Tento text kriticky zkoumá koncept „denaturace přírody“, tedy představu, že lidské působení narušuje či poškozuje přírodní řád. Autor vychází z předpokladu, že pokud člověk přírodu denaturuje, jeho jednání již nelze považovat za čistě přírodní proces (fysis). To naznačuje, že lidská existence se zakládá na jiném než fyzickém základě, čímž se člověk stává v říši tvorstva anomálií. Text se zamýšlí nad tím, co tuto odchylku zakládá, a odmítá zjednodušující sofistické dělení na fysis a thesis. Pokud by byla schopnost dohody a jazyka přirozená, nebyl by důvod hovořit o denaturaci; pokud je však výlučně lidská, vyvstává otázka původu této „nepřírodní“ bytosti. Úvaha tak směřuje k hlubšímu filosofickému a antropologickému pochopení vztahu mezi člověkem a světem, přičemž zdůrazňuje, že lidské působení nelze srovnávat s instinktivním chováním jiných živočišných druhů, neboť člověk jako rod ani jednotlivec nevzniká čistě fyzikálními procesy.