Přednáška se zabývá filosofií Barucha Spinozy a Gottfrieda Wilhelma Leibnize v kontextu novověké filosofie, zejména s ohledem na myšlení René Descarta. Úvodem text rozebírá Parmenidův vliv na evropskou tradici a nastiňuje zrod metafyziky. Následně popisuje Descartesův objev subjektu (res cogitans) jako klíčový moment, který kontrastuje s Parmenidovým pojetím jsoucna jako předmětu myšlení. Tato dualita (res extensa a res cogitans) přináší Descartovi potíže, které jsou základem pro další filosofický vývoj, včetně okasionalismu. Dále se text věnuje Spinozovi, jehož monistické pojetí Boha jako jediné substance je prezentováno jako krok zpět oproti Descartově objevu subjektu a jako negativní vliv na evropské myšlení. Následně se rozebírá Leibnizova filosofie, která vrací pozornost k subjektu skrze koncept monád. Leibnizův důraz na kontinuitu, sílu jako charakteristiku tělesa a jeho pojetí harmonie světa jsou popsány jako významný pokrok, i když s výhradami k jeho pojetí svobody a fatalismu. Závěrem text nastiňuje Kantův pokus o syntézu a zdůrazňuje Hegelův význam jako konec metafyziky a počátek nového myšlení, přičemž Spinozu označuje za odklon od této hlavní linie.