Ladislav Hejdánek | 1977 (strojopis) | celý text

---

[Stát, společnost a jednotlivec a jejich vztah k pravdě]

77/001

1.

Stát je výtvorem, produktem společnosti, společnost vždycky přesahuje stát, je jeho základem, jeho prostředím, pozadím a okolím, ale také cílem a účelem. Stát je pro společnost, společnost tu není pro stát. A co je nejdůležitější: existují oblasti a roviny společenského života, jeho formy a funkce, které mohou a někdy dokonce musí zůstat mimo dosah a kompetenci státní regulace a reglementace.

2.

Státní zájem proto není nejvyšším zájmem společnosti. Stát naopak musí respektovat, že poslední cíle společnosti jsou vyšší než státní a technicky-politické, že o nich oficiálně jako stát nemůže rozhodovat (tj. že o nich nemohou kompetentně rozhodovat státní úředníci) a že se v těchto věcech musí podrobit jak určitým a přesně formulovaným omezením, tak tomu, že musí sám na sebe vzít povinnost nést důsledky vyplývající ze společenské volby a společenských rozhodnutí zakotvených mimostátně a nezávisle na státní rezoně.

3.

Státní politika náleží mezi služby; politikové mají za úkol udržovat státní organismus, aby fungoval a nerušil společenský život ani svými chybami a nedostatečnou pohotovostí, ani svými nadměrnými nároky a překračováním svých kompetencí. Stát je kupř. povinen pečovat o dobrý stav silnic, o dostatek kvalitních bytů, o zajišťování materiální základny výzkumu apod. Naproti tomu není kompetentní k tomu, aby určoval směry výzkumu, náplň vyučování a vzdělávání na školách všech stupňů, zvláště pak je nekompetentní v otázkách ideologických a ideových, v otázce pravdy a spravedlnosti atd.

4.

Ve společnosti existuje od samého počátku násilí; od samého počátku je však násilí pociťováno jako něco člověku nepřátelského a postupně se prohlubuje vědomí, že je čímsi ohrožujícím člověka jako člověka, tj. čímsi ohrožujícím člověka v jeho lidství, a to bez ohledu na to, je-li navenek tím poraženým, nebo naopak vítězem. Proto se lidé sdružují a nakonec budují obec, resp. stát.

Pha, 23. 3. 77

77/002

5.

Ve státě jsou mj. soustředěny mocenské prostředky, tj. prostředky donucení (není však hlavním a stěžejním úkolem státu donucovat). Důstojnost státu spočívá v tom, že prostředků donucení užívá oprávněně, legitimně. Pokud stát představuje násilí (a opět zdůrazňuji: nepředstavuje jenom je a nepředstavuje je ani na prvním místě), musí se toto násilí opírat o zákony a o právo. Podmínkou však je, že si tyto zákony nestanovuje a právo libovolně neinterpretuje sám stát.

6.

Aby se stát nezměnil v cosi zločinného, musí ve všech svých opatřeních a funkcích postupovat podle zákonů. Tyto zákony mají především tu důležitost, že jsou čímsi trvalejším než jednotlivá státní opatření. Aby to však byly řádné zákony, musí splňovat základní podmínku: musí spojovat občany v jednu obec, v jeden stát; to znamená: nesmějí privilegovat jednu skupinu občanů a stavět ji proti jiným skupinám. Zákon musí nejen platit pro všechny stejně a ve všech případech stejně, ale musí každému občanu otvírat podobné možnosti, aniž ho předtím znásilňoval, a uzavírat obdobné možnosti, aniž tím fakticky uvolňoval cestu jeho sobectví a bezohlednosti.

7.

Především však má zákon usnadňovat lidský a občanský život, a ne jej brzdit. Zákon má sloužit společenskému životu, a ne se stávat jeho pánem. Zákony mají podobný smysl jako dopravní předpisy: mají rozhodovat v nepodstatných, resp. méně podstatných technických záležitostech (např. zda se bude jezdit vpravo, nebo vlevo), ale nemají určovat řidičům, kam mají jet. Zákony jsou tu proto, aby se lidský život nevyčerpával ve zbytečných sporech o málo významné věci, ale aby byl uvolněn pro velké věci. A v těchto velkých věcech a životně významných záležitostech není zákon povolán rozhodovat.

8.

Státně politický život občana je proto jen méně důležitou částí jeho společenského života; zvláště pak je jen „skrovnou částí života duchovního“. Rozhodující rovina lidského života se státně politické roviny jen tu a tam dotýká. Každý podstatnější kontakt je signálem chorobného politického a společenského stavu.

23. III. 77

77/003

9.

Chyba starších demokratických koncepcí spočívá v tom, že lidské svobody a lidská práva chápaly jako individuální. Ve skutečnosti není žádných individuálních ani osobních práv a svobod v tom smyslu, že by náležely již k výbavě jednotlivce. Ve společnosti, v níž je zotročen či ujařmen jeden jediný člověk, jsou zotročeni či ujařmeni i všichni ostatní, ať si to uvědomují, nebo ne.

10.

Individuum má však významnou roli v každé společnosti: všechny deformace i všechna náprava deformací ve společnosti prochází rozhodováním a jednáním jednotlivců. Společnost může být napadena zlem nebo korumpována jako „celek“, ale nemůže reagovat jako celek a není také odpovědná (tj. schopna odpovědnosti) jako celek. Vztah jednotlivce a společnosti je zvláštní a potřebuje detailnějšího rozboru a výkladu.

11.

Člověk je bytost, která je v podstatném vztahu k pravdě. Dosud neznámou, neodhalenou pravdu poznává a vyslovuje vždy jednotlivec, který stojí sám proti všem ostatním. Prokázat tuto pravdu, prosadit ji ovšem nelze jinak než argumentací a přesvědčováním druhých lidí. Tam, kde se to nezdaří, upadne pravda znovu do přítmí skrytosti, byť jenom na čas. Ale člověk se stává a zůstává člověkem nasazením, resp. nasazováním svých sil, své energie a svého celého života ve službách pravdy.

12.

O pravdě nemůže rozhodovat žádný arbiter definitivně; zejména pak o ní nemůže rozhodovat úředník (tj. reprezentant státu). Jednou z hranic kompetence státu je otázka pravdivosti nebo nepravdivosti nějakého tvrzení nebo pojetí, poznání atd. Stát, který chce rozhodovat o tom, co je pravda, a vnucovat jakýmikoliv prostředky svou „pravdu“ občanům, je na cestě k zločinnému státu, tj. proměňuje se ze státu legitimního ve stát zločinný.

13.

Pravda však promlouvá k jednotlivým lidem, tj. k člověku-jednotlivci. Člověk není případem, nýbrž jednotlivcem, tj. jednotlivou osobností právě jen ve vztahu k pravdě a na základě tohoto vztahu. V jeho osobním, personálním vztahu k pravdě nemůže být nikým zastoupen a v jeho odpovědnosti ho nemůže nikdo nahradit, nejméně společnost.

23. III. 77

[Porušování československých zákonů, Charta 77 a stát]

77/004

1.

Článkem 28 Ústavy ČSSR je „všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku“. Článkem 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který je součástí československého právního řádu, je potvrzeno, že „každý má právo zastávat svůj názor bez překážky“ a že „každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby“ (odst. 1 a 2).

2.

Dnes už přes 600 občanů naší republiky projevilo přesvědčení, že jsou u nás v řadě oblastí porušovány zákony a že je nutno s tím skoncovat. Jejich ústavně zaručená svoboda projevu je jim však upírána; jsou policejně vyšetřováni a vyslýchání, jak se s textem Prohlášení CHARTY 77 seznámili, od koho text dostali, komu jej dále předali; jsou zadržováni a předváděni, jsou u nich prováděny domovní prohlídky, a dokonce preventivně umisťováni v celách předběžného zadržení (aby se nemohli zúčastnit pohřbu jednoho z mluvčích CHARTY 77); Generální prokuratura je varuje, že souhlas a schvalování CHARTY i její rozšiřování je trestný čin; někteří byli zatčeni a jsou dosud ve vyšetřovací vazbě, ale převážně jsou vyslýcháni ve věci CHARTY, i když se naznačuje, že jejich vazba nemá s CHARTOU žádnou souvislost. Toto vše a postup policie i prokuratury v jednotlivostech i vcelku je jenom dalším příkladem a dokladem toho, že naše zákony opravdu porušovány jsou.

3.

Celostátně byly zorganizovány protestní schůze a podpisování prohlášení proti CHARTĚ, denní tisk uveřejňoval „hlasy lidu“, signatáři se stali předmětem útoků a difamací, někteří byli vyhozeni z práce, jiní vyloučeni z ROH nebo jinak postiženi – ale veřejnost nikdy nebyla s odsuzovaným textem Prohlášení CHARTY 77 seznámena. Strojopisné kopie jsou zabavovány a obsah Prohlášení je všemi prostředky utajován; zároveň však je kvalifikován jako lživý a pomlouvačný, ba zrádcovský.

25. III. 77

77/005

4.

Nikdo z našich občanů nemůže veřejně oponovat oficiální kampani proti CHARTĚ, nechce-li přiznat, že text Prohlášení zná (a v tom případě bude policejně vyslýchán); nepříjemnosti mají i ti, kteří jenom poukazují na to, že mají odsuzovat něco, co vlastně neznají. O CHARTĚ se vlastně nediskutuje, proti ní se neargumentuje – CHARTĚ a chartistům se jen nadává. Je to běžný, v psychologii známý mechanismus: abych nemusel odpovídat na obvinění, sám obviňuji. Celou kampaní vyzrazuje režim svou povahu, vyjevuje „tajemství své vlastní podstaty“.

5.

Političtí představitelé odmítli vstoupit s mluvčími CHARTY do dialogu; partnerem chartistů jsou pouze pracovníci prokuratury a policie (bezpečnosti). Tím ovšem vyjevili, že lidská a občanská práva nejsou předmětem politického respektování, nýbrž jen předmětem policejního a soudního stíhání.

6.

Naši oficiální představitelé tvrdí, že stav občanských práv a svobod je vnitřní záležitostí našeho státu. Tím však vyzrazují, že považují stát za rozhodující instanci, která je oprávněna vyměřovat a udělovat práva a svobody svým občanům. Tento státní absolutismus je ve flagrantním rozporu jak s Marxovými představami a s jeho programem, tak s Všeobecnou deklarací lidských práv a Mezinárodními pakty, vstoupivšími tři měsíce po zápisu o ratifikaci prezidentem v platnost také u nás.

7.

Pojetí lidských nezadatelných práv a občanských i politických svobod je nerozlučně spjato s pojetím člověka. Státní instituce však nejsou oprávněny vnucovat občanům své představy a názory ani jim předepisovat, jakou antropologii mají vyznávat. Jediná cesta k vyjasnění stanovisek je jejich rozhovor, jejich diskuse.

8.

Političtí představitelé mohou mít přirozeně svůj vyhraněný názor na otázky lidských svobod a práv i na pojetí člověka. Je to však jejich soukromý názor nebo názor jejich skupiny, jehož pravdivost není a nemůže být jejich politickým postavením nikterak podepřena, tím méně prokázána.

25. III. 77

77/006

9.

Pojetí lidských práv a svobod, tak jako pojetí člověka a jako každý jiný názor nebo přesvědčení, je pravdivé nebo nepravdivé, správné nebo nesprávné nezávisle na tom, kolik lidí se na něm shodne. Pravdivost se prokazuje rozborem a argumentací, nikoliv hlasováním.

10.

Člověk nebo skupina lidí, kteří odmítají rozhovor o zásadních otázkách (a takovou je otázka lidských svobod a práv) prozrazují jen své obavy, že by se svými názory a představami neobstáli, že by je nedovedli obhájit. Proto se uchylují k pomluvám, difamacím, lžím a polopravdám, vytahují na světlo starou minulost nebo kompromitující materiály, uchylují se k vyhrůžkám a vydírání atd., protože jim prostě chybí argumenty.

11.

[zde text končí (pozn. red.)]

25. III. 77

77/007

[nepopsaný list (pozn. red.)]

77/008

[nepopsaný list (pozn. red.)]

77/009

[nepopsaný list (pozn. red.)]

77/010

[nepopsaný list (pozn. red.)]

[Návrhy k ustavení spolku na způsob Ekumenického hnutí inteligence a studentstva]

77/011

1.

Něco na způsob EHISu, neboť taková organizace neexistuje a je vysoce potřebná. Nezávislá na církvích a nestátní; nikoliv výlučně křesťanská, ale dialog.

2.

Časopis, neboť nynější nejenže svým zaměřením nevyhovují, ale odmítají tisknout určité autory.

3.

Výchovná a vzdělávací zařízení, která by neoktrojovala jedinou ideologii a nebyla represivní vůči nekonformním žákům a studentům, ev. dospělým.

4.

Shromažďovací prostory atd. (Poříčí apod.)

5.

Studijní centrum s knihovnou, čítárnou časopisů, konzultačními možnostmi, přednáškami apod.

6.

Rekreační objekt, ale s analogickými možnostmi.

7.

[zde text končí (pozn. red.)]

[Vynálezy, objevy a proměny ve vědě a mladí vědci]

77/012

(25. 2. 77 v 8.30 doma.) Okolnost, že největší, nejpřevratnější vynálezy, nápady, objevy – zejména v přírodních vědách, např. především ve fyzice – dělají lidé mladí, řekněme do 35 let, je na jedné straně dokladem toho, jak neobyčejně významné je pokoušet se nově podívat na nějaké jevy, na skutečnosti tehdy, když ještě nemáme zakotveny, zakořeněny, zafixovány, imprintovány, bychom mohli říci, některé předpoklady, některé základní pojmy, základní pojmovou výpravu a výbavu, kategorie apod. Ale na druhé straně se tak ukazuje, jak věda potřebuje mozky, které jsou co možná nezatížené dosavadní tradicí. A na tom se ukazuje dvojí stránka, dvojí charakter této záležitosti. Věda má tendenci se emancipovat z historického základu, z něhož vznikla. A ta emancipace probíhá právě tím způsobem, že se určité vědecké přístupy prosazují, aplikují a revize, převraty v jejich struktuře se uskutečňují v čím dál mladších letech. To není vždy jenom kladná záležitost, ale může to být záležitost také záporná. Může to mít záporný smysl v tom, že to nejsou jenom staré vědecké názory, přežitky, ale že to mohou být také s lidskou existencí nezadatelně a nerozlučně spojené předpoklady, jejichž odstranění, likvidace, podvrácení sice umožní vědě další postup vpřed, a to znamená další roztříštěnost, ale podvrátí to zároveň integritu lidského života, individuálního i společenského, a integritu dějinného, kulturního zaměření. –

[zřejmě jde o přepis magnetofonového diktátu (pozn. red.)]

77/013

[nepopsaný list (pozn. red.)]

[Humanitní obory a jejich budoucnost]

77/014

1. V moderní společnosti budou nároky na humanitní vzdělání stále stoupat. Odborníci přírodovědeckého a technického směru budou stát před stále naléhavějším požadavkem správného zasazení svých specializovaných studií, projektů a praktických snah do smysluplného, k budoucnosti zaměřeného a do budoucnosti otevřeného celkového snažení celých společností a všeho lidstva.

2. Čím světodějnější objevy a vynálezy budou učiněny, čím vyšší úrovně bude vědec nebo technik, prorážející jimi nové cesty, tím závažnější bude vždycky otázka ne pouze přímých, ale zejména druhotných, společenských důsledků jejich objevů a vynálezů.

3. Nejde nutně o to, aby každý fyzik, biolog, technik-projektant, ale také politik atd. byl zároveň odborně vzdělán v psychologii, sociologii, ekologii, filosofii atd., ale aby v těchto oborech byl alespoň tak orientován, aby byla při každé jeho zcela odborné práci ve střehu jeho bdělá fantazie, která ho povede např. k tomu, aby si vyžádal příslušné odborné posudky těchto humanitních disciplín v záležitostech, jejichž hloubku až propastnost je schopen sice tušit, ale v nichž jeho odbornost už nestačí.

4. Dobře orientovaná bdělá fantazie je však stejně důležitá také u adeptů (a ovšem již specialistů) humanitních oborů. Nesprávně se klade hlavní důraz na objem vědomostí, které mohou naopak být plně svěřeny automatizovaným dokumentačním systémům, a zanedbává se potřeba nadhledu, vztaženosti k celu, celoživotní a celospolečenské orientace.

(Račice, 10. 7. 77)

[Návrh vzdělávacího obsahu (patrně pro neoficiální vzdělávání)]

77/015