Studie zkoumá přechod od mýtu k dějinám jako klíčový moment lidského vědomí. Mýtus je charakterizován představou věčného návratu k archetypům a strachem z dějin, což vede k sociální stabilitě, ale i ustrnutí. Průlom nastal ve starém Izraeli, kde proroci začali chápat dějinné otřesy a porážky jako výzvu k pokání a novému počátku. Tento obrat k budoucnosti vrcholí v postavě Ježíše Krista, který odmítá náboženský únik ze světa a zdůrazňuje dějinnou odpovědnost. Autor kritizuje náboženství jako formu, která relativizuje dějiny a odvádí pozornost od úkolů v tomto světě. Skutečný odkaz evangelia spočívá v aktivní službě člověku, zejména těm nejposlednějším, a v budování budoucnosti založené na lásce a ohleduplnosti. Dějiny jsou v tomto pojetí místem dialogu mezi Bohem a člověkem, směřujícím k nevratné proměně společnosti a překonání všech hierarchií.