřeny k člověku, k lidem. Modlitba v katedrále není o nic platnější než večerní modlitba doma. Ježíš dokonce doporučuje právě modlitbu v komůrce, a ne na veřejnosti. Křesťan ovšem nemůže žít bez společenství a potřebuje mít kde se ve společenství scházet, ovšem společenství – to jsou už „dva neb tři“. K tomu je v nejhorším případě dobrá i stodola, stará škola, velký byt, kdysi po Bílé hoře to pro nás protestanty někdy byla i jeskyně, pro první křesťany římské katakomby. Ten spor o katedrálu je mi věcí eminentně politickou, je to dobrá příležitost pro politické strany, jak zamlouvat skutečné problémy; katolická církev se do toho nechala zbytečně zatáhnout – vrátili jsme se přinejmenším do minulého století. Je to jen další doklad restaurace.

Není to také návrat k nějaké podobě mýtu?

Pro evropského člověka je opravdový mýtus nedostupný, zbyly z něho jen jakési relikty, v nichž se nedá žít a dýchat, ale s nimiž lze koketovat. Patočka se jednou vyjádřil, že mýtus je „smyslem nevyčerpatelný“. Zapomněl ovšem říci, že stejně je nevyčerpatelný také nesmyslem. Smysl a nesmysl je v mýtu pomíchán a mýtus sám neposkytuje žádné prostředky k jejich rozlišení. Mýtus ovšem není jen nějaké „povídání“, jak by naznačovalo samo pojmenování, nýbrž je to původně prostor našeho života, tj. života archaických lidí.

Skutečný mýtus je tedy dnes mrtvý?

Je tomu už dávno, co přestal být „světem našeho života“, protože se z něho postupně emancipovaly celé složky lidského života individuálního i společenského, anebo se takové složky ustavily, aniž kdy předtím mohly být včleněny do světa mýtu. A tak došlo k rozdělení, rozpolcení lidského života i světa na dvě propastně odloučené sféry, totiž na sféru sakrální, nadále integrovanou mýtem, a na sféru profánní, v perspektivě mýtu druhotnou, odvozenou, méně významnou nebo docela nedůležitou. Od té doby byl mýtus jakoby nemocný; o nápravu (či spíše „léčení rány povrchu“) pečovali lidé zvláště k tomu vyčlenění umělým udržováním a pěstováním mýtu, který už nebyl bez mimořádné péče s to přežít. Kultus představoval původně kultivaci a tradování mýtu, respektive reliktů mýtu. O té rozpolcené době mluvíme jako o době náboženské: náboženství představuje historicky závěrečnou fázi období mýtu, kdy mýtus už přestal mít schopnost integrovat celý lidský život. Ježíšovo poselství naproti tomu představuje nejen odmítnutí každého mýtu (už v tom navazuje na proroky), ale zejména odmítnutí životní rozpolcenosti. Dlouhá staletí působení navenek nepříliš znatelného „enzymu“ prorockého a Ježíšova přístupu posléze nahlodalo každou sakrálnost, i když se většina křesťanů k tomuto očistnému dění nehlásila a považovala sekularizaci za protikřesťanskou. Výsledek je však dnes zřejmý: k mýtu se nelze navracet, zůstaly z něho jen zbytky, a ty musí být znovu interpretovány (tj. nějak včleněny do nemytických a protimytických struktur), mají-li mít ještě nějakou budoucnost v příštím světě bez mýtu – a bez náboženství. Je zkrátka zapotřebí onu směsici smyslu i nesmyslu kriticky rozebrat a podržet jen to, co má smysl, kdežto ne-smyslu se ve všech podobách zbavovat.

Autorka působí jako dramaturgyně a publicistka.