Tento text kriticky zkoumá koncept „denaturace přírody“, tedy představu, že lidské působení narušuje či poškozuje přírodní řád. Autor vychází z předpokladu, že pokud člověk přírodu denaturuje, jeho jednání již nelze považovat za čistě přírodní proces (fysis). To naznačuje, že lidská existence se zakládá na jiném než fyzickém základě, čímž se člověk stává v říši tvorstva anomálií. Text se zamýšlí nad tím, co tuto odchylku zakládá, a odmítá zjednodušující sofistické dělení na fysis a thesis. Pokud by byla schopnost dohody a jazyka přirozená, nebyl by důvod hovořit o denaturaci; pokud je však výlučně lidská, vyvstává otázka původu této „nepřírodní“ bytosti. Úvaha tak směřuje k hlubšímu filosofickému a antropologickému pochopení vztahu mezi člověkem a světem, přičemž zdůrazňuje, že lidské působení nelze srovnávat s instinktivním chováním jiných živočišných druhů, neboť člověk jako rod ani jednotlivec nevzniká čistě fyzikálními procesy.
Člověk a příroda / Denaturace přírody a člověk / FYSIS
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 4. 1995
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1995
Člověk a příroda / Denaturace přírody a člověk / FYSIS
Myšlenka „denaturace přírody“ jakožto její narušení či poškození ze strany člověka má své nevyslovené předpoklady, které je filosofie povolána odkrýt, vyjasnit a ovšem také kriticky posoudit. (Termínu užil např. Zdeněk Kratochvíl ve své Filosofii živé přírody, Praha 1994.) Především předpokládá tato myšlenka, že denaturující působení člověka už není působením přírody. Protože o tělesné příbuznosti člověka zejména k primátům nemůže být pochyb, musíme předpokládat, že sám člověk nějak přestal být přírodní bytostí, a to na jiném než „fyzickém“ základu (řečeno po aristotelsku, ale už s korekcí: člověk jakožto člověk nemohl jako rod vzniknout FYSEI, a nemůže se jako člověk ani individuálně narodit. Jinak bychom museli jeho působení v přírodě chápat podobně, jako chápeme působení kobylek, mnišky, myší, korálů, rozsivek nebo bobrů apod. To je antropologicky velmi významné. Připustíme-li však, že člověk, a tedy lidstvo a vůbec lidské působení není principiálně (tj. v principu) FYSEI, od „přírody“, nezbývá nám než položit otázku, co tedy zakládá tuto odchylku, tuto anomálii v říši tvorstva. Vedle FYSIS se tedy musíme tématizovat nějaký jiný „princip“ či „kořen“. Řešení, které nám nabídli už kdysi dávno řečtí sofisté, že totiž např. jazyk nevzniká FYSEI, nýbrž THESEI, úmluvou, dohodou, neobstojí prostě už proto, že vlastní problém tak zůstává nevyřešen. Buď totiž připustíme, že sama dohoda, resp. možnost dohody je založena přírodně – a pak člověk zůstává přírodní bytostí a není důvodu mluvit o denaturaci -, nebo je úmluvy či dohody schopen pouze člověk – a pak opět nevíme, kde se uprostřed přírody vzala nepřírodní, protipřírodní a nepřirozená bytost. (Nehledíc na to, že úmluva je možná jen tam, kde je mluva, a tedy možnost se domluvit.)
(Písek, 950401-1.)